• Amater
Stylromantika
Datum publikace13. 3. 2013
Počet zobrazení1930×
Hodnocení1.97
Počet komentářů0

„Kapitáne, došla zpráva od kontraadmirála Clarka,“ pronese spojový důstojník Uhura Nyota na můstku. „Tajné,“ dodá.

„Tak ukažte.“ Kapitán Kirk se otočí k Uhuře a spokojeně pohladí opěradlo svého nového kapitánského křesla. Nepamatuje, kolik jich už měl předtím, ale tohle je velmi pohodlné.

„Jsem zpět.“

„Měl jste odpočívat, pane Spocku, nebo už víte o zprávě?“ Důstojník, který zkoumal počítače, uvolní místo prvnímu důstojníkovi Spockovi u počítače a odejde.

„Stačí mi velmi málo spánku,“ klidně pronese a skloní se nad počítačem. Namodralé světlo osvětlí jeho přísnou tvář, šikmé obočí a špičaté uši. Kirk si povzdechne a převezme zprávu od Uhury. Ta se posadí zpět ke svým přístrojům a zaposlouchá se do vln, které šumí vesmírem. Kirk se otočí se zprávou k přední obrazovce, na které je vidět reálný vesmír, a otevře ji. Dobře si uvědomuje napětí, které nastalo na můstku, a nenápadné špicování Sulu a Chekova od řídícího pultu.

„Změna plánu,“ dotkne se rukou interkomu. „Scotty, nejvyšší rychlosti planeta Almerija.“

„Kam že?“ ozve se z interkomu nevrlý hlas.

„Planeta Almerija plnou rychlosti.“

„Ale kapitáne, zavaříte mi mé miláčky.“

„Rozkaz kontraadmirála Clarka, Scotty.“ Všichni na můstku ještě zaslechnou bručení šéfinženýra. Je o něm známo, že miluje víc Enterprise než cokoliv jiného, a jedině snad pan Spock toho o lodi ví víc než on.

„Spocku.“

„Planeta Almerija je v neutrální zóně mezi Romulanským císařstvím a Federaci. Je pozemského typu s dávno zaniklou civilizací. Její

„Copak, náš vulkanský počítač už je zas tu? Měl jste odpočívat. To vaše zran

„Je v pořádku, doktore McCoyi,“ řekne upjatě Spock a opět se skloní k počítačům. Všemi póry těla vnímá, jak se Enterprise otáčí směrem k Romulanskému hvězdnému impériu a zrychluje na warp šest.

„Jime, řekni tomu zelenokrevnému mizerovi, že má odpočívat.“

„Zelenokrevný mizera?“ Spock zopakuje slovní spojení a povytáhne obočí, jak se zamyslí nad jeho významem.

„Kostro, když řekl, že je v pořádku, tak je v pořádku.“

„Jste blázni oba dva. Odcházím.“ Otočí se a vyjde z můstku jako bouřkový mrak.

„Doktor McCoy asi není v pořádku,“ nadhodí Spock a druhou rukou upraví hodnoty, které se zobrazily.

„Pane Spocku,“ zarazí ho klidně Kirk. Zvedne se a přistoupí k němu. Podá mu depeši. „Co si o tom myslíte?“ optá se tiše. Spock si to v klidu přečte.

„Setkání. Nic jiného. Zřejmě se bude diskutovat o nových planetách, zda by se daly využít pro kteroukoliv stranu.“

„Tak proč tolik lodi? Nejen já, ale i další,“ Spock bezvýrazně hledí před sebe.

„Zajímavé, ale nemám dostatek informací pro…“

„Stačí odhad. Váš odhad je jako přesná informace od admirála.“

„Kapitáne!“ Spockovou tváři proběhne sotva postřehnutelné potěšení. „Myslím, že půjde o novou dohodu o zbrojení anebo naopak o spojenectví.“ Kirkovou tváři přeběhne úžas, ale mlčí.

„Díky. Máte můstek.“ Vyjede výtahem do obytné části lodi, odkud si to zamíří ke své kajutě. Tam si lehne a přemýšlí, co zas chtějí upravovat na smlouvě uzavřené sotva před rokem. Nebo jde o víc, jak jemně naznačil Spock?

 

Planeta Almerija 

„Pěkná sbírka našich i romulanských lodí, kapitáne,“ pronese Spock v modré uniformě vědeckého důstojníka. Jeho tvář je opět ozářená světlem od počítačů. Chekov se usměje nad výrazem sbírka. Kdepak to asi pan Spock pochytil?

„To ano.“

„A konverzace je taky bujná,“ vmísí se do toho spojovací důstojník Uhura v kraťoučkých červených šatech odhalujících její perfektní nohy ve vysokých botách. Kapitán se k ní s úsměvem otočí.

„Konverzace?“

Uhura přikývne. „Ano kapitáne, mezi loďmi vládne čilý ruch šifrovaných zpráv.“

„Tak to bysme se měli připojit taky, poručíku.“

„Jistě.“

„Tak nás ohlašte.“

„Pane Spocku?“

„Moonhawk, Sun Falcon, Decius, tři nejvyspělejší romulanské lodě, a jedna neznámá loď. Z našich je tu USS Emden pod vedením plukovníka Westa, USS Hood, USS Lexington pod vedením Roberta Weasleyho a výzkumná loď Raven.“

Kapitán se zarazí. Takže je tam zřejmě někdo vysoce postavený a možná víc. Tak to bude setkání nejvyšší záležitosti.

„Už se nám ohlašují a taky kontraadmirál Clark je přítomen,“ Kirk mimoděk vstane a upraví svoji již tak dokonalou uniformu. „Na obrazovku.“ Všichni se postaví do pozoru.

