• Saavik
Stylromantika
Datum publikace1. 5. 2013
Počet zobrazení3068×
Hodnocení4.91
Počet komentářů3
Oceněnípovídka roku 2013

Johan prohlížel štěňata hemžící se psincem. Starý Vaněk, který se o psy staral, mu dal do malé ohrádky několik odrostlých štěňat, aby si mohl vycvičit, nebo nechat vycvičit svou vlastní smečku. Johan osobně nespatřoval nic v tom štvát nebohé zvíře, až padlo. Když už tak vystopovat a zastřelit. Žádné štvaní. Raději chodil na ryby. Ale teď se mu psíci hodili, protože potřeboval nějakou výmluvu, aby mohl chodit co nejčastěji do lesa. A za Hubertem.

- Kdybyste si přál, můj syn vám rád pomůže. S výběrem i s výcvikem. Jakube, pojď sem! -

Přiběhl chlapec, a aniž by se na Johana podíval, hluboce se uklonil. Nedalo se poznat, jestli má ze svého úkolu radost, nebo ne. Vlastně to byl Vaňkův synovec. Syn jeho zemřelé sestry. Po matčině smrti se ho laskavý strýc ujal, přestože sám měl svých pět dětí. Teta a on na něj byli hodní. Bratranci i sestřenice ho vzali mezi sebe, ale přesto se cítil povinován strýci nějak odplatit. A tak se mu aspoň snažil pomáhat v práci. Byl to tichý, nemluvný chlapec a své dny nejraději trávil obklopen čtyřnohými kamarády. Pod Johanovým přímým pohledem zrudl a uhnul očima. Zkřížil ruce v klíně a čekal na rozkaz. Vlastně Johana ani moc neznal, jen ho občas vídal. Nevěděl, jaký je, jen doufal, že není jako jeho otec. Zlý a prchlivý. Kolikrát od Varzila schytal kopanec nebo ránu bičíkem, když nebylo vše podle jeho představ nebo to nebylo dost rychle. A proč by měl být synáček lepší než otec? Opatrně zvedl oči a jejich pohledy se setkaly. Johan se povzbudivě usmál. Jakub před ním stál jako ztělesněná pokora. Pak ho ale úsměv přešel. Pochopil, že se ho Jakub bojí jako jeho otce.

- Pojď, podíváme se a ty mi poradíš. Jistě psům rozumíš víc než já, - řekl a pohladil Jakuba po rameni. Ten jenom mlčky přikývl. Když ale po chvíli pochopil, že Johanovi jde spíš o klidného, tichého psa, nechali štěňata a on ho odvedl k dospělým psům.

- Tihle dva budou nejlepší. Vydrží v klidu a pak vám přinesou to, co ulovíte. Půjdu s vámi do lesa a ukážu vám to. -

Johan se zamyslel. Do lesa by šel přeochotně, ale raději bez doprovodu. Jenomže teď neměl žádnou rozumnou výmluvu. Když Jakub přisvědčil, že zvládne jízdu na koni, rozhodl se, že po zkoušce ho může poslat i se psy domů a sám se může chvíli zdržet.

Když Hubert uslyšel koně, vyšel před srub. Mlčky, s dokonale klidnou tváří se Johanovi uklonil.

- Můžu něčím posloužit? -

- Necháme si tady koně. Postarej se o ně a potom přijď k rybníku. -

Nikdo druhý by z jejich nezúčastněného rozhovoru nic nepoznal. A už určitě ne to, že se před třemi dny vášnivě a divoce milovali. 

Hubert se mlčky uklonil. Zavedl koně do maštale, opatřil je vším potřebným a šel za chlapci k vodě. Viděl je už z dálky. Stáli vedle sebe a zaujatě pozorovali oblohu. Byli to hezcí chlapci a byl to hezký pohled.

- Moc jste toho neulovili, hoši, - usmál se Hubert, když na trávě neviděl žádný úlovek.

- Ještě jsme nezačali. Podívej, co je to? Orel? - ukázal Johan k obloze.

