• Amater
Stylromantika
Datum publikace24. 2. 2013
Počet zobrazení2776×
Hodnocení4.95
Počet komentářů2

Bois, jaro 1942

Zas další den, kdy jsme přežili, pomyslí si Ethan do jarního dne. Za oknem se převaluje šedá hnusná mlha, při které jeho nálada klesá k bodu mrazu. Ještě tak chvilku spát, ale to už zaslechne Danielle, jak sype slepicím. Kdepak, statkářem nebude. Nemá rád tenhle život  časné vstávání a hromadu práce.

Zívne, odhodí pokrývku. Otřese se chladem, který se zakousne do teplého těla. Vstane a začne se oblékat. Teskně si vzpomene na svůj vyhřátý pokoj u rodičů. Rychle na sebe navleče spodky, kalhoty, nátělník, košili. Nejprve se umýt, potom půjde dělat, co bude nutné. Kdepak, nejdřív se nasnídá a až poté půjde pracovat.

Dorazí do koupelny, zívne, podívá se na svůj obraz v zrcadle. „Ethane, jsi zrádce, když s ním spíš, nebo ne?“ Zatřepe hlavou, aby to z ní vyhnal, a přečeše si vlasy. Možná by potřebovaly trochu zastřihnout. Požádá o to Danielle. V době míru by si zajel do města k holiči, ale v dnešní době to není možné. I tak by byl zvědavý, jak by se Max tvářil, kdyby ho žádal o propustku na stříhání vlasů. Moc přívětivý by nebyl, ale možná ano. Čert to vem. Nalije z plechové konvice do umyvadla ještě teplou vodu a oholí se. Všechno začíná být nedostatkovým zbožím a dle BBC válka pokračuje urputnými boji snad všude v Evropě. Přidalo se Rusko, Spojené státy americké a další státy z celého světa. Domyje se, otře si ručníkem tvář, který poté odloží zpět na věšáček. Opět si zívne. Dnes je uzívaný den, pomyslí si. Malátně dojde do kuchyně.

„Dobré ráno, Danielle. Kdepak je naše lištička?“

„Ještě pořád se zlobím, víš to?“

„No tak, Danielle, už je to týden. Kdo mohl předpokládat, že ten kůň nepostojí na místě? Obviňuj velitele!“

„Toho házím i s tebou do jednoho pytle a tady máš!“ Skoro mu hodí na stůl kus chleba s malou hrudkou másla a tvarohu.

Ryba by se hodila. „Chtěl jsem ho požádat o ten rybník, jak jsme o tom tehdy mluvili s Andresém. Víš, že i kdybychom ho vyčistili, bez ryb by to bylo k ničemu. A ryby teď vlastní Němci.“

„Vím a bylo by dobré mít je doma. Naložily by se, trochu vyudily a taky nasolily. Rybu jsem neviděla hodně dlouho. Amine, jak ještě dlouho?“

„Já nevím. Krajem jen letí historky, nic víc. Přece víš, že Němci nic neřeknou, a je to k…,“ polkne sprosté slovo. „Nemá dnes přijít pošťák?“

„Pokud ho někde nezadrží, tak ano. Čekáš dopis od rodičů?“

„Ano. Chtěl bych vědět, jestli je u nich vše v pořádku. Ty nic nečekáš? Od rodiny nebo podobně?“

„Já ne. Narodila jsem se tady a rodiče už dávno zemřeli. Jsem ráda, že se toho nedožili. Proč se ptáš? Nikdy ses nezeptal,“ podiví se. 

„Ani nevím. Dnes je divné počasí. Možná je to tou mlhou, nebo bůhví čím. Začínám mít předtuchy. Když jsem posledně mluvil s kapitánem, tvářil se divně.“

„Tváří se divně vždycky, když je tady. Jsem ráda, že je v okolí klid a že je pondělí.“

„Taky nemám rád pátky. Když vidím, kolik jídla mizí do těch jejich nenažraných pacek,“ zmlkne. Tohle je nebezpečné říkat i v rodině. Proč si vzpomněla na odboj? „Danielle, proč sis vzpomněla na odboj?“

„Nic, jen tak. Tady jsem ještě ze dna vyhrabala trochu pražené kávy. Přidala jsem trochu mléka, pokud ti to nevadí,“ řekne úzkostlivě a začervená se.

Kvůli té kávě to není a horko tu taky není. „Byl tu Alfred?“

„Ano.“

„Kruci!“ rozčílí se. „Copak neví, jak je to nebezpečné? Může nás to všechny stát krk. Mám ho rád, ale příště mu něco řeknu pěkně od plic.“ Pak ho napadne něco jiného. Byl tu neoficiálně a Danielle je stále přitažlivou ženou. Možná  že by chodil za ní? Románek ve víru války? A co ty? Ty nemáš románek? Ona aspoň nechodí s nepřítelem jako ty nebo další ženy ve městě. Jenže je válka a studená postel i nedostatek jídla způsobují, že je jim to jedno. On má zrovna co povídat. „On za tebou chodí?“

„Kdo?“ Otočí se k prázdnému sporáku. Zástěrou začne usilovně drbat skvrnku od vaření.

„Mohli jste mi to říct. Hlídá někdo?“

„Ne.“

„Bože, měli byste mít více rozumu… Co je to?“ vstane, až povalí židli, která s hlasitým třeskem dopadne na podlahu. Nezvedne ji, vyjde ven a za ním Danielle.

Vojáci. Proč jsou tu s takovou parádou? A k tomu nákladní vůz. Začíná mu být nevolno. Bude zvracet. Už zase pro ně přijeli. Kam je odvezou? Zkouší udržet jídlo v žaludku a spěšně jde na náves, kde auta zastaví. Kolem se ostražitě rozmístí vojáci v německých uniformách. Tentokrát je tu i velitel von Bellen. Tak tohle je nanejvýš důležitá návštěva, ale co tu chtějí?

„Dobrý den, plukovníku von Bellene.“ Maxe ignoruje.

