• Amater
Stylromantika
Datum publikace20. 4. 2013
Počet zobrazení2469×
Hodnocení4.65
Počet komentářů1

Anglie, srpen 1953 

„Tak, pane doktore, jak to, že jste si odvážil udělat volno?“

„Milý pane kolego, skoro kolego, a jak to, že vy nejste u svých pacientů?“

Max s Ethanem se rozesmějí a rozhlédnou se po kupé. Na sedadla odloží noviny, které koupili, kabáty pověsí na háček. Pak se usadí. Je pátek odpoledne a oni jedou do Londýna. Rozhodli se ho navštívit, protože nemají obleky a svatba Ethanova bratra je na spadnutí.

„Vůbec se mi tam nechce.“

„Na svatbu nebo ke krejčímu?“ optá se bystře Max.

„Obojí.“

„Neměl bys matce odmlouvat.“ Sedí naproti Ethanovi a je mu divně. Nepamatuje si, kdy měl naposledy dovolenou. Jeho volné dny od války jsou pořád stejné. Dovolená představuje pobyt v městečku, pikniky s Ethanem a nedávno byli i v kině na filmu Hrabě Monte Christo s Jeanem Maraisem v hlavní roli. Musí uznat, že je to krásný chlap. Jenže je to herec. On má svého hraběte přímo tady v kupé.

„To máš pravdu, ale pak není žádná legrace a Eva ji má ráda. Co říkáš tomu filmu?“

Max se pousměje. Někdy se jim to stává, že najednou řeknou věc, na kterou druhý myslí. „Zrovna jsem na to myslel a říkal si, že Jean Marais je nádherný chlap.“

„To tedy ano, ale i skvělý herec. Až s ním budou zase něco dávat, musíme na to jít a taky na Marylin Monroe.“

„Blonďatá odbarvená ženská. Takových je.“

„Cha, je sexy.“

„Pro mě ne.“

„Takže bys raději Maraise?“

„Kdybych si měl vybrat, tak jedině tebe.“

Ethan se zardí a přejede si mimoděk tvář. „Nejsem tak hezký,“ namítne.

„Hloupost. Klidně bys ho strčil do kapsy a co se týče herectví, nic jsem na tobě ve válce nepoznal. No, trochu jsi mi přišel divný.“

„Divný? Jak to myslíš?“ Ethan se zamračí.

„Co mám jiného říct? Že jsi mimozemšťan? Podívej se na to z hlediska zástupce velitele. Pěkný inteligentní muž dělá sedláka, kterým není, v zapadlé vesnici, a k tomu umí dokonale německy. Co by tě napadlo?“

„Špión?“

Max pochvalně přikývne. „Taky jsem uvažoval, to si nemysli. Jednu chvilku tě hlídali tři vojáci. Jenže nic. Pročítat ta nudná hlášení bylo utrpení.“

„Ježíši, a já se klidně stýkal s odbojem. Vědět to, tak mě švihne.“ Mimoděk se otřese, když pomyslí, že by mohl být odhalen.

„Ale nestalo se to. Do poslední chvíle jsem netušil, kdo jsi.“

„Ta poprava maquistů mnou tehdy otřásla.“

„Já vím. Proto jsem se k tobě nepřiblížil na pět metrů. Myslel jsem, že je konec, ale ta další událost byla taky špatná. Amine?“

„Ano?“

„Víš, cítil jsi někdy vinu, že ty a já…,“ rozpačitě se odmlčí.

Ethan mlčí. Co má říct? Že ne? Byla by to lež. Každou minutu si vyčítal, že ho nedokáže nenávidět stejně jako ostatní. Vyčítal si, že s ním spí, že touží po jeho dotecích a polibcích. Byl by tisíckrát raději na frontě než být v té vesnici. Nenáviděl sebe, ne jeho. Svědomí mu stále našeptávalo, kolik je mrtvých, že je Němec, že je nepřítel, ale on se místo toho do něj zamilovával víc a víc. I teď po válce ho někdy tísní, že nebojoval tak jako druzí. Měl ho nenávidět vší silou – nedokázal to. Nesnášel tuhle svou slabost, ale nedokázal se ho vzdát. Jakmile ho viděl, srdce poskočilo radostí. Záviděl Danielle její nenávist. Tu jednoduchost, s jakou ho zařadila mezi ty zlé. Měla pravdu a on měl udělat totéž. Nemohl, protože v něm neviděl zlo. Pak vyhráli, ale občas má stále výčitky, že neudělal to, co měl.

„Nenáviděl jsem sám sebe,“ pronese tiše. Nadechne se k další větě, ale Max ho přeruší.

„Přestaneme se o tom bavit, prosím. Jedeme do velkého města, kde si to chci užít. Co myslíš, jak vypadá Londýn teď, po válce? Moc jsem si ho neprohlédl. Ale měl jsem tehdy jiné starosti než se procházet po Trafalgar Square. Říkám to správně?“

Ethan stiskne rty. Dívá se na Maxe. Takhle to dál nejde, protože je jinak minulost zničí. Musí se přestat ukrývat. „Maxi, víš co? V zimě pojedeme na hory.“

„Na hory?“

„Ano, do švýcarských Alp. Nemůžeme se tu pořád skrývat. Eva bude vědět kam jet. A v létě pojedeme k moři.“

„Zbláznil ses.“

Ethan se uchichtne. Málem, že se Max nepoklepal po čele, když to říkal. „Nezbláznil. Vůbec jsem si neuvědomil, že žijeme jak poustevníci. Takhle to dál nejde. Chceš? Pokud ne, nikam nepojedeme. Lyžuješ?“

„Samozřejmě, že lyžuji,“ odpoví dotčeně Max. „Náhodou, abys věděl, výborně. Jen nemám lyže.“ 

„Nevadí, koupíme. Mám rád hory. Stejně neutrácíme. Jsme jak křečci, co syslí na zimu.“

„A co Bubi?“

„Bubi? Co s ním? Dáme ho matce, ať ho hlídá. Ti dva jsou naprosto stejní. Tedy pokud chceš. Můžeme taky zůstat doma,“ řekne úzkostně, protože se Max netváří nijak nadšeně.

„A přivezeme mu něco dobrého na zub. Nějakou specialitu.“

„Samozřejmě že ano. Taky nějaký dárek a na jaře zajedeme za tou klisnou Joy. Podle dopisu a fotografie, co nám poslala Roberta, je docela fajn.“

„Jsem z té klisny rád, protože budeme mít dalšího Bubiho. Co mě to napadlo mít Bubiho dvakrát?“

„Nevím, ale budeme muset rozšířit stáj. Sousedé budou nadšení.“

„Myslíš? Stejně se děsím chvíle, až bude pryč. Je to jediné, co mě spojuje s minulostí. Tedy kromě bratra, který mě nenávidí.“

Ethan se k němu nakloní a sevře mu ruce. Nic neříká, jenom je drží.

