• Amater
Stylromantika
Datum publikace24. 12. 2012
Počet zobrazení3101×
Hodnocení4.95
Počet komentářů3

St. Athan, konec jara 1953

„Dobrý večer! Nemusíš děkovat,“ zabručí v odpověď Max. Potěšilo ho, že Aminovi udělal radost. Vymaní se mu z náruče, vyroluje papír z psacího stroje a strčí mu ho do ruky. „Tak to k tomu přidej.“

„Nebudeš už dál psát?“ optá se trochu zklamaně Ethan.

„Udělám večeři, ale ty piš. Mně to jde děsivě pomalu. Asi jako Puppimu chutná zelená tráva. Trochu ukousne a zbytek… Je zázrak, že ten chuligán přežil válku.“

„Neříkej, že jsi ho chtěl zabít?“

„Já ne, ale velitel ano, když mu na lovu vystrašil ptáky.“

„Ježíši Maria, tak o tom jsem neměl tušení.“

„Já se vyděsil taky, protože jsem myslel, že plukovníka trefí šlak. Tvoje hra na překvapeného starostu byla věrohodná. Proč tvrdíš, že nejsi herecký typ?“

„Nejsem, ale nejspíš mě k tomu donutila válka nebo strach. Byl všude.“ Vezme bílý list papíru a čte si. „Netušil jsem, že ses pohádal s velitelem.“

„Jako pokaždé. Přece jen bič a cukr fungují lépe než bič a mrtvoly.“ Zarazí se nad tím, co řekl, a otočí se ke kuchyňské lince. Vytáhne chleba koupený odpoledne v Margotině pekařství. Nechávají mu jeden bochník, protože oba končí v práci pozdě. Odloží ho na linku a dlouze se na něj zadívá. I po deseti letech je válka všudypřítomná.

Max si pořád klade za vinu, co se ve válce dělo a jak byl slepý, pomyslí si smutně Ethan. Jenže nemohl vědět, co prováděli jeho lidé v Polsku a na východě. Co si vzpomíná, pořád byl v posádce, zatímco velitel někde v luftu. Aspoň mu to tak maquisté říkali. Přistoupí k němu, obejme ho kolem pasu.

„Šíleně tě miluji.“ Cítí, že napětí v Maxově těle povoluje.

„Já taky, ale nech mě dovařit večeři. Převlékni se a přijď se najíst,“ rozkáže autoritativním hlasem, ze kterého je znát, že musel dlouho velet a rozhodovat.

„Jsi tyran!“ Políbí ho na ucho a zašklebí se, když ucítí jemnou odezvu. Pustí ho, vyběhne nahoru. Má radost jako malý kluk, protože mu začal pomáhat s psaním. Sundá si pracovní oblečení a navlékne pohodlné domácí. Otočí se k zrcadlu. Nic moc, ale jim je jedno, co mají na sobě. Co by asi řekli sousedé na to, že žijí společně? Nebo to tuší?

Dnes napsala matka, že chce přijet na návštěvu. Teď tu zprávu musí oznámit Maxovi. Rodiče nebyli Maxem nadšeni a dlouho mu nedokázali odpustit, že si našel zrovna Němce. Ale maminka se nakonec smířila s tím, že si vybral za partnera nepřítele. Ve válce ztratila hodně blízkých nejen v Anglii ale hlavně ve Francii. Otec řekl, že pokud celá šaráda praskne, tak se k němu nezná. Seděl v knihovně naprosto klidný se sklenkou burbonu a oznámil mu to. Tím byla pro něho záležitost jeho partnera uzavřena. Zatím ale nic neprasklo a otec jejich vztah toleruje.

Mohl by je navštívit, protože už u nich nebyl asi rok. Otec má hodně známých, tak by mu mohl pomoci v Bubiho záležitosti. Miluje koně, proto by možná Bubi dokázal to, co on sám ne. A taky to, že by otec přijal Maxe. Zatím žádný dopis nepřišel, ale čeká ho každou chvíli. Pozoruje zklamání v Maxově tváři, když si prohlíží korespondenci, a je mu mizerně, že nepřichází žádná nabídka. Ale možná… Ano, zatáhne do toho svoji maminku. Té otec nic neodmítne a ona je má ráda, i když se s Maxem těžko smiřovala. Přesto jim našla tenhle dům.

„Maxi, přijede moje matka,“ řekne do zvuků prskajícího čajníku na sporáku. Stojí ve dveřích a zasněně se dívá, jak se splnil jeho sen, který si vysnil na plážích Dunkerque. 

„Ach ne!“

„Co je?“

„Já jen, že mě tvoje rodina nemá moc ráda.“

„Hloupost,“ namítne Ethan, i když ví, že je to tak trochu pravda. Tedy ne trochu, ale hodně. „Jede sem a to něco znamená a pak, při minulé návštěvě proti tobě nic neměla.“

„Jedině to, že by mě raději viděla na severním pólu než ve tvé ložnici.“

„Nebuď takový. Je to tím, že tě pořádně nezná. Našla nám tenhle dům…“

„Co nejdál od místa, kde ses narodil a vyrůstal…“

„… a přemluví otce v Bubiho věci,“ prohlásí klidně nevšímaje si Maxových slov.

„Cože?“ Max přestane posouvat kousek šunky po pánvi a obrátí se k němu. „Jak to myslíš?“

„Přemýšlel jsem a došel k názoru, že jediný, kdo nám dokáže pomoci, je můj otec. Zná kdekoho a matce nedokáže nic odmítnout.“

„Na úklid si vezmeme dovolenou,“ prohlásí Max. Zadívá se na Amina. Má jeho i Bubiho natolik rád, že bude prosit o pomoc svého otce, se kterým se kvůli němu šíleně pohádal. Dozvěděl se o tom úplnou náhodou. Prý se dokonce zlobil víc, než když se dozvěděl, že nebude mít vnoučata. „Vysmejčíme to tu, aby si nemyslela, že bydlíš s nějakým lajdákem a vandrákem. U nás doma byl vždy pořádek. Taky něco dobrého uvařím. Možná zvládnu upéct i nějaký dortík. Francouzi jsou vysazeni na dobré jídlo…,“ kuje pikle Max.