„Do deseti minut tady chci všechny mít. Všechny.“

„Ano.“ To nemohou stihnout, ale… „Mohu vás pozvat do naší hospůdky na skleničku?“

„Kapitáne Meiere, postarejte se tady o to.“

„Ano, plukovníku!“ Kapitán Meier spisovně zasalutuje, rovný jako svíčka. Mrkne se po Aminovi, který velitele odvádí do hospody. Zadem už vypadli ti, co tam už seděli a popíjeli.

„Vítejte, plukovníku. Račte dál. Nechcete k domácímu vínu kousek sýra? Není jako váš, ale víc toho nemůžeme nabídnout.“

„Jistě.“

Ethan souhlasně pokývne Renovi a ve dveřích se otočí za Maxem. Zavře dveře a sedne si naproti veliteli, aby ho bavil, kdyby bylo potřeba. Ren přistoupí s láhví a skleničkou. Nadzdvihne obočí v němé otázce. Ethan dá očima najevo, že nic neví.

„Paní Lamaison, měla byste všechny svolat, a to hned!“ rozkáže Max, ale ta nic nechápe.

Max se zamračí. Jak jim říct, aby se tu všichni shromáždili, a neprozradit se?

„Pane, mohu?“ Přistoupí k němu Udo, který se postaví do pozoru.

„Jistě.“

„Velitel Meier chce všechny z vesnice tady být,“ řekne trochu kostrbatě, ale Danielle pochopí. Trochu se jí uleví, i když proč chce mít všechny tady?

„Hned to bude. Nicole!“

„Mami, co je?“ Nicole přistoupí šouravým krokem k matce, chytí ji za sukni. Rozpačitě pokukuje po vojácích.

„Řekni ostatním, aby došli pro rodiče a zbytek vesnice, a to hned.“

„Musí to být? Tak jo, ale může Puppi se mnou?“

„Nicole, mazej!“ zarazí ji přísně. Ta se otočí a uteče za jeden z domů, odkud jsou slyšet hlasy, potom je najednou ticho. „Hned tu budou.“

Zanedlouho se začnou trousit vesničané pěšky i na kolech.

„Jsou tu, pane plukovníku.“ Dovnitř hospody vejde Max, který se rozhlédne po spoře osvětlené místnosti. Na stěně za výčepním pultem visí hlava jelena, vedle ní hlava divočáka. Na zdech zarámované velké obrázky a plakáty z různých časopisů. Uprostřed místnosti hrubé stoly s židlemi. Vzadu u stolu prostřeného kostkovaným ubrusem sedí velitel a Amine. Přesně tam seděl o dožínkách, kdy mu předali věnec a on si myslel, že Amine chodí s Danielle. Teď je to naopak. To on s ním chodí.

„Skvělé.“ Zvedne se a jde ven. Spokojeně si stoupne na zápraží.

Max stojí za svým velitelem a vedle něho Amine. Tomu se zatočí hlava z vůně, kterou od Maxe cítí. Nenápadně začichá. Šťouchnutí od Rena ho napomene, aby překládal. Vzpamatuje se a bedlivě naslouchá plukovníkovi.

„Vesnice Bois, z milosti našeho Vůdce a Říše jsme se rozhodli vám pomoci opravit rybník a navézt sem ryby. Z toho důvodu ihned začnou opravy rybníku.“ Skončí a sejde ze schůdků k autu.

Nevěřím. Mrkne po Maxovi, který hledí před sebe s nečitelnou tváří.

„Nemáte tlumočit?“ zašeptá tichounce.

Jak to přeložit? Doslova, nebo ne? Říct to podstatné, nebo v celém znění? Kruci, kašle na to. Stejně tady nikdo němčině nerozumí.

„Máme vyčistit rybník!“

„Proč?!“ vykřikne někdo z davu.

„Máme a hotovo, tak se přemístíme k rybníku. Práce bude řídit porybný Andrés,“ rozhodne ihned.

„Paráda!“ zašeptá si Andrés pro sebe. Pochopil, co se chystá. Ihned vyrazí k rybníku, jako by mu hořelo u zadku.

„Kapitáne, popožeňte je!“

„Jistě. Jen jim musím vysvětlit, co mají dělat!“ Max začne vydávat rozkazy a Aminovi vysvětluje: „Dovedete je k rybníku, pokud tam nebudou včas, nic nebude. Je to jasné?!“ Nasedne k veliteli a auta odjedou.

„Tak to si musíme pospíšit.“ Ethan v duchu mne rukama. Nádhera – bude mít rybu.

„Starosto, co je tohle za blbost? Ten rybník nefunguje už pěknou řádku let. Vyčistit to, to je… katastrofa! Nemáme nářadí, potřebujeme hrábě a koně a já nevím, co ještě!“ vzpomíná si Chabrac na poslední čištění rybníku. „Kdo to spískal?“ prohlédne si sousedy jednoho po druhém, ale ti jen krčí rameny.

„Já vím, ale vezměte to tak, že pokud přivezou ryby, tak se pokusím dojednat nějaký příděl i nám!“

„Stejně jako s pátečními dodávkami?!“ vykřikne jízlivě Lestriel.

„Lestrieli, souhlasili jsme všichni a mohlo být hůře,“ řekne přísně Genevive. Je sama, protože její starý zas vyspává u některé zdi opici. Je ráda kvůli Andrésovi, že zas budou ryby, a nějaká ta bělička by se docela dobře vyjímala na svátečním talíři.

Ethan je rád, že ho Geneviva podpořila, protože si jí všichni hodně váží. Je hodná, i když její jazyk je ostrý jako břitva. Musí přiznat, že nevěřil, že se povede Němce přimět k čištění rybníka, tak je tím dost překvapený. Jenže to znamená hromadu práce navíc. Určitě budou makat a makat. Ne, že by se práce bál nebo byl lenoch, ale chtěl by vidět vojáky pracovat. A k čemu mají dvě nákladní auta? Jistě v jednom jedou vojáci, ale to druhé? To je tady kvůli čemu? V čele vesničanů rázuje k rybníku, z kterého se časem stalo bahniště.

