• Amater
Stylromantika
Datum publikace20. 7. 2013
Počet zobrazení2830×
Hodnocení4.60
Počet komentářů2

St. Athan, jaro 1954

Max rozbije vajíčka a tiše zakleje. Opět bude vaječnice. Poslední dobou se mu stává, že nedokáže udělat volské oko, a přestože to Aminovi nevadí, jemu ano. Pohlédne na kuchyňské hodiny. Odešel před hodinou ke slečně Dumont, která mu volala, že jí není dobře, tak to snad nic vážného není. Možná jen něco špatného snědla nebo ji rozbolela hlava. Uvidí se. Měl by se už vrátit, protože je pozdě. Podívá se na vajíčka. Zas to bude k ničemu. Odstaví pánev na prkno, přiklopí ji pokličkou a jde k telefonu. Zavolá a zjistí, co se děje.

Zvedne sluchátko a už chce vytočit číslo, když se dveře otevřou a v nich stojí unavený Ethan. Podle výrazu ve tváři to nic vážného nebylo.

Max odloží sluchátko, aby mu pomohl z kabátu. Potom se nakloní a políbí ho. „Jak to šlo?“

„Žaludek. Tak jsem jí dal kapky a chvilku si s ní povídal. Myslím, že se spíš potřebovala vypovídat. Jsem unavený.“ Obejme Maxe v zástěře s velkou kytkou na přední straně. „Ale pohled na tebe mě vždy postaví na nohy. Je jídlo? Mám hlad,“ otáže se trochu nesměle a zároveň dychtivě.

„Je. Dobře tě znám. Pookřál jsi jen proto, že máš připravené jídlo.“

Ethan se rozpačitě usměje, ale pak se rozesměje. „To není pravda.“

„Já vím. Jsem rád, že jsi tu, protože mám velkou novinu.“

„Jakou?“ otáže se, zatímco usedá za prostřený stůl.

Max rozdělí na talíře právě dodělaná vajíčka, opečené brambory a nakrájenou zeleninu v miskách a vše položí na stůl. Ethan chňapne po okurce, kterou si vloží do úst. Max se posadí.

„Joy je březí.“

Ethan přestane jíst a vytřeští oči. Polkne. „Jsi si jistý?“

Max se zatváří dotčeně. „Jsem zvěrolékař, Amine. Mám podezření už týden, ale dnes to vím na sto procent.“

„A ty mi nic neřekneš. Bubi bude otcem. Věřil bys tomu?“

„Pro mě je stále hříbětem.“

Ethan kroutí hlavou.

„Raději jez, i tak se to nepovedlo,“ řekne mrzutě Max.

„Zase volská oka?“

Max se začervená a nabere si na lžíci štědrou porci. „Jo. Myslím, že dávám moc síly do úderu, když je rozbíjím.“ 

„V konečné fázi, Maxi, jsou to vajíčka a já je mám rád.“ S chutí se pustí do vajíček přemýšleje, jak jim hříbě změní život. Moc asi ne. Jen jestli budou mít Bubiho… V tu chvíli se otevře okno a dovnitř místnosti doslova vpluje nádherná černá hlava koně. Rozhlédne se a pohledem se zastaví na stole.

„On má snad lepší čich než Lefty.“ Max se zvedne pro připravený třetí talíř. S úsměvem ho strčí Bubimu pod nos. Ten ani chvilku neváhá a začne ho vylizovat.

Ethan je s úsměvem pozoruje. „Cha  vím, proč děláš raději smaženici.“

„Tak jsi mě prokoukl, ale dnes jsem se vážně snažil udělat volské oko. Pro změnu. A zítra udělám obalené plátky vepřového, volské oko a brambory.“

„Zítra vařím já.“

„Dobře.“ Vezme čistě vylízaný talíř, který Bubi dál dychtivě pozoruje. „Nic nebude, strašidlo. Běž se napást trávy.“ Odfrknutí a koňská hlava se ztratí.

„Neuvěřitelné.“

„Mně to povídej,“ usedne a pustí se do studených vajíček. „Co chceš dnes dělat? Televize?“

„Dej mi s ní pokoj. Mám lepší nápad,“ Ethan se svůdně usměje.

„A jaký? Nevím, co by bylo lepšího.“

Smích. „Mě neoklameš. Půjdeme do postýlky. Pomalu tě svléknu a zneužiji.“

„Bože, ty jeden sexuální deviante. Zneužívat bezbranného muže. No, nápad to není špatný.“ Cítí, jak ho to vzrušuje. Zavrtí hlavou. Dojí jídlo a nabere si ještě čerstvě pokrájenou zeleninu. „Chceš ji pokapat olejem?“

„Ani náhodou. Chci tě mít v posteli. Momentálně nemám žádný jiný zájem.“

„Myslíš vůbec někdy na něco jiného?“

„S tebou? Ne.“ Dojí nakrájenou okurku a složí nádobí na sebe. Prázdný košík na chleba postaví na lednici. „Jsem rád, že se dočkáme hříběte.“

„Ano, i když se může stát všelicos. Začal jsem psát svoji část konce. Jak to pojmenujeme?“

Ethan se otočí od dřezu. „Jak to myslíš?“

„No, celé to velkolepé dílo. Jak ho pojmenujeme? Nebo jsi o tom nepřemýšlel?“

Ethan svraští čelo usilovným přemýšlením. „Já nevím. Nikdy mě nenapadlo… Proč bychom to měli pojmenovávat? Co Bois, nebo válka v Bois. Dva nepřátelé…“

Smích. „Na něco přijdeme.“

Max se zadumá.  „Ano.“

Ethan vezme utěrku a utře si ruce. „Budeš ještě?“

Max zavrtí hlavou. „Stále si máme co povídat. Je to zvláštní, ne?“

„Ani bych neřekl. Když si vezmu naši práci a svoji touhu vědět o tobě vše, a když…“

„Dost.“ Odsune židli a jde zavřít okno. Zavírá je na kličku, když ucítí ruce kolem pasu a polibek na krku. S jemným povzdechem zavře oči. Je to nádherné. Stojí, nic nedělá a nechá se rozmazlovat teplými rty.

Ethan ho líbá na krk, zatímco vpředu rozepíná jeden knoflíček za druhým. „Toužím po tobě.“ Rukama zajede pod košili a sevře bradavku. Jemně po ní přejíždí. Max zasykne a rukou sklouzne ke klínu a začne si ho třít.

Ethan ho pustí a otočí k sobě. Pohlédne mu do očí a přisaje se k pootevřeným rtům. Vklouzne dovnitř a plení mu je, zatímco se o Maxe otírá. Je vzrušený, jak ho chce mít. Únava zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Svleče mu košili, hodí ji na zem a dostrká ho ke stolu.

„Už zase?“ zaslechne Ethan v hlase dychtivost, touhu i smích.

Max se posadí na stůl s roztaženýma nohama a Ethan si stoupne mezi ně. Jazykem se začne věnovat bradavkám, které má přímo před sebou. Laská je, hladí a rty je svírá a saje. Potěšeně pozoruje, jak tvrdnou. Podívá se do Maxova obličeje. Pohladí ho, ale druhou rukou sklouzne ke klínu, kde nahradí jeho ruku tou svojí. Intenzivně mu tře klín.

Max ignoruje nepohodlí, lehne si na stůl. Zasténá slastí. Může být ještě něco nádhernějšího než putující rty a jazyk po jeho těle? Neexistuje nic krásnějšího než doteky Aminových rukou. Zaslechne zvuk rozepínaného zipu a nic kromě spodního prádla ho už netísní.

Ethan se ho rukou lehounce dotkne rukou a přejede látku trenýrek. Políbí ho a potom pomalu stáhne kalhoty, až se ocitnou na zemi. Pohladí svalnatá lýtka, ale nezastaví se ve své pouti. Po vnitřní straně stehna putuje nahoru k lákavějšímu cíli. Nezapomíná ho líbat na místech, kudy putují ruce.

Max se nadzvedne, aby si stáhl trenýrky a odhodí  je na podlahu. Rukou si zajede ke klínu a sevře úd, ale když ucítí na ruce slabé plácnutí, stáhne ji.

„Tohle je moje, Maxi.“ Přísný hlas s potlačovanou touhou.

