• Saavik
Stylromantika
Datum publikace19. 12. 2013
Počet zobrazení4076×
Hodnocení4.84
Počet komentářů0

ZRZEČEK

Byla připravená o to dítě bojovat třeba s celým světem. Věřila, že až matka uvidí vonící, růžový uzlíček, bude ho milovat. A když to bude kluk, tak to i otec nakonec vydýchá a bude ho mít rád. Možná, že se k ní vrátí i ten nevěrník. Každý chlap je přece vždycky rád, když se mu narodí syn. Věřila, že to dokáže. Ale nakonec bylo všechno úplně jinak.

Jediný pohled do tváří sester a lékaře jí jasně řekl, že něco je špatně. Čekala, že uslyší miminko plakat tak jako ve filmu. Že jí ho položí na břicho a ji zaplaví euforie štěstí. Jenomže místo dětského pláče uslyšela podivné chrčení. A sestra děcko rychle odnesla, aniž by jí ho ukázala. Zoufale se upnula k naději, že jen odsají plodovou vodu, miminko se nadechne a všechno bude v pořádku. Ale už tehdy podvědomě tušila, že nic není v pořádku a ani nebude. Protože když ji zašili a odvezli, aniž by jí cokoliv řekli nebo malé ukázali, začalo jí docházet, že je to vážnější, než doufala. Na pokoji usnula vyčerpaná těžkou prací při porodu a vzbudila se až po vstupu mladého lékaře. Nejdřív ani pořádně nechápala, co jí to vlastně říká. Až po chvíli jí do mysli začala pronikat jeho slova: rozštěp, nutná plastika, dlouhodobé léčení, několik operací, nejistý výsledek.

Pochopila ovšem jedno: její sen o růžovém miminku se rozplynul. Začala plakat, vždyť jí bylo jen sedmnáct let, ještě ani nedokončila školu. Opustil ji přítel a její chlapeček Představila si uštěpačné řeči klevetivých sousedek na vsi. Budou strkat hlavy do kočárku a sdělovat jedna druhé: Dobře jí tak, to ji pámbu potrestal. Beztoho, že dělala, co čert kázal, a tak to teď má. No jenom zaplaťpámbu, že to nepotrefilo naše mladý

A tak malý Jaroušek putoval do kojeňáku. Sice jako právně volný, ale stejně neudatelný. Vyrostl z něj nehezký zrzeček s křivou pusou. Nakonec se nejlíp cítil v nemocnici. Často si vymýšlel různé potíže, jenom aby mohl zůstat o pár dní déle. Sestry na něj "nevejraly", naopak: byl to jejich mazlíček, jejich chlapeček. Do školy chodil jak kdy a neučil se nijak slavně. Jenomže to v děcáku nikdo neřešil. Něčím se vyučí a hotovo. A tak si vybral nový učební obor a vyučil se zdravotníkem. Tam ho to táhlo, tomu rozuměl. Mimo to dobře věděl, že lidem upoutaným na lůžko je srdečně jedno, kdo jim pomáhá. Hlavně když dostanou napít a někdo je obrátí na bok. Učil se nic moc, za to každý víkend chodil do nemocnice a pomáhal na oddělení LDN. Sestry ho měly raději než běžné sanitáře, protože neměl ve zvyku se někam "zašít", ale byl vždy na oddělení a bez řečí jim pomáhal. Hlavní sanitář byl sice trochu od huby a když něco, tak ho dokázal pořádně sjet, ale na druhé straně dokázal i pochválit. A když občas něco dostali, přenechával to Jardovi se slovy:

- Jen si to vem. Trochu sladkého ti neuškodí, jsi jako šindel. -

Věděl, že chlapec žije v dětském domově, a tak ho občas pochválil, vzal okolo ramen nebo pohladil. Dobře věděl, že právě tohle těmhle dětem zoufale chybí. Moc to ovšem nepřeháněl. Bylo sice veřejným tajemstvím, že je gay, ale v žádném případě nepotřeboval, aby o něm šly řeči, že kluka kazí. Byl proto dost v rozpacích, když se k němu jednou chlapec přitulil. Nakonec si ale řekl, že kluk jenom potřebuje, aby ho měl někdo rád.

