• Amater
Stylromantika
Datum publikace17. 3. 2013
Počet zobrazení1964×
Hodnocení4.90
Počet komentářů0

St. Athan, červenec 1953

„Jsi stejně nádherný jako tehdy,“ pronese Max k Aminovi. Něžně ho pohladí po hrudi. Tísní se na lékařském lehátku stejně jako tehdy na té rozvrzané jednoduché posteli.

„Měl jsem tehdy chuť na cigaretu.“

„Už nekouříš.“

„Nekouřím. Nedostatek mě donutil přestat.“

„Řekni na rovinu, že jsi s nimi raději handloval.“

Ethan se křivě usměje a políbí Maxe na rty. Polibek se prohloubí. „Handloval,“ přizná.

Max se rozesměje a lítostivě se podívá na hodinky. „Budu muset jet a ty přijmout paničky, které po tobě jedou jako po kusu prvotřídního masa.“

„Snad nežárlíš!“ rozesměje se.

„Já? Ani náhodou.“

Ethan ví, že je to lež dlouhá jako Pinocchiův nos. On sám má občas co dělat, aby se ovládl, když ho vidí s někým jiným. Ale ví, že od něj nikdy neodejde. Našel to, o čem snil na plážích, v Paříži a ve vesnici Bois. Není zas až takový hlupák, aby ho nechal jít, ale pokud bude Max chtít odejít, pustí ho.

„Nad čím přemýšlíš?!“ cvrkne ho rozpustile do nosu Max.

„Já? Nad ničím.“

„Lžeš.“

„Já nikdy.“

„Cha. Tomu tak uvěřím.“

Ethan se uculí. Přece mu nebude tvrdit, že nelže. To by lhal. „Nechce se mi jít ordinovat. Jsem líný.“

„Mně taky ne. Vždy po milování mám chuť jít spát.“

„Víš, přemýšlel jsem o něčem.“

Max vstane a protáhne se. „To lehátko je malé. O čem?“

Ethan, pořád ještě na lůžku, nepřikrytý, pozoruje, jak jeho nádherné tělo, i když poznamenané válkou, mizí v oblečení. Proč se lidé oblékají? Potom si vzpomene na otce. Nechtěl by ho vidět nahého. Asi přece jen oblečení k něčemu je.

„Tak o čem, Ethane? Zase přemýšlíš o psaní?“

„Kupodivu ne. Jen jsem si říkal, proč lidé nosí oblečení? Vypadáš bez něho…,“ odmlčí se, protože hledá vhodné slovo, které by nebylo příliš sladké, „lépe. A pak jsem si vzpomněl na otce a matku a některé další osoby, které bych bez šatů raději neviděl.“

„Jen to?“ Zapne si košili a pásek.

„Ne. Mohli bychom spolu psát častěji.“

„Tak jako minule?“

„Přesně tak. Víš, já vím, co jsem si tehdy myslel já.“ Vstane a obejme ho. Drží Maxe v náručí, vdechuje vůni charakteristickou jen pro něj „Co myslíš, jak by pacienti přivítali nahého pana doktora?“

„Já bych tě asi popadl a pomiloval. Tak to raději nezkoušej,“ přísně si ho změří. „A dál?“ optá se ho trochu netrpělivě Max.

„Jenom, že nevím, co si mysleli ostatní. Například ty nebo jiní lidé.“

„To ano, ale s tím ti nepomohu. Jasně, mohu ti říct, jak jsem se na to díval já, ale většinou popisuješ události ze svého hlediska.“ Podá mu košili.

„Tak to zkombinujeme.“ Obleče se a Max pochopí, co přesně měl Amine na mysli, když mluvil o oblečení a nahotě.

„To bude nejlepší,“ přisvědčí Max, když se ozve zaťukání. „Budu u sebe v ordinaci.“ Krátký polibek a lítostivý pohled.

„Jasně. Jdu na to,“ řekne s povzdechem Ethan. Max vyjde ven.

„Dobrý den, doktore Maxi!“ Sborově se nese ordinaci. Max zaregistruje známé tváře.

„Dobrý den,“ odpoví a rychle odchází, aby nikoho nenapadlo ptát se na své zvířátko. Některé z nich za pár dní uvidí ve své ordinaci se svými miláčky. Venku před domem nasedne do džípu a odjede. Potěšeně vnímá vítr v obličeji. Možná je jen dobře, že vzpomínají. Na tyhle věci by se nemělo zapomenout. Nikdy to nebude publikováno, protože takhle to přece ve válce nechodilo, ale oni vědí svoje. Bude to pro ně. Musí aspoň zaznamenat ty střípky, které uvízly v jejich pamětích. Usměje se a přibrzdí, když zahlédne Astu, postarší jezevčici, přecházet ulici. Rozhlédne se, jestli poblíž nezahlédne její paní. Nikde. Vypne motor a jde k ní. Hmm, že by se zatoulala? Olíznutí ruky.

„Tak pojď, holka. Zavezeme tě k tvé paní.“ Tentokrát se mu dostane olíznutí tváře. Zasměje se a dá ji na zadní sedadlo. Nejdřív nic nedělá, ale když se rozjede, nadšeně se rozštěká.

„Tak jsme tady, dámo.“

„Doktore Maxi! Co tady děláte?“

„Nepostrádáte Astu, paní Higgins?“

„Astu? Ježíši, už zase utekla. Nevím, co se děje, ale poslední dobou nějakým záhadným způsobem mizí,“ kroutí nad tím zoufale hlavou.

„Prohlédl bych zahradu, jestli si nevyhrabala díru pod plotem a měla byste ji vzít občas na procházku. Zřejmě se nudí.“

„Haf, haf!“ Max s úsměvem pozoruje, jak fenka čiperně vyskočí z auta a běží k paničce.

„Je na mě moc čilá. Nemohu na nohy, ale sousedovic Peter má odpoledne trochu času. Děkuji moc.“

„Není za co.“ Odjede do ordinace, protože tam na něj určitě už někdo čeká.

„Asta, holka zlobivá, cos to zas vyváděla? Zase jsi musela obtěžovat pana doktora.“

„Haf!“ Madeleine si povzdechne. Je to darebačka i přes svůj věk.

„Dobrý den,“ nese se čekárnou. Max zběžně přelétne zvířata. Dvě prskající kočky a psi, kteří je ostražitě pozorují. Oba hloučky samozřejmě v protějších rozích. Na stolku mezi oběma skupinkami jsou položeny časopisy o zvířatech a letáky, které nabízejí různé léky a vitamíny.

„Dobrý den. Tak kdo přišel první?“ Pak si všimne ležícího vlčáka, který ho smutně pozoruje. Přidřepne.