Ethan nechápavě pohlédne na čistou podlahu a dokonale umytá okna. Co tady chce ještě uklízet? To je tou jeho německou povahou. Je až moc pořádný a k jeho smůle do toho navezl i jeho.

Takže každé jaro, léto, podzim i zimu asistuje u takzvaného velkého úklidu a jednou týdně u malého. Ještě si pamatuje poslední přetáhnutí koštětem, když se zašil do komory, aby si dal šlofíka. Rozzuřeného Maxe s hodinovým projevem o tom, jak je pořádek v domě důležitý, už nechce nikdy slyšet. Od té doby uklízí jako ďábel, ale pak ta odměna v čerstvě vyvětraných peřinách s Maxem… Stojí za to, mimoděk se olízne.

„Amine, na co zas myslíš?“

„Na tebe. Na Bubiho určitě ne,“ zabručí Ethan s vizí sladké odměny po úklidu.

Max se začervená. Amine byl jeho první milenec a vlastně taky poslední. Nikdy nikoho neměl a po tom, co poznal Amina, už ani nikoho jiného nechtěl. Někdy by ho zajímalo, jestli je to opravdu ten jeho francouzský šarm, který na něj působí jako magnet, nebo to je tím, jak je světaznalý.

„Dobře. Myslím na úklid a pak na to, jak mě povalíš a vezmeš si mě. Líbí se mi to. Co kdybychom vyrazili s Bubim na piknik? Zapřáhneme ho do bryčky a pojedeme na to pěkné místo, kde se nám všem tolik líbilo.

A kde jsme se bez zábran slunili a milovali, myslí si Max. Je to nezbedný snílek. Někdo ho musí přidržet při zemi, ale on to dělá rád.

„Kávu nebo čaj?“ střízlivě přeruší jeho snění. Musí před příjezdem Aminovy matky všechno připravit. Vůbec neví, kde by měl začít. Je to její první návštěva u nich, tak nechce udělat ostudu.

„Ty jsi ale zlý. Čaj.“

Ethan pobaveně sleduje, jak před ním přistane košík s chlebem, sýr na malém talířku, džem v misce, kousek šunky a další dobroty. Nakonec konvice s čajem a malými hrníčky. Mlčky jedí, poslouchají taneční hudbu ze slabě hrajícího rádia.

„Víš, že jsem měl doma rádio a pilně naslouchal Londýnu?“

„Vytáhám je za uši, že to nezjistili. Teď už vlastně ne. Jak se ti povedlo ho získat?“

„Přehlédli ho v komoře a já pak tajně se srdcem v kalhotách poslouchal jinou řeč než němčinu a francouzštinu. Ten džem je výborný.“

„Flakáči. Já to tušil, že jim něco vyklouzlo zpod ruky. Kde jsi ho měl schované? Džem je od slečny Swallow. Ta co má ty poníky.“

„V ložnici, kde jsi byl dost častým hostem. Měl jsem strach, že tě napadne ten pokoj prohledávat. Byli nemocní?“

„No dovol! Nikdy bych takovou věc neudělal. Jsem džentlmen. Nebyli. Jen tak mi ho přinesla, že se o ně dobře starám, ale přestaň se zajímat o ten džem.“

„Jen mi chutná, proto se ptám, Maxi. Já vím, že bys to neudělal, ale i tak jsem měl strach, když jsem rádio vyndával a s napětím čekal…“

„Na tóny Páté Beethovenovy symfonie.“ Ethan mlčky přikývne. Pátá Beethovenova a po ní jazyk, který důvěrně znal. Miloval ty chvíle a přitom se neuvěřitelně bál.

 

Bois, jaro 1941

Volá Londýn: Hodina odplaty nadešla, boj o vyhlazení nacismu započal. Při jménu, které nosím, vám zde prohlašuji, že tento boj vyhrajeme a pravda zvítězí. Naším programem je svobodné Československo ve svobodné Evropě."

Neví, kde je nějaké Československo, ale asi se jedná o zemi, která teď úpí pod německou nohou. Kdyby mohl, připojil by se k bitvě, která v dálce zuří. Naslouchá ještě chvilku hlasu, který mu něco říká neznámým jazykem, ale pro něho je to libozvučnější než cokoliv jiného na světě. Hlas z jeho země.

Zaslechne šramot a trhne sebou. Otočí se a rádio ztiší na sotva slyšitelnou hranici. Neposlouchá cizí stanice často. Ví o zákazu, přesto si nedovede představit, co by se mu stalo, kdyby na to přišli. Nejen jemu, ale i Nicole a Danielle, dokonce sousedům, které poznává stále víc a víc. Jsou tiší až zamlklí. Snaží se starat jen sami o sebe a kus půdy, která jim patří a která je pro ně vším. Proto mu každý týden nosí jídlo pro odboj. Někteří rezignovaně, někteří nabručeně a sedlák Brux soptí vzteky. Nemá ho rád. Lidé, kterým záleží na bohatství, svedou udělat cokoliv, aby se jim nerozutíkalo pod rukama. To víc věří Genevivě a jejím kozám.

Dnes asi nic víc neuslyší. Taky nemůže poslouchat rádio dlouho. Vypne ho, ohlédne se, jestli za ním někdo nestojí. Celou dobu má pocit, jako by se mu někdo díval na záda, ale nikdo tam není.

Je jaro a země se začíná jemně zelenat. Miluje jaro s jeho proměnami. Květiny rozevírají okvětní plátky, lístky pučí na stromech a sluníčko začíná po studené zimě příjemně hřát. Země se začíná zelenat a připravovat na přijetí setby. Ptáčci a ostatní zvířata vyvádějí mladé. Začíná život a smrt je zahnána do kouta, dokud nepřijde její čas a opět nenastane podzim a s ním i tma.

Rádio přikryje bílým háčkovaným ubrusem, potom ho schová. Otře si čelo. Pokaždé je to stejné  bojí se, že ho někdo chytne. Posadí se a přemýšlí, jak získat propustku.