Spock zírá do počítače a přemýšlí, proč se tu sešlo tolik lodi, které zná z minulosti. Vstane, založí ruce do zadu a otočí se k obrazovce. Jednou svoji myslí vnímá, co říká kontraadmirál, ale druhou svojí částí analyzuje situaci. Moonhawk, na kterém sloužil pod romulanským kapitánem Desusem, kterého zřejmě po tom neúspěchu s polapením Entereprise degradovali.

Desus a planeta Corsair. Piráti a Black Fire. Tehdy nemyslel a měl si to uvědomit, ale byl to jediný člověk, s kterým mohl navázat vztah, a on to udělal. Vzpomínky na tu dobu by nejraději uschoval a zapomněl, ale jeho lidská část to nedovoluje a někdy v noci, když se dívá na hvězdy, vzpomíná, jaké to bylo. Pon farr. Polkne. Teď není čas vzpomínat, přikáže si.

… takže první vědecký důstojník Spock a vy se připojíte k mým důstojníkům a budete mě doprovázet. Musíme ochránit Randala Barneyho, jak to nejvíc půjde. Rozumíte?“

„Rozkaz, kontraadmirále Clarku.“

„Výborně.“ Přenos skončil a kapitán Kirk jadrně zaklel.

„Chekove, budete mě zastupovat, pokud tady nebudeme. Spocku.“

„Hned se připravím.“

„Půjdu taky,“oznámí jim Kostra a žene se pryč. Kapitán si povzdechne, ale kdo ví, k čemu tam dole dojde. Bude lepší, když s nimi bude i doktor. Za pět minut jsou všichni v přenosové místnosti. Spock už na ně čeká na přenosové plošině s přístrojem v ruce, do kterého upřeně hledí.

„Ne abys mě přenesl někam jinam, Scotty,“ řekne Kostra inženýrovi, který jim asistuje při přenosu na planetu Almeriju, a postaví se na určené místo. Kapitán se usměje. Vždy to říká, protože nevěří tomu modernímu přenosu. Scotty se zazubí a odešle je pryč. Jednou by doktora mohl přenést někam jinam. Jen tak ze srandy. Přenechá přenosovou službu někomu jinému a jde tam, kde se cítí nejlépe  do strojovny.

Na planetě Almeriji se objeví tři světélkující sloupy a uprostřed nádherného i když cizího náměstí se zhmotní kapitán Kirk, první vědecký důstojník Spock a doktor McCoy. Spock začne ihned analyzovat situaci.

„Dvacet lidí a pětadvacet přislušníků Romulanského císařství,“ oznámí Spock kapitánovi, když spatří kontraadmirála Clarka a jeho svitu, která jim jde vstříc.

„To je dost, že tu jste!“ zvolá na ně příkře. „Půjdeme. Za chvilku to začne.“ Kapitán Kirk se zařadí se svými důstojníky k ostatním. Spock automaticky snímá všechno v okolí. Později to ve volné chvilce prostuduje. Fascinují ho takhle zmizelé civilizace, u kterých není známá příčina. Zničehonic tady byli a nejsou.  

„Neuvěřitelné,“ zamumlá zaujatý Spock, který i přes snímání stačí kontrolovat skupinu a okolí.

„Pane Spocku?“

„Kapitáne, ta civilizace, ty budovy Omlouvám se,“ když si všimne, že vcházejí do nádherné bílé budovy, na které není vidět zub času, a přece planetu znají už dobrých sto let. Od jejich poslední návštěvy, když to srovnává s tehdejší dobou a dnešní, se nic nezměnilo. Jenže nemá čas na důkladnější analýzu. Tu bude mít, až skončí jednání. Potom si na to najde čas.

Jdou překrásnými vzdušnými chodbami, z kterých jako by obyvatelé zmizeli před hodinou. Učarují mu jednoduché linie. Všechny instinkty Spockovi napovídají, že je tady něco divného. Kdyby se nenaučil za ty roky věřit svému lidskému já, tak by to zavrhl jako nelogické. Je přece Vulkánec, logicky uvažující tvor, a ne někdo, kdo podlehá pocitům. Jenže dobře ví, že jeho druhá část, ta lidská, občas potlačí tu vulkánskou část. Svraští obočí nad těmi zjevně nelogickými údaji, které k němu přicházejí.

Dveře se otevřou a oni vkročí do místnosti, která je upravená jako zasedací sál. Spock se rozhlédne po místnosti a zaregistruje několik vysokých Romulanských důstojníků, kteří by rádi Enterprise viděli v Hádově říši, jak by se vyjádřil doktor. Celá jejich skupina se přesune na stranu zastupitelů Federace.

Proč vlastně dosud netuší, oč na tomto jednání poběží? Ale kapitánovi Kirkovi je to zřejmě jedno nebo to nedává najevo. Všichni se baví tlumeně a zřejmě ještě na někoho čekají. Spock stojí a kontroluje všechny změny nálad a rozhovoru mezi Romulany a Pozemšťany.

Otevřou se dveře a Spock k nim automaticky pohlédne. Nevěří na náhody, když úplně vzadu spatří Desuse. Něco uvnitř něho se sevře s nelogickým pocitem, že je někde jinde, na jiném místě. Pirátská planeta Corsair a oni dva v místnosti, kdy mu Desus vysvětluje svůj plán dvou lodí vedených dvěma kapitány.

„Pane Spocku, je vám něco?“ zaslechne starostlivý hlas kapitána Kirka a uvědomí si pronikavý modrý pohled doktora McCoye.

