• Amater
Stylromantika
Datum publikace16. 6. 2013
Počet zobrazení2102×
Hodnocení4.62
Počet komentářů0

Londýn, 2. října 1953

Slabé sluneční paprsky proniknou závěsy, které izolují pokoj od okolního světa. Osamělý pramínek světla chvilku tančí na modrém povlečení, a když se slunce pohne, pomalu šplhá dál. Dotkne se hnědých vlasů, potom spícího obličeje. Polechtá ho, až se postava se zabručením otočí. Chce si přetáhnout přes hlavu pokrývku, ale nejde to. Nespokojeně zamručí a přestane se snažit schovat před dotěrným paprskem. Pomalu si uvědomuje, kde je, a otevře oči. Zrak mu padne na poházené šaty.

Úmorná svatba, tanec, po kterém má nohy snad vejpůl, a potom plížení do postele. Byl tak zmožený, že se dokázal jenom svléknout a padnout do postele. Uvědomuje si svoji i Maxovu nahotu. Otočí se a znovu se pokusí ignorovat dotěrný sluneční paprsek. Přivře oči a zahledí se na světlovlasou hlavu vedle sebe. Něžně foukne do vlasů a zavře oči. Nechce se mu naprosto nic dělat. Jen se k němu víc přitulí a ruku položí na pokrývku, vnímaje tělo pod ní. Pozoruje ji a přemýšlí, proč má rád muže. Proč se mu líbí Max a ne někdo jiný.

Je to všechno divné. Kdyby někdo dokázal jeho otázky zodpovědět, byl by nejspíš nejmoudřejším člověkem pod sluncem. Jenže nikdo neví proč. Proč ho okouzluje Maxova velká ruka a ne jemná ručka ženy? Max se pomalu usměje, proto se k němu Ethan ještě víc přivine. Chce vnímat pouze Maxovo tělo. Nic víc.

„Jsi vzhůru?“

„Nejsem,“ zabručí Ethan.

Max se odmlčí a pozoruje proužek světla, které proniká škvírou v závěsu. „Měli bychom vstát.“

„Ne,“ zažadoní. „Zasloužíme si odpočinek. Včera to bylo drsné a moje nohy se ještě vzpamatovávají z těch nekonečných tanců.  Ani jeden nebyl s tebou,“ postěžuje si a zvedne nohu do výšky. Pokrývka sklouzne po noze a Ethan s ní zacvičí.

Max na ni koukne. „Tak ještě pět minut.“

„Noha vyhrála,“ zakřičí vesele Ethan. Spustí nohu dolů, pohlédne do Maxova obličeje. Rukou ho pohladí po žádoucím těle. „Škrábeš.“

„Neholil jsem se. A co má být? Vadí ti to? Jsi na tom stejně.“

„Absolutně ne,“ položí mu hlavu na hruď. „Ani nevíš, jak tyhle chvilky miluji.“

„Já taky,“ zašeptá Max, který hledí na Aminovu hnědovlasou hlavu. „Co budeme dělat doma? Asi bych chtěl vést zahálčivý život boháče.“

„Můžeme dělat, co budeš chtít,“ broukne Ethan, který poslouchá zvuky Maxova těla. Tep srdce, jemné kručení žaludku i nádech a výdech plic. Usmívá se.

„Ne. Bavilo by mě to jen chvilku, pak bych se unudil. Jak se má asi Bubi?“

„Hansen se o něj jistě dobře stará a víš, že zvířata má rád a Bubi, ten černý zloduch, dobyl celé městečko. Nikdo mu neublíží, a kdyby ano, zřejmě by dotyčného lynčovali.“

„Já vím, Amine. Víš, když tak uvažuji.“

„O čem?“

„Dopíšeme příběh, pomalu už končí, a zajedeme za Joy.“

„Dokonalý plán hodný bývalého kapitána wehrmachtu. Nečerti se.“

Max se smutně pousměje. „Já jen  rád bych na ty dny zapomněl.“

„Maxi, kolikrát ti mám říkat, že vše dobře dopadlo. A máš hlad! Jdu udělat něco k jídlu. Nemohu poslouchat tvůj kručící žaludek.“

„Amine, jsme u tvých rodičů. Pochybuji, že by služebnictvo bylo nadšeno tvým zjevem.“

Ethan se prohlédne. „Pravda,“ sedne si. „Rozčiluje mě to. Já bych taky rád zapomněl na některé události. Myslíš, že pro mě to bylo jednoduché? Nebylo pro nikoho. Nemáme zapomenout, ale žít dál.“

Max se k němu přisune a obejme ho. „Promiň.“

Ethan se uvolní. „Ne, já se omlouvám. Nevím, co mě to popadlo. Jsem vzteklý, protože to nad námi visí jako Damoklův meč. Vynoří se vždy, když je krásně.“

Max ví, o čem mluví. Jako teď a je to jeho chyba. „Je to moje chyba.“

„Ne, není! Tohle už nechci nikdy slyšet,“ vztekle vyjede, odtrhne mu ruce a obrátí se k němu. Nakloní se a začne ho drsně líbat. „Je to vina té prokleté války. Osobně jsem za ni rád.“

„Protože jsi mě potkal?“ zašeptá zadýchaný Max. Vnímá na sobě Aminovo tělo a nemůže se té tíhy nabažit.

„Ano.“ Lehne si k Maxovi. „Vím, že bych tě nikdy nepotkal. Nikdo na světě není jako ty. Nenávidím ji, ale zároveň jsem jí vděčný.“

„Já taky. Nebudu už o tom mluvit.“

Ethan mlčí. Co by mu poradil Roger, kamarád z koleje, který se specializoval na psychologii? Potkal ho na svatbě a stále vypadá stejně. Malý, štíhlý s chlapeckým úsměvem a zvědavým pohledem.

„O čem přemýšlíš?“

„O tom, co by mi poradil kamarád z koleje. Specializoval se na psychologii. Vždy říkal, že to má člověk ze sebe dostat. Vykecat se,“ usměje se zářivě.

