• Saavik
Stylromantika
Datum publikace12. 6. 2013
Počet zobrazení3083×
Hodnocení4.90
Počet komentářů2
Oceněnípovídka roku 2013

Starý Vaněk se neklidně díval na lovčího, který, jak se zdálo, mířil právě k psinci. Hubert byl ten poslední člověk na světě, se kterým měl chuť mluvit. Měl Jakuba rád, vždyť to byl syn jeho mladší sestry. No ještě, že aspoň ona se toho nedožila. A toho, co se tu potom povídalo. Že když Varzil vtrhnul k Johanovi, byl Jakub jen v košili a mladý pán měl spodky u kolen. Sice se také povídalo, že snad byl na útěku od nějaké Varzilovy milostnice, ale on podvědomě tušil, že pravda je spíš to první. A potom se dej do panské služby. A nakonec to, co v krčmě vyprávěl mistr zednický. Vaňkovi šel mráz po zádech a musel utéct. Nechtěl a nemohl to poslouchat. A teď jde kat jeho synovce k němu. Už nebylo pochyb, mířil k psinci.

- Zdravím tě, Vaňku. -

- I já tebe -

Už stokrát se chtěl jít zeptat, co se doopravdy stalo a kde je chlapcovo tělo. Ani pohřbít ho nesměli. Ani netušil, kam by se mohl jít pomodlit.

- Chtěl bych s tebou mluvit o samotě, - řekl Hubert.

Vaněk kývl a zavedl ho do psince. Ozvalo se štěkání bezmála třiceti psů. Museli stát těsně u sebe, pokud se chtěli slyšet.

- Možná by ses mne rád na něco zeptal, - začal Hubert.

- Ano…, - starý muž se zajíkl. Nedokázal to vyslovit, nedokázal se zeptat.

- Chtěl ses zeptat na svého chlapce, je to tak? -

- Ano. -

- Chtěl, abych ti vyřídil pozdrav, a nemáš se na něj zlobit. -

Ramena starého muže se roztřásla pláčem. Takže je to pravda. Zazdili ho zaživa. Bože, jako nějakého vraha! Otřásl se děsem.

- Nemohl jsi nějak rychle -

- Nemohl, protože tam byla spousta lidí. To přece víš. -

- Já vím Mistr zednický o tom mluvil v krčmě. A jeho tovaryš -

- Když ti řeknu, kde je tvůj chlapec, neprozradíš mne? -

- Ne. Přísahám, že ne. Jen mi to prosím řekni. Nevím, co se stalo, a ani to snad vědět nechci, ale nevěřím tomu, že by Jakub udělal něco zlého. -

- Neudělal, já to vím, - řekl přesvědčivě Hubert.

Naklonil se k Vaňkovi a zašeptal mu do ucha:

- Jakub je na živu. Je schovaný na půdě v seně. Zítra s ním odjedu a odvezu ho ke svému příbuznému. Cesty budou plné lidí mířících na ten velký trh. Nebudeme nijak nápadní. -

Vaněk se zapotácel a celý bledý se zeptal:

- Je to pravda? Neříkáš to jen, abys mne utěšil? -

- Je to pravda. Věřím tomu, že Jakub neudělal nic, čím by si zasloužil tak krutou smrt. Měl bych ale na tebe jednu prosbu. -

- Jistě, cokoliv. Jen si řekni. -

- No, vlastně dvě prosby. Potřebuju, aby se mladý pán dozvěděl, že zítra odpoledně odejdu. Ale nějak nenápadně. A protože nevím, kdy se vrátím, byl bych rád, kdyby sis vzal moji krávu. Možná budu pryč hodně dlouho -

- Krávu? Ale to je celé jmění, to nemohu. -

- Proč ne? Když si ji nevezmeš ty, někdo ji ukradne, nebo pojde hlady. Klidně si ji vem. A nezapomeň vyřídit můj vzkaz. -

 

Celá domácnost žila přípravami na zítřejší Varzilovu cestu na výroční trh. Kuchařky běhaly, pacholci chystali věci a sám Varzil seděl a počítal a přemýšlel co prodat a co koupit. Johan tiše vklouzl k matce. Věděl, že mladší sourozenci už pod dohledem chův leží a nikdo je nebude rušit.