V zimě po návštěvě zástupce velitele Maxe (že to jméno zní kouzelně, ale zároveň přísně?) šel na velitelství vyprosit propustku do města, aby obstaral pár potřebných věcí pro vesnici.

V kanceláři, kam ho odkázali, seděl podsaditý Němec s brýlemi na nose, který něco pilně zaznamenával do sešitu. Nechal ho půlhodiny čekat a on se snažil tvářit jako bezvýznamný starosta vesnice. V rukou nervózně žmoulal teplou čepici. Za Němcem stála obrovská napůl zaplněná kartotéka a jeho celou dobu zajímalo, co v ní je a na jakém úřadě ji sebrali. Francie patří Německé říši, takže zabavení čehokoliv ve jménu válečné mašinérie je samozřejmostí.

Na stole mu pyšně trůnila vizitka se jménem Mathias Shauer. Zřejmě s ním bude jednat častěji, než mu bude příjemné. Raději by jednal s tím Němcem Meierem. Zdá se mu přístupnější než tenhle, co tady úředničí.

Oknem, které měl Shauer pootevřené, doléhal křik kapitána Meiera, který zrovna cvičil čerstvé rekruty.

„Habt ach!“ Pozor!

„Kehrt euch! Ganze Abteilung Kehrt!“ Čelem vzad! Celá jednotka čelem vzad!

Nebýt toho, že tu seděl Shauer, smál by se, ale je pravdou, že hlas měl řízný, povely přesné. On sám absolvoval jen takový lehký výcvikový kurz a jeho velitel rozhodně tolik neřval, nebo si to už nepamatuje.

„In Linie zu zwei Glieden – Angetretten!“ Nastoupit v dvojřad!

„Richt Euch!“ Vyrovnat!

„Richt Euch!!“ Vyrovnat!!

Opakuje se, že by se snad někdo neodvážil vykonat přesně jeho pokyn? Jaká to neúcta vůči armádě, ironicky si pomyslí.

„Augen geradeaus!“ Přímo hleď!

„Abteilung  Im Gleichschritt  Marsch!“ Pořadovým krokem pochodem vchod!

„Im Laufschritt  Marsch!“ Poklusem klus!

Zajímalo by ho, jak dlouho je v tom sněhu nechá běhat. Dlouho ne, probleskne mu hlavou, když zaslechne povel k přerušení běhu.

„Abteilung  halt!“ Zastavit stát!

„Rührt Euch!“ Pohov!

Bude konec? Škoda, aspoň nějaká zábava v téhle mizerné místnosti. Nebo snad budou pokračovat?

„Tak co si přejete, pane Salacrou?“ Ironický, ale zdvořilý tón ho vyruší z poslechu německých povelů a on se vrátí zpět do reality.

Ti umí být zdvořilí a potom výbuch hněvu. Zaškrtil by Shauera v momentě, kdy by se nedíval. Nebo by to mohl udělat odboj. Ne, bůh ví, koho by jim sem nasadili, a trest by byl dost hnusný. Přemohl se, aby pokorně poprosil.

„Víte, ve vesnici docházejí zásoby, proto bychom chtěli požádat o propustku do města.“ Ponižující žádat o svobodný pohyb po kraji, ale oni jsou tu pány.

„Ne!“

„Ale…“

„Mám vám snad opakovat, pane Salacrou, co jsem řekl?“

Nenáviděl jsem ho už tehdy a nenávidím ho i teď. Jak měli sehnat boty nebo podobné věci? A hlavně benzín? Měli ho snad dolovat nebo vyrábět? Jenže z čeho? Zítra to zkusí znovu.

Vstal, poděkoval a odešel. Venku, když si byl jistý, že ho nikdo nevidí ani neslyší, začal vzteky klít ve všech třech jazycích.

Druhý den  ne.

Třetí den opět  ne.

Čtvrtý den se ani nedostal do kanceláře.

Do města tuto zimu nejel a sousedé na něho naléhali, jak chtěli zjistit, co se děje. Musel jim říct pravdu. Tak to šlo dokola, až nakonec rezignoval. Možná by opravdu měl o tu propustku požádat velitele nebo kapitána Meiera. Jenže toho viděl akorát, když občas kolem projel v autě. K němu nemá šanci se dostat.

Když zaslechne volání k večeři, rádio už má vypnuté a přehoz pečlivě uhlazený na posteli. Pokoj je od kuchyně dost daleko, ale je tam hluk. Je rád, že nic neslyšeli. Vstane ze země, protože skoro celou dobu klečel na podlaze, a s kamennou tváří se jde posadit k jídlu.

Polévka s bramborami, kouskem masa a sušenými houbami. Omluvný pohled Danielle a hladový pohled Puppiho.

„Puppi, běž pryč!“ odežene ho od stolu. Otevře dveře, aby ho vyhodil ven. Bude si muset najít jídlo sám, Němec ne Němec. 

„Proč?!“ natahuje Nicole k pláči. Hodí po něm lžíci. Sklouzne ze židle a žene se ke dveřím.

„Nicole, zpátky!“ zavolá na ni Danielle.

„Nicole, stůj!“ ozve se přísně Ethan, až se Nicole zastaví. S rukou na klice hledí na dveře, za kterými tuší svého přítele.

„Proč tu nemůže být?“

„Protože nemám rád jeho hladový pohled. Nicole, musí si jít něco ulovit.“

„Ale co když se mu něco stane?“ Pustí kliku, ale dál stojí u dveří.

„Nicole, nic se…,“ povzdechne si. „Máme jídlo sotva pro sebe, nemůžeme ho krmit. Ale Puppi je chytrý pes.“ Víc neřekne. Nicole vyjde z kuchyně, aby otevřela venkovní dveře. Puppi se zmateně podívá na svou velitelku, potom na pole a lesy ještě stále přikryté trochou sněhu. Na dvoře se ještě otočí za svojí paničkou, štěkne a rozeběhne se.

Nicole se vrátí jako by nic a začne jíst. Za chvilku se rozpláče. Rozzlobená Danielle ji obejme a Nicole už jen popotahuje.