Ve své podstatě to byla pravda. Až tedy na to, že Jarda by chtěl, aby ho měl rád hlavně on. Ani nevěděl, jak to přišlo. Ze začátku se Baryho dost bál, protože vrčel pro každou hloupost. Ale pak se náhle nemohl dočkat praxe, vždycky doufal, že ho uvidí, že s ním Bary prohodí pár slov, minimálně mu odpoví na pozdrav. To kvůli němu začal chodit vypomáhat na LDN. Dobře věděl, že Bary má přítele, dokonce ho i párkrát viděl. Byl si ovšem víc než bolestně vědom své nehezkosti, a snad i proto mu stačilo jen být v Baryho blízkosti. Snad i proto mu stačilo, že mohl s Barym aspoň pracovat.

 

Hlavní sestra zvedla hlavu od papírů. Kdo to zase otravuje?

- Dál. -

Když se ve dveřích objevila rezavá čupřina, zamračený obličej se jí vyjasnil.

- Á, náš nejpilnější brigádník. Tak jen pojď. Nerozmyslel sis to, že ne? -

- Ne. Určitě chci nastoupit na LDN. Spíš jsem se chtěl zeptat, jak to bude s ubytovnou. -

- Jistěže dostaneš ubytovnu, to se neboj. Dole jsou ještě tři volné pokoje. Můžeš si vybrat. -

- No víte, já už mluvil s hlavním sanitářem. Říkal, že by mu nevadilo, kdybych se k němu nastěhoval. Dole jsou záchody a sprchy společné, nahoře má každý byt svoje. Tam je to lepší. -

To byla sice pravda, ale přesto hlavní sestra zaváhala.

- Ty chceš jít bydlet k  Barymu? -

- Ale vždyť on tam stejně skoro není. Jenom po noční. A to je tak čtyřikrát do měsíce. Budu tam vlastně sám. -

Žena rychle uvažovala. To, co ten kluk říká, je vlastně fakt. Horní byty byly dvoupokojové, s kuchyňkou a koupelnou. Dole tohle všechno bylo společné a podle toho to i občas vypadalo. Ale strčit sotva dospělého kluka zrovna  k teplýmu?

- No ale víš, že? -

- Ano. Ale i v děcáku jsme měli zrcadlo. -

- Jardo, takhle jsem to přece nemyslela! No, ale jestli jste domluvení Tady máš smlouvu, tady klíč. A Jarečku, kdyby něco, tak přestěhovat se můžeš vždycky, ano? -

- Jasně. A děkuju. -

 

Pravda ovšem byla taková, že vůbec na ničem s Barym domluveni nebyli. Jenom se jednou Baryho zeptal, co by dělal, kdyby mu někoho přidělili na pokoj.

- No, co bych asi tak mohl? Zase tak by mi to nevadilo. Stejně jsem skoro pořád u Rendy, tak co. -

To byla pravda. Bary na ubytovně spával jenom, když šel po odpolední na ranní nebo mezi druhou a třetí noční. Ale ten pokoj, to bylo pro něj jeho doma. Měl tam věci a knihy. Jarda teď seděl v kuchyni a opatrně se po bytě rozhlížel. Byl tu asi třikrát, když si ve službě Bary pro něco zaskočil a jeho vzal s sebou. Kuchyň byla zařízená jenom tím nejnutnějším: mini linkou, stolem se dvěma židlemi a lednicí. Nic víc by se tu stejně nevešlo. V pokoji několik skříněk, televize, stolek a rozkládací gauč. Co bylo v zadním pokoji, který sloužil jako ložnice, to nevěděl. Tušil, že Bary nebude nadšený, až ho uvidí. Ale že bude až tak naštvaný, to přece jenom nečekal.

- Co tu děláš? Jak ses tu dostal? - vyštěkl na něj Bary místo odpovědi na pozdrav.