„Myslíš?“ provokativně se protáhne pod jeho dráždivými doteky.

Ethan se k němu nakloní a jazykem olízne špičku údu, zakmitá. Pomalu ho líbá a laská až k varlatům. Na chvilku přestane a vezme ho do ruky. Sevře ho mezi prsty a přejíždí nahoru a dolů. Když se ho nabaží dotýkat rukama, sevře varlata a jemně je hněte, zatímco jazykem tepe do naběhlého žaludu.

Max se proti němu pohybuje, jak touží mít víc. Na chvilku ztuhne, protože má pocit, že letí, že je ptákem a může vše. Visí v prostoru a nic kromě úlevy a opojení necítí. Zůstat tak věčně, přeje si na chvilku jako pokaždé, když vyvrcholí. Poté následuje pád. Někdy prudký, jindy smyslně pomalý, ale vždy se nerad vrací do reality. Moci žít ve snu.

Ethan ucítí první kapku, slízne a vezme ho do úst a svého tepla. Zaslechne výkřik a rukou stále hladí Maxův penis. Rukou mu rozetře sperma po jeho těle.

Max oddechuje a uvolněně čeká. „Mám vstát?“ otáže se lenivě, ale nechce se mu.

„Zkus to a neručím za sebe.“ Přejde k lince, odkud vezme olejíček. Položí ho vedle Maxe a políbí ho. „Chci se v tobě ztratit.“

„Těším se.“ Sedne si na okraj stolu, aby ho objal kolem krku. Lenivým polibkem si vychutnává Ethanovu přítomnost. Když se nabaží jeho blízkosti, pustí ho z objetí a lehne si zpět na stůl.

Ethan se rychle svleče a stoupne si mezi Maxovy roztažené nohy. Vezme do ruky ochablý penis, který klidně leží v hnízdečku. Políbí ho, ale potom jazykem sklouzne níž až k dírce. Max si chytí nohy, aby měl lepší přístup. Zavrní spokojeností, když se ho tam dotkne. Už dávno zjistil, že ho to vzrušuje víc než jiná místa.

Ethan si natře prsty olejíčkem a opatrně do něho vklouzne. Chvilku pohybuje jedním prstem, potom přidá druhý. Když se mu zdá, že je připravený, vytáhne prsty a přistoupí ještě blíž, až se o něj otírá pohlavím. Nalije trochu olejíčku a namaže si úd a otvor, aby to Maxe nebolelo. Pomalu se do něho tlačí. Když cítí, že to ještě není ono, stáhne se a opakuje, až je uvnitř celý. Max mu položí nohy na ramena a hladí se na údu. Otevře oči a olízne si rty nedočkavostí.

Ethan se k němu nakloní a políbí ho. „Líbí se mi to, je to… nádherné, když mě svíráš.“

Max se proti němu maličko pohne. Ethan se od něj odtáhne a potom přiráží v pravidelném rytmu. Vyklouzne a opět vklouzne do vstřícného tepla. Kuchyní se nesou slastné steny a oddechování. Slabě vnímají pach potu a vůně, které vydávají.

Max se drží okraje stolu a vnímá Ethanovy pohyby i pronikání do svého těla a potom Ethan vykřikne, zaboří se do něho až po kořen penisu. Zavře oči a vychutnává si jejich dokonalé spojení. Zůstat tak co nejdéle. 

Otevře oči a zahledí se na Maxe, který se pustil stolu a rukama putuje po svém těle. Ethan se skloní, políbí ho na bradavky a putuje vzhůru, až pohltí ústa.

Vyklouzne z Maxe a pomůže mu dolů. Z ničeho nic ho popadne do náruče a vyjde s ním schody.

„A teď ty.“

„Myslíš, že to zvládnu?“ směje se jeho udýchanému funění.

„S tímhle?“ ušklíbne se Ethan, který se zahledí na jeho vzrušené mužství. „Hravě. A potom si dáme sprchu a půjdeme spát. Ty schody mě dostaly,“ zasměje se. Nepřestává se dívat na Maxovo stále štíhlé tělo, které se léty snad vůbec nezměnilo a je pro něj pořád přitažlivé stejně jako poprvé.

„Máš ve mě velkou důvěru, tak se tě pokusím nezklamat!“ Ethan padne do postele. Rozkošnicky se v ní zavrtí. „Tak co?“

„Počkej. Nejdřív si musím prohlédnout, co nabízíš.“

„Prvotřídní zboží.“ Rukou pohladí tělo, které mu nabízí. „Nebo se ti nelíbí?“

„Nebudu podporovat tvoje ego,“ sedne si k němu a rukou ho začne laskat, objíždět kontury svalů, vnímá pokožku. „Jsi krásný.“

„Ty taky.“ Ethan se z ničeho nic otočí a vyšpulí zadek. Vytočí hlavu, aby zjistil, co na jeho výzvu řekne Max.

Upřený pohled a potom už zapomene na vše, když pod něj Max strčí polštář a rukou mu pohladí hýždě.

Ethan vydoluje zpod druhého polštáře mast a podá mu ji. S napětím čeká, kdy do něho pronikne. Zasykne, ale potom už se nechává unášet a absolutně nic nevnímá. Maxův výkřik a jeho zasténání. Tíhu těla, které se k němu tiskne, ani lenivé drobné polibky po těle.

„Ani se mi nechce do sprchy.“ Vyklouzne z něho a pozoruje jak z Ethana vyteče trochu semene. Dotkne se ho. „Počkej.“ Odejde do koupelny a vezme ručník, který namočí do vody. Otře sebe i Ethana, který se jenom přetočí. Max si vedle něj lehne a obejme ho.

„Jsem spokojený jako…“

„… kočka.“

„Ano,“ zívne. „Chce se mi spát,“ řekne trochu nešťastně.

„Mně taky, proto rychle pod sprchu a zachumláme se do pelíšku.“

„Geniální nápad.“ Rychle se osprchují a vklouznou do postele. Ethan si přitáhne Maxe do náruče. Zvykl si s ním spát, a když ho jednou neměl při sobě, musel si vzít alespoň polštář. Má tyhle chvilky ještě raději, než když se spolu milují. Ten důvěrný pocit, že vedle něj je, leží a on ho může kdykoliv obejmout. Dodává mu útěchu a jistotu.

„Jaké asi bude? To hříbě myslím,“ slyší Maxův váhavý hlas.

„Černé jako samotné peklo. Spi.“

„Nemusí být černé, ale Joy má předky výhradně černé a Bubi nevím. Tehdy jsem se o to nezajímal. Nějak se mi nechce spát. Nechce se ti, Amine, povídat?“

„A o čem?“

„Jaké to hříbátko bude.“

Ethan se rozesměje. „No, přece černé jako Bubi a na víc se nezmůžu, nenasyto.“

„Jen se tě rád dotýkám. Víš, že bez toho neusnu. Možná bude mít taky rád vajíčka.“ Max nahlas přemýšlí, zatímco laská Amina.

„A hlavně nás,“ zabrumlá spokojeně Ethan. Miluje kradmé doteky velkých silných rukou. Kdyby tehdy nevyhrožoval, kdyby ho nehledal, měl by tohle? Kdo ví. Pozoruje Maxovy rysy. Linii smyslných rtů, lehce vystouplých lícních kostí, modré oči, oblouk obočí, čelo. Každý rys si stále zapamatovává znovu a znovu i s jeho proměnlivostí.

 

Konec války, Francie, 1944-45

„Vzdejte se! Jste obklíčeni!“ zaslechne anglicky a vzápětí solidní němčinou. Skloní samopal. Už dřív se s ostatními dohodli, že se vzdají. Sedí někde v Rúrech a vědí, že je konec. Odhodí samopal, pistoli, ruce dá v týl a zvedne se. Je vyčerpaný. Svým způsobem je rád, že to pro něj končí.

