Robinovo nahé tělo fascinovalo Karla i po půl roce, stejně jako ty první dny. Možná ještě víc, protože už přesně věděl, co má rád, co nemá rád, co udělá, i když bez nadšení, a co nechce v žádném případě. Nikdy by ho nenutil násilím, ale sem tam ho trošičku přitlačil. Jako teď. Robin na něj hleděl velkýma, trochu ustrašenýma očima. Všechno přitom začalo vlastně úplně nenápadně…

Jako každý pátek, kdy měl volný víkend nebo aspoň sobotu, přišel za Karlem do práce. Když ho vzal k sobě do kanceláře, myslel, že mu jen chce říct něco, co nikdo jiný slyšet nemusí. I tak měly prodavačky uši napnuté tak, že se každý netopýr mohl schovat coby trapný amatér.

"Stáhni si kalhoty."
"Co prosím?"
"Stačí ke kolenům."
"Ale…"
"Co ale?"
"Co když někdo přijde?"
"Tak tím spíš bych na tvém místě pohnul."
"Nepočkalo by to…"
"Nikoliv. Sedej."

Položil Robina na stůl. Stlačil ho do lehu, stáhnul mu zapnuté rifle přes malý, kulatý zadek a shrnul mu je ke kolenům. Když uviděl jeho nářadíčko, ucítil, jak se začíná to jeho vytvrzovat. Ale na to teď nebyl čas. Levačkou sevřel kalhoty a stlačil Robinovi nohy na břicho. Otevřel šuple, vzal připravenou, promazanou hračku a jediným plynulým pohybem ji do Robina vsunul. Ozvalo se jen hlubší nadechnutí. Popruhem ji upevnil, aby měl jistotu, že Robin se nepříjemné věcičky nezbaví. Pomohl Robinovi ze stolu na zem a řekl:

"Koukej se oblíkat, není zamčeno."

Bylo mu jasné, že jinak by Robin trval na tom, aby mu to vyndal. Ale takhle trhl světový rekord v natahování riflí na patřičná místa.

"Takže ses pobavil a teď?"
"Teď půjdeme na večeři."
"Umřu," fňukal Robin.
"Nerouhej se."

Karel stlačil Robina na židli. Dildo zajelo hlouběji a teď už to i dost zabolelo. Chlapec opatrně vstal. Udělal pár kroků.

"Chodíš, jako by tě přepadla rota vojáků. Každý to pozná. Trochu se narovnej."
"Bavíš se?"
"A víš, že jo?"

Vzal Robinovu hlavu do dlaní a políbil ho. Jemně a pomalu tak, jak to měl Robin rád. Netrvalo dlouho a po týdenním půstu se Robinovi vzbouřily hormony.

"Tak co kdybys zamknul? A mohl bys…"
"Nic, nic. To počká."

Karel věděl, že zamknul, a tak Robina beze spěchu líbal a hladil mu přes kalhoty rozkrok. Ozvalo se tichounké:

"Pojedeme domů, jo? Kašli na večeři. Já uvařím."
"To je zbytečné. Najíme se tam co vždycky."
"Ne, půjdeme rovnou domů."
"A proč?"

Karel držel chlapcovu hlavu v dlaních a palci ho hladil po tvářích. Robin se k němu přitiskl.

"Jo, já vím. Ale potřebuju, abys dneska byl hodně, hodně poslušný. Hezky si lehneš a nebudeš mi mluvit do toho, co ti budu dělat."
"Už jsem někdy mluvil?"
"Necháš se vypláchnout a nebudeš se bránit?"
"Zkusím to. Ale už mi to vyndej. Bolí to."
"Kecáš. Vyndám. Ale až doma. A nezapomeň, co jsi slíbil."

Robin se ani tak nebránil očistě svých tajných zákoutí, jako spíš tomu, aby ho vyplachoval Karel. Jenomže toho bavilo právě to, že musel Robina malinko nutit a překonávat jeho stud.

Robin teď stál ve vaně a Karel ho mydlil. Nijak nepospíchal. Taky proč, že? Tahle hra ho náramně bavila. Pustil konečně sprchu a díval se, jak mydlinky tečou pryč.

"Lehni si na záda. Ruce."

Robin poslušně zvedl ruce. Na zápěstí klapla pouta a Karel je zachytil o háček přidělaný ve zdi. Robin byl na jednu stranu rád, že se zbaví tlaku, na druhou stranu ho čekalo něco, co opravdu nemusel. Tedy, hlavně neměl rád, když mu to dělal někdo jiný. Jinak proti tomu nic neměl. Jednou se stalo, že byl malý problém a on by se nejraději propadl… Ale teď si poslušně lehl na záda, Karel mu omotal kotníky na nohou páskem od županu a zvedl mu je. Zaklesl prsty za výstupek na dildu a opatrně zatáhl. Musel zabrat, protože Robinovo tělo se reflexivně stáhlo. Pomalu vyprošťoval z fňukajícího a kroutícího se Robina černého uměláka. A pak – dřív, než se stáhl, mu do povoleného zadku vsunul upravenou hadici od sprchy. Zreguloval tlak a Robinovy útroby se začaly plnit vodou…

Robin tušil, že dnes se chystá něco nového, vždycky to tak bylo, když ho muž dráždil a vzrušoval delší dobu předem. A tak teď ležel a trochu se strachem, trochu se vzrušením čekal, co bude. Tohle vídal jen v péčku a nijak ho nelákalo propůjčit své rodinné stříbro právě k téhle hře.