„A pointou je?“

„Za celou dobu, co jsme tam byli, mě nenapadlo, že jste tam hlídali továrnu. Je to pravda nebo odboj lhal? Jak to bylo?“

Max se rozesměje, natáhne se, aby zvedl sluchátko u domácího telefonu. V kuchyni požádá, aby jim za půlhodinu přinesli snídani.

„Stihneme to?“

„Jedině když mě necháš na pokoji. Začínáš mít nemístné choutky.“

„Ty taky.“ Chlípně odsekne a převalí se. „Tak co jste tam hlídali? Nebo ta posádka byla jen na parádu?“

„Ze začátku jsem se též divil, proč tam jsme. Dost daleko od pobřeží, žádný most, žádná továrna, nic důležitého. Po půl roce k nám přišel vysoký vládní úředník. Vysvětlil nám naši roli. Ten den jsem musel vytáhnout plukovníka z vdoviny postele a stáli jsme před ním jako dva hříšníci. Já měl čisté svědomí. Vysoký muž s brýlemi a rentgenovýma očima o nás věděl snad každou maličkost. Potom nám vyložil, proč tu jsme. Nikdy tě nenapadlo, proč máme tak velkou posádku?“

„Ne. Viděl jsem vojáky, kteří odjíždějí a přijíždějí. Výcvik nebo odpočinek v zázemí. Posádka, nic víc.“

„Víš, zajímalo by mě, jestli to zjistil odboj, ale jednou továrnu napadli. Museli to být oni. Ale hádám, že ke konci války jim to došlo. Francouzi nebyli aktivní jako Poláci nebo Rusové.“

„Byli o hodně aktivnější?“

„Víc,“ přikývne, protože si vzpomene na svoje první zranění.

„Jenže pořád nevím, proč jste tam byli.“

Max si povzdechne. „Byli jsme hlídači továrny u městečka. Odváděli tam lidi na práci a ti se už nevrátili. Vše bylo utajené a přísně hlídané. Pouze jsme pravidelně vyměňovali vojáky na hlídkách, takže ani ti nevěděli vše. Někdo nahoře byl chytrý a jednoduše posádku umístil trochu dál než obvykle, ale ne zas tak daleko, abychom nemohli zasáhnout. Na jaře 1943 to maquisté museli zjistit, protože tam vznikl požár. Hasili jsme ho. Zajímalo by mě, kdo ho tehdy založil. Viníka jsme nenašli. Několik nocí jsem se trápil a uvažoval, proč je natolik důležitá, že u ní vybudovali posádku.“

„Takže jste byli zástěrka.“

„Přesně a fungovalo to dobře. Díky tomuhle rozhodnutí a dalším událostem jsem se s tebou seznámil. A teď mi řekni, co se tehdy stalo?“

„Albert byl zle postřelen. Zradil vás váš voják. Dodal jim dokumentaci.“ Max vztekle zasyčí. „Nevím nakolik důležitou, ale vyústilo to v akci, ehm, Víno.“

„Nevzpomínej na to. Já myslel, že tě zabiju. Ještě štěstí, že půlka posádky už tam byla odvelena. Víno dostali ti, co přijeli.“

„A jeje. On jim ten útok tehdy nevyšel a já myslel, že velitele osobně zastřelím. Měl jsem takový vztek, že být tam, tak bych za sebe neručil. Původně měl nádherný nápad vás otrávit.“

„A tys to změnil,“ rozesměje se Max, ale při pomyšlení na otravu mu není až zas tak dobře.

Ethan se na něho ošklivě podívá. „Nesměj se. Když už jsi mě chodil navštěvovat, nerad bych tě viděl mrtvého, tak si tolik nelichoť. Věděl jsem moc dobře, co by se nám stalo.“

Max zvážní. „Ano.“ Dokonale vyčištěná oblast pro výstrahu.

„Byl jsi na druhém místě. Promiň.“

„To nic. Bylo to rafinované, ale musím přiznat, že muselo být hrozné to svinstvo pít a vědět, co to je doopravdy.“

„Nepřipomínej mi to. Celou dobu jsem cucal z jedné skleničky a bylo mi z toho špatně. To ti, co to netušili…“

„Tvoje oblíbenost u sousedů musela klesnout.“

„Závratná nebyla nikdy, ale je pravdou, že se mnou pár lidí dost dlouho nemluvilo. Naštěstí začaly práce a zapomnělo se, ale vtípky na starostovo víno slyším dodnes.“

„Zachránil jsi nám všem život. Posádce i vesnici.“

„Nedělej ze mne hrdinu. Chránil jsem si svůj kejhák, potom vesnici a na posledním místě byla posádka. Udělal jsem ve válce ledacos, ale trávit jsem nehodlal.“

„Jsi můj hrdina.“ Nakloní se k němu a začne ho líbat.

„Stihneme to?“

„Samozřejmě,“ ujistí ho Max, když odhrne pokrývku. „Podívejme se na toho ptáčka. Potřeboval by vzpruhu.“ Ethan mrkne dolů. Kruci, tohle není moc lichotivé. Zavře oči, když ucítí na pyji ruku a posléze jazyk, který ho vynese do oblak.

Max

 

Bois, podzim 1943

„Dobrý den, starosto Salacrou.“

„Ma… kapitáne Meiere, dobrý den. Krásné počasí! Jste na projížďce?“ Připadá si pitomě. Koktá a k tomu mluví nesmysly.

„Pravé babí léto. Letošní dožínky byly skvostné.“

„Díky vám.“ Oba zrozpačití, když si vzpomenou na vyvrcholení dožínek. Noc v trávě plná vášně, touhy a nerozumu.

„Jsem rád… Bubi, postůj přece chvilku!“ Bubi si odfrkne a natáhne hlavu k plotu. Do zubů vezme kus Aminova svetru, který začne žmoulat.