„Vzdáváme se!“ Hořká slova porážky. Je unavený. Před měsícem se jak takž vylízal ze zranění nohy a už opět bojuje. Tentokrát žádná dovolená. Od té doby, když je mizerné počasí, ho pobolívá noha. Ostatní udělají to co on. Odhodí zbraně, zvednou ruce. Pohlédne do tváří svých kamarádů. Plukovník byl zabit při pokusu prorazit obklíčení, ale před sebou měli příliš mnoho vojáků, proto se museli stáhnout. Kurt zahynul už dávno. Pohřbil ho s křížem a helmou na hrobě. Byl rád, že měli tehdy klidnou chvilku a on to mohl udělat. Současné velení bylo pryč a občas potkali stejně malé útvary pokoušející se prorazit obklíčení, do kterého se dostali. Ale nebylo kam jít. Po smrti plukovníka padlo velení na něho. Šťastný z toho nebyl, ale měl se na zbytek vykašlat?

V jeho tváři je stejný výraz jako v tvářích jeho spolubojovníků. Všichni jsou vyčerpaní, špinaví a neoholení. Po zimě a ofenzívě v Ardenách nejsou jejich oděvy o moc lepší než hadry. Nevzpomíná, kdy se naposledy zastavil a důkladně si odpočinul beze strachu, že to bude jeho poslední den. Pohlédne na americké vojáky. Jsou unavení, ale přece jen jsou na tom lépe než oni.

„Tak hýbněte se! Dvojřad!“ Ucítí vůni cigaret a slyší slova, které nezná. Ve volném čase se učil anglická slovíčka, ale takových chvil moc nebylo.

Přistoupí k němu voják. Zelené oči, rezaté vlasy vykukují zpod helmy a on si vzpomene na Amina. Myslí na něho každou volnou chvilku. Prohledávají ho kvůli zbraním a cennostem. Nic nenajdou. Všeho kromě dokladů se zbavil. Nemá ani památku na Amina, ale nečekal, že přežije.

„Major,“ zavolá na ostatní. Prohlídka dalších vojáků. Nic. „OK, seržante.“

„Jdeme do tábora. Bože, kolik jich ještě bude? Jsou jako kobylky.“

Popoženou je slovy i zbraněmi. Role se vyměnily. My jsme je hnali a oni teď ženou nás, pomyslí si hořce. Jak dlouho ještě válka potrvá? Pochoduje vedle hlídky. Jsou ostražití a seržant poslal dva muže napřed. Vyrozuměl, že se krajinou potulují spousty oddílů, stejných jako byl jejich. Armáda Střed právě přestává existovat. Je mu mizerně.

Po dvou hodinách pochodu doráží skupinka do tábora. Je jich tam víc. Sedí na holé zemi, mlčí, hlavy sklopené. Usedají k nim a nenápadně se rozhlíží. Táborem se nese angličtina, smích, hudba a zpěv z rádia.

Max kolem vidí odpočívat americké vojáky. Čistí zbraně, povykují a vůbec jsou rozjaření. Ani se jim nediví. Konec války je zas o kousek blíž.

„Čtvrtý pluk a vy?“ najednou se k němu otočí vysoký plavovlasý muž.

„Záložní pátá tanková. Jak to vypadá?“

„Blbě. Hans Einscheid.“

„Maxmilian Meier. Víš něco určitého?“

„Jo. Umím trochu anglicky, ale žádná sláva. Armáda s vrchním velitelem Modlem je v pytli. Skončili jsme. Tihle teď chytají rozdrobené jednotky, aby je neměli v týlu.“

„Takže tábor.“

„Ten bych uvítal, ale podle mého je nás příliš. Vidíš tamto?“ kývne k nákladním autům.

„Ano. A?“

„Tak to je náš tábor. Zaslechl jsem, jak se o tom bavili.“ Max se na Hanse nechápavě dívá. „Ostnatý drát, hlídky a to je vše. Mohu jen doufat v co nejrychlejší konec války.“

„Ježíši!“ vydechne.

„Věřící?“

„Ano i ne. Tak nějak.“ Věří po tom všem ještě v Boha? Má pocit, že je dávno opustil, že žádný Bůh neexistuje.

„Já ano. Dvakrát raněný. Jednou u Kurska, ale potom jsem měl štěstí, že jsem se dostal sem. Moji přátelé z pluku jsou už dávno mrtví. Polsko. A co ty?“

Max se začervená. Najednou si uvědomí, co dělal, zatímco ostatní bojovali a umírali. „To je mi líto. Hlídal jsem jednu továrnu. Tady na pobřeží.“

„Závidím ti a mám chuť na cigaretu. Mít něco, co bych s nimi mohl vyhandlovat. Rozhodně jsme na jedné lodi. Mám pocit, že by to nadlouho byla jediná cigareta, kterou bychom získali. Další,“ zamumlá znechuceně.

Max pohlédne směrem, kterým se Hans dívá. Další skupina amerických vojáků se zajatci s rukama v týlech. Oni je mohli dát aspoň dolů. Jeden z německých vojáků zakopne a spadne. Bouchnutí pušky do zad. Stiskne rty.

„Moc slušné zacházení nemůžeme čekat,“ poznamená tiše Hans, který se dívá ke skupině stanů. Z jednoho z nich to začíná vonět. „Mám hlad.“

„Proč? Přece Ženevská úmluva… Ne, já vím. Už jsem o tom něco slyšel. Je to vůbec možné?“

Hans se zamračí. „Já to viděl.“

„Takže skutečně existují.“ Celou dobu to věděl. Ne v tomto rozsahu, ale věděl, že ne vše se dodržuje, jak by mělo. Co například jejich továrna? Věděl, že jsou v podzemí uvězněni zajatci a oni pouze hlídají komplex budov. Dovnitř proudili lidé, ale nazpět už nevycházeli. Vše pod rouškou tmy. Raději se na nic neptal. Brzy pochopil, že vědět příliš mnoho se nevyplácí. Zavíral oči před pravdou, nebo se jí bál? Bál se, že tam taky vejde a zůstane? Bývalá předělaná továrna – nikdy se neptal, co tam bylo dříve  a nakonec ji vnitřní stráž vyhodila do vzduchu. Doslechl se, že tam všichni zůstali. Nechce na to ani pomyslet. Proč si na to vzpomněl teď? Den zúčtování?

Ten večer dostanou kus chleba a ještě vařící polévku s bramborami a kousky masa. Je za ni rád, protože tuší, že to nebude jen tak. Večer auta naložená dráty odjedou neznámo kam. V noci se navzájem zahřívají. Zřejmě nejsou připravení na tak velké množství zajatců. Může mluvit jedině o štěstí, že je důstojníkem a přesunou ho někam jinam, ale co ti ostatní?

Druhý den se seřadí do dvojstupu. Pochoduje vedle Hanse. Něco mu říká, že aspoň s někým bude moci promluvit a nebude tolik sám.

K večeru, kdy v poledne dostali hodinu přestávku, dorazí k táboru. Hans má pravdu. Drát kolem travnaté louky a hlídky. Stan Červeného kříže, kuchařské stany a stany důstojníků, kteří je zřejmě budou vyslýchat a další hlídky. Sem a tam pořád projíždějí nákladní auta. Za plotem už jsou vojáci, kteří si budují malé tábory. Žádné budovy, žádné stany. Mají nanejvýš celty, z kterých jsou udělané mrňavé přístřešky. Vejdou dovnitř, ale Max není schopen vnímat nic kromě svého žaludku. Jedl by, až by brečel.

„Peklo začíná, kamaráde. Jdeme si najít dobrý příbytek,“ ironický řekne Hans a vydají se po obvodu drátu. Všude je to stejné. Nakonec sednou na zem a přitáhnou si k sobě kabáty. Opřou se o sebe a usnou. Druhý den, stejně jako ostatní vojáci, čekají na příděl jídla.

Vojáků stále přibývá a zdá se, že neubývají. Jsou odděleni od ostatních, a protože nemají co dělat, Hans ho učí angličtině. Hovoří s hlídači. Pomalu začíná rozumět některým slovům a spřátelí se s jedním ze strážných. Mike, jak se strážný jmenuje, jim sežene knihu v angličtině. Podle něj Hans mluví skvěle. Co by tu taky měl jiného dělat? Většinou posedávají, baví se a čekají na jídlo, které mají třikrát denně. Nijak velké porce, ale dá se to jíst a hlady nezemřou, ale taky se nenasytí. Jediné vzrušení, které za celou dobu zažívají, je právě příděl jídla. Dal by půl života za vodu. Umýt se, oholit, vyprat nebo mít nit s jehlou. Maličkosti, kterých si nikdy moc nevšímal. Má pocit, že plave ve špíně.