„Já vím. Nemusíš nic říkat.“ Max se smutně pousměje. „Za chvilku vysedáme, ne?“

„Ano. Vždy, když jedu vlakem, vyvstanou mi vzpomínky z Francie.“

„Ethane!“ výhružně se ozve Max.

„Já vím,“ provinile se ozve Amine. „Užít si výletu a nevzpomínat.“ Zvedne se a pomůže Maxovi do kabátu, pak sobě. Uhladí mu ho na ramenou.

Max se k němu otočí. „Staráš se o mě.“

„Ty o mě také. Půjdeme, nebo nestihneme přesednout.“

Vyjdou na velké nádraží, kde se snaží zorientovat v hluku lokomotiv, vlakových souprav i lidí. Nakonec najdou vlak do Londýna. Dobíhají, ale šťastně nasednou. Zalitují, že není kupé prázdné jako ze St. Athan. U dveří podřimuje otylý chlap v proužkovaném obleku, co vypadá na obchodníka. U okna si čte časopis žena v hnědém kostýmku a kloboučku s bílou květinou. Na nose má brýle a vedle sebe objemnou kabelu, ze které vykukují pletací dráty.

Oba se posadí uprostřed. Podívají se na sebe. Nakonec otevřou noviny, do kterých se začtou.

„Nepřipadá ti, že je to pořád stejné?“

„Naprosto,“ zabručí Ethan. „Příště si s sebou vezmu knihu. Nechceš zajít do jídelního vozu?“

„Rád. Mám už slušný hlad.“ Když otevřou dveře do jídelního vozu, usmějí se. Pár stolečků je obsazených, jinak prázdno.

„Konečně trochu klidu.“

„Chceš říct, že nás nikdo nebude poslouchat?“ řekne laškovným tónem Max.

„To ne, ale asi mám rád prostor nebo co.“

„Kam pojedeme k moři, když u něj bydlíme?“ optá se Max, sotva se usadí.

Ethan se zarazí. „No nevím, ale optáme se Evy, kam ona a její přítelkyně jezdí, ale zřejmě někam, kde je teplo. Na jih. Itálie, Řecko, Španělsko. Ty Maxi, byl jsi někdy před válkou v cizině?“

„Ani ne. Jenom v Polsku a pak ve Francii v přítomnosti ukecaného protivného starosty.“

„Já trochu ano, ale vždy sám. Víš co? Objevíme svět spolu. Nebyl jsem ukecaný.“

„Jsi blázen, Ethane, ale zdá se, že ho budeme objevovat společně. Prosím jednu kávu a k tomu obložené chleby,“ nadějně se optá mladíka, který k nim přišel pro objednávku.

„Samozřejmě a vy pane?“ Obsluha se obrátí k Ethanovi.

„To stejné. Děkuji.“ Nají se a u kávy sedí. Vyhlížejí ven, povídají si o lidech z městečka, o nové paní učitelce a o tom, jak se městečko nenápadně rozrůstá.

„Jsem zvědavý, koho si Jonathan vybral za nevěstu. Vidím to před sebou jasně. Poslušná ženuška s dobrým rodokmenem.“

„Mluvíš o ženě nebo o koni?“ popíchne ho Max.

„Cha, u Jonathana je to jedno. Mám pocit, že je tu jen kvůli dvěma věcem. Udělat kariéru v politice a k tomu potřebuje mít toho správného koně. Dobře manželku,“ chlácholí Maxe, když vidí jeho výraz.

„Proč se vlastně nesnášíte? To já se svými bratry vycházím. Tedy vycházel jsem,“ posmutní.

„Od tvého přítele Richarda nepřišlo nic?“

„Posledně psal, že Jörgen nemůže zapomenout na svoji ruku, proto hodně pije. Jestliže ho nějaká ženská z toho nedostane, upije se k smrti a já nemohu nic dělat. Když jsem ho posledně viděl, řval na mě, že mě v životě nechce vidět. Prý ať se mažu pelešit s nepřítelem.“ Povzdechne si. O ráně do tváře mlčí. „Věděl jsem, že jakmile se dozví, že nejsem normální, bude takový. Celá rodina by se ke mně obrátila zády. Dřív nebo později bych musel s pravdou ven.“

„Jednou se to musel dozvědět. Nevím, proč jsi mi to neřekl hned.“

„Promiň, styděl jsem se. Já to vím, ale nepřipouštěl jsem si to. Jenže toho dne, kdy jsem ho viděl…“

„Promiň.“

„Ne, neříkej to. Miluji prostě někoho jiného, než by si bratr představoval, a žít sám nechci. Kdybys to nebyl ty, byl by to někdo jiný.“

Ethana zamrazí. Být s někým jiným? Nedovede si to představit. „Je to kvůli tomu, že jsem Angličan?“

„Ne a dobře to víš. A proč se vy dva nesnášíte?“

„Nevím. Vzniklo to tak najednou. Hráli jsme si, dělali spolu stejné věci, přestože je starší, ale asi v patnácti nastal obrat. Nehlásil se ke mně, ignoroval mě, začal mi nadávat a já mu to oplácel. Patnáctiletí kluci, znáš to. Hádky, rvačky. Matka to nejdřív nechápala a otec si mě pozval na kobereček. Prý za to mohu já, tak proč se štěkáme. Nic ze mě nedostal a potom si zavolal na kobereček Jonathana. Když se nad tím teď zamýšlím, myslím, že nějak zjistil, že se mi líbí kluci a hodil mě přes palubu. A otec se ke mně začal taky chovat jinak. S odstupem. Jen Eva ne a později jsem zjistil, že to věděla dávno. Rodinu si člověk nemůže vybírat, ale aspoň mě nezavrhli, i když Jonathan by to nejraději udělal. Jestli bude chtít kandidovat do parlamentu, potom mu budu překážet.“ Pokrčí rameny.

„Mám zmizet?“

„Pitomče, jasně že ne. Je to můj život a když on mě nedokázal přijmout, já mu ústupky dělat nebudu. Otec si spíš přeje, aby udělal kariéru v obchodě, ne v politice.“

Max se zahledí na Ethanův rozzlobený obličej.

„Opravdu nemám zmizet?“

Ethan se k němu nakloní a dotkne se jeho tváře. „Už jednou jsem řekl, že nemám rád studenou postel. Ne, nemáš zmizet. Jestli ano, pak tě vyhrabu a znovu dotáhnu k sobě.“ Oba se začnou usmívat.