- To je orel. Myslím, že bude lépe, když se to pan otec nedozví. Bylo by takového krásného ptáka škoda. -

Bylo dusno, nikomu se nic nechtělo. Sedli si do stínu a Hubert jim vyprávěl, kde byl na cestách a co viděl nebo slyšel. Zdánlivě byl pohroužený do vzpomínek, ale jak už byl tak zvyklý, všímal si všeho okolo sebe. Ze začátku měl oči jen pro Johana, ale přinutil se ovládnout a občas se podíval jako mimochodem i po Jakubovi. A všiml si zajímavé věci. Seděl a zdánlivě pozorně poslouchal. Ale celou dobu nespustil z Johana oči. Hubert si jakoby náhodou vzpomněl na poněkud méně mravný příběh, a když se Johan nahlas rozesmál, koukl po Jakubovi. Viděl, jak okouzleně se dívá na vesele se smějícího Johana. Přejel si rukou přes vousy, aby zakryl úsměv.

Když Jakub odjel, dopřál Hubert Johanovi to, po čem tak toužil. Nikdy při lásce nespěchal a i teď miloval Johana pomalu a jako by si dával na čas. Johan už se naučil přijímat svého milence a teď jen tiše ležel a nechal sebou vládnout. Věděl, že nakonec se dočká a jeho poslušnost bude odměněna. Zvykl si, že Hubert si ho rád prohlíží, jemně ho zkoumá a hraje si s jeho tělem. Už se nestyděl, naopak, sám mu vycházel roztouženě vstříc. 

 

Johan si brzy zvykl mít vedle sebe Jakuba. Tichý chlapec, který sedával vedle něj na břehu jezera, nijak nerušil tok jeho myšlenek. Hubert měl dost své práce a neměl vždy čas, aby byl s nimi. A tak chlapci trávili většinu času spolu. Aby to nevypadalo nápadně, když zůstal Johan u Huberta přes noc, nechával Jakuba u sebe a on spával v seně v maštali. U koní bylo teplo a jemu se to líbilo stokrát víc než ve tvrzi, kde neustále někdo dohlížel, jestli čeleď jen tak nelelkuje. Co by se mohlo stát? myslel si Johan, když nahý uléhal k Hubertovi. Kluk spí a o nás se nestará. Ale nebyla to tak docela pravda Otevřeným oknem bylo slyšet všechno ven. A Jakub, který přece jenom už dávno nebyl dítě, nepochyboval o tom, cože ty zvuky znamenají. Tiše stával pod oknem a se zatajeným dechem naslouchal. Nevěděl, co přesně se odehrává v široké posteli, ale že se tam nemodlí, to mu bylo jasné. Občas přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby tak Johan chtěl do svých her zahrnout i jeho. Všiml si jisté důvěrnosti mezi Hubertem a mladým pánem. Občas pohlazení, dotek, úsměv. Dal by nevím co za to, kdyby ty úsměvy od Johana patřily jemu. Ale ten asi na něco takového ani nemyslel. Hubert si všiml už dřív, co se děje, ale nemínil do toho zasahovat. Čím míň lidí o tom ví, tím líp. Rozhodně by nechtěl být moc blízko Varzila, až se to dozví. A proto si jednoho dne vzal Johana stranou a důsledně mu promluvil do duše. Když si toho všimnul Jakub, mohl by i někdo jiný.

- Nikdo jiný nás nevidí. Jenomže on je pořád s námi. -

- Tím spíš jsme měli být opatrnější. Možná si to všiml, protože ví, co vidí -

- Prosím? -

- Myslím, že se mu líbíš. Všímá si tě pozorněji, než by musel, a proto si toho všiml. -

Johan se na muže překvapeně podíval. Líbí se Jakubovi? Ale to je přece nikdy mu nezavdal příčinu, aby si myslel, že Přesto se druhý den na Jakuba podíval pozorněji. Nebyl jako otec, ale sluhy bral jako samozřejmost. Byli okolo něj prakticky od okamžiku narození. Když mu podával ulovenou rybu, zahleděl se mu hluboko do očí. Jakub rudl a bledl a ruce se mu třásly.

- Nedívejte se tak na mne, prosím -

- Proč? Já se rád dívám na krásné věci. -

Johan vzal Jakuba za bradu.

