• Pepa
Stylromantika
Datum publikace20. 11. 2012
Počet zobrazení5305×
Hodnocení4.71
Počet komentářů2

Vždycky jsem svou nadprůměrně vysokou inteligenci považoval spíše za prokletí než za dar. Taky kdo by se chtěl bavit s někým, kdo má IQ 148 a má neustálou potřebu všechno komentovat. Taky se to odrazilo v počtu vztahů, a to teď nemyslím kamarádských ani rodinných, který je roven nule. Byl jsem naprosto unavený životem ve chvíli, kdy jsem zase jednou brouzdal po internetu za jednou z mála uspokojivých věcí (i když jen krátkodobě). Tak jsem poprvé narazil na zmínku o Ostrově. Ještě jsem to nezmínil, ale co se týče vzrušení a podobných věcí, nedělám moc rozdíly mezi pohlavími, každé má podle mě něco do sebe. Stal jsem se pravidelným návštěvníkem Ostrova a snad jako každý, kdo jejich stránky taktéž navštěvoval, jsem toužil se tam jednou podívat. Ovšem cenová hladina pro mě byla nepřekonatelnou překážkou a rodiče by mou žádost v nejlepším případě považovali za špatný vtip.

Jednou večer sem opět zabrousil na Ostrovní stránky a objevil jsem něco nového. Kolonku “Stáž“ jsem viděl prvně. Hned jsem ji rozklikl a byl to program, který umožnil padesáti studentům z Evropy dostat se na čtyřměsíční stáž na Ostrov. Musel bych si zaplatit jen letenku do Londýna, odkud bych letěl na Ostrov. Týkalo se to studia na tamní univerzitě s výběrem mezi historií a uměním, přírodními vědami, nebo informatikou a ekonomií. Vzhledem k tomu, že hodlám maturovat z dějepisu a dějin umění, jsem měl jasno. Ihned jsem si podal přihlášku a dostal jsem se až ke kolonce “Vstupní práce“. Rozhodl jsem se použít své pojednání na téma “Vliv antiky v průběhu dějin“, z kterého byly všechny naše dějepisářky naprosto unešené. Odeslal jsem a čekal, jak to dopadne.

Zhruba po měsíci, když začal opadávat sníh a první sněženky se draly na povrch, mi přišel e-mail, že se mám za dva týdny dostavit do kanceláře v Praze na pohovor. Málem jsem vyletěl z kůže. Když mi po týdnu nepřišla ani zmínka, úplně jsem na to zapomněl. Dva týdny se mnou bylo těžké pořízení, nesoustředil jsem se na nic a neustále jsem myslel na ten pohovor. Když jsem už konečně seděl ve vlaku do Prahy, došlo mi, že je vlastně nebude zajímat jenom to, co mám v hlavě, ale i jak vypadám. V duchu jsem se seřval, že jsem na tom více nezapracoval, protože nejsem zrovna atleticky založený. Ruce mám tenké, mám trochu břicho a nijak extra vysoký taky nejsem. Holt, musel jsem sázet na svůj obličej, který mě vytáhl už z nejednoho průšvihu. Napadlo mě, jestli už taky budou dělat celou prohlídku, jako jsem o tom četl. Doufal jsem, že ne, to bych asi nezakryl nic.

Když jsem potom seděl na židli a čekal, až mě pozvou dovnitř, narovnal jsem se, jak nejvíc to šlo, zatáhl jsem břicho a čekal. Pozvali mě dovnitř a já měl nervy napjaté k prasknutí. Seděli tam dva pánové v obleku, asi třicetiletí. Jestli mi něco jde, je to mluvení, a tak jsem se na každou otázku snažil dát co nejkvětnatější odpověď a doufal jsem, že se jim zalíbím. Celou dobu mi nedali žádnou známku toho, co si myslí. Dokonalý poker face. Po půl hodině, která mi připadala nekonečná, mi řekli, že se ozvou, a já odešel. Stejně zmatený, jako když mi nepřišel žádný e-mail.