„Podívej, Londýn.“

„Obrovské město, kde stopy po válce prakticky zmizely.“

Oba se vrátí do svého kupé. Oblečou se, vezmou tašku a jdou k východu. Vlak se skřípotem zastaví a oni vystoupí. Rozhlédnou se, zda neuvidí Evu nebo řidiče. Pokrčí rameny. Vydají se k východu nádraží, kde stojí taxíky.

„Amine, Maxi!“ zaslechnou a Ethan chytí do náruče drobnou postavu. Políbí ji na tváře.

„Konečně. Maxi, vypadáš stejně nádherně jako posledně. Ethane, doufám, že se o něj staráš dobře, jinak nejsi můj syn.“

„Mami!“

„Evo, jedeme k nám domů. Už jsem vše připravila, ke krejčímu zajdete zítra. Pro jistotu jsem vás objednala.“ Zavěsí se do nich a vzhlédne k jejich tvářím. „Božíčku, všichni puknou závistí, že si vedu takové dva pěkné mladé mužské,“ zašvitoří. „Už vidím, jak to decentně šeptají tvému otci do ouška, že ta hrozná Eva měla zase dva muže. Jenže budou jen žárlit.“ Perlivě se zasměje. Max pohlédne na Ethana. Ten se usměje a naznačí: „Neutečeš“. 

 

Bois, podzim 1942

Hluk. Auta. Ethan je ihned vzhůru a obléká se. Od toho hrozného dne, kdy je vzali na popravu, je připraven ve dne v noci a spí jen na půl ucha. Rychle se dooblékne, ale hned na to se mu ulehčí, když auta pokračují dál. I přesto vyjde ven a rozhlíží se po okolí. Zívne si a chvilku stojí na zápraží.

Svítá?

Mrkne na hodinky. Ne, jsou dvě hodiny v noci. Tak proč je tam tolik světla? Oheň. Někde hoří a on nechce vědět co. Má špatnou předtuchu, že to nebude jen stodola nebo strom. Uvědomí si, že světlo jde směrem od Chabraca. Snad se mu nic nestane.

„Maxi, proč to všechno?“ zamumlá si pro sebe, otevře dveře a ještě jednou se podívá na světlo. Opře se o ně. Váhá, zda má jít spát, nebo se jít podívat, protože dnes už neusne. Potichu jde do své ložnice, kde se posadí na postel. Z nohou skopne holínky a lehne si. Ruce založí za hlavu.

Od té doby, co byl v městečku na popravě těch, kteří pomáhali odboji, se s Maxem neviděli. Úplně přerušili kontakt a pokud něco chtěli, tak to vyřizoval Shauer, který je otrávený, že ho odvádějí od jeho milovaných čísel a statistik.

Nedal vědět, jestli se sejdou nebo ne, a on ani neví, zda by šel. Nevyzná se sám v sobě, ale možná je lepší, že to skončilo. Nemají společnou budoucnost. Vstane, chce zapnout rádio, když si vzpomene na auta. Jen doufá, že sousedi zůstali doma a nevylezli. Poslední dobou jsou Němci podráždění, takže ani směnný obchod už není tak čilý a přátelský jako dřív.

Bohužel na tom obchodě hodně závisí jejich přežití. Opět si lehne a tiše očekává ráno s povinnostmi, které bude muset vykonat.

Ráno s kruhy pod očima vstane a dopotácí se do kuchyně.

Ťukot. Otevře dveře.

„Pojď dál, Jeane.“ Pustí dovnitř Jeana Courteliho, který v ruce mačká čepici. Tak ten je zdráv. Možná jen vzdálený požár, nic víc.

„Dobrý den, starosto, a bůh ti žehnej i tvému domu. Danielle, já…“

„Usedni,“ vybídne ho Ethan a Danielle před ně postaví horkou cikorku a mléko ve džbánku. Oba se napijí.

„V noci jsem byl venku,“ začne Jean.

„Mě probudila auta. Potom jsem od vašeho směru viděl světlo.“

„Viděl jsi to celé?“

„Jenom jasnější oblohu. Podle toho, že tu jsi, nehořela stodola.“

„Přesně tak. Kéž by to byla stodola! V noci jsem nemohl spát. Dominique je nemocná a probrečela celou noc. Šel jsem si ven zakouřit. Zaslechl jsem auta a opatrně šel za nimi. Ne moc daleko. Vím, byla to ode mne pitomost, ale nechtělo se mi do domu. Mezi nimi bylo nákladní. Zastavili u Chabraca.“ Skloní hlavu a sevře v dlaních hrnek s obrázky pomněnek. Zvedne hlavu. „Moc jsem toho neviděl, spíš zvuky, později oheň a střelbu.“

„Takže Chabrac.“

„Jo.“

„Proč potajmu a v noci? Co mohl provést?“

Jean trochu uhne hlavou a zardí se. „Po té popravě k nám přišel, že odboj potřebuje ukrýt zbraně. Jen dočasně. Dokud si to nepřijde někdo vyzvednout.“

„On přechovával zbraně?! Proboha! Mohli vyhladit celou vesnici. Já to tušil, že něco provede. Měl jsem na něho dohlédnout.“ Moc dobře ví, že by to bylo k ničemu. Chabrac byl tvrdohlavý jako mula.

„Odmítl jsem. Mám rodinu, nechtěl jsem s tím mít nic společného. Povídal, ať ti to neříkáme.“

„To nic,“ mávne rukou. „Přetrhl bych ho jako hada. Jenže už se stalo. Víš, co teď musím udělat?“

„Ne.“

Ethan upije. „Do pekla s ním.“

„Za mnou byl taky,“ ozve se tiše Danielle.

„Obešel všechny ve vesnici?“

„Nevím,“ pokrčí rameny Jean. „Musím jít. Jen jsem chtěl  no víš.“

„Jasně a pozdravuj Sylvii a mrňata.“

„Budu pozdravovat a požehnání domu i vám.“ Nasadí baret na hlavu a vyjde z domu.

„Mám já to zapotřebí?“

„Co je, Amine?“ optá se starostlivě Danielle. Je jí hrozně z té zprávy o Chabracovi, ale poslední dobou se hodně vesnici odcizil. I tak je jí smutno. „Co si myslíš, že se stalo?“

„Nic. Odcházím. Mám z toho moc špatný pocit.“ Bojí se toho nejhoršího. Vstane a dlaněmi se opře stůl. Praští do něho, až nadskočí hrníčky. Proč musí být tak bezmocný? Z věšáku sundá čepici, nasadí ji a obleče kabát. Venku se rozhlédne, zda poblíž není hlídka. Musí jít a bůhví, jestli se vrátí, ale nejdřív se podívá na místo Chabracova statku. Vztekle šlape na kole. Míjí jeden dům za druhým, aniž si někoho všímá. Mine hospodu, další domy, dům Courteliových. Šlape až k místu, kde stával statek Chabracových. Až moc blízko lesa, pomyslí si. Odboj tu byl určitě skoro den co den. Tušil to, ale nemyslel si, že bude tak pitomý a bude něco přechovávat, zvlášť zbraně.