„Tak jste tady. Do práce!“ zavelí plukovník von Bellen vesničanům, jako by byli jeho vojáky.

Ethan se zadívá na velitele, potom na neutrálně se tvářícího Maxe. Odkašle si. Jednou se stejně musí umřít. Sice na to teď není vhodná chvíle, ale to ona vlastně není nikdy.

„Plukovníku von Bellene, my k tomu potřebujeme nářadí.“ Za ním stojí porybný Andrés, který přikyvuje hlavou. Ethan si vybavuje, co mu o tom při sklence vína vykládal Andrés. „Musí se nařezat proutí, zpevnit břehy, potom se musí vyčistit rybník a opravit stavi…“

„Dost!“ von Bellen se otočí na Maxe, který má pevně sevřené rty. Amine ho podezřívá, že se dusí smíchem, ale není si jistý. Plukovník se obrátí k Maxovi, na kterého vychrlí několik vět. Nakonec zmlkne a otočí se zpět k Ethanovi.

„Starosto Salacrou, mám důležitější věci na práci než tady hlídat. Nechám vás v péči kapitána Meiera.“ Sedne si zpět do auta a něco tlumeně pronese k řidiči. Ten na sobě nic nedá znát, poodjede kousek dál, kde zastaví. Vysedne a v pozoru stojí vedle auta, zatímco plukovník sedí dál v autě.

„Pane kapitáne, to nářadí opravdu potřebujeme.“

„Já vím. Část z vás pro něj dojde, druhá část bude něco dělat. Kdo to bude řídit, určete vy, protože já s tím žádné zkušenosti nemám.“

„Tady Andrés se vyzná. Musíme poděkovat, že jste nám věnoval svůj čas. A ryby?“ otáže se váhavě.

„Koncem týdne, starosto. Do té doby to musí být hotovo.“ Odmlčí se, potom zvedne ruku. Z druhého nákladního vozu se odhrne plachta, dolů seskočí dva vojáci. Z korby sešplhají nějací muži a nakonec jedna žena. „Pomohou vám, ale jen dnes a nikdo jim nepomůže a ani na ně nebude mluvit. Dejte to na vědomost všem lidem. V tomhle nežertuji. Kdyby mi nahlásili porušení tohoto příkazu, je konec. Konec!!“ ještě zdůrazní.

„Byli bychom raději, kdyby tady nebyli.“

„Nebuďte osel, starosto. Vyčistit rybník, a to vím i já, není žádná hračka.“

„Dobře!“ kapituluje Ethan, který se obrátí k Andrésovi. Vysvětlí mu celou situaci, pak se otočí k vesničanům.

„Tamti lidé,“ ukáže k zajatcům se svěšenými hlavami, kteří se nenápadně rozhlížejí, kde jsou, „nám pomohou, ale my jim nepomůžeme, nenavážeme žádný kontakt. Jako by nebyli.“

„Prrr, mladíku! Tak to ne.“

„Genevivo, co je zase?“

„Snad je můžeme nakrmit. Nebo budou pracovat celý den o hladu?“

„Geneviva Fraser se ptá, zda jim můžeme dát jídlo za pomoc.“

„Zbytečné, ale proč ne.“

Ethana svrbí jazyk, jak se chce optat na skupinku, ale něco mu v tom brání. Snad tvrdý lesk v Maxových očích nebo zbraně německých vojáků. Možná i ta skupinka se svěšenými hlavami.

„Můžeš udělat jídlo i pro ně.“

„Dobře a teď pro nářadí. Ženy začnou řezat proutí a muži jej budou čistit.“

„Kapitáne Meiere, rozumí francouzsky?“ optá se na zajatce.

„Ano, rozumí, starosto.“

Ethan přikývne a dívá se na skupinu, která jde pro nářadí a kterou provází jeden z vojáků. „Danielle, přiveď Prince i koně od Bruxe, ano?“

„Neboj se,“ zakřičí a zamává.

Vojáci se mezitím rozmístí na strategická stanoviště. Nezdá se mu, že by jich bylo nějak moc, ale ani těch zajatců není mnoho. Rád by věděl, kdo jsou, co tady dělají a proč vůbec tohle Max provádí. Nejen ti zajatci, ale i ten Andrésův výmysl s rybníkem.

„Zavedu je k vrbám na proutí, později připravíme jídlo a zřejmě budeme muset vařit i pro vojáky a zajatce. Chudáci,“ řekne starostlivě Andrés, když zabafá z fajfky. „Je mi jich líto, ale dobře vím, že svět nezměním.“

Ethan přikývne. I jemu je líto těch lidí, ale pokud chce ještě chvíli být na tomto světě, měl by udělat, co mu Max radí. Obrátí se k němu a dech se mu zatají nad pohledem, kterým ho sleduje.

„Geneviva s ostatními jde řezat vrbové proutí. Kdo jsou?“ odváží se optat na skupinku.

„Vězni. Zítra budou odvezeni,“ vysvětlí stručně. „Nezajímej se o tohle, Amine.“ Maxův pohled sklouzne na velitelovo auto, rysy v obličeji ještě víc zvážní.

„Jak jsi ho dokázal přesvědčit?“

„Jak? Jednou ti to řeknu, ale jedno prozradit můžu. Velitel miluje ryby, ale ještě raději je chytá.“

„Ach tak.“

„Ano, ale i tak se dal jen těžko přesvědčit, proto doufám, že francouzští bandité nechají auto s rybami na pokoji.“

„Taky doufám.“ Předstírat, že odboj neexistuje, by bylo zbytečné, protože každý o nich ví. Pošle Nicole se vzkazem ke kapličce, že je chce vidět. Ty ryby sem musí dorazit, i kdyby měl někoho zabít. Sám má ryby rád. Usmažené na másle a kmínu  to zní jako pohádka, zvlášť v této době. „Máte rád ryby?“

„Jako kluk jsem je chytal a opékal nad ohníčkem, takže ano, mám je rád.“

„Já je mám taky moc rád. Přišli s nářadím a koňmi. Musím jít.“

„Jistě,“ řekne neochotně. Rád by si ho zabral pro sebe, ale ví, že to není možné. Je zvědavý, jak dlouho tam plukovník chce sedět.