Sedí tu už třetí týden a pořád se nic neděje. Prší, sněží a oni tu pořád jsou. Naučili se zahřívat navzájem. Nijak ho to nevzrušuje. Chtěl by odtud vypadnout a je mu jedno, že tu vojáci zůstanou. K tomu někde získal nějaké breberky a má co dělat, aby se pořád nedrbal, a svědí ho celá pokožka. Má zajít ke zdravotníkovi? Jenže tam jsou fronty na týden. Nějaký čas to snad ještě vydrží. Hans a ostatní mají stejné problémy.

Třetí pondělí co tu je, hned po snídani, k nim přistoupí stráž. Kyne na Hanse, který má uniformu kapitána.

„Běž,“ řekne Maxovi.

„Blázníš?!“ vyjede na něj, protože nechápe, proč mu přepouští svoje místo. Hans se na něj tvrdě podívá. Otřese se. Celou dobu to ignoroval, ale měl by si přiznat pravdu. Nikdy by se s nimi nespřátelil, ale tady jeho instinkty zřejmě zrezavěly. Očima sklouzne na Hansovu paži. Ledový úsměšek ho nenechá na pochybách. SS  jaká jednotka? Co všechno má na svědomí? Co chce udělat? Mlčí.

Poslední myšlenky o Hansovi se mu vykouřily z hlavy, jakmile dojde do zdravotnického stanu. Ihned ho svléknou a hodí ho do provizorní sprchy. Drží jazyk a snaží se dostat ze sebe vši a ještě pár dalších zvířátek. Jen kdyby se mohl zbavit i toho, co má v šatech. Snad v táboře, kam ho odvezou, to bude lepší. Vezme do náruče oblečení a ve spodkách jde do další místnosti. Je mu zima a noha ho bolí. Kdyby mohl, vyl by bolestí. Ve stanu je sympatický, ale taky unavený doktor.

„Svléknout!“ Kolem je ještě další pomocný personál a doktoři. Max si se sevřenými rty svlékne spodky. Všem je to jedno. Kouká se na celtovou stěnu stanu.

„Zvednout ruku.“

Zvedne ruku. Chápe, proč to dělají, protože sotva se s Hansem usídlili, už jim stačili ostatní vysvětlit pár věcí. Nechá se prohlížet, zda tam má tetování SS.

„Jméno?“

„Maxmilian Meier.“ Doktor zapíše do karty údaje.

„Obléknout. Nahlaste se ihned u doktora v táboře.“

„Ano,“ řekne klidně. Doktor ho už ignoruje a ohlíží se po dalším. Nedívá se, kdo tam za ním je.

Navleče se do špinavé uniformy, jak nejrychleji to jde. Co by dal za to, aby se mohl zcivilizovat.

„Další.“ Nějaký voják ho bez vysvětlení popadne za paži a vleče ho dál. U dveří stanu ho pustí. Jde za stráží a ani se nepokouší utéct. Pouze se trochu rozhlíží. Před ním jsou dva důstojníci. Rozvědka?

Usedne na židli a zvědavě se podívá na svého vyšetřujícího důstojníka. Starší muž s perfektním účesem, oholenou tváří a čistou uniformou. V očích nepřátelství a nechuť. Na uniformě označení majora. Za tu dobu, co je na vojně, se naučil rozlišovat, kdo je kdo.

„Jméno, doklady.“ Podá mu je.

Nepářou se s tím, pomyslí si. „Major Maxmilian Meier.“

„Věk?“

„Třicet.“ Už to vidí. Mladý na majora. Čert ho vem.

„Působiště? Kde jste sloužil?“

„Polsko 39 u veteriny, později Francie.“

„Veterinář?“ Major pohlédne na uniformu, na místo, kde by měl mít našitou odbornou způsobilost. Vzpomene si, jak mu bylo mizerně, když si ji sundával. Tolik práce, úsilí a odříkání a bylo to k ničemu.

„Vysoká veterinární a vojenská. Ano.“

„Co se stalo?“

Zřejmě otázka mimo. „Převeleli mě.“

„Aha. Kam?“

„Posádka u vesnice Bois  Francie.“ Už dřív se rozhodl, že řekne co nejméně. Však v tom má praxi. Mluvit málo, hodně vědět a všechno důkladně utajit.

Poznámka a jde se dál. Deset minut nejrůznějších otázek.

„Další.“

Rozpačitě vstane a čeká na stráž. Je odveden do malého stanu, kde s ostatními důstojníky čeká na odvoz. Vzpomene si na Hanse. Podařilo se mu to, nebo ne?

„Zajímalo by mě, kam nás odvezou.“

„Na lepší místo než je tenhle prašivý tábor,“ odpoví muž v uniformě kapitána. Vypadá naštvaně. Max mlčí. Neví, co by měl říct, a nechce se s ostatními vybavovat. Až moc dobře si uvědomuje, že je na straně poražených. Odolá a nepodrbe se ve vlasech. Začíná to být opět svinsky nepříjemné, dokonce i po té sprše. Obrátí myšlenky k jiným věcem, aby na to nemusel myslet.

Co asi dělá Amine a Bubi? Začíná jaro. Určitě budou připravovat stroje a další potřebné věci na sezónu, která začala. Chtěl by se s ním procházet mezi poli zlátnoucí pšenice. Doufá, že přežil a přes vesnici se neprohnala fronta. Zamiloval se do té krajiny.

„Tak dělejte! Nástup.“ S dalšími důstojníky nastoupí do nákladního auta s plachtou. Vzpomene si na Bois a začne se modlit. Ještě téhož dne jsou dovezeni do tábora pro důstojníky. Vytane mu na mysli tábor, kde byl doteď. Tohle je luxus. Důkladná prohlídka zda nemá vši, vyrážky nebo jiné nemoci. Samozřejmě, že má. Dostane léky. Sice to svědí víc, než když je měl, ale nakonec se vyléčí. Ihned si vypere uniformu, oholí se  konečně se cítí jako člověk. Prohlédne se v zrcadle. „Pohubl jsi, Maxi,“ řekne sám sobě a zamračí se, protože si vzpomene na bídné jídlo v táboře. A to byl rád, že nějaké má. Není to příjemné být na straně poražených. Za stolem se sedí podle hodností. Jí mlčky a moc s ostatními nemluví. Ani se mu nechce, tak je unavený. 

Po čtrnácti dnech je zavolán k veliteli tábora. Další výslech. Tentokrát delší a podrobnější.

Jméno, věk, působnost. Co měla posádka za úkol. Říká všeobecné informace, snaží se mlčet o věcech, které by mu mohly uškodit. Když to probere, neví toho zase tolik.

„Nebylo to blízko nějaké továrny?“ Otázka kapitána, který asistuje veliteli tábora T. J. Rieglovi. „Britové o to měli zájem,“ poznamená a zaťuká nedbale tužkou na složku.

„Ne. Vím, že nějaká továrna byla za městečkem. My byli spíš k vesnicím. Přezbrojování, odpočinek jednotek, výcvik a podobně,“ upřesňuje jejich roli. O hlídání továrny mlčí. Váhají. Vidí jim to ve tvářích, ale zřejmě nemají dost informací nebo jim Britové neřekli vše. Možná ho nechají jít.

„Zátah proti partyzánům?“

„Jednou, ale to byly jednotky SS. Pouze se u nás ubytovali. Museli jsme jim poskytnout zázemí,“ řekne kysele a dá srozumitelně najevo, za co je považuje.

„Hmm. Důvod odložení odbornosti?“

„Nevím. Převelení.“

„Divné.“

„Generál ze mě nebyl nadšený na rozdíl od jeho paní,“ řekne neutrálně. Velitelův malý úsměv ho uspokojí.

„Dobře. Vítejte v táboře. Pravidla už jistě znáte. Doufám, že nebudou žádné problémy. Kdybyste chtěl, ale je to jen návrh, pak bychom potřebovali veterináře,“ vypadne z něj na konci výslechu.

