• Saavik
Stylromantika
Datum publikace12. 3. 2013
Počet zobrazení3589×
Hodnocení4.78
Počet komentářů11

Vážený příteli,
tuto povídku bych rád věnoval Vám, Vám, který jste už víc jak 15 let neměl dovolenou.
Vám, který jste slova: spolu to dokážeme, pozvedl nad: miluju tě
Nevěřím v Boha a anděly. Ale jestli nějací andělé jsou, tak jeden z nich má Vaši tvář

 

Muž sedící za redakčním stolem ani nezvedl hlavu, když mladý brigádník vešel.

- Ahoj, někam si sedni a počkej. -

Mladík poslechl. Seděl a čekal. Nejdřív se jen tak díval okolo sebe, ale potom se zaměřil na muže za stolem. No tak muže Nemohl být starší víc jak o takových deset let. Jen vypadal vyzráleji. Sepisoval něco do tlustého bloku a zároveň telefonoval. Bylo se ovšem na co dívat. Mladíka napadlo, že ještě nikdy neviděl někoho tak krásného. Tak mužně krásného a zároveň kultivovaného a jemného.

Pozorovaný domluvil, položil telefon a konečně se na něj podíval. Přátelsky se usmál.

- Ahoj. Tak my tu budeme válčit aspolu? Jak se jmenuješ? -

- Dobrý den. Já jsem Honza. -

- To je dobré, já taky. Ale tady mi všichni říkají Jane. Víc se mi to líbí. Aspoň se to nebude plést. -

Jan hodil po mladíkovi okem. Hm pěkný. Musel se zasmát, jak mladík pod jeho přímým pohledem zrudl. Tak ten je jasný koloušek Tak proto mi ho sem poslali

Po pár dnech společné práce se Janův vztah k mladíkovi změnil. Začal si ho vážit a mít ho rád. Dokázal ocenit, že ať už dělal jakoukoliv práci, bylo to vždy perfektní.

Honza na tom byl o něco hůř. Zamiloval se do toho muže. Obdivoval jeho nadhled, jeho noblesu. Když se na něj Jan usmál, stáhlo se mu břicho a celým tělem projelo slaboulinké zachvění. Když se mu muž zahleděl přímo do očí, byl bezmocný jak králíček před kobrou. Zamiloval se poprve v životě, ale věděl, že navždy. I když se Jan galantně tvářil, že nic nevidí, věděl Honza, že na něj nezapomene do konce života. Jan si udržoval mírný odstup a to dalo chlapci trochu času, aby se vzpamatoval a dal zase do klidu. A pak:

- Poslouchej, Honzo. Tobě tento týden končí brigáda a než půjdeš do školy, máš ještě volno. Já mám dva týdny dovolené, nejel bys ke mně na chatu? Myslím, že bychom potřebovali být spolu pár dní sami a něco si vysvětlit. Co myslíš? -

Myslel, že to ani nemůže být pravda. Občas zoufale uvažoval, co bude dělat, až tady skončí. Mlčky přikývl, protože mluvit nemohl.

 

Celou cestu v autě mlčeli. Honza byl napjatý jak struna. Přemýšlel, co má říct nebo udělat, aby se neztrapnil. Ale všechno vyřešil Jan. Sotva vešli do chaty, opřel ho o stěnu, vzal jeho hlavu do dlaní, políbil ho na rty a řekl:

- Miluju tě. Chci tě. Potřebuju tě. -

Přitiskli se k sobě a líbali se. Honza měl pocit, že se s ním točí celý svět. Ani nemohl uvěřit, že to není jenom jeden z těch snů, co se mu teď zdávaly.

Rozložení sil bylo možná nerovnoměrné. Světem prošlý muž a nezkušený, poprve zamilovaný chlapec. Ale ty dva týdny jim oběma něco daly. Jan pochopil, že se tohohle kluka nikdy nevzdá. A Honza věděl, že jestli s někým, tak jedině s tímhle.

Ale všechno má svůj konec. Skončily i jejich "líbánky". V pátek ráno si Honza uvědomil, že ještě dva dny a je konec. Vrátí se domů a do školy. Jak to bude dál, netušil. Ani se o tom neodvažoval přemýšlet. Psal se rok 1985 a vztahům, jako byl ten jejich, tahle doba moc nepřála.

