• Saavik
Stylromantika
Datum publikace26. 5. 2013
Počet zobrazení2944×
Hodnocení4.68
Počet komentářů2
Oceněnípovídka roku 2013

Johan sklopil hlavu. Velké slzy mu tekly po tváři.

- Věděl jsem, že bys to neudělal Že bys to neudělal tak, jak ti otec poručil. Hodit do bažiny -

- To máš pravdu. Ale kdyby mi stál za zády, musel bych. Rozumíš? -

Johan pochopil narážku. Neodvážil se podívat Hubertovi do očí. Náhle mu došlo, že to mezi nimi už nikdy nebude takové bezprostřední jako dřív. Vzpomínka na umučeného Jakuba se nad nimi bude vznášet jako černý mrak. Ale rozhodl se ten kalich hořkosti vypít až do dna. Musel vědět, co se stalo a jak. Doufal, že otec své vyprávění notně přibarvil, aby mu ublížil. Ale i tak mu to připadalo děsivé.

- Johane, mohl bys mi, prosím, s něčím pomoct? -

Hubert už stál v polovině schodů na půdu nad srubem. Nejdřív tam chtěl Johana poslat samotného, ale pak si nemohl nechat ten pohled na jejich setkání ujít. Vešel první, udělal pár kroků a otočil se. Johan už byl v nízkých dvířkách. Vešel dovnitř a zvědavě se rozhlédl V první chvíli se zarazil, když se před ním začalo zvedat seno. A pak uviděl, že se z něj někdo hrabe. Zůstal stát s otevřenou pusou a hleděl na plaše se usmívajícího Jakuba. Jako v ustrnutí šeptal:

- Jakube… Jakube… ty žiješ… ty jsi… ty nejsi -

Bez dalšího se k němu vrhl. Tiskl ho k sobě, líbal mu ruce, rty, oči, vlasy, plakal a smál se zároveň Trochu se uklidnil, až když mu Hubet položil ruku na rameno. Muž ukázal očima na Jakuba a Johan si až teď uvědomil, že chlapec jeho objetí neopětuje, že jen drží. Nejistě se na něj podíval. Zlobí se? K tomu má právo, ani by se mu nedivil Ale v Jakubových očích a tváři byla jakási plachost. On se mne bojí, uvědomil si Johan. A to poznání ho bodlo do prsou jako dýka. Na druhou stranu  po tom, čím si prošel, ani nebylo divu. Klesl před ním na kolena, chtěl se mu omluvit, ale nenašel slova. Jak se měl ospravedlnit? Co mohl říct? Nic. A tak jen vzal Jakuba za ruku a přitiskl na ni rty.

- Omlouvám se omlouvám se - to bylo jediné, na co se zmohl. 

Konečně ucítil, že se Jakub pohnul. Položil mu ruku na hlavu a pohladil ho. Na rtech pořád ten plachý úsměv. A jinak nic. Johan začal tušit, že je tu něco špatně, moc špatně. Obrátil oči k Hubertovi. Jako by se ptal: co se děje?

- Musíš pomalu. Myslím, že bude chvilku trvat, než se vzpamatuje. To pro něj muselo být šílené. A pro mne taky, když jsem ho slyšel křičet Dovedeš si představit, jak mi bylo? A potom, když jsem ho dostal ven. Celého od krve V noci se budil s křikem, plakal bolestí, přestal mluvit A já neměl jak mu pomoct. Podívej se mu na záda. -

Johan v ustrnutí hleděl na ošklivé jizvy, které zbyly po bití. Nedokázal ani promluvit. A náhle se fena rozštěkala a ozval se cval koně.

- To je otec. Poznám jeho vraníka Co teď? Nesmí Jakuba dostat, to ho raději -

- Nikoho nedostane a ty přestaň strašit! Schovejte se, Jakub ví, co dělat. Honem! -

- Lovčí! - ozval se zvenku Varzilův hlas.