I když mu Karel vytrvale honil, nestál. Nemohl. Karel mu pod zadek nacpal úzký tvrdý polštář a dál se pokoušel vzkřísit jeho chloubu. Marně. Přesto ucítil, jak mu Karlova dlaň sevřela ptáka a že mu cosi kape do dírky. Polkl v očekávání štiplavé bolesti, ale nebolelo to. Zvedl hlavu a uviděl, jak mu Karel přikládá k vrcholu penisu stříbrnou tyčinku zakončenou kuličkou. Ucítil, jak mu tu věc vsunuje dovnitř a jemný krouživý pohyb, kterým jako by si otvíral cestu. Strachy přestal dýchat, když cítil, že se ta věc tlačí do jeho těla. Opravdu to nebolelo, ale bylo to čím dál víc nepříjemné. Náraz na svěrač ale ucítil a vyjekl, protože to už zabolelo.

"Chceš vědět, co jsem viděl v jednom filmu?"
"Snad raději ani ne…," povzdechl si Robin.
"Ještě tuhle šikovnou hračku zakapal voskem, aby při akci nevyklouzla. Co myslíš? "

Robin jen zavrtěl hlavou. Tohle už by snad i stačilo, ne? Anebo nestačilo? Díval se, jak Karel cosi připojuje k tyčince. A vzápětí se vnořil jeho úd do Robinova zadku. Pomalým, ale nezastavitelným tlakem zasunoval do Robina a nutil ho, aby se uvolnil a přijal ho. Stalo se. Robin poslušně povolil a mužův úd se v celé délce zanořil. Ozvalo se podivné bzučení, ale než se Robin rozhlédl, co to má být, doslova sebou leknutím škubl. Tyčinka se rozvibrovala a brzo jediné co vnímal, bylo chvění, přecházející v pocit nepříjemného svědění a mravenčení. Karel ho vzal do ruky a pomalu mu začal honit. Netrvalo dlouho a ucítil, jak se Robin stahuje, cítil, jak se jeho mladé, pevné vnitřní svaly tvrdě stahují okolo jeho ptáka a doslova ho pohlcují a vtahují dovnitř. Zrychlil honění a Robin, teď už krásně vytvrzený mu oddaně vycházel vstříc a doslova sál do sebe jeho úd a ptákem se třel o pevně sevřenou dlaň.

Stříkal i přes tyčinku a mezi tichými vzlyky se ozývala slova, kterým Karel nerozuměl. Naklonil se nad Robina.

"Copak králíčku? Jedem dál?"
"Ještě dole, jo? Nechoď pryč."
"No to žádný strach."

Uvolnil Robinovy ruce a nalehl na něho. Zasunul, jak nejhlouběji mohl, a začal přirážet. Už tak rozdrážděný Robin byl krásně pootevřený a on se klouzal dovnitř a ven. Vsunul jazyk Robinovi do pusy, jednak proto, že to Robin dělal nerad, jednak proto, že on to dělal rád. A mimo to, byl to jakýsi barometr. Když se Robin opravdu dobře udělal, nebránil se. A ani teď. Robin se provzdychal dalším orgasmem a Karel mohl myslet na sebe. Netrvalo dlouho a tunel namaloval na bílo…

"Jestli mi tohle bude dělat častěji…," napadlo Robina.

A dělal…

Karla vzrušovalo právě to fňukání a odmlouvání. Zkoušel a hledal tak dlouho, až dokázal zkombinovat vibrátor s tyčinkou. Jemné brnění v ptáku, evokující nutkavý pocit na močení a zároveň dráždící prostatu, kterou už masíroval vibrátor. A nahatý Robin, doslova v ataku uměle vyvolaného orgasmu… Pomalu si zvykal na to, co mu Karel dělá, a přestal se mu dívat na ruku, zasunující hračku. A pak…

"Jau, co děláš?!"

Zvedl hlavu a… V Karlově ruce byla žlutá gumová hadička, která se pomalu, ale jistě, nořila do jeho těla, jako vetřelec v nějakém uhozeném sci-fi pornu. A nezastavila se tam co vždycky, ale s bolestivým štípnutím vklouzla do močáku. Pokojem ostře zavoněla moč… Robinova hlava se zatlačila do polštáře a chlapec se bezděky prohnul v pase. Věděl, že pokud se teď hned téhle nové věci nevzepře, pokud nezačne protestovat natolik důrazně, že to Karel bude muset přijmout jako jasné odmítnutí, už se toho nezbaví.

