• Amater
Stylromantika
Datum publikace3. 12. 2012
Počet zobrazení2835×
Hodnocení4.61
Počet komentářů2

St. Athan, konec jara 1953

„Vstaneš, nebo tě mám probudit ledovou vodou?“ ozve se Max, který většinou vstává dřív než Ethan. Ten se s rozespalým zabručením překulí na druhou stranu. Maxův zrak zálibně spočine na noze, ze které sklouzla pokrývka. Přistoupí k Ethanovi, klidně ji pohladí, zároveň vnímá rýsující se svaly i měkké chloupky. Těší se z tepla i z toho, že se ho může svobodně dotýkat, aniž by se musel skrývat.

„Co polibek?“ nezřetelně prohodí Ethan. 

„Ten dostaneš až po snídani. Bubi už je vzhůru a ty bys měl taky vstávat.“

„Jenže Bubi si může dělat, co chce, takže si potom dá siestu na rozdíl ode mě.“

„Amine!“ přísně se ozve Max a stáhne z něho pokrývku. „Já tu vodu donesu.“

„A co si ke mně lehnout a trochu mě zahřát?“ Ethan se provokativně vystaví. Max zvedne oči vzhůru. Má to s ním ale křížek. „Dobře, dobře, už vstávám.“ Protáhne se. To byla noc. Krásná, vzrušující a dostal nejhezčí dárek, jaký kdy mohl dostat. „Proč jsi vlastně tak brzy vzhůru a navíc oblečený tak, jako když jdeš do práce? Někdo tě volal k nemocnému?“

„Kdepak. Dozvíš se to u snídaně,“ pronese trochu tajemně Max a uhne se před hozeným županem. Ethan se zamračí, potom se rozesměje. Svůdně k němu přistoupí a zadívá se do těch nádherných modrých očí ve tvaru květin. „Copak?“ Max sklouzne dolů k jeho tělu.

„Za co mi to řekneš? Nechci čekat!“

„No, možná…,“ Ethan dychtivě čeká odpověď. „Za nic. Jednoduše se umyj a seběhni ke snídani, nebo se to dozvíš až večer.“ Odvrátí se a vyjde ze dveří.

Ethan zaprská. „Mizera,“ zabručí. „Co já na něm proboha vidím?“ dodá ještě a naštvaně jde do koupelny. Toaleta, zubní pasta na kartáček, mýdlo, pak si přejede ranní strniště. Omrkne se v zrcadle. Vypadá v něm sexy nebo ne? Možná by si ho mohl nechat. Optá se Maxe, jak se mu to líbí. Cákne na sebe trochu kolínské, kterou mu Max koupil k Vánocům a která se kupodivu líbí i jemu. Je zvědavý, co mu Max řekne. Prohlíží se v zrcadle. Ve válce byl rád, že existoval a mohl se oholit na sucho. Tohle je luxus. Odvrátí se od své tváře a přemýšlí, jestli má do toho příběhu napsat všechno nebo ne.

Musí si to rozmyslet, ale kdo by to četl kromě něho a Maxe? Max to nikdy nikomu neřekne. Jenže existují některé věci, o kterých se nechce zmiňovat ani před ním. Není až takový svatoušek, za jakého ho Max považuje. Musí se optat sám sebe, jestli mu budou vadit ty jeho hříšky nebo ne. A hlavně jestli vadí jemu samotnému. Nechce, aby jím Max opovrhoval za to, co udělal. Ví, že ani Max nebyl svatým, ale kdo jím ve válce byl? Snad jen děti  batolata. Každý se musel rozhodnout tak nebo jinak a někdy ani na výběr neměl. Přejde ke své skříni a obleče se.

„Amine!“ uslyší křik, až sebou provinile trhne, že se tu zdržuje a přemýšlí o válce. „Snídaně!“

Právě včas, pomyslí si, když seběhne dolů. V tu chvíli zapomněl na válku, na svoje obavy i co si oblékl.

„Sluší ti to!“

„Tobě taky, hospodyňko.“ Přistoupí k Maxovi a políbí ho. Max ho chce obejmout, když si vzpomene na pánev a na vajíčka se slaninou, které zrovna dosmažil a drží v ruce.

„Spadnou,“ zamumlá Max.

„Klidně.“

„Budeš o hladu.“

„Vždyť už sedím.“ Opravdu se usadí za stůl. Rukou uhladí ubrus. „Myslím, že dnes večer budu vařit já.“

Max přestane rozdělovat vajíčka z pánve. Myslí to vážně? „Ty už nechceš psát?“

Ethan si přisune talíř se svojí porcí blíž. „Vzpomínám si na francouzské slepice i na to, jak jich jeden čas byl nedostatek. Myslím ta vajíčka, ne slepice. Taky na spoustu dalších věcí. Uvažuji nad tím, že vlastně nevím, proč jsem to začal psát. Nebylo všechno takové, jak jsi to tehdy viděl. Byli jsme…“

„A?“ druhou polovinu vajíček se slaninou si shrne na svůj talíř. „Ani jsem nepředpokládal, že u vás bude vše v pořádku.“

„Ty jsi něco tušil? Proč jsi to neřekl policii ve městě?“

„No, jak se to vezme. Tušil i netušil, spíš jsem to pořád nevěděl na sto procent, ale bylo jasné, že některé akce máte na svědomí. Jenže já potřeboval důkazy. Poctivé důkazy, že jste v tom namočení, nebyly po celou dobu války.“

Ethan si vezme kus ukrojeného čerstvého voňavého chleba a vzpomene si na ten starý, který dostal od toho francouzského pekaře. Ani nezná jeho příjmení. Sotva si vzpomněl na to, co říkal, a jeho křestní jméno. Na některé události vzpomíná zastřeně, jak válka skončila a přišly nové vjemy, nové úlohy, novější vzpomínky, které překryly ty staré. Jiné jsou do paměti vryty jasně. Později i ten čerstvý chleba byl vzácný a na konci byl rád, že jsou na vesnici a ne ve městě.