- Hned pane, - odpověděl mu zdánlivě klidně Hubert. Vzal koš plný sena a pomalu, jako by se nic nedělo, sestupoval po příkrých schodech.

- Lovčí! -

- Vždyť už jdu, pane. Byl jsem jenom pro seno. Čím posloužím? -

Varzil hleděl na Huberta zamračeně. Jde, jako by byl na výměnku a ne ve službě, pomyslel si.

- Kde je Johan? Je tady? -

- Tady? Ne. -

- Ale je tu jeho kůň! -

- No jistě. Vždycky tady je. Kde jinde by ho měl dát? -

Varzil se podezřívavě rozhlédl po dvoře. Dveře do srubu dokořán, dvířka na půdu taky. Nezdálo se, že by tu syn byl. Ale i kdyby si myslel, že tu je, nemohl dost dobře jít a prohledávat to tady.

- Možná, že šel k vodě. Nebo do -

- Nebo kam?! -

- No ptal se, jak se dostane do bažin. -

- A řekl jsi mu to? -

- Řekl jsem mu, aby tam v žádném případě nechodil. Jsou tam rašelinová jezírka. Kdo se nevyzná, mohl by se -

- Zatracený kluk! - Varzil otočil hřebce na zadních a hnal ho k jezeru.

Když Jakub uslyšel Varzila, schoulil se do klubíčka a třásl se jako zkopané štěně. Johan ho objal a tiše mu šeptal do ucha:

- Neboj se, můj milý. Nedovolím, aby ti ublížil. Přísahám, že raději zabiju vlastního otce, než aby ti zase ublížil. Byla to moje chyba, ale podruhé už tu chybu neudělám. -

Jakub, šílený strachy se k němu tiskl a šeptal mezi vzlyky:

- Ne, prosím už ne -

Johan mu opatrně položil na pusu dlaň.

- Neboj se. Dokud jsme tu s Hubertem, nikdo ti neublíží. Přísahám. - A aby svým slovům dodal váhu, položil ruku na rukojeť lovecké dýky. Přesto mu odlehlo, když uslyšel, že otec jede pryč. Zvuk Hubertových bot na schodech mu zněl jako rajská hudba. Usmál se mu vstříc, ale Hubert úsměv neopětoval.

- Co je s Jakubem? Je v pořádku? - zeptal se.

- Snad ano. Celou dobu jsem se od něj nehnul. -

- To je dobře. -

Oba se otočili k Jakubovi. Johan si všiml tmavé loučičky a ucítil čpavý pach moči. V ustrnutí se obrátil na Huberta.

- Stalo se to, co si myslím? -

- Ano. To je ze strachu. Takhle se nedá dlouho žít. Zavřený jako v kleci. Budu ho muset odvést pryč. -

Pak se obrátil k Jakubovi a tiše, měkkým hlasem, jako by mluvil na dítě řekl:

- Pojď chlapče. Dej to ze sebe dolů, já ti něco přinesu. -

Za okamžik se vrátil s čistým oblečením. Jakub se ani nehnul. Hubert ho svlékl do naha a Johan teprve teď uviděl celou tu hrůzu. Tělo poseté ranami a jizvami. Jakub se s jakýmsi trpným výrazem podvolil tomu, co s ním Hubert dělal. Ale taky mu pomalu začínala docházet poslední Hubertova věta. Odvézt pryč… Kam pryč? A potom co? Johana se zmocnilo zlé tušení. Znovu se podíval na Jakuba. Jindy v něm jediný pohled na chlapcovo nahé tělo vzbudil touhu a žár. Teď cítil jen děs a soucit. To krásné, štíhlé tělo Kolikrát ho líbal a hladil. On sám se nadevše rád nechával od Huberta uspokojovat pusou a rád to dělal i Jakubovi. Ale teď to krásné tělo bylo rozbité a podivně nahrbené. Jindy veselé oči teď ustrašeně těkaly a pořád se obracely ven.