 

Jan viděl, jak je Honza smutý a trápí se. A tušil i proč. Když večer seděli a jen tak si povídali, náhle vstal a odněkud přinesl malý balíček.

- To je pro tebe. -

- Já už přece narozeniny měl. Takže to může být jedině na rozloučenou. -

- Tak to už bude záležet jenom na tobě. -

Roztrhl papír a uviděl velkou krabičku od sirek. V ní bylo něco zabalené do papíru, složeného do pečlivého obdélníčku. Když ho rozbalil, vysypaly se mu do dlaně dva klíče. Neznal je, ale pochopil, že jsou od Janova bytu. Do očí mu hrkly slzy. Na okamžik sevřel okolo klíčů pěst, pak ruku povolil a na otevřené dlani podal klíče Janovi zpátky.

- Děkuju moc děkuju a vážím si toho. Ale to nejde. -

- Smím vědět proč? -

- Na tom nezáleží. -

- Mně ano. Miluju tě. Chci s tebou být. Kašlu na lidi. -

- Ty víš, že i já tebe. Ale já na lidi kašlat nemůžu. Chci dodělat vysokou. Chci jít pracovat do novin. A moji rodiče Oni by to -

Ramena se mu otřásla pláčem. Věděl, že to tak dopadne, ale teprve teď si uvědomil, jak to bolí, když se člověk musí zříct a vzdát opravdové lásky.

Jan ho vzal za ruku a jemně mu ji zavřel. Věděl, jak mu je, a bylo mu Honzy líto.

- Ale no tak, nebreč. Pojď ke mně, pojď. A poslouchej: ty klíče si nech. Kdyby nic, tak na památku. Ale možná že je někdy budeš chtít použít. Budu na tebe čekat, protože já vím něco, co ty asi ještě ne. My dva totiž patříme k sobě. Nějak, nevím jak, ale byli jsme si určeni. Vím to a budu čekat. -

 

V poště byla bílá obálka bez adresy. A na ní jenom velké HONZA. Matka ji položila na jeho psací stůl. Po příchodu ze školy ji našel a otevřel bez většího zájmu. Vypadla vstupenka do divadla. Věděl, od koho je. A pak seděli v divadle vedle sebe, dotýkali se vzájemně rameny a koleny, v divadelní tmě se jejich ruce spojily a oni byli šťatní.

Občas se sešli, ale Jan na Honzu nijak netlačil. Věděl, že je to těžký boj, a Honza ho musí vybojovat sám. Ale cítil, že finále se blíží. Konečně měl Honza promoci. Jan si vzal v práci volno, "nahodil eleganci" a šel tam. Nenesl ani květiny, ani dar. Ale když si podali ruce, ucítil Honza, že mu něco zůstalo v dlani. Podíval se. Byl to kroužek na klíče. Takový obyčejný, a přesto mnohomluvný.

V deset večer postavil Jan vodu na čaj. V okamžiku, kdy začala vřít, klapl zámek

 

- Ahoj kluci, nešli byste se mnou na oběd? -

Vybrali si a odnesli jídlo, posadili se za stůl a zvědavě se na svého kolegu podívali. Nikdy dřív se s nimi nijak zvlášť nestýkal, ani s nimi nemluvil. V redakci sice všichni věděli, že oni dva patří k sobě, a po revoluci se s tím už ani nemuseli tajit. Ale tento muž se o ně a jejich vztah nikdy ani v nejmenším nazajímal. Ne že by jim to vadilo. Určitě to bylo příjemnější než vlezlá pozornost některých kolegů.

- Koukejte, kluci já mám takový problém no, osobního rázu a vy byste mi možná mohli pomoct. -

- Potřebuješ zaučit? - zašklebil se na něj Jan, který na rozdíl od Honzy neměl zábrany hovořit o své odlišné orientaci a hlavně si sám ze sebe dělat legraci.

- No to ani ne. Ale rozvádím se a potřeboval bych pro manželku byt. -

- Aha. A našinec ti připadá jako nejbezpečnější úložiště tvé ex? -

- Ale ne. Já myslel vaše dva byty za ten náš. Tedy jestli nejste proti. Stejně je to neekonomický držet dva byty, když jste stejně většinou spolu, že jo. -

- Dej nám pár dní. A my ti potom řekneme. -

Na jednu stranu to vypadalo lákavě. Budou pořád spolu. Na druhou stranu to znamenalo ztrátu soukromí.