- Já tu od prvního nastupuju a dali mne -

- Co si ta baba jako myslí? Proč tě strkala zrovna sem? Hele, mladej, ani si nevybaluj. A já si to s ní rychle vyřídím. -

- Ne Bary, prosím vás, to ne To byl můj nápad. Já nechtěl být dole. Já jsem jí řekl, že jsme o tom spolu mluvili a že vám to nebude vadit. -

- Děláš si srandu? No to si teda piš, že mi tu vadíš. A hodně. Mysli si, co chceš. Sbal se a vypadni. -

- Bary, moc prosím. Ani nebudete vědět, že tu jsem. Já nechci být dole. -

- Jo? Milostpánovi to není dole dost dobrý? No, řekl bych, že zrovna ty by sis moc vymýšlet neměl. -

- Jenomže tam dole jsou záchody a sprchy dohromady. Pořád tam někdo leze. Jak něco zapomenete v kuchyňce nebo si to dáte do ledničky, tak se vám to do minuty ztratí. A není tam ani minimum soukromí. -

- Jo? A jak jsi to měl sakra do teď? V děcáku jsi to měl jak? -

- V děcáku? No právě, že stejně. Tam jste sice zoufale sám, ale vlastně nemáte žádné soukromí. Jídlo na povel, všichni dohromady. Sprchy na povel, zase všichni hromadně. Spát, všichni na povel. Vychošky, učitelky, kluci. Bary, prosím vás, nechtě mě tady. Vždyť jste stejně skoro pořád pryč. Ani nebudete vědět, že tu jsem. -

- Řekl jsem, že ne. Sbal se a padej pro klíče od spoda. Já nejsem žádná charita. -

- Dobře, dobře. Moc se omlouvám Můžu si to tady zatím nechat? To je všechno, co mám, a nerad bych, aby mi to někdo zprivatizoval. -

Jarda ukázal na dvě igelitky naplněné oblečením.

- To jsou všechny tvoje věci? Dvě tašky? -

- Ano. Já mimo oblečení přece nic nemám. Jenom nějaké knížky a ty mám zatím v děcáku. -

- To je všechno, co máš? Jinak nic? - zeptal se v jakémsi ustrnutí Bary.

- Všechno. -

- Tak jo, to se sem snad ještě vejde. Tak si tu zůstaň, - řekl Bary odevzdaně a mávl rukou k malému pokoji, který používal jako ložnici. Neměl z toho radost, ale nedokázal toho kluka vykopnout. Bože na nebi, oni ho po osmnácti letech v děcáku vykopnou do světa se dvěma igelitkama oblečení Je tohle vůbec možný? No jo, asi je

Zrzeček se rozzářil, ale Bary místo úsměvu viděl jenom nehezký, křivý škleb. Ale viděl i chlapcovy oči a vděk v nich. Nakonec je to jedno, pomyslel si. Kdyby bylo dole plno, stejně by mi sem někoho strčili a musel bych držet hubu. A tenhle aspoň nebude mít pitomý kecy.

 

BARY

Bary si potřeboval aspoň někomu postěžovat. A komu jinému než Renkovi, svému partnerovi? A taky mu potřeboval nenápadně sdělit, že už na pokoji není sám. Ne snad, že by měl Renek důvod k žárlivosti, ale bude lepší, když o tom bude vědět.

- Tak jsem dostal na byt podnájemníka…, - nadhodil lehce.

- Jsem fakt štěstím bez sebe, - dodal po chvilce.

- Už asi tak milionkrát jsem ti říkal, že se máš nastěhovat sem ke mně. Ovšem, komu není rady -

- Poslyš Renečku, tohle jsme už přece probrali stokrát. Já opravdu nejsem sto dojíždět přes celou Prahu denně do práce. A když mám tři noční po sobě, tak jsem tak akorát zralý do truhly. -

- Na nebožtíka vypadáš fakt skvěle. -

- Srandičky, srandičky. Co když mě svede? -

- Jo? Je mladý, hezký a sexy? -

- Je mladý, ošklivý, asexuální a má předkus. -

- Ten popis vypadá na veverku. -

- No skoro. Šoupli mi toho zrzečka z děcáku. A hádej co? Všechny svoje věci, co má, naskládal do dvou igelitek. Trochu oblečení, nějaké knížky a konec. To mi fakt hlava nebere. Se v tom děcáku zbláznili takhle ho vykopnout bez ničeho? To jsou poměry, to by jeden fakt nevěřil. -

- Můžu mu dát nějaké moje věci: zimní bundu, trika, mikiny. Ale rifle ne, ty by z něj spadly. Nemůžeš mu jedny koupit u Vietnamců? -

- Jsi moc hodný, ale ve věcech po tobě bude plavat. Vždyť jsi ho viděl, je hubený jako lunt. -

- Ho musíš trochu nakrmit, no. -

Bary chtěl ještě něco namítnout, ale René z něj stáhl peřinu a tím rázně změnil tok jeho myšlenek. Kdo by taky myslel na nechtěného spolubydlícího, když má pod sebou nejkrásnějšího kluka z celé Prahy?