Ethan přejde k ostatním a začnou práce. Na jednu hromadu se nanese proutí, aby z nich svázali otepi. Další odešli s jedním Andrésovým koněm pro stromy, ze kterých udělají kůly a mezi ně nahrnou proutěné otepi, aby zpevnili břeh. Ty nakonec vážou mlčící zajatci. Vedle nich pracují místní ženy tak, aby spolu nemohli mluvit. Nejdřív mezi nimi občas padne nějaké to slovo, ale v přítomnosti vojáků nikdo nežertuje, pouze se pracuje. V poledne se někteří narovnají a podívají se k vesnici s touhou po blízkých domovech.

„Genevive!“

„Co je, mladíku? Tohle jsem nedělala hodně dlouho. Co potřebuješ?“

„Vezmi ještě čtyři ženy a dojděte něco uvařit, nebo tu padneme a ryby nebudou. Musím za Danielle.“

„Jak chceš a pro ně taky?“ kývne k vojákům.

„Ne, vojákům nemusíme.“

„Pche,“ odfrkne si Genevive. Mávne na Danielle, Marii, Sylvii a Judithu, o které ví, že má doma malé dítě, ale musela s nimi jít také.

„Danielle, prosím tě, pokud uvidíš Nicole, tak jí dej bílou růži,“ řekne tlumeně.

Max pozoruje, jak se Amine naklání k Danielle. Nelíbí se mi to, usoudí. Má moc ji zničit, ale kdyby to udělal, Amine by mu to neodpustil. Možná má rád i ženy? Ne, je to hloupost a on by měl přestat myslet na pitomosti. Jenže jedna věc je říkat tohle, něco jiného je vidět ho, jak se naklání ke krásné ženě. Sotva uvěřit, že takový zajímavý muž dělá starostu vesnice a je statkářem. Nálepka „dobrodruh“ by se k němu hodila lépe. K tomu vypadá opravdu úžasně.

„Proč?“

„Kvůli rybám.“ Najednou si vzpomene: „Umíš stříhat?“

„Jistě. Proč? Chceš něco ušít?“

„Ne, to ne. Zastřihnout vlasy,“ zatahá se za ně.

„Danielle!“ zavolá Genevive.

Ethan si pomyslí, že na tak starou osobu má až přespříliš silný hlas.

„Večer se na ně podívám. Už běžím!“ Rychlým krokem dožene skupinku. Na Maxův pokyn se k nim přidá jeden z vojáků.

„Nedovolím ti si s ní něco začít!“

„Bože, Maxi, vyděsil jsi mě. Málem jsem dostal infarkt,“ procedí mezi zuby. „Nevím, proč bych nemohl, ale nevzrušuje mě.“

„Omlouvám se.“

„Měl bys, jdu dělat,“ odejde od něho se vztyčenou hlavou.

Max sevře rty. Kruci, udělal ze sebe pitomce. Proč mu vlastně tolik vadí, že mluví s jinými? Je to přece nepřítel a za druhé jde jen o uvolnění těla. Pche, straší mi z toho ve věži. Možná by mohl opět vyjednat nějakou schůzku za účelem uklidnění frustrovaného těla.

„Kapitáne Meiere, plukovník von Bellen vás chce vidět.“

„Hned tam budu.“ Otočí se a jde k vozu pomalejším krokem než řidič.

„Jedu na oběd.“

„Ano, plukovníku. Vrátíte se?“

„Uvidím. Není to nic zajímavého. Kdyby se tu ukázali bandité, tak víte, co máte dělat.“

„Ano.“ Pomyslí na těch patnáct zajatců, kteří v tomto případě mají být ihned zastřeleni a s nimi i vesničané a bandité. Nejspíš se nic nestane, ale mohou aspoň trochu pomoci.

„Výborně. Waldemare, jedeme.“

Max poodstoupí a auto se rozjede. Jak zná svého velitele, tak se tu dnes už neukáže. Poté, co major Hahn odešel z armády pro blíže nespecifikované problémy, převzal jeho povinnosti. Za tři roky by mohl získat hodnost majora a otec by byl nadšený. Už nedoufal, že postoupí výš. Pokud někoho nepřidělí, ale to si nemyslí.

Pohlédne na mlčící zajatce, jak vážou proutí na vyztužení břehů. Pak se zahledí na rybník. Zbláznili se. Kolem zuří válka a oni čistí rybník. Anglická letadla na ně shazují bomby, v Atlantiku vedou jejich ponorky boje a nedávno potkal pár vojáků z východní fronty. Příští měsíc by se u nich měly objevit jednotky, které přijdou z Ruska. Někdy uvažuje, proč bojují na tolika frontách, ale vyhrávají a vůdce s generály ví, co dělají.

Ten rybník je opravdu pěkně zaneřáděný.

V tu samou chvíli si to pomyslí i Ethan, který za pomoci Prince tahá z bahna pořádný kus napůl shnilého stromu. Začíná mít hlad. Vytáhnou dřevo na břeh a nechá Prince se pást. Toužebně se zahledí na daleké domy. Snad už přijdou.

„Andrési, jak dlouho to ještě budeme čistit?“

„Pokud vydrží tohle tempo a tihle nám pomohou,“ kývne směrem k zajatcům, „tři až čtyři dny, ale spíš déle.“

„S těmi nepočítej. Zítra už tu nebudou.“

„Škoda, tak týden a půl.“

„To je dost dlouho. Nechci se v tom bahně moc dlouho patlat.“

„Ale ryby chceš!“ zachechtá se. 

„To chci. Zítra vezmi lidi a opravíte stavidlo. Je v dezolátním stavu,“ poznamená starostlivě, až se mu zkrabatí čelo. Pořád se objevují další a další problémy, které se musí řešit. Teď to stavidlo.