Max zauvažuje, ale potom přikývne. Je tu dva týdny a už zná snad všechny bratrance a sestřenice všech důstojníků, co tu jsou. „Rozumím. Děkuji.“ V duchu začne děkovat všem svatým za to, že trval na veterině. Bude aspoň venku. Až skončí válka, možná ho díky tomu brzy propustí. Opět začne dělat svoji milovanou práci.

Dostane papíry a přidělení. Rození a ošetřování zvířat. Je ve Francii, takže je vděčný, že se naučil jazyk. Francouzi se k němu chovají s odstupem, ale když jim zachrání krávu či koně, chovají se k němu lépe. Je rád za tu těžkou práci. Dokonce dostal auto s vojákem, který ho vozí po okolí. Ošetřuje i pěkného hnědáka, který patří veliteli tábora.

Květen 45 a on se dozví, že válka skončila. Sedí a neví, co má dělat. Po chvilce se vzpamatuje a přemýšlí co dál. Bez propouštěcích papírů je tu bohužel přivázán jako pes k boudě. Brzy se vrátí do měst zajatci, vlastně už teď se Francouzi vracejí a jeho snad propustí. Půjde do Pruska. Jen dostat ty papíry.

Jednoho dne stojí s propouštěcími papíry v rukou a dívá se na východ. Vezme vak, ve kterém má nůž, jídlo, nějaké to oblečení, holící potřeby, zrcátko, pár zbytečností, papíry, anglickou knihu, kterou mu dal Hans, a už v civilním obleku se vydává na pouť. Uniformy, kromě holínek a kabátu se zbavil. Je teplý, tak ho ještě zahřeje. Dal si ho ušít sám a ví, že je kvalitní a něco vydrží. Už nikdy nechce mít na sobě uniformu. Přejede si tvář s myšlenkou na rodinu. Už přes rok o nich nemá zprávy.  

Domov.

Cestou se snaží přijít nějakým způsobem k jídlu. Vzpomene si na Bois, kde na podzim očesávali, co bylo jedlé, a on to udělal taky. Cokoliv najde růst a bude to jedlé, sní to.

Spí většinou venku nebo v budovách poničených válkou. Někdy se musí o příbytek dělit s dalšími lidmi. Nemá odvahu zajít k vesnici. V této době chaosu, krádeží, zločinů a vyrovnávání si účtů mezi sebou, není nikdo, kdo by jakkoliv zasáhl. Po týdnu se odhodlá a zaklepe na jedno vesnické obydlí. Je hnán psem, zkusí to znovu a znovu a vždy se stejným výsledkem. A tak začne krást.

Jde směrem Prusko – do své domoviny a v srdci mu sídlí obavy, co tam najde. Zprávy jsou kusé a nespolehlivé a dozvědět se cokoliv přesnějšího, je nemožné.

Cestuje hlavními tepnami silnic, na kterých je občas zastaven kontrolou. Pěšky, stejně jako zbytek lidí, kteří hledají po válce nové domovy. Ženy, staří muži, děti na kárách jdou a někdy se mu ta cesta zdá bez cíle. Křižují Německo jako cikáni bez toho, aby věděli, co bude. Hodnota peněz je relativní, proto je jen jedno pravidlo: Co si najdeš, je tvoje. Co vyměníš a za co, je tvoje věc.

Neví, jak se mu to podařilo, ale na konci podzimu dorazí do Pruska. Na rodinném statku žije jiná rodina. Soused, který vlastní blízký mlýn, ho pozná a přijme domů. Vypráví o posledním roku války. Povídá o smrti jeho rodičů, když oblastí prošly ruské jednotky.

„Nebránili jsme se, ale to je nezajímalo. Brali, co se dalo. Možná je to lepší. Byli zničení, když jim přišlo oznámení o smrti tvého bratra Ivana. Teď kdyby přišli o statek…,“ vypráví starý mlynář, který k nim často chodil na kus řeči.

Odpočívá a přemýšlí, co má dělat. Kdyby tu byl aspoň bratr, ale rodina je mrtvá. Byl na hřbitově. Plakal. Upravil jim hroby a položil na ně svazky zelených větví, které nařezal ze stromů. Po nocích rozmýšlí, co má dělat, ale pořád neví, co dál. Jediné, co ví, je to, že tu nemůže zůstat. V srdci chová naději, že přece jen některý z bratrů přežil.

Týden na to, jako zázrakem, se vrátil jeho bratr Jörgen. Vyčerpaný, bez ruky, ale živý. Povídají si celou noc a potom se mu svěřuje s tím, že chce odjet do Francie. Jörgen začne křičet, že statek je jejich majetkem a že jim to musí vrátit. Nechce slyšet jinou alternativu. Neprozřetelně vyřkne Aminovo jméno. Jörgen ztuhne, chvilku se na něj dívá a poodstoupí. S kamenným výrazem ve tváři vyřkne: „Nemám bratra.“

Nemůže tomu uvěřit. Ve skutečnosti nepočítal s tím, že zde někoho najde, ale musel sem jít. Nic a nikoho, kromě Bubiho, nemá. Plakal radostí, když Jörgena objímal a on ho odhodí jako prašivou věc.

„Jörgene, nemůžeš mě vyhodit! Jsme rodina. Vzpamatuj se!“

„Ta zemřela. Vypadni a nevracej se.“

„Je konec války, kruci proč? Protože jsem se zapletl s nepřítelem? Nebo z jakého důvodu? Můžeš mi to vysvětlit? Mám na to právo!“

„Nemáš na nic právo! Ty ne! Zatímco my jsme trpěli… Obstaral sis teplé místečko, abys nemusel na frontu. Nemusel jsi bojovat jako my. Ty ses… ty ses tam šmajchloval s nepřítelem v seně a ještě k tomu s mužem! Proboha, hnusíš se mi! Nechápu to! Můj bratr! Stydím se, že jsme jedna rodina!“

„Možná jsem celou válku nebojoval, ale taky jsem byl v jednotce. Pátá záložní. Celou dobu. Normandie, Ardeny a potom Porúří. Možná jsem ze začátku nebyl v první linii, ale díky nám jsi měl jídlo. Víš, jaké to bylo, když jsem se díval, jak jsme odváželi jídlo lidem, kteří to sami potřebovali? Ne. Vy jste se starali jen o to, jak jich co nejvíce zabít. Já jsem musel asistovat u popravy, ty ne. Hlídal jsem továrnu, kde lidi mizeli a nikdy nevyšli na povrch! Pak si něco říkej!“

Facka.

Max tomu nemůže uvěřit. Jeho bratr, kterého má velmi rád, o kterém vyprávěl Aminovi historky, ho uhodil. Nikdy to neudělal. V místnosti je ticho.

„Co chceš dělat?“ nakonec se Max odváží prolomit mlčení.

„Získám nazpět statek. Je náš.“

„Nevidíš, že nás deportují? Tohle území nám už nepatří. Nebude německé, chápeš to nebo ne? Všichni to říkají. Jen se podívej, kolik nás tu zůstalo.“

„Pokusím se. Nevzdám to.“

„Jörgene, odejdi se mnou. Najdeme jiné místo, kde bychom mohli žít.“

„Kam?“ Hořký tón a rezignace.

„Nevím. Svět je veliký. Vybudujeme společně nový statek nebo můžeme dělat, co budeme chtít. Můžeme odjet do zahraničí nebo k Richardovi. Určitě nám pomůže.“

„Vypadni. Jen špiníš památku rodiny!“ Na chvilku se vzpamatuje a opět se ponoří do řečí o získání statku. Max si povzdechne. Nechápe, že nemůže snít. Že je to k ničemu. Nemohou nic dělat, protože prohráli válku. Už nerozhodují o tom, co bude.

Zůstává s Jörgenem v bývalém mlýně nedaleko jejich statku, dokud jim nepřijde rozkaz vystěhovat se. Jörgen zuří, řve, že je všechny postřílí. Seberou se a odcházejí s poslední rodinou, která tam zůstala a přijala je. Doufali, stejně jako Jörgen, že tu budou moci zůstat. Naloží vůz nejcennějšími předměty, jídlem a vyrazí do neznáma. Chtějí se dostat k Frankfurtu. Doufají, že tam najdou příbuzné.