- Copak se děje? Něco tě trápí, vidím to na tobě. -

Klesl před matkou na kolena. Naprosto netušil, jak jí má oznámit své rozhodnutí. Jak má matce říct, že zítra se nevydá na cestu jen otec, ale i on. Jenže otec se s velkou pravděpodobností vrátí. On se vrátit nesmí. Náhle si uvědomil, jak moc svou matku miluje. Bezeslova přitiskl své rty na její ruku. Mateřské srdce se zachvělo. Žena vytušila nevyřčené. Tušila, že její syn má k Jakubovi blíž, než bylo záhodno, ale nevěděla, co by měla v té věci dělat. A i když Jakub zmizel, syn se dál stranil děvčat a občas zasněně hleděl do dálky, jako by ani nevnímal lidi okolo sebe. Vytušila tedy, že je tu někdo další, ke komu se její syn cítí přitahován. Chce jí snad učinit zpověď? Chce se jí syn s něčím svěřit? Co jí se týkalo, raději by to snad ani nevěděla. Položila mu ruku na hlavu a něžně hladila jeho vlasy. Jako by tušila, že je to možná naposledy. Johan si to uvědomoval také. Ale uvědomoval si i jinou věc. Že nechce a nemůže žít pod jednou střechou s člověkem, jako byl jeho otec. Dřív nebo později by se stejně dostali do konfliktu.

- Odpusť mi to, maminko, prosím, odpusť mi to…, - vzlykal s tváří v matčině klíně.

- Jistě jen nevím co? -

- Moji můj přítel musí pryč. A já odejdu s ním. -

- Johane! -

- Maminko, já ho miluju. A myslím, že jedno neštěstí kvůli mně už stačilo. Kdybych tady zůstal, myslím, že bys byla brzy vdovou, nebo já mrtvý. Myslím, že až by otec zjistil, že nemohu poslechnout Myslím, že by mne snad raději viděl mrtvého než v náruči jiného muže. -

Ještě nikdy s ní syn tak otevřeně nemluvil o svém zaměření. Žena si těžce povzdechla. 

- Co jsem komu udělala? Za muže mi vnutili násilníka, který se mi hnusil. Vzal mi mládí i štěstí. A teď kvůli němu ztratím i svého prvorozeného syna. Ale raději to, než abys byl do konce života nešťastný. Snad se ti podaří uniknout a dáš mi pak nějak vědět, že jsi v pořádku. Podej mi tu truhličku, co je dole pod zimním oblečením. -

Johan vstal a podal matce malovanou truhličku. Věděl, že tam má matka šperky, všechny její děti se v ní rády přehrabovaly.

- Podej mi nůž. -

Podivil se té prosbě, ale poslechl. Matka zabodla nůž do téměř neviditelné rýhy a zapáčila. Pak totéž na dalších třech místech. Nakonec nožem objela dokola. Nůž se vnořil do rýhy a Johan si teprve teď uvědomil, že truhlička musí mít dvojité dno. A opravdu. Matka z tajné skrýše vytáhla dlouhý zlatý řetěz. Johan vydechl úžasem. Moc se v takových věcech nevyznal, ale z jediného pohledu bylo jasné, že ta věc musí mít nesmírnou cenu. Řetěz byl složen se zlatých čtverců a každý čtverec zdobil kámen rudý jako krůpěj krve. Nic takového ještě nikdy neviděl.

- Maminko, to je nádhera. Odkud to máš? -

- To je dar od od někoho, koho jsem nesmírně milovala, ale s kým jsem nemohla být. Můj otec ho dokonce pozval na mou svatbu. Nemohl dost dobře odmítnout. A tak se musel dívat na mé neštěstí, protože já se doopravdy nenamáhala předstírat, že si tvého otce beru dobrovolně. Jako svatební dar mi dal tohle. Skryla jsem ten řetěz do téhle tajné schránky a tam ležel celé roky. Vezmi si ho. Snad ti přinese štěstí. Nebo ho můžeš prodat, jistě má značnou cenu. A ještě tenhle prsten. Kdysi ho u mne zapomněl tvůj otec. Schovala jsem ho, protože jsem myslela, že ho bude hledat. Ale nikdy se po něm neptal. Tak si ho vem. Prodej ho a budeš mít na dlouho vystaráno. -