„Bubi má dnes zvláštní chutě, ale vypadá nádherně.“ Taky že ho živí celá vesnice.

„Pravidelné projížďky mu svědčí.“ Zvláště ty v noci, pomyslí si Max.

„To jsem rád. Je to miláček. Bubi, no tak, nech ten svetr.“ Bubi přestane, když na něho promluví cizí hlas. Vyplivne svetr a natáhne hlavu k rostlině u plotu. Ukousne a vyplivne. „Zdá se, že stále ještě neví, co je dobré.“

„Jen si hraje.“ Max se pousměje, popleská ho po krku a potom zahlédne v okně Danielle, která vzápětí zmizí.

„Amine.“

Ethan se zarazí nad Maxovým oslovením. Nikdy mu tak neřekl. Jen v nocích, kdy jsou sami, si šeptají slůvka touhy a mazlivě se oslovují.

Max si rozpačitě hraje s bičíkem. Bubi zvedne černou ušlechtilou hlavu a zahledí se k nedaleké hospodě, odkud zazní halas. „Zítra bude špatné počasí.“

„Cože?“ Amine nechápe. Přece lidi říkají, že bude takovéhle počasí nejméně týden. Nádherné pozdní léto. Listí zezlátne, pomalu opustí větve stromů a slunce bude o krapet déle příjemně hřát. Děti budou pouštět draky a dospělí se budou snažit dohnat to, co nestihli udělat. Miluje tohle období a rád se dívá na listí, které pozvolna padá na zem. Na vítr, který vytváří pestrobarevné víry a honí je.

Max polkne. „Zítra bude špatné počasí. Neměli byste vycházet z domů, chápete, starosto Salacrou?“

Ethan by rád věděl, proč mu to říká. Kvůli němu, nebo protože se válka pro ně špatně vyvíjí? V rádiu to aspoň říkali. Nebo proč? Pomaličku začíná chápat varování.

„Rozumím. Doporučím to.“

„To jsem rád.“

„Sieg Heil!“ pozdraví kapitána německá hlídka. Starostu ignorují.

„Heil!“ pozdraví. „Je všechno v pořádku?“

„Ano, Herr Hauptmann. Můžeme pokračovat?“

„Ano.“ Přiloží ruku k čepici a Bubi přešlápne. Vojáci mu odpoví a pokračují v hlídce. Stočí zrak na Amina. Chtěl by, aby to bylo jiné. Chtěl by, aby válka skončila a on mu mohl říct, co cítí, oslovit ho Amine. „Nashledanou!“

„Počkejte, prosím.“ Obrátí se a přejde ke stodole, odkud se za chvilku vynoří. „Bubi, pro tebe!“ zašeptá mu u hlavy a podstrčí jablko, které rozlomí na dva kusy. Bubi si k tomu čichne, zafuní a sametovými pysky sebere půlku jablka. Potom druhou.

„Bubi, ty zvíře… Pojedeme!“ Max mu přitáhne uzdu a pobídne ho. Bubi se rozkluše drobným vysokým klusem. Ethan se usměje. Ten dareba se rád předvádí.

„Proč jsi mu dával jablko?!“ vyjede na něho rozzlobená Danielle. „Nemáme pro sebe dost a ty strkáš jablka tomu bošáckému koni. Amine, ztratil jsi rozum?“

Ethan se k ní otočí. Pořád jim zazlívá smrt přátel v městečku i zranění Alberta, i když za to mohli četníci a ne Maxova jednotka. Ale posádka je blíž. „Němci něco chystají.“

„Hloupost. To ti to řekl jen tak? Amine, co mi tajíš?“

„Nic, Danielle, ale bošové prohrávají.“

„Cože?“

„Nikomu to neříkej. Nech si to pro sebe.“

„Takže se snaží z toho vyváznout, co? Najednou hraje, že nám pomáhá, kdyby něco, že… tak je v suchu. Já nic, já anděl…,“ zaprská jako kočka.

Některé věci nelze změnit. „Kapitán je dobrý člověk, i když stojí na druhé straně. Byl bych rád, ne to nejde změnit,“ zamumlá. Nenávist se nedá tak lehce zvrátit a Danielle má důvod je nenávidět víc než on.

„Co, Amine?“

„Zítra nebudeme vycházet. Budeme doma a zbytek vesnice taky.“

Danielle nechápe, ale přikývne. „Dáme to ostatním vědět?“

„Dáme. Vyrobíš červené růže?“

„Vyrobím, ale dochází nám papír,“ řekne ještě naštvaně, ale jde je udělat. Přes bílou záclonu zahlédne, jak vytáhne šuplík, kde má barevný papír, a usedne na židli. Chvilku hledí na červený krepový papír a potom vezme do ruky nůžky.

Nenávist. I on nenáviděl a potom se to změnilo. Pořád nenávidí válku, ale už nedokáže všechny šoupnout do jednoho pytle a říct: ty jsi Němec, ty jsi špatný. Ty jsi Francouz, ty jsi dobrý. Šedé odstíny války. Povzdechne si a přejede si tvář. Cítí se unavený každým dnem, který nastane a uvědomuje si, že je to možná jeho poslední vstávání. Možná není špatné jeden den zůstat doma, i když by potřebovali jít do lesa sbírat houby a další rostliny, díky kterým si žijí nad poměry.

„Nicole!“ zavolá. Je si jistý, že je nedaleko.

„Amine, volal jsi mě?“

Vyrostla ve stínu války. Povzdechne si. Odněkud se přiřítí Puppi s vypláznutým jazykem. Vzpomene si na první setkání. Malé klubíčko, které teprve dávalo tušit velikost psa. Oba vyrostli, oba poznamenala válka a nedostatek potravin, oblečení a normálních běžných věcí. Příliš rychle dospěli.

„Mám k tobě prosbu.“

„Mám zase donést růžičky ke kapličce?“ Zdrobní růžičky. Ráda tam chodila. Cítila, že dělá něco dobrého i nebezpečného. Chtěla pomoci mamince a Aminovi, ale poslední dobou to místo nemá ráda. Nechce se jí chodit tak daleko.