- A co když nám to časem klekne? - zeptal se tiše Honza.

- Ty bys mě opustil? -

- Já? Tebe? Nikdy! -

- No tak vidíš. -

 

A tak spolu začali nejen žít, ale i bydlet. Bylo to tak krásné, že Honza měl pocit, že je v pohádce. A pak jednoho dne zazvonil zvonec, vlastně telefon a pohádky byl konec Honza si ani moc neuvědomoval, co mu říkají. Jenom vnímal, že hned teď musí do nemocnice. Až cestou ho napadlo, že s sebou nevzal pro Jana ani zubní kartáček.

- Vy jste pánův? - zeptal se ho mladý lékař.

Nadechl se a tiše řekl:

- Přítel. - ještě pořád mu dělalo problém říkat to cizím lidem. Jako by do celého světa křičel: já jsem buzna!

- Vy spolu ééé bydlíte? -

- Ano. -

- A nějaké příbuzné pán má? -

- Ano. Matku a sestry. Dám jim vědět. -

Honzovi řekli jen to nejzákladnější. Jan dostal cévní mozkovou příhodu. Prognóza nejistá. Ne, vidět ho zatím nemůže. Přijely matka a sestry. Ani od nich se toho nedozvěděl o moc víc. A ani jim nedovolili Jana vidět.

Konečně směli na pokoj. Ale jenom na minutu. Jan měl podivně prázdný pohled, snad je ani nevnímal. Matka se rozplakala a Honza cítil, že on sám k tomu nemá daleko. Denně chodil do nemocnice, držel spícího za ruku a tiše s ním mluvil. Občas zachytil pohled některé ze sester. V těch pohledech bylo porozumění, soucit někdy i lítost. Ale s posměchem nebo vyloženým pohrdáním, to se nesetkal nikdy. A pak se nad Janovou postelí setkal s jeho synovcem. Docela ho to překvapilo, protože tenhle namachrovaný frajírek byl ten poslední, koho by tady čekal. Když se pozdravili, neměli si co říct. Náhle se mladík obrátil na okolo jdoucího doktora. 

- Proč to vlastně nevypnete? -

- Myslíte dýchací řístroj, nebo pana strýčka, mladý muži? - zeptal se chladně doktor.

Mladík trhl podrážděně rameny a pak se obrátil na Honzu.

- Proč tu jste? Musíte sem pořád chodit? -

- Nemusím, chci. -

- Tak to už jistě. -

Honza se odvrátil a jeho oči se střetly s doktorovýma. Ten znechuceným zavrtěním hlavy a protočením očí dal tiše najevo, co si myslí.

Chodil doma tichým bytem a cítil podivný strach. Vytáhl si z chytrých knih i ze známých, co se jenom dalo. Ale přesto si nedokázal moc představit, co ho čeká. Jediné, co si uvědomoval naprosto jasně, bylo, že každým dalším dnem bezvědomí je to horší. Pak jedno sobotní ráno zavolal mladý doktor.

- Přijeďte. Váš přítel se probudil. -

Překvapilo ho, že mimo něj tam nikdo z rodiny není. Zeptal se, jestli má čekat. Docela by totiž ocenil pár minut soukromí.

- Nikomu jsem nevolal, jenom vám. Zatím. Možná, že nikoho z vás ani nepozná. Ale vy jako chlap to snáz ustojíte, pro matku je to vždyky bolestnější. -

- Děkuju vám. - řekl a podal doktorovi ruku. Ten ji bezeslova stiskl.