 

Než vešel k Rendovi do bytu, urovnal Bary pečlivě cípy celofánu. Přece jenom dárek k narozeninám by neměl vypadat jako, že ho zachránil z popelnice. A to i přes to, že ho vezl autobusem, metrem a tramvají. Sakra, proč ten kluk bydlí tak daleko?

Vešel do bytu a začichal jako pes. Renda vyšel z kuchyně ještě v zástěře a Baryho napadlo, že mu sluší i ta. Sklonil se k němu a políbil ho.

- Všechno nejlepší k narozeninám. A hlavně mě. Chtěl jsem se ti dát jako dárek, ale tak velký celofán nikde neměli. -

Renda opětoval Baryho polibek a odsrčil jeho ruce, které mu začaly bloudit po těle.

- Nech toho, vystydne nám to. -

- Víš, že jsem často uvažoval, jaké by to bylo, zdvihnout některé sukni a -

- Tak si to trénuj na sestrách! Bude to studený. -

-  a stáhnout jí kalhotky -

- Opovaž se. Nejdřív se najíme a pot -

- Ano, ano, asi se opovážím. Myslím, že bych to měl aspoň zkusit. -

Natlačil Renka do ložnice, hodil ho na postel a přes to, že se bránil a kopal, stáhl mu slipy. Jídlo stydlo, ale oni dva na ně zapomněli. Milovali se a jídlo bylo to poslední, co je teď zajímalo.

 

Dva týdny po téhle noci seděl Bary u Rendy a zíral do prázdna. To přiznání nevěry od člověka, kterého miloval celým srdcem, celým svým bytím, ho zasáhlo jako málo co.

- Omlouvám se, já ani nevím, jak k tomu došlo. On včera přišel, že slyšel, že mám narozeniny. Chvilku jsme normálně kecali, dal mi pusu. Najednou jsme se začali líbat a a no Já vůbec nevím, proč jsem to udělal. Kdybys tu bydel, nemuselo se to stát. -

- Jo? Takže je to vlastně moje chyba? -

- Ne. Jistě, že ne. Je to moje vina. Jenom bych chtěl, abys věděl, že tě pořád miluju. Chci, abys věděl, že chci jenom tebe. Nastěhuj se tu. Budem pořád spolu. -

- Byl jsem na noční. Stejně by se to stalo. -

- Původně jsem myslel, že by bylo lepší, kdybych ti to neřekl. Ale ty bys to asi časem stejně poznal. A já, já ti nechtěl lhát. Opravdu tě miluju, je mi to moc líto. -

- Ne, je lepší, že jsi mi to řekl. Ale já teď musím pryč. Musím si to nějak přebrat a vyrovnat se s tím. -

- Kam chceš jít? Na ubytovnu? Tam je přece zrzek. Nemůžeš si to přebrat tady? Nechoď pryč, prosím tě -

Bary zdvihl oči a jeho pohled se setkal s Renkovým. Miloval ho. Ne proto, jak byl krásný. Ne proto, s jakou dychtivostí se s ním miloval. Ale bylo mu s ním dobře, měl ho doopravdy moc rád. Vzal ho do náručí, políbil ho a položil na koberec. Milovali se a s každým proniknutím, jako by se z Baryho odplavovala ta pachuť nevěry. Věděl, že takové věci se stávají. Ale on mu odpustil a uvěřil mu. Chtěl mu uvěřit.

Renek se mu dával, ale v hlavě se mu honil už dávno někdo jiný. Jenomže toho někoho nemohl mít. Tak proč by se rozcházel s Barym? To by byl blázen. Ovšem, Bary byl hodný, všechno fajn, jenomže co to bylo platné, když Renkovy touhy se upínaly jinam?