„Je mu mizerně, doktore,“ řekne robustní muž. V hlase mu zní starost a strach.

„Klid, pane Barone. Princ bude v pořádku.“

„Opravdu?“

Max mlčí. Otevře dveře do ordinace, vezme Prince do náruče, když si vzpomene na koně se stejným jménem, který tahal z rybníku větve a stromy. Povzdechne si, položí Prince na vyšetřovací stůl. Odsune myšlenku na jiné jen o krapet pohodlnější lehátko. Optá se, jestli žere a co mu je.

„Má průjem. Víte, on na to dost trpí, ale tentokrát to už trvá dlouho a vidíte, jak vypadá.“

„Objevuje se krev v moči nebo výkalech?“

„Trochu ano. Víte, moc jsem to nezkoumal.“ Princ zvedne hlavu a zakňučí, jak se ho Max dotkne, když prohmatává zadní části těla.

„K tomu zvrací.“

„Krmíte ho?“

„Jistě a dobře. Má všechno, co chce,“ přisvědčí. Pohladí Prince po hlavě.

„Tak ode dneška nic.“

„Nic? Ale on…“

„Je nemocný,“ skočí mu Max do řeči. „Dávejte mu jen vodu s medem a přijďte se ukázat, jakmile se to zlepší, nebo zhorší, ale žádné jídlo!“

„Vodu s medem?“

„Ano. To pomůže na zvracení. Až mu tohle zmizí, pak mu můžete dát kašovitou stravu, později trochu tužší.“ Skloní se k Princovi: „Uvidíš, ještě proženeš slečny fenky ve městě.“

„Děkuji, doktore.“

„Není za co. Další.“

„Psss, mňau,“ slabě zaprská kočička, když je položena na stůl.

„Co jí je?“ ale hned na to si všimne zranění na noze. Tuhle kočičku ještě nezná, když si prohlíží zelené oči. Rezatý kožíšek s bílými konečky na chloupcích tvoří zajímavou kombinaci.

„Tohle. Našla jsem ji a zřejmě nikomu nepatří, ale podívejte se sám.“

Někdo tuhle kočku terorizoval, dokonce se jí snažil doopravdy ublížit. Packu má na cucky a je zázrak, že žije. Stojí na třech a nechá si všechno líbit. „Ta noha musí pryč.“

„Hajzlové! Pověsit je!“

Max ji pohladí po rezatém kožíšku. Může jí být tak okolo roku. Má pravdu  pověsit je. „Chcete si ji ponechat?“

„Nemohu. Bydlím v podnájmu a bytná je stará fúrie. Přistěhovala jsem se nedávno a budu tu učit. Shannon Rice,“ představí se.

„Tak paní učitelka. Víte co? Já jí provedu tu operaci, vyléčím ji, potom uvidíme. Pokud o ni nebudete mít zájem, Ethan ji někomu udá,“ řekne s úsměvem. Jde ke skříni, kde má léky, a vytáhne injekci.

„Jsem ráda, že ji neuspíte.“

„Nedělám to,“ řekne příkře. „Podržte ji.“ Shannon ji podrží a zvědavě se podívá na doktora. Je ohromně přitažlivý, ale ten podivný sotva znatelný cizí přízvuk je zajímavý. Slabé „mňau“ a zaprskání, jak kočka ucítí injekci.

Max ji vezme do náruče a položí do klece na starou deku. Chvilku pozoruje, jak se bude chovat. Lehne si a snaží se si vyčistit špinavý kožíšek, ale po chvilce apaticky lehne. Měl ji možná nejdřív vykoupat, ale ta noha je v hrozném stavu. Dobře, že nekrvácí, ale ještě pár dní a pošla by.

„Děkuji moc.“

„Není za co.“ Sedne za stůl, aby zaznamenal případ. Zvedne se a jde se podívat, kdo je na řadě.

Náročný den. Protáhne se a přejde k neznámé kočce. Bude operovat. Tři hodiny uběhly a jeho pracovní doba skončila.

„Maxi!“

„Amine, pojď dál,“ ozve se.

Dovnitř vejde Ethan se sáčkem v ruce. Přistoupí k němu, políbí ho na tvář.

„Budeš operovat?“

„Jo. Nějaké děti nebo dospělý. Byla dlouho týraná a buď ji nakonec vyhodili, nebo utekla. Přinesla ji sem nová učitelka, Shannon Rice. Byla moc milá.“

„Pomohu ti,“ rozhodne se. Odloží sáček na stůl, z věšáku vezme druhý plášť. „Přijde si pro ni?“

„Myslím, že by ráda, ale má přísnou domácí.“

„Zeptej se jakou a já to zařídím,“ zasměje se. I Max se usměje. Chudák paní domácí. Bude mít kočku. Opláchnou si ruce, natáhnou rukavice. „Tak o tomhle se nám mohlo zdát.“

„Máš pravdu. Válka přinesla zlepšení v medicíně.“

„Jo. Jen lituji, že tehdy nebyl penicilin a další vymoženosti. Mohl zachránit tolik životů.“

„To tedy ano. No nic, doktore Drakeu, jdeme na to.“ Oba dva pracují, jako by spolu pracovali léta. Ví, že musí operovat rychle. Vyholit místo, přiložit nůž, pilku a šít.

„Hotovo!“ Spokojeně přikývnou, prozkoumají obvaz a oči kočičky. „Teď už to záleží jen na ní, ale myslím, že to zvládne. Je moc statečná.“ Pohladí ji po srsti.

„Jsem unavený. Nedělal jsem to strašně dlouho.“

Max vezme kočku do náruče, aby ji přenesl do pelíšku, který tu má pro tyhle případy. Překontroluje ji, ale zatím vypadá dobře a on jen doufá, že nenastanou komplikace.

„Dnes zůstanu tady.“

„Dobře. Nesu něco z Margotina pekařství.“ Max vděčně popadne sladký koláč a pustí se do něj. Každou chvilku se mrkne po kočce. „Zajdu domů něco ukuchtit, ale zase přijdu.“

„Nemusíš tu se mnou trávit čas.“

„Maxi, nejspíš mě chceš rozzlobit. Víš, že chci,“ široce se usměje a svůdně zamrká. Max se málem rozesměje. „Jsem zvědavý na kočičku a taky nesnáším studenou postel.“ Rychle se vyklidí z ordinace, aby jednu neschytal. Ještě, že je tam všechno rozbitné a Max si to uvědomuje.

Cestou domů si tiše pohvizduje. Vybere schránku s novinami, které si vždy přečtou až večer, a dopisy, když si uvědomí povědomou vůni. Eva? S úsměvem otočí jeden z dopisů. Eva. Noviny odloží na stolek, letmo projde dopisy. Ty nezajímavé odloží do košíčku na později. Zase žádný dopis od Danielle a Alberta. Jak se asi daří Nicole?