Ethanovi zhořkne sousto v ústech a přemýšlí, zda udělal dobře. Udělal. Puppi je moc chytrý pes. Jestli mu koluje v žilách vlčí krev, na což by vsadil svůj klobouk, pak se nenechá zabít.

Po večeři, místo obvyklého povídání, jde do knihovny. Potřebuje ze sebe setřást napětí vyvolané vyhozením Puppiho a Nicoliným pláčem. Vezme z police klasiku a je rád, že tu nejsou knihy se špatným tématem nebo od nevhodného autora.

Když zaslechne auto, jen zvedne hlavu a opět se začte. Otočí stránku, když mu dojde, že auto zastavilo před jeho statkem. Zneklidní, rychle pohlédne na četbu. Kniha Tři mušketýři ho uklidní. Už zažil, že se jim nezdála kniha, kterou četl, i když vojáci jsou slušnější než četníci z města. Ti si opravdu neberou servítky, když zajdou na návštěvu.

Rozražené dveře bez klepání ho vyděsí. Do místnosti vstoupí německý voják s připravenou zbraní. To už má knihu odloženou a stojí skoro v pozoru. Srdce se mu svírá úzkostí.

„Starosta Salacrou?“

Kdo asi, pomyslí si ironicky Ethan. Je tady snad ještě nějaký jiný muž? Ale klidně odvětí. „Ano.“

„Půjdete s námi!“

Jako vždy. Žádné otázky, žádné odpovědi, pouze příkaz a může být rád, že mu dovolí se obléci. Vezme kabát, popadne baret a snaží se nemyslet na to, že se jednou nemusí z předvolání vrátit. Tentokrát to zřejmě bude jiné. Občas je na posádku volán k překladu. V době míru nikdy úplně nepochopil, jaká je role tlumočníka. Teprve tady si plně uvědomil, co znamená jedno špatně přeložené slovo.

Zahlédne Daniellin a Nicolin pohled plný hrůzy. Objímají se, snaží se čerpat jedna od druhé útěchu a věřit v jeho návrat. A on? Pokouší se usmívat, ale cítí, že je to spíš škleb než cokoliv jiného.

Srdce má někde v kalhotách a uklidňuje ho pouze to, že jede v černém oficírském autě, jak říká té velitelově potvoře. Auto projede branou zámečku, aniž by se museli legitimovat. Většinou přichází pěšky nebo vojenským vozidlem dle toho, jak nutně ho potřebují. Už ho tam čekají a jeden voják ho pěkným štulcem do zad popožene, až klopýtne. Ve dveřích na něho čeká zamračený zástupce velitele. Z jindy docela přátelského Němce jde teď děs.

„Schnell. Rychle. Budete nám překládat.“ Ethan přikývne. Co má jiného dělat? Odmítnout nemůže. Stáhne si aspoň čepici, kterou pevně sevře v rukou.

„Ano, a

„Mlčet.“ Ten vysoký Němec, co mu uniforma padne jako ulitá, ho vede do sklepa.

Ethan o něm ví, protože tu byl, když to tu předělávali. Za ním pochodují dva vojáci se zbraněmi v rukou.

Dojdou k nízkým dveřím, které zástupce otevře. Vojáci zaujmou nehybnou pozici vedle dveří. Ethan si pomyslí, že jsou opravdu vycepovaní. Vojáci, ne žádní amatéři jako odboj. Strachy polkne a má co dělat, aby se neobrátil na útěk.

„Doufám, že vám nemusím vykládat přísahu kněží.“

„Ne.“ Okamžitě mu dojde, co má na mysli, a dojde mu, že tohle nebude obyčejný překlad, kdy jen přetlumočí stížnosti rolníků a ultimátní rozkazy Němců, které se musí splnit. Jestli se objeví někde jediný útržek z toho, co slyšel, viděl, pocítil, myslel, může zapomenout na jakýkoliv další život.

Odkašle si a trhne sebou pod zvukem rozléhajícím se ve sklepení.

Zástupce velitele Meier otevře dveře, dokonce mu dá přednost. Ethan sebou opět trhne, ale ihned mu dojde, že tohle může být past.

Muže uprostřed místnosti poznává, ale předstírá, že ho vidí poprvé. Mlčky se postaví ke zdi, aby neviděl na trosku přivázanou k židli. I tak si ji uvědomuje celou svojí bytostí. Nemůže přeslechnout sípavý nádech a výdech. Pach krve je všudypřítomný a provokuje ho.

Muž sedí nebo spíš leží na židli a nebýt zvláštního znaménka na čele, nepoznal by ho. Ihned si na sobě uvědomí pohledy jak plukovníka von Bellena, tak z boku oči kapitána Meiera, ale ještě někoho jiného. Lehce znuděná tvář s chladnýma očima, které šmejdí všude a které se do člověka zaryjí a nepustí ho. Znervózňuje ho. Kdo je to? Tajná policie? Někdo jiný? Kdo?

„Budete nám překládat.“ Mlčí, souhlas po něm není vyžadován. Zaslechne zmučené zasténání a má co dělat, aby klidně stál u zdi a nedal najevo, jak to na něj působí.

Nesmím dát najevo, že ho znám.

„Znáte ho?“

„Nepamatuji se. Možná ano.“

„Možná?“

„Neznám tu moc lidí. Pamatuji si jen tvář, jméno neznám.“ Lže a doufá, že to nepoznají.

Ticho, že by se dalo krájet, ale potom tiché: „Nemáme moc času.“

„Vím, Reinharde. Do toho!“

„Jméno!“

„Napoleon Reanieer!“

„Co jste tam dělal!?“

„Viděl oheň.“

„Kde je?“

„Nevím. Už…“

„Mlčet. Kde je!?“

„Nevím!“ slabá odpověď a tak dál.

Ethanovi nakonec dojde, že někoho hledají, ale netuší koho. Bože, vypadá to, že ten chlap opravdu nic neví, tak proč to po něm chtějí vědět a vyslýchají ho znovu a znovu? Stejné otázky dokola. Už podruhé. Jméno!

„Kam šel?!“

„Severní les…“

Strne.

