• Amater
Stylromantika
Datum publikace20. 1. 2013
Počet zobrazení3804×
Hodnocení5.00
Počet komentářů2

Bois, Vánoce 1941

„Zítra jsou Vánoce, Amine,“ pronese Danielle, zatímco vařečkou hněte těsto na koláč. Jejich první koláč od  ani si nepamatuje. Udělá ho s medem a oříšky, které děti nasbíraly na podzim. Taky budou křížaly z padaných jablek, které usušili a Nicole je tajně uždibuje.

Na radu Genevivy začali sušit, sbírat a zavařovat všechno, co bylo dostupné. I divoké šípky, kterých si dřív nevšímali, byly očesané. Pole obraná do posledního klásku se blyštěla nahotou. Na houbách byli den co den. I dříve, ještě před válkou, chodili sbírat houby, ale většinou jen určité druhy. Teď sbírají vše, co je jedlé. Vylepšuje to jejich jídelníček a přispívá k tomu, že mají některé věci od Němců. Ví, že by s nimi neměli obchodovat, jenže toho tolik potřebují.

„Já vím a těším se na ně. Druhý rok války pomalu končí.“

„Budeme mít stromek! Puppi, fuj, nech ten řetěz!“ vykřikne Nicole, která zoufale tahá kus barevného řetězu z Puppiho huby. Znalecky si ho prohlédne. Je sice ocumlaný, ale dá se ještě použít.

Ethan se usměje, když mu dojde, co v kuchyni už celou hodinu Nicole vyvádí. Vyrábí řetěz z barevného papíru, který sehnal při poslední návštěvě města. Jejich dodavatel chtěl za papír nekřesťanskou věc  krabičku cigaret a on, když si představil rozzářenou Nicole, mu ji dal. Byl zvědav, co udělá, ale objetí, pusa na tvář a válečný indiánský tanec kolem Puppiho ho přesvědčil, že ty cigarety vlastně nepotřebuje.

„Mami, kde bude stromek? Postavíme ho na stejné místo?“

Ethan ztuhne. Stromek?

„Miláčku, nevím jest…“

„Donesu ho. Dáme ho do obývacího pokoje jako loni.“ Co jsem to vyvedl? Vzápětí si sám sobě vztekle vynadá, ale spokojené přikývnutí Nicole mu udělá dobře. Danielle přestane zpracovávat těsto a zkoumavě se na Amina zadívá.

„Nemusíš to dělat. Pochopí to.“

Amine se otočí k Danielle. „Musím. Jsou Vánoce a ona…,“ nedořekne, ale zřejmě Danielle pochopila, co chtěl říct. Křivě se usměje. „Budu muset jít. Nevím, kdy se vrátím, a vezmu s sebou sáňky.“ Vstane, dopije čaj, který opět dochází, a neví, kdy získá nějaký další. Odloží velký hrnek s modrými pomněnkami na stůl, jde do předsíně, aby se oblékl do zimy.

„Amine!“ Zadrží ho drobná ruka s mozoly na dlaních a on vzhlédne do Danielliny ustarané tváře. „Nemusíš to dělat, ale děkujeme moc.“

Amina poděkování zahřeje u srdce. Dělá si o něj starost. Po těch měsících, co ji poznal, si ji oblíbil. Na nic si nehraje a je fajn. Kdyby byla mužem, dvoří se jí. Kolikrát mě to napadlo? Jenže jím není. Obleče si teplý kabát, vysoké boty, na hlavu nasadí čepici, rukavice zastrčí do kapsy.

„Neboj se, budu tady do hodinky. Nic se nestane.“

„Prokletá válka!“ zašeptá Danielle ve dveřích, když pozoruje, jak bere sáňky opřené o zeď. Zavře dveře a vrátí se do kuchyně, kde chvilku pozoruje soustředěnou Nicole odolávající tlaku Puppiho, který se snaží ukrást kus řetězu. Usilovně vyrábí další ozdobu. S tím papírem udělal skvělou věc. I tak je k nim moc hodný. Nemusel by se o ně starat. Myslela si, že je vyhodí, když prodala statek. Jen aby se mu nic nestalo, přeje si s pohledem na zatemněné okno. 

„To byl zas jednou geniální nápad, že, doktore Watsone?“ tichounce pronese v angličtině. Dobře si uvědomuje, že v tichu noci se zvuk nese do dálky.

Pravá vánoční obloha, pomyslí si trochu závistivě. Jako by válka nebyla a oni nemuseli trpět. Měsíc velký studený a chladné pomrkávající hvězdičky. Sněhu, že by ho nejraději nakopl do pozadí, a zima, že by psovi umrzly koule. Ještě že má kalhoty, jinak by z nich fakt měl scvrklé kuličky. Zasměje se a sleduje kotouče páry, které se vytváří před obličejem.

Je to svinská válka, kterou by nejraději zrušil, a to se tu mají ještě dobře. Každou cestu do města pozoruje zhoršování stavu městečka i obchodů. Potraviny v prášku, konzervách, čerstvé potraviny jsou vzácností, která se vyvažuje skoro zlatem. Naučili se uplácet i stráž u města, aby mohli tu trochu nadbytečných potravin vyhandlovat za něco jiného. Buď co potřebují oni, nebo maquisté. Za mír se musí těžce platit.

Ti zatím dodržují úmluvu a nepodnikají žádné akce v okolí vesnice. Přesto se i k nim čas od času donese zpráva o zastřeleném v příkopě na kraji cesty. Není to pokaždé Němec, jsou mezi nimi i Francouzi. Němci tohle nedělají. Ti to dělají veřejně. Nechají tělo na chodníku nebo u zdi, popřípadě se houpe na šibenici u cesty pro výstrahu ostatním. Na krku jim visí cedulka s důvodem, proč tu visí.

Moc si přeje, aby válka skončila. Chtěl by se znovu volně pohybovat po zemi. Jít kam se mu zachce, vidět rodinu, ostatní lidi s úsměvem na rtech a beze strachu ve tvářích. Podívat se do očí, které před ním neuhýbají. Takhle je tu doslova uvězněný jako tisíce ostatních lidí, kteří musí zůstat na místě, nebo je odvlečou. Bojí se toho, že i pro něho jednou přijdou a pro sousedy z vesnice taky. V noci v tichosti zmizí, aniž kdokoliv bude vědět kam.