Dopis od Evy odloží na stolek k novinám. Drnc a v okně se objeví černá hlava, která se zvědavě dívá přes sklo. Ethan okno ihned otevře. Přitiskne si ji k sobě a vlepí pusu. „Hned to bude. Max dnes nemohl, protože operoval.“

Bubi mu šmátrá po kapsách, zatímco ho Ethan spokojeně hladí. Když nic nenajde, pohrdavě ho opustí. Ethan se převleče na chodbě do holínek a jde ven. Kolečko, vidle a vyčistit malou stáj. Bubi zatím postává v zahradě, kde zkoumavě pozoruje trávu. Občas si ukousne stéblo.

„Bubi, tak pojď.“

Bubi se přiloudá, nakoukne dovnitř. Přejde k plnému žlabu se zrním. „Chrup, chrupky, chrup,“ je pouze slyšet. Ethan ho pohladí, ale dává pozor, aby se jeho noha nepřipletla pod kopyta. 

Zavře vrátka a jde domů, kde si sundá holínky a přejde do kuchyně. Chvilku přemýšlí co uvařit. Nakonec vyndá z lednice polévku, kterou postaví na sporák, aby se ohřála. Chce to ještě něco, když mu zrak padne na troubu. Proč ne? Vytáhne malý pekáček, který už dlouho nepoužili, dále brambory, mrkev, cibulku a kus salámu. Začne krájet, sekat a všechno pečlivě ukládá do pekáčku ve vrstvách. Mléko s troškou smetany, bylinky na dochucení, sůl, pepř a je to. Teď jen čekat. Mohl by jít za Maxem, ale raději u trouby počká a přečte si noviny. Trouba je nová, ale on z ní má docela strach, i když si ji Max pochvaloval.

Hlavní titulek je nedůležitý. Nemá rád politiku. Nalistuje stránky s novinkami ze sousedství. Vraždy  klasika. Člověk by řekl, že se lidé z války poučí, ale to ne. Reklama na nějaký prací prostředek. Recept na omáčku s masem. Chvilku ho studuje. Nic moc. Novinky ze světa. Studená válka. Pořád to stejné. Jedna válka skončila a na blízku je další. Znechuceně noviny odhodí.

Mohl by chvilku psát, ale nic se mu nechce dělat. Mrkne k troubě. Už to pěkně voní. Zvedne se, aby se podíval na jídlo. Bublá, bublá. Zavře ji. Tak deset minutek a zapálí oheň pod polévkou. Od války se vymyslelo tolik úžasných věcí. Teď se začíná hodně propagovat televize. Vzpomíná si, že se o tom mluvilo před válkou, ale všechno bylo v plenkách a pozapomnělo se, ale teď? Přenos pohyblivých obrázků do každé domácnosti. Na druhou stranu je léto. Nedaleko stojí letní kino, mohli by se s Maxem zajet podívat na film. Nebo se podívat do normálního kina. Vyjet si do většího města. Trochu zpestřit všední dny.

Připraví si velkou pokličku, utěrku. Mohl by vzít na noc něco teplejšího. Přece jen střední Anglie není Francie. Vyběhne po schodech nahoru, vytáhne svůj hnědý svetr a Maxův modrý. Krásně se mu hodí k očím, pomyslí si přitom. Vezme je dolů, vloží do tašky. Jak tohle ponese, pán bůh ví, ale naštěstí to není daleko.

Zvonění. Utěrku si zastrčí za pas kalhot a zvedne sluchátko.

„Ethan Drake.“

„Amine, kde jsi?“

„Vařím,“ řekne dotčeně, „a kdybys mě nezdržoval, tak to právě tahám z trouby.“

„Oh, promiň. Bude něco dobrého?“

„Doufám. Nádherně to voní.“ Natočí si na prst telefonní šňůru, slabě se usmívá. „Maxi, provedeme v našem životě pár změn. Mám několik nápadů.“

„Zase psaní, ale to nevadí.“

„To ne. Něco jiného. Pusu a za chvilku jsem u tebe.“ Lásko. Položí sluchátko na vidlici a jde vytáhnout brambory. Vezme železnou jehlici, jemně propíchne bramboru. Měkká, mrkev měkká, salám na vrchu opečený a voní, jak to má. Ochutná omáčku. Slaná akorát. Možná měl dát trochu méně pepře, ale oba mají rádi pikantní. Přikryje pekáč a nadzvedne pokličku nad hrncem s polévkou. Vyvalí se pára, až Ethan ucukne. Zamíchá, ochutná. Horký hrnec obalí utěrkami. Vytáhne velký piknikový koš, do kterého na dno položí pekáček se zapečenými bramborami a na to dá obalenou polévku. Co ještě? Příbory tam jsou, talíře taky a naběračku vezme. Navrch svetry a je hotovo.

Vyjde s nákladem do předsíně, obuje se. Na vrch koše položí dopis, když si vzpomene na noviny. Zaběhne pro ně. Poskládá je a prohlédne si náklad. „Všechno, Ethane. Jsi šikovný,“ pochválí se. Vezme piknikový koš, zavře dveře a spěchá do ordinace.

„Dobrý večer, pane doktore!“

„Dobrý večer, paní Mortyr.“

„Kampak tak pozdě?“

„Ale, Max má případ, tak mu nesu něco k jídlu. Někdo ztýral kočičku, tak ji musel operovat. Chce na ni dohlédnout.“

„Božíčku! To jsou lidi. Za mých mladých let by se to nestalo.“

„Znáte to a musím jít, dokud je to ještě teplé!“

„Jen běžte!“ Ethan pokračuje dál v cestě. Ještě dvakrát odpoví na pozdravy, než dorazí k ordinaci.

„Maxi!“ zahuláká.

„Neřvi.“ Ve dveřích se objeví rozcuchaný Max.

Líbí se mi. Každým dnem, co jsme spolu, se mi líbí víc a víc. Jak je to možné? Když pozoroval své známé, tak milostné opojení vyprchalo po několika měsících, ale u něho stále trvá takové, jako když Maxe poznal.

„Nesu jídlo,“ natáhne před sebe koš s jídlem.

„Tedy, krásně to voní. Zdá se, že to čekání stálo za to.“ Do široka otevře dveře a Ethan se kolem něho protáhne. Když ho míjí, mrkne na něho svůdným pohledem.