„Nic, kapitáne,“ tlumeně odpoví. Snad si neuvědomí, že ten muž vzadu je Desus, pod jehož velením jednu krátkou chvíli spadal. Kirk se otočí k ostatním a uvědomí si, že se už skoro všichni posadili. Doktor zanadává, když zjisti, že pro něho nezbyla židle, a tak musí stát v koutě. Jindy by to panu Spockovi připadalo humorné, ale v tuto chvilí má co dělat, aby udržel veškerou pozornost patřící poradě a ne svým problémům. Nakonec zvítězí vulkanské logické myšlení a výcvik a on je schopen vnímat všechno, co se děje.

Spock! Mohl jsem tušit, že tady budeš, říká si za neproniknutelnou maskou Desus, bývalý kapitán Moonhawka, momentálně degradovaný na poručíka. Je rád, že mu aspoň zůstala nějaká hodnost a nemusel odjet hlídat vězně do dolu na planetě Remus. Když se dozvěděl, že v místě setkání bude Enterprise, tušil, že tam bude i Spock. Co ovšem netušil, bylo to, že se s ním opět uvidí a že to na něj bude mít tak zničující vliv.

Jenže narozdíl od něho se zdá, že ho Spock sotva vnímá, a přitom na planetě Corsair k sobě měli tak blízko. Zamiloval se do něho a jen vědomí jeho povinnosti vůči říši a také to, kým Spock je, ho držela mimo. Ale pak se stalo něco podivného, o čem nechtěl Spock už nikdy mluvit, a milovali se. Později zjistil, že by se mohlo jednat o pon farr, ale proč s ním zůstal i poté, co nemusel a takzvané šílenství opadlo? Byl jen vhodným prostředkem pro jeho sexuální spojení nebo v něm chtěl vypěstovat pocit důvěry, aby ho mohl snadněji ošálit? To už těžko zjistí, ale podle logiky to bylo to druhé. Přesto si ale někde v koutku duše myslí, že s ním nebyl kvůli tomu.

Věděl, že Spock není schopen opětovat city ženy, a zůstali si blízcí i poté, co spolu přišli na Moonhawk. Zradil ho a odešel zpět ke svému kapitánovi. Byl mu něčím víc? Něčím jako on pro něho v ty dny na Corsairu nebo na Moonhawku? Později si vyhledal Kirkovu fotografii a jeho životopis. Přitažlivý muž na Pozemšťana. Mají spolu něco? Žárlí?

Jeho ruce se pod stolem sevřou v pěst. Je tu nejbezvýznamnějším Romulanem. Degradovali ho poté, co Spock zradil a odvezl jejich tajné plány na neviditelnou masku a novinky, které instalovali do jeho lodě. Tolik mu věřil a bolí ho to, že zradil, i po těch dvou letech.

Konec. Proč všechny porady musí trvat tak dlouho, pomyslí si nezdvořile Spock a vstane. Stejně se pravděpodobně ničeho nedosáhne. Jenže společný nepřítel je přece jen společný nepřítel a mohlo by to uhladit některé konflikty mezi Federací a Romulanskou říší. Vezme do ruky přístroj a snaží se ignorovat upřený pohled Desuse.

Vyvolává v něm skoro zapomenuté myšlenky.

„Všichni zůstávají na planetě,“ oznámí jim najednou kontraadmirál Clark. Zaslechne tlumené zaklení kapitána i doktora. Nechápe jejich rozhořčení, když to bylo jasné. Takhle zůstane v blízkosti Desuse a nevidí důvod, proč by znovu měli navázat tam, kde přestali, a ani neví, zda to doopravdy chce.

Dovnitř vejdou dva důstojníci z pozemské posádky a dva z romulanské. Každá skupina se vydá za těmi dvěma.

„Nechápu to,“ mručí kapitán Kirk, když jde dovnitř přiděleného pokoje. Nedaleko něho je ubytován Spock a vedle něho McCoy. „Za pět minut u mě,“ promluví tichým hlasem Kirk k ostatním. Zavře dveře a za pět minut jsou všichni u kapitána. Spock se rozhlédne po nádherné bílé místnosti s podivnými barevnými ornamenty. Všechno zaznamenává do počítače. Nízký stůl, postel nízká. Kdyby tu nebyly vysoké stropy, myslel by si, že obyvatelé byli velmi malí.

„Jak to vidíte?“ Nalije sobě a McCoyovi do skleniček antaranskou brandy a Spockovi vodu.

„Jak to vidím, kapitáne? Chtějí utajit za každou cenu, co tu chtějí vyjednat. Proto zákaz komunikace mezi loděmi. Dokud nedojednají to, co obě strany chtějí, tak do té doby jsme tu vězni.“

„Taky to tak vidím.“

„Já s tím tedy nejsem spokojený.“

„Nemusel jste sem, doktore, chodit. Nebyl jste pozvaný,“ odvětí klidně Spock. „Mě zas fascinuje zdejší kultura. Zjistil jsem, že v počítačích toho moc není…“

„Vy a ta jejich kultura!“ zasyčí McCoy a práskne dveřmi.

„Řekl jsem snad něco?“

„Nic, Spocku. Je na tom snad něco zajímavého?“

„Zatím nemám dostatek údajů, ale jakmile budu vědět něco víc, řeknu vám. Jdu zjistit, jestli je tu svobodný pohyb nebo platí omezení.“ Zvedne se a vyjde ze dveří.

Svobodný pohyb je, ale jen po jejich prostoru. Do prostoru Romulanů nemůže a ani nechce. Přináší to neklid na záležitosti, které měl už dávno nechat spát. Cestou skenuje stavby a neobvyklé vzorce a porovnává je s údaji v počítači, který má u sebe. Chybí mu knihovna na Enterprise, ale sejme toho tolik, kolik může. Pípnutí. Otevře komunikátor.