„Několik let to bylo v naprostém pořádku, přestože o to nikdo neměl zájem, a pak začalo chátrat. Ale odteď to budu udržovat. Chtěl bych, aby mi ten rybník patřil. Máme sice ryby z moře, ale i chovné sladkovodní ryby jsou moc dobré a také tučnější. Jiná chuť,“ nadšeně rozkládá rukama.

„Mně nic říkat nemusíš. Koukám, že už jdou s obědem, a i německé auto je tady. Pěkné načasování, co říkáš?“

„Copak já, ale žaludek je nadšený.“ Oba na sebe pohlédnou. Zasmáli by se nebýt zajatců a hlídek rozesetých kolem nich. Ethan se nenápadně mrkne k Maxovi, který jde k nákladnímu autu. Vydává rozkazy jako správný oficír. Vzpomene si na svoji krátkou kariéru kapitána a na ty, co řídili polní nemocnici. Taky uměli dávat rozkazy. Zaslechne ještě někdy nějaký rozkaz, nebo ne? Jaké je to asi v Anglii? Stýská se mu a o rodičích nic neví. Žijí vůbec? Londýn je bombardován, a i když se jeho matka jistě uchýlila na vesnické sídlo, stejně se něco mohlo stát. Časy jsou nebezpečné.

„Amine, jídlo!“ zaslechne Danielle. Přijde si pro příděl. „Jsi nějaký zamyšlený.“

„Jen jsem dlouho nedostal dopis od rodičů. Pošťák tu nebyl. Možná nic pro nikoho nemá.“

Danielle pokrčí rameny a jde přidělit jídlo ostatním. Nedaleko postává nebo sedí na bobku část německých vojáků, kdežto zbytek hlídá. Jakmile někdo dojí, jde ho vystřídat. U zajatců, kterým Geneviva mlčky podá chleba a trochu polévky, hlídkují dva vojáci.

„Někteří se na to jídlo vrhli, jako by týdny neměli nic v ústech,“ řekne vztekle.

„Zřejmě neměli, Genevivo. Doufám, že jsi s nimi nemluvila.“

„Ne. Mám ráda život, i když s tím opilcem stojí za starou bačkoru.“

„Zbav se ho.“

Ta se ušklíbne a zamumlá. „Nejde to.“

Ethan se chce optat proč, když zaslechne kroky a tělo se mu napne. Max.

„Starosto Salacrou, jak dlouho to bude ještě trvat?“

Je tak strašně zdvořilý. Všichni jsou tak zdvořilí, zatímco páchají takové hrůzy. Jak to? „Porybný Andrés říká, že týden a půl bez zajatců. Nemohli by…,“ nedořekne.

„Ne. Nejde to. Uvidím, co se dá dělat, ale měli byste už jít pracovat.“ Ethan se hořce zadívá na nedojedené jídlo. Sakra, mohl ho nechat najíst, ale pak zjistí, že už všichni postávají a čekají.

„Andrési, tohle je tvoje práce, tak makej!“

Andrés pochopí a zabafá. Z fajfky vyletí pár obláčků kouře. „Budeme pokračovat v tom, co jsme dosud dělali, a já půjdu na obhlídku stavidla.“

„Půjdeme s ním!“ Max vezme do ruky zbraň. Natáhne kohoutek, až to nepříjemně cvakne. Andrés, který si ničeho nevšiml, jde jako první. Max se rozhlíží, když si Ethan odkašle: „Čekáte nějaké problémy?“

„Možná. V hlášení máme zprávy o výskytu banditů. Něco víte? Jistě byste mi to ihned oznámil.“

Ethan neví jistě, jestli není v Maxově tónu slyšet lehký výsměch. „Samozřejmě, ale jsou to jen báchorky, co kolují kolem. Mohu se optat, jestli dnes přijede pošťák?“

„Jak já to mám vědět? Tohle má na starosti velitelství ve městě. My jsme vojenská posádka.“

Ethan si slabě povzdechne. Jo a kdo říkal, že existuje protekce? V tomto případě je k ničemu, že spí s druhým nejvyšším důstojníkem kraje. Jako by nic nebylo. Jistě, nespí s ním kvůli tomu, aby byl informovaný, ale přece jen by mohl být vstřícnější.

„Je to celé napadrť.“

„Opravíte to v tom případě, nebo ne?“ ptá se Max znepokojeně.

Andrés přemýšlí, zkoumá, obchází stavidlo kolem dokola a mlčky bafá z fajfky. „Jo, kruci, jo. Jde to. Samozřejmě to opravíme. Vše jde opravit.“

Ethan bez zaváhání překládá.

„Výborně. Jsem rád, že moje úsilí nebylo marné.“

To já taky, pomyslí si Andrés s Ethanem zároveň.

„A teď to důležité. Ryby.“

„Co je s nimi?“ zareaguje Ethan.

Max se pomalu usměje. „Ryby jsou naše. Váš je sice rybník, ale řekněme, devadesát procent je našich. Nemuseli bychom vám dát nic. Když tak přemýšlím, tak i ten rybník je náš.“

„Cože?! Ani nápad. Půl na půl. Jak jste řekl, je to náš rybník, není váš. Ryby v něčem plavat musí,“ zarazí se, ale zatne ruce. Bude bojovat. Tentokrát Němci nevyhrají, pomyslí si Ethan. Je to jejich nápad.

„Nás je víc. Devadesát procent. Znovu vás ale upozorňuji, že voda bez ryb není k ničemu,“ nedá se Max odbýt.

Andrés je rozčíleně poslouchá. Něco málo slov chytá z konverzace, ale mluví šíleně rychle. Jen ví, že se dohadují o jeho rybách.

„Starosto, tohle jsou moje ryby!“ vyjede rozčíleně porybný.

„Co?!“ vyhekne Max nevěřícně.

Ethan se dovtípí, že buď Max umí francouzsky, a když ne, ono je to jasné z Andrésova výrazu tváře. Je možné, že by se naučil jazyk? Lže mu? I když možná zná jen pár slov.

„Devadesát! Moje poslední slovo, starosto,“ důstojník začíná být lehce podrážděný.

„Šedesát. Máme děti!“ vynese svůj poslední trumf Amine.