„Něco jsi mi chtěl.“

Max zvedne hlavu od jídla. Už si myslel, že na to Amine zapomněl.

„Ano, chtěl. Jen nevím, jak to přijmeš.“ Zvedne se a přejde ke skříňce. Vytáhne šuplík a vezme odtamtud list papíru, který mu podá. V srdci má takový těžký pocit. Co tomu řekne?

Ethan převezme papír a… Ruka se mu skoro roztřese, když čte: ´Konvoj nákladních aut dorazí na místo určení.´ Spustí ho na stůl, podívá se na rozpačitého Maxe, který je tak trochu ztuhlý, jako by byl v pozoru.

„Jen jsem si řekl, že bych mohl… Ale pokud to nechceš, tak to vyhoď. Jen jsem…,“ koktám tu jako kluk, který vyznává lásku své holce, pomyslí si Max.

„Pitomče,“ zašeptá Ethan, který cítí, že se v něm něco láme. Tohle nečekal ani ve snu. Nikdy by neřekl, že dostane ještě hezčí dárek než v noci. Max přešlápne z nohy na nohu. Líbí se mu to nebo ne? „Děkuji, já…“ Ethan odloží papír a najednou neví, co říct. Cítí emoce, které jím doslova vnitřně otřásají, vyskočí od stolu, až povalí židli, a vrhne se Maxovi do náruče. Max ho obejme.

„Děkuji. Je to krásné… Jak chabé sdělení,“ zabručí Ethan nevolí, že nedokáže vyjádřit svoje pocity lépe.

„Vždyť jsi přečetl jenom první větu,“ zabručí ještě rozpačitěji Max. Neví, co dělat. Stejně jako to nevěděl tehdy před lety, když ho uviděl poprvé a podíval se do jeho nádherných zelených očí. Připomněly mu jeho rodné lesy ale hlavně měkký zelený mech. Učarovaly mu, když se do nich v té jedné sekundě ponořil, a ve stejný okamžik vytušil, že by mu nic neodmítl, kdyby o to požádal. Tehdy ho zachránil jeho velitel svým rozkazem. Záchrana, která v některých okamžicích nebyla, a on podléhal kouzelným očím. „Oči svůdníka“ jim říkal.

„Nech toho. Víš, jak to myslím. Takže…“

„Budu vařit, dokud to nesepíšeš,“ zabručí trochu nerad ale šťastný, že Aminovy oči září jako hvězdy.

„Ne. Budeme se ve vaření střídat a Maxi, prosím tě, mohl bys…“

„Copak? Vystydne nám to. Vlastně je to studené už teď.“

„Napíšeš ještě něco?“

„Možná ano, ale je to hlavně tvůj příběh.“

„Ne, není. Je to náš příběh. A taky jedné vesnice.“ Max mlčí. Ethan má asi pravdu, protože oni dva ve skutečnosti ovlivnili život jedné malé vesnice na čtyři roky. Jejich hádky, kompromisy, hovory a pletichy, jak získat výhody nejen pro sebe ale i pro ostatní. Kdyby řekl, že byli jako dva malí kluci, kteří měli v rukou nebezpečné hračky a osudy lidí, nebyl by daleko od pravdy.

 

Bois, zima 1941

Ethan se houpe na židli a přemýšlí, jak se proboha mohl dostat do tak prekérní situace. Je to skoro půl roku, co se stal starostou vesnice. Ne  čtyři měsíce, opraví se v duchu. Pobýval tu jen dva měsíce, ale chtěl jít dál neboli domů do rodné Anglie. Zatímco den co den pozoruje letadla na obloze, která létají na jeho domovinu, on tu sedí a překládá francouzským vesničanům, co mají dělat. Kleje nad tou bezvýchodnou situací.

Zaslechne zvuk a ohlédne se na psa, který se za ním pohnul. Puppi  ďábel, který už mezi nimi málem nebyl. Sleduje, jak zvedne velkou hlavu z pacek a oddaně se zadívá na Ethana. Protáhne se, přišourá se k němu. Ethan mu položí ruku na hřbet a upije čaj. Už moc čaje nemají a bůhví, kdy budou mít další, když Němci všechno zakázali.

Odvod lidí na práci do Říše. Jako jedni z prvních šli nájemní dělníci od velkostatkáře Bruxe. Nadával jako špaček, ale po důrazném německém zamítnutí jeho žádosti, že „je potřebuje“, zavřel pusu. Před nimi to byli vesničané, které odvedli na práce do zámečku. Musel tam jít také a pobíhal po celém areálu jako štvaná zvěř, jak se snažil přeložit to a tamto. Celou dobu na sobě cítil skryté pobavené pohledy Němců. Měl pocit, že tohle zrovna není to, co by jeho velitelé rádi viděli. Jenže je v pasti. Taky nechápe, jak mohli ustanovit velitelem oblasti někoho, kdo neumí jazyk místních obyvatel. Raději se ale toho vysokého Němce neptal.

Odpověď by se mu nemusela líbit a ty jeho oči… Těm se raději vyhýbal. Pro něho moc nebezpečný pohled. Také zakázali jakýkoliv pohyb mezi nimi a městem. Nechápe ten idiotský příkaz. Jistě, bojí se, že by mohli odejít k odboji nebo že by se kuly pikle. Jestliže oni, vesnice Bois, je nemá ráda, pak zbytek Francie je na tom stejně a možná je nenávidí ještě víc. Francouzi vždy nesnášeli Němce, proto doufá, že jim teď škodí, kde mohou. Najdou se jedinci, pro které vlastenectví a země je důležitější než lidé. A vždy se našli tací, kteří nesnášeli okupaci. Tedy pokud to nebyla jejich vlastní ve formě byrokracie.