Mám to říct? Nemám?

Vždyť takhle může prozradit úkryt toho hledaného. Kdo to je? Co má dělat? Nemůže zradit. Jeho rty pomalu formulují lež… „Severní les!“ Má pocit, že všichni vědí, že váhal, že vědí, že… že chtěl lhát.

„To myslím stačí.“ Klidný hlas kapitána přeruší napětí. „Pravděpodobně je u banditů!“

Ethan se málem sesune na zem, uvědomí si mokré vlasy a pot na těle. Lepkavý, nepříjemný. Zády se dotýká chladné zdi. Chtěli vědět jenom tohle nebo ještě něco?

„Dva… Zraněný a…“

Stačí zaslechnout, když se postava sesune na zem. Muž v černém s pronikavýma šmejdícíma očima se zvedne a poklekne k němu.

„Mrtvý.“

Vyjde na chodbu, něco řekne a dovnitř napochodují vojáci, kteří ho doprovodili dovnitř budovy. Vezmou mrtvého pod pažemi a vlečou pryč.

Ethan zaregistruje těsně u sebe hadrové nohy v pěkných černých holínkách poskvrněných krví. Dál stojí u zdi a čeká. Odejde nebo tu zůstane? A pakliže zůstane, bude odnesen stejně jako Reanieer?

Zná ho. Jeden z mužů, kteří plně podporují odboj. Určitě nezradil své kamarády. Důvodů je mnoho. Možná je delší dobu neviděl. Nebo Němci nevěděli o jeho napojení na maquisty. On jim to říkat nebude.

„Co říkal!?“

Mám jim to říct?

Ta lehko zaměnitelná slova. Mluvit pravdu nebo lhát? „Byli dva. Jeden zraněný,“ odpoví a prosí o odpuštění. Nechce odtud odejít stejně jako Reanieer. Chce ještě vidět statek a Puppiho a jaro a oblohu. Slyšet zpěv ptáků, lidský hlas, bučení krav. Nechce skončit v tmavé místnosti bez světla.

„Pojďte!“

Ethan vyjde za kapitánem Meierem ven na nohách, které má jak z papíru. Stále se diví, že je schopen jít a že tlumočení přežil. Ucítí vůni cigarety a všechno se v něm vzedme chutí po ní.

„Chcete?“

Má chuť říct: „Strč si ji do prdele,“ ale neřekne a vezme si ji. Třesoucími prsty ji vloží do úst, popotáhne, vyfoukne kouř.

Přežil jsem to.

Natáhne podruhé. Je to božské, jak se mu ruce uklidnily. Pak se zarazí pod pronikavým modrým pohledem Němce, který stojí a dívá se, jak si vychutnává cigaretu. Poslední přání odsouzeného? Cigareta, za co? Za správné tlumočení? Že zradil nějaké lidi, o kterých nic neví? Neví, kdo to byl. Neví, kdo jsou. Dokonce nezná ani jejich jména. Kolik ještě takových bude? Cigareta mu zhořkne, tak ji nechává hořet.

Proč zde stojí?

Najednou je cigareta pryč, zašlápnutá německým důstojníkem v nažehlené neposkvrněné uniformě. Před chvílí byl v místnosti s člověkem, kterého mučili velmi dlouho, až řekl, co chtěli vědět.

„Tady. Berte.“ Krabička z německé uniformy se přestěhuje do kapsy Ethanova teplého kabátu. Dál nic neřekne a otevře dveře do studené noci. Je propuštěn, uvědomí si.

Ethan vyjde, přimhouří oči před světlomety, které osvětlují prostor posádky. Dostal se odtud. Má chuť odhodit krabičku cigaret do sněhu, zašlapat ji, ale nakonec si ji nechá. Vykročí k bráně. V zádech cítí pohled toho důstojníka s modrýma očima, který se mu i přes tu uniformu začíná líbit.

Neměl na sobě krev. A přece…

Projde bránou, kde ukáže papíry. Voják v nich listuje, jako by byly falešné a šel dovnitř  ne ven. Autem ho neodvezou. Temnou nocí, osvětlenou pouze měsícem, jde k domu. Sáhne do kapsy pro krabičku cigaret. Chvilku ji žmoulá, potom schová. Úplatek nebo ne, je to jedno, ale bude se někomu hodit. Šlape nocí k domovu a snaží se ignorovat všechny ty rozporuplné pocity vůči tomu důstojníkovi. Chce zapomenout na pohmožděnou a zkrvavenou tvář odbojáře. Zakopne a zakleje. Uvědomí si, že je zadýchaný, jako by celou cestu běžel.

Začíná si uvědomovat, že možná věděli o Severním lese. Co by se stalo, kdyby to špatně přeložil? Najednou mu to dojde celou silou. Prověřovali ho nebo ne? Proč pro něho poslali? Proč? K tomuhle ho vůbec nepotřebovali. Vše už věděli.

Opře se o strom a začíná si uvědomovat, o kolik by to měl snadnější na frontové linii. Tam by musel jen přežít kulku, ale tady…

Začne zvracet to málo, co měl k večeři. Nakonec zvrací už jen žluč. Klesne na kolena a předkloněn dáví dál. Pak si otře rty, posadí se pod blízký strom. Je mu jedno, že země je studená a noc chladná. Roztřeseně vytáhne další cigaretu. Vzápětí si uvědomí, že nemá sirky. Nechá ji spadnout na zem a dívá se, jak bělostná leží na tmavé hlíně. Zvedne ji a pečlivě schová. Po tvářích se mu kutálejí slzy. Úlevné  že přežil, a smutku  za mrtvého muže.

Zvedne hlavu k nebesům. „Proč?“ optá se. Nikdy moc nevěřil v boha, ale zná silně věřící lidi a do kostela tady v létě chodil. „Proč tohle dopouštíš?“ Odpověď nečeká. Nakonec se zvedne bez odpovědi a vykročí k domu. Musí na to přestat myslet, ale ví, že tohle z jeho duše nevymizí, dokud bude válka trvat. A ani po ní nezapomene.