Nadechl se a ucítil, jak Karel do něj vstupuje a tlačí mu do zadku svého chlapáka. Pronikal ho a zároveň k uzoufání pomalu vytahoval cévku. Bolest a pocit blížící se rozkoše. Tiché zakňourání a zároveň slastný povzdech.

"Ale no tak. Zas tak to nebolí, já to znám," slíznul Karel slzu v koutku Robinova oka.
"To teda bolelo, víš."
"Tak tu musíš chodit častěji a budeme hezky cvičit a ty si zvykneš."
"Jednou za život, mi to stačilo," chtěl říct Robin. Ale…
"Jednou za měsíc by ti to nestačilo?" slyšel sám sebe.
"Třikrát, králíčku."
"Jednou."
"Tak dvakrát."
"Tak jo, ale ne víc."

Muž se usmíval a miloval ho rytmickými přírazy. Už si byl jistý, že jeho "králíček" udělá prakticky všechno, co si vymyslí. Dobře viděl, jak je Robin nadechnutý k protestu, a nakonec neřekl ani slovo. A teď leží pod ním, tichý a poslušný a dává se mu bez ohledu na to, co s ním právě dělal. A ještě jedna věc ho přitahovala. Robin nikdy ani nenaznačil, že by si chtěl vyměnit role. Byl to dokonalý milenec, vrozený subík a to muž právě potřeboval…

Karel vzal králíčka a dal ho Robinovi. Ten se sice divil, ale protože byl zvyklý dělat, co mu Karel řekl, a protože měl králíka rád, vzal ho a šel i se zvířátkem v náruči do ložnice. Karel se položil na záda a penis, ztvrdlý na kámen se mu chtivě vztyčil. Kývl na Robina, ať jde k němu.

"Počkej, a co králík?"
"Drž ho."

Robin si klekl na postel. Díval se, jak si Karel skrápí ptáka olejíčkem.

"Tak šup, nasedat."

Robin odložil králíka, ale Karel řekl:

"Zvíře se do postele nedává."

Robin ho tedy obkročil, jednou rukou k sobě tiskl zvířátko a druhou se snažil držet balanc. Karel si podržel penis a pomohl Robinovi, aby se trefil. Spokojeně vydechl, když ucítil, jak vstupuje do chlapcova vlhkého, teplého nitra. Robin klečel a pomalu se vlastní vahou nabodával na Karlovo kopí. Muž vzal jednu jeho nohu a dal si ji podél těla a potom druhou. Protože se neměl jak držet, seděl na něm Robin plnou vahou. Karel vzal do ruky jeho penis a jemně ho začal hladit. Výsledek se dostavil skoro okamžitě. I když Robin zrovna pohodlně neseděl, masturbace byla příjemná. Dal nohy od sebe, jako by si chtěl sednout do tureckého sedu. Karel pomalu přetahoval předkožku a nasliněným prstem dráždil špičku žaludu. Musel se smát, když viděl, co to s chlapcem dělá. Vzrůstající dráždění přimělo Robina, aby se prohnul dozadu. Nemohl moc, protože by spadl. A navíc, musel držet králíka. Karel skrčil kolena a on se o ně vděčně opřel. Muž pevně sevřel jeho penis, ale nezrychlil. Pomalu Robinovi honil, a když chlapec chtěl pohyby jeho ruky urychlit, jemně mu ruku odstrčil.

"Nemáš hlídat králíčka?"

Nahým tělem projelo první škubnutí. Karel ucítil okolo údu první stah. Konečně přidal na rychlosti masturbace. Z Robinových úst se draly přerušované vzdechy a sténání. Bílé kapky se rozstříkly po mužově břichu a v zadku mu tvrdě pulsovalo. Při každém stahu si znovu a znovu uvědomoval milencův úd, vsunutý hluboko v jeho těle. Ruce mu klesly, králíček skočil na postel. Bezděčně hledal oporu. Ucítil Karlovy ruce. Chytil se ho a jejich prsty se propletly. Trochu se zvedl, klekl si, nalehl na muže a přitiskl se k němu. Už se udělal, ale na ocel ztvrdlý penis v jeho zadku tvrdě tlačil a dával tušit, že muž zdaleka nehodlá přestat…

Karel mu zvedl hlavu a podíval se mu do očí. Neříkal mu, že ho miluje, nevyznával se mu z lásky. Ale byl si jistý, že Robin to ví. Chlapec byl lehký, nijak ho netížil. Přitáhl si jeho hlavu a začal ho líbat. Netrvalo dlouho a poznal, že Robinovo líbání je víc intenzivní. Celou dobu dbal na to, aby neopustil Robinovo tělo. Chtěl, aby si zvykl, že při orgasmu ho má vždycky v sobě. Aby své největší uspokojení spojoval s tím, že ho bude cítit v sobě. Pomalu se stočil na bok, Robina položil vedle sebe.