„Spock.“

„Za hodinu zasedání,“ ozve se hlas kapitána Kirka. Spock si slabě povzdechne a obrátí se. V klidu dojde do ubytovny. Možná se mu to zdá, ale od posledního skenování tu jsou změny. Nepatrné, ale… „Fascinující,“ pronese cestou k zasedací místnosti. Nemůže se vynadívat na výzdobu chodeb a stěn. Účelnost se snoubí s jednoduchostí.

„Kapitáne, možná něco mám.“ Kirk zaregistruje v jeho hlase znatelné nadšení. Kdo by ho neznal, tak by si myslel, že je chladný jako ty zdi kolem.

„To je mi novinka,“ mrzutě zabručí Kostra. Přes rameno má brašnu a tváří se jak kakabus.

„Co večer šachy?“ navrhne mu Spock. Ví, že ho to krapet rozptýlí.

„Ne… Nemyslíte snad, že tu budeme tak dlouho?“

„Obávám se, že ještě déle,“ nemilosrdně řekne Spock a usadí se na své místo. Desus tu ještě není. Nějak podivně ho uklidňuje, že jeho starý přítel tu není. Po půlhodině, kdy se Spock cele věnuje jen otázkám a odpovědím obou diplomatů, se otevřou dveře a do nich vejde kapitán romulanské lodi a s ním Desus, podivně bledý. Přejde k svému nadřízenému a něco mu pošeptá.

Spock svým citlivým sluchem zachytí problémy a zbraně. I na něho mluvili tiše. Ale pokud oni nemají spojení s loděmi, jak to, že mají informace zvenčí? Otočí hlavu ke kapitánovi, ale jen zaznamená nepatrné zavrtění hlavy. Co se tu děje?

Možná to není až tak důležité, protože zprávu Romulané odsunuli na neurčito a Desus se svým kapitánem se usazují na svá místa. Spock k němu zvedne hlavu, ale tentokrát se na něho Romulan nedívá a zřejmě uvažuje o něčem jiném. Spock vidí, že jím něco otřáslo.

Jednání se protahují a i Spock začíná být tím řečněním unavený. Pořád má pocit, že stojí na místě. Nakonec už ví, co zde chtějí uzavřít. Smlouvu, že v případě společného nepřítele nepůjdou proti sobě, ale dokonce si pomohou, což Spock schvaluje. Po hodině zpozoruje únavu u všech přítomných.

Má na mě stále takový vliv, uvědomuje si neodbytně Desus. Neměl by s ním nic mít, ale něco ho k němu táhne. Chce s ním znovu mluvit a zeptat se proč, i když to vlastně ví.

„Pokračování zítra.“ Z nejedněch úst vyjde povzdech úlevy. Spock se zvedne a jde s kapitánem a doktorem k lidské části ubytovny. Desus za ním hledí, ale pak se obrátí a jde pryč. Nemají už nic společného.

„Kapitáne, musím vám něco říct,“ tlumeně se ozve před dveřmi od pokoje Spock.

„Pojďte dál,“ pozve ho kapitán Kirk. Je unavený, ale Spockův hlas zní tak vážně. Nalije si antaranskou brandy a druhou skleničku podá Spockovi. Ten ji drží v rukou. „Ten jeden z nich  není to kapitán Desus?“

„Poručík Desus,“ odvětí Spock bez emocí. Poznal Desuse. To není dobré.

„Takže ho degradovali. Co jste zaslechl?“

„Jen problémy a zbraně.“

„Mluvili romulanštinou,“ Spock k tomu nic neřekne. „Mají spojení s loďmi?“

„Zřejmě ano.“

Kirk přejde k oknu a dívá se na nádheru modrozelené planety s bílými budovami. Váhá, jestli to má říct nebo ne. „Spocku, zkuste něco vyzvědět na tom Desusovi.“

„Kapitáne,“ Spock závahá, „Jime, proč? Vždyť víte, že mě za tu degradaci musí nenávidět.“ Kirk zauvažuje. Ne, nesmí na to myslet. Musí zjistit víc. Spocka opravdu hodně lidí nenávidí, stejnou měrou jako ho obdivují, a Desus možná cítí něco víc. Povinnost k příteli nebo povinnost k Federaci? Ale nakonec Federace jako vždy zvítězí. Mlčí.

„Dobře, zkusím to.“ V hlase Spocka se ozve zoufalství a nechuť. Kirkovi je nevolno, ale musí ochránit ostatní a Spock to zvládne. Zaslechne zavření dveří a pak vypije skleničku na ex. Kde se vlastně tady ten nápoj vzal? Na planetu si ho nebral. Zřejmě jeden z důstojníků, který zařizoval ubytování. Povzdechne si a svalí se na čisté bílé lůžko. Chvilku se převrací, jak není zvyklý spát skoro na podlaze, ale nakonec usne.

Něco zjistit na Desusovi? Lidé mají sny, o kterých mluví jako o noční můře, a tohle by mohla být jedna z nich, pomyslí si Spock. Jde chodbami a přemýšlí jak na to. Nakonec zastaví v jednom výklenku a dívá se ven na druhý vycházející měsíc modravé barvy.

„Tehdy svítil taky měsíc,“ ozve se za ním a Spock se otočí k Desusovi. Ano tehdy, když se fyzicky spojil s Desusem, svítil měsíc a on poznal rozkoš ze spojení. Později neví, jestli jejich další spojení bylo dobrovolné nebo ho ovládla jeho lidská polovina, ale byl s ním dál.