- Ale maminko, to si přece nemohu vzít. -

- Proč ne? Šperky po mé matce dostanou tvé sestry. Ale tohle si vezmi ty. Je to totiž to jediné, co ti mohu dát. A tyhle náramky. Dal mi je tvůj otec při naší svatbě. V životě jsem je nevzala na ruku a už ani nikdy nevezmu. Jsou z ryzího zlata. A někdy má kus chleba velkou cenu, to mi věř. A já aspoň budu mít jistotu, že jsi aspoň se začátku zajištěný, - matce se zlomil hlas. Jediné, čím se mohla utěšit, bylo to, že je lepší, když syn odejde do světa, než kdyby zemřel.

 

Jakub se smutně díval, jak Hubert chodí po srubu a hladí věci, které měl rád, ale které tu pochopitelně musel nechat. Za ty roky se Hubertovi stal tenhle srub domovem. Přesto ho opuštěl skoro s pocitem úlevy. Bude mu chybět, to ano. Ale v poslední době už se lekal i vlastního stínu a to nebylo dobré. Ani pro něj, ani pro Jakuba. Vzal do ruky dřevěnou figurku koně, kterou kdysi vyřezal Semil. Tuto památku na starého přítele si jedinou odnese.

Nad lesem vyšlo slunce a ozářilo Černou věž. Hubert se postavil tak, aby viděl z okna na pěšinu. Jakub se o něm otočil.

- Lehni si a spi. Nic se neděje. Neboj se. Jsem tady. -

Jakub poslechl. Dnes v noci poprvé spal tady dole v posteli. Ale špatně. Ne proto, že vedle něj spal Hubert, ale proto, že vycítil Hubertovu nervozitu. Teď si všiml, že se Hubert zase dívá ven. Jako by někoho čekal. Ale koho? Jakub do poslední chvíle čekal, že se tu objeví Johan a rozloučí se s ním. Ale nikdo nepřijel. Měl co dělat, aby nezačal plakat. Jistě, nečekal, že kvůli němu Johan opustí pohodlný domov, matku a sourozence. Jen ho chtěl ještě vidět. Ještě jednou, naposledy slyšet jeho hlas. Nevěděl, co bude dál. Huberta miloval jako vlastního otce, ale nějak si nedokázal představit, že by mu měl dát to, co dával Johanovi. Věděl, že jestli s ním bude chtít spát, tak bez řečí poslechne. Ale to bylo právě to, jen poslechne. Neudělá to, že by sám chtěl. Vtom uviděl, že Hubert někomu mává. A vzápětí jde ven. Tedy přece někoho čekal. Jakub se posadil. Srdce mu bilo, jako by někam běžel. Téměř bez dechu hleděl ke dveřím. Když do nich vešel Hubert s jeho strýcem, samým zklamáním se rozplakal. Ani se to nepokusil zakrýt. Vaněk zůstal zaraženě stát na prahu. Hubert mu naznačil už včera, že surové zbičování a děs z pobytu v temné kobce Jakubovi zrovna neprospěly. Ale tohle přece jenom nečekal. Pomalu šel k synovci a tiše mu řekl:

- Jakube, to jsem já, tvůj strýc. Poznáváš mne? - chlapec jen mlčky přikývl.

Aby zakryl rozpaky, obrátil se Vaněk na Huberta.

- Tady jsem přinesl chléb, je včera pečený. A nějaké buchty. Můj nejstarší jede s pánem na trh, tak nebylo tak nápadné, že žena peče. A tvůj vzkaz jsem vyřídil. -

- Děkuju. -

- Strýčku -

Vaněk se rychle otočil.

- Copak chlapče? Tady jsem ti přinesl pár stříbrňáků. Vím, že to není moc, ale -

- Strýčku, děkuju ti za všechno. A nezlob se a nevzpomínej na mě ve zlém. -

- Neboj se. Hlavně na sebe dej pozor, - hoch seskočil z postele a konečně muže objal.