Max se zarazí. Kočička se už probudila, ale byla neklidná, tak jí dal lék na uklidnění. Díval se na ni a vzpomínal na svůj první případ tady v Anglii. Klepal se tehdy. Byla to taky kočička a měla poraněnou pacičku. Pořádně se nadechl a ošetřil ji. Umouněná holčička mu poděkovala a podala mu penci. Vzal ji a ještě dodnes ji má v zásuvce.

Je rád, že ho lidé přijali, ale neví, co by se stalo, kdyby zjistili jeho pravou totožnost. Má z toho strach. Přejde do malé kuchyňky, kde jsou základní věci pro dva. Prostřou si na vyšetřovacím stole, na kterém Ethan roztáhl velké prostěradlo. Vzal dvě židle z čekárny a dal je z každé strany.

„Dobrou chuť, doktore Maxi.“ Nalije naběračkou ještě horkou polévku.

„Doktore Ethane, jsi génius.“

„Jen včerejší polévka,“ zakření se, ale potom zvážní. „Jak je jí?“

„Dobře. Měla neklidné sny, na chvilku se probudila, ale už je to v pořádku. Tak povídej, co jsi dostal za nápad?“

„Prohlížel jsem si noviny, kde kromě obvyklých věcí nic není. Jen samá politika a studená válka. Pár vražd, nehod a reklamy. Tak jsem si řekl, že bychom si mohli vyjet do letního kina.“

„Do letního kina?“

„Ano. Dnes mi o něm říkala Sam. Nikam nejezdíme a jsme tu zašití jak medvědi v zimě. Co myslíš?“

„Všichni nás uvidí.“

Ethan odstrčí prázdný talíř a vyndá pekáček. „Všichni vědí, že bydlíme spolu. Já bych chtěl, ale pokud nechceš, tak aspoň do normálního kina.“

Max sundá poklici a rozzáří se. „Mňamky. Pojedeme.“

Ethan se ujišťuje: „Opravdu?“

„Proč ne? Myslel jsem, že ti to tady vyhovuje, ale rád se podívám na nějaký pěkný film. Ale ne s válečnou tématikou. To nemusím.“

Ethan neví co říct, a tak se Max chopí velké lžíce a nandá na talíře pořádnou porci brambor. „Tak už jez. Proč jsi tak překvapený?“

„Já si myslel, že jsi spokojený, jak žijeme, proto jsem nic nenavrhoval.“

„My jsme tedy páreček! Já taky ne. Dobrou chuť.“

„Dobrou chuť. Miluji tě.“

Max zvedne hlavu a zapomene na vidličku s jídlem. „Já tebe taky miluji, i když opravdu nevím proč,“ řekne trochu škádlivě. Ethan se pousměje a vezme do ruky druhou vidličku.

„Není to moc slané?“ optá se po chvilce Ethan.

„Vůbec ne. A zákusek bude?“

„Nebude. Měl jím být ten koláč, který jsme snědli.“

„Stejně už nemohu.“ Oba se zadívají na pekáč, ve kterém zbylo tak na dvě porce.

„Budeme mít zítra oběd. Poobědváš se mnou?“

„Přijdu. Napsala Eva.“

„Tvoje matka? Mohl jsi to říct dřív. Ukaž!“ rozhlíží se po dopise.

Ethan nadzvedne koš a až teprve po chvilce hledání ho najde pod stolem.

„Tak to otevři, Ethane. Myslíš, že má nějaké zprávy o Bubim?“

„To nevím.“ Opatrně roztrhne dopis. Odkašle si:

Maxi a Amine,

„Nechápu, proč musí tebe jmenovat jako prvního,“ postěžuje si.

„Neremcej a čti!“

mnoho pozdravů z Londýna. Počasí je tu dost pochmurné a nevlídné a tomu odpovídá i nálada tvého otce. Je zamračený, takže se mi vůbec nevěnuje, proto chodím aspoň po nákupech. To víš, svatba tvého bratra se blíží, a tak chci, aby bylo všechno dokonalé. Nevěsta je milá a dá si poradit. Na můj vkus sice trochu fádní se vkusem Angličanky, ale co můžeš čekat od anglické rodiny s titulem.

Na nákupech jsem potkala pár známých. Nikdo důležitý, ale je dobré mít známé všude. Taky jsem potkala Francés. Neznáš ji, ale je to moje spolužačka z Francie. Představ si, že tu byla po celou válku, aniž bych to tušila. Když vypukla válka, tak zrovna připlula do Anglie a rozumně tu zůstala. Našla si moc sympatického korvetního kapitána, který naštěstí válku přežil, zatímco její manžel ve Francii ne. Znovu se provdala. Kdo by to byl řekl, jak válka zamíchá lidskými osudy.

Ale proč píšu o své bývalé spolužačce  zašli jsme si do kavárny posedět a zavzpomínat na staré časy. Představ si, zmínila se o svých sousedech Stokerových. Nejsou to potomci toho upírského spisovatele, ale mají jedno  velké stáje, které jsou zrovna v krizi. To víš, válka je ještě všude znát.

Hned jsem se vyptala, co a jak a o víkendu jsem se tam byla podívat. Nádherná příroda, je to u moře, a víš, jak jej miluji. Skaliska a lesy. Bydlí v úplném zapadákově.

Max se rozesměje nad slovem zapadákov. „Chtěl bych vědět, co si Eva myslí o našem zapadákově.“

„Pokud to nemá několik milionů obyvatel, tak to je vždy zapadákov. Možná našla kobylku pro Bubiho. Jenže už začíná podzim. Stejně budeme muset čekat.“

„To snad nevadí. Hlavně, že se našla. Čti dál.“

Jak říkám, prostředí je nádherné, ale samotné stáje nic moc. Přivedli mi asi tři klisny, ale musím říct, nelíbila se mi ani jediná. Byly tak fádní! Pro Bubiho to chce něco chic. Ty mě, Amine, určitě chápeš. Zaslouží si to nejlepší. Tak jsem odmítla. Přece jenom to chce něco jiného. Ale byli to moc milí lidé, proto jsem tam zůstala déle a hovořila o Bubim. Po chvilce konverzace mi nabídli jinou klisnu. Není jejich, ale patří jejich pravnučce. Byli už staří. Měli by to prodat a já uvažuji, že bych tam investovala. Vždy jsem chtěla mít své vlastní stáje. Vyhrát v Ascotu a trochu se pomstít Dianě za tu poslední prohru.

Vysvětlili tedy mému řidiči, víš, jakou mám mizernou orientaci, kde jejich pravnučka bydlí. Ta klisna! Je to ona. Je černá jako pekelná neděle a oči má nádherně velké a je to uličnice. Majitelce musí být kolem třicítky, a tak jsem se jí představila a vysvětlila problém, jaký máte.