„Desusi…“

„Proč jsi to, Spocku, udělal?“ zeptá se a dívá se též na měsíc. Celou svojí bytostí vnímá Spocka. Cítí jeho teplé tělo, ruce na svém těle, rty a černé žhavé oči. Nikdy by netušil, že jsou Vulkanci vášniví. Celou dobu na něho působil Spock jako nedotknutelný, chladný, naprosto ovládající se Vulkánec. Přesně takovým, jakým nechtěli jeho předci být, proto odešli z Vulkánu.

„Udělal bys to taky mít tu možnost.“

„Ano,“ tiše odvětí Desus. On by udělal to stejné. Věděl, že taková bude odpověď. „Proto jsi tady. Vím to. Svým citlivým sluchem jsi zaslechl to, co lidé nedokáží, a teď po mně chceš vědět co,“ říká hořkým, ale klidným tónem. Ano i on by to udělal a čekal by na něho. Váhávě se ho dotkne. Necítí ucuknutí jako poprvé, když se ho dotkl ve vězení, kde skončil on pro pirátství a Spock pro zradu.

„Pamatuješ na ty noci?“ tiše se ozve.

Spock chce zavrtět hlavou, ale ví, že ho Desus zná stejně dobře jako Kirk, možná lépe. Jeho by neoklamal, i když tehdy se mu to podařilo. Zkusí to znovu. „Ano,“ odpoví místo ne. Ucítí, jak Desus stáhne ruku.

„Nemohu nic bližšího říct, protože to sám nevím,“ zavrčí z ničeho nic. Spock cítí, jak má špatnou náladu. „Víš, proč jsme tady. Někteří nejsou té dohodě nakloněni.“

„U nás taky ne, ale já…“

„Ano, ty ano. Vím to,“ oba se odmlčí a pozorují dál měsíc. „Zítra.“ Spock zaslechne a vnímá každým kouskem těla, že Desus odešel. Opře se o stěnu a pozoruje nádherný modrý měsíc, jak pomalu zapadá. Zítra. Budou tady ještě nebo ne? Ale jak zná taková setkání, tak ano.

Další den jednání a on už podruhé pozoruje východ modrého měsíce, tentokrát v šatech z černé látky, kterou si nechal ušít na Corsairu, planetě pirátů. Je černá a dokonale pohlcuje světlo. Kolem postavy vytváří světélkující auru. Neví, proč mu je Desus poslal, a nechápe, proč je schovával celou dobu, místo aby je zničil. Měl podivný pocit, když si šaty znovu oblékal a v zrcadle viděl svou minulost, kterou chtěl pohřbít.

Pokus se něco vyzvědět od Desuse…, zní mu v hlavě kapitánova slova. Tuší, co po něm chce, ale ví on, proč tady opět stojí?

Celý den poslouchal zamítání a nadhazování jednoho bodu za druhým. Něco nevyhovovalo lidem, něco zas Romulanům. Cítil, jak je kapitán unavený a doktor McCoy podrážděný, až nakonec utekl. Možná mu i tak trochu záviděl, že mohl odejít od nudných povinností. Jak rád by zkoumal tu fascinující kulturu, kterou měl na dosah, místo poslouchání jednoho návrhu za druhým, i když tak důležitého pro obě strany.

Proč tu stojí? Zvažuje možnosti se založenýma rukama a pozoruje západ žlutého měsíce. Za chvilku zapadne i modrý a Desus nikde. Proč mu to poslal? Celá situace je nelogická.

Neotočí se, když zaslechne tiché kroky, které mu někdy zní ve snech. Ty jediné nedokáže ovládat, proto někdy raději nespí. Desus projde kolem něho a pokračuje dál bílou chodbou. Spock vykročí za ním a dvěma kroky ho dohoní. Kam jdou? Kam ho Desus vede? Jdou dál a on zahlédne červenou náušnici v uchu. Má chuť dotknout se tam, kde míval svou. Neví, proč si ji Desus vzal, stejně tak jako nerozumí té své části, která se probudila s pohledem na černý pirátský oděv. Kdyby uběhlo sedm let, tak by věděl, co ho za ním žene, ale doba pon farru, kdy se musí fyzicky spojit s někým za každou cenou, ještě nenastala.

Oba se prochází jako dva noční stíny mezi bělostnými budovami s modrozelenou vegetací. Desus vejde do jedné z budov pokryté nádhernými reliéfy a shodí kápi, která mu zakrývá obličej. Spock udělá totéž. Desus neví, co ho donutilo vzít na sebe ten oblek a proč ho vůbec schovával. Nemá ve zvyku vzpomínat a být sentimentální, což se k romulanskému důstojníku vůbec nehodí. Jenže na Corsairu byly tak nádherné časy, že si je možná chtěl připomenout.

„Můžeš mi říct, proč jsme tady, Spocku?“

„Nevím. Chtěl jsi mě vidět a něco říct.“

„Ne, jen vidět. Jako by se mě na tom místě zmocnila horečka a vzpomínky,“ řekne mu popravdě Desus. „Měla to být uzavřená minulost a zničeho nic je tak živá.“ Má pocit, že je mimo čas, mimo dobu, jako by byli sami na planetě. Přistoupí k němu blíž.