Honza vešel s bušícím srdcem na pokoj a sklonil se nad Jana tak, aby byl v jeho zorném poli. Jejich oči se setkaly. Pokusil se na přítele usmát, ale rty se mu zachvěly a on se rozplakal. Zatnul zuby a vložil svou ruku Janovi do dlaně. Ucítil, jak mu okolo ní chabě sevřel prsty. Vzpoměl si na den, kdy poprvé uviděl svoji malou neteř. I jí vložil do ručky prst a ona ho pevně sevřela. Ale zatímco pro miminko to byl prostý reflex, pro Jana to byl doslova vyčerpávající úkon. Sám mu proto ruku pevně sevřel a řekl:

- Neboj se, zase to bude dobré. Teď už to bude jenom lepší. Spolu to dokážeme, uvidíš. - 

A tak se Jan po půl roce zase vrátil domů. Ale tak snadné to nebylo. Stávalo se, že něco, co už měl nacvičené, jako by přes noc zapomněl. Stačil jediný neopatrný pohyb a bažant plný moči se vylil do lůžka. Dokud byl Honza doma, tak to ještě šlo. Ale co bude, až se vrátí do práce? Nakonec to vyřešil tak, že najal agenturu domácí péče a ošetřovatelky dvakrát denně chodily a pomohly Janovi s tím, co zrovna bylo potřeba. Ale jinak všechno leželo na Honzovi. Brzy oba viděli, že to možná neodhadli. Ale Honza se nevzdal, vytrvale nutil Jana, aby cvičil. Jednou vynecháš a zase se to budeš týden učit. Občas mu povolily nervy a on se na něj utrhl. Občas už měl pocit, že to nedá a bude to muset vzdát. Byl tak unavený, že usínal v práci za stolem. Všechno bylo jenom na něm. Péče o Jana i celá domácnost. Rok mu trvalo, než se naučil všechno celkem plynule zvládat. Byl tak vyčerpaný, že doslova padal na hubu. A když se nepovedla i jen banalita, rozplakal se. Ale když ucítil Janovu ruku na tváři, když uviděl jeho láskou zářící oči, zase se postavil nohama pevně na zem a táhl dál. Pochopil, že stačí mít uklizeno, že nemusí být nejlepší. Nakoupil víc prádla a triček, aby nemusel denně prát. Ale hlavně  naučil se Janovi rozumět, aniž by ten musel říct jediné slovo

 

Jak šel čas, život se zaběhl, všechno dostalo svůj řád a šlo v klidu. A tehdy se o své začalo hlásit tělo. Dřív byl tak vyčerpaný, že na něco takového ani nepomyslel. Prostě večer padl do postele, opřel si hlavu o Janovo zdravé rameno a usnul. Ale teď se začínala ozývat touha. Touha po objetí, po dotecích, po sexu, prostě po tom všem, co k lásce dvou lidí  přirozeně patří. Ale toho Jan nebyl schopen. A už nikdy nebude. Oba si to uvědomovali, ale Honzova nucená askeze kupodivu trápila víc Jana.

- Ale jdi ty. Když jsem tě neopustil tehdy, myslíš, že teď bych to udělal? Jenom kvůli tomu? -

-  jsi mladý potřebuješ -

- Ale to jo. Někdy bych si dal říct, až bych brečel Ale myslím, že žít se dá i bez toho. Ty to přece taky musíš vydržet. -

-  já už nic nepotřebuju… -

Honza to řešil tak, jak se dalo předpokládat. Jednou využil i služeb, které se i na tomto poli hojně nabízejí. Ale potom měl takové výčitky svědomí, že si to už nikdy nezopakoval.

A potom šel do divadla a tam potkal Petra

Poprvé ho uviděl v šatně, jak od lidí bere kabáty a vypomáhá staré paní. Tehdy se jejich oči na okamžik střetly. A pak se jeden na druhého bezděčně usmáli. Kdykoliv šel potom Honza do divadla, vypočítal si to tak, aby mu kabát bral i vracel ten mladík. A jejich ruce se jako náhodou střetly. Když jednou přišel a Petr v šatně nebyl, přišlo mu to skoro líto. Ale potom vyšel po představení před budovu divadla a uviděl na rohu protějšího domu stát Petra. Chlapec udělal pohyb, jako by chtěl jít k němu, ale potom, na poslední chvíli se zarazil. Honza sešel se schodů a zamířil k němu.

- Ahoj. Ty čekáš na mne, že? -

- Ano. Mohl bych tě třeba pozvat na kávu? -

- Ne, to by asi nešlo, ale děkuju. -

Chlapec zrudl.