Vyčerpaně se dovleče domů. Spíš než fyzickou únavou je to nedostatkem spánku a napětím, které v něm vyvolal překlad. Ani si neuvědomil, že v tom napětí žije už delší dobu. V kuchyni se posadí, tiše pozoruje svítání a s ním přicházející další den, kdy stačí jeden chybný krok a může jít do pekel. Jenže copak v něm už nějakou dobu nežije? Jen se musí přizpůsobit. Jako Nicole a vesnické děti.

Nedávno ji viděl hrát si na vojáky. Málem se zbláznil z toho pohledu. Jedno dítě, nepoznal koho, svázali, potom ho vedli na provaze a postrkovali klacky. Další byli vojáky s velitelem v čele. Raději se ani neptal, na co si to hrají.

Díval se a nezasáhl. Jak by jim měl vysvětlit, že tohle není normální, že by si měli hrát na indiány? Na druhé straně, nejsou ty dvě hry podobné? Nebo… Copak já vím, na co si hrají děti? Je mu mizerně.

Zvedne se ze židle, protře unavené oči, ale spát se mu nechce. Bojí se, že když usne, uvidí toho mrtvého nebo jeho nohy, jak pomalu mizí ve dveřích. Možná ale zaslechne tvrdý hlas ptající se na otázky a vyčerpaný hlas šeptající odpovědi. Chápe, že musí spát, ale má strach.

Auta! Opět?

Ne, znovu už ne. Prosím!

Vyběhne ven. Před jeho domem zastavuje auto s kapitánem Meierem a za ním nákladní auto s vojáky. Další je vojenská policie. Co ti tady dělají? Některá auta pokračují k ostatním domům. Vojáci jsou zachmuřeni a v plné polní. Z jednoho auta vyskočí četníci se psy. Zuřivý štěkot v něm vyvolá vzpomínky na kolonu, ve které pochodoval do Paříže. Nemá je rád. Ti se psy se vydávají k lesu.

„Děje se něco, Herr…“

Je odstrčen, až upadne na zem, dveře vyraženy a dovnitř domu napochodují vojáci. U auta stojí Max a nevyzpytatelně pozoruje Ethana, který se zvedl.

„Amine,“ začne Danielle, když ji vyvlečou ven a za ní vyběhne s křikem Nicole.

„Je to ještě dítě,“ odváží se říct Ethan, když vzal Nicole do náruče. Mimoděk pomyslí na Puppiho a poprosí všechny svaté, ať se tu neobjevuje. Jeden z vojáků se zadívá na Maxe.

„Pokračujte v prohlídce!“ rozkáže klidně kapitán Meier vojákům. Danielle sebou občas trhne, když zaslechne řinkot z domu.

„Nic.“

„Prohledejte zbytek.“

„Ano, pane kapitáne.“ Vojáci s napřaženými zbraněmi vyrazí do stodoly.

Danielle si obejme paže, jak je jí zima.

„Můžeme dovnitř aspoň pro oblečení, kapitáne Meiere?“ optá se Ethan.

„Ano můžete, ale jen madam Danielle.“

Ethan to přetlumočí Danielle a ta vstoupí do domu. Má co dělat, aby nebrečela nad tím, co spatří. Nepořádek. Všechno je rozházeno, některé věci rozbité. Vezme talířek, který je na tři kusy. Památka po babičce. Kousky položí na stůl a dojde pro oblečení.

Namátkově vybere pro sebe a pro Nicole svetr.

„Promiň, byl tam nepořádek.“ Na sobě má hnědý špinavý svetr, který nosí do stodoly. Nicole obleče do svátečního svetříku s růžovými květinami. Ta se hned přitiskne k Danielle a dívá se do země.

„Stalo se něco, Herr Hauptmann Meier?“

Max k němu obrátí pozornost a Ethan přímo vidí, že přemýšlí, jestli to říct nebo ne.

„V noci bylo sestřelené letadlo. Letci se zachránili. Za jejich přechovávání, za poskytnutou pomoc nebo za utajení jakékoliv informace o nich je smrt všech ve vesnici.“

Ethan nehne brvou, ale rovnou mu to vyrazí dech. Jenom za tyto přestupky smrt celé vesnice? Zbledne, když si uvědomí, co v noci tlumočil. Dva lidé, jeden zraněný a severní cíp lesa. Les je velmi blízko vesnice Bois. Dalo by se říct, že se dotýká jeho nejzazšího pole.

„Nechcete zajít na sklenku vína?“

Danielle se od něho odtáhne, ale on potřebuje informace o tom, co Němci chystají, a tenhle důstojník není nepřístupný.

„Tak co?“ optá se Max vojáků, kteří se vrátili z prohlídky statku.

„Nic, Herr Hauptmann.“

„Výborně. Pokračujte dál. Pokud cokoliv najdete, ihned mi to oznamte.“ Vojáci přikývnou a nasednou do vojenského auta s označením WH na blatníku.

„Rád si dám skleničku, starosto.“ Vejde do domu, aniž si všímá čekajícího šoféra. Nicole za kapitánem vyplázne jazyk a vzápětí dostane přes zadek. Oba ignorují rozhněvaný až nenávistný Daniellin obličej.

Ethan vytáhne láhev, nalije víno do skleniček. Nepořádku si nevšímá, stejně jako kapitán. Jednu postaví před Meiera, který si rozepne kabát a na stůl položí čepici s říšskou orlicí na dýnku.

„Doufám, že mi ho nezabavíte,“ optá se lehce a doufá, že to Němec vezme tak, jak je to myšleno.

„Je už načatá,“ odvětí.

Oba dobře vědí, proč tu je, a Ethan jen přemýšlí, jestli tu informaci dostane nebo ne.

„Je to krásná krajina s úrodnou půdou. Trochu mi připomíná domov.“ Kapitán si usrkne vína, uvolní se. Bedlivě pozoruje starostu.

„Odkud jste?“

„Prusko. Máme tam statek. Líbí se mi tu. Jsem nejmladší, ale vystudoval jsem na zvěrolékaře.“

„Až skončí válka, budete doma ošetřovat zvířata?“ odváží se optat Amine.