Spock si uvědomuje, že něco není v pořádku, že se s ním děje něco divného, ale nedokáže to ovládat. Má pocit, jako by uběhlo sedm let a on znovu prožívá touhu po spojení se svým vybraným partnerem. Jenže jeho partnerka ho před sedmi lety odmítla a vybrala si někoho jiného. Díky kapitánovi tu horečku tehdy ukončil v rituálním boji, ale na Corsairu nemohl a jeho vulkánské já si vybralo jako vhodného partnera Desuse. Kdyby nebyl na Corsairu, mohl se jím stát Jim? Neví to, ale cítí, jak se to vrátilo. Pamatuje si to tak dobře. Vášeň hraničící se šílenstvím. Přitáhne si k sobě Desuse. Tomu se zalesknou oči a přitiskne své rty ke Spockovým.

„Není to normální,“ vyrazí ze sebe.

„Vím,“ zuřivě zašeptá Desus, „ale nemohu to ovládnout a ani nechci. Moje budoucí manželka…,“ odmlčí se. Spock pochopí, že Desus už není tak žádoucí partií jako dřív. Jim by řekl, kašlu na to! Strhne mu oděv a Desus to udělá taky. Nejprve je to brutální, když se jako smyslu zbavení spojí. Po vyvrcholení, kdy leží Spock v Desusově náručí a Desus se nad ním sklání, je to volnější a příjemnější. Možná právě proto na Corsairu protáhl to šílenství o tolik dní. Nabídne své tělo Desusovým rukám k laskání. Je horké a Spock Desuse hladí stejně jako on jeho.

Pomalejší a nádhernější, přizná si po chvilce, když se s ním Desus spojí. Něžně a vášnivě, horečnatě, když jejich sexuální touha vzroste a oni se pohybují v nejstarším rytmu vesmíru. Vykřikne, když se jeho tělo uvolní. Je mu dobře. Tak nádherně. Ví, jak vypadá, protože si toho všiml ve tvářích posádky. I Jim se někdy takhle tváří. Nechce se mu přemýšlet o tom, že i on tak vypadá. Teprve teď se rozhlédne po pokoji, po měkkém lůžku, na kterém spočinuli. Mimoděk ho napadne, že tu není písek, prach, žádná nečistota. Desus si ho k sobě přitáhne.

„Chybělo mi to, Spocku,“ řekne a mazlivě přejede po jeho tváři, jindy tak přísné a teď uvolněné. Ten se k němu obrátí. Proč mu nevadí jeho tělo na svém? Vždy se vyhýbal jakémukoliv kontaktu. „Mohu?“ Vidí, jak se Desusova ruka vznáší k jeho čelu a přikládá ji k telepatickému spojení. Trhne sebou. „Nechceš?“ zeptá se zklamaně Desus. Spock záváhá. V jeho paměti je tolik ukryto. Chce to? Možná by se mohl zkusit spojit ne pro účel, ale pro zábavu. Jedinou zábavou je pro něho zkoumání a hry v šachy s Kostrou. Co by říkal, kdyby věděl, jak mu říká? Jeho přísné rty zvlní úsměv a Desus má pocit, že právě dostal ten největší dar, jaký mohl získat.

Spock přiloží ruku k telepatickému spojení. V mozku si vybuduje bariéry, které mají znemožnit přístup k informacím o Federaci. Neví, jak to bude fungovat. Mám strach, uvědomí si, když cítí, jak oba zkoumají opatrně toho druhého. Spock si brzy uvědomí, že Desusovi nejde o nějaké tajnosti, ale o jednoduché spojení. Uvolní se, nevšimne si, jak jejich sexuální touha po tom druhém opět vzrůstá. Má pocit, že je to něco jiného než předtím.

Dětství, první doteky, první porážky, výhry a nadšení se jimi proplétá. Pon farr a jeho důsledky, první milostná zkušenost Desuse. Milují se v hlavě a jejich těla žhnou víc než předtím. Odpoutají se, když oba vyvrcholí a schoulí se do náruče toho druhého.

Nechtějí se dívat do tváře. Spock je rozpačitý nad svým zjevným selháním. Neměl dopustit, aby k něčemu podobnému došlo.

„Raději se neohlížej,“ klidně pronese Desus a Spock se podívá do jeho užaslé tváře. Jeho pohled se upírá někam za něho. Otočí hlavu a ztuhne, když si uvědomí, že tam stojí postavy, které si je prohlížejí. Ovládne se přikrýt.

„Zdravíme,“ řekne postava tak éterická jako stvořena z mlh a sněhu. Je nádherná a Spockovi se vybaví pohádka, kterou mu matka četla. Bylo to něco o vílách. Pozemská stará pohádka. Nechápal, proč mu čte takové hlouposti, když by měl probírat rovnice o několika neznámých nebo chronometrické částice, které souvisejí s časem. „Prosím, nelekejte se.“

„Vy jste obyvatelé této planety?“ dojde Spockovi. Desus si je udiveně prohliží a pak se podívá do tváře Spocka.

„Část,“ smutně pronese ta osoba. „Jmenuji se Ai,“ představí se.

„Já jsem Spock a to je Desus. Můžete mi říct, jestli za tohle můžete vy?“ naznačí rukou místnost, pohozené šaty a je na lůžku. 

„Částečně ano. Jen jsme ve vás posílili vaše přání.“ Desus se zaškaredí a Spock má pocit, že ho někdo pořádně přetáhl po hlavě.

„Přání?“ optá se Desus. Je nesvůj z celé situace.