"Leží se ti dobře, králíčku?" vdechl mu do pootevřených úst.

Odpověď bylo jen tiché přikývnutí. Muž hladil jeho tělo, vlasy, zadek. Rty jako by mapovaly obličej. Konečně se ozval tichounký vzlyk. Karel Robina stočil pod sebe. Trochu ho zvedl a on ho objal okolo krku. Posunuli se na kraj postele tak, aby muž stál na zemi. Malinko se vysunul z miláčka a znovu se pokapal olejem. Robil poslušně, jak ho to muž naučil, rozevřel nohy, co mohl. Karel mu pod zadek vsunul tvrdý klínový polštář. Robin se na něj skoro vzápětí natlačil. Podle rychlých pohybů jeho beder to vypadalo, jako by si Robin dělal o jeho penis dobře. Karel se díval na pohupující se Robinovo ochablé mužství. S každým pohybem bylo větší a větší. Nakapal mu na pytlík pár kapek oleje a jemně mu začal masírovat varlata. A zároveň začal znovu do Robina pronikat. Robinova ruka sáhla mezi nohy. Zachytil mu ji.

"Tak ne. Víš, že tak ne."
"Prosím, prosím…"

Karel ho vzal za ruce, aby si nesahal do rozkroku a konečně zrychlil. Chtěl, aby se Robin přizpůsobil jemu. Aby se to naučil, tak jak on to chtěl. Doslova v Robinovi pěstoval reflex. Chceš se udělat? Jistě. Ale jenom tak, jak já tě naučím. Jenom v zadku. Bude se ti to líbit. Zvykneš si.

Pustil mu na chvilku jednu ruku a okolo Robinova stehna upevnil popruh a pak to samé na druhé noze. Aby nedával kolena k sobě. Chlapec před ním ležel široce otevřený a přijímal poslušně jeho pronikání. Muž věděl, že kdyby mu pomohl rukou, udělá se bez problémů. Ale neudělal to. Potlačované naříkání a kňourání ho neskutečně vzrušovaly. Znovu se pokapal olejem a konečně zrychlil na plno. Robin se pod ním prohnul a jako by vnikal málo, otevřel se ještě víc. Uvědomoval si, jak se mu svírají slabiny, jak se mu cukají varlata a konečně se mu zadkem a celým podbřiškem rozlil pocit vrcholné slasti. Nepovedlo se to vždycky, ale teď se udělali skoro v jednu chvíli. Karel cítil, jak se Robinův svěrač stahuje okolo jeho pulsujícího údu. Přinutil ho ještě víc rozevřít nohy a ještě víc zrychlil. Robin se škubal jako v křeči a potom vyčerpaně padl na postel… Karel už byl hotový, ale líbil se mu ten pohled. Když se k němu po chvilce zvedly Robinovy paže, neodolal. Trhnutím uvolnil úvazy, vzal Robina do náručí a posunul na posteli nahoru. Nahé, chvějící se tělo se k němu přitisklo. Když přes něj přetahoval deku, Robin právě usínal…

Jestli Robin vskrytu duše doufal, že hrátky s tyčinkou Karla časem přejdou, tak bohužel… Dělal mu to, kdykoliv za ním Robin přišel. Jemně se chvějící tyčinka vyvolávala pocit nepříjemného mravenčení a pomalé honění dráždilo spoutané tělo natolik, že chlapec se udělal i proti své vůli, protože jeho tělo poněkud nekorespondovalo s jeho myšlenkovými pochody.

„Prostě mu řeknu, že to nechci a konec,“ myslel si – a nikdy to neřekl…

Mezitím Karel, přes Robinův strach, tuhle hru ještě vylepšil o dva kovové prstýnky, navlečené na Robinova ptáčka, kterými štiplavě probíjel proud. Robin, prohnutý do oblouku, zatínal vnitřní svaly a svíral se okolo mužovy chlouby, zasunuté v jeho zadnici. Muž se díval, jak chlapcův pták naběhl, jak se mu z předkožky vyloupl růžový žalud a jak se začíná lesknout drobnými kapkami. Položil krabičku, regulující dráždění a tvrdě začal přirážet proti vyklenutému zadku. Vzlykajícímu Robinovi se drápovitě rozevřely prsty, znamení, že se blíží k vrcholu. Karel z něj vyjel, na ptáka si natáhl silikonový nástavec plný tvrdých kulatých výstupků a znovu do Robina vjel. Robin bezděčně roztáhl nohy co nejvíc od sebe, jako by mu chtěl usnadnit vstup. Karel v pravidelných zásunech miloval chlapcovo tělo, stále rozdrážděnější a čím dál víc povolnější. Podvědomě se přizpůsobil mužovu rytmu a začal proti němu přirážet, jako by se bál, že přestane.