Max se nadechne: „Osmdesát a konec.“

Ethan přikývne. Víc už nedá, to pozná. „Tak dobře. Osmdesát. Zbytek je náš.“

„Starosto, to je málo, ale jo,“ přikývne nešťastně Andrés, který pochopil. Číslovky se naučil při šmelině.

Ethan položí Andrésovi ruku na paži. „Aspoň něco, ne?“

„To ano, ale není to tolik, kolik jsem očekával. Doufám, že ty ryby budou aspoň co k čemu.“

„Německé ryby jsou vždy prvotřídní!“ vybuchne Max po přeložení věty. „Jdeme k ostatním.“

„Ještě, že je světlo,“ zabručí Andrés. „I tak jsme udělali kus práce. Jdeš zas tahat dřevo z rybníka, starosto?“

„Jo,“ zašklebí se při představě slizkého bahna. Voda v rybníku už dávno není, ale zůstala tam mazlavá hnusná hmota plná shnilých odporností. Momentálně převážila i nad nechutenstvím k Němcům. Vezme Prince, kterému nandá postroj k tahání dřeva z lesa. Raději by tahal dřevo z lesa než z bahna. Bez dřeva by zimu nepřežili a on jen doufá, že mu koně Němci nechají. Vedle opásají stejnými postroji dva huňáče od Andrése. Rád by ty krasavce viděl, když je přišli Němci zrekvírovat. Museli vypadat strašně, že mu je ponechali.

„Pěkní koně. Zajímalo by mě, jak se mu to povedlo.“ Max poplácá koně po krku. Zkušeně přejede po svalnaté noze ke kopytu.

„To já nevím.“ Ethan pokrčí rameny. Nerad by to dál rozváděl. Vzpomene si na Andrésovo vyprávění o tom, jak pozměnil jejich vzhled, a dál strojí Prince.

Max se zastaví, zahledí se k lesu. Je rád, že je maquisté zatím nechali na pokoji. Odejde od Amina a jde ke svým vojákům.

„Vojíne Grubere, jak to jde?“

„Dobře, pane kapitáne. Opravdu budou ryby?“

„Ano. Otec tu má známé, tak mi dojednal náklad ryb. Jenom, aby ho po cestě všichni nechali na pokoji.“

„Jsem rád. Vyrůstal jsem v rybníkářské oblasti. Jako kluk jsem se brodil bahnem a chytal drobné ryby, co tam zůstaly. Nosil jsem je domů, abychom měli trochu jídla, a v zimě jsem tajně rozbíjel led a trpělivě čekal, jestli se něco nechytí.“ Vypráví dál o svém životě a o rybnících, které si zamiloval. Max s překvapením zjišťuje, že toho ví hodně. „Když jsem pak byl starší a ještě nedostal povolávací rozkaz, pomáhal jsem u výlovů.“

„Pomohl byste zdejšímu porybnému se stavidlem?“ optá se váhavě. Mohl by to rozkázat, ale lepší by bylo, kdyby to udělal dobrovolně.

„Mohu?“ optá se toužebně. Oči se mu lesknou zájmem a napětím. Takové štěstí.

Max se zadívá k zajatcům a pak k lesu. Pochybuje, že je dnes napadnou bandité. Smutně se zadívá na starostu. Má s nimi něco společného, nebo ne? Zná je? Pomáhá jim? Nemá žádný důkaz o spiknutí, ale kteří z těch, co tady pracují, vědí o banditech? Zatřepe hlavou. „Zítra, Hansi, asi ano.“

„Děkuji, Herr Hauptmann.“

„Není za co a co ostatní? Šli by do toho?“

Hans se zamyslí. „Někteří ano. Jestli chcete, mohu to zjistit. Bylo by to něco jiného, jestli chápete,“ osmělí se.

„Dobře.“ Zůstane stát, vytáhne krabičku cigaret. On sám už dávno nekouří, ale je to výborný směnný obchod. Podá ji Hansovi. Ten ji mlčky přijme a schová do kapsy.

Stmívá se, takže budou muset jít.

„Do aut. Schnell. A oni také,“ ukáže na zajatce. Všichni překvapeně zvednou hlavy. Jsou uprostřed práce. „Nerozuměli jste? Nasedáme. Vy se vrátíte do vesnice. Zákaz vycházek. Všechno tu necháte a zítra ráno tady!“

Ethan k němu přiběhne, ale zastaví se. Co to k čertu do Maxe vjelo? Řve tu jak na lesy. Překládá ostatním, co mají dělat. Zajatci se seřadí do dvojstupu. Jeden z vojáků mávne rukou k autům.

„Běžet!“ zajatci se pomalu rozeběhnou k autu. Ostatní vojáci se ostražitě rozhlížejí a pomalu se stahují z přidělených pozic. „Zastavit!“ Zajatci se zastaví, stojí se sklopenými hlavami. Jeden z nich otevře korbu a první na ni nastoupí. Podá ruku dalšímu a tak si pomáhají, dokud nezmizí uvnitř. Nakonec se za nimi vyhoupnou dva vojáci.

„Strašný obrázek!“ vzlykne Marcella Treginac, žena zavražděného starosty.

Ostatní mlčky svírají pěsti. Ethan se přisune k Chabracovi, aby něco nevyvedl. Ale ten jen němě zírá na obraz nastupujících lidí.

„Zítra ve stejnou dobu, starosto. Vojíne Grubere, jedeme.“

„Ano, kapitáne.“ Max odejde k jednomu z nákladních aut a nasedne dopředu. „Jeď,“ přikáže řidiči. Auta vyrazí vpřed.

„Nenávidím válku!“ tiše pronese Danielle. „Co budeme dělat, Amine?“

„Zítra sem přijdeme a budeme pracovat. Co jiného chcete dělat?“

„Jdeme domů,“ zabručí Andrés. „Genevivo, není to tvůj manžel?“

„Ježíši, já se z něho zblázním. Omlouvám se. Jdu ho zahnat domů, nebo nám spadne do rybníka. Tahat ho nechci. Už tak smrdí chlastem.“

„Páchnu až za ušima,“ řekne Amine, aby prolomil ticho, které nastalo po odchodu Genevivy. Nemůže zapomenout na ty ruce z korby, které pomáhaly dalším, a na vojáky netrpělivě postávající u auta. V takových chvílích Maxe nesnáší. Mlčky dojdou na náves, kde se rozcházejí do svých domovů.