- Omlouvám se, asi jsem něco špatně pochopil. -

- Ne. To já se omlouvám tobě. Vím, že jsem na tebe koukal tak, že sis musel myslet, že -

- To je v pořádku. -

- Nechceš mne doprovodit? Nebydlím daleko. -

- Děkuju, rád. Já jsem Petr. -

- Těší mne, Honza. -

Šli mlčky vedle sebe nočním městem. Pod nohama jim chroupal zmrzlý sníh a dech se srážel do páry. Šli vedle sebe mlčky, jako by nevěděli, o čem by měli mluvit. Ale když se jejich ruce náhodou dotkly, jejich prsty se nesměle propletly a oni tak šli tiše dál. Konečně se zastavili.

- Rád jsem tě poznal a děkuju za doprovod, - i tak lze diplomaticky říct: dál už půjdu sám.

- Někdo na tebe čeká? -

- Ano. -

- Manželka? - zaznělo to vesele, ale určitě ne výsměšně.

- Ne. Přítel. -

Honza ucítil, jak Petrova ruka v jeho dlani ochabla. Jako mrtvé zvířátko.

- On nemá rád divadlo? - zeptal se Petr tiše.

- Má. Ale je po mozkové příhodě. Může jenom sedět ve vozíku, nebo ležet. Nemůže skoro mluvit. Moc ho miluju, ale občas si vyjdu do divadla. Potřebuju si sem tam trošku odpočinout. Proto jsem si s tebou nešel nikam sednout. Nechci ho nechávat samotného ani o chvilku déle, než je nutné. -

Honza čekal, že se mu teď Petr vysmekne a pošle ho někam. Ale místo toho ucítil, jak mu zase pevně sevřel ruku.

- To jsi hodný, - a políbil ho přímo na rty.

- Co prosím? -

- Že jsi hodný, že jsi ho neopustil. To by dokázal málokdo. Každý jiný by to asi udělal. Jestli si budeš chtít někdy popovídat nebo se jen tak projít nebo chvilku posedět, tak dej vědět. -

Další rychlý polibek. Tak rychlý, že ho Honza ani nestihl opětovat. Než se vzpamatoval, byl Petr pryč. V ruce mu zůstala bílá kartička navštívenky. Zastrčil ji do náprsní kapsy a vydal se k domu.

Vešel do bytu a aniž se svlékl, jeho první kroky vedly do ložnice.

- Všechno v pořádku? - zeptal se Jana a něžně ho pohladil po tváři. Zdravá ruka se zvedla a pohlazení opětovala. Místo, aby se zeptal: tak co, jaké to bylo?, Jan jen kývl hlavou. Ale za ty roky si už rozuměli i beze slov.

- Bylo to pěkné, však ti potom řeknu. A potkal jsem tam kamaráda. Chvilku jsme si popovídali. -

Janovy oči zajely k budíku.

- Ne, nikam jsme nešli. Aby ses nebál, že se mi něco stalo. -

- … kamarád, jo? - přes Janovu tvář přelétl vědoucí úsměv. Když přišel o možnost normálně mluvit, naučil se používat tím víc mimiku a řeč těla.

Honza se sklonil a políbil ho na čelo. Pak se odešel svléknout a brzy se z koupelny ozval zvuk sprchy. Jan poslouchal zvuk vody a s očima plnýma slz vzpomínal. Na to krásně štíhlé, pevné tělo. Ještě nezapomněl, jaké to bylo, když se milovali. Jak se cítil šťastný, když mu potom jen tak ležel v náručí a on ho tiskl k sobě a vdechoval jeho vůni. Jenomže teď z něj byl jen mrzák, odkázaný prakticky ve všem všudy na Honzu. Jak dlouho ho to ještě bude asi bavit, než Znovu se podíval na hodiny. Zdržel se sotva dvacet minut. No to si toho asi moc neřekli.

Když si Honza vedle něj lehl, vytáhl Jan zdravou ruku a položil ji Honzovi na tvář.

-  můj moje zlato -

Chtěl říct Honzovi tolik věcí, ale nemohl. Sotvaže ze sebe dokázal vypravit to nejdůležitější. Vzal ho za ruku a pevně ji stiskl. Honza ucítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Napadlo ho, jak je ten svět nespravedlivý. Takový dobrý a hodný člověk dopadne takhle a kde jaká mrcha Bolestně si uvědomil, že pro Jana se jejich byt stal vězením. A že jediné slunce, které tam chodí, je on. Sklonil se nad přítele a políbil ho.