Už to několikrát zažil, že v tom nejlepším Karel najednou přestal. A jemu nezbylo nic jiného, než hezky poprosit o pokračování.

Konečně. Ucítil první samovolný stah. A další a další se rozběhly jak zvědaví průzkumníci jeho podbřiškem a hlavně v jeho zadku. Trhal sebou, jak mu orgasmus prorážel doslova celým tělem. Když dostoupil vrcholu, z chlapcových úst se ozval podivný, neartikulovaný zvuk a on začal stříkat.

Karel se celou dobu snažil, aby Robina uspokojil co nejlíp. Jednak se při tom na něj rád díval, jednak byl po téhle tvrdé práci Robinek tak utahaný, že se zmohl leda tak na poděkování, ale určitě nebyl schopný odmlouvat a vymýšlet, že ten začátek by mohli příště raději přeskočit. Protože to zase měl rád on, hrát si s Robinovým sameťáčkem. Ostatně, kdyby to fakt nechtěl, už dávno by řekl, no ne?

***

Karel tu ženu poznal v okamžiku, kdy vstoupila do dveří jeho Zverimexu. Nikdy v životě ji neviděl, ale znal její tvář z nesčetných fotek, které mu Robin tak rád ukazoval.

Robin… Už deset dní se neozval… Když v pátek nepřišel, předpokládal Karel, že musel zůstat v práci, což se už párkrát stalo. Nebo mu do toho něco přišlo. Jenomže, když mu zavolal, nikdo hovor nebral. A později, asi tři dny, byl mobil vypnutý úplně. Nechtěl být za stíhačku, přesto si nenápadně zašel k podniku, kde Robin vařil. Na dveřích byla cedulka, hlásající, že "z tech. provoz. důvodů" je zavřeno. Nic víc.
Karel by pochopil, že si třeba Robin našel jiného, ale tohle mlčení, to mu nedávalo smysl. Ne po poslední společné neděli.

Robin byl už na odchodu a on ho políbil na rozloučenou. Jako vždy. Ale místo krátkého polibku, ho nakonec přitáhl k sobě a líbal ho dál.

"To není fér…," řekl tiše Robin, když mu vsunul ruku do kalhot.
"Můj malý, proč si myslíš, že život je fér? Pamatuj, že není."
"Ujede mi autobus."
"Velmi pravděpodobně."
"Jak se dostanu domů?"
"Možná sis toho nevšiml, ale před barákem mi stojí auto."
"Až se to domákne fotr, tak mě zabije."
"No, přes hubu asi dostaneš, ale tobě přece trochu bolesti nevadí. A až tě vykopne, tak nebudeš mít kam jít a konečně se nastěhuješ sem."
"Jo, srandičky srandičky. Ale já se opravdu bojím."
"To jsem si všiml. A proto mu skoro každý víkend nakecáš, že pomáháš kámošovi na stavbě. Ty, který neumíš cihlu poznat od střešní tašky… Robinku, králíčku, mně nestačí vidět tě sem tam. Chci být s tebou pořád."

Vzal Robina do náručí a odnesl ho zpátky do ložnice. Stáhl mu pláťáky, klekl si na zem u postele a začal ho kouřit. Pomalu a citlivě ho vedl tam, kde ho mít chtěl. Když vzal do ruky nafukovacího uměláka, Robin jen pokrčil nohy a poslušně si ho nechal zatlačit do zadku. Tohle nebyla zrovna jeho oblíbená hračka, ale byl tak vzrušený, že automaticky poslechl. Tlak uvnitř mu nevadil, ale pokud se balónek vytahoval nafouklý, bolelo to jako čert. Někdy až tak, že vykřikl. Ale teď na to nemyslel. Cítil blížící se vyvrcholení a myslel jen na to. Karel mu pevně držel ruce a stále stejným tempem ho kouřil. Začal mu sám proti puse přirážet. Ucítil, jak se rty sevřely pevněji, tempo se zrychlilo. Vyvrcholil s pocitem slastného ukojení. Karel povolil ventil na hluboko zasunuté hračce a vypustil vzduch. Potom sám vstoupil do uvolněného svěrače a uvelebil se s jistotou domácího pána. A pomalým zasouváním a vystupováním ven dráždil Robinovo nejcitlivější místečko. Nacpal mu pod bedra polštář, zvedl a roztáhl mu nohy a vnutil mu své pomalé tempo. Domů ho zavezl až skoro večer.

A od té doby se mu už Robin neozval. Až včera. Rychlým pohybem otevřel zprávu. Čekal cokoliv, jenom ne to, co v ní bylo. Zpráva obsahovala jedinou větou: OMLOUVÁM SE, JE KONEC.