„Ano. Ale vysvětlím vám to od začátku. Naše planeta Aoya je nádherná a odjakživa jsme zde žili v symbióze se Zay. My jsme Aoy a oni byli Zay. V klidu jsme se rozvíjeli. Možná vás už napadlo, jaký byl náš symbiotický vztah.“ Spock jen lituje toho, že nemůže všechno nahrávat, ale přístroj si nechal v pokoji, a tak se jeho mozek snaží vše zaznamenat. „Zay tvořily páry a jeden z nás vždy patřil k trojici. Mohli se množit a milovat jen díky nám a my jsme k životu potřebovali jejich sexuální energii.“

„Co se stalo?“

„Nevíme. Zmizeli. Tedy najednou začali umírat a my jsme nemohli nic dělat. Nemůžeme odejít z planety a hledat nový druh. Postupně jsme ztratili svá fyzická těla, která žila jen z této jejich energie, kterou jsme si brali. Po padesáti vašich letech se zde zčistajasna objevili Pozemšťané a Romulané hned po nich. Oba dva národy mají obrovský sexuální potenciál. Jenže nevíme, proč se nespojují.“ Ai se zamračí. „A bez té energie nás nejste schopni zaznamenat nebo vidět natož promluvit. Naučili jsme se váš jazyk, ale bylo to zbytečné. Odletěli jste a od té doby jste na naši planetu nepřiletěli, až teď.“

„Ta planeta není vhodná ke kolonizaci,“ vysvětlí Spock Desusovi.

„Vím to,“ zavrčí, „a nepřerušuj.“

„Když jsme mezi ostatními našli vás dva, rozhodli jsme se vaši sexuální stránku posilnit. Obvykle tohle neděláme, aleMusí být v lidském smyslu rozpačitá, pomyslí si Spock. „U tebe to bylo těžké,“ obrátí se zničehonic na Vulkánce. „Nechápu, proč popíráš svoji vášnivou podstatu.“ Desus se začne smát a Spock by nejraději vstal a odešel. Nepotřebuje se s někým bavit o svých sexuálních zkušenostech. Vlastně rozmnožovacích, ne…

„Jsi zmatený. Měl by ses častěji uvolňovat. Milování je přece tak příjemné.“

To už se Desus zalyká smíchy. Spock se na něho nevrle podívá a natáhne ruku k rameni. Stačí chvilka soustředění a Desus ochabne.

„Proč jsi to udělal?“ zeptá se zmateně Ai. Spock si všimne, že těch víl, neví, jak by to lépe přirovnal, je méně. „Ztrácíme se. Chybí nám energie. Omlouváme se a děkujeme aspoň za tu možnost zas být tak jako dřív. Jsi vášnivý muž, Spocku,“ ještě zaslechne její hlas. Za okamžik už tam nikdo není, ale tuší, že kolem nich je spousta Ayoi.

„Kruci, proč jsi to udělal?“ optá se Desus. Má pocit, že se opil Kali-fal, což je jeho oblíbený nápoj.

„Omlouvám se, ale rušil jsi. Co teď budeme dělat? Jsou vyspělí, to bylo vidět.“

„Planeta je nevhodná pro kolonizaci jak pro nás tak pro vás a co Klingoni?“

„Tady Klingoni? Ne. To by byl jejich konec.“

„Tak to necháme být a vrátíme se k tomu, co jsme dělali. Spock jako vášnivý muž. Líbí se mi to.“ Desus se přitom usmívá. Spock se zavrtí. Neví, co na to říct. Naprosto ho to prohlášení vykolejilo. „Měla pravdu. Vyhovuješ mi jako žádná z…“ Spock mu přiloží ruku na rty. Desus zamrká.

„Nemůžu jít za kapitánem a říct to. Máme zákaz těhle…“

„Sexuálních hrátek?“

„Přesně tak,“ řekne upjatě Spock a natáhne ruku pro oblečení.

„Já taky ne. Nevím, jak bych mu vysvětlil, že Almerija není pustá.“

„Taky nevím,“ odvětí Spock a natáhne na sebe košili. Desus ho naposled pohladí po obnažených zádech.

Spock si nepamatuje, kdy naposledy přiznal, že něco neví. Desusu se zklamaně dívá, jak jeho tělo mizí pod černým oděvem. Vstane a začne se oblékat. Je mu neuvěřitelné dobře a za to může první důstojník lodi Federace Enterprise. K tomu vědecký důstojník, dodá si pochmurně. Spock na něho čeká, jako by se nic nestalo.

Vyjdou z budovy a všimnou si, že modrý měsíc už skoro zapadá.

„Zdrželi jsme se příliš.“ Spock pochmurně přikývne hlavou. Snad ho kapitán nesháněl, ale to by se komunikátor ozval.

„Ten oblek si nech,“ řekne tiše Desus. Spock se k němu prudce otočí. Proč to chce? Ale to už se ozvou oba komunikátory. Spock a Desus od sebe poodejdou.

„Spocku, rychle se ke mně dostavte! Kde, k čertu, jste?!“ Komunikátor zmlkne, aniž Spock stihne odpovědět.

„Desusi, ke mně!“ Romulanský kapitán, je vždy stručnější než kapitáni lodi Federace, pomyslí si Desus. Oba se na sebe podívají a jen přikývnou hlavou. Spock zvedne ruku do vulkánského pozdravu a Desus si přiloží na hruď ruku. Oba se rozejdou, jako by se nic nestalo.

„Co to na sobě máte, Spocku?“ houkne na něho rozmrzelý naštvaný Kirk. Mračí se a netrpělivě ho vyhliží.

„Pokoušel jsem se zjistit něco víc o té události v zasedací místosti, kapitáne,“ klidně odvětí Spock. „A jelikož bylo lepší, abych neměl uniformu, tak jsem našel tenhle oblek.“

„Dobře. Už nemusíte nic zjišťovat. Federace a Romulanské císařství bylo právě napadeno neznámým nepřítelem. Odlétáme.“

„Dobře, kapitáne.“ Postaví se vedle něho a doktora McCoye, který si ho udiveně prohliží. Kirk otevře komunikátor a řekne: „Přenos na palubu.“ Tři světélkující sloupy zmizí z planety, jako by tady nikdo nebyl. Planeta je opět opuštěná jako před příchodem Pozemšťánů a Romulanů.