Ethan si uvědomí, že možná něco tuší. Je bystrá, tak si určitě dá dohromady, proč tam chodí. Vzpomene si na den, kdy zemřel její kamarád Chapi. Od té doby už se na něho nikdy nezeptala. Předpokládá, že ví, co se s ním stalo, a je mu smutno.

„Když budeš tak hodná.“

„Je to daleko,“ zablýskne se jí v očích a stojí. Jednou rukou tahá Puppiho levé ucho.

„Pak se zítra budeme jen učit.“

„Ale, Amine, musím se učit? Já už všechno vím.“

„Nicole, neodmlouvej!“

„Stejně nechápu, proč je tam nosím. Nikdo jiný to nedělá a určitě jsou tam ještě květiny z minulého týdne,“ začíná trucovat a Ethan si oddechne. Zdá se, že zatím nic netuší a stále ještě vězí v dětských střevíčcích. Je rád, že je ještě neodložila a neobula dívčí.

„Donesu je tam sám.“

„Ne to ne. Já tam půjdu, omlouvám se.“

Už není nadšená cestami s růžemi, roste a začíná mít svůj vlastní rozum, pochopí Amine a pak zesmutní. Malá holčička mezi těmi všemi starostmi o přežití vyrostla, aniž by si toho všiml.

„Nicole, tady máš.“ Danielle jí ve vybledlé zástěře podá růže.

Oba dva za ní hledí, jak se šourá s Puppim směrem ke kapličce. V ruce drží růže a divoce jimi mává. Něco povídá svému psovi.

„Vyrostla a má už svůj rozum. Ani jsem si toho nevšimla.“

„Je moc krásná a chytrá. Je škoda, že je válka.“

„Ano. Potřebuje pevnější ruku, než je ta moje.“

„A moje taky. Až příště pojedu do města, pokusím se jí koupit nějaké pěkné šaty.“ Je sice všeho nedostatek, ale pokud nabídne trochu čerstvého jídla, dostane, co bude chtít.

„To bys byl hodný. Nechápu, že hned všechno poničí. Je jako kluk.“

„Je stále ještě dítě a buďme za to rádi.“ Oba posmutní. Nedávno dostala dcera Millicent předvolání k práci. Bylo jí osmnáct, takže nemohli nic říct. Ve vesnici zůstalo jen velmi málo mladých. Cizí nepotkali, už si ani nepamatují, a odboj, který se objevuje nepravidelně, nepočítají. Danielle si povzdechne, když si vzpomene na své další trápení.

„Potřebuji opravit pár věcí a dráteník nikde. Touhle dobou vždy přijížděl. Vlastně už druhým rokem nepřijel. Nebo je to třetí? Netuším. Dokonce ani hadráře jsme tu neviděla.“

„Dráteník?“ podiví se. Jistě, zná to povolání, ale nanejvýš z knih. To, že ještě existuje, netušil.

„Ano. Znali jsme ho pod jménem Zacharie. Každý mu tak říkal,“ zamračí se a snaží se rozpomenout. „Nikdy jsem se ho neoptala na příjmení,“ zamumlá rozpačitě, jako by to byl prohřešek. „Vždy opravil předměty, které jsme nechtěli vyhodit, povídal si s námi a přitom znal kupu novinek z celého kraje i vzdálenějšího okolí. Vždycky se tu objevil po dožínkách. Seděl u hospody a s každým prohodil slovo. Člověk je na polích, nemá čas chodit po sousedech, kde co, ale on to vždy věděl. Milý člověk. Měl dlouhé černé vlasy a vousy a děti ječely strachem, jestli to není ďábel. Rozdával jim bonbóny a strašil je. Takové ty barevné, cucavé, trochu nakyslé,“ vzpomíná si na jeho hřejivý úsměv i historky. Bavil jimi nejen děti, ale i dospělí se rádi zastavili a poslechli si vyprávění. Každý ho měl rád. „Chybí mi.“

„Chybí nám toho spousta.“ Rodina, přátelé, obyčejné předměty. „Něco seženu.“

Danielle přikývne. „K večeři připravím jáhly s houbami.“

Ethan Danielle moc neposlouchá, protože přemýšlí o jiných záležitostech, které se musí udělat, než přijde zima. „Moc toho nemáme a brzy bude zima. Musíme udělat zásoby a schovat je.“

Danielle zavrtí hlavou. „Nemáme,“ přisvědčí „a já bych ti ráda uvařila něco dobrého. Kus pořádného masa, omaštěné brambory, upekla koláč a uvařila polévku.“

„Raději šetři. Zajímalo by mě, co se děje, že mě varoval. Promiň, vrtá mi to hlavou.“

„Ten le fritz… Nenávidím ho!“ Rozhlédne se po statku, který jí už nepatří. „Já vím, že ti vadí, když tak mluvím, ale opravdu je nesnáším. I když se může zdát, že je dobrý, boš zůstane bošem, chápeš?“

„Je nebo jeho?“ tiše namítne Ethan.

„Všechny!“ řekne zarputile. „Jsou všichni stejní. Jdu vařit.“

Ethan za ní křikne. „Dojdu pro krávy!“

Pouze mávne rukou a jde dál.

Ethan vyrazí a jde na louku, která je rozdělena na několik pruhů trávy obehnaných drátem. Otevře vrátka a začne je nahánět. Krávy se pomalu začnou hýbat směrem k domovu. Ethan zavře vrátka a usměje se. Jeho přátelé by pukli smíchy, kdyby ho viděli v této situaci. Smáli by se, ale on je rád, že mohl poznat jinou tvář života. Nikdy si neuvědomil, jak je obtížné vyprodukovat byť jediný litr mléka. Bral to jako samozřejmost, že je najde tam, kde má být. Doma mu stačilo sejít nebo zazvonit na služebnictvo. Mléko rozváželi ráno za kuropění v láhvích a on často viděl mlékárenské vozy drkotající po ulicích, když se vracel z večírků. Život sedláků není žádný med.