Ví, že vesnice se za ním dívá a čeká, co udělá.

Zastaví, zpovzdálí sleduje kupu ohořelých trámů a cihel. Všechno shořelo. Dům, stodoly, kurník, dokonce i záchodová budka. Zvířata se splašeně porozutíkala a jejich hlasy se ozývají z křovin. Přijde blíž, položí kolo do trávy a smutně pozoruje zkázu. Nad spáleništěm se vznáší pach spáleného masa zvířat, která nestačila utéci. Občas ohořelý trám spadne a zajiskří červenými uhlíky se sprškou jiskérek. Do vzduchu se vznese popílek a vítr rozfoukává jemný šedivý prach, který pokrývá okolí. Uvnitř domu ještě doutná oheň.

Vytáhne kapesník, aby mohl dýchat. Rozhlíží se, jestli neuvidí těla. Nejsou, což znamená, že žijí. O něco zakopne a odskočí. Mrtvý pes pokrytý šedým popelem. Nebýt oháňky nepoznal by, co to je. Zřejmě zaútočil na četníky. Opatrně jde dál a obhlíží, jestli je něco v pořádku, ale práci odvedli důkladně a z překrásného statku zůstaly jen černé trámy s cihlami. Začíná mu být nevolno z pachu a zkázy. Dříve živé místo je najednou mrtvé.

Zaslechne hlasy. Prudce se otočí k sousedům.

„Nejsou tu. Odvezli je, ale chce to pochytat dobytek, který přežil, a zakopat mrtvá zvířata. Taky ošetřit ta popálená.“ Na mysli mu vytane Chabracův hnědý pes s bílou nohou.

„Museli je dostat hned, když nedokázali zachránit zvířata. Bastardi,“ řekne pobledlý Lestriel, který bezmocně svírá ruce v pěst. Nemůže uvěřit tomu, co vidí.

„Uděláme to hned.“

Ethan přikývne a dojde pro kolo.

„Ještě dobře, že nezapálili les,“ zaslechne poznámku Millie.

„Ano,“ řekne někdo další, ale už neví kdo.

Opět zuřivě šlape směrem k posádce. Ví, že tam musí jet a optat se proč. Nechce se mu a vzteky se mu tmí před očima. Zbraně. Za vše mohou ony. Za válku i za mrtvého Chabraca. Za nenávist, která v něm doutnala, až ztratil zdravý rozum.

V polovině cesty seskočí, odhodí kolo na okraj cesty. Začne šeptat, protože se neodvažuje křičet.

„Ethane, uklidni se, uklidni se. Klid. Nesmíš být rozčilený.“ Nadechne se a zvedne hlavu k obloze. Něco se v něm zlomí. „Pitomec! Pitomec!“ vzteky řve na pole se strništěm. Odněkud se ozve zakrákaní. Otočí se směrem k černému ptákovi. Nějak ho ten obyčejný pohled uklidní, proto opět nasedne na kolo. Musí rozvážit, co řekne a co udělá. Uvidí se přímo s velitelem von Bellenem nebo Maxem? Jenže uvidí je vůbec? Je možné, že ho dovnitř vůbec nepustí. Možná by měl jet na policii do města, ale nemá na ten den propustku. Taky nechápe, proč je tahle oblast tolik hlídána.

Za chvilku je mu teplo od šlapání a nejraději by si sundal kabát. Zastaví, rozepne knoflíky. Chvilku stojí a hledí k bývalému zámečku. Zastaví před branou a krátce se pomodlí, aby nezůstal v jejich celách. Dotlačí kolo k bráně, kde strážným podá doklady.

Romana, který má hlídku, zná. Snad mu pomůže, ale jindy přátelský Němec je zachmuřený.

Sleduje ruce, které pečlivě listují knížkou.

„Důvod?“

„Někdo u nás ve vesnici vypálil statek.“

„Aha. Myslím, že pan Shauer vás očekává.“

 Ethan pozná, že o tom vědí, ale proč tyhle okliky? Je rád, že ho pustil.

„Můžete jít.“

„Děkuji,“ zamumlá. Nejraději by je poslal do pekla. Zaslechne řičení koně a zahlédne černý zadek a ohon. Bubi? Postaví kolo u brány a pomalu jde ke dveřím, kde přebývá Shauer. Tentokrát úplatek nenese.

Vždy, když kráčí přes nádvoří, cítí pohledy vojáků a ptá se sám sebe, jestli přejde nádvoří. Nemá to tu rád a zámeček to už dávno není. Spíš pevnost, na které se jak oni, tak okolní vesnice nadřeli. Moc se nerozhlíží a zaklepe na dveře.

Ty se otevřou a on podá knížku dalšímu vojákovi, který sedí u stolu s telefonem. Prohlíží si ji stejně pečlivě jako Roman. Telefon zazvoní a voják v perfektně nažehlené uniformě se postaví do pozoru, teprve pak zvedne sluchátko.

„Dozorčí služba… Ano, pane kapitáne. Rozkaz!“

Smál by se tomu postoji v pozoru, i když tu kromě něho nikdo není. Jenže mu není do smíchu od té doby, co zahlédl světlo na pozadí temného lesa a narůžovělou oblohu. Kéž by to byl východ slunce!

„Klausi!“

Jiný voják, který zrovna přichází, přiběhne a sedne si na židli.

„Pojďte za mnou.“ Upraví si uniformu a vede ho nahoru. Takže k Maxovi, uvědomí si mrazivě. Byl tu jen jednou na Vánoce. Jinak chodí dolů k Shauerovi, když potřebuje obnovit propustku do města, protože jsou časově omezené nebo na jednu cestu. Zajímalo by ho, zda je to stejné v celé zemi. Jde po schodech nahoru a snaží se nerozhlížet. Nezměnilo se to tu, myslí si, když vidí stejné maličkosti. Křeslo, obraz, snad jedině květina přibyla. Vyjdu odtud v pořádku? S čepicí v ruce jde poslušně za vojákem, který zaťuká na známé dveře.

„Dále!“ Vstoupí dovnitř, zavře, sotva uběhne pár vteřin a vyjde.

„Počkejte tady!“ ukáže na židli a sám odejde.