Jak konec? Co to má být? Znovu šel k Robinovi do práce, ochotný se ztrapnit, nebo cokoliv jiného, jen vědět, co se děje. Ale Robinův šéf, zavalitý kuchař, který vypadal, že mu hlava roste rovnou z ramenou, jako by ani neměl krk, jak byl tlustý, ho odbyl jedinou větou:

"Vyhodil jsem ho a v životě už o něm nechci slyšet. A ty se seber a vypadni."

Sebral se a šel. A dál několikrát denně prozváněl hluchý mobil. A stále to stejné: Volaný je momentálně nedostupný…

A teď proti němu stála Robinova sestra. Karlovi se stáhl žaludek zlou předtuchou. Vzápětí si uvědomil, že žena má na sobě šaty s veselými teplými barvami. Kdyby se "něco" stalo, asi by se oblékla jinak.

"Dobrý den, já bych s vámi ráda…"
"Ano, já vím. Ale pojďme raději do kanceláře, tam bude větší klid."

Žena se posadila na nabídnutou židli a v rozpacích si mnula prsty. Karel zapnul konvici a do bílého šálku nasypal kapučíno.

"Půl vody, půl mléka, bez cukru. Mám pravdu?"
"Děkuju."

Postavil šálek před ženu na stůl a bezděky si vzpomněl, kolikrát na tom stole měl ležet Robina… Sedl si do své židle. Viděl, že ženě se do mluvení moc nechce, a tak začal sám, protože zoufale chtěl vědět, co se děje, nebo co se stalo.

"Robin vás za mnou poslal?"
"Ne. Ale včera mi řekl, že vám mám napsat zprávu. A když jsem to udělala, byl tak nešťastný, že… jsem se rozhodla, že za vámi zajdu."
"Mohl bych se konečně dozvědět, co se stalo? Omlouvám se, ale ničemu nerozumím."
"Jistě. Takže v kostce. V podniku, kde Robin vaří, to není žádný Interhotel, takže se tam občas strhne nějaká menší nepřístojnost. Před časem si host stěžoval na jídlo, číšník ho odbyl a on se vydal rovnou do kuchyně. Opilým to moc nemyslí, ale když viděl kuchaře, sepnulo mu to natolik, že mu bylo jasné, že tenhle by si ho leda tak vychutnal. A tak se vrhl na brášku. Sám víte, jaký je Robin bulík. Než se vzpamatoval a začal se bránit, už ležel na zemi a on ho kopl do obličeje. Teprve tehdy se kuchař pohnul a s tím chlápkem vykopl dveře."

"Kde je Robin? Volal jsem mu desetkrát denně a nic."
"Je v nemocnici na očním. Lehký otřes mozku, snad nic vážného, ale má poraněné oko. To už vážně vypadá…," zlomil se ženě hlas.
"A Robin si myslel, že o tom vím a nemíním se za ním jít ani podívat? "
"Myslel si, že…"
"Že jsem se na něj sprostě vykašlal… Jak ho to mohlo napadnout? Nemohl jsem přece vědět, co se stalo."
"Nevím, jaký přesně máte vztah, ale… jistě jste si všiml, jak je citlivý a jak malé má sebevědomí. Náš otec ho celý život srážel a deptal. Moc si nevěří. Nesmíte se na něj zlobit."
"Zlobit? Jak bych mohl? A s tím, jaký máme vztah, to předpokládám víte?"
"Je rozdíl s někým spát a někoho milovat. Jedno nezaručuje druhé."

Když odpoledne vešel Karel na nemocniční pokoj, starší pán, který ležel u okna, se s chápavým výrazem vytratil na chodbu. Karel mu poděkoval tichým úsměvem.
Robinovu tvář kryly obvazy. Dokonce i druhé oko měl ještě nateklé a zavřené. Otočil bezděčně hlavu k němu, protože zaslechl kroky.

"Sestřičko?"
"Robine, to jsem já…"
"Proč jsi přišel?" zeptal se Robin tiše jakoby cizím hlasem. Ale Karel věděl, že se ptá:

"Proč jdeš až teď?"
"Robine, já nevěděl, co se stalo. Věř mi to, prosím tě."
"Věřím."

Zase ta lhostejná odpověď.

"Bolí to moc?" zeptal se rozpačitě Karel.
"Ne."
"Potřebuješ něco? Chceš něco donést?"
"Jo. Něco ke čtení."

Nechybělo moc a Karel se zeptal, co… Už měl otevřenou pusu a zarazil se v poslední vteřině…
Nastalo rozpačité ticho. Až po chvíli se ozval Karel:

"Víš, na co jsem teď myslel?"
"Že už bys měl tuhle trapárnu nejraději za sebou?"
"Že budu muset ostříhat králíčkovi trošku drápky, aby ti nepoškrábal ruce."