Pobízením a voláním žene krávy ke stodole. V dálce zahlédne Millicent, jak je taky zahání, a zaslechne slabé halekání. Usměje se. Dalo by se říct, že celá vesnice je jeden velký živoucí orgán a ve stejnou dobu všichni vykonávají to samé. Až podojí krávy, objede na kole sousedy. Pneumatiky na kolech jsou jedna velká záplata, protože není možné sehnat gumu, ale ještě pořád funguje a jít pěšky se mu nechce. Ostatní jsou na tom stejně. Nekupuje se nové, ale opravují staré použité předměty, jak se dá.

Každý den si sedne k dojení. Zezačátku byl tak nešikovný, až se mu Danielle smála, ale teď už zkušeně zvládá podojit všechny krávy, aniž by přitom klel jako pohan a krávy bolestně bučely. Tenhle rok už mu začíná pomáhat i Nicole, pokud ji zastihnou. Když už má polovinu krav podojených, přijde k němu Danielle.

„Nechceš obejít sousedy?“ Vzhlédne k ní, aniž by přestal dojit. Stodolou se ozývá bučení a přežvykování krav. „Získá to na důležitosti, když jim to řekneš ty.“ Podkasá si sukni a posadí se na stoličku. „Mají z tebe strach.“

„Proboha, proč jako? Neříkej, že to prasklo.“

„To ne, ale některým došlo, co jsi udělal.“

„Božíčku, proto mě tak divně pozorují a mně nic nedošlo.“ Ušklíbne se. Starosta padouch.

Danielle se rozesměje. „Běž, dodělám to tu.“

Ethan se zvedne a protáhne si záda. Z kbelíku vylije mléko do konve. Venku zamžourá na zapadající slunce. Hrdina, který jde zachránit svět. Směšné. Spíš starosta, co je posraný strachy o sebe a o vesnici také. Vezme kolo, které je opřené u zdi, a na cestě na ně naskočí. Šlápne do pedálu a snaží se srovnat jízdu na hrbolaté cestě.

Nejdřív dojede k Renově hospodě, která je nejblíže. Opře kolo vedle ostatních a vejde dovnitř. Smekne černý baret a přejde k Renovi.

„Zdravím, starosto.“

„Rene, něco potřebuji.“ Ren se neznatelně odtáhne, ale potom v něm převládne zvědavost.

„Pokud mi chceš nabídnout něco ze svého statku, potom musím odmítnout. Posledně mi klienti zdrhli bez placení. Nemám rád takové nemilé překvapení. Ještě by si mohli myslet, že je moje hospoda mizerná.“

Ethan se pousměje. „Kdepak. Potřebuji, abys řekl lidem, aby zítra nechodili ven. Měli by si vzít den volna. Opravit postroje, umýt okna, zašít sukně, podrbat psa za uchem, udělat dítě, …“

Ren pohlédne ven z okna. Neutrálně nadhodí. „Viděl jsem venku černého vraníka s kapitánem v sedle.“

Ethan pokrčí rameny. „Možná.“

Ren doleští sklenici a uvážlivě ji položí k ostatním. „Vyřídím, i když se to spoustě lidem nehodí. Poslední krásné dny podzimu a ke mně nepřijde ani noha.“

„Rene, co budeš dělat?“

„Já? Asi budu něco kutit dole ve sklepě. Zvu tě na skleničku, až to dodělám.“

„Díky moc, ale ještě musím navštívit pár míst.“ Venku si narazí na hlavu černý baret. Nasedne na rozvrzané kolo a za taktu vrzzz vrzzz jede k Genevivě a k dalším lidem, kteří nebyli v hospodě. Neví, proč mu Max pomáhá. Zda je to kvůli válce, nebo je fakt slušný. Povzdechne si. Byl by rád, kdyby to bylo kvůli němu, ale nedělá si iluze. Pomáhá jim a nemusel by. Proč?

 

Německá posádka, podzim 1943 

Na nádvoří je slyšet štěkot psů, smích a hlasitá řeč. Někteří si krátí chvíli kouřením nebo jen tak lenoší, ale dávají si pozor, aby to neviděl velitel. V řadě zaparkované nákladní vozy čekají na majitele. Ostrý vítr se prohání po nádvoří a narušuje zdánlivě klidnou atmosféru. Občasné zadupání nohou a dýchání do dlaní, dává tušit, že vojáci už mají dost čekání a rádi by vyrazili. 

„To je on?“ Nedůvěřivý tón důstojníka wehrmachtu ostře zazní i přes silný vítr.

„Pascal Nicodéme,“ řekne klidně jméno svého průvodce postarší muž v černém kabátu s výložkami plukovníka SS.

„Můžeme mu věřit?“ optá se neklidně Max. „Je to Francouz,“ mrkne po plukovníkovi, který se usmívá a potěšeně mne rukama. Nelíbí se mu jeho vychytralý pohled. Ale hlavně nesnáší SS a tajnou policii, která to celé organizuje. Nebo je tu možná nechce proto, že nemá čisté svědomí.

Rozhlédne se kolem sebe. Muži, psi a náklaďáky. Jednotka Waffen  SS v celé kráse a oni jim poskytují ubytování.

„Samozřejmě, že ano.“

„A on vás povede?“

„Ano. Posádka nemusí nic dělat. Jen se dívejte, jak ty francouzské bandity pochytám jednou provždy. Ozdobím jimi nejbližší hlavní cestu. Zítra budou lesy naprosto čisté. Vaše selhání v městečku není dobrým příkladem pro německou armádu. Viníci měli být pozatýkáni a popraveni.“

Max si pomyslí své, ale nedá nic najevo. Ty lesy budou plné jako před zátahem. Je jen rád, že je k tomu nepřizvali a nechtěli pomoct s obklíčením lesa. Zdá se, že jdou najisto a ten Pascal je zrádce. Zajímalo by ho, oč tu běží.