I on očekává, kdy vypukne něco takového i tady, a bojí se dne, který určitě přijde. Radil lidem odevzdat všechno, a proč to neříct rovnou  není žádným hrdinou. Když tak přemýšlí, rád by se opravdu dočkal konce války. Jít proti dělům s puškou je vyloženě hloupost a Francouzi to moc dobře věděli, když prohlásili Paříž za otevřené město. Jo, tak se má jednat, ale je pravdou, že moc dlouho s Němci nebojovali. Mohli klást větší odpor. A Maginotova linie? Výsměch. Alespoň, že se zachovaly historické památky, které teď Němci prohlížejí se souhlasem i bez souhlasu těch nahoře.

Říct to nahlas je nebezpečné.

Peníze. Kde jsou ty časy, kdy frank byl vysoko nad hodnotou marky? Teď je to marka, která je navrchu. Jednoduše Německo popustilo svoji uzdu chtivosti, chamtivosti a odplatě po pomstě a nechává Francii zaplatit její dobytí. Ironie, když si vzpomene, že Němci platili první válku Francouzům. Odplata přišla až moc brzy.

Není nad rádio.

Neinformovanost. Je zvědavý, kolika rodinám se podařilo zachránit rádio a zda poslouchají i něco jiného než státní stanice, které teď kontrolují Němci, a snaží se chytit jiné vlny. Rádia Němci vzali, možná jen sobě pro radost a vesnici na vztek, ale potom řekli, že si pro ně mohou přijít. Bez propustky se ale do města nedostanou, a tím pádem k rádiům taky ne.

Jemu, nebo spíš Nicole, se podařilo jedno zachránit. Teď je u něho ve skrýši, kterou udělal pod postelí. Občas ho pracně vytáhne, aby poslouchal anglický rozhlas. Ještě dobře, že rádiové vlny Němci neumí rušit. Je to slast poslouchat zprávy a písničky v angličtině. Musí mít k němu přitisknuté ucho, jak snížil hlasitost na minimum, ale stejně se pokaždé nervózně rozhlíží, zda někdo není poblíž. Naproti tomu každé slovo pronesené jiným jazykem než němčinou a francouzštinou je poklad. Zlatíčko Nicole a nepozorní bošové.

Byl to tehdy ošklivý zážitek. Stáli na návsi a v šoku pozorovali odjíždějící automobily s rádii, puškami a určitě i dalšími věcmi ne zrovna nebezpečnými pro okupanty.

Popadl Danielle za loket a táhl ji ke statku, dokud se ostatní vesničané nevzpamatují a nezačnou ho obléhat s otázkami, co se to děje a co Němci říkali. Blížili se ke statku, když uslyšeli hrát hlasitě hudbu. Danielle zbledla jako plátno, on taky, proto se vrhla kupředu. Hned za ní Amine, který ji předběhl. Vrazil dovnitř, kde začal prohledávat pokoje. Měli pocit, že hudba zní všude. Danielle zuřivě otvírala všechny dveře, až jako poslední ji napadla komora, která je dovedně skryta v tmavém koutě chodby co nejdál od hlavních dveří. Otevřeli do komory…

Ethan natáhne ruku, aby vypnul rádio. Nastane ticho. Klekne si k uslzené Nicole, kterou vytáhne z kumbálu.

„Copak je?“

Ta se ho chytne kolem krku a začne ještě víc plakat. „Puppi,“ řekne tiše Nicole a rozvzlyká se ještě víc. Ethan se otočí k Danielle, která se s hrůzou dívá na Nicole.

Zařve: „Danielle!“

„Nekřič na maminku!“ vzlykne Nicole. Danielle se vzpamatuje a hned ji sebere z Aminovy náruče. Začne ji horečnatě otáčet a prohlížet. Když zjistí, že je všechno v pořádku, pevně ji obejme a zvedne do náruče.

„Jsi v pořádku, že? Jsi v pořádku. Nic se ti nestalo. Tolik jsem se bála!“ Nicole, která se trochu vzpamatovala, ji objímá a vážně se dívá na Amina.

„Puppi!“ ukáže ručkou ke kuchyni. Ethan se otočí ke kuchyni, váhá, protože to nechce vidět, ale přesto tam rychle dojde. Uprostřed kuchyně uvidí Puppiho bezvládné černé tělo. Nejspíš bránil Nicole, takže dostal co proto. Klekne si k němu.

„Tak to máš za sebou, kamaráde,“ řekne smutně, když ho hladí po černé srsti. Začne ho prohlížet, až si všimne čerstvé krve na hlavě. Pažba? Nejspíš. Pak si uvědomí, že není všemu konec. Rychle mu nadzvedne víčka. Potřeboval by veterináře, ne doktora. Když uvidí, že oči nejsou strnulé, oddechne si. „Tak tvoje tvrdá lebka to přece jenom přežila.“ Zvedne se a vyjde na chodbu. Opře se o stěnu.

Najednou cítí obrovskou úlevu. Zavře oči. Musí se nadechnout a uklidnit. Setřídit si myšlenky.

Přežili to. Oni to všichni přežili! On, Danielle, sousedi i Nicole s Puppim.

Přežili to.

V tu chvíli si neuvědomuje, že starosta je mrtev, a neví, jak dopadli v ostatních domech, ale on a vesnice je naživu. Na okolní vesnice nemyslí raději vůbec.

„Nicole, Puppi je v pořádku.“ Pohladí ji po rozcuchaných vláskách, když se už klidnější vrátí k Danielle s Nicole v náručí. Všimne si, že jí jedna mašle na copu chybí. Někoho by za tu chybějící stužku nejraději zabil.

„Nehýbal se!“ Nicole se vykroutí z matčiny náruče a postaví se proti Ethanovi. Bouchne ho do stehna. „Lžeš!“

„Tak se na něho jdi podívat.“ Danielle se v slzách dívá, jak Nicole běží do kuchyně, potom oba slyší radostný jekot. Rozpláče se ještě víc. Tolik strachu nezažila nikdy v životě. Dokonce ani tehdy, když Nicole ležela v posteli s vysokými horečkami a doktor radil jen snížit teplotu, protože nemohl přijít na to, co jí je. Celou noc se modlila za její uzdravení. Otře si oči a jde do kuchyně.