V městečku, do kterého jezdí s přídělovými lístky na zboží, potkává toliko starší osoby a to většinou ženy a děti. Mladí jako by zmizeli někam pryč a muži, ti už tam nejsou snad dávno. Prosakují zprávy, že jsou odváděni na východ do Německa a taky na práce k Atlantiku. Co z toho je pravda a co lež? Na všem je přece něco pravdy.

Nedávno se Jeanii a Tabiemu narodil syn David. Uspořádali křtiny a on přemýšlel, jaký bude jeho život ve válce. A přece jde život dál. Pozvali kněze, který se může pohybovat volně po okolí, aby ho pokřtil. Chlapec se má čile k světu, Jeanie taky. Narození dítěte vzrušilo celou vesnici. Geneviva s Milli pomáhaly přivést nový život na svět. Rád by u toho byl jako doktor, ale mohl pouze s ostatními sedět v hospodě. Život pokračuje. Ani Němci ho nemohou zastavit a jednou válka skončí. Možná v budoucnu budou rodiče Davidovi vyprávět o válce a možná ne. Samozřejmě, událost se šťastným otcem večer důkladně zapili v hospodě.

Zastaví se a rozhlédne.

A jejej dostal se někam jinam, než chtěl. Šel předkloněný a přemýšlel o svém bytí ve vesnici a dalších věcech, až skončil nedaleko místa posádky. Je ovšem pravdou, že kousek od nich jsou ty nejkrásnější stromky. Snad Němci nejsou vášniví hlídači a budou ve svém brlohu. Namíří si to k blízkému lesíku.

Ani si nevšiml, že jde směrem k posádce. Tolikrát tou cestou šel nebo jel na kole a v duchu snad ještě tisíckrát víc za Maxem, že ji zná zpaměti. Představy o tom, co by chtěl dělat s Maxem, jsou nekonečné. Pokaždé se to ovšem nějakým podivným způsobem zasekne na uniformě, ale nakonec vyřešil problém uniformy doslova šalamounsky. Představil si ho bez ní a ono to fungovalo.

Někdy se diví, že může myslet na milování v době, kdy si člověk není ničím jistý, a k tomu s nepřítelem. Jenže čím lépe Maxe poznává, tím víc nepřítel přestává být nepřítelem. Chtěl by, aby válka skončila a on mu mohl být představen svým jménem a neschovávat se za masku starosty. I tak má pocit, že Max nad ním někdy váhá, že tuší, kým skutečně je. Možná jsou to jen jeho představy.

„Přitahuje mě!“ zařve do noci skoro vztekle. „A co? Je válka. Čert vem válku! Čert vem všechny!“ Sedne si na sáňky a odpočívá. Proč sliboval ten pitomý stromek? Proč? Mohl sedět v kuchyni, nic nedělat, jen pozorovat Danielle, sporák a Nicole vyrábějící řetězy.

To je další věc. Proč on? Proč? Samé otázky bez odpovědí.

„Zvedni kostru, Ethane, ty imbecile.“ Vezme do ruky provaz od sáněk a jde dál. „Přemýšlení škodí. Co na tom, že se ti líbí? Není to možné už z toho důvodu, že je to jednostranné, tak si užívej jeho společnosti, dokud můžeš, protože až prohrají, tak ty budeš na straně vítězů a on na straně poražených. Nikdy nevíš, co všechno se může stát. A konec války? Ten může být všelijaký, i když doufám v naše vítězství. Ne. My musíme vyhrát!“ Zastaví se, prohlíží si okolí, aniž vnímá zasněženou krásu. „Tohle je pěkný stromek a samomluva není zdravá,“ zabručí.

Vezme ze sáněk pilku, kterou přiloží ke stromečku. Je akorát. Není velký ani malý. Obejde ho, potom poodstoupí. Zatáhne za spodní větev, z které důkladně sklepe sníh. Sněhobílý poprašek se dostane i na něho, začne se usmívat. Z obličeje si otře studené kapičky. Na chvilku má pocit, že je jen on, temný lesík, stromeček a sněhové bílé závěje, které v měsíčním světle svítí, až to skoro bolí. Odhrne spodní větve a začne řezat.

Není lehké uřezat stromek, pomyslí si, když přepiluje poslední kousek dřeva. Uskočí před padajícím stromkem. Dobrá práce, Amine… Ethane. Nesmím zapomenout, kým jsem, a nesmím zapomenout svoje jméno.

„Halt!“

Do prdele! Pomyslí si neuctivě, když se pomalu otáčí k vojenské hlídce. Oni jsou fakt v takový den a v tomto nečase na hlídce? Nezná je, ale vojáci se v posádce střídají.

„Hände hoch! Schnell!“

Ruce vzhůru! Hned! Neumějí něco jiného? „Ano.“ V měsíčním světle se ve zdvižených rukách zaleskne pilka.

„Werfen Sie das weg!“

Odhoďte to! „Die Säge  Pilku?“ podiví se Ethan a málem by si ukousl jazyk. Němcům a zvlášť těm, co mají v ruce zbraně, se neodmlouvá, nic neříká a provede se to, co chtějí. Odhodí pilku, ale ruce stále drží nahoře.

„Gehen. Schnell!“

Jdeme. Rychle! „Ich bin…“ Jsem starosta, chce doříct, když ho vojáci přeruší rázným „Ruhe!“ Vojáci mají vždy omezený slovník. U nich to bylo podobné, co si pamatuje ze své krátké vojenské kariéry. No jo, mlčet. Nemají rádi mluvení. Žádná armáda to nemá ráda. Tak ten stromek Nicole mít nebude a nevrátí se, pokud těm dvěma rupne v bedně a zastřelí ho už při útěku. Nerad by skončil jako jedno ze jmen nebo čísel, pokud bude mít kliku, že ho někdo vůbec do válečných ztrát započítá.

Zřetelně slyší pod kroky vrzající sníh. Ruce má pořád zvednuté a s vojáky za zády kráčí k posádce. Bojí se je spustit, ale do kasáren to není daleko. Je zvědavý, co s ním udělají. Když bude mít štěstí, zavřou ho. Když ne, zastřelí ho. Nebo vymyslí něco jiného? Měl by se bát a možná se i trochu bojí, ale nějak věří, že se z toho dostane. Musí tomu věřit, protože on nechce dopadnout jako Napoleon Reanieer. Přece mu říkali Klikař Ethan.