Uvědomuje si, že ho nemůže nechat samotného. Stará se o něj, jako Jörgen pečoval o něj, když byl malým a rozbil si koleno. Přejdou na území ovládané Američany a Brity. Jörgen nenávidí Rusy, za to co provedli, a on chce být co nejblíže Francii. Dělá si o něj velké starosti, protože je pořád podrážděný a vzteklý. Když se jednou dostal k láhvi, vypil ji náraz a museli zůstat na místě dva dny, než vystřízlivěl.

Dojdou ke Kolínu, k řece Rýn. Dívají se na modrou vodu a on tuší, že se rozejdou. Pozoruje na bratrovi, jak se mu vzdaluje a nenávistně na něj hledí. Dovede ho k Richardu Reiterovi. Je dlužníkem jejich rodiny. Ví, že mu otec půjčil peníze, když potřeboval, a znají se s ním hodně dlouho. Naposled ho viděl v osmatřicátém na Vánoce. Potom přišla válka, takže se už neviděli, ale rodiče mu vždy podávali zprávy, jak se má. Chybí mu úsměv matky i otcův přísný výraz. Kéž by je mohl zachránit!

Stočí se na jih k Bendorfu. Jen doufá, že se mu válka vyhnula. Oddechne si, když uvidí statek. Je sice zpustlý, ne tak výstavní jako kdysi, ale co je dnes v pořádku?

Zahlédne známou postavu a rozbuší se mu srdce. Je to Adam? Byl do něj zamilovaný, když mu bylo sedmnáct, osmnáct? Jeho první láska.

„Adame!“

Muž se otočí, chvilku si je udiveně prohlíží. „Maxi, Jörgene! Žijete!“ přiběhne k nim a objímá je. „Pojďte dál. Jsem rád, že jste to přežili, tolik se jich nevrátilo. Otec je ve městě, ale k večeru se vrátí. Můžeme být rádi, že máme kus pole. Co u vás? Co tu děláte?“ chrlí na ně a oči září radostí ze setkání.

„Rodiče a Ivan jsou mrtví. Vyhnali nás jako prašivé psy!“

Adam stočí zrak na Maxmiliana. Hned si všimne, že Jörgenovi chybí paže. „Budete tu jako doma. Jsem rád, i když vaši rodiče… Je mi to líto,“ vyrazí ze sebe, ale po slzách není ani památky, jen v očích má smutek.

Max přikývne. V to doufal. O týden později ráno stojí před statkem a pozoruje vycházející slunce.

„Chceš opravdu odejít? Místa tu je dost a jako zvěrolékař najdeš uplatnění.“

„Děkuji, ale Jörgen…“

„Nenávidí tě? Proč? To není kvůli tomu, že ho vyhnali z půdy, která vám patřila tři sta let. Tak proč?“

Max sklopí hlavu. Má se mu přiznat? Jak to vezme?

„Protože chrápal s nepřítelem. Proto. Hnusí se mi,“ ozve se za nimi Jörgenův hlas. Max s Adamem se za ním otočí, ale zahlédnou už jen záda.

„Nemůže spát. Alkohol…“

„Dohlédnu na to. Kam ti mám psát?“

Max na něj vděčně pohlédne. Je rád, že to nerozvádí. Nevidí v očích ani odsouzení, ale ani pochopení. Ignoruje to. Ví, že Adam je takový. Když se mu něco nelíbí, nevšímá si toho. Možná to jednou přijme. Načmárá na kus papíru Aminovu adresu v Bois.

„Děkuji.“ 

„Nech toho!“ plácne ho po zádech. „Musím ti nabalit trochu jídla, bude se ti hodit a pak napiš, co s tebou je.“ Chvilku váhá. Mračí se, jak usilovně přemýšlí. „Mně je fuk, co jsi dělal ve válce. Každý dělal to, co dělal. Pro mě jsi Maxem, chápeš,“ usměje se.

„Myslím, že ano.“ Je mu vděčný a byl by rád, kdyby to tak bral i Jörgen, ale bojí se, že mu nikdy neodpustí.

Začne opět putovat zemí, která je stále rozvrácená, ale pomalu začíná pookřávat. Jako ušlápnutá květina u cesty, kterou skropí prudký déšť.

Od Richarda dostal peníze, proto si koupí jízdenku do Amiens. Je to přímý spoj, ale i tak oproti cestování před válkou se vlečou. Je rád, že je trať obnovená, protože Richard povídal, že u Kolína byla hodně poškozená.

V Amiens vysedne. Odtud musí jít pěšky. Vypadá to, že tady se už lidé z války vzpamatovali. Občas ho svezou na voze nebo v autě a vypráví. Všichni lační po novinkách, ale hlavně po tom, jak to vypadá někde jinde. Na jednom statku, po dlouhé době, odrodí své první tele. Vzpomene si na Amina a jeho slib, že ho zavolá k porodu krávy. Nikdy k tomu nedošlo. Má pocit, že tam nejde za Bubim, ale za ním.

Občas ho zastaví hlídky, ale už to není tak často jako na začátku. Vytáhne propustku z tábora a svoje doklady. Prohlížejí si je vždy důkladně a on má pocit, že se nic nezměnilo. Stejně důkladně kontrolovali oni doklady Francouzům. Jak dlouho ještě bude válka trvat? Zapomenou na ni někdy?

Po cestě si zdokonaluje svoji francouzštinu, kterou se učil v době války a později ve Francii při práci. V hlavě si představuje, co Amine řekne na to, až ho osloví francouzsky a řekne mu J´aime   Miluji. Bude určitě koukat jako tele na nová vrata, ale pak ho políbí anebo on políbí jeho. Je to celkem jedno. Možná je blázen, že se vrací, ale cítí, že má šanci žít nový život.

Prochází vesnicemi i městy a rozhlíží se. Je mu smutno z toho, co způsobili. Důsledky války jsou vidět na každém rohu a mezi tím vším nenávist k Němcům.

Jednoho dne dorazí do vesnice Bois. Čepici si stáhl až na uši a srdce buší jak splašené. Kruci, proč se sem vrací? Nenávidí mě a Amine mě nemůže nikdy přijmout, uvědomí si v jedné jediné hořké vteřině pravdy. Dívá se na Renovu hospodu, na Aminův statek. Zaslechne Nicolino zaječení a vzápětí štěkot. Usměje se. Aspoň se z dálky podívá na Bubiho a potom odejde. Utře si slzy. Sejde k rybníku, kde pěknou chvíli hledí na hladinu. V mysli se mu vybavují obrazy z války. Nedaleko zaslechne zařehtání. Srdce se v něm zastaví a pomalu se otočí. Ne, to není Bubi, ale jiný kůň. Začíná se stmívat a on stále hledí na plochu rybníka, která je hladká jako sklo.

Z kalhot si setřepe kousky trávy a hlíny a jde ke statku. Poprosí Amina, aby si mohl pohladit Bubiho. Určitě mu to dovolí. Po celou válku si přál, aby se nemusel plížit. Teď, po válce, se plíží opět. Vejde na dvůr a zavrávorá, jak ho porazí vrčící bestie.

„Puppi, klid,“ zašeptá.

„Kdo je to?!“ ozve se a ze dveří vyjde mužská postava. Není to Amine, ihned si uvědomí. „Stůj, nebo střelím.“

Max si odkašle a pokusí se změnit hlas. „Nestřílejte, jen procházím.“

„Na cizím dvorku, co?“ Posměšný hlas.

„Bože, to je kapitán!“ Zaslechne Daniellin hlas. V duchu zakleje.

„Cože?“

Max zaslechne natáhnutí spouště.

„Dobrý večer. Je tady Amine Salacrou?“

„Danielle, dojdi pro ostatní.“

„Hned to bude.“ Danielle vyrazí ven a běží k hospodě.

„Byl jsem v odboji, tak umím střílet. Neměl byste se, kapitáne Meiere, o nic pokoušet.“

„Byl jsem propuštěný,“ vyrazí ze sebe, ale cítí, že tady nic nepomůže. Tak konečně našel svůj osud v podobě francouzského odboje. Pootočí hlavu a pozoruje z hospody se valící dav.

„Zabijte ho!“ zazní davem.