Ethan se posadí do pohodlného křesla, které tu zůstalo po bývalých majitelích. Vzpomene si, že na takovém naposledy seděl doma u rodičů. Bylo dokonce i podobné. Vínový potah se žlutými vyšívanými květinami. Prohlíží si obraz naproti. Lovecká scénka. Lovci v červených oblecích na koních, mezi nimi psi a před nimi ohlížející se liška. Scéna jako vystřižená z Anglie. Sklouzne na koberec. Tohle patro ponechali v původním stavu. Upře opět pohled na obraz, ale za chvilku ho má dost. Uvědomí si, že nikdy na lovu nebyl.

Stočí zrak na tapetu. Vzorek vytvářející květiny. Nelíbí se mu. Neodváží se pohnout. Mrkne na hodinky. Od té doby, co tu je, uplynula půlhodina. Jak dlouho ještě bude čekat? Jenže může čekat věčnost a nakonec ho pošlou nazpět, takže bude muset opět přijít druhý den. Trest, Maxi? Za co? Že jeden z nás schovával zbraně?

Možná ano. Nechce se mu vysvětlovat, proč přišel. Proč to ten osel udělal? Proč se nechal nachytat? Určitě ty zbraně měl od začátku války, tak proč až teď? Co se stalo? A stane se to znovu?

Otřese se při té myšlence. Kdo bude na řadě? On? Courteli? Někdo jiný? Nechce, aby jednou přijeli, vyhnali ho z postele a on se musel dívat na hořící domov. Teď je statek jeho domovem a přirostl mu k srdci. Nechce vidět další světlo na obloze v jednu hodinu ráno. Chce klidně spát celou noc.

Dveře se otevřou a on pohlédne do Maxovy tváře. Je stejně unavená jako ta jeho. „Pojďte dál.“

„Děkuji.“ Zvedne ztuhlé tělo ze židle a vstoupí.

Max přejde pár kroky místnost, posadí se za pracovní stůl. Před sebou má haldu papírů.

„Co chcete? Mám málo času.“

„Dnes v noci shořel dům Chabracových.“

„Co já s tím mám společného?“

„Víte, já se omlouvám, ale oni zmizeli.“

„Tak to je závažný přestupek, ale my jsme vojenská posádka, ne policie. Jsem rád, že jste mi to oznámil, a zprávu předám veliteli policie. Možná jsou jen u sousedů?“ navrhne.

Nejraději by na něho zařval: „Kam jste je odvezli?“ „Nejsou a střílelo se tam.“

„To je mi líto. Zřejmě bandité. V okolních lesích je jich hodně a kdybyste nám pomohli, určitě bychom je našli a eliminovali. Jenže vy nespolupracujete, jak mi povídal plukovník.“

Ethan se nadechne. Má toho dost. Nanejvýš odtud neodejde. „Rád bych věděl, co se s nimi stalo,“ řekne pevně, přestože má šílený strach.

„Vy to nevíte?“ podiví se Max, který se zvedne od stolu. „Jste stále drzejší.“

Ethan stojí, nervózně žmoulá čepici. Čeká, protože nic jiného dělat nemůže.

„To, co se s nimi stalo, vás nemusí zajímat. Porušili důležitý zákaz a bez povolení přechovávali zbraně.“

„Děkuji.“ Neví, co říct víc. Dozvěděl se, co chtěl. Určitě jsou v kriminále.

„Starosto.“

„Ano, pane kapitáne Meiere?“

Max zvažuje, ale pak si vzpomene na chvíle rozkoše. Jejich vztah už skončil, ale má toho Francouze stále rád a to, že se tu objevil, mu imponuje. Neřekl by, že se přijde optat, co se s tou rodinou stalo. On sám se o tom incidentu dozvěděl v noci od plukovníka a taky ví, že ve vesnici je teď razie. „U nás vinu nehledejte a teď už zmizte. Mám hodně práce.“

„Děkuji, pane kapitáne Meiere.“

„Vypadněte!“ zařve a přejde ke dveřím. Prudce je otevře a Ethan rychle odejde. Dveře se s třísknutím zavřou a on na roztřesených nohou jde dolů po schodech. Projde kolem dozorčích ke dveřím na nádvoří.

Projdu nádvořím?

V druhém patře zámečku se pohne záclona a Max pozoruje jeho odchod prostředkem nádvoří, jako by mu to vše patřilo. Statečný a velmi rozumný muž. Kdyby nepřišel a nezeptal se, musel by to hlásit. Bezpečnost Říše… Snad razie na nic nepřijde. Pustí záclonu a pohlédne na tunu papírů, které by měl vyřizovat velitel. Tedy aspoň některé z nich. Jenže ten na posádku kašle a věčně je u své milenky v městečku, nebo se baví v Paříži, pokud nejezdí po poradách. Sedne si za stůl, přetře si spánky. Bolí ho hlava. Potřeboval by se uvolnit v něčí náruči, ale je jen jedna, po které touží. Raději vezme pero a začne pročítat papíry.

Jsem stále tady, oddechne si Ethan. Vezme kolo, projde bránou opět za pečlivé kontroly strážných. Ještě chvilku vede kolo, ale potom na ně nasedne.

Rozechvělý došlape ke statku. Popravdě se s ním ráno i s ostatními loučil. Myslel si, že se tu už neobjeví a skončí v cele jako Chabracovi, protože ti tam skončili určitě. Otázkou je, co řeknou? Udají svoje sousedy? Chabrac Němce nenávidí, tak snad nic neřekne, ale varovat odboj musí, i když o tom určitě už vědí. Vejde do domu. Něco je špatně. Zbledne, když si všimne nepořádku. Danielle dům udržuje v čistotě. Razie. Stalo se něco? Zpanikařeně začne hledat Danielle a Nicole. Kde jsou? Začíná mít strach, ale ovládá se. Kde jsou? Uvažuj! Vběhne do stodoly, kde uvidí Danielle u krav. Uleví se mu. Je v pořádku.

„Jsem zpět.“ Prudce obejme Danielle, kterou pevně drží. „Bože, jsem tak rád, že jsem se odtamtud dostal.“

„Nemohu chytnout dech, ale proč by ses neměl vracet? Byl jsi tam tolikrát. Jo, byla tu razie z města. Chovali se hnusně,“ pokrčí rameny jako samozřejmost. „Zřejmě hledali zbraně, ale nic nenašli. Doufám, že ostatní dopadnou taky dobře. Ethane, víš něco?“

„Máš pravdu. Proč bych tam měl zůstat. Zbraně,“ pokrčí rameny. Je rád, že je všechno v pořádku. Pustí ji a jde jí pomoci vyhnat krávy na poslední trávu. Pomalu je začínají přikrmovat.