Takže je tu. V domově, dalo by se říct, kde žije jeden důstojník, který ho často nenechá spát. Zámeček je už notně pošramocený a okolo jsou postaveny zátarasy se světlomety. Na střeše kulomet i minomet. Netuší, kdo by je mohl přepadnout, protože podle vysílání z Londýna Němci sice vyhrávají, ale ne všude. Možná se válka obrací k lepšímu. Už aby bylo po ní, ale nevěří, že to bude jednoduché vítězství. Oni tady neustále válčí. S Němci i odbojem.

„Wer ist das? Kennwort!“ Kdo tam? Heslo!

„Atlantik.“

„Koho to vedete?“

„Ale, může jít do transportu. Byl na kraji lesíka.“

„Jasně. Momentálně tam moc lidí není.“ Zachechtají se a dál nezkoumají, koho to vlastně vedou. Ethan se nenápadně rozhlíží, ale celkově kasárny zná jako vlastní boty a odboj určitě taky.

„Tak pohni se!“ Ucítí štulec do zad, až klopýtne. Tolik ran, co schytal ve válce, nedostal snad ani od otce, když byl malý, a že se navyváděl.

Jasně! Chtěl by odseknout, ale takhle se snaží pouze zrychlit krok, aby mu náhodou nepřiložili něco navrch.

„Koho vedete?“ otáže se zvídavě Němec u dveří do vězení a podezřívavě si ho prohlédne. Copak dnes mají službu jen ti, které nezná? Z loňského výslechu ví, co se nachází za dveřmi. Malé hnusné cely, i když k čemu je vojenské posádce vězení?

Pozná mě už konečně někdo?!

„Jen nějakého banditu!“

„Auuu!“ vyjekne, když ho srazí na kolena. Vojáci se rozesmějí.

„Nahlásím to později. Můžete jít. Ne, počkejte  jeho papíry. Pokud nějaké má. Hele, má je. Nějaký Amine Salacrou. Bandita to není, ale to nevadí. Nemá v noci co vylézat z postele a chodit po lese.“

„Asi ho vyhodila stará,“ ozve se jeden z vojáků, kteří ho načapali v lese.

„Tak běžte. Zítra jsou Vánoce a my musíme hnít v téhle zavšivené zemi.“

„Rusko je zavšivené. Tady to ještě jde. Nechtěl bych být na východní frontě. Prý jim tam mrzne úplně všechno.“

„Souhlasím a slyšel jsi o Klausovi?“

„Fakt udělal takovou pitomost?“

„Jasně. Člověk by řekl, že bude mít rozum a nepostaví se proti SS. I tak by mě zajímalo, co tam zrovna dělali.“

„Kdo ví? Hele, jdeme ho šoupnout, hned jsme zpátky.“

„Neboj, neuteču. Mám službu do rána a starej je jako ostříž.“

„To je fakt. Mohli jsme si lebedit v teple ubytovny, ale on nás vyhodil ven.“

„Jenže zas na druhou stranu není špatný. Přísný, ale fér.“

Zajímalo by mě, o čem a o kom to vlastně mluví. O Maxovi? Tedy kapitánu Meierovi? Rád by to věděl. Pořád leží na zemi schoulený do klubíčka. Kopanec. Zaskučí.

„Tak vstávej, frantíku!“

Ethan vstane proklínaje Německo, Francii a hlavně Hitlera.

„Dobrou noc!“ Ironický hlas jednoho z vojáků, třísknutí dveří, klíč v zámku a nakouknutí špehýrkou.

„Tobě taky,“ zabručí Amine, který si hladí postižená místa a rozhlédne se po svém novém obydlí. Postel bez přikrývky, nejspíš zmrznu, otlučená plechová mísa a dřevěná stolička. No, přepych to zrovna není. Svine se do klubíčka na palandě. Po chvilce má pocit, že tohle nevydrží. Je taková zima, že by byl raději venku ve sněhu.

„Tak kde jsi?“ Jenže taky se nemusí dozvědět, že tady je. Zítra nebo kdy ho někam odvezou a pro něho začne další kapitola toho svinského života. Začínám být morbidní, pomyslí si unaveně.

Za vše může ten zatracený stromek. Nebýt jeho a snahy udělat Nicole radost, nemusel by teď sedět ve sklepení a mrznout. Půl života za jakoukoliv pokrývku, vatovaný kabát, cokoliv, co zahřeje. Horký čaj nebo štamprličku, která se rozlije žilami a prohřeje zkřehlé tělo. Začíná chápat, proč jsou pro odboj teplé věci tak důležité.

Přetočí se ke stěně, dýchne na ruce. Rukavice zůstaly u toho zkurveného stromečku, protože nenašel odvahu je vzít ze saní. Zavře oči a snaží se nemyslet na události, které mohou nastat. Kroky. Spal nebo ne? Neví. Zastaví se. Amine jen otočí hlavu ke dveřím. Špehýrka se otevře a on ví, že někdo tiše pozoruje jeho bezmoc. Vzteky zaskřípe zuby. Zarachocení klíče v zámku.

„Vítejte, starosto Salacrou.“

Studený tón kapitána Meiera ho dokonale probudí. Za ním stojí dva vojáci. Otočí se k nim a dá jim pokyn k odchodu. Dveře se zavřou a oni osamí. Ethana polije horko. Je tu, ale proč? Tohle nevypadá dobře. Postaví se a snaží se stát vzpřímeně.

„Kapitáne Meiere, je to velké nedorozumění,“ začne, protože jeho protějšek mlčí.

„Ano? Jaké? Je noc, moji vojáci vás nachytali blízko posádky a je zákaz nočního vycházení. Špehoval jste nebo co? Za porušení příkazu je smrt. To nevíte? Pokud vím, rozkaz je jasný.“ Přistoupí k němu, obejde ho dokola.

Ethan mlčí z přítomnosti Maxe. Zničehonic neví, co říct. Má pravdu a on je osel.

„Proč mlčíte?“ postaví se blízko něho a prohlíží si jeho tvář. „Co byste dal za to, abych vás odtud dostal? Jestlipak víte, co by se s vámi stalo?“

„Všechno dám. Nevím. Někam by mě odvezli?“

„Pokud byste měl štěstí, skončil byste v pracovním táboře. Pokud ne, tak vy víte kde.“

„Ano,“ zachraptí. Co bude muset udělat, aby neskončil na šibenici nebo u zdi?