„Dost!“ pozná Andrése. „Přece nebudeme jako oni. To chce řádný soud, sousedé.“

„Pro takového jako je on? Blázníš, Andrési? Pověsíme ho a je to!“

„Já bych taky navrhoval soud. Se vším všudy,“ ozve se Ren. „Zabít ho můžeme vždy, ale aspoň si vyslechne, co mu chceme říct, no ne? Já bych mu rád řekl pár věcí.“

V davu nastane ticho. Všichni zvažují.

„Rene, můžeme ho dát k tobě do sklepa? Máš ho už prázdný, ne?“

„No, tak úplně prázdný není,“ poškrábe se na hlavě. „Ale nedostane se odtamtud.“

„Tak běž!“ Je popostrčen a ucítí, že po něm někdo něco hodil. I ti Američané se chovali férověji, ale co vlastně očekává od lidí, kteří ho nenáviděli celá léta?

Za hlasitých nadávek je dotlačen do hospody a strčen do sklepa. Slyší šoupání, potom buch. Sud?

„Svoláme soud!“ zaslechne ještě Max, který se ve tmě posadí na dřevěnou stoličku.

„Hurá!“ Cinkání sklenic.

S nadávkami se schoulí do sebe sama. Kdyby nechtěl vidět Bubiho a Amina, nemusel by tu teď trčet a ve shovívavost vesnice a odboje nemůže věřit. Sice tu možná pár dobrých věcí udělal, ale kolik špatných? Mohl by se obhajovat, ale neudělá to. Nejhorší bylo, že vůbec neviděl Amina a to sem šel jen kvůli němu.

Seshora k němu doléhá stále hlasitější halas. Když už má pocit, že ohluchne, všechny zvuky pomalu utichají. Zavře oči, ale nemůže spát. Možná bude mít možnost posledního přání. Pokusí se o úsměv, ale spíš se objeví škleb, který rychle zmizí. S těžkým srdcem smutně sedí a prohlíží si černou zeď. Ve skutečnosti nevidí nic, ale ani tmu. Spíš černou šeď. Stejně jako válka. Černá šeď sledu událostí.

Možná ho zahlédne zítra. Možná ho už neuvidí nikdy. Proč sem chodil? Mohl zůstat v Německu, najít si nějakou práci, usídlit se a žít ve vzpomínkách. Místo toho se rozhodl najít svět, kde by mohli žít oni tři, ale teď ho ztratil. Měl být mrtvý už tehdy v Ardenách, kdy to schytal do nohy. Málem tam vykrvácel. Podařilo se mu s jednotkou odjet a nohu zachránit, ale věděl, že to bylo jen o fous a potom přišla Rúrská kapsa. Neustále dokola tytéž události a vzpomínky.

V Porúří měl být mrtvý podruhé a potřetí v táboře při jedné rvačce, kde se objevily nože a on nedával pozor. Kvůli své tvrdošíjnosti nepodlehl, ale teď si říká, že tam měl raději zůstat ležet. Jenže přežil. Udělal pro to vše. Stejně jako vesničané v Bois. I oni udělali maximum.

Ráno ho probudí bouchnutí. A další. Nejspíš si i přes celou situaci zdříml. Vlastně ani jinak nemohl dopadnout. Možná kdyby zůstal v Německu. Kdyby, kdyby… Jenže kdyby neexistuje. Stalo se to a on si nemůže pořád říkat kdyby.

Hledí na strop a počítá minuty, kdy se poklop otevře a vyvedou ho. Moc by si přál, aby to skončilo jinak. Začíná litovat, co se stalo. Co má říct? Dostane vůbec slovo a dovolí mu něco říct? Nemá se nakonec obhajovat?

„Vylez!“

Max zamžourá do světla. Namířené pušky. Vstane, pomalu vyleze a rozhlédne se. Lavice, stůl se třemi židlemi a jeho vakem. Mimoděk se přistihne, že se o něj bojí. Celou dobu ho ochraňoval. Pořád v něm má odrbanou anglickou knihu, slovník francouzštiny, trochu jídla, misku a lžíci, sirky, fotografii jejich statku a rodiny a další drobnosti, které vyprosil na nových majitelích jejich statku.

Dovnitř vejdou tři lidé. Nezná je, ale on ví, že oni ho znají a potom se začnou trousit vesničané. Na konci přijde Andrés s Genevivou. Vzpomene si, že je Amine měl velmi rád. Ale proč tu není? Prohlíží si své soudce i katy, ale ten kvůli komu tu je, zde není.

„Zahajují soud.“

„Proč soudit? Zastřelte ho a je to. Přece všichni víme, kdo to je!“

„Simone, sedni si. Nebudeme zvířata, jako byli oni. V klidu předneseme žaloby a vyneseme rozsudek. Jsme Francouzi, sakra, ne bošové. Nebo má někdo jiný názor? Někdo se tu považuje za boše?“ Ren řídí soud, jako by to dělal odjakživa.

„Když myslíš, ale je to zbytečné,“ mladý muž v baretu se zachmuřeně usadí. Max si pomyslí, že ho nikdy neviděl, ale je mu povědomý.

„Tak začneme. Maxmiliane Meiere, jste obviněný z těchto zločinů.“ Začne vyjmenovávat zločiny, kterých se dopustil. Seznam je dlouhý a on podle jednotlivých reakcí přesně ví, kdo je tam přidal.

„Chcete k tomu něco dodat?“ Nastane ticho. Max se rozhlédne. V žádné tváři nenajde byť trochu sympatií. Vlastně ať řekne, co řekne, rozsudek už byl vynesen v momentě, kdy ho Danielle poznala.

„Ne.“

„Pak jste vinen ve všech bodech obžaloby a budete zastřelen. Soud ukončen.“

„Tak jdeme dolů.“ Někdo ho popadne za paži a chce ho shodit dolů do sklepa, když se dveře otevřou a v nich stojí britský důstojník s dvěma dalšími.

„Zdravím.“ Sundá si čepici, kterou dá pod paži. „Ten muž bude vyslýchán naším soudem kvůli důvodům umístění zdejší posádky. Ihned si ho odvedeme.“

Max ztuhle stojí a hledí na Amina v perfektně střižené uniformě kapitána. Nemůže tomu uvěřit. Amine, britský důstojník. Jeho Amine celou dobu…

Ethan na něho bezvýrazně pohlédne, potom na Danielle, která zrudne. Přistoupí k němu s ještě jedním vojákem a chytne ho za paži. „Chabracu, pusť ho, nebo se chceš protivit?“

V místnosti nastane dusná atmosféra, která najednou propukne v šílenství.

„Starosta Salacrou!“ zařvou jedním hlasem a zvednou se z lavic. Bože, jejich starosta je Brit. Těkají z Ethana na sousedy, vedle kterých stojí. Geneviva se šklebí. Tedy, to je ale filuta ten náš starosta, myslí si spokojeně.

Ethan, kdyby mohl, zazubil by se a pozdravil je. Má škodolibou radost, že jim vytřel zrak. Místo toho se zamračí. „Ten muž je náš, tak doufám, že to chápete a taky chápete, že patří před vojenský soud. Jdeme!“

Max omráčeně udělá krok, potom další. Chabrac ho znovu zadrží, ale nakonec ho vztekle pustí. Ethan jde za doprovodu Michaela ven.

„Díky moc, Michaeli.“

„Není za co, Ethane. Mohl jsem konečně splatit dluh.“

„Splatil jsi ho víc, než tušíš, a teď do Paříže.“ Nasednou do džípu a vyjedou.

„Jak?“

Ethan na Maxe s úsměvem pohlédne. „Vypadáš strašně. Hned ti zařídím papíry a další věci. Jak? Nechtěl jsem strávit válku v zajateckém táboře. Prý jsou tam strašné podmínky,“ řekne tiše. „Tak jsem se vydal domů. Klidně bych přeplaval kanál. Jenže jsem si zlomil nohu a ztvrdl ve vesnici. Potom jste přijeli a já najednou zjistil, že jsem starostou. Dobrý fórek. Doktor, britský důstojník, frajírek  starostou vesnice. Proč jsi, ty idiote, sem lezl?! To tě život omrzel nebo co?!“ zařve, až auto dostane smyk, jak se Thomas u volantu lekne.