„Určitě.“ Jeho příjemná tvář se rozzáří nad myšlenkou, že bude léčit zvířata. „Vždycky jsem je měl rád. Mají ráda člověka, ať je takový nebo makový. Zrovna včera mi dorazil můj kůň.“ Zvážní a najednou je to důstojník, ne syn statkáře. „Kdyby se mu něco stalo…,“ nedořekne, ale Ethanovi je to jasné.

Má kouzelný úsměv a ty jeho překrásné oči. Proč tak přemýšlí o svém nepříteli? Proč mě tolik přitahuje? Raději by s ním seděl někde u sklenky vína a poslouchal vyprávění, co se událo v práci. Potom by ho objal, přitiskl rty na přísná ústa, až by povolila a usmála se. Kapitán se nesměje, ale rád by jeho tvář viděl rozzářenou do milostného…

Úplně jsem se zbláznil. Jsem cvok. Je válka a ty tady básníš o svém nepříteli. Jistě, je to muž, ale Němec a k tomu nepřítel! Důstojník, který vyhrožuje, že když se stane něco jeho koni, tak to tu vyhladí.

„Jak se jmenuje?“

„No, ehmm… slyší na Bubi!“

Ethanovi zacukají koutky úst a má co dělat, aby nevybuchl smíchy, ale pak to neudrží. Zakašlaní ho probere, až celý ztuhne, když se zadívá do ledových očí. Bože, ještě ne. Nechci umřít. Nechci, zavře oči a čeká ránu.

„Má krásné dlouhé vznešené jméno Burkhard von Betelguese, jenže zkuste na něho takhle volat. Nejde to.“

Ethan si dovolí pousmát. „Máte pravdu. Bubi se k němu hodí lépe. Upozorním na to lidi.“ A hlavně odboj. Moc se neprojevuje, ale je všudypřítomný a zvlášť pravidelně chodí pro jídlo. Zjistit to policie, je z nich omeleta. Jenže když Němce odboj nepálí, proč by po něm pátrali?

„Budu velmi rád, ale už budu muset jet. Doufám, že se uvidíme častěji.“ Kapitán se podívá na nedopitou skleničku. Jednou by ji rád vypil celou, ale služba je služba.

Já zas doufám, že ne, ale to už Ethan neřekne. „I já, pane kapitáne.“ Max stojí s čepicí v ruce, potom si ji pečlivě nasadí. Zapne si kabát od uniformy, uhladí záhyby.

„Pozítří bude sčítání,“ prohodí ledabyle na chodbě. Pečlivě si natáhne černé rukavice. Otočí se k Aminovi. „Výborné víno. Doufám, že budete mít ještě jednu láhev pro příště.“

Ethan ani nepřikývne ani nezavrtí hlavou.

„Opravdu nádherná krajina, jenže bez lidí je bezcenná.“ Ethan raději mlčí, protože by jinak řekl něco, co by mohlo kapitána urazit.

„Tak na viděnou, starosto Amine Salacrou.“

Ethan se dívá na jeho odchod k autu, nasednutí a odjezd, aniž by se ohlédl. Zajímalo by ho, jestli někdy ´Amine´ vysloví přesně tak, jako on občas vysloví Max. Mazlivě, hříšně, přestože jsou protivníci.

„Proč jsi…,“ začne vztekle Danielle, ale větu nedokončí, protože ji zarazí Aminova ruka.

„Pošli Nicole po statcích, ať řekne, že je sraz U Tří kohoutů. Ihned.“

„Proč?“

„Protože jsem se právě dozvěděl, že za dva dny bude sčítání.“

Danielle se otočí a zakřičí z plna plic: „Nicole!“

 

St. Athan, konec jara 1953

„Sedni si a taky trochu piš!“ poručí Ethan.

„Ne. Má přijet tvoje matka a já mám ještě hodně práce.“

„Maxi, z podlahy se dá jíst a Bubi je vyčištěn pětkrát. Líbí se mu to, ale ty si potřebuješ odpočinout. Je z tebe troska.“

„Troska?“ hystericky se rozesměje. „Přijede tvoje matka, nechápeš to?“

„Ne.“

Max s koštětem v ruce a hadrem za pasem si sedne. Není to možné, ale přesto je to možné. On to opravdu nechápe.

„Moje matka ví, jaký jsem, takže tenhle pořádek ji bude šokovat,“ snaží se Maxe uklidnit.

„Jenže já tady bydlím a moc mi pomohla. Nemusíš říkat, jak moc jsem tvé rodině zavázaný. Uvědomuji si to, ale nechci, aby řekla, že její úsilí bylo nadarmo.“

Ethan se k němu skloní, políbí ho na rty. Zpoza pasu mu vytáhne utěrku, kterou si přehodí přes rameno.

„Psss. Dej to sem a odpočiň si. Budu uklízet. Asi jsem pochopil. Jestli chceš, můžeš si lehnout.“

„Tak dobře,“ kapituluje Max. Možná je opravdu unavený. Odloží koště a jde nahoru. „Zvládneš to tu?“

„Jistě. Je to hračka,“ suverénně ho ujistí Ethan a vesele zamává utěrkou.

Max ho chvilku pozoruje, ale pak už skutečně vyjde do ložnice. Opravdu je unavený. Sundá si oblečení až na trenýrky, vklouzne do peřin. Zavře oči.

„Áaaaaaaaaaa!“ Vytřeští oči a jeho pohled sklouzne k budíku. Dvacet minut. Je to možné? Lehne si a zavře oči. Něco se mu zdálo, ale neví co. Zůstává v něm jen nepříjemný pocit.

Válka. Už si myslel, že se noční můra uklidnila, ale opět je tu. Možná je to tím, že začali psát, nebo návštěvou Ethanovy matky. Je jedna z mála lidí, kteří skutečně vědí, kým je. Nadporučíkem, později kapitánem a nakonec majorem německé armády. Vstane, obleče se.

Otevře okno a vykloní se. Je tu nádherně a zahrada krásně voní. Ptáci zpívají, od sousedního domu jsou slyšet hlasy a z dálky štěkot psa. Je tu krásně. Stejně jako tam. Přivře okno, když mu pohled padne na psací stroj s čistým listem papíru. Pohled, který vídává až příliš často.