„Tak co byste mohl nabídnout?“

Hraje si se mnou jako kočka s myší. Nesnáší to. Jednou to viděl jako malý kluk. Chytila ji a pak si s ní packou hrála, dokud ji nesežrala. Sice tady sežraní nehrozí, ale to pohrání ano.

„Co chcete?“ odváží se optat. Má ho tak blízko sebe. Doslova cítí jeho dech vonící po kávě. Je blízko mě, strašně blizoučko…

„Víte, starosto Salacrou, trápí mě malý problém. Přesněji řečeno, trápíte mě vy. Myslím, že byste mohl ten malinkatý problém dokonale vyřešit.“

„Problém?“

„Jistě.“

Chybí mi světlo. Ne, vlastně světlo ne, protože tak by všechno viděl, ale takhle si může představovat tolik věcí. I tak má z něho zrychlený dech a srdce buší jak splašené, přestože odsud nemusí vyváznout. Plní poslední přání odsouzencům? Chtěl by ho sevřít, ochutnat ty lákavé přísné rty, vklouznout do úst vonících po kávě. Políbit, milovat…

Studený polibek na rty.

Ztuhne a neví, co si má myslet. Má prázdno v hlavě. Ne chaos, ale ticho, nic, prázdno.

„Přímo teď a tady.“ Max se k němu nakloní a opět ho začne nezkušeně líbat. Amine otevře rty a opětuje mu polibek. Najednou je volný, protože zřetelně pozoruje překvapení v kapitánově tváři.

„Já, omlouvám se.“

„Ty nespíš s madam Danielle?“

„N- Ne,“ vykoktá. Je ohromený úžasem. Jeho snu, který se mu proháněl v hlavě, se líbí muži. Nemůže tomu uvěřit. Ten polibek, i když Max vůbec nevěděl, co má dělat, byl nádherný. Skvostnější než cokoliv jiného, co do dnešního dne zažil.

Stojí proti sobě jako protivníci, měří se pohledy a ani jeden neví, co říct.

„Tobě se líbí muži?“ nesmělý dotaz, který se vůbec nehodí k uniformě a řádu, který představuje.

„Ano.“ A momentálně se mi líbíš ty.

„Pak je to jasné, myslím.“ Max k němu přistoupí, začne ho líbat. Rozepne kabát, zatímco rukou vklouzne dovnitř.

Asi ano, pomyslí Ethan, který ho nechává dělat, co chce. Brzy pozná, že je možná jeho prvním milencem, a tak chce mít navrch. Když se vezme, kdo tu má zbraň… Přestane myslet, když ucítí chladivé ruce na pokožce. Zasténá rozkoší. Bože, to je jiné než jeho vlastní ruce, kterými se dotýká těla, aby ho uspokojil. Chce, aby ho držel v rukou, ústech a udělal mu dobře. Chce se s ním milovat do vyčerpání.

 

Polibek

 

Zarachocení klíčů. Max se upraví a postaví se před Ethana. Oba jsou zadýchaní.

„Mohu to někomu říct.“

„Pak tě zabiju.“

Ethan zamrká. Nechápe, co mu tím chce sdělit. Je mu jedno, jak jejich vztah bude vypadat. Možná z toho může mít malý prospěch, ale někde uvnitř ví, že to je hloupost. Jim oběma půjde jen o jedno a ne o informace, i když zřejmě se oba budou snažit vyzvědět cokoliv. 

„Auuu!“ zařve, když se mu do břicha zaboří Maxmilianova pěst.

„Křič!“ šepot a on zařve, ani nemusí předstírat. Kruci, co se to děje? Zařve pod dalším úderem, zhroutí se na zem a předkloněný se drží za břicho. Je mu jedno, že je studená. Leží a skučí bolestí.

„Co jsi tam dělal?“

„Sromk!“ vzpomene si pod říznou otázkou. Kde se schoval jeho Max? Najednou tu je jen kapitán.

„Co?“

„Stromek  vánoční,“ dojde mu, že zřejmě zkomolil slovo. „Pro Nicole. Zítra jsou Vánoce.“ Neodváží se zvednout. Zaslechne zabouchnutí dveří, klíč a slova. Zasténá bolestí.

„Hlídejte ho!“

„Rozkaz, kapitáne Meiere!“

„Běž se vycpat, ty parchante!“ zasyčí vztekle Ethan a dotkne se rtů. Ještě jsou citlivější a napuchlé od líbání a v ústech cítí chuť kávy. Zasténá slastí, rozkoší z přiznání slabosti a nechuti k sobě samému i tomu, jak snadno podlehl. Stačil jeden polibek a svět je vzhůru nohama.

Vysouká se na palandu, s tváří otočenou ke dveřím naslouchá zvukům z ostatních cel a krokům stráží, které v malém prostoru sklepení pravidelně přecházejí sem a tam. Chvilku přemýšlí, jestli se tím také snaží zahřát. Sotva si uvědomuje zimu a čas. Chtěl by strávit věčnost jenom s kapitánem.

Zasní se, aby si promítl každý detail polibku.

Nejprve ten krátký, letmý dotek příjemných rtů, trochu chladivých, kdy nemohl vychutnat jejich strukturu, přísné kontury, které se skoro neusmívají. Potom delší, kdy měl v hlavě zmatek ze zjištění, že jsou stejní. Matně si uvědomoval chaos na rtech a jazykem divoce plenil Maxova ústa. Hrál si s ním a on s jeho jazykem dělal totéž. Dobývali se navzájem, laskali, tančili svůj vlastní tanec vášně, pak ta ruka, která se dotkla jeho těla. Měl co dělat, aby se udržel a nepovalil Maxe na zem. Výbuch smyslů v jednom jediném doteku. Ruka neobratně hladící pokožku. Maličko studená, ale ty velké ruce se štíhlými prsty byly lačné, nedočkavé a najednou nic. Slabounce zasténá vzrušením. Měl by s tím přestat, nebo se zblázní.

Kroky a klíč, který otevírá jeho vězení.

„Jdeme!“ postaví se a pohlédne na kapitána Meiera. Bude mu moci někdy říct „Maxi“? Bože, zešílel, když myslí v tento moment pouze na to, jak ho oslovit křestním jménem.

Kam ho vede? Pracovna? Úleva, že to není nádvoří a zbraň namířená na hruď.