Přesně takhle to bylo. Vyděsila ho tou hudbou z rádia tak jako snad už nikdy. Potom mu řekla, že si ho v komoře pustila, aby se v tom tichu tolik nebála. Pochválil ji za statečnost. Nejspíš si nevšimli, že se ukryla do malé komůrky. Měl nesmírný strach při představě, co všechno se mohlo Nicole stát.

„Moc jsem se bála a čekala na maminku. Nechtěla jsem být sama…“

Rozumí jí jako snad nikdo na světě. Být sám a nevědět je strašné. I on by zapnul rádio, aby přehlušil děsivé ticho, které nastalo po odchodu Němců. Rádio vzal z komory a schoval u sebe. Zprávy byly vzácné a pravdivé ještě vzácnější.

Stejně jako dopisy, kterých není moc, ale je to aspoň nějaký kontakt se světem. Pošťáka musí chválit, že jezdí přesně jako hodinky, i když teď na podzim tu není den co den jako v létě. Napsal svým adoptivním rodičům do Dunkerque a oni mu odpověděli. Jeho rodina v Anglii je daleko, proto má pocit, že když jim píše, je to jako by psal svým skutečným rodičům. Píše jen samé banality, ale pro něj jsou důležité a on se zase dozvídá o životě v Dunkerque. Millie dokonce přišel balíček od sestry z Reims. Malý svátek, protože takto vědí, že jsou jejich blízcí naživu. Jo, pošťák je vždy vítaný.

Zákazy, zákazy a zákazy, které většinou tlumočí. Lidi ho musí nesnášet, ale zatím jsou spíš rádi, že jim někdo řekne, co Němci požadují.

A jsou tady taky potravinové lístky, které dostali. Zatím nikomu nedochází, co znamenají, ale on se toho bojí. Už teď některé věci chybí a oni nemohou dojet do města. Nemají propustku a tím pádem ani volnost. Zatím to tolik nevadí, ale až uběhne pár měsíců, budou potřebovat potraviny, oblečení nebo jednoduše to, co si nevyrobí. Bude muset zajít na velitelství a prosit o propustku, aby mohl on nebo někdo jiný dojet do města a nakoupit za ty lístky. Káva došla už dávno. Po cigaretě se mu stýskalo dva měsíce. Teď už je to lepší. Jeden ze čtverečků na lístcích je na cigarety. I Danielle ho má. Všichni mají stejné čtverečky, které jsou označeny: Cukr, tabák, benzín… Pomalu bude všechno na lístky. Německý nápis a pod tím francouzské označení zboží. Má pocit, že bude ještě hůř.

Kšefty. Lístky povedou ke kšeftům.

Olíznutí rukou ho vyruší z myšlenek na minulé měsíce.

„Tak co chceš, Puppi? Máš štěstí, že jsi to tehdy přežil. Ne, ven nemůžeš. Zahlédne tě voják a Nicole by strašně brečela, kdybys zemřel, tak mi tady nekňuč. Já ti rozumím. Máš hlad.“ Pohladí ho po vychrtlém těle. Dřív si ulovil nějakého králíka, ale teď se ho bojí pouštět ven. Jenže stejně nakonec bude muset jít lovit. Nemohou ho krmit, když mají sami málo. Bude to muset Nicole vysvětlit.

Přestane si všímat Puppiho a vrátí se v myšlenkách k tomu, jak se z doktora stal statkářem. Ještě ten den, kdy se seznámil s novými pány v oblasti, podepsal smlouvu a koupil statek za franky z kufříku, které teď byly skoro bezcenné. Stal se řádným obyvatelem vesnice s týden starým datem na smlouvě. Danielle si schovala peníze i smlouvu. 

„Amine?“ Vyruší ho ze vzpomínání tentokrát hlas jeho hospodyně.

„Danielle. Nicole už spí?“

„Ano. Snad to nebude nic vážného. Jsem unavená.“

„Celý den jsi byla u ní. Je to pochopitelné.“ Nebýt té jeho podivnosti, že se mu líbí muži, asi by se stali milenci. Možná na to i Danielle myslela, ale po několika náznacích, které ignoroval, to vzdala. Chápe ji, že by ráda, kdyby byl doma chlap, ale někdy to nejde.

„Není ti zima? Zatopím.“

„Ne, nech to být. Půjdu si lehnout. Měl bych dojít na velitelství pro propustku. Začíná hodně věcí chybět. Včetně benzínu. Dělám si kvůli tomu starost. Pole jsou zorána, ale koně odvedli a lidé chybí.“

„Lidé nebyli nadšeni, že nám je sebrali. Patří do rodiny.“

„Já vím. Jsem rád, že nechali Andrésovi ty jeho skoro přerostlé muly a nám Prince, ale Bruxovi je sebrali všechny, alespoň to tvrdí. Myslel jsem, že ho raní mrtvice nebo udělá nějakou hloupost. Budeme si muset vypomoci navzájem. Jsem rád, že mi pomáháš.“ Danielle u něho zůstala jako hospodyně, za což je velice rád. Takhle alespoň zůstane jeho totožnost delší dobu kryta a nepraskne to, že není sedlákem. V sedlačení má asi tolik zkušeností jako ve vysoké politice. Nulové. Spíš by nadělal víc nepořádku než užitku, ale tohle uspořádání je výhodné pro oba.

„Není ještě ani sedm.“

„Je zima. Světla ubývá, tma nastupuje dřív, člověk dřív jí, nic nedělá, tedy skoro nic. Jdu spát,“ odříkává automaticky. Raději půjde. Dnes má nějaké divné předtuchy a nerad by, aby se splnily. Postaví židli, na které se houpal, na všechny čtyři a vstane. Je ztuhlý z toho, jak tu seděl a přemýšlel. Čtvrt roku a on tu ještě stále trčí.

Jak dlouho bude trvat válka?