- Takže jak jsem řekl, krávu večer odveď a jinak si vezmi, co se ti hodí. A domů jdi raději oklikou. Nemusí nikdo vědět, že jsi tu byl. Bude to pro tebe lepší, - ozval se Hubert.

- A o chlapce se neboj. Dám na něj pozor. Slibuju. -

- Já vím. Děkuju. -

Slunce už bylo vysoko, ale nezdálo se, že by Hubert chtěl už vyjet. Konečně Jakub tiše řekl:

- Otče…, - bylo to poprvé, co Jakub takto Huberta oslovil, a toho to podivně dojalo.

- Otče, myslím, že už je čas. Nemusíš čekat jen kvůli mně. On už nepřijde. - 

Hubert viděl, jak Jakub zaťal zuby do spodního rtu. Ale už neplakal. Smířil se snad s tím, že ho Johan opustil? On tedy ne. Věřil tomu, že Johan odjede s nimi. Nebo, že se aspoň přijde rozloučit. Když uslyšel na cestě kroky koně, sám byl překvapený tím, jak se mu ulevilo. Jediný pohled na Johana mu potvrdil to, v co se skoro ani neodvažoval doufat. Vyběhl ven, a když mu Johan skoro seskočil z koně do náruče, sevřel ho v silných pažích a dlouze ho líbal. Johan s sebou přivedl Jakubova šedého koně a jednoho navíc, aby nesl jejich věci.

- Budu mít na krku ještě i krádež koní, takže až mne chytí -

- Ten kůň je mé matky. Dala mi ho. -

- Dobře, dobře. Obávám se, že tvého vznešeného otce to bude pramálo zajímat. Jdi za Jakubem, já přichystám koně a naše věci. -

Za celou tu dobu, co byl Jakub u Huberta, se s Johanem viděli jen jednou. A to nebylo moc poklidné setkání. Takže si Johan nebyl jistý, jak na něj Jakub bude reagovat. Ale když ho teď držel a objímal, už na to nemyslel. Nejraději by ho začal líbat stejně jako před chvílí Hubert jeho. Ale přece jen vycítil jakousi zdrženlivost, jakou dřív u Jakuba neznal.

- Chlapci, je čas, - řekl Hubert, když vešel za nimi.

Oba okamžitě poslechli a vyšli za ním ven. Hubert vysadil Jakuba na jeho koně, sám se vyhoupl na svého, a aniž by se ohlédl, pobídl koně.

Na Semilově hrobě ležely květy. Kdo ví, jestli tam ještě někdy někdo nějaké položí

 

Brzy se ukázalo, že je rozdíl umět na koni jezdit a být zvyklý na koni jezdit. Hubert s Johanem mohli jet třeba celý den v kuse. Ale ne tak Jakub. K večeru už bylo vidět, že má bolavé celé tělo a v sedle se drží už jen silou vůle. Když dojeli k jakémusi lesíku, rozhodl se Hubert, že tu zastaví. Jakub nedokázal ani sám z koně seskočit, musel ho sundat. Trochu se najedl ze zásob a usnul s hlavou na Hubertově koleně. Muž ho opatrně zdvihl a položil ho na jednu z kožešin, které s sebou vzal. Johan přes něj hodil svůj plášť.

- Kdy se tvůj otec vrátí? -

- Asi za deset dní. -

- Myslíš, že tě dá hledat? -

- Spíš myslím, že se mu uleví a na nevděčníka zakáže i vzpomínat, - ušklíbl se Johan.