„Víte, starosto, v noci blízko posádky řezat stromek je největší hovadina, jakou jste udělal od té doby, co jsem vás poznal. Omrzel vás život? Nač jste tam lezl?“

Amine se začervená. Chybí jenom jedno slovo  idiot.

„Sluší ti to, když se červenáš,“ zašeptá Max. „Měl bych vás vsadit do želez a nechat za tu pitomost odvézt.“ Vezme ze stolu zabavené dokumenty a podá mu je.

„Ano, kapitáne Meiere.“ Ethan je vezme a rychle schová do kapsy košile.

„Ale když jsou ty Vánoce, vezměte si toto.“ Ethan ohromeně sleduje ruku, která otevírá šuplík u pracovního stolu a vytahuje krabici. Dárek? „Pro Nicole.“ Ethan ji přijme a zvědavě otevře. Bonbóny v lesklých obalech různých tvarů. Kulaté, obdélníkové, oválné a rozdílných barev. Červené, modré, zelené, stříbrné a všechny se krásně lesknou.

„To je moc.“

„Odporujete rozkazu?“

„Ne. Děkuji.“ Neví, co jiného říct. Tohle nečekal.

Max se posadí do velké židle, odkud si ho prohlíží. „Jestli uděláte ještě podobnou hloupost, nebudu vás chránit, chápete?“ povídá tiše.

Ethan přikývne. „Ano.“

„To jsem moc rád. Myslíte, že máte ještě to víno, které mi tolik chutnalo o dožínkách?“

Pokud ne, seženu, pomyslí si. „Ano.“

„Výborně.“ Sedí, prohlíží si ho. Ethan se cítí příjemně pod jeho laskajícím pohledem. Trochu zvídavým i rozpačitým ale hlavně toužebným.

Po dlouhých minutách ticha se Max zvedne.

„Tak, pane Salacrou, můžeme jít. Ještě chvilku. Málem bych zapomněl. Na Vánoce dostal kněz povolení shánět potřebné věci pro sirotčinec. Nejspíš bude objíždět okolní vesnice.“

Ethan pohlédne k oknu. Skoro svítá a začínají Vánoce. „Přivítáme ho jako vzácného hosta. Šťastné a veselé Vánoce, kapitáne Meiere,“ popřeje mu a doufá, že to nepřehnal.

Ten se k němu obrátí. „I vám, Amine. Pojďte, abyste se dostal včas na statek.“ Vyjde ven a za ním ohromený Ethan. Sluší mu to v uniformě, pomyslí si a vychutnává dozvuky oslovení Amine. Znělo to mazlivě, hříšně a nádherně. Tomu se říká vánoční dárek.

Na nádvoří stojí stromeček a sáňky. On ho přivezl, ohromeně zaplesá a srdce mu zaplaví vděčnost. Buď je to stejný stromeček, nebo to je dokonalé dvojče toho, co v noci řezal. Zaslechne zvuk motoru, ohlédne se k bráně. Německé nákladní auto, z kterého kouká špička stromu. Jeho stromeček by se do něho schoval třikrát. Nejistě se usměje a začne stromek přivazovat na sáňky. Že by ho Max odvezl na statek, s tím nemůže počítat. Odněkud zaslechne nadšený výkřik.

„Co se tu děje?“

„Herr Oberst von Bellen, přivezli jsme stromek. Jsou Vánoce, proto jsem si říkal, že vojáci…“

„Skvělý nápad, kapitáne, a to je kdo?“

„Jeden ze starostů okolních vesnic. Přivezl nám menší stromek jako dárek.“

„Vyhoďte ho. Němci nepotřebují takový mizerný malý stromek.“ Velitel von Bellen nadšeně kouká na obrovský strom.

„Tak zmiz!“ houkne na něj Max, proto Ethan rychle vezme provaz, aby si to nerozmysleli, a jde k bráně.

Mizera, taky mě mohl odvézt svým autem, nadává po cestě, když táhne sáňky. Prý malý stromek. Cha cha. Němci budou taky slavit Vánoce. Vlastně, proč ne? I když jsou Němci, jsou to taky lidé.

S tou krabicí bonbónů ho dostal. Nicole bude u vytržení a Danielle taky. Bonbóny rozvěsí po větvích stromečku. Ano, to bude nejlepší. Sice Danielle ozdoby má, ale tyhle ve světle lamp budou krásné a k tomu vhodné na mlsání.

Stejně by ho zajímalo, jak si ten vztah kapitán představuje? Tu zprávu o tom, že se teď bude mít dobře, vzalo jeho tělo rychleji než jeho hlava. Ta tomu stále nemůže uvěřit, povzdechne si a nediví se jí. Jak to chce udělat? Podle toho, jak velmi se kontroloval, nemůže dát najevo svoji orientaci před ostatními. K němu na statek nemůže chodit, kdy se mu zachce, protože by na to brzy přišel odboj a jednoho pěkného dne by se vykašlali na dohody a odkrouhli ho přímo v jeho posteli. Laicky řečeno. Takže co zbývá? Pokrčí rameny. Nechá to na něm. A pak, určitě bude chtít být v něm, ale on by to chtěl raději opačně, jenže zbraň nosí Max… Tohle je na něj moc!

„Amine!“ Zahlédne Nicole v hnědém kabátku, červené čepici a šále. Běží a zuřivě na něho mává. Vedle ní běží Puppi. Ani si nevšiml, že došel ke statku. Jestli takhle bude pokračovat, ani se nemusí moc snažit a bude z něho mrtvý člověk.

„Nicole, počkej, musíme ho dotáhnout domů!“

„Já ti pomůžu! A kde jsi byl? Báli jsme se!“ Nadšeně tahá za provaz takovým způsobem, že by spíš sáňky převrhla, než mu pomohla. Za nadšené asistence Nicole a štěkajícího Puppiho, dorazí na statek.

„Nicole, nech Amina, aby stromek odvázal. Jsem ráda, že jsi zpět. Stalo se něco?“

„Celkem nic. Jen Němci byli horlivější, než jsem tušil, a nachytali mě. Opravdu, cokoliv jim vysvětlovat nemá cenu. Skončil jsem u nich v chládku. Naštěstí tam byl kapitán Meier a dostal mě odtamtud.“

Danielle spráskne ruce. „Díky bohu za to, že tam byl,“ řekne, když Ethan pracně odvazuje provaz ze sáněk. Nejspíš poprvé řekla něco pěkného o Němcích, pomyslí si. Rozváže poslední uzel na provaze, odhodí ho a vztyčí stromek. Jemně jím zatřese a pyšně se na něj podívá.