Robinova sestra usoudila, že těm dvěma už poskytla dost soukromí, a otevřela dveře do pokoje. Na prahu se zarazila a dveře zase tichounce zavřela… Zdálo se, že si vystačí sami dva.

***

Robin tiše otevřel dveře a vešel do bytu. Stejně tiše zavřel a šel do svého pokoje. Snad otec spí a on tak bude mít chvilku klidu. Bohužel… Ještě si ani nesedl na postel, když se bez zaklepání otevřely dveře jeho pokoje.

"Tak co?!"
"Nic."
"Si děláš srandu nebo co?! Vždyť tě tam snad poslali z pracáku, že je to domluvený!"

Bezmocně pokrčil rameny. Ano, poslali a snad to i domluvili. Ale když viděl tu nepříjemnou osobu, která mu měla šéfovat… Tak to vzdal.

"Nebude tu někomu vadit, že jsem na kluky?" zeptal se s patřičně přiteplenou intonací. Vyfasoval razítko plus dodatek, že místo je již obsazeno. Tohle udělal po prve, opravdu se snažil najít si místo, ale když viděl ten tupý ksicht…

"A to si jako myslíš, že tě budu živit do konce života? Nehodíš se ani na vytírání hajzů!" řval otec a Robin se podvědomě připravil na pár facek. Ale od té doby, co se vrátil z nemocnice, ho kupodivu otec už nikdy nezbil, přesto, že dřív to dělal víc než často. Teď jen zabouchl dveře. Robin klesl na postel. Viděl sice jenom na jedno oko, na druhé jen obrysy, ale to podle něj nebyl důvod, aby se nemohl vrátit ke své práci kuchaře. Bohužel doktoři a případní zaměstnavatelé byli jiného názoru. Chvějící se rukou vymačkal číslo na mobilu.

"Ahoj Robine. Tak co?"

Stejná slova a jak jinak to znělo… Chtěl odpovědět, ale místo toho začal plakat. Neviděl Karla od té doby, co odešel z nemocnice. Nechtěl, aby s ním byl jenom se soucitu, nechtěl se k němu nastěhovat a nechat se od něj živit. Chtěl stát na vlastních nohách. Muž na druhém konci města jen bezmocně poslouchal. Přes vzlyky moc nerozuměl, ale jedno pochopil. Nevzali ho. V koutku srdce byl i rád. Panebože, jeho Robin, jako nějaká uklízečka… Nedovedl si toho chlapce představit, jak někde šůruje špinavé chodby a zametá špony.

"Neplač, Robine, Robinku, králíčku…"

V momentě, kdy vyslovil přezdívku, kterou ho občas počastoval při milostných hrátkách, pochopil, že to byla chyba. Jenom zbytečně Robinovi připomněl, co bylo…

"Miluju tě, moc tě miluju…," vyrazil ze sebe v pláči Robin a zaklapl mobil.

Karel si nejdřív v duchu vynadal, ale pak jen bezmocně pokrčil rameny. Stokrát mu řekl, že má jít k němu. Jaképak copak, uživil by deset kluků, tak co ne jednoho? Ale přece nemohl jen tak přijít a Robina hodit do auta a unést? A tak jen smutnil, vlastním domem chodil jak trosečník pustým ostrovem, hračky zavřel zase do krabice a krabici do skříně. Občas si přehrál krátká videa, kde si natáčel Robina, ale potom se cítil ještě hůř. Dokonce i ten pes tesknil. Občas měl pocit, že i králíček vyhlíží Robina, jestli ho jde pomazlit.

Jako každý den, tak i dnes večer po zprávách Robinovi zavolal. Ale nikdo mobil nebral. Vzdal to až po desáté večer. Třeba si vzal prášek a spí. Jenomže když mu nebral telefon dva dny, zmocnilo se Karla jakési podivné tušení.

"Kačenko, já si něco zajedu vyřídit, jo?" zavolal na prodavačku a vyšel k autu.

Nikdy u Robina nebyl, ale pochopitelně věděl, kde bydlí. Zazvonil u branky a čekal. Ve dveřích se objevil nevysoký, ale robusní chlap.

"Dobrý den, je Robin doma?"
"Není."
"Potřebuju s ním mluvit, je to můj kamarád. Víte, říkal mi, že potřebuje práci."
"Tak pojďte."

Karel vešel do kuchyně. Robin stál u sporáku a vařil. Ani se neotočil, kdo to přišel. No, kdo by mohl? Leda tak nějaký otcův kumpán z hospody.

"Máš tu nějakýho chlápka."
"Já?"

Karel čekal skoro všechno, jenom ne to, co uviděl. Strach. Robin byl doslova bílý strachy. Bezkrevné rty se mu pohnuly, ale neřekl nic. Ruce se mu třásly tak, že musel položil vařečku, kterou držel.