Hubert vzal pomočené věci a hodil je ke schůdkům. Sedl si na truhlu a Jakub se posadil vedle něj a přitiskl se k němu jako vyděšené dítě.

- Johane, musím s tebou mluvit, ale ne teď. Teď půjdeš zadem, po cestičce, kterou jsem ti ukazoval. Pamatuješ se? -

- Ano. Dělal jsi ji ještě se Semilem. -

- Otec tě bude hledat, ale prvně nejspíš u jezera. Máš čas dostat se k bažině. Buď opatrný, rašelina je stejně nebezpečná jako bažiny. Teď jdi, je nejvyšší čas. -

- Huberte, co chceš dělat? -

- Odejdu. -

- Kam? -

- To nevím. -

- Nechceš mi to říct? Nevěříš mi? -

- Johane, dobře poslouchej. Snad se nesluší taková slova říkat mezi dvěma muži, ale já tě miluju, opravdu. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe. Ne proto, co mi dáváš, ale pro tebe samého. Proto jsem se dokázal tak smířit s tím, že jsi se zamiloval do Jakuba. Ale Johane, jsou věci, které mohou být důležitější než láska, než cokoliv. A to je lidský život. A já nedovolím, aby tvůj otec nechal Jakuba umlátit svými pacholky, nebo ho nechal upálit na hranici. Pokud by šlo jen o mne, zůstal bych tady. Ale já jsem přísahal, že toho chlapce zachráním. Je pro mne jako syn, kterého jsem nikdy neměl a asi už nikdy mít nebudu. Nezapomenu na tebe do konce života, ale až tvůj otec odejde na výroční trh, uteču. -

- Dáš mi nějak vědět, kde js jste ? -

- Běž, je čas. -

Johan se obrátil, sjel po žebříku, který vedl do srubu, vyskočil oknem a oklikou utíkal k bažinám. Tam klesl na kolena a hlasitě se rozplakal. Nedokázal si představit, že ty dva ztratí. Domnělou Jakubovu smrt ustál jen proto, že se upínal ke vzpomínkám na Huberta. Ale teď Už nikdy to nebude takové. A hlavně, už nikdy nenajde odvahu se na někoho jen podívat, nebo se mu dokonce přiblížit.

Když ho tady našel Varzil, už neplakal. Ale slova uvízla otci v hrdle, když uviděl synovy oči. Takovou neskrývanou nenávist viděl jen málokdy.

- Co tady děláš? - zeptal se zadrhnutým hlasem.

- Nic -

- Tak se seber a jdeme domů. -

Johan bez odmluvy vstal a šel. Když je Hubert uviděl, mlčky vyvedl koně, osedlal ho a podržel. Varzil se na něj podíval. Lovčí tu stál jak z kamene vytesaný, bez výrazu. Ale v tom postoji bylo jakési varování. Neměl u sebe nic, žádnou zbraň, ale kdyby na to přišlo, byl schopný zabít holýma rukama. Johan bez pozdravu zmizel a Varzil se stejně bez pozdravu rozjel za ním. Hubert za nimi dlouho hleděl, než se otočil a vylezl zase na půdu.   

- Jakube, už jsou pryč. No tak, uklidni se, přestaň plakat, už je dobře No, tak, slyšíš? -

Ale zdálo se, že Jakub ani nevnímá, co mu Hubert říká. To, že sem přijel Johan byl možná trochu šok, ale radostný. A oba věděli, že dřív nebo později sem přijede. Ale to, že se tu objevil Varzil, to už bylo na Jakubovu psychiku trochu moc. Třásl se tak, že ani nemohl mluvit. A to byla poslední kapka. Hubert se definitivně rozhodl, že odejde. Sice se mu při představě, že bude muset navždy opustit Johana, zalily oči slzami, ale jiná cesta nebyla.