- Podívej se na mne. -

Jakub poslechl. Jejich oči se střetly v souboji vůle. Jakub sklopil zrak první. Johan se k němu naklonil a políbil ho na rty. Něžně a pomalu tak, jak se to naučil od Huberta. Jakub se nebránil, stejně jako kdysi on. Johan zatoužil po Jakubově mladém těle. Proč si nevyzkoušet to, co ho naučil Hubert? Chvějícíma se rukama začal svlékat stejně se chvějícího Jakuba. Jakub by ho sice poslechl i tak, byl to přece pán. Ale teď nejenom, že poslechl, ale oddaně se mu dal. Johanova ruka ho během pár chvil obratně zavedla na vrchol. Do dlaně chytil teplou bílou tekutinu a s její pomocí si usnadnil vklouznutí do Jakubova nedotčeného vstupu. Výkřik a pár tichých vzlyknutí. Ale zamilovaný člověk dokáže vydržet hodně, když chce tomu druhému dokázat svou lásku. A konec konců, zase tak to nebolelo. Spíš se lekl. Jakub ležel s široce rozevřenýma očima a skoro nevěřil svému štěstí. Tolikrát si to představoval, jaké by to bylo. Kolikrát když seděli u vody, toužil po tom, aby si ho Johan k sobě zavolal. Jak záviděl holkám ze dvora, když si s nimi Johan povídal. Palčivá bolest se zmírnila a pohled na spokojeně se usmívajícího Johana ho naplnil čímsi zvláštním. Svíralo se mu břicho a měl podivně blažený pocit. Nazí leželi pak vedle sebe a čekali, dokud se jim nezklidní srdce. Pak skočili do vody, jako by ze sebe chtěli smýt vinu. Jeden na druhého hleděli po očku, ale do očí se vzájemně nepodívali.

Když pár dní na to unavený milostnou hrou ležel Johan v Hubertově náruči, muž se ho tiše zeptal:

- Na co myslíš? Vypadá to, že jsi myšlenkami někde daleko. -

- Ne, jen jen jsem se zamyslel. -

- Aha. Takže k souznění už došlo, hm? -

- Jak kdo tys nás…, - zakoktal se zrudlý Johan.

- Ale no tak, copak je potřeba nějakého špehování? Je to na tobě vidět. Jsi šťastný jako nikdy před tím. -

- To ne. Já mám rád i tebe. Nechtěl jsem ti ublížit. Nechci tě ztratit. -

- Já vím. Ale Johane, pamatuj, jestli se to dozví tvůj otec, bude konec. Se mnou i s Jakubem. Možná by bylo lepší, kdybys ho nechal tady. Když ho nebudeš mít na očích, nebude to tak -

- Ne. Proč bych ho měl nechávat zrovna tady? Když tu nebudu, aby ses měl s kým bavit? -

- Ne, Johane. A ty víš, že ne. Jenom jsem myslel, že bude lepší, když nebudete pořád spolu všem na očích. -

- Odpusť, tak jsem to nemyslel. Jsem teď tak já nevím. Nevím, jak to mám říct. Chci být s tebou, ale i s Jakubem. Chtěl bych vás oba. Vím, že to je nepřirozené, vím, že bych neměl, ale miluju tebe i jeho. Co se to se mnou děje? -

- Nevím, proč to tak je. Spal jsem už s muži i s ženami. Kdybych chtěl, mohl bych se i oženit. Nějaká chudá holka nebo vdova s hejnem dětí by se jistě našla a šla se mnou do jistého. Ale když jsem uviděl tebe, když tě mám vedle sebe, když vedle tebe usínám a probouzím se…, Johane, to je něco, co mi nikdy žádná žena dát nemůže. To není o tělesném obcování, mezi mnou a tebou je něco víc. A myslím, že ty to máš stejně. Můžeš mít, kterou holku chceš. Ale jsi teď tady vedle mne. Dokážeš se vyspat se ženou, ale místo toho chodíš za mnou. -

- A Jakub? Nikdy jsem si nevšiml, že by se na některou jen podíval. -

- Myslím, že on je jiný než my. On se cítí přitahovaný jen muži. -

- Škoda, že nejde vás dva spojit dohromady. -

- Můžeš mít přece nás oba. -

- Tobě to nevadí? -

- Ne. Já vím, že jinak nemůžeš. A kromě toho, mám tě tak rád, že o tebe nechci přijít. Ale znovu ti říkám, buď opatrný. -

- Neboj se, dám si pozor. Mimo to, myslím, že otec se o mne nezajímá o nic víc než o psy v psinci. Ničeho si nevšimne. -

 