 

Bois  německá posádka, jaro 1941

„Bylo to nutné?“ optá se Max.

„Jistěže,“ odpoví velitel, plukovník von Bellen. „Nemůžeme mít v čele jedné z vesnic zrádce. Odpovídám tady za to, a navíc jsme blízko Anglie.“

Před chvilkou mu dal krabičku cigaret. Jen doufá, že je nevyhodí. Byla by to hloupost a on jich taky moc nemá.

„Takže pojedeme na exkurzi. Nemusíme nic najít.“

„Najdeme. Byly tam důležité zprávy. Když tak někoho pověsíme,“ řekne chladně muž, kterého Max nezná, ale podle těch očí a chování je to všemocné Gestapo. „Je škoda, že nevydržel víc.“

Víc? Zděšeně si pomyslí Max. Vždyť víc snad ani není možné vydržet, ale nedá na sobě nic znát.

„Zítra provedeme razii,“ řekne plukovník von Bellen. „Vlastně už dnes,“ když pohlédne na zlaté hodinky. „Kapitáne Meiere, zařiďte to.“

„Jistě a pane plukovníku?“

„Ano?“

„To sčítání bude? Inspektor má dnes dorazit.“

Plukovník chvilku přemýšlí. „Pozítří. Ať se nám to všechno nemíchá dohromady.“

„V pořádku. Heil!“ zvedne ruku a odjede.

„Moc měkký co, Reinharde?“ ohodnotí ho muž v černém. „Ale díky za výpomoc. Oplatím ti to.“

„Rozumí své práci a vojáci jsou pro něj první poslední a pak, kdyby trochu neuměl francouzsky…“

„Chápu.“ Oba na sebe s porozuměním pohlédnou. „Je to Prus, hlídejte si ho. Nemám je rád a Říše taky ne.“ Plukovník von Bellen se pomaličku usměje, ale nic neřekne.

„Schnell! Schnell!“ řve na vojáky Max a podupává. Nedaleko stojí auta s policií, ale i oni jim musí pomoci. Nesnáší to, ale rozkaz zněl jasně. Je ráno, mlha visí nad loukami a poli a on se snaží zorganizovat razii kvůli letcům. Nebo jednomu špiónu? Čert to vem, nemá tyhle razie rád, i když chápe jejich důvod. Na druhou stranu uvidí toho hezkého starostu, který se mu honí hlavou a i něčím víc už pěkných pár týdnů. Má šanci ho opět vidět a on ji využije.

Jakmile nasedne do auta, kolona vyjede.

První vesnice, první dům. Rozespalé obyvatele vyženou v nedostatečném oblečení ven a prohledávají dům po domu, místnost po místnosti. Celkem nuda. Nejdřív prohledá vesničku Bois. Ta krajina kolem mu připomíná jeho rodné Prusko.

Nešel spát, pomyslí si, když ho vidí ve stejném oblečení, jako když stál u zdi a snažil se netřást znechucením a strachem. Celou dobu ho pozoroval a viděl, že mu z toho je špatně a úzko a váhá, jestli má říct pravdu nebo ne. Řekl to a jemu se kupodivu ulevilo. Byl rád, že ten chlap v černém si ho nepodá stejně jako toho vesničana.

Vypadá opravdu dobře, když tu stojí a snaží se chránit svoji hospodyni a její dcerku. Spí spolu? Zakázal by to a sám by si ho vzal k sobě do postele, kdyby to nebylo nebezpečné. Už stačil poznat, že se německá armáda a její vůdci dívají na lidi, jako je on, s nechutí. Zastřelení je to nejpříjemnější, co by ho čekalo.

Pozvání na skleničku ho překvapilo a on s radostí přijal. Být ve společnosti přitažlivého muže je pro něj potěšením a on se v jeho zelených očích doslova topí. Tolik mu připomínají rodný les, kde běhával jako kluk. Kdyby se tak mohl Amina dotknout, pohladit ho, políbit. Cítí, jak ho to vzrušuje, a ve slabinách se mu rozlije příjemné mravenčení. Sakra! Proč zrovna on a teď?

Řekl mu to. Nemohl odolat tomu, aby ho nevaroval. Přemýšlel, že mu to neřekne, ale nakonec to udělal a řekl mu o tom sčítání. Ne…

 

St. Athan, konec jara 1953

„Usnul, blázínek,“ pomyslí si něžně Ethan, když ho jemně vezme do náruče. Zaslechne zamumlání a Maxovy ruce se mu ovinou kolem krku. Položí ho do postele, přikryje. Max se schoulí do klubíčka a Ethan se k němu posadí. Chvilku se dívá, jak spí, a přemýšlí, že ho takhle ve válce nikdy neviděl. Vždy když spolu byli, tajně se pomilovali, a potom jeden, druhý a nebo oba odešli. Nikdy spolu nestrávili delší čas nebo se vedle sebe probouzeli.

Natáhne ruku, odsune z čela pramínek vlasů. Miluje ho, ale je to blázínek. Celý dům se blýská čistotou. Má právo si odpočinout. Pak si vzpomene, kde ho zastihl spícího, a přejde ke stolu. Vytáhne papír a začte se. Měl by uklízet, ale… špión? Zajímalo by ho, jestli je chytili nebo ne. Tolik věcí se dozvídá po tak dlouhé době. Vezme popsaný papír s sebou, aby ho přiložil ke stránkám vznikajícího příběhu.

Kolik vzpomínek ještě bude napsáno?

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)

Komentáře  

0 #3 Odp.: Ve jménu Říše: 6. Události se hýbouIps 2014-09-30 20:15
Vážně úžasná kapitola!
Citovat
0 #2 Díky :)Kashttan 2012-12-25 19:57
Je to vážně úžasný, už jsem myslel, že se dalšího pokračování nedočkáme, ale tys nezklamal.
Citovat
0 #1 poděkováníClementine 2012-12-24 22:53
Děkuji za hezký vánoční dárek, už se těším na pokračování :-)
Citovat