„Jak dlouho?“ zopakuje myšlenku ve svém pokoji. Rychle si stáhne oblečení a v teplých spodkách a triku s dlouhým rukávem se zahrabe do peřin. Uvědomí si, že má trochu hlad. Doma by měl zatopeno. Bosky by seběhl dolů do kuchyně pro kousek koláče nebo chleba. Tady neví, jaký bude další den a kdy může zemřít jen kvůli tomu, že něco špatného řekne.

 

„Dobrý večer,“ ozve se Ethan, který vystoupí ze stínu naskládaných balíků se senem. „Danielle, co tady tak pozdě děláš? A vy jste kdo?“ Je mu jasné, kdo tady stojí se zbraněmi v rukou a podezřívavým pohledem. Odboj, který se najde v každé zemi. Bojují místo nich nebo spíš válčí za svou pravdu.

Cvaknutí zbraní, zvednutá ruka velitele.

„Tušil jsem, že něco není v pořádku. Danielle byla celý týden nervózní. Tak jsem si řekl, že bych si mohl opět přečíst Cyrana z Bergeracu. Velmi zajímavé čtení, u kterého jsem se moc pobavil. Musím říct, že nejste zrovna nenápadní. Abych se představil, jsem zdejším novým starostou a jmenuji se Amine Salacrou. A teď vy, co tady chcete?!“

Stojí klidně, přestože ví, že může být každým okamžikem mrtvý, ale nějak za tu dobu začal tu malou vesnici považovat za svou a ty lidi taky. Rozhodně tu nechce mít maquisty den co den. Domluva musí být a on jen doufá, že velitel bude rozumný chlap. Chce, aby ta pěkná vesnice s lidmi, kteří si spíš hledí svého majetku než života venku, přežila. Jsou sobečtí, že myslí jen na sebe, ale popravdě, kdo nemyslí? Každý dělá jen to, co je v jeho povaze. On překládá.

Tihle lidé jsou svázáni s půdou, která je pro ně dražší než cokoliv jiného. Proto taky neodešli ze svých pozemků, když Němci vtrhli do Francie a všichni ostatní utíkali na jih, jak to zažil cestou do Paříže. Popravdě, on sám kdyby věděl a poznal to, co zažil během těch pár měsíců v armádě, zůstal by doma a do žádné války by nešel. Má rád klid, dobré jídlo a možnost lidi léčit a ne je zašívat po kulkách, střepinách a jiných zbraních, které lidé vymysleli jen proto, aby dokázali zabít jiného člověka. Ale války byly, jsou a budou. O tom si nedělá žádné iluze.

Zajímalo by ho, co jejich malá válka bude znamenat pro vesnici.

„Co myslíte, že chceme?“

Ethan si oddechne. Zabití nehrozí. To je dobře. Když sem takhle přišli, je jasné, že nemají zájem o to, aby se to Němci dozvěděli, a je jasné, co chtějí v zimě. V lesích toho moc není a kořínky se přejí každému už po týdnu, pokud ve zmrzlé půdě vůbec nějaké najdou.

„Jídlo, pokrývky, …“ Ethan vypočítává, když se zarazí pod posměšným pohledem velitele.

„Jste úžasný,“ odpoví sarkasticky velitel.

„Řekněme spíš realista. Možná bychom mohli pár věcí postrádat.“

„Bojujeme za vás i za vlast. Němci tu nemají co dělat!“ Ruce odbojářů se sevřou kolem zbraní.

„Rozhodně,“ vloží se do toho Ethan. Musí mu nějak ubrat páru, nebo bude povídat o vlastenectví ještě hodinu, takže se nikam nedostanou a Němci nejsou blbci, i když by si to přál. Mrkne na vystrašenou Danielle s uzlíkem v rukou. Tváří se provinile a on ví proč. Už to není její statek a ona, dalo by se říct, krade. „Danielle, to je v pořádku.“

„Děkuji,“ zašeptá.

Ethan vidí v její tváři zřetelnou úlevu, pokusí se o chabý úsměv, i když v očích má stále neklid. Zdá se, že její strach pomalu slábne, a on je rád. „Rozhodně tu nikdo z nás Němce rád nemá. Takže, co chcete?“

„No, jak to jenom říct,“ velitel pomalu začne. „Máme zbraně, ale na druhou stranu bychom neradi, aby někdo přišel k úhoně. Samozřejmě mimo Němců.“ Ethan si povzdechne. Je to jasné. Jednoduše chce pro své lidi jídlo a další věci a je ochoten pro to udělat cokoliv. On by to taky udělal. Je to dobrý velitel. „Vesnice je to moc pěkná a bohatá. Myslím, že může pár vajíček, trochu mléka a masa postrádat,“ navrhne klidně velitel.

„Masa? Děláte si legraci? Nemáme ani pro sebe a Němci ho chtějí také. Jistě chápete, že nejsou zrovna shovívaví jako vy.“

„Les boches! Němci! Mám jich plné zuby, Amine Salacrou. Rozhodněte se hned. Buď nám dáte, co chceme, nebo vesnice…,“ přejede si ukazováčkem přes krk.

„Vyhrožujete nám stejně jako Němci! Taky chtěli zapálit domy!“

„Neznáte pravidlo ‚Ve válce a v lásce je dovoleno vše’?“

„Fajn, něco za to!“ Nedostane se z toho. Jsou toho schopni. Velitel není fanatik, to mu vidí na očích, ale někteří za ním ano. Proto kdyby vydal rozkaz, jeho lidé by ho v klidu zastřelili. Stačí naznačit „kolaborace“. Nesnášejí kolaboranty ještě víc než Němce. Dobře ví, že odboj musí mít nějaké zázemí, a spolupráci si velitel vydupe jakýmkoliv způsobem. Vyhrožováním, akcí nebo domluvou. Pro ně by byla lepší ta domluva.