Škodolibě si pomyslí, že pokud dobře odhadl starostu, zítra chytí ledatak myší nožičku. Dobře jim tak. Nesnáší tu jejich nadutost a pohled, jakým je přehlížejí. Taky dělají důležitou práci. V tom případě by to ale znamenalo, že Amine je ve spojení s bandity. Popravdě ani moc neškodí. Jejich aktivity se zaměřují spíš na město a na vzdálenější cíle a to ještě dost slabě. Je nechávají napokoji. Žargonem plukovníka, chcípl tu pes. Jediná větší akce byla ta s tím přepadeným kurýrem, který byl ještě ke všemu falešný, jak se později dozvěděl. Ztráty byly minimální. Nejvíc škody bylo v ten den, kdy hořela továrna. Dodnes nezjistili, co se stalo.

Odpojí se od velitele a toho panáka v nažehlené černé uniformě, který to řídí. Nechápe, proč na ty bandity poslali celý pluk. Odhaduje to tak na sto lidí, ale je pravdou, že většinou jde na protipartyzánskou akci víc lidí. Ano, jdou najisto, potvrdí si opět domněnku. Ten pocit v něm stále sílí. Ale v tom případě mají přesné informace. Někdo musel svou skupinu zradit. Ale kdo, jak, co? Rád by věděl víc.

Zarazí se a usměje. Bude je hezky poslouchat z dálky. Otočí se jako na obrtlíku a přesune se k radiostanici a ke Klemensovi, který ji obsluhuje od té doby, co tu jsou. Většinou chytá Angličany z druhé strany, a dokonce u něho zahlédl německo-anglický slovníček, ale nechal to být.

„Nech toho,“ poručí Klemensovi, který se vztyčí do pozoru s rukou napřaženou k pozdravu. Váhavě usedne a stáhne jedno sluchátko. „Všechno v normálním režimu, Herr Hauptmann.“ Max přikývne a usedne na druhou stoličku.

„Klemensi, něco potřebuji.“

„Povídejte.“

„Dokázal bys odposlouchávat ty venku?“

Klemens se usměje a pohlédne na dveře. „Dokázal, pokud budou vysílat a nebude to přísně tajné, ale v tomto případě o tom dost pochybuji.“

„Perfektní. Zjistíš co a jak?“

„Samozřejmě, ale tohle…“

„Je to na mě a nikdo se to nedozví. Rád bych věděl víc a oni nám to neřeknou. Rozumíš? My tu budeme dál žít.“

„Dobře.“

Max se zvedne a vypadne z místnosti, ve které to jemně hučí a pípá. Klemens si natáhne nazpět sluchátko a zaposlouchá se do šumu vln. Natáhne ruku a jemně upraví poslech.

Max si venku prohlédne diskutující hlouček. Rozhodně tam jednoho navíc nepotřebují. A je to. Zítra si udělá volno. S Bubim stejně na vyjížďku nemůže a Amine… Lepší bude, když si dají malou přestávku. O těch jeho nočních vyjížďkách se už začíná špitat, a kdyby někdo začal počítat… Půlhodina je půlhodina a on nepotřebuje, aby někdo začal slídit.

Druhý den časně ráno vyleze z postele a nastěhuje se ke Klemensovi do kamrlíku. Ten zavrtí hlavou.

„Nic, kapitáne. Dodržují rádiový klid.“

„Rád bych věděl, co se tam děje.“

Klemens odloží sluchátka. „Jestli chcete, mám v tom oddíle známého.“

„Výborně, Klemensi. Nebude ti vadit, že to tu bude trochu natěsnané?“

„Kdepak. Jsem sám zvědavý, jak to dopadne,“ odkašle si a rozpačitě začne: „Vy moc nevěříte tomu, že je pochytají, že?“

Max se na něho zadívá. „Vynechali nás. To mi zas tolik nevadí, ale…,“ nedokončí, co má na mysli.

„Občas zachytím jejich radiostanici. Určitě budou mít vůz na polapení jejich vysílačky, ale pokud frantíci neodvysílají dostatečně dlouhou zprávu, je to k ničemu.“

„Já to vím a neviním tě. Jsou chytří.“

„Spíš mají velmi zkušeného radiotelegrafistu. Rozhodně ví, co dělá. Mění čas, frekvenci, dokonce místo, i když by to dělat nemusel. Kapitáne, má můj obdiv a na Francouze hodně neobvyklý. Rád bych ho poznal,“ v hlase zazní úcta k neviditelnému protivníku. „Potřeboval bych lepší vybavení. Vím, že existuje, ale o tom si mohu nechat zdát. Ale poslední dobou,“ zamne si rozpačitě bradu, „mám pocit, že se objevil další telegrafista. Jiný, ne tak šikovný.“

Max strne a upře oči na sešit s tužkou. Druhá skupina? Kolik jich tu v lesích může operovat? Zajímavé. Je možné, aby jedna zradila druhou? Nebylo by to neobvyklé, ale přece jenom…

„Chápu. Pokračuj.“ Klemens přikývne a nasadí si sluchátka. V ruce drží tužku, kterou ťuká do linkovaného sešitu.

Max vyjde ven a zahledí se na prostor posádky, který ráno opustil oddíl pokoušející se chytit francouzský maquis. Je rád, že jsou pryč. Jako by tu byl najednou čistší vzduch.

Les je opravdu hluboký a popravdě jsou tu jen díky tomu, že bandité nikdy nic vážnějšího nepodnikli. Vyřizování účtů s kolaboranty, útoky na menší konvoje, dokud nepřišli na továrnu. Zřejmě se dozvěděli víc, než ví on sám. Jenže jeho úkol je hlídat a chránit ji. Rozhodně nebude pátrat po tom, co tam vyrábějí. Není sebevrah. Vnitřní hlídky obstarává SS složka armády a jejich velitel je nepříjemný.