Nebyla nadšena, že by se měla vzdát hříbátka, ale nakonec jsem ji přemluvila. Musíte se na Joy přijet podívat. Není tak rozkošná jako Bubi, ale má své kouzlo a hříbě dostanete. Dolů vám připíšu její adresu.

Rozloučili jsme se dost pozdě. Musím se Vám přiznat, že jsem pochybovala o tom, že nějakou vhodnou klisnu najdu. Jistě, koní je dost, ale najít přesně tu pravou, aby měla šarm, kterým by upoutala Bubiho, to není jen tak, ale je to tady. Takže se s ní spojte a mně dejte vědět, jak to dopadlo, protože chci vidět hříbě. Je to jasné?!

To by bylo k Vám a teď to další. Svatba. Je to hrůza, jak pořád musím bojovat s rodinou nevěsty. Jsou to zkostnatělí aristokraté. Promiň, Amine, ale trocha odvázanosti by Vám neuškodila. Naštěstí matka nevěsty onemocněla, tak konečně mohu dělat, co chci.

„Ta je zničí,“ vydechne Ethan.

„Ale svatba bude nádherná!“

„To ano a snad všechno dopadne dobře. Jdu číst dál.“

Musíte rozhodně přijet. Jak já, tak otec s tebou a Maxem počítáme. Odmítnutí neexistuje, Amine. I kdybys měl zlomenou nohu nebo byl na smrtelné posteli, tak přijedeš. Bratr se ti žení jen jednou v životě. Doufám.

Oba se nad „doufám“ rozesmějí. Ethan otočí list papíru.

Obřad bude v kostele, takže tam budou všichni známí. Nezapomeňte si vzít obleky. Ty Amine, jeden máš, ale nevím, jak je na tom Max. Možná bude lepší, když si necháte ušít nové.

„Bude se o nás starat až do smrti.“

„Má pravdu. Nic na sebe nemám.“

„To já taky ne. Měl jsem jeden před válkou. Jenže od té doby jsem se změnil a pochybuji, že by se Evě líbil.“

„Nesnáším krejčího!“ řeknou oba ve stejný moment.

„Vždy mě píchne tam, kam nemá, a pro ty obleky musíme do Londýna. Mamka by nás určitě ráda viděla v rukou francouzských krejčích, ale tam jet nechci. Nějaký víkend budeme muset oželet a zajet k rodičům. Nesnáším svatby.“

„Pokračuj.“

„Nemusíme spěchat.“ Oba se podívají na kočku strnule ležící v šedém měkkém pelechu udělaném z okousané deky.

„Máš pravdu, ale už je stejně konec.“

Zatím budu končit. Až budu vědět něco konkrétního, zavolám. A Amine, pro obleky zajeďte do Londýna!

 

S láskou Eva

„Nechce se mi na tu svatbu, Maxi.“

„Pojedeme tam. Eva nám moc pomohla a myslím, že tam bude sama trochu ztracená.“

„Cože? Ona? Ani při královské audienci nebyla nervózní. Kdepak, ta bude jako ryba ve vodě. Spíš nás chce využít jako svoji pravou a levou nohu.“

Max nechápe: „Jako co?“

„Budeme tam něco jako: „Udělej to, udělej tamto, skoč pro tohle, zatanči si s ní! Amine, Maxi, to jsou moje přítelkyně, bavte je!“ dodá tvrdě, ale s úsměvem.

„Aha, už chápu.“ Položí na sebe talíře, které odnese do kuchyňky. Ethan zatím schová do košíku pekáč a hrnec s naběračkou a to celé postaví ke dveřím. Otočí se, ale to už jsou otevřené dveře do sousední místnosti, kde Max klečí u velké matrace pro dva.

„Pomohu ti!“ Vezme do ruky cíp prostěradla a u rohů je zastrčí pod matraci. Uhladí je, chytí dva polštáře. Zaslechne vyheknutí, pak si všimne Maxe na podlaze s peřinami v náručí. Rozesměje se.

„Nesměj se a pomoz mi!“ nezřetelně se ozve Max. Ethan k němu po čtyřech doleze, sundá jednu peřinu. „No fuj, málem jsem se udusil.“ Vstane, vezme pokrývku za rohy a zkušeným pohybem ji rozprostře na matraci. „Hotovo!“

Stojí u nohou, dívají se na své provizorní lůžko. „Nevím, proč když se podívám na postel a jsi tady ty, napadají mě jen myšlenky související se sexem.“

„Maxi!“ snaží se dát do hlasu šokovaný tón.

„Nedělej ze sebe neviňátko,“ zívne. „Po dobrém jídle jsem unavený.“ Rychle se svléknou a zalezou do provizorní postele.

„Nevětrané.“

„To je přece jedno. Hlavně, že máme kde spát.“

„To je pravda.“ Oba mlčí, dívají se na strop. „Nikdy jsem se neoptal, co se tehdy stalo s těmi zajatci.“

„S kterými?“

„Těmi od rybníka. Pamatuješ na tu dobu, když jsme ho opravovali a pak napustili?“

„Pamatuji dokonale, protože tohle možná byla v té válce největší šílenost, jakou jsme provedli. Zapomeň na to a věnuj se mi,“ svolí milostivě, až se Ethan usměje. Nakloní se k němu a políbí ho, zatímco rukou odvážně přejede po jeho těle.

 

Bois, jaro 1942

„Jak pomohou?“ optá se Andrés. Úžasem dokonce zapomene bafat.

„Budou pracovat s námi.“

Atmosféra nabitá neočekávaným prohlášením se dá krájet, takže i Ethan znervózní. Možná to nebyl dobrý nápad. Vzpomene si, že něco takového včera nadhodil.

„Krmit je musíme taky?“ ozve se Geneviva. Někdo ve skupince se nervózně uchechtne. Ethan na sobě cítí Maxův pohled. Tváří se netečně, ale zajímalo by ho, co si o tom všem myslí. Pomalu se otočí a zadívá do těch překrásných modrých očí. Nikdy předtím takové neviděl, takže i když je zná, pokaždé ho uchvátí. Odkašle si.

„Geneviva se ptá, jestli pro vás musíme vařit.“

Max se usměje a Amine si pomyslí, že to je jako rána palicí, takový má ničivý účinek. Je škoda, že se nesměje častěji, ale ono není moc důvodů k smíchu.

„Nemusíte. Jídlo si dovezeme sami,“ neodolá se k němu sklonit. Ví, že to co mu řekne, si nechá pro sebe. „Nechceme se nechat otrávit.“

Zhrozí se: „To ne!“ V ten okamžik pochopí, co tím myslel. Má horší smysl pro humor než jeho otec. Přikývne a dá najevo, že pochopil, i když se Max už zase tváří tak vážně, že to vypadá, jako by to možná doopravdy vážně myslel. Čert aby se v něm vyznal. Otočí se k vesničanům.