„Jsme tu, ale zítra musíme nechat někoho ve vesnici, aby dohlížel na děti. Hrály si tu jak divocí indiáni,“ Danielle zmlkne a dál to nerozvádí.

Ethan se svlékne. „Některé starší děti na to mohou dohlédnout. Danielle?“

„Co je?“

„Zanesla Nicole růži do kapličky?“ napjatě se dívá do její tváře.

„Ano.“

„Dobře.“ Oba vědí, co to znamená, oba o tom mlčí. O bílé růži v kapličce na rozcestí, která žádá o schůzku. Dítěte, které nese růži, si nikdo nevšimne. „Tohle neper. Nemá to cenu. Zítra budeme dál pracovat. Budeme mít dvacet procent ryb, ale odboj bude chtít taky.“

„Pacholci. Jak Němci, tak oni.“

„I Alfred?“ optá se rozverně s úsměvem. Danielle se začervená a otočí se.

„Je milý a hodný a umí krásně vyprávět,“ brání se.

Ethan se usmívá. „Já nic neříkám, ale dávejte si pozor, ano?“

Danielle zvážní. „Já vím.“ Sedne si a váhavě začne. „Dnes to bylo s těmi zajatci strašné. Tu ženu  Michelle  jsem znala. Chodila jsem s ní do školy. Co s nimi chtějí udělat?“

„Nevím a raději se neptám. Někdy je lepší nevědět, kde skončí.“ Vstane a protáhne se. „Budu smrdět. Vykoupu se, až to skončí. Týden a půl práce.“

Danielle se pousměje. „Nejsi farmář.“

„Nejsem a jsem, ale práce se nebojím. Zalezu do postele,“ zasténá, když si vzpomene na noční návštěvu. Určitě přijdou pozdě v noci. Zívne. „Nezalezu, ale ty běž spát. Zítra ráno se to bude opakovat.“

„Zůstanu vzhůru.“

„Vysvětlím tvému nápadníkovi, co se děje.“

Danielle se opět začervená. „Když myslíš. Udělám ti aspoň nějaký chleba a pořádný hrnek kávy.“

„Půl života za pravou kávu!“ zavrčí. Cigaret se už dávno vzdal, protože se dají dobře měnit, ale kávu by si dal. Nebo čaj. Kde ho k čertu sehnat? Zkusí se optat Rena nebo překupníka ve městě. Možná by to věděl. I když ho s tím spíš vyhodí. Povzdechne si a upije cikorky. Nemá ji rád, přestože se snaží tvářit jako pravá káva. Co by dal za takový Earl darling a k tomu kousek čerstvého pečiva posypaného cukrem. Zahledí se ve světle svíčky na hodinky, potom ven. Jedenáct. Sfoukne svíčku, na dvoře pohlédne na oblohu. Černá s šedými mraky bez měsíce. Jen aby nepršelo. Když zahne za dům, ucítí v obličeji vítr. Slabounký, ale mraky rozežene. Díky bohu, protože jinak jejich práce může jít k čertům. Vejde do stodoly.

„Tak co nám chceš? A co znamenala ta komedie s rybníkem?! A jdeš pozdě!“

„Němci chtějí ryby.“ Přece neřekne, že je to jejich nápad. Nejspíš by je všechny poslali k šípku, nebo by je zastřelili.

„Cože?!“ Smích.

Nevzpomíná si, jestli je kdy viděl se usmívat, natož se pořádně smát. „Říkám to tak, jak to je. Rozhodli si vylepšit svůj jídelníček. Přesněji řečeno velitel posádky. Asi tu hodlá sedět s prutem a lovit je. Sehnali ryby a nás donutili čistit rybník.“

„To je tak šílené, že je to asi pravda.“

„Merde, já nelžu. Je tu Alfréd?“

„Jo, co mu chceš?“

„Prý tenhle týden bude moc unavená.“

Zdá se, že i chlapi se umí červenat. Usmívá se, když se ozve: „A hele, pod kterou sukni se to dereš? Auu!“ Tak tohle plánované nebylo, stejně jako zápas na seně mezi kravami taky ne. Velmi rychle se utvoří kolečko a každý pokřikuje: „Do toho“ a „dej mu to“, „nandej a bouchni pořádně“.

„Měl bys je zarazit,“ navrhne Ethan veliteli.

„Dost!“ Všechno ztichne. „Řekl jsem dost! Nebo je na tom snad něco nejasného?!“

Alfred s chlápkem s rezatými vlasy se ze sebe skulí.

„Perfektně a jestli se tu porvete ještě jednou, tak půjdete ke zdi! Proč jsi nás vlastně zavolal?“

Ethan polkne. Nejtěžší část přichází. „Jak jen to říct. Chtěli bychom, aby ten transport ryb dorazil v pořádku.“

„Cože?“

„Slyšel jsi to, nebo ne? Co je na tom tak těžkého pochopit?“

„Proč bychom měli pomáhat Němcům v tom, aby dostali své ryby? Přepadneme náklad a budeme mít jídlo na zimu.“

„Šéfe, není to ten náklad, který nám avizovali?“ ozve se zrzek. Velitel přimhouří oči.

To jsem si myslel, napadne Ethana. Myslí jednostranně. Povzdechne si. „Vymámil jsem nějaké ryby na kapitánovi.“

„A co má bejt?“ protáhne jiný světlovlasý muž, který napjatě poslouchá rozhovor.

„Ticho! Poslouchám,“ okřikne ho velitel.