Stres z maturity mě naplno dohnal koncem dubna, když jsem měl pocit, že vážně nic neumím, a do prvních zkoušek zbývaly dva týdny. Tehdy mi přišel e-mail, který mi změnil celý život. V podstatě říkal, že mě vybrali pro katedru Historie a umění, a pak tam byla spousta papírování a nakonec to nejdůležitější  letenka. S novou energií jsem se vrhnul do učení a zanedlouho už jsem odcházel s maturitou za čtyři, tzn. čeština za jedna, angličtina za jedna, dějepis za jedna, dějiny umění za jedna. Naši věděli, že jedu někam do zahraničí studovat, a jelikož taťka razil názor, že už jsem dospělý a umím se o sebe postarat, více už se o to nezajímali, i když ne že by mamka nechtěla. Letenku do Londýna jsem tudíž měl taky zasponzorovanou a byl jsem štěstím bez sebe. Ještě bych podotkl, že od Prahy jsem na sobě začal usilovně pracovat, ale vzhledem k ne moc dlouhé uplynulé době se to neprojevilo nijak extra, ale přece. Byl jsem pevnější, ztratil jsem trochu břicha a posílil ruce, ale pořád jsem byl takový nijaký. Upřímně jsem očekával, že mi prostě dají jedničku a basta.

V Londýně na letišti na mě čekal vysoký upravený blonďák se svalnatýma rukama a cedulkou s mým jménem. Jmenoval se Martin, byl to taky Čech a byl neskutečně příjemný. Odvážně odolával všem mým otázkám a učil mě základní fráze esperanta. Fascinovaně jsem hleděl na čip na jeho zápěstí a už jsem se těšil, až budu mít svůj. Po nějaké době jsme nastoupili do letadla a letěli vstříc přijímacímu ostrovu Ostrova.

Po mezipřistání jsme nastoupili do menšího letadla, kde nás nemohlo být více než padesát nebo šedesát. Došlo mi, že to asi budou ostatní vybraní. Nikomu nemohlo být nad 25 kromě asi deseti chlapů vepředu, o kterých jsem usoudil, že jsou to další takoví jako Martin, jelikož si k nim přisedl. Dorazili jsme a já byl uchvácen  miluju teplo a tropické prostředí. Dovedli nás do budovy, kde nás prohlédli nějací lékaři a vyplňovala se další spousta papírů. Pak jsme každý dostali žeton a odvedli nás do obrovské šatny, ale nebyla to obyčejná šatna jako na bazénech, každá skříňka byla větší, pohodlně jsem tam nacpal tašku. Vytáhl jsem si čisté oblečení, abych se trošku reprezentoval. Kraťasy a plátěná košile  to mám rád. Vytáhl jsem mýdlo a ručník a šel jsem se žetonem do sprchy.

Byla to dlouhá místnost, kde trčely hlavice sprch, a někteří kluci už se sprchovali. Tuhle averzi vůči hromadným sprchám budu muset překonat, i když v prostředí s takhle smýšlejícími lidmi to bude snad v pohodě. Tak jako vždy začal jsem obhlížet okolí. Ob dvě sprchy nalevo stál vysoký blonďák, zjevně Skandinávec, a nechával si dopadat vodu přímo do obličeje. Byl ke mně otočený spíše zády, a tak jsem neviděl jeho chloubu. Ob sprchu napravo stál kluk, který nemohl být starší než já a vypadal průměrně. Asi trochu lépe než já, ale nic extra. V tu chvíli do sprch vešel do sprch naprosto úžasný kluk. Hnědé, lehce rozcuchané kratší vlasy vypadaly, jako by právě vyšel z kadeřnictví, postavu měl úžasnou, nijak přehnaně svalnatou, ale přece byly všechny svaly krásně vidět. Kolem pasu měl ručník a já věděl, že až si ho sundá, asi půjde celé mé sebeovládání do kopru a já budu muset “na záchod“.