Při vzpomínce na matku mu ale zvlhly oči. Aby to zakryl, obrátil se k Jakubovi, klekl si k němu a upravil na něm plášť, i když to nebylo třeba. Když se chtěl zvednout, uvědomil si, že Hubert stojí nad ním. Zůstal klečet. Ucítil Hubertovu ruku, jak mu hladí zadek. Bezeslova si rozepjal řemen. Hubert mu stejně bezeslova kalhoty zezadu stáhl a obnažil ho. Sáhl mu mezi nohy a přesvědčil se, že Johanova erekce si nijak nezadá s tou jeho. Chlapec se široce rozkročil a bezděky se připravil na bolest. Ale Hubert sebral z misky hrudku loje a pečlivě ji vetřel do nastavené dírky. Přesto v okamžiku proniknutí cítil Johan v zadku palčivou bolest. Jako by se do něj zařízl nůž. Přece jen bylo poznat, že od jejich posledního milování utekly dva měsíce. Muž ho pronikal do hloubky a Johanovo tělo se pomalu přizpůsobovalo. Bolelo to, ale Johana ta bolest kupodivu podivně uspokojovala. Hubert, aniž by opustil jeho tělo, obrátil Johana na záda. Stáhl mu botu a nohavici a přiměl ho rozevřít stehna co nejdál od sebe. Vzápětí měl Johan pocit, že se přes něj přehnala smršť. Bolest ustala a on vnímal jenom to divoké a vášnivé milování a vlastní rozkoš, která se mu rozlila podbřiškem.

Zase byli spolu, zase se milovali. Se slastným vzdechem se poddal Hubertově dlouho potlačované vášni. Když byl Hubert na cestách, buďto si našel někoho stejného smýšlení, nebo si prostě pomohl rukou. Ale teď celou tu dobu měl půst. Nemyslel na nic jiného, než jak ochránit Jakuba a v neposlední řadě i sebe. A taky jak neohrozit Johana. A teď se tedy konečně uvolnil a dal průchod své vášni. Rychlé pohyby, dopředu a dozadu, jako by jel na koni. Nesnažil se svého hřebce krotit, spíš naopak. Když se blížil finiš, pobodl ještě do trysku. Johana už doslova pálil zadek a měl pocit, že ho Hubert nabodává na kopí. Tiše úpěl pod tvrdými nárazy. Ale nebylo to jen bolestí. To naprosté podrobení se mu přineslo podiný pocit vnitřního ukojení, jaký ještě nezažil. Jeho a Hubertovy rty se celou dobu tiskly k sobě. Konečně ucítil, jak se v něm Hubert trhavě uvolňuje. Kdyby to tak nebolelo, klidně by si tu jízdu i zopakoval.

- Neublížil jsem ti? -

- Ublížil. Jestli hodláš v noci dokazovat svou mužnost ještě jednou, tak ráno polezu na koně stejně svěže jako Jakub. - 

Johan se tvářil i mluvil žalostně, ale jeho oči a pevné objetí ho usvědčilo ze lži. Hubert se vzepřel na lokti a druhou rukou mu hladil obličej.

- Moc se omlouvám. Nemůžu za to, že jsi tak žádoucí. -

- Já, nebo můj zadek? -

- Vynahradím ti to. Řekni, co bys chtěl? Co máš rád? -

Johan zrudl. Ještě nikdy s ním Hubert takhle nemluvil. Snad proto, že ať už to bylo jakkoliv, byl on "mladý pán" a Hubert "jen" lesní jeho otce. Teď si byli rovni. Vlastně Hubert byl nad nimi. On byl teď vůdce. Hubert se usmál, klekl si mezi mladíkova stehna, dosud rozevřená jako zející rána, a tiše se zeptal:

- Pamatuješ na náš první den? Jaké to bylo? -

- Ano. Jak jsi mne koupal -

Hubert se sklonil a nanesl na špičku Johanova penisu vrstvu slin. Mladé tělo okamžitě zareagovalo.

- A potom v náručí odnesl do srubu -

Hubert vzal do dlaně Johanův pytlík a jemně začal masírovat varlata ukrytá v něm.

- A pak -

- Pak co? Řekni to. -

Takového Johan Huberta neznal.

- Udělám, co budeš chtít. Ale musíš si o to říct. -

- A potom pak jsi mne vzal do pusy a -

Muž se sklonil a stejně bravurně jako tenkrát uspokojil svého milence i teď.

Tahle cesta se mu začínala velice líbit.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Komentáře  

0 #2 Odp.: Strážce Černé věže - 6. Na cestuLuce 2013-07-21 22:51
skvělá povídka. Těším se na další...
Citovat
0 #1 NejlepšíAmater 2013-06-21 09:26
díl. Jen by mě zajímalo, zda je bude honit nebo ne. Nemyslím si, že Varzil to nechá jen tak být.No počkáme si na to ;-) ale těším se na to.
Citovat