Johan doma seděl na posteli a v hlavě mu hučelo jako v úlu. Hubert odejde, Hubert odejde A s ním i Jakub Aspoň, že je živý, i když za to zaplatil. Ne, zaplatil za jeho bezohlednost, dobře mu to Hubert řekl. Kvůli hloupé a zbytečné žárlivosti, kvůli tomu, aby měl Jakuba pořád u sebe Otec si toho musel všimnout. A ubohý Jakub za jeho hloupost a sobectví málem zaplatil životem. Otřásl se, když si vzpomněl, jak Jakub křičel a jak potom vypadal. Aspoň, že žije. S Hubertem mu bude dobře. Postará se o něj. Já bych mu nemohl zaručit ani holý život. Hubert, jeho první první muž, kterého poznal tímhle způsobem. A Jakub, jak to bylo vzrušující zaučovat ho do tajů lásky. Jakub se styděl, ale nebránil. Ochotně se mu dával, s rukama okolo jeho krku, s pootevřenými rty, když se líbali A tohle všechno má ztratit, tohohle všeho se musí vzdát. Nebude mít nic, jen bolestivé vzpomínky Ó, bohové, proč, proč?

Johan vešel do místností patřících jeho matce. Žena pokynula a obě služky se okamžitě zvedly a odešly. Johan si sedl k lenošce, na které matka vždy sedávala, a položil jí hlavu do klína. Ucítil matčinu hladící ruku a vzpomněl si, jak ho u Huberta pohladil Jakub. Oči se mu zalily slzami. Jestli pak se s nimi ještě někdy setká? Ale odpověď už předem znal. Pokud odejdou, nebudou se moci vrátit. Matka ho hladila a pak tiše řekla:

- Tak moc jsi ho miloval? Láska je krásná, ale i krutá. Já vím. -

- Maminko já ano miloval jsem ho. Ale jak to víš? -

- Poznala jsem to, když jsem vás viděla spolu. Když jsi ho ke mně vodil. Jenom jsem nevěděla, co bych ti na to měla říct. O takových věcech se běžně nemluví. -

- Ale teď o tom mluvíš. -

- Varzil mi to řekl. Vyčetl mi, že je to moje vina. -

- Tvoje vina? Co ty s tím máš společného? -

- Řekl, že jsem tě rozmazlila a ty se nechováš jako muž. -

- Co se tu potom povídalo? -

- Že Jakub asi chodil na některou ze služek, o kterou měl zájem Varzil. Když ho tam přichytil, pokusil se schovat u tebe. Žádná služka se k tomu sice nehlásí, ale protože na druhou stranu všichni viděli, že Jakub je jenom v košili a protože Varzil svou přízní oblažuje všechny ženy v tomto domě - matka trhla rameny.

- Možná to byl sám otec, kdo to rozšířil mezi čeleď, - řekl tiše Johan.

- Možná. Ale když tu teď ten chlapec už není nemohl by ses zase vrátit k děvčatům? -

- Ne. Maminko, tady přece nejde o postel -

- Víš, Johane, můj otec byl s Varzilem jedna ruka, a když jsem dospěla, prostě mi oznámil, že se dáme dohromady, a tím to považoval za ukončené. Proplakala jsem celé noci, ale to nebylo nic proti tomu, když jsme byli manželé. Odmítla jsem ho, ale vnutil mi svou vůli a nikdo se nestaral, jestli se mi to líbí, nebo ne. A proto ti věřím, že člověk potřebuje lásku. I já ji potřebovala. Naštěstí jsem ji našla a dostala aspoň od svých dětí. -

Náhle se matka zahleděla do Johanových očí.