„Nemusíme pro ně vařit. Jídlo si dovezou sami.“ Ethan pocítí obrovské oddechnutí a pochopí, že už každý přemýšlel, co bude muset dát ze svého, aby uživili pár dalších lidí, protože odbýt je nemohou.

„Skvělé, starosto, ale jak nám budou rozumět?“

„Tak mě zavoláte.“

„To se naběháte!“ zaslechne z davu výkřik a tlumený smích.

Vida, jak jim otrnulo, když nemusí pro vojáky vařit a dávat svoje jídlo, kterého není nadbytek. „Aspoň nebudu tlustý,“ opáčí. „Andrési, to je Hans Gruber. Pomůže ti se stavidlem. Pokud si nebudete rozumět, zavoláš mě.“

„To je Andrés. Je zdejším porybným a ukáže ti stavidlo.“ Zneklidněně pozoruje odchod. Vysoký mladý voják v uniformě a starší shrbený muž. Ten rozdíl bije do očí, jenže nemůže nic dělat.

„Včera se tu byl podívat. Bude vědět co a jak,“ zaslechne za sebou Maxův hlas. Vzruší ho, jak ho má u sebe blízko. „Jen díky němu vám pomáhají vojáci. Ti, kteří nechtěli, stojí na hlídce, nebo zůstali v posádce.“

Za chvilku se obě skupiny promíchají a co chvilku je slyšet: „Starosto!“, aby něco vysvětlil či přeložil. V poledne toho už má plné zuby, protože cítí, že uběhl přinejmenším stejně kilometrů jako slavný Feidippida ve starověkém Řecku. Danielle mu účastně podá hrnek vody a on se napije. Odloží ji a zarazí se. Byl snad u všech kromě jednoho a to Andrése. Orosí se mu čelo. Co když se tam pozabíjeli?

Vyrazí ke stavidlu, aniž cokoliv komukoliv řekne. Max se otočí, když zaslechne volat Danielle, že bude oběd. Pak už jen zahlédne Aminova záda. Opět někam letí, aby přeložil. A on tady v pohodě na všechno dohlíží, ale připojit se k nim nemůže, i kdyby chtěl.

„Andrési,“ zavolá. Nic. Ježíši, opravdu se pozabíjeli!

„Starosto, pojď sem!“

Z hromady dřeva vykouknou dvě hlavy. Jedna šedivá s fajfkou, druhá světle hnědá s cigaretou. Špinavé, ale spokojené tváře se usmívají.

„Ten kluk tomu rozumí, tak nám to jde jedna báseň. Co ti ostatní?“

„Dobrý. Jen jsem uřícený jako čokl, co se honí za fenou! V pořádku?“

„Ano. Jsem rád, že mohu pomoci. Mě to v kasárnách moc nebaví,“ Hans se usměje. Pak ukáže na kus dřeva. Klep. Zřejmě něco sbíjejí. Pak si vzpomene, co za ním volala Danielle.

„Bude oběd.“ Ihned to přeloží i Hansovi.

„Danke. Mám hlad jako vlk. Člověk při tom zapomíná, kde je.“

Danielle s ostatními ženami, které zůstaly ve vesnici vařit a hlídat ratolesti, podávají oběd. Ethan opět pohlédne na obě skupinky, které se živě baví. Kéž by to takhle bylo pokaždé. Jako v době míru. Jenže není mír, ale válka. Stačí slovo nebo špatný krok a vše jde do pekel.

S přibývající nocí se všichni loučí a Max v autě přemýšlí, že by to takhle mohlo vypadat pořád. Jenže tohle je malý dílek války, na který se snad bude vzpomínat v dobrém. Musí vymyslet, jak se setkat s tím okouzlujícím starostou.

 

Jenže rybník je drží ve své náruči, dokud není vyčištěný a napuštěný. Max setkání odkládá z jednoho dne na druhý.

„Chybí jen ryby,“ poznamená Ethan ke konci týdne ke kapitánovi Meierovi.

„Zítra tu budou, jestli se jim cestou něco nestane.“

Ethan se tváří neutrálně. Nemůže říct, že pokud jsou na cestě, tak dorazí v pořádku.

„Tak zítra,“ loučí se všichni. Ethan se ještě ohlédne po modré hladině rybníka. Kvůli němu nechali hospodářství stát. V případě, že kádě s rybami nedorazí, byla to ta nejzbytečnější práce, jakou kdy dělal.

Dorazí domů, kde se posadí na lavičku. Zvrátí hlavu a vystaví tvář posledním paprskům slunce.

„Amine, bude rybník?“

„Proč se ptáš, lištičko?“ Pootevře jedno oko, kterým se zadívá na Nicole. Ta stojí v až příliš krátkých šatičkách a upřeně ho pozoruje.

„Myslíš, že nám dovolí se v něm koupat?“

Ethan nejdřív nechápe, ale pak mu to dojde. „Určitě a umíš plavat?“

„Nicole a Puppi umí plavat a Puppi Nicole když tak zachrání. Musím to říct ostatním.“

„Nicole,“ zakřičí za ní Danielle, která ji zaslechne. „Je nebezpečno a ona si lítá, kde chce a jak chce. Měli bychom jí to vysvětlit.“

„Můžeš to zkusit, Danielle.“

Danielle si povzdechne. „V koupelně máš horkou vodu.“

„Vodu. Ježíši, děkuji ti. Po tom týdnu ji potřebuji jako sůl. Mám pocit, že budu bahnem páchnout ještě týdny.“ Vejde dovnitř, kde si nadšeně sedne do vany. Zavyje slastí, když vezme do ruky hrubé mýdlo, kterým se začne drhnout zpívaje lalalala. Nakonec vstane, opláchne se vodou z kbelíku a osuší se ručníkem.

„Ethane, jsi nový člověk!“ prohlásí venku s ručníkem kolem boků. V ložnici, i když je už večer, se obleče. Možná zbytečnost, ale raději být na všechno připravený než nalezený s kalhotami dole.

„Měla bys jít taky, Danielle.“

„Vykoupala jsem se dopoledne a Nicole taky. Jenže u ní to není nikdy poznat. Myslíš, že ty ryby skutečně dorazí?“

„Za podmínky, že je někde Němci nebo odboj nezabavili, tak dorazí.“

„Nevím, jestli to není zbytečné, ale chtěla bych upéci nějaký koláč a ostatní taky. Přece jen je to událost válka ne válka a před ní bychom uspořádali velkou veselici.“

„Proč se mě ptáš?“

„Jsi starosta.“

Málem bych na tu nepodstatou záležitost zapomněl. „Proč ne. Obejdu sousedy a řeknu jim to.“

Danielle se rozzáří. „Něco jsem ušetřila, tak to nebudu dál schovávat. Však se něco sežene,“ řekne optimisticky.