Tohle ať si tajná policie vyřídí sama. Nejsou žádní špioni ale vojáci.

Druhý den netrpělivě popohání vojáky a snaží se zahlédnout vracející se oddíl. Když se o akci Störer  Narušitel s plukovníkem dozvěděli, pomysleli si své. On osobně si myslí, že se někdo nahoře zbláznil. Je pravda, že je podzim a boje se dostávají do klidnější fáze, ale i tak. Poslat takhle silnou jednotku pro pár banditů? Poslední akcí je museli důkladně naštvat.

V první světové by boje s nadcházející zimou úplně utichly, ale tohle je už moderní válka. V poledne se nají a vyrazí za Klemensem. Vstoupí a tiše stojí. Chvilku vyčkává a pozoruje jeho úsměv. Baví se tím, co slyší.

„Co je?“ tiše se optá.

Klemens nedbale pozdraví, ale pak se škodolibě usměje. „Zdá se, že se ztratili.“

„Cože?!“

Klemens přikývne. „Žádají o mapy.“

„Nemají snad žádné?“

Radista pokrčí rameny a oči mu září veselou zlomyslností.

„Díky. Počkáme na jejich návrat. Ostatním ani slovo. Je to jasné.“

„Nejsem baba, kapitáne Meiere!“ Nasadí si opět sluchátka.

Max potichounku vypadne. Cha  měli požádat o pomoc někoho zkušeného. Jen doufá, že Bois a zbytek vesnic budou v pořádku. Aminovi docela věří, ale těm ostatním ne. Jde do své kanceláře, kde se raději ponoří do stohu hlášení a papírů. Byrokratický šiml je obdivuhodný, když čte oběžník o tolikrát se opakující banalitě jako dodržování zákazu dodávek pohonných hmot civilnímu sektoru. Odhodí ho. Copak tam nahoře nemají nic jiného na práci? Setmělo se, uvědomí si, přetře si oči a rozsvítí lampičku na stole. Ještě se nevrátili.

Měli by se postarat o dostatek dřeva na zimu a vojáci potřebují zimní uniformy. Zvlášť ti noví. Ti, co jsou tu delší dobu, je mají. Jenže už to slyší: „Nemáme, nemáme. Vojáci na frontě mají přednost.“ Začíná pociťovat nedostatek. Dřív stačilo jen zvednout sluchátko a do týdne tu měli oblečení. Dnes jsou rádi, že vůbec něco přijde. Zavolá jako tolikrát Herbertovi. Nerad ho využívá, ale k čemu mu jsou mrznoucí vojáci? Neudrží ani prst na spoušti. Mimoděk se napřímí, když zaslechne hluk aut. Rty mu zvlní úsměv. Dorazili. Sto mužů speciálně vyčleněných z velitelství.

Měl by sejít dolů. Upraví si uniformu a snaží se nasadit kamenný obličej. Popravdě je rád, že to vzali na svůj štít. Ven vyjde dokonale upravený zástupce posádky. S plukovníkem von Bellenem se na sebe podívají. Vypadá to, že aspoň v tomhle si perfektně rozumí. Důkladně si toho nafoukance vychutnají.

Oberst Reinhard von Bellen vykročí k přijíždějícím autům. Za ním jde Hauptmann Maxmilian Meier. Zastaví se a čekají, až z auta vysedne Oberführer Nickl, který si vzal pochytání francouzských banditů za svůj svatý úkol. Aspoň v tomto duchu celou dobu mluvil.

„Heil Hitler!“ zvednou všichni pravou ruku.

„Mohu vás pozvat na občerstvení, Herr Oberführer Nickl?“

„Děkuji, rád. Sesednout!“ zavelí na oddíl vojáků, kteří čekají na korbách aut.

„Mohu být zvědavý, jak dopadl zátah?“ projeví zdvořilý zájem plukovník. Max mu úplně vidí do hlavy. Směje se.

„Jistě. Podařilo se nám najít jejich doupě a samozřejmě jsme ho vypálili. Máme s sebou tři zajatce. Doufám, že mi na noc půjčíte svoje vězení,“ řekne ironicky. Ví přesně, co si ti dva myslí. Nic nechytí, je to žabař, ale on je pochytal. On je někým jiným než tihle vesničtí burani.

Max s plukovníkem von Bellenem lehce strnou a překvapeně zírají na tři civilisty poháněné pořádnými štulci. Zatracený Nickl, nezdvořile si pomyslí. On to dokázal. Spolknou plukovníkův úspěch a usmějí se.

„Gratuluji,“ snaží se, aby to vyznělo upřímně.

Plukovník von Bellen otevře dveře a nechá svého protivníka vejít. „Kapitáne Meiere, obstarejte pohoštění.“ U dozorčího stolku stojí v pozoru dva vojáci. Zasalutují plukovníkům. Ti ledabyle odpoví a stoupají po schodech do pracovny velitele posádky.

„Rozkaz!“ Odejde do kuchyně, kde vládne drsnou rukou Ulrich Klein.

„Občerstvení pro plukovníky!“

„Připraveno, kapitáne Meiere. Mám to odnést?“

„Ne, jen to připrav. Obsloužím je sám.“ Ulrich nic neřekne a připraví pohoštění.

„Jídlo hned připravím.“

„Výborně.“ Vezme podnos, počká, až mu Ulrich otevře dveře a nese to nahoru. Nahoře odloží tác na židli a zaklepe.

„Dále.“

„Občerstvení.“ Mlčky položí jídlo na stůl. Okem zahlédne otevřenou broušenou karafu a dvě skleničky. Už začali. V krbu hoří oheň a je tu útulno. Oba sedí v křeslech a zdá se, že si živě povídali, i když… „Mám donést z kuchyně ještě něco, pane plukovníku?“

„Samozřejmě. Jděte.“ Kapitán vyjde ven. Panečku, docela dusná atmosféra, ale vypadá to, že ho nebudou potřebovat. Donese ještě druhý tác s jídlem, který položí na stůl. Atmosféra se uvolnila a místností tiše hraje Wagner.