- Řekneš mi teď pravdu? -

… pokusím se -

- Něco se stalo. Něco zvláštního. Vidím to na tobě. K něčemu se odlodláváš. Johane, je to další? -

- Maminko Jak co ti to napadlo? -

- Můj milý jsem matka. Řekneš mi, co se děje? -

- Někdo, koho mám na kom mi hodně záleží, chce odjet. Možná navždy a já - Johanův hlas se zlomil v pláči. Pro vzlyky ani nemohl mluvit. Skryl obličej matce do klína, stejně jako když byl malý a i stejně plakal. Jenomže ty dětské slzy, ty nezranily srdce. Ty jen odplavily trápení. Tohle bylo něco jiného.

Náhle se rozlétly dveře a bez zaklepání vešel Varzil. A hned se pustil do Johana.

- Co to bylo?! Co jsi tam dělal?! -

- Nic. -

- Myslíš, že jsem hlupák? Vím, proč jsi do těch bažin šel. Takže to bylo naposled. Nedovolím, aby na můj dům ukazovali jako na pelech sodomie! -

- Pokud o tom nebudeš mluvit ty, nikdo se to nedozví. -

- Ne? A co za půl roku? Co až ti otrne a najdeš si dalšího pelešníka? Víš, co udělám potom? Vlastní rukou tě vymiškuju jako vzpupného býčka. A nemysli si, že to neumím. Už jsem to dělal. A teď se seber a běž k sobě. Nebo ses přišel vyplakat k mamince? Nepotřebuješ třeba převinout? -

Johan chladně přešel otcův výsměch. Sklonil se k matčině ruce a pak odešel. Ve své komoře potootevřel truhlu a pomalu z ní vytahal všechno, co tam bylo. A pečlivě vytřídil věci, které byly Jakubovy a nebo které by mohl Jakubovi dát. Jedno pochopil v této chvíli dokonale. Nikdy se nesmí už stát, aby otec dostal Jakuba zase do své moci. Nikdy Nakonec vzal teplý zimní plášť a vše, co chtěl dát Jakubovi, do něj zabalil. Hubertovi ale nemohl dát nic. Protože nic tak velkého neměl. Nakonec ho přece jen něco napadlo. Vzal svůj lovecký tesák s velmi dobrou čepelí. Hubertovi se vždycky líbil, ale když mu ho chtěl dát, odmítl to s tím, že se to nehodí. Jako dárek na rozloučenou si ho ale určitě vezme. Na rozloučenou Přitiskl rty na chladný kov. A na rukojeť. Až ji Hubert vezme do ruky, bude se jeho dlaň dotýkat stejného místa. Pak vybral ze svých zbraní lehčí dýku pro Jakuba. Pevně ji sevřel v dlani. Rád dával dárky, ale tohle bylo poprvé, kdy se mu při jejich přípravě svíralo srdce. Ani neuvidí, jestli se jim líbí. Už nikdy nikoho z nich neuvidí

A pak ho náhle při pohledu na hromadu oblečení napadlo: a proč ne? Proč se prostě neseberu a nejedu s nimi? Co mne tu drží? Jen láska k matce. Je to kruté, ale matka jednoho dne zemře. A zcela jistě by ho pochopila. Ale  stál by Hubert vůbec o to, aby jel s nimi? Vtom mu vytanula na mysli Hubertova věta: až tvůj otec odjede na výroční trh Jistě mu to řekl úmyslně. Prostě tím naznačil: jestli chceš, víš, kdy vyrážíme. Jestli nechceš

- Chci, drahý příteli, chci - zašeptal Johan a s chladnou rozvahou začal chystat druhou hromadu s oblečením.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Komentáře  

0 #2 Odp.: Strážce Černé věže - 5. RozhodnutíIrad 2015-09-08 00:04
Líbí ;-)

Trvalo mu to, než mu to došlo.
Citovat
0 #1 TakAmater 2013-05-26 18:55
jak jistě víme, tak se to povedlo, ovšem byly tam překážky, nebyly? Stíhal je Varzil nebo možná mu i jeho manželka něco pdo nátlakem řekla. No bude to i nadále zajímavé. ;-) I když si myslím, že tak jendoduché to nebude, ale kdo ví.
Citovat