Když za nimi zavřou vrátka od ohrazené pastviny, pomalu jdou k domu. V tu chvíli se Ethan zastaví a zbledne. „Danielle.“

„Co je?“

„Mezi námi je zrádce. Můžeš prosím tě ihned poslat Nicole ke kapličce? Prosím.“

„Zrádce? Počkej, nikdo by nás nezradil. Všichni spolu držíme. Co je to za nesmysl?“ rozčileně na něj zaútočí.

„A jak se Němci dozvěděli o zbraních?“

„Od odboje?“ navrhne nejistě, ale když dojde domů, zavolá: „Nicole!“

Ethan se na ni zadívá skepticky. Celou cestu domů o tom přemítal a pořád to nechtěl vidět. Vždyť s nimi žije. Ale nic jiného není možné. „Nevěřím tomu. Meier poznamenal, že jejich vina to není. V tom má pravdu.“ Kdyby to neřekl, možná by to přešel jen tak, ale to, že zdůraznil, že jejich vina to není… Udělal to záměrně nebo se jenom přeřekl?

„A čí by byla?!“ vybuchne Danielle. „Oni to udělali, tak čí vina by to byla než jejich? Mezi námi zrádce není. Dáš víc na slova nějakého Němce než na nás?!“

„Uvažuj trochu. Chabrac obcházel všechny, jestli by mu nepomohli. Dobře víš, že s tím jsem nesouhlasil, a odboj mi slíbil, že nás nechá na pokoji. To příměří musím dojednávat s každým novým velitelem. Co když někdo z nás to Němcům řekl?“

„Hloupost, Amine. Známe se léta! Kdo by na koho co říkal a proč taky? Jsme na jedné lodi.“ Vytáhne papír, který začne stříhat na pruhy.

„Danielle, v každé válce jsou zrádci a někdy jsou jimi ti nejbližší.“

„Mami?“

Ethan se zadívá na Nicole. Zase vypadá, jako by se protáhla křovím. Na punčoše bodláčí a šaty  škoda mluvit. Kterými místy ta holka chodí? Musí to říct Danielle, ale podle jejího pohledu jí to zřejmě taky došlo.

Danielle dodělá růže a podá je Nicole.

„Mně se tam nechce!“ prohlásí. Danielle si povzdechne. Co teď?

„Tak já tam tedy půjdu.“ Vykoukne ze dveří a zakřičí: „Puppi!“ Chvilku počká a pak zakřičí podruhé: „Puppi!“

Odněkud se vyřítí velká černá vychrtlá obluda s vyplazeným jazykem. Skončí v kuchyni, až se převrátí židle. Danielle si uhladí hnědé vlasy. Aniž si toho všimnou, Nicole popadne růže a zmizí i s Puppim.

„Danielle, co teď?“

„Sama nevím. Měla jsem ji více hlídat, ale od večera do rána jsem v hospodářství a řeknu ti, jsem už unavená. Začne pomalu zima, tak snad se dostanu k tomu, abych jí něco nového ušila. Roste jako z vody.“

„Mohl bych ji po večerech učit, protože z ní vyrůstá pěkná uličnice. Postrach vesnice. Představ si, že vede všechny vesnické děti.“ Ví, proč přeskočila z tématu a on jí ponechá iluzi, že sousedé jsou přátelé. Chapi už zde není a Nicole po něm převzala vůdcovství.

„Božíčku. Neuvědomila jsem si to.“ Rozpačitě sedí u stolu, žmoulá si zástěru a přemýšlí nad tím. „Pitomá válka.“

„Ano.“ Pitomá válka, která z člověka dělá napůl zvíře. Kdo je mohl zradit? Kdo to byl? „Pojedu přeorat pole.“ Vstane, ale nechce se mu. Jeden den nic nedělat. Zajít si do divadla, na večeři a pak se pomilovat. Zapomenout na strach, na pocit bezmoci, na to jak přežít další den a netušit, jestli přežije ten příští.

„Dobře.“

Ethan venku nastartuje traktor.

Strach.

Strach ze smrti, kterou nemůže ovlivnit. Strach, že nebude mít nic k jídlu. Strach, že ho někdo zradí. Strach z toho, že mu vyplivne motor a on neoseje. Strach z toho, že počasí bude šílet a oni neseberou úrodu.

Strach. Má ho plné zuby. Až skončí válka, opije se samou radostí, že je konec.

Vyjede na pole, kde o kus dál na dalším poli se svými koňmi orá Andrés. Na ně dva je toho moc. Příští rok budou muset vzít býky, možná dokonce krávy. Orá až do večera a jen jednou doplní palivo.

S padající tmou mávne na Andrése a oba odjedou do svých domovů. Jak se asi má Andrés? Je sám na svém statku, nejblíže posádce, blízko rybníku, ale daleko od lesa. Není mu tam smutno?

„Večeře je na stole,“ zaslechne ve dveřích domu.

„Jsem unavený, Danielle, že ani nemám chuť, ale jíst se musí, že?“ křivě se usměje a políbí ji na tvář. Ta překvapeně zamrká, ale Ethan pokračuje dál do kuchyně. Odsune židli a usadí se. Prohrábne si vlasy, na sobě starý hnědý svetr a upřeně zírá na zelenožluté kostky na ubruse. Pohladí ho. „Chci, aby skončila. Tak co máme k jídlu?“

Nedokážu o tom nepřemýšlet. Kdo je zrádcem? Kdo? Courteli? Chabrac to nemůže být. Nebo Andrés anebo Fraser? V opilosti mohl něco prokecnout v hospodě před německými vojáky. Někdo jiný? Brux? Může to být kdokoliv. Mohl Chabraca zadržet? Mohl s tím něco udělat?

„Nepřemýšlej o tom!“

Ethan se podívá na vykoupanou Nicole, která sedí u stolu. V koutě s hlavou na packách podřimuje Puppi, který zanedlouho vyrazí na noční lov. Danielle u sporáku. Rodinná pohoda a mezi nimi je vlk, který kouše. Může to být Danielle? napadne ho zničehonic. Otřese se, když si uvědomí, kam jeho myšlenky směřují. Začíná hledat zrádce v jemu nejbližších osobách. Tohle Němci určitě chtějí.

„Amine, o čem nemáš přemýšlet?“ optá se nevinně Nicole. „Amine, kdy se vrátí Simon a Judith? Někdo zabil Serge a zapálil dům. Nelíbí se mi tam.“

„O zimě, slečinko,“ zalže pohotově. „Já nevím, sluníčko.“ Serge – malý hnědý pes s bílou nohou. Je mu špatně, ale jí dál.