 

ZRZEČEK

- Stalo se něco, Bary? -

- Co by se mělo stát? -

- Já nevím, ale vypadáte smutně. -

- Asi proto, že smutný jsem. -

Chlapec se dál neptal a on byl rád. Přece jenom ho Rendova nevěra zasáhla. Jak mu to mohl udělat? Jednou je jednou, podruhé už je to zvyk. Chtěl věřit tomu, že to byl jenom úlet, ale jaksi mu to nešlo. Kdesi v podvědomí mu už blikalo varovné světýlko. Když za půl roku našel ty dva spolu v posteli, ani se moc nedivil. Tiše za sebou zavřel dveře bytu a klíče hodl do schránky. Ani to moc nebolelo, pomyslel si v duchu. Ta bolest dolehla až doma. Byl rád, že zrzeček je v práci, aspoň se mohl v klidu vybrečet.

Jarda začichal jako pes. Fuj, co to je? Po celém bytě se táhl pach vína a ještě něčeho. Vytušil, co to je. Věděl, co páchne takhle kysele. Opatrně zaklepal na dveře prvního pokoje.

- Bary? Bary, jste v pořádku? -

- Dej pokoj! A padej spát! -

Poslechl. Ale když do večera Bary nepřišel, zaklepal na něj znovu. Tentokrát Batry otevřel. Už se trochu prospal, ale stejně vypadal jako po flámu. Chlapec se plaše zeptal:

- Co se stalo? Vy přece nepijete? -

- No tak už piju. -

- Proč? -

- Co myslíš? -

- Vy jste se pohádali? -

- Ó, to nikoliv. Jenom jsem byl elegantně odkopnut. Tak elegantně, že ani nikomu nestálo za to, aby mi řekl, že jsem tak nějak nadbytečný. Nebyl to hezký pohled, jestli mi rozumíš. -

- Nebojte se, to se urovná. Proč by se s vámi rozcházel, není přece pitomý? -

- No tak to nevím. Ale skončilo to, je konec. Už o tom nebudeme mluvit, ano? -

Chlapec vztáhl ruku a neohrabaně ho pohladil po paži.

- Nebuďte smutný. On na to příjde, že je to pitomost, a zase se k vám vrátí. -

- To jsou řeči. Ale jsi hodný, jenomže nevíš, jak to chodí. Stejně, díky. -

Pohladil se smutným úsměvem Jardu ho vlasech. A najednou se k němu chlapec tiskl čelem, tváří, hrudí, břichem, vším Na stehně ucítil jeho touhu. Tedy, už dřív ho občas napadlo, jestli zrzeček není náhodou tak trošku přihřátý, ale nijak se tím nezabýval, měl svých starostí dost. A teď měl důkaz tak říkajíc na dosah ruky.

- Já vím, že to asi vypadá blbě, ale kdyby vám třeba bylo smutno, tak stačí zaklepat. -

- Tak s tím nepočítej! -

Bary rázem vystřízlivěl a Jardu od sebe odstrčil.

- V noci je přece tma -

- Poslyš, abysme si rozuměli: já bych na tu zeď nezaklepal, ani kdybych věděl, že za ní spí Jean Marais. Jasné? -

- Ten je deset let po smrti, to chápu…, - pokusil se o vtip chlapec. Ale Bary se ani neusmál. No, ještě tohle, mohlo mě to taky napadnout, když se mi sem tak nasáčkoval…, pomyslel si.

- Běž spát. -

- Vy se zlobíte? -

- Ale to víš, že ne. Zapomenem na to, jo? Dobrou noc. -

- Dobrou. -

 

Jarda ležel bez hnutí a poslouchal. Měl odposlechnuté všechny zvuky z druhého pokoje. Slyšel, jak se Bary otáčí, takže taky nespí. Sáhl si do kalhot a jemně si promnul penis. Začal plakat. Co jsem komu udělal? Proč takhle vypadám, ani usmát se nemůžu, kluci mi říkali příšero. A sanitáři taky Kdo ví, jak se to dozvěděli, ale možná je to napadlo i samo od sebe  Přejel si prsty přes rty. Ucítil hrbol a křivou linii rtů.