- Taky tě miluju, ale to ty přece víš. -

 

Uplynulo několik týdnů, než se odhodal Petrovi zavolat. Občas se potom sešli, občas si zavolali. Jedno mu ale řekl hned na začátku jejich trochu podivného vztahu. Nikdy žádný sex. Jen přátelství. Časem měl Petr pocit, že se přátelí se svobodnou matkou. Honza pořád mluvil o Janovi, vše se podřizovalo tomu, aby byl doma vždy ve stejnou dobu nebo přesně tehdy, kdy řekl, že doma bude.

- Byl by nervózní, že se mi něco stalo. A nemůžu mu prostě zavolat a říct, že se zdržím. -

Přesto se Petr nedokázal toho přátelství vzdát. Honza ho čím dál víc přitahoval. Ne jen proto, že byl hezký. Ale měl úžasné vědomosti a znalosti, znal knihy, divadelní hry, dalo se s ním mluvit o čemkoliv. Byl jemný a kultivovaný. A nedostupný Ten člověk ho přitahoval tak, že by se klidně stal jeho milencem. Holkou na zavolání. Jen kdyby o to stál. Ale na druhé straně cítil, že Honza o to nestojí, a uvědomoval si, že na to ani nemá právo vstoupit mezi ty dva.

- Honzo, já mám příští týden narozeniny. Byl bych rád, kdybys přišel, aspoň na chvilku. -

- To víš, že přijdu. Ale jedině v sobotu. Přes týden jsem v práci a nechci Jana nechávat samotného víc, než je nutné. -

- Tak ho vezmi jednou ven. Já ti pomůžu. Vezmi ho s sebou. U nás je výtah v přízemí. -

- Já vím, že jsi hodný a myslíš to dobře, ale to ne. Nemysli, ze začátku jsem se snažil. Do parku, do potravin. Ale bohužel měl pocit, že na něj, nebo možná na nás každý civí. A pak už ven chodit nechtěl. -

A tak se v sobotu sešli u Petra jen na takové malé posezení. Určitě si ani jeden předem neplánoval a určitě se nesešli za tím účelem, ale skončili v posteli. Divoká touha se vybila a přišlo vystřízlivění a výčitky svědomí. Bylo jedno, kdo udělal první krok. Kdo koho první políbil. Kdo koho první stlačil na postel. Prostě se to stalo. Honza zabořil tvář do dlaní. Styděl se před Petrem, ale hlavně sám před sebou. On to přece byl, kdo stanovil jasná pravidla, kdo řekl, že spát spolu nebudou. On to měl i dodržet. Petr je mladinký a zamilovaný. Nebyl slepý. Petrova vina to není. Ale hlavně: jak jsem to mohl Janovi udělat, jak jsem to mohl udělat? Já ho přece pořád miluju, neopustil bych ho přece proto, že

Ucítil, jak se k němu Petr přitiskl.

- Omlouvám se byla to moje chyba. -

- Ale ne. To já se měl ovládat. -

- Netrap se, stejně bys to asi nedokázal celý život potlačovat. To snad ani nejde. Kdo by tě mohl odsuzovat? -

- Jan. -

- Ale jdi. Podle toho, co jsi mi o něm říkal, je to ten nejlepší a nejrozumnější člověk na světě. -

- To je pravda. Tím spíš -

- Tak vidíš. Určitě by tě pochopil a povznesl by se nad to. -

- Ano, myslím, že on ano, ale co ty? Znovu ti říkám: miluju ho a nikdy, nikdy ho neopustím. -

- Já vím. A o to víc si tě za to vážím. Ale jinak bude mi ctí být vaší konkubínou, můj pane. -

 