Ta se zamračí a potom usměje. „Zima, to je hodně sněhu, že? Budeme stavět sněhuláka?“

„Ano a taky se budeme učit.“ Je rád, že se dál nevyptává. Umět tak jako ona hodit věci za hlavu.

„Učit? Já nechci.“

„A proč?“ Díky bohu za Nicole. Nebýt jí, asi by zestárl a uschnul.

„Protože všechno znám!“

„Opravdu? Tak mi řekni, kde je Itálie.“

„Itálie?“ zamračí se. „To nepotřebuji vědět.“

„Tak vidíš, že vše nevíš.“

„A dozvím se to?“

„Samozřejmě.“ 

Nicole chvilku přemýšlí. „Ale Puppi se bude se mnou učit taky.“

„Samozřejmě a jestli budou chtít tví kamarádi, mohou se přidat.“

„Nene. Jen já. Budu nejchytřejší a budu všechno vědět a budu se nad nimi vytahovat.“

Ethan se nad tím prohlášením pousměje stejně jako Danielle. Je rád, že se nevyptává, kam zmizeli Judith se Simonem. Nevěděl by co říct. Doufá, že to přežijí.

„Tady máte,“ podá jim talíře s bramborami, vajíčky a trochou zeleniny. Usedne a poděkuje Bohu za jídlo. Začnou jíst.

„Jdu spát. Dobrou noc a krásné sny, cácorky.“

„Jsem slečna.“

„Tak princezno!“ Klesne před ní na koleno a pokloní se. Nicole nakrčí nosík a lžíci ho poklepe na rameno. „Mami, budeš mi chvilku číst?“ Vzápětí se obrátí k Danielle.

„Dnes ti budu číst já. Chceš?“ nabídne se Ethan.

„Juuu, ano, chci. Mami, jdu do postýlky!“ Sklouzne ze židle a už jen zahlédnou vlající copy a Puppiho, který za ní vyrazí.

„Díky moc.“

„Není za co.“

„Děláš toho pro nás hodně.“

Ethan mávne rukou. Nedělat, asi by se zbláznil. Být sám, asi by se dávno utopil v láhvi vína nebo provedl nějakou pitomost. Kupodivu to, že dělá starostu, jeho touhu po dobrodružství utlumilo a díky bohu za to. Byl blázen, když se přihlásil do armády. Tati, měl jsi v tolika věcech pravdu. Jsem velký tupý osel. Jestli to přežiju, řeknu ti to.

„Co jí mám číst?“

„Řekne si,“ uklidní ho Danielle.

Ethan přikývne a jde do Nicolina pokoje. Uvnitř se rozhlédne, kam se má posadit. U postele, kde svítí svíčka, je už připravená židle.

„Tak, princezno Nicole, co budeme číst?“

„O Popelce. Tamta velká kniha.“ Ethan vezme z malé knihovničky knížku. O Popelce ho nijak neláká číst. „A co bys řekla, princezno, kdybych dnes četl o pirátech?“ Zahlédne knihu s názvem Pirátský útes.

„O pirátech?! Ano, ano. Maminka mi ji nechce číst. Že prý jsem moc malá.“ Nadskakuje a tleská radostí.

„Tak já ti ji přečtu, ale bude to naše tajemství.“ Měla by už číst sama, ale je válka. Možná, že ji rozmazlují až moc, ale on chce, aby zůstala tím dítětem, které potkal. Nejde to, uvědomí si, když jí pohlédne do tváře. Je mu nějak smutno. Taková divná tíha u srdce.

„Dobře a zítra budeme pokračovat. Je moc tlustá na jeden večer.“ Spokojeně se zavrtá pod pokrývku, až jí vykukuje nosík. Puppi spokojeně buší ocasem do podlahy.

„Na pobřeží v jedné daleké zemi u moře stojí hospoda na útesech. Moře je zde divoké a nezkrotné stejně jako skály, o které se rozbijí. Do dálky září světla oken jako velké hladové oči. Nad dveřmi vrže vývěsní štít, na němž byl kdysi dávno vyryt nápis U piráta.

V tu dobu, co začíná náš příběh, zrovna řádila bouřka, která zdvihala moře až k úpatí skal, a vlny se o ně tříštily. Nebe bylo zamračené a vítr vyl v oknech a komíně. Všichni seděli tiše u ohně, když najednou zaslechli ťuk, ťuk,“ zaklepe na židličku a Nicole sebou trhne.

Po deseti stránkách čtení už ví, proč jí to Danielle nechtěla číst, ale Nicole mezitím usnula. Raději schová knížku do přihrádky a jen doufá, že nebude mít noční můry. Vyjde ven, když zaslechne dlouhý hvizd. Trhne sebou, když si uvědomí, že je to jen vítr. Během čtení se musel zvednout, protože když dooral, nebyl nijak velký. Pohlédne na divoce se ženoucí mraky. Vypadají jako rozzlobení démoni noci, o kterých před chvílí četl.

„Snad jsem to nepřivolal,“ zabručí mimoděk. Přitáhne si kabát k tělu a vyrazí do stodoly. Má co dělat, aby od nich zavřel vrata, tak je vítr silný.

„Co se děje, starosto, a proč je vypálený statek Chabraca? Víme, že jsi byl na posádce,“ zaútočí na něj z přítmí hrubý hlas.

„Fuj, to je počasí. Jo byl.“

„Sakra a co? Chabrac byl jedním z nás.“

Unavený Ethan se naštve. „Pitomci! Mohli jste ohrozit celou vesnici. Uvažujete vůbec?“

„Hele, starosto, nebuď drzý. Chabrac měl ty zbraně od začátku, tak proč teď?“

„Protože si ten pitomec pustil hubu na špacír. Proto. Máme mezi sebou zrádce. Chodil po všech rodinách a co myslíš, že jim navrhoval? IDIOT je to!“

„Ježíši!“ vyhrknou chlapi a sevřou zbraně. Jeden se pokřižuje.

Ethan se uklidní, uhladí si vlasy. „Meier mi řekl, že to není jejich vina. Někam je odvezli, tak se modlete, aby vás nepráskli. Asi bych varoval lidi a na nějakou dobu se zdejchl. Ráno tu byla razie. Určitě hledali další zbraně.“

„Víme sami, co máme dělat. Cyrane, jdi.“

„Jasně, šéfe.“ Ze sena seskočí malý mužíček a proklouzne vraty.

„Hele, domluvili jsme se, že neohrozíte vesnici.“

„Zbabělci!“ zasyčí někdo vzadu.

„Sklapni. Máme rodiny. Děti. Nechceme skončit jako ti v létě nebo jako Chabrac,“ odsekne Ethan.