Mlčky vycouvá z pracovny. Rychle seběhne schody, až se Udo s Tobiasem podiví. Přejde rychle plac a zaklepe na dveře od radiostanice.

„Pan…“

„Klid. Máte tu vše?“ Druhý voják stojí v pozoru. Nezná ho, takže musí být z té druhé jednotky.

„Dovolte se mi představit. Feldwebel Mathias Shulz.“

„Sednout.“ Podívá se na stůl, za kterým většinou sedí Klemens. Teď jsou papíry a tužky pryč. Na jejich místě je chleba, kus šunky a sýr, určitě od Genevivy, a otevřená láhev vína.

Posadí se na stoličku a vytáhne cigarety. Jednu si vytáhne, další jim nabídne. „Odkud se znáte?“

„Z výcviku, Herr Hauptmann,“ odpoví nervózně Matthias. Klemens mu něco naznačil, ale ne vše.

„Aha. To je dobře,“ odmlčí se a uvažuje, jak mu má říct, co po něm chce.

„Herr Hauptmann,“ odmlčí se a nervózně koukne na Klemense. „Víte, tady Klemens mi něco už naznačil. Bylo to fiasko! Tedy ten závěr!“ vybuchne z ničeho nic a zatne pěsti. „Až do konce to šlo perfektně. Věděli jsme přesně, kde jsou. Opustili jsme auta a rozvinuli se do rojnice. Psi byli tiší. Nic nás nerušilo a ten Francouz nás vedl najisto. Dostali jsme se přesně do tábora banditů. Psi byli zticha, a tak byli bandité překvapení. Někteří se vzpamatovali a pokoušeli se utéci. Dostali jsme tři, ostatní tam zůstali. Nebylo jich mnoho. Taková menší skupina a výzbroj taky nic moc. Ale jakmile jsme se dostali z lesa, konec. Vyšli jsme zřejmě jinudy, protože po autech ani vidu ani slechu.“

„Co bylo dál?“ Nemůže odolat, aby v duchu nepocítil aspoň trochu škodolibou radost.

„Ten Francouz nás vedl dobře. Jenže asi neznal kraj, což nechápu, protože předtím nás vedl skvěle. Prostě jsme se ztratili.“

„Co se stalo?“ I Klemens napjatě naslouchá.

„Cedule.“

„Cedule?“

Matthias si odkašle. „Ano. Nějakým zázrakem chyběly cedule. První, kterou jsme našli, byla divná. Říkala sto kilometrů k Danquerke, ale tím směrem to město určitě není. U velkých měst to šlo, ale značení malých vesniček se ztratilo. I ten Francouz byl z toho totálně grogy. Plukovník zuřil, ale nemohl nic udělat.“

„Co se s ním stalo?“ zeptá se a pak se zamračí. „Chápu.“ Francouz už se domů nevrátí.

„Jo. Bloudili jsme tam až do pozdního odpoledne, kdy se jeden z vojáků optal, kde je Bois. Víte, plukovník se rozhodl vrátit. Naštěstí jsme našli auta. Tedy oni na nás narazili, jinak bychom to zřejmě šlapali pěšky.“

„A?“ nevydrží Klemens.

„Místo deseti kilometrů od Bois, jsme byli skoro třicet. Plukovník ihned nařídil směr Bois, ale už byla skoro tma. Když jsme k vesnici dorazili, všichni byli zalezlí. Venku se pouze pásly krávy a vesnici nejspíš napadl mor. Zabarikádovaní až po střechu. I psi byli zalezlí.“

Díky bohu.

„Plukovník byl tak rozzuřený, že mi nakázal se spojit s velitelstvím.“

„A co to doupě? Jak daleko od nás bylo?“

„Od Bois? Hmm, asi tak tři kilometry?“

„Co plukovník?“

„Chtěl to tam vypálit. Děsil jsem se, že chytne les. Bydlel jsem u lesa a zažil požár. Peklo je studené proti tomu, když hoří les. Ta vůně spáleniště, žár, jiskry a černý sloup dýmu. Okolí pokryté šedým popelem. V blízkosti se nedalo dýchat. Naštěstí nic nechytlo.“

Klemens si oddechne a zapálí cigaretu. Ruka se mu třese. Bože, ještě požár.

„A dál?“

„To je vše. Z Bois jsme už našli cestu snadno. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát.“

„Díky moc.“

Zavře dveře a jde na obhlídku. Z jídelny zaslechne cinkot lžic o talíře a víc nic. Obvyklé řeči a výbuchy smíchu se ztratily. Povzdechne si. Takže to přežili. Požár. Nejraději by plukovníka Nickla zaškrtil. Je rád, že Amine poslechl jeho rady a vesničané nevystrčili nos ze dveří.

Tři kilometry od vesnice Bois. Je to docela blízko od jeho posádky, i když jestli tam byly dvě skupiny, pak tam jedna ještě je. Zavrtí hlavou. Stejně nic neudělají.

Po kontrole hlídek zajde za Bubim a pohladí ho po nose. Ten jemně odfrkne a potřese hlavou. „Co si o tom všem myslíš, Bubi? Já vím. Neumíš mluvit, což je škoda. Myslím, že bys mi poradil lépe než nějaký učený.“ Přitiskne se k němu.

„Herr Hauptmann, Herr Oberst chce, abyste se k němu dostavil.“

Max ještě jednou pohladí vraníka po hřívě, upraví si uniformu a s kamennou tváří vyrazí k pracovně. Doufá, že si plukovník nebude chtít ještě jednou zopakovat cestu po krásách francouzských vesnic. Možná jen potřebují průvodce na zpáteční cestě. Koutky rtů se mu zvlní, když vstoupí do budovy. Zasalutuje dozorčím a vykročí ke schodišti.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)