Slyšel Baryho, jak jde na záchod. Poslouchal proud moči. Počkal, až klaply dveře od koupelny, vstal a šel taky. Když vyšel ze záchodu, byl už Bary u sebe. Ani ho neviděl, minuli se. Vešel do koupelny, opláchl si ruce a zabořil tvář do mužova ručníku. Vdechoval vůni jeho těla. Vzrušil se. Teď, nebo nikdy

Spustil si kalhoty a promazal se prvním krémem, který mu přišel pod ruku. Pak nahý s pyžamovými kalhotami v ruce vešel k Barymu. Třásl se po celém těle, i když zima mu nebyla. Bary ležel zády ke dveřím a možná už zase spal, protože se ani neobrátil. Jarda se položil k němu.

- Bary, neposílejte mne pryč, já vás mám moc rád, miluju vás. Nechte mne u sebe, aspoň jednou, prosím -

Být Bary střízlivý, pleskl by ho po zadku a poslal pryč. Být trošku pod parou, ale jinak v pohodě, udělal by to taky. Ale bolest, lítost, potlačená touha a alkohol, na který nebyl zvyklý, to je kombinace mnohdy vražedná. Muž se otočil a bezeslova se zmocnil toho, co se mu samo nabízelo

Samozřejmě věděl, že to bude bolet. Ale už nepočítal s tím, že to bude bolet tak moc. Neudržel se a vykřikl. Pokusil se vymanit, ale silné paže, zvyklé nosit stokilové pacienty, ho pevně sevřely. Naštěstí to netrvalo dlouho. Chlapec tiše vzlykal. Stáhl se a bolest po chvilce trošku polevila. Ale nevstal a neodešel. Miloval toho muže celým srdcem, i když věděl, že dneska to bylo nejen poprve, ale nejspíš taky naposledy. Zítra se nejspíš bude muset sbalit a Bary ho velice rychle vypakuje. A možná se postará, aby ho dali pracovat na jiný barák. Přitiskl se ke spícímu a najednou, i přes to poměrně drsné zasvěcení, se znovu přihlásila jeho touha. Opatrně si vymáčkl první kapky a jemně se začal otírat o Baryho břicho a dělat si dobře. Byl si jistý, že Bary spí, ale i do Baryho podvědomí dolehly chlapcovy výkřiky a tiché vzlykání. Jen doufal, že odejde. Ale teď otevřel oči a tiše se zeptal:

- Copak to děláš? Ještě ti to nestačilo? No, pojď sem, pojď. -

Vzal překvapeného zrzečka jemně do ruky, pár rychlých pohybů, bolest byla zapomenuta a nezkušený chlapec mu vyvrcholil do ruky.

- Omlouvám se, já jsem nevěděl…, - zajíkl se Jarda.

- Ty se omlouváš mně? Kašli na to, to si řeknem ráno. Teď spi. Já musím na ranní. -

Spi? Znamená to, že smí zůstat? Podíval se na Baryho, ale ten už doopravdy spal. Přitiskl se k němu a usnul taky.

 

BARY

Bál se otevřít oči, bál se pohnout a pevně doufal, že to byl jen sen. Ale sluneční světlo ho probralo. Ježiš, vždyť já mám ranní A kolik je těch zatracených hodin? Jak to, že jsem neslyšel mobil?

Vyskočil z postele, ale hned si zase musel sednout. Na zemi na koberečku ležely kalhoty od Jardova pyžama tak, jak je tam včera večer pohodil. Takže žádný sen no do prdele

- Jarku! -

Kde je ten kluk? Myšlenky mu rotovaly v hlavě rychleji než svého času Sputnik. Kouknul na hodiny: skoro dvanáct. Jak to, že nevolali z oddělení? To jim nechybí? Přes víkend byl na celý barák sám. Náhle si všiml kusu papíru na stole. Vzal ho do ruky. Velkým, trochu dětským písmem tam bylo napsáno:

VŠECHNO JE V POŘÁDKU. VEZMU ZA VÁS SLUŽBU. STEJNĚ BYSTE NEMOHL JÍT DO PRÁCE, JE Z VÁS CÍTIT VÍNO.