Ethan přikývne a vyjde ven. Podívá se na hodinky na ošoupaném černém řemínku. Jsou ještě z Anglie. Dostal je od otce. Jedna z mála věcí, které mu zůstaly. Ještě stihne sousedy v hospodě. Na cestě nasedne na letité kolo a za slyšitelného vrzání dorazí k hospodě.

„Reno!“ Podle hlasů je v hospodě rušno.

„Co je?“ Z okna hospody vykoukne hnědovlasá hlava s knírem.

„Nic, jen zítra bude veselice u rybníka. Máš něco na skladě?“

„Cože? Jo mám a jsi si jistý, že tam ty potvory budou?“

„Jasně! Jedu dál!“

„Reno, co je?!“

„Starosta pořádá večírek u rybníka!“

„Tak už vím, proč moje stará vytáhla pekáč,“ řekne pochmurně jeden ze štamgastů se stále stejnou sklenicí piva, kterou má už od začátku.

„Tak sbohem, chlapi,“ řekne Jean Courteli. Dopije sklenici, nasadí si na hlavu baret a vyrazí ven. Jde ke svému domu. Pro ty parchanty nikdo vařit nebude. Oni sami nemají dost a ještě rozdávat jiným. Své staré zakáže cokoliv upéct a zítra nikam nepůjdou.

Odhodlaně vtrhne do domu: „Sylvie!“

„Boty dolů!“

„Hned to bude,“ pokorně zamumlá a sundá si je. Vejde do kuchyně. Aha, tak to o tom večírku je pravda. Mrkne na lezoucí Dominique, kterou hlídá jeho nejstarší syn Jean.

„Sylvie, nechceš se té slavnosti zúčastnit, že ne?“

„To tedy chci. I kdyby ryby nebyly, tak se aspoň všichni sejdeme. Dřív jsem viděla ostatní jednou za měsíc, ale teď tu žijeme jak na pustém ostrově. Je to důvod být s ostatními, poklábosit a dozvědět se něco nového a ty, vidím ti to na očích, mi v tom nezabráníš. Upeču svoji slavnou mrkvovou buchtu.“

„Mrkvovou buchtu.“ V duchu se olízne. Tu Sylvie dělala jen o svátcích a od začátku války ji neměl. „Tak dobře, půjdeme tam.“ Sylvie se spokojeně usměje.

Ethan se pod oknem usměje taky. Vida, kdo vládne v rodině Courteliových. Vyrazí k dalšímu domu.

Druhý den, svátečně oblečeni, jdou k rybníku s pekáči, košíky, džbány a ošatkami. Je lehce pod mrakem, ale to nikomu nevadí. Dojdou k rybníku, na kterém vítr vytváří drobné vlnky.

Už z dálky Ethan vidí, že vojáci tam nejsou.

„Počkáme,“ řekne klidně. Kolem poledne už jsou všichni nervózní a i děti začínají zlobit. Dospělí je uklidňují.

„Jdeme domů!“

„Tak to ne!“ zastaví je rázně Sylvie. „Uděláme si piknik. Válka ne válka, já to chci oslavit. Nadřeli jsme se tu, no ne?“ Vytáhne velký kostkovaný ubrus, který rozloží na trávník. „Můj mrkvový koláč!“ Položí na něj vítězoslavně plech.

„Jablkové sušenky,“ řekne další. Objeví se další ubrusy a jídlo.

„Auta!“ Zaslechnou křičet malého Patrika, který mává rukama jako větrný mlýn. „Auta. Čtyři auta!“ Ethan si oddechne a zadívá se směrem k posádce. Po minutě napětí zahlédne obláček prachu a zaslechne vrčení motorů.

„Dobrý den.“ Z auta vysedne Max v dokonale vyžehlené uniformě.

„Pane kapitáne, vítáme vás.“

„Vezeme ryby. Pořádáte slavnost?“

„Ano. Chtěli bychom vás pozvat.“

„Velmi rád.“ Podivně se usměje a něco křikne na vojáky. Co, to Ethan v šumění hlasů sousedů nezachytí. Auta zajedou až k rybníku a z korb seskočí vojáci. Jídlo je zapomenuté, jen děti si ho všímají a uždibují. Sylvie se vzpamatuje a odežene psy. Postaví se k rozloženému ubrusu. Raději oželí vypuštění ryb než přijít o tu hromadu jídla.

„Sylvie?“

„Fuj, Reno, to jsem se lekla. Co tak pozdě?“

„Ale, řekl jsem si, že si pospím, protože pití se hodí i na konec slavnosti. A hele, ono to ještě nezačalo,“ podiví se naoko.

„Slepoto. Ne, nezačalo. Dej je dolů.“ Reno s hekáním svalí z malého povozu taženého oslem dva sudy piva. Sylvie zatím pozoruje, jak chlapi sundávají kádě.

„Hej rup“ a „dej to tam“ volají všichni ve dvou jazycích, ale naprosto shodně.

„Tak se vám to povedlo,“ poznamená Amine.

„Jen tak tak. Málem je zabavili, proto jsem telefonoval, kam se dalo. Kvůli tomu jedu pozdě.“

„Už jsme chtěli začít bez vás.“

„To by byla škoda. Něco tak svátečního jsem viděl naposled  už si ani nepamatuji.“ Do rybníka vklouznou poslední třepotající se rybičky a všichni se spokojeně dívají na prázdné kádě. „Budeme tu lovit.“

Ethan se zadívá k lesu, ve kterém cítí snad sto očí. Za jídlo a přikrývky nic neudělají, ale dodrží to, i když se jim tu Němci budou procházet před očima jak po promenádě v Paříži?

„Rybník je všech.“

„Osmdesát procent je našich,“ připomene mu to.

„Na tohle bych nikdy nezapomněl. Prosím, pane kapitáne.“ Zachytí jeho vůni. Zřejmě nespal, protože není oholený, ale takhle se mu líbí ještě víc. Max vyrazí k ubrusům následován ostatními vojáky.

„Trochu hudby!“ Lestriel rozdrnčí kytaru. Tlesknutí a veselý popěvek se přidá k hudbě. Všichni se baví, jako by zapomněli na to, že je válka. Zpívají a jídlo rychle mizí pod prsty dospělých i dětí, které se na rozdíl od dospělých brzy začnou nudit. Začínají si něco špitat a potom se starší děti vytratí jako pára nad hrncem, aniž si toho rodiče povšimnou.