„Byli to mučedníci a budou pomstěni.“

„To je moc hezké, ale nezapomeň, že v nás máte zázemí. V téhle vesnici zbraně nechci vidět až do konce války. Pak je mi to jedno.“

„Hlídáš si svůj zadek?“

„A proč ne? Mám ho moc rád. A jo, jsem zbabělec a co má být?“ klidně to přizná, ale skřípe zuby. Skoro řve, ale oni se nemuseli dívat na světlo na noční obloze ani čichat pach spáleného masa. Nezakopli o Serge a neslyšeli teskně bučet tele, které hledalo matku.

„Fajn, starosto. Nebudou.“

„To jsem rád, ale nejsem nadšený tím, že někdo z nás je zrádce. Dokážete zjistit, kdo jím je?“ optá se opatrně.

„Jako bys to nevyslovil. Samozřejmě, že ano.“

„Dobře, to jsem rád, protože bych nerad hlídal i své lidi.“ Zarazí se nad oslovením „své lidi“. Kdy tak začal uvažovat? Kdy se stali jeho lidmi? Rozpačitě si přetře tvář.

„Jen tak mimochodem, začne výlov ryb, že?“

„Nezapomínám. Pět procent je vašich.“

„Musím se přiznat, že jsem to považoval za šílenost, ale mít rybu…,“ nedořekne.

„Popravdě to byl šílený podnik a kdyby nám nepomohli…,“ zarazí se a povzdechne si. Uvidí Maxe, protože ten u toho bude chtít být. „Máte na někoho podezření?“

Velitel pokrčí rameny. „Možná. Půjdeme. Dnes se venku žení všichni čerti. Pro nás jedině dobře.“ Vyklouzne se svými lidmi ven a Ethan se usadí na stoličku. Poplácá krávu po zadku, ta se jen ožene ocasem. Jsou vypasené a musejí tak zůstat až do jara. Mléka zatím dávají dost. Dvě se budou telit.

Kdo je zrádcem?

Nakonec vyjde do nečasu, který se rozpoutal, zatímco jednal s maquisty. Do obličeje ho uhodí vítr s kapičkami studeného deště. Předkloní se a prodírá se k domu. Zakleje nad dveřmi, které se díky síle větru zabouchnou. To je svinské počasí, pomyslí si. Zastaví se u dveří Nicole a nakoukne dovnitř. Spí a jak je vidět, nemá z těch pirátů noční můru. Těší se, že bude ve čtení pokračovat. Tiše zavře. V ložnici se svlékne, oblečení pečlivě složí a vklouzne do pokrývek. Začíná zima, proto by měl natahat dřevo z lesa nejen sobě, ale i Genevivě a sousedům, kteří nemají koně. Usne trhavým spánkem, v kterém se mu honí hlavou piráti v německých uniformách a s nimi odboj.

Ťukot. Vyskočí a mrkne se z okna. Sychravo, zima, hnusně a on se rychle obleče. Vyjde ven. „Co je?“ V takovém dni by se nemělo vycházet, pomyslí si znechuceně.

„Brux!“ vyhrkne Geneviva zabalená do tlustého vlněného šátku. Třese se zimou a je bledá jak plátno.

Ethan si povzdechne. Takže tentokrát je poslem špatných zpráv Geneviva. Proč jednou nemůže přijít krásný zlatovlasý chlapec s modrýma očima? Žádný ve vesnici není, odpoví si. Vrátí se dovnitř, obleče boty, kabát a vyjde ven. Ježíš, i přes oblečení je zima.

„Co se stalo?“

„Uvidíš sám, starosto. Nepříjemný pohled.“ Jdou k největšímu statku v okolí. Projdou velkou bránou na nádvoří. Zaslechne z obytného stavení pláč, ale Geneviva ho vede dozadu. Nechápavě se po ní podívá.

„Tady!“ Hlouček vesničanů se rozdělí a on jde k hnoji, který se tam skladuje.

„Merde!“ zakleje a zírá na Bruxe v noční košili s tváří zabořenou do hnoje. Na zádech rozpitý krvavý květ. Nakloní se a odežene havěť, kterou přilákala krev i přes zimu. Otočí ho.

Ježíši!“ zamumlá, pustí ho a mimoděk se pokřižuje.

 

Londýn, srpen 1953 

„Tak tady jsi bydlel? Nikdy jsem tu nebyl. Ne, vlastně jednou ano.“

„Máme dva pokoje.“ Ethan přestane psát na stroji a políbí Maxe.

Ten mu to oplatí. „Neměli jsme spát?“

„Víš, že někdy neusnu.“

„Já taky.“

„Maxi, byl Brux opravdu zrádcem?“

„Byl. Plukovník ho naverboval  ani nevím kdy. Jeho vlastní iniciativa. Asi chtěl mít informátora. Chabrac tehdy nic neřekl. Raději si prokousl jazyk, než aby mluvil. Ptal jsem se známého v městečku. Jeho žena o ničem nevěděla.“

„Krucinál. Byl tvrdohlavý a nenáviděl celý svět. Nejen vás, ale i sebe a sousedy. Myslel si, že jeho jediný syn padl hned na začátku války nebo něco podobného. Zřejmě už se to nikdy nedozvíme. Zemřel, že?“

„Ano i jeho žena. Nevydrželo jí srdce. Měl jsi být další na řadě a potom sousedi. Chtěl zachránit své bohatství za každou cenu. Snažil se proti tobě cokoliv najít, ale nešlo to.“

„Proč shořel statek? Nemuseli jste ho ničit.“

„Zapálil ho Chabrac. Aspoň to tvrdil můj známý od četníků,“ pokrčí rameny. „Už nezjistíme, co přesně se tehdy stalo.“

„Psal jsem dlouho. Vadí ti to?“

„Nevadí, to přece víš a pak, nechci se tu s tebou milovat. Mám takový divný pocit, protože tvůj otec mě nesnáší a bratr to o mně určitě ví.“

„Nic si z nich nedělej. Já tě miluji, na tom snad záleží. Konec konců žiješ se mnou  ne s mým otcem a bratrem.“ Protáhne se, až mu křupne za krkem.

Max ho s úsměvem pozoruje. Málem toho štíhlého Angličana na podzim roku čtyřicet dva ztratil. Jenže nevydrželi být sami. Touha převládla nad rozumem, nad rozdíly v jejich postavení, nad tím, že byla válka. Přistoupí k němu a zezadu ho obejme. „Miluji tě, Amine.“

Ethan se o něj opře, položí ruce na jeho a nechá se objímat.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)

Komentáře  

0 #1 Odp.: Ve jménu Říše: 14. ZradaIps 2014-10-01 19:58
Líbí se mi, jak se něco z toho vysvětlilo teď na konec. Je to skvěle rozdělené a krásně to navazuje.
Citovat