Max pozná cestu k posádce a k městečku.

„Chtěl jsem vidět Bubiho. Byl jsem v zajetí a statek už nám nepatří.“

„Vím to.“ Informoval se přes známé.

„S bratrem Jörgenem jsme dostali rozkaz opustit území, tak jsme šli. Ve válce ztratil paži. Dovedl jsem ho k našemu příteli Richardovi. Postará se o něj. Otci hodně dlužil. Dal jsem mu na tebe adresu a rozhodl se podívat na Bubiho. Je poslední z mé rodiny, který zbyl. Jenže mě chytli. V té uniformě vypadáš jinak.“

„Ty bez té uniformy taky.“

„Natankujeme v městečku a pojedeme do Paříže. Bojím se, že nás začnou shánět,“ obrátí se k nim usměvavý Michael, který poslouchá němčinu a ničemu nerozumí, ale podle tónu se ti dva znají velmi dobře.

„Jak myslíš, Michaeli,“ odpoví Ethan. Rozpačitě se rozhlédne kolem sebe. „Maxi.“

„Co je?“ Pořád nemůže tomu obratu uvěřit.

Ethan se nadechne. „Chci, abys se mnou odjel ke mně domů. Chtěl bych s tebou zůstat po celý zbytek života. Tedy, pokud o to stojíš.“

Max sevře ruce. „Jsem Němec. Chápeš, co to znamená? K tomu důstojník armády, která prohrála, která páchala zvěrstva. Byl jsem dobrovolným i nedobrovolným aktérem v mnoha věcech. Jsi blázen? Tvoje rodina tě vydědí, až to uslyší. Ne.“

Ethan se na něj zarytě dívá. „Jak myslíš. Přišel jsi jen kvůli Bubimu?“ Samozřejmě, že ho neposlechne. Je rozrušený z celé události, ale rozmyslí si, jakmile mu uvede důvody.

„Jak se má?“

„Je v Paříži v malé útulné stáji a všichni v okolí jsou do něj zamilovaní. Chci ho odvézt do Londýna, kde dobude srdce všech Angličanů. Uvidíš. Chci… Ne, přeji si, abys mou nabídku zvážil. Můžeš tam dělat zvěrolékaře a já ti pomohu.“

„Jak se jmenuješ?“

„Ethan Amine Drake. Bývalý kapitán britské armády. Za týden odcházím,“ zazubí se radostně. Dobrodružství má po krk. Chce léčit.

„Budu ti jenom překážet a co když někdo zjistí, kdo jsem?“

„Nikdo to nezjistí a mně to nevadí. Víš, Bubimu se u nás určitě bude líbit, protože my milujeme koně.“

Max váhá. Neví, co má dělat. Poté, co opustil tábor v Porúří, měl jeden cíl. Najít rodinu. Tu našel, ale ona ho odvrhla. Jedině myšlenka, že uvidí svého koně, ho držela při životě a potom to, že opět spatří zelené oči jednoho francouzského starosty. Jenže Bubi je pryč a ze starosty, jako ve špionážních knihách, se vyklubal britský voják, který ho k tomu žádá, aby s ním odešel do jeho země.

Zní to jako pohádka. Možná, že pohádky existují.

„Zní to jako pohádka.“

„A ty mají dobré konce. Jestliže nechceš bydlet v Anglii, najdeme jinou zemi, kde budeme žít. Pokud chceš, můžeme bydlet v Německu. Myslím, že německy umím docela slušně.“

„Ty bys se mnou odešel?“

„Ano.“ Max vyhledá Aminovu ruku. Pro něho zůstane už navždy Aminem. Cítí bezpečné teplo, které vyvěrá z Aminovy ruky. Vzpomene si na první dotek. Vždyť si to celou válku přál.

„Umím trochu anglicky,“ začne slušnou angličtinou. Ethan se rozesměje nad hrozným přízvukem a Michael se na předním sedadle usměje. Je rád, že mohl pomoci muži, který mu daroval druhý život.

„Co říct: Vítej, Anglie? Mám spoustu plánů.“

„Vždy jsi je měl,“ odpoví klidně Max. Sen, který snil celou válku, se nějakým podivným způsobem naplňuje. Zavře oči a vnímá úlevu. Válka skončila. Aspoň jedna její část skončila.

 

Epilog

Tehdy jsem musel odjet a zanechat tam to nejcennější, co jsem měl. Nejen Bubiho, ale i Amina. Teprve teď, když tady stojím na velitelství armády Střed, uvědomuji si, co jsem ztratil. Něco, co už nikdy nevrátím. Chtěl bych, aby zamrzl čas a schoval nás tehdy v náručí ticha, ale čas je neúprosný stejně jako válka.

Když jsem tehdy v tom čtyřicátém roce vystoupil z auta a pohlédl na vesnici, netušil jsem, co získám. Získal jsem to nejcennější, co lze získat. Přítele a lásku.

Čtyři roky smrtelného tance ve válečné mašinérii na nás zanechaly jizvy. Přesto se pokoušíme ty jizvy zahladit a žít. Miluji Amina a budu ho milovat. Není dokonalý, ale ani já nejsem. Jsem rád, že jsem ho tehdy potkal a nenechal ho utéci. Ani tehdy v maličké vesnici Bois ani teď. Válka je špinavá, ale něco nádherného v ní vykvetlo.

Vždy když pohlédnu do jeho tváře, rozbuší se mi srdce a vroucně děkuji.

Komu?

Ani sám nevím, ale děkuji za Amina, za možnost žít nový život a pomáhat lidem i zvířatům. Jsem zvěrolékař.

 

St. Athan, jaro 1954 

„Chceš smaženici nebo volské oko?“

„Volské oko.“

Ťuk. „Sakra! Bude smaženice!“ zavrčí znechuceně Ethan, který vaří. Kuchyní se rozezní nezřízený dvojitý smích.

Vrátil mi úsměv. To je víc, než si zasloužím. Hotovo. Vytáhne papír ze stroje a položí ho na poslední list. Otočí se a pozoruje Amina u sporáku. Miluji ho. Někdy to až bolí, jak moc. Vstane a obejme ho.

„Spálí se mi to,“ nevrlé zabručení ho pobaví.

„Ať se to spálí,“ otočí ke mně hlavu a já ho políbím. K čertu se vším. Je rád, že ten příběh je hotový.„Co bys řekl názvu Vše ve jménu Německé říše.“

„Cože? Tebe to ještě nepustilo? Vlastně, vzpomínám si. Kdysi jsem ti to řekl. Nebo Ve jménu Říše? Necháme to na jindy. Ale teď mě nech dodělat ty pokažená volská oka. Dopsal jsi to?

Zalétne pohledem k hromadě papíru.

„Ano.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)

Komentáře  

+3 #2 Odp.: Ve jménu Říše: 23. PouťAmater 2013-07-20 19:14
Cituji malu:
Výborný text!
Když nechám stranou velmi dobré řemeslné zpracování, cením si na něm hlavně toho, že se vyhýbá u nás obvyklým klišé a dívá se na děj (hlavně válku a vše kolem ní) originálnějším, a tudíž úplnějším pohledem. Díky za to!

Děkuji, snažím se a právě jsem chtěla, aby to bylo něco méně neobvyklého, i když musím přiznat, bylo některé informace těžko získat. Hlavně jsem nechtěla, aby se tak nějak pozapomnělo na ty, kteří tuhle celu válečnou mašinérii museli krmit, na překladatele a i na to, že lidé se těžko odpoutávali od války a o ní mluvili, což je v povídce současnost. Právě proto povídka je věnována pradědečkovi, který byl takovým starostou v jedné vesnici a překladatelům, kdy jedno slovo mohlo změnit osud světa, ale i člověka. Děkuji, že se povídka líbi a za komentář k ní. :-)
Citovat
+1 #1 Odp.: Ve jménu Říše: 23. Pouťmalu 2013-07-20 18:11
Výborný text!
Když nechám stranou velmi dobré řemeslné zpracování, cením si na něm hlavně toho, že se vyhýbá u nás obvyklým klišé a dívá se na děj (hlavně válku a vše kolem ní) originálnějším, a tudíž úplnějším pohledem. Díky za to!
Citovat