„Ten je nádherný,“ vykřikne Danielle.

„Tak, děvčata, kam ho dáme?“ řekne v dobrém rozmaru, mysleje ještě na jedno překvapení, které má schované pod kabátem.

„Puppi, to je nejkrásnější stromek, jaký jsme tu měli,“ hlasitě povídá Nicole psovi do ucha. Ten ji jako vždy klidně nechá dělat, co chce.

„Nicole, musíš Aminovi pomoci ho ustrojit. Postavíme ho do obývacího pokoje.“ Otevře dokořán dveře a sama vyleze na půdu. Za chvilku už nosí ozdoby, které se uchovávají z jednoho roku na druhý, a některé jsou ještě z doby, kdy byla malá holka.

Amine zatím tajně schová krabici, aby mohl ozdobit stromek. Dřevěné i lesklé ozdoby putují až nahoru, slaměné ozdůbky a malá jablíčka dolů.

„Jsem moc malá, tak ten řetěz tam vysoko u toho andělíčka musíš opravit ty. Ano, to je ono,“ pochválí Nicole Ethana přičemž ho celou dobu nemilosrdně diriguje. Je spokojená se stromkem, s Puppim a hlavně s tím, že to všechno může řídit. Do pokoje občas nakoukne Danielle podívat se, jak jim to jde. Domem se vznáší vůně koláče a svátečního jídla.

„Ještě tady ten řetěz a je to,“ ukazuje na prázdné místo. „Amine, je nádherný,“ velkoryse ho pochválí.

A bude ještě skvělejší. „Je překrásný, ale co kdybys pomohla mamince s přípravami na večeři?“

„Musím?“

„Ano.“

„Ale já nechci! Jsou Vánoce,“ vymlouvá se. „Chci si s tebou hrát!“

„Nicole, mazej k mamince a pomoz jí, nebo nebude překvapení.“ Nicole uhladí zástěrku uvázanou přes modré šaty a on přesně vidí, jak se jí to v hlavičce přerovnává.

„Tak jo. Puppi, jdeme!“

Puppi ne! Chce zavolat, ale to už jsou pryč. Rozzlobená slova „Ven, potvoro!“ jasně dávají tušit, jak byl nebohý Puppi přivítán v kuchyni plné jídla. Amine se usměje, zavře dveře. Vytáhne krabici od Maxe a rozdělá ji. Z krabice, v které byly ozdoby, vytáhne silnou niť a začne vázat lesklé dobroty na stromek.

Tiše kleje kvůli pichlavým větvičkám. Když už jsou všechny pověšené, nejvíc je jich na dolních větvích, poodstoupí a spokojeně hledí na stromek. Vykoukne ven, jestli na chodbě nečíhá Nicole. Nikde nikdo. Vejde do kuchyně, pokyne Danielle. Přiloží prst na rty. Ta si překvapeně otře ruce do zástěry a jde za Aminem.

„Stalo se něco?“

Ethan se usmívá a vrtí hlavou. Otevře dveře do pokoje. Danielle si nejdřív ničeho nevšimne, až po chvilce vyjekne údivem. „Kde jsi to vzal?“

„Šťastné a veselé Vánoce!“ Vezme ji za ruku a do dlaně vtiskne bonbon ve zlatém obalu. „Pro tebe. Ostatní jsou pro Nicole.“

„Bude nadšená, ale kde jsi je vzal? Nestály hodně?“

Amine jí ukazováčkem zavře rty. „To je tajemství, jenže jak je uchránit před Nicole?“

„Neboj se.“ Odhodlaně jde ke komodě, vytáhne klíč z šuplíku. Ukáže ho Ethanovi a pokoj zavře. „Bude mít radost a děkuji moc.“

Ethan nad tím mávne rukou. „Nech toho. Nic to nebylo. Teď se najíme a po večeři jí to ukážeme.“ Danielle se vzmůže jen na přikývnutí.

K večeru, poté co usedli k jídlu, zaslechnou zvonky.

„Amine, to je kněz, zapomněla jsem. Konečně k nám dorazil.“ Vzpomene si na loňskou nadílku pro kněze. „Už mám něco připravené a přidala jsem i trochu sušených potravin. Vytáhni láhev.“ Ethan s úsměvem vytáhne z kredence láhev, na tácek do skleničky nalije trochu alkoholu.

„Otče, vítejte.“

Otec Matthieu sleze ze saní. Na hlavě má teplou čepici naraženou skoro do očí a sám je zabalený až po krk. Uši a nos má zčervenalý, jasné modré oči září ve starším obličeji. Na očích malé brýličky. Ruce, které drží opratě, jsou zabaleny do tlustých pletených rukavic. Mrkne na Ethana s táckem v rukou.

„I ty synu… i ty?“ škytne, když slézá z kozlíku. „Žehnám vám i dvoru, všem živým. Ach, chtěl jsem se optat, jestli nemáte něco pro sirotky, o které se staráme se sestrami. Prosíme, stačí jen málo.“

„Ale jistě otče. Madam Lamaison vám to donese, ale zatím neodmítněte něco na zahřátí. Je zima, že by psovi oháňka umrzla.“

„Synu, já… Ukaž.“ Hodí to do sebe. „Tohle je síla, která probouzí… ehm, madam Lamaison, děkujeme moc za vaši přízeň a štědrost. Vše řádně zužitkujeme. V téhle době je tolik ubohých dětí, co potřebují naši laskavost. A bohužel i materiální pomoc. Je to strašné, ta válka. Už aby skončila.“ Zvedne ranec. Omluvně se usměje, když skončí opět na sněhu a ne ve voze. Ethan hodí ranec na sáně tažené malým chundelatým koníkem, který na jedno oko nevidí. Otec Matthieu se vyšplhá na kozlík, přes kolena přetáhne starou kožešinu.

„Děkujeme vám a… Omlouvám se, uvidíme se na mši.“ Koník se ohlédne a když zjistí, že má pasažéra, vyrazí s hlavou skoro u země a statečně táhne sáňky k domovu studenou zimní nocí.

„Každý rok se divím, že nespadne do příkopu,“ poznamená zneklidněně Danielle.