„Chcete smlouvat?“

„Vy byste to neudělal?“ opáčí Ethan

„No, ano. Tak co chce starosta, který nemusí mrznout venku a okusovat kořínky a listy ze stromů?“

„Pochybuji, že je to tak zlé, ale dobře. Dostanete jídlo a nějaké pokrývky. Za to chceme klid.“

„Klid?“

Ethan čte zřetelný údiv ve tváři velitele. Co si myslí, že bude chtít? Aby zlikvidovali německou posádku nebo co? „Ano, klid. Žádné vraždy, žádné napadání bošů, žádné akce v blízkém okolí. Za to dostanete jídlo a nějaké ty věci nutné k přežití.“

„Chcete moc, ale dejme tomu, že by to šlo. Ale ještě jedno. Prý umíte německy. Chci informace a pomoc. Bojujeme přece všichni za vlast, kterou chceme osvobodit od Němců.“

„Informace dostanete, ale jen tak mimochodem, nevím, jak si představujete, že vám je budeme předávat. Pokud si myslíte, že nám nadšeně vyloží svoje plány jako na stříbrném podnosu se slovy: „Prosím, starosto, můžete to předat ctihodným bojovníkům…,“ nedokončí tu sarkastickou poznámku. Nechce mu říct takhle přímo, že je hlupák, jestli si vážně myslí, že se sám bude vojáků ptát.

„Chápu. Nejsem osel, starosto. Nějak to vymyslete. Příště se vás zeptám, co je nového v posádce.“

„Počkejte, musím obejít ostatní. Dávat to ze svého, jsem brzy hladová mrtvola, a to by asi nikdo nechtěl, že?“ Rozhodně nemíní trpět víc, než je nutné.

„Dobře. Přijdu s pár lidmi v sobotu nebo v neděli. Podle toho jak bude příznivá situace a počasí.“ Ethan si povzdechne. Bože, jak tohle zvládne? Z jedné strany Němci, z druhé maquisté a obě skupiny chtějí totéž. Nakrmit. Jenže oni taky potřebují nakrmit. Nebo předpokládají, že nepotřebují jíst? Na druhou stranu, budou si moci být jisti, že nějaký ten klid mít budou.

„Dáme vám, co budeme moci, ale jistě si uvědomujete, že i my potřebujeme jíst. Pokud nebudeme jíst, nikdo neoseje. Pokud se neoseje, nebude jídlo. Rozumíte?“ řekne důrazně, aby mu to došlo. Jsou ochotni spolupracovat, ale pouze po jistou mez. „Jestliže nebudeme mít co jíst, bude nám vše jedno. Pak člověk dělá různé hlouposti.“

„Chápu, ale měl bych vás upozornit, že nejste jediní, a kdyby někdo z rodiny nenadále zemřel. Nebo třeba pes, kráva, či dejme tomu někdo jiný z vesnice…“ Velitel se pokřiveně usměje. Ethan se narovná. Chápe to dokonale, ale i velitel to pochopil.

„Myslím, že už tu stojíme příliš dlouho. Jdeme!“

Vypařit se umí, pomyslí si Ethan, když vidí jednoho z odboje u stodoly, jak dává pokyn rukou, že je klid, a ostatní jeden po druhém tichounce mizí ve sněhu. Budou vidět stopy, jenže v této zimě by Němce na hlídku nikdo nevyhnal. I když jsou to fanatici, co se týče pořádku. Snad budou sedět na zadku v kasárnách. Alespoň v to doufá.

„Omlouvám se.“ Tichý hlas Danielle ho vyruší z rozjímání.

„Jdeme dovnitř, uvaříš něco teplého, potom mi řekneš, co se stalo. Bože, ještě maquisté. Živit tolik lidí. Vidíš, stávám se pomalu sedlákem,“ ujede mu.

„Já vím, že jím nejsi.“

„To nejsem. Jsem…,“ odmlčí se. Neprozrazuj nic, ty idiote. „Nechme toho. Musím obejít sousedy. Myslíš, že jim mám o nich říct nebo ne? Ne, nebudu nic říkat. Jen naznačím. Kde mají asi úkryt?“

„Nevím, ale nejspíš ve zdejších lesích. Jsou opravdu hluboké.“ Vejdou do kuchyně a rozsvítí lampičku. Stáhnou knot, aby jen mihotavě osvětlovala místnost. Okna jsou zatemněná a všechno cenné poschovávali. Z domů se staly malé pevnosti a on se tomu nediví. Strach prosakuje i těmi pevnostmi, stejně jako se nedají zadržet zprávy o osudech známých z okolních vesnic.

Taky už je nebudí zvuky letadel, které jako by se od konce října přesunuly jinam. Podle rádia, které tajně poslouchá, letecké útoky na Anglii přestaly. Byl tím nadšen, ale také, když slyšel o Coventry, plakal a byl na rádio nalepený.

Pozoruje Danielle, jak se motá kolem ohně. Nalije do konvice vodu, postaví ji na oheň. Vytáhne plechovku, ve které je žitná káva, a čeká, až se začne vařit voda.

„Před týdnem mě probudil hluk. Někdo klepal na okno. Otevřela jsem oči, nic jsem neudělala, ale pak jsem zaslechla svoje jméno.“ Obrátí se k Ethanovi. „Poznala jsem ten hlas, proto jsem okno pootevřela. Stál tam bratranec s dalšími lidmi. Zahlédla jsem zbraně a pochopila. Zašeptal…,“ pííísk, přeruší ji konvice. Danielle se odmlčí a zalije kávu. Kuchyní se nese vůně kávové náhražky. Postaví před Amina velký hrnek s kytičkami, druhý si nechá sama. Oba je obejmou, aby žádné teplo neuniklo.

„Takže?“

Danielle upije kávu. „Omlouvám se, ale nevěděla jsem, co v tu chvíli udělat. Ještě dobře, že se Nicole neprobudila a Puppi byl zticha. Zabili by ho, že?“

„Jo,“ suše odpoví Ethan. Stejně jako by klidně zabili i jeho, kdyby je objevil a oni by ho zrovna nepotřebovali.