Pozdě večer jde rozjařený Ethan po návsi, když si všimne podivného shluku děcek. Zarazí se. Zase nějaká jejich hra, ale vypadají sklesle. Spíš neklidně, opraví svůj názor a ustoupí do stínů, aby si ho nevšimli. Zajímá ho, co se děje.

Rozcházejí se, ale tak nějak… Má to! Něco provedli. Přesně takhle schlíple šel on, když otrhal všechny květiny pro maminku a zahradník ho honil po zahradě. Řval, že ho zabije, a plakal dohromady. Rychle mu došlo, co provedl, a bál se jít domů.

„Chapi, byla to chyba.“

„Copak mohu za to, že uletěl?“ Chapi kopne do kamínku, který udělá elegantní oblouk.

„No jo, ale co když to Němci řeknou? Bojím se.“

„Byl to tvůj nápad, tak…“

„Já vím!“ Nicole se rozbrečí a utírá si tváře sukní. „Byla to chyba.“

Chapi se podivně uculí. „Ale víš co?“

„Co?“

„Byla to paráda, jak stříleli. Málem jsem puknul smíchy, ale taky jsem se trochu bál. Jednoduše budeme mlčet. Na kočičí duši, na psí uši. Slíbili jsme si to.“

„Bylo to pěkné a hlasité,“ zarozumuje Nicole. „Budu muset jít, nebo se mamka zblázní. Tak se měj,“ zamává mu a rozběhne se domů.

Ethan stojí vrostlý do země a divoce přemýšlí, co to proboha ta děcka vyváděla, že Němci stříleli. Snad nikoho nezabili? Ne to ne. Ale udělali něco jiného. Musí zjistit co.

Rázuje za Nicole. Před domem ji popadne, vezme pod paží a nevšímá si jejího křiku ani třepotajících se rukou a nohou.

„Ticho nebo ti nasekám, mladá dámo!“ Postaví ji ve stodole na zem a přísně se na ni zadívá. „Tak co to bylo?“

„Co? Nic.“ Tvrdohlavě stojí a zarputile se dívá na zem. „Nevím, o čem mluvíš,“ řekne dospěle.

„Ale víš. O těch Němcích, co stříleli. Tak povídej.“ V očích Nicole se mihne úlek, ale mlčí. „Bude to?!“

„Nic.“

„Nicole, nechtěj mě rozzlobit. Vysyp to, nebo tě doma na týden zavřu.“

„To ne!“ vyděsí se. Zvažuje, ale nakonec se rozhodne. „Nic se nestalo.“ Přece slíbila, že bude mlčet.

Ethan to zkusí jinak. „Já tě chválím, že nechceš nic říct. Taky bych to udělal, ale musím to vědět, kdyby se Němci ptali. Jsi rozumná holčička a víš, že jsme ve válce.“ Nicole přikývne. Přece si hrají na vojáky, kdy ona je kapitán a Chapi generál.

„Vím to.“

„A jako starosta to musím vědět, aby se vesnici nic nestalo. Nechceš, aby se něco stalo Puppimu a mamince.“ Bože, nakonec se ze mě stane vyděrač, ale jinou cestu, jak se to dozvědět, nezná.

Nicole stojí a jako vždy když nad něčím přemýšlí, vezme cop do ruky a žmoulá ho. „Udělali jsme draka.“

„To je hezké.“

„Že ano?“ rozzáří se Nicole, z které najednou vše vyletí. „Byl veliký a nádherný a pomalovali jsme ho. Velké oči a obrovské zuby. Dala jsem na něj odrazky a barevná sklíčka. Myslela jsem, že na sluníčku bude zářit a barevně blikat, víš? Taky že jo. Jenže Jean, ten pitomec, ho neudržel a uletěl. Běželi jsme za ním hodně daleko.“

„Až k posádce.“

Nicole se odmlčí, ale podle jejího pohledu ano.

Ethan začíná dostávat celý obrázek a cítí, že se v něm zvedá hněv. „Drak uletěl a uvízl blízko německé posádky. Jelikož byl už večer, zapnuli světlomety a oni…,“ začíná před ním vyvstávat hrůzný obrázek, „oni začali střílet.“

„My jsme nic neudělali. To oni. Nemůžeme za to, že vítr vál špatným směrem,“ opakuje, co jim nařídil Chapi.

„Nicole?“

„My opravdu nechtěli,“ zabručí, ale Ethan v tom cítí spokojenost. Popadne ji, vyhrne sukni od šatů a rukou dvakrát pořádně přiloží. Nicole vyjekne a bouchne Amina do stehna. Ethan ji postaví na zem a drží ji za ruce.

„Jestli to komukoliv řeknete, dostanete všichni takový výprask, že si týden nesednete, je to jasné?“

„Jo. Vždyť jsme přísahali. Nikdo nic nešpitne,“ zapřísahá se, ale na tvářích i přes výprask není ani jediná slzička.

„Tak to ještě jednou řekni svým kamarádům a mazej, než si to rozmyslím.“ Nicole vyběhne ze stodoly, otočí se, vyplázne jazyk a potom už je pryč.

„Dřív než mě zabije Němec, zabije mě vesnice a především děti,“ mudruje Ethan. Proboha, co je to napadlo? Asi se na slavnosti nudili a šli si hrát. Nevinná hra se zvrtla v něco, co mohlo dopadnout moc špatně. Němci budou mlčet. Přece jen nebudou chtít přiznat, že stříleli vším, co měli po ruce, do pitomého draka s odrazkami.

Odrazky. Zvedne se a běží ke kolu. Nejsou tu. „Nicole!“

 

St. Athan, červenec 1953

„Černá hodinka povídání?“

„Asi ano. Ty ryby byly ve válce opravdu výjimkou. A pak už to bylo jen horší a horší.“

„To ano, ale víš co? Nevykládej mi tady tyhle věci a polib mě.“

„Taky mi vyhládlo,“ zasměje se Ethan a přitiskne se k Maxovi víc. Ve tmě najde rty a začne ho líbat. „Sáhni si, jak jsem vyhladovělý.“

„S tím se musí něco udělat.“ Odkryje pokrývku a tápavě hladí Ethanovo tělo. Ten lehounce zavrní. Miluje jeho dotyky, které způsobují, že hoří.

„Mňau,“ ozve se ve chvíli, kdy Max obejme dlaní úd a začne ho přejíždět, zatímco ústy hledá citlivá místečka.

Další slabounké mňau a Max si vzdychne.

„Maxi, řekni mi, proč se ta zvířata probudí v okamžiku, kdy se začneme milovat?“

Max lítostivě vstane. „Zkus se jich optat, Amine, to já opravdu nevím.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (7 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (7 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (7 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (7 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)