„Jen jsem si myslel, že kdyby sem, dejme tomu, ty ryby dorazily v pořádku, měli bychom jako vesnice trochu jídla navíc. Pak byste z toho mohli čerpat i vy. Samozřejmě jen pokud dorazí. A bylo by to dobré i v dalších letech a ne jen dnes. Člověk by měl myslet i na zadní kolečka. Osobně si myslím, že válka neskončí tak brzy.“

„Dvacet procent.“

„Je mi líto, ale tolik jsme nedostali. Jsou ještě hladovější než vy.“

„Kolik jste dostali?“

„Deset.“ Bez uzardění lže, jako když tiskne. 

„Nejsi dobrý vyjednávač.

„Jsem překladatel, ne diplomat. Hele, dáme vám pět procent. Co ty na to? Ber to tak, že budete mít ryby a pokud bude sádka dobrá, tak těch ryb bude hodně. A takhle by to mohlo být každým rokem,“ vysvětluje trpělivě.

„Pět procent.“ Zahledí se na krávy, potom na strop stodoly. „Fajn, ale je to málo. Ryby dorazí. O to se osobně postarám. Nějak moc se přátelíte s Němci. Nevidím to rád.“

„Máte z toho prospěch,“ podotkne Ethan. Bože, ten je ale podezíravý a k tomu oprávněně. Ten kdyby se dozvěděl o Maxovi, je mrtvolou.

„Možná.“ Přivře oči. „Zatím to tak necháme. Jdeme!“ Ethan se za nimi dívá, pak klesne na kupku sena. Je unavený. Šíleně unavený. Přetře si obličej, když najednou ucítí, jak ho něco oblízne. „Běž pryč, ty pitomá krávo. Mám toho dost!“ zařve. Kráva netečně přežvýkne a otočí hlavu jiným směrem.

„Fuj!“ vykřikne, když ucítí další olíznutí obličeje. „Puppi, mám toho dost. Ty bestie, slez ze mě.“ Puppi se na něm napůl rozvalí, Ethan ho pohladí. „Co myslíš, mám jít do postele? Vyplatí se to? No jo, já si myslel, že mi neodpovíš.“ Usměje se. Jde to s ním z kopce, když už mluví i se zvířaty. Vstane a loudá se domů. Z ničeho nic zaslechne hukot. Zvedne hlavu. Nálet na Německo. Jeden z mnoha a dnes je neosvětlená obloha. Je mu dobře, když ví, že se svět proti nim brání. Jenže co s Maxem? Je Němec a on Angličan.

Ne, uvědomí si. Jsou jen lidmi v téhle válce a všichni se snaží přežít. Nebo ne? Jak by se choval, kdyby Anglie okupovala jinou zemi? Stejně?

Bože, je půlnoc, brzy ráno vstávají a on tady mudruje o okupaci. Vejde do domu a tichounce se krade do pokoje. Kdyby nebylo setkání s odbojem a slabého hukotu letadlových motorů, je to jako v míru. Vejde do pokoje, tiše za sebou zavře dveře a vleze pod pokrývku. Postel. Zapomene na vše a jen přemýšlí o měkké posteli a Maxovi, jak v ní leží. Je to jedno, že je Němec. V tu chvíli je to muž, po kterém touží.

Ráno, kleje jako pohan, se vyštrachá z postele. Po chvilce si uvědomí, že nadává francouzsky místo anglicky. „Je to jen dobře,“ řekne si do zrcadla, když si oplachuje tvář. Kašle na holení.

Po snídani dorazí, stejně jako Danielle a ostatní, na náves.

„Jdeme.“

„Starosto, má to smysl?“

„Já nevím, ale rozkaz je, že tam máme jít.“

„Myslíte, že tam budou?“ ozve se Matthieu.

„Němci? Divil bych se, kdyby tam nebyli.“

Všichni zabručí nevolí, ale poslušně se vydají dolů k rybníku.

„Zatracený svinský rybník!“ vyhrkne Chabrac.

Ethan si povzdechne. Jednou špatně skončí. Dnes jde dokonce i Luis Marius, manžel Genevivy, ale podle té nejisté chůze si už asi někde přihnul. Nad zemí se opět válí šedivá mlha. Ethan má pocit neskutečna, jak vytváří strašidelné obrazce a přeludy.

„Bude krásné počasí.“

Neví, kdo to řekl. Napíná před sebe zrak a snaží se zahlédnout rybník. Najednou se mlha rozevře a oni uzří dvě auta a vojáky. Jeden z vojáků v dlouhém kabátě a důstojnické čepici se oddělí a jde je uvítat.

„Dobrý den,“ řekne zdvořile.

„Dobrý den, Herr Hauptmann Meier.“ Ostatní mlčí. „Hned se pustíme do práce.“

„Ano. Chci vám někoho představit. Pojďte se mnou.“ Ethan jde překvapeně k autům. „To je Hans Gruber. Před válkou se motal kolem rybníků. Pomůžeme vám.“

Ethan otevře ústa k odmítnutí, ale vzápětí je zavře. Tak tohle nečekal ani náhodou. Šokován pozoruje Maxe, jak rázně rozkazuje v němčině, a vojáci odkládají zbraně. Jeden z nich přistoupí k Danielle, vezme jí z rukou provaz, na kterém vede Prince. Musí jí ho doslova vytrhnout. Zkušeně ho navleče do postrojů a jde k rybníku. Ostatní vojáci za ním. Tři zůstanou hlídat auto.

„Hans pomůže se stavidlem.“

Ethan chce poděkovat, ale má z toho divný pocit.

„Starosto, co to dělají?“

Ethan se otočí ke skupině vesničanů. Nadechne se. Jak to přijmou?

„Vojáci z posádky nám nabídli pomoc.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)

Komentáře  

0 #2 :-)Clementine 2013-03-01 22:29
Děkuji za další díl, snad příště nebude už tolik práce, ale více zábavy. 8)
Citovat
0 #1 Stále dobrá úroveňLeckdo 2013-02-28 20:34
Příběh si drží stále velmi dobrou úroveň, zápletky i Ethanovy úvahy jsou uvěřitelné, takže se rozhodně těším na další pokračování. Snad se také dočkáme více intimních setkání těch dvou.
Citovat