„Chtěl jídlo. Vzala jsem, co jsem našla, a podala mu to oknem. Nechtěla jsem ven. Pak mi oznámil, že přijde znovu. Bojím se jich,“ nerada přizná.

Ethan pozná, že o tom by nejraději pomlčela, ale už to bylo venku. „Bojím se jich i Němců. Můžou všechno. Mám pocit, že jsem zrnko pšenice uprostřed mlýnských kamenů. Zvládneme to?“

„Musíme.“ Tak proto byla Danielle tak nervózní, že chodila jako tělo bez duše. Nicole se ho ptala, jestli maminka není nemocná. Tehdy si uvědomil, že to není ona, proto když viděl, že schraňuje jídlo, začal tušit něco špatného. Napadl ho uprchlík nebo sestřelený letec, ale odboj ne. Neví, proč na něj nepomyslel.

Napije se horké kávy. Je dobrá. Zítra – vlastně už dnes zajde na velitelství. Ne, stačí zítra. Není kam spěchat. Ráno obejde lidi a naznačí jim, co se stalo.

Oba klidně upíjejí kávu, ale Ethan pořád přemýšlí, nakolik jim přítomnost odboje změní život.

 

„Dobrý den, Genevivo. Kdepak je Marius?“

„Chlastá, starosto. Kde by asi byl? Je mu jedno co, ale hlavně, že má co pít. Měl se oženit s hospodou a ne se mnou. Jenže by nejspíš vypil celý sklep a pak by byl celý den v lihu,“ hořce odpoví stará žena. „Já bych ho přetrhla. Proč jsem si ho brala, já husa pitomá? Jenže mládí… Neudělejte stejnou chybu, mladíku!“

„To nehodlám, ale jsem tu kvůli takové maličkosti. Nemůžeš postrádat kousek sýra?“

„Nemohu.“

„No tak, Genevivo, tvůj sýr je vyhlášený. Já vím, že to je teď těžké, ale nějaké to kolo přece můžete postrádat… Jednou týdně, co?“ napjatě navrhne. Geneviva se k němu obrátí od kuchyňské linky a položí před něj malé štamprle s alkoholem. Ethan je vypije.

„K čemupak?“

Ethan mlčí. „Máš ráda svoje kozy, že?“

„Jasně, že ano. Jsou mojí obživou, jedinou radostí, když ten mizera… Mizera…,“ hodí do sebe skleničku, až se otřese. „Co tím chceš říct?“

„Nebyl bych rád, kdyby se něco některé z nich stalo.“ Tohle je těžší než jsem si myslel!

„Hele, starosto,“ Ethan ucítí šlachovité ruce pod krkem, „vyklop to!“

„Maq...“

„Nemůžeš to říct hned?! Máš to mít. Omlouvám se, ale radila bych to nikomu jinému neříkat. Byli u mne. Hnala jsem je, přestože se jich trochu bojím. Myslím, že to zkoušeli u ostatních rodin taky. Copak já?! Jsem už stará bába a už mě nečeká nic jiného než hřbitov, ale ty kozičky za nic nemohou. Psi jedni a to si říkají Francouzi!“

„Je zima, mají hlad,“ nesměle je obhajuje Ethan.

„Já vím! Ještě štamprli, starosto?“

„Ne, děkuji. Jsem rád. Musím za ostatními.“ Vyjde do zimy a zadupe nohama. Procházka ho zahřeje. Porybný Andrés, Brux, ten řval, že nic nedá, že potřebuje všechno. Teprve pod výhrůžkou a když se dozvěděl, že každá rodina něco dává, souhlasil.

Další rodina. Courteli. Chovají prasata a k tomu mají menší pole. Když přišel dovnitř, jedno sele ho skoro porazilo. Souhlasili, dokonce nemusel říkat, o co jde. Donesou džbán sádla každý měsíc. Každému poděkuje. Millicent za vajíčka, Lestrielovi za chleba.

Poslední, nejvzdálenější rodina, bydlí až u lesa. Přivítají ho, jako by už o něm věděli. Hned mu řekli ano. Rodina Chabrac.

Vyjde ven, zadívá se na oblohu. Stmívá se a on je vyřízený z toho různého pití, co mu každý nabídl, i z těch opatrných řečí. Stejně to všichni tuší. Jenže takhle je to lepší. Chabracovi jsou už starší a jejich syn tu není. Povídá se, že je v armádě, ale oni to popírají. Neví, co si o nich myslet. 

„Ježíš, to je zima. Umrzla by i psí oháňka!“ Zadupe a rychlým svižným krokem se vydá domů. Těší se do nepříliš vytopeného domu. Ale přesto je to domov, uvědomí si. Někdo tam na něho čeká. Danielle, Puppi a Nicole se svými věčnými otázkami „proč“ a „kdy konečně půjde do školy“.

Škola, zamračí se, když si na tu zapeklitou věc vzpomene. Ve vesnici je celkem dvanáct dětí různého věku a další na cestě. Chtělo by to nějakého učitele. Aspoň teď přes zimu, kdy nemusí tolik pomáhat doma. Jenže kdo by to měl být? Nechce, aby někam docházely, i když se může optat na velitelství nebo ve městě, jestli by mohli chodit do sousední vesnice pod dozorem někoho dospělého. Někdo by je vždy doprovodil. Ano, přesně tak to udělá. Uvědomí si, že jeho seznam, co potřebuje a bude žádat u Němců, neskutečně roste, až se toho začíná děsit.

„Jsem dom…“ Spokojený výkřik mu zmrzne na rtech, když z chodby zpozoruje vyděšenou Danielle cupující si zástěru a na věšáku kabát s čepicí důstojníka wehrmachtu. Polkne a zatěká očima na dveře od kuchyně a na dveře za sebou.