Tenhle příběh nemá žádný konec.
Je to jen mé poděkování Honzovi, kterého si nesmírně vážím. A kterému děkuju za jeho snahu a obětavost. Za to, že neopustil svého přítele, což by dokázal málokdo.
Vážený příteli, pro zbytek světa jste možná jen někdo, ale pro někoho jste celý svět.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #11 Odp.: Pro HonzuLiem 2017-07-07 22:45
Tak tohle už posunuje lásku na vyšší level.
Před Honzou hluboce smekám.
Citovat
0 #10 Odp.: Pro HonzuLejla 2016-09-22 18:17
Málokedy sa natrafí na niečo také hlboké. Odhliadnuc od faktu, že sa to stalo dvom mužom, myslím, že takého gesto veľkorysosti by uvítal každý partner. Žiaľ, v živote je to často o niečom inom.
A preto je potrebné o to viac si ceniť tie malé črepinky, ktoré robia život krajším.
A nemyslím, že to má niečo spoločné s tým, či sa to sem hodí alebo nie.
Citovat
0 #9 smutne ale krasneEster 2015-09-05 09:11
V dobe pohodlnych, neviazanych a nic radsej neriesiacich vztahov je fajn si precitat, ze by niekto niekoho tak miloval, ze by ostal s nim v zdravi aj chorobe, stasti aj nestasti.
Citovat
+3 #8 Je to životMária 2013-03-20 10:18
Tuhle povídku jsem četla už dřív, musela jsem si jí přečíst znovu. Ano je smutná, ale je to život. Já jí vidím jako nesmírně pozitivní, inspirativní. Je to spojení dvou nádehrných věcí. Krásného člověka, který se pro milovaného obětuje a zůstane s ním, a skvělého autora, který to dokáže tak nádherně napsat. Tahle povídka sem patří. Patří k mým nejoblíbenějším. Díky :)
Citovat
+3 #7 přáníClementine 2013-03-15 21:33
Přeji Janovi i Honzovi ještě spoustu šťastných společně strávených chvil, lásky a síly.
Citovat
+1 #6 Odp.: Pro Honzukatka 2013-03-14 11:32
Mám problém vyjádřit co si myslím ale podle mě život sám nám dává tak smutné povídky že u těch veselých a dobře končících hledám sílu pro další život na ostro je to možná divné ale mě to pomáhá a jistě souhlasím že je úžasné to že zůstali spolu
Citovat
+3 #5 Odp.: Pro HonzuAmater 2013-03-14 10:23
Cituji Saavik:
Jsem rád, že se Vám to líbilo. tenhle přběh není romantický, ani erotický. Ale pravdivý. Redakce mne upozornila, že se to sem možná moc nehodí, protože je depresivní. Není, věřte mi. Depresivní by byl, kdyby Jan zůstal sám. Ale on není sám. Když je spolu vidím, když vidím, jaký mají k sobě vztah, jak se mají přes to všechno rádi ... Vzbuzuje to ve mě pocit, že může být i nějaké pouto silnější, než "jen obyčejná" láska.

Nechápu, proč by se sem nehodil? To snad tu mají být jen šťastné veselé s happyendem příběhy? Nebo naopak přetékající erotikou? Myslím si naopak, i když mám raději ty se šťastným koncem, tak každý má jiný vkus. Naopak myslím si, že se sem hodí náramně. Líbil se mi a znám i takové příběhy ze života. Je fajn, že se tu objevil i jiný témat, než sou tu obyvklé. Díky moc.
Citovat
+4 #4 VáženíSaavik 2013-03-13 23:03
Jsem rád, že se Vám to líbilo. tenhle přběh není romantický, ani erotický. Ale pravdivý. Redakce mne upozornila, že se to sem možná moc nehodí, protože je depresivní. Není, věřte mi. Depresivní by byl, kdyby Jan zůstal sám. Ale on není sám. Když je spolu vidím, když vidím, jaký mají k sobě vztah, jak se mají přes to všechno rádi ... Vzbuzuje to ve mě pocit, že může být i nějaké pouto silnější, než "jen obyčejná" láska.
Citovat
+2 #3 ale není to přece smutnédrsoul 2013-03-13 22:18
Jo, je to neveselý příběh, ale je přece plný optimismu v tom, že spolu dokáží lidé žít i z jiných důvodů, než jen pro sex!
Citovat
+3 #2 Odp.: Pro Honzukatka 2013-03-13 21:16
Jsem ráda že je to příběh bez konce , je smutný a pěkný a konec by ho zničil
Citovat
+1 #1 TakAmater 2013-03-13 15:59
hezky začalo a tak smutně se vyvinulo, ale líbilo se mi to. To, že to nemá konec, vůbec nevadí a možná je to i lepší, ikdyž v člověku nahlodává jak to Jan přijal, jak to pokračovalo. Krásný příběh. :roll:
Citovat