„Nejspíš trénink, tak jdeme dovnitř. Je zima.“ 

Cink, cink, se nese od sáněk do dálky.

„Šťastné a veselé!“ řekne Amine, který otevře dveře do obývacího pokoje. Nicole nakoukne dovnitř a vzápětí zůstane stát s otevřenou pusou. Rychle se vzpamatuje, rozeběhne se ke stromku. Posadí se před něj a opatrně se dotkne lesklého obalu.

„Tak co? Nelíbí se ti nebo ti nechutnají?“

„Jsou krásné. Schovám si je na příští rok,“ prohlásí s očima upřenýma na lesklé obaly, které vrhají záblesky od rozsvícených svíček.

„Pokud je nesníš, tak je sní Puppi!“ začne vyhrožovat Amine. Nechápe, proč se na ně nevrhla. Nicole, stejně jako Danielle, jsou oblečeny do nejlepších šatů a moc jim to sluší. I on si vzal sváteční košili s kalhotami.

„Když já nevím, který sníst první!“ řekne nešťastně Nicole, která k němu zvedne rozzářené oči. 

 

Německá posádka, Bois 

Jak asi tráví Vánoce Amine? pomyslí si Max a upije víno. Poslouchá písně, které vojáci zpívají, nostalgicky vzpomíná na Vánoce slavené v rodinném kruhu s náležitou bohatou výzdobou. S bratry, matkou a otcem. Oni tři zpívali, zatímco matka hrála na piano… Přidá se k ostatním.

Stille nacht! Heilige Nacht!

Alles schläft. Einsam wacht

Nur das traute, heilige Paar…“

Vlastně jsem dostal dárek, i když nevím, co si s ním počít.

Zvedne se, rukou naznačí, že mají sedět. Vyjde ven na toalety. Chvilku poslouchá zpěv dalších koled.

Dárek, který byl překvapující o to víc, že i Amine, není to krásné jméno? A něžně zní, když je někdo vysloví, že i Amine je někdo, koho přitahují muži. Nejdřív ho chtěl vydírat, aby s ním spal. Neměl by, jenže už nevěděl, co dělat s neuspokojeným tělem, a mysl mu pořád dlela u starosty. Málem, že se z toho nezbláznil.

Dobře ví, že se nebudou vídat často, ale ten hlad po objetích, polibcích, polaskání je nesnesitelný. Vlastně bude jeho prvním a trochu se i bojí, jak to dopadne, ale je německým vojákem a ten se ničeho bát nesmí. Zvládne to.

Dnes byl v šoku, když ho viděl ve studené cele.

Šel jako každý večer na kontrolu, i když by raději zůstal ve vyhřátém pokoji. Ujídal by z vánočního balíčku, přemýšlel o zprávách od rodiny. Nikam se mu nechtělo a už vůbec ne na kontrolu. Nakonec připjal opasek se zbraní a šel a dobře udělal. Dnes ráno by Amine byl nejspíš v autě a jel by pracovat na atlantických valech nebo do továrny. Kde by ho pak vyhrabal? Taky by nedostal svůj vánoční dárek.

„Něco se stalo?“ optá se, když se voják napřímil a zasalutoval. Standardní otázka. Nečekal nic výjimečného než: „Nic kapitáne“.

„Ne, kapitáne. Jenom Matth s Erichem přivedli nějakého chlapa.“

„Dobře. Zítra ho pošleme do města.“

„Jistě, kapitáne.“

Už poodešel, když se optal. „Jak se jmenuje nebo měl u sebe něco?“ Možná by to mohl být bandita nebo…

„Amine Sa…“

„Cože?!“ Zařval, až málem vojáka zardousil. Nadechl se a uklidnil se. Je tady u něho. Na jeho území a má ho v moci.

„Amine Salacrou, pane. Je na trojce.“ Vytáhl klíče a podal mu je. Vzal je a s bušícím srdcem šel na trojku. Kde se tu proboha vzal? Otevřel dveře a zadíval se na ležící postavu. Je tu zima, uvědomil si ihned.

Celou dobu si ani neuvědomoval, co vlastně říkal, až pak, když se dotkl jeho pokožky a zaslechl jeho sténaní, si uvědomil celou pravdu. Starostovi se líbí muži a nic neměl proti tomu, když ho líbal. Málem vyskočil štěstím z kůže, ale ovládl se a kvůli vojákům venku mu párkrát vrazil. Možná to bylo i za ty dny, kdy přemýšlel co provést s tou neskutečnou frustrací. Vypadl ven, aby neprovedl nějakou nepředloženost. Dobře ví, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel. Dokonce v tomhle nemůže počítat ani s rodinou. Bojí se.

„Auto!“ Musel zjistit, jestli mluvil pravdu. „Matth s Erichem se mnou!“ Netrpělivě na ně čekal a zachmuřeně sledoval jejich oblékání. Postavili se před něj a zasalutovali Sieg Heil. Zamračeně k nim přišel.

„Německý voják je vždy připraven. Zapněte se!“ Pohledem znechuceně sklouzl k nezapnutému kabátu. „Zavedete mě tam, kde jste lapili toho chlapa.“

„Ano, kapitáne.“

„Nasedat!“ přikázal jim. Oba nasedli dopředu a vyjeli. Za chvilku byli blízko lesíka.

„Tady, kapitáne.“ Max vylezl a šel dál. Musel se slušně nadřít, když si vzpomene, jak řezal stromek u nich doma. Ulehčilo se mu, že Amine mluvil pravdu. Nedaleko zahlédl pilku. Ty dva potrestá!

„Matthe a Erichu, ke mně!“

„Kapitáne?“

„Naložíte stromek na auto, sáňky taky a touhle pilkou podřežete tenhle strom.“ Ukázal na velký strom. Viděl, že oba polkli, když si přeměřili pilku a strom. „Ráno za vámi pošlu auto a naložíte ho.“

„Rozkaz, kapitáne!“ Zvedli stromek, nacpali ho do kufru auta. Pak váhavě a nešťastně přešli ke stromu, který začali pilovat.

Když nastartoval auto, vzpomněl si na jeden z dárků od rodiny. Co on s tím a pak, bude mít radost. Přijel na nádvoří a došel pro svého starostu. Zní to moc dobře, v duchu si pochvaluje. Svého starostu, ano, přesně to bude. Jen jeho. Vnímal jeho chůzi za sebou.