První impuls těla  utéci. Ovládne se a pomalu si sundá kabát a teplou čepici, aby se uklidnil. „Dobrý večer, Herr Hauptmann Meier,“ přiškrceně pozdraví ve dveřích kuchyně. Sakra, co tady chce? Nikde neviděl auto, koně, nic. Jak přišel? Pěšky? Teď, když jsou tu maquisté? Co kdyby neodolali šanci zabít zástupce velitele přímo u něho v kuchyni?

Pomsta Němců by byla krutá.

„Dobrý večer, starosto Salacrou,“ odpoví mu stejně a spočine na něm. Zajímalo by ho, kde byl. „Kde jste byl?“

„Za rodinami ve vesnici. Psal jsem si seznam, kdo co potřebuje. Ptal jsem se, jak se mají. Jsem starosta,“ odpoví trochu útočně a stojí v pozoru. Neodváží se cokoliv udělat nejen proto, že je Němec, ale i proto, že je pekelně krásný muž.

„V pořádku. Chci se optat, co víte o zdejším odboji?“

V Ethanovi hrkne. Vědí něco? „Ma… Maqu… Maquisté?“ dostane ze sebe a doufá, že dostatečně věrohodně. Ve škole mu na divadelních představeních herectví moc nešlo. Vždy dostal malou roli a postavu, která buď rychle zemřela, nebo se ukázala někde v pozadí.

„Ano. Maquisté.“ Ethan na sobě cítí zkoumavý pohled důstojníka. Co má dělat?

 

Německá posádka, Bois, zima 1941

„Zavolal jste si mě, Herr Oberst? Kvůli tomu hlášení? Už se projevili.“ Max sklouzne pohledem k dokumentu, který už četl.

„Nestůjte tu jako vyřezaný panák!“ zavrčí plukovník, který se rozvalí v křesle.

Max se uvolní. Zajímalo by ho, kde je major Hahn. „Rozkaz. I přes zimu zaútočili na menší konvoj asi deset kilometrů odtud. Škody minimální, ale zřejmě nějaká nová skupina, která teprve začala v naší oblasti operovat. Až si zvyknou…,“ nedopoví.

„Teď je zima, ale s nástupem jara se zřejmě stanou aktivnější, i když mezi námi, kam se hrabou na jiné národy. To Poláci, vždyť jste je sám poznal.“

Max přikývne.

„Nesnáším to tu,“ vyjádří se plukovník naplno. Max mlčí. Ví o tom, že plukovník, narozdíl od něho, nesnáší venkov. Na druhou stranu se mu nechce na frontu, a tak odtud odjíždí tak často, jak to jde. Max má pocit, že si v městečku našel nějakou šťabajznu, ehm ženu. No, každý má jiný vkus. „Co vesnice?“

„Zatím jsou v klidu. Odvádí povinné desátky, ale velitelství ve městě brzy upřesní podmínky a odvody. Jsou velmi klidní, což je dobře. Jeden ze starostů dokonce umí německy. Takhle je méně problémů a přál bych si, kdyby všichni uměli náš jazyk,“ dopoví Max už tišeji.

„Alespoň něco. Chci tu mít klid. Ty bandity musí policie odsud vykouřit. Nemám rád, když se mi pletou v rajónu pod nohama. Možná by bylo dobré mít nějakého informátora mezi místními.“

„Pokusím se někoho najít. Prozatím jsem nechal zesílit stráže u brány a vojákům přikázal nechodit ven po jednom.“

„Skvěle. Seshora už přišly jejich požadavky. Prý hlavně tvrdě postupovat proti antiněmeckým živlům. Kdo bude přechovávat zbraně, uprchlíky a další věci – pro výstrahu veřejně eliminovat. Jako bychom byli policie. Taky přijede návštěva z vrchního velitelství.“

„Ano, plukovníku. Napadlo mě, že bych se mohl optat starostů, jestli něco nevědí. Možná něco prozradí nebo naznačí,“ navrhne Max.

„Udělejte všechno pro to, abych se toho obtížného hmyzu zbavil. Jděte!“ Max zasalutuje a odejde. Za dveřmi si oddechne. Nikdy neví, s jakým rozkazem vyjde ven. Jen nechápe, proč by se oni měli zabývat odbojem. Tohle je věc policie, jak řekl plukovník, ale možná bude dobré vědět, co se tu děje, a nespoléhat jen na zprávy od ní.

Druhý den ráno vezme dva vojáky a tlumočníka s sebou, nasednou do auta a vyjedou. Banditi snad budou zalezlí ve svých norách a nechají je být. Objetí kraje, který mají na starosti, jim zabere celý den.

„Dobrý večer, starosto Salacrou.“ Je krásný. Pro něho je. I když má červený nos i uši a na řasách jinovatku. Vesnice Bois. Nechal si ji nakonec. Nejen kvůli tomu, že je nejblíže posádce a lesu, ale i kvůli novému starostovi.

 

St. Athan, konec jara 1953

„Klap!“ Max zvedne hlavu od psacího stroje. Je to ďáblův vynález! Konečně má svůj kousek za sebou.

Dovnitř kuchyně se nadšeně vřítí Ethan. Když přicházel, oknem zahlédl Maxe, jak usilovně buší do psacího stroje.

„Ukaž? Uch, jsem krásný?“ očima přelétne poslední odstavec.

„Nejsem tak dobrý spisovatel jako ty. A navíc…,“ přestane, když se Ethan sehne a políbí ho na rty.

„Děkuji, Maxi,“ rozzářeně se dívá na něho i na psací stroj s jedním listem papíru, který je z půlky popsaný.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)

Komentáře  

0 #2 Odp.: Ve jménu Říše: 5. Nevítané setkáníIps 2014-09-30 19:38
Musím na další, protože je to skvělé. :o)
Citovat
0 #1 Moc hezkéClementine 2012-12-23 22:57
Ahoj. Moc se mi tento příběh líbí. Zajímalo by mě, jestli se dočkáme i dalších dílů? Vypadá to, že je máš už napsané a mě by zajímalo, jak se to bude mezi Ethanem a Maxem rozvíjet.
Citovat