Ale to byl omyl. Varzil si sice opravdu houfu svých dětí valně nevšímal, ale změna, která se udála s jeho nejstarším, ho přece jen zaujala. Nepochyboval, že se zahleděl do nějaké holky, a rád by věděl, která to je. Jestli synáček náhodou neloví v jeho hájemství. Ale i když si ho začal všímat, neměl pocit, že by dával nějaké přednost. Dokonce neměl pocit, že by s nějakou vůbec něco měl. A tehdy poprvé Varzila napadlo, že je to zvláštní, že je pořád v lese nebo s tím klukem od psů. Že by snad? Ale to ne, to není možné. Tedy stává se to, slyšel to, ale ne jeho syn. Ale podezření už tu bylo. První ho napadl Hubert. Přitáhl kdovíodkud, a i když měl dobré místo, byl sám. Ale při jediném pohledu na osvaleného chlapa s plnovousem tu myšlenku zavrhl. Tím víc si ovšem začal všímat syna a Jakuba. S úžasem zjistil, že ten kluk spí v synově světnici. Ne přede dveřmi, ale uvnitř. Táhl se za jeho synem jako stín. Jedné noci Varzil vstal a tiše se vydal k synovým dveřím. Stál tam hodnou chvíli a poslouchal. Ale slyšel jen ticho. Zavrtěl hlavou a šel zpátky. Snad si to jen namlouvá, snad synovi jen chybí kamarád.  

Johan věděl, že by měl rozmnožit rod, oženit se a mít děti. Ale místo toho se dával Hubertovi a své vlastní sémě nechal padat na jalovou půdu. Nevadilo mu to. Miloval oba ty muže a chtěl s nimi být. Položil Jakuba něžně do kožešin, zvedl mu nohy a přiměl ho rozevřít stehna. Sklonil se a políbil ho do klína. Víc nebylo třeba, miláček už byl pro něj připravený. Oddálil půlky jeho zadku a vtiskl penis. Zatlačil a vstoupil do vlahého nitra sténajícího milence. Zapomněl na ostražitost, a tak se stalo to, co se stát muselo. Varzil se svého podezření nezbavil a vtrhl k synovi právě v okamžiku, kdy už nebylo pochyb. Se vzteklým řevem se vrhl na oba mládence a bez rozmyslu začal do nich mlátit bejkovcem. Johan se hodil přes Jakuba a chránil ho vlastním tělem. Ale otec ho vztekle odkopl a dál bil křičícího Jakuba. Hluk přivolal lidi. Nevěděli, co se stalo, viděli jen to, co viděli. Kdosi řekl, že snad Jakub přišel krást, a všichni přikyvovali. I ostatní si všimli, že mladý pán Jakuba vyznamenává. Tak teď to má.

- Přineste pytel! - poručil Varzil.

- Strčte toho zmetka tam a osedlejte koně. Pojedem k Černé věži. Hned! A vy ostatní ven, nebo uvidíte! -

Pak se obrátil k synovi:

- Chceš vědět, co bude s tvým milcem? Nechám ho zazdít. Zaživa, aby si to vychutnal. A ty se odsud nehneš ani na krok, nebo uvidíš! - Varzil čekal strach, možná prosby, ale určitě ne tu chladnou nenávist, kterou uviděl. Otočil se k synovi zády, popadl pytel s naříkajícím Jakubem a odtáhl ho ven. Venku přehodil pytel přes koně, vyhoupl se za něj a pobídl zvíře do cvalu.

 

Hubert už ležel, i když nespal, když do jeho srubu vlétl holub. Opatrně ho vzal a sundal mu z nožičky lísteček.

Otec má Jakuba. Jede k tobě. Pokud můžeš, skonči to rychle. Na kolenou prosím, buď aspoň ty milosrdný.

Hubert zbledl.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)

Komentáře  

0 #3 Odp.: Strážce Černé věže - 3. JakubIrad 2015-09-07 02:47
Co to po nem chce?! :cry:

Nesnasim kody :( asi jsem stroj
Citovat
0 #2 SuperAmater 2013-05-01 18:49
snáším rock hard opravdu dobře. I když člověk ví, jak to skončí, jak se stane, že ho zachrání, toť otázka a já se na to těším. :-)
Citovat
0 #1 superdrsoul 2013-05-01 17:01
Je to dobře napsané, v njnapínavějším jsi skončil,a i když už z prvního dílu víme, že to skončí dobře, přečetl jsem to jedním dechem.
Citovat