Nemohl odolat, aby ho nevaroval a oslovil Amine. Kdyby ho tak mohl zatáhnout k sobě do ložnice a nechat ho tam. Přivázal by ho k posteli, aby neodešel, a on si mohl vychutnat ty nekončící fantazie, co se mu míhají hlavou. Stává se z tebe nemyslící zpustlík, Maxi, řekl sám sobě posměšně.

Před ostatními a velitelem dělal, jako by to byl někdo, koho jen využívá. Jenže on ho doopravdy hodlá využít a čert to vem. Měl by vymyslet, kde se s ním bude scházet. K čertu s válkou! pomyslel si divoce a snad poprvé od války se rozhlédl kolem sebe na probíhající přípravy. Kuchař už začal dávno vařit, vytáhly se sudy s pivem a vínem. I stráž dostane po skleničce. Stromek se ustrojil vším, co měli při ruce, dokonce se objevily i nábojnice. Jeden z mužů vzal velkou a začal ji tvarovat. Za chvilku měl u nohou pět dalších a klepáním je dál tvaroval.

Oslaví Vánoce.

Tichá noc svatá noc, přesvatá noc. V spánku svém, dýchá zem…

Kouzelná vánoční melodie zní zámkem, budovami a on stojí s nimi s velitelem po boku a touží, aby mohl takhle oslavit Vánoce s Aminem, dát mu dárek, políbit ho. Zatouží, aby nebyla válka a on se nemusel schovávat.

Sny, drsně si pomyslí během zpíváni vánoční koledy, která se opakuje stále dokola. Zatleská hráči na piano, které zbylo po původních obyvatelích, a zasedne po boku plukovníka von Bellena k slavnostní večeři.

 

St. Athan, červen 1953

„Víš, že jsem si ji broukal po cestě, když jsem šel pro ten stromek? Samozřejmě v angličtině.“

„Byl jsi pitomý osel. Mohli a měli tě zastřelit!“ vyjekne Max, když mu na krk dopadne políbení a Ethan ho kousne do ušního lalůčku. „Málem jsem tě ztratil. Jsi bezohledný.“

„Ještě jsi mě neměl, ale to mlácení do břicha nemuselo být. Víš, že jsem o tobě snil?“ šeptá dál jako by nic.

„Když si vezmeme ten materiál, co tam byl.“

„Jen díky vám všichni hezcí chlapi buď skončili ve vojenských, nebo pracovních uniformách. Pak se nediv, že jsem ztratil hlavu kvůli nepřátelskému kapitánovi s nádherně modrýma očima ve tvaru květin.“

„Hádáte se? A co to máte?“

„Tohle? Nic.“

„Tohle je Aminův poslední projekt. Rozhodl se zvěčnit naše vzpomínky… Nerozsypte je,“ vykřikne úzkostlivě Max.

Eva vezme arch papíru a čte:

Asi ano, pomyslí Ethan, který ho nechává dělat, co chce. Brzy pozná, že je možná jeho prvním milencem, a tak chce mít navrch. Když se vezme, kdo tu má zbraň… Přestane myslet, když ucítí chladivé ruce na pokožce. Zasténá rozkoší. Bože, to je jiné než jeho vlastní ruce, kterými se dotýká těla, aby ho uspokojil. Chce, aby ho držel v rukou, ústech a udělal mu dobře. Chce se s ním milovat do vyčerpání.

„První?“

Oba zrudnou.

„Tohle je pro nás!“ řekne zrudlý Ethan, který vytrhne své matce papír z ruky.

„Mám pocit, že tu spíš vyrábíte milostný román vás dvou!“

„Tak to není, ale když…“

„Byl pro mě důležitý a patřil ke mně,“ dopoví Max, který vyroluje papír z psacího stroje.

„Víte, chtěla bych si to přečíst.“ Ethan pohlédne na Maxe, ten na něho. Je jim všechno jasné. To není prosba, to je příkaz.

„Tak dobře. Musíš už jet?“ Týden uběhl jako voda a všichni tři ho spokojeně prožili. Eva se Maxe hodně ptala na všechno možné a on jí ochotně vyprávěl. Chápal, že to je taková opožděná prověrka partnera jejího syna. Na Ethanovy námitky ani jeden moc nehleděl.

Odpoledne pravidelně vyjížděla na Bubim a pochvalovala si jeho ladný krok i živost.

„Musím. Jonathan volal, kde jsem.“

„To je škoda a moc ti děkujeme za pomoc s Bubim.“

„Ale nechte toho. Jakmile přijedu do Londýna, zapřáhnu do té věci každého, koho znám. Vím přesně, jak musí vypadat.“ Zneklidněně na sebe pohlédnou. Max už za tu chvíli poznal, jaký živel paní Eva je. Nakonec, aby Bubi nedělal nic jiného, než vyráběl hříbátka.

„Jak myslíš, mami.“

„Na podzim, ještě nevíme kdy, určíme datum svatby. Oba vás tam chci mít, takže žádné výmluvy.“

„Neodvážili bychom se.“

Max zatím srovná napsanou kapitolu.

„Víte, není to špatně napsáno. Znám jednoho vydava…“

„Zapomeň na to,“ vykřikne ihned Ethan a vzápětí za ním Max.

„Tak dobře. Žádný redaktor, ale chci si to přečíst, až to dokončíte. A teď půjdu spát.“

„Taky už je pozdě a vlak jede brzy.“

Eva se s nimi rozloučí. Ethan ji políbí na tváře, Max na ruku. Oba se dívají, jak mizí ve dveřích.

„Amine, je ti doufám jasné, že žádné pikantní scény v tom nechci vidět.“

„Miláčku, jistěže nebudu kazit charakter mojí matky a pak, ty napíšu jen pro nás.“

„Myslíš, že jí to dojde?“ Oba na sebe pohlédnou.

„Na sto procent!“ pronesou oba zároveň a šťastně se rozesmějí.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)

Komentáře  

0 #2 Odp.: Ve jménu Říše: 9. VánoceIps 2014-10-01 10:48
Tato napínavá kapitola neměla chybu! :o)
Citovat
0 #1 DíkyClementine 2013-01-20 23:04
Děkuji Ti za další díl. Úžasné jako vždy, i když mě něco překvapilo. Je to balzám na můj současný neutěšený zdravotní stav.
Citovat