Otočil jsem se, čuměl do zdi a usilovně se snažil myslet na něco jiného. Když jsem se uklidnil, otočil jsem se a on byl asi metr ode mě, když mu z ruky vypadlo mýdlo, které mi přiletělo skoro k nohám. Sehnul jsem se a v půli cesty jsme se potkali hlavami. Celé moje soustředění na nesoustředění bylo rázem utnuto tímto trapasem  už nebylo potřeba. Ovšem dokud neřekl „Pardon“ s výrazným hrdelním R. Frrrrancouz, zaplesal jsem v duchu. Neovládl jsem se a podíval jsem se do jeho rozkroku. Stačil mi jen letmý pohled a byl průser. Řekl jsem, že to nic, popadl jsem mýdlo a ručník a vystřelil ze sprch. Takový trapas.

Oblékl jsem se a už jsem myslel na komisi, která mě čekala. Vytáhl jsem si věci, protože z komisní místnosti se vycházelo na druhou stranu. Různí kluci mizeli za těmi dveřmi a já čekal na své jméno. Předem jsem se připravil na to, že ho zase po anglicku zkomolí, a tak jsem nebyl překvapený, když zazněl jeho paskvil. Byl tam větší stůl, za kterým sedělo pět mužů. Každý mě něčím zaujal, ovšem nejvíce mě zaujal mladý blonďák s inteligentníma šedýma očima. Světle šedé oči mě vždycky fascinovaly, neboť v antické době znamenaly moudrost, jelikož stejnou barvu očí měla Athéna.

„Devatenáct let, imigrační i lékařská zpráva v pořádku, na stáži na katedru Historie a umění,“ řekl ten šedooký a zálibně se na mě podíval. Byl jsem napjatý jak kšandy, ale pokusil jsem se o co nejkouzelnější úsměv. Ostatní pánové si mě taky měřili, ovšem už ne tak zaujatě.

Odložte si,“ řekl můj oblíbenec. Zatáhl jsem břicho a sundal si košili. Hodil jsem ji na tašku a vysoukal se z kraťas. I když preferuji volné trenýrky, pro lepší první dojem jsem se rozhodl pro červené boxerky. Narovnal jsem se a podíval se na blonďáka. Výraz se mu trochu změnil, přišlo mi to trochu jako zklamání, to mi zrovna dvakrát na sebevědomí nepřidalo. Tváře mi zrudly, když jsem ze sebe soukal poslední kousek oblečení. Tohle bylo moc i na mě, a že mě po devatenácti letech otravování ze strany ostatních naučilo nenechat se jen tak něčím rozházet. Opět jsem se narovnal a pak se mezi nimi rozproudila konverzace v jazyce, který se brzy taky naučím. Po chvíli, co jsem tam stál nahý a rudý až za ušima, se na mě opět podívali a postupně řekli čísla: 2, 2, 3, 2 a blonďák řekl 3. Opět mi přišlo, že slyším zklamání. Pak řekl, že vzhledem k délce mého pobytu se ochranná lhůta zkracuje na týden, ale že karanténa zůstane samozřejmě tříměsíční. Pak jsem se konečně mohl obléct a jít.

Posadil jsem se ke klukům v další místnosti a jako vždy, když mě něco rozhází, jsem zabořil nos do knihy a ztratil jsem se v ději. Taky jsem dostal přidělený ten dlouho očekávaný čip a složku s informacemi o ubytování a podobně  kolej jako v nějakém americkém filmu  úplně jsem z toho byl vedle. Asi po dvou hodinách, během nichž nám, jak jinak, hezcí chlapi donesli colu s ledem a nějakou bagetu, jsme nastoupili na loď. Vzhledem k tomu, že není moc věcí, co mě uklidní více než studená cola nebo čokoláda, už jsem byl tou dobou v pohodě. Užíval jsem si to, že mě čekají čtyři měsíce na ostrově snů. Pořád teplo, žádná škola kromě té, kterou chci, a jak jsem doufal, spousta nových zážitků, ale o tom až příště. 

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jménoJosef Mucha
Věk19

Vědět jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato...

Ostrovan

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #2 otázkaPavel 2013-02-09 18:54
ahoj kluci, budu asi za blázna ale musím se zeptat :) opravdu takový ostrov existuje a nebo jenom jitříte mojí fantazii? ...)))
Citovat
0 #1 MrkAmater 2012-11-21 22:35
copak bude příště... no zážitky přece. Těším se.
Citovat