„Spock na můstek, McCoy do

„Vím, co mám dělat, Jime,“ řekne trochu podrážděně McCoy. Kapitán Kirk to přejde a spěchá na můstek. Zničehonic se otočí k Spockovi, který jde hned za ním.

„Běžte se převléknout.“

„Ano, kapitáne.“ Rychle odbočí a spěchá do své kajuty. Nevšímá si udivených pohledů posádky. Rychle vejde do své kajuty a převlékne se do uniformy důstojníka Spojené federace planet. Černý oděv pečlivě složí na postel a vyjde ven.

„Kapitáne,“ ozve se tiše Spock, který si vedle něj stoupne. Na obrazovce je vidět seskupení všech lodi. Ani jsem se nezeptal, na které slouží, prokmitne mu hlavou. Nechápe, proč by se měl ptát. Jen další epizoda v jeho životě a tentokrát nejednal za sebe. Byl ovlivněn. Logickým výkladem, proč se to všechno událo, se uklidní. Po chvilce přejde k lodním počítačům. Nakloní se a sáhne na přístroj, aby upravil senzory pro dálkový průzkum, když se jeho mysli dotkne jemná myšlenka. Ztuhne a chce ji odsunout.

„To jsem já Aii. Odlétáte?“

„Ano. Napadli nás nepřátele.“ Jeho mysl ukáže, co se asi děje ve vesmíru. Zaznamená z planety nekonečný smutek.

„Přiletíte zase?“

„Nemám dost informaci. Nemohu říct ano ani ne.“

„Tak přijeďte s Desusem. Rád tě uvidí.“ Spock jednou svojí částí upravuje senzory.

Nemožné,“ kategoricky odmítne.

Propojím vás.“ Spock se nadechne k odmítnutí, když ucítí mysl Desuse a jeho překvapení. Oba mlčí a cítí tu druhou mysl, která je spojila. Spocka napadne, že je logické, aby bytosti, které žijí z energie, měly i telepatické schopnosti tohoto rozsahu.

„Desusi.“

„Spocku.“

Ticho. „Přiletíte?“

Spock má pocit, že vidí Desuse na jeho stanovišti na lodi, na lůžku dneska ráno, víly a nakonec Corsair a jeho chladné rozhodnutí výběru partnera.

„Ano.“

„Ano.“  Mysl je šťastná a oni dva se dotýkají svými smysly sebe, ale potom nastane přerušení. Spock zavrávorá, jak spojení zmizelo.  

„Je vám zle, Spocku?“ ozve se u něho.

„Nic mi není, doktore,“ řekne chladně, ale uvědomuje si, že jeho mysl není zkoncentrována, jak by měla. Nadechne se, jak se do jeho mozku dostane proud čísel. Datum setkání. Kdo? Ai ho uklidní, že může rozumně myslet.

„Odlet plnou rychlostí, Scotty,“ uvědomí si slova kapitána. Spock má chuť se zvednout od počítačů a podívat se na planetu, kde žijí tak fascinující bytostí, ale dobře si uvědomuje pozorný doktorův pohled.

„Nemáte co na práci?“ zeptá se tlumeně.

McCoy se rozzáří. „Překážím vám, Spocku?“ řekne sladce.

„Nikoliv, doktore McCoy, ale je nelogické být v této chvili tady.“

„Nelogické možná, Spocku, ale potřebujete dohled.“

„Jsem v naprostém pořádku.“

„To tvrdíte vy. Takže po skoneční směny se u mě stavíte na prohlídku. Něco připravím.“ Spock v duchu zaskřípe zuby. Už zase mu nedá pokoj. Usmívající McCoy jde do nemocnice připravit šachy a výslech. Hlavně z něho vytáhnout jakoukoliv informací o pobytu na Alemerije, i když z toho zatraceného logického tvora jedině vytáhne, že byl na průzkumu. Jenže podle něho se tam stalo víc. Zkusit to ovšem může.

Pozdě večer po druhé remíze v trojrozměrných šachách vejde do své kajuty. Jeho pohled padne na oblek a na stolečku uvidí ležet červenou náušnici. Ihned ho napadne doktor. Vezme ji do ruky a obdivuje její lesk, který viděl před několika hodinami v uchu Desuse.

Místností probleskla jeho temná postava,
Až srdce rozbušila, když je nabídl
Ženám v plen.
Oděn v hávu z blesků
Oddal se dámám
A tajemství zahalilo radost.
Vidět jeho tvář závojem černého plamene,
Dotknout se jeho silné a teplé ruky,
Patřit tomuto ohnivému muži,
Třeba jen na chvilku.
Čas lásky ukrajuje,
On tajemný,
Má planoucí láska.

                         Galicia

Slyší Desusův hlas, jak přednáší verše na Corsairu jedné noci, které napsala žena, která se do něho zamilovala. Té noci se bavil i on. Slyší jeho jemný ironický hlas a smích, jak přednáší verše zamilované ženy, dobře věda, že Spock její city nemůže opětovat.

Odloží náušnici do krabičky a oblek schová k ostatním věcem. Chvilku stojí u okna a dívá se na ubíhající vesmír. Teď v tuhle chvílí je důstojníkem Federace. Není na Corsairu, kde byl pirátem, a není na Almeriji. Sedne si k počítači a otevře hvězdné mapy.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!