"Ahoj Robine. Přišel jsem se s tebou domluvit…"
"Kašli na to, já si něco najdu sám."
"Jo? Zatím ho nevzali vůbec nikde. Už mi to začíná být nějaký divný," ozval se nevrle otec.
"Jsi moc hodný, ale ne. Já si něco najdu."

Karel viděl, že je Robin strachy doslova rozklepaný. Ale všiml si toho i muž.

"Co je? Co máte spolu za kšefty? Jestli chceš kluka dostat do nějakýho průseru, tak…"
"Ale ne. Jenom jsem mu chtěl pomoct."
"Jo? A jako kolik by to sypalo?"

Ta otázka Karla zaskočila. O tom nepřemýšlel.

"No to bychom se ještě domluvili. Kdybyste nás chvilku nechal v klidu."
"Tak jděte k němu. A ty se koukej domluvit, nebo tě vážně už vyhodím," zavrčel muž.
Robin si otřel náhle zpocené ruce, vypnul plyn a vedl Karla k sobě do pokoje.

"Proč jsi sem chodil?"
"Robine, takhle se přece nedá žít. Seber se a pojď ke mně. Prosím tě."
"A jako co? Jako milenec, nebo holka pro všechno? Nepotřebuju tvoje almužny."
"Víš, co se říká? Pyšný žebrák v kabele málo nosí, časem i nic."
"Já o nic nežebrám. Nestojím o tvůj soucit. Seber se a vypadni, běž!"

Robin Karla odstrčil. Ten ho beze slova chytil za ramena zatřásl s ním, jako liška s opravdovým králíkem.

"A ty už mě taky neštvi. Na co si hraješ? Potřebuješ pomoc a já ti ji můžu dát. Ne z vypočítavosti, ne ze soucitu. Ale protože si to zasloužíš, protože tě miluju, protože chci být s tebou. Copak to nechápeš?"
"Nemáš využití pro své hračky? Ale neboj, on se zase někdo najde. Stačí mávnout kreditkou. Vypadni a zapomeň na mě."

Ale Karel věděl, že za tím "zapomeň a vypadni" se skrývá "pomoz mi a zachraň mě". Věděl, že z Robina mluví strach, bezmoc a zoufalství. Pevně ho objal a držel ho, i když se škubal a bránil se. A nejednou ho Robin objal a přitiskl se k němu.

"Promiň, promiň, já už nemůžu, já už nemůžu dál. Řekni mi, co mám dělat…?"

V té chvíli se ve dveřích objevil otec. Poznal, že syn má z té podivné návštěvy strach. A zvuk jeho hlasu nevypadal na poklidné domlouvání. Pomyslel si, že synáček se ještě před úrazem namočil do nějakých špinavých kšeftů a teď si to s ním ten člověk přišel vyříkat. Ale jediný pohled na objímající se dvojici mu otevřel oči. Samo sebou už dávno tušil, jak to syn má, a o pravidelných víkendech u kamaráda si myslel svoje. A když to po úraze přestalo, byl jenom rád. Ale, že si ten člověk jen tak dovolí vejít do jeho domu, a ještě se tu div ne – to… Tak s tím věru nepočítal.

"Co to má znamenat? Takovou bys rád práci? No, stejně se k ničemu jinému asi nehodíš. Seber se a vypadni. Hned, slyšíš? Ven!"

Karel beze slova otevřel skříň a podíval se do ní. Uviděl velkou sportovní kabelu. S tou k němu Robin jezdíval, když přijel víc než na víkend.

"Sbal si, co chceš, a jdeme. Na oblečení kašli, to koupíme jiné."

Robin stál a nedokázal udělat krok. Všechno se semlelo nějak divně, rychle, nečekaně. A najednou mu došlo, že je to jediná šance, jak se dostat z domu, z dosahu tyranského otce. Naházel do kabely pár věcí, které pro něj měly cenu, nějaké oblečení a knihy, i když nevěděl, jestli je někdy ještě vezme do ruky. Otec to vše pozoroval snad stejně překvapeně jako Robin. Do poslední chvíle nevěřil, že syn toho muže tak slepě poslechne. Když zamířili ven, chytil Karla za rukáv. Jediné máchnutí mohutné pravice ho odhodilo ke zdi.

"Řekl jste, že má jít, tak jde."
"Jestli to uděláš, tak tě neznám!" zařval otec.

Robin se podíval na Karla. Takhle si věru svůj coming out nepředstavoval… Na druhé straně se mu všechno zdálo lepší než život s otcem. Naposledy se podíval na dům a nasedl do auta. Když zabouchl dveře, měl pocit, že to bouchl kámen z jeho srdce.

"Tak tě vítám doma," řekl zjihle Karel, když zastavil auto a vzal ho do náručí.

Tentokrát se Robin nebránil, ani neškubal. Držel se pevně Karlovy ruky a stejně pevně za ním vešel do domu…

Konec.