Sedl zpátky na postel, hlavu v dlaních. Tak trochu doufal, že to byl jen sen. Že se to nestalo. Dostal vztek. Na sebe, na Renka, na kluka, na celý svět, ale nejvíc na sebe. Kluk je ještě pitomý a on místo toho, aby ho rázně vykopl, tak Tohle si budou muset ujasnit. Stalo se a odestat už se to nedá, ale taky to bylo poprve a naposledy. A vůbec, budou potřeba nějaká pravidla pro jejich soužití. Doteď tady prakticky nebyl, ale to se dneškem změnilo. Měl tehdy trvat na tom, aby šel kluk pryč. No jo no, jenomže to teď asi půjde těžko. Vypadalo by to, že kluk od něj utekl, protože ho obtěžoval, už slyšel v duchu ty řeči. Copak si lidi fakt myslí, že to jednomu hupne, kdykoliv vidí jinýho kluka? Za celý život se mu to stalo asi dvakrát. Skoro by se vsadil, že tohle se stává spíš heterákům. Podle sebe soudím tebe, že

A byla tu ještě jedna věc, která ho trápila. Když před lety začal žít s Renkem, nechali si udělat test a spali spolu na ostro. Ale co ten manekýn, který svedl Rendu? O jeho veselém životě neměl celkem žádné pochyby a raději si to ani nepředstavoval. A že by toužil chytit nějakou návštěvnickou chřipku, tak to ani omylem. Vždyť kdo ví, jak dlouho to ti dva už spolu táhnou? A teď mu ještě ten malý pitomec vleze do postele. Asi je z děcáku zvyklý, že kdo zaváhá, nemá nic. Ale proboha živýho, takhle to přece v životě nechodí. A to sakra neví, že v dnešní době se k cizímu chlapovi ani nesmí přiblížit bez gumy v ruce? Vždyť má zdravku. Chudáček, asi ho na poprve dost bolel. No jeho blbost, aspoň si bude pamatovat, že takhle se to nedělá.

Bary vstal, napil se vody a dal si ledovou sprchu, ale podivného neklidu se nezbavil. Mládě mu sice vlezlo do postele samo od sebe, ale on se cítil, jako by ho zneužil. I když kdo vlastně koho, že jo? Kluk věděl, že není svůj, a využil toho. Ale on se měl i přes to všechno kontrolovat. A ještě Renek. Sedl k noťasu a napsal jednu jedinou větu, ale tohle prostě potřeboval vědět:

Gumárenskými výrobky jste doufám nepohrdli?

Věděl, že Renda má v dívadle celkem dost času sám na sebe a má možnost mít zapnutý počítač. Přesto ho docela překvapilo, když odpověď přišla téměř v zápětí.

Nemusíš mít strach. Zase taková "pííííp" nejsem. Je mi to líto, opravdu, a moc se omlouvám, ale srdci neporučíš. Měj se pěkně, a jestli můžeš, tak mi to odpusť.

Bary zaťal zuby a do očí mu hrkly slzy. Srdci? No v tomto případě asi spíš tělu. A je mu to líto Jak líto? A hodit do hajzlu pět společných let, to mu líto nebylo? A navíc, kdo ví, jak dlouho to už spolu táhli? Nebýt toho, že odpadl seminář a já se vrátil domů dřív, tak jsem se to možná ani nedozvěděl. Domů. No tak od teď budu doma asi už jenom tady. A budu se užírat a odhánět to neposedný mládě. To se mám jako začít na noc zamykat, nebo co? Doprdele, mám já tohle zapotřebí? A vůbec, kde se ten kluk fláká? Zdá se, že si budeme muset nějaké věci vyjasnit. Jsou skoro tři a dělá se do dvou, tak co je?

Vstal a vstoupil do pokoje, který přidělil Jardovi. Kouknul se mu do kalendáře. ODPOL. Panenanebi, on za mne vzal ranní a teď najel na svou odpolední To mi ten malý pitomec nemohl zavolat? Bary s povzdechem otevřel mobil.

- Jarku, pojď sem. Já tu odpolední udělám. -

- Dobrý den. To nemusíte, já to mám jenom jako dvanáctku. Mimo to, vypadalo by to divně, já už řekl, že nepřijdete, že vám není dobře. -

- Tak díky. Ale pak přijď, potřebuju s tebou mluvit, rozumíš? -

- Ano. -

Bary se rozhlédl po chlapcově pokoji. Vlastně sem nikdy nechodil, všeho všudy asi třikrát. Ono taky proč, že. Pokoj působil podivně chladně a studeně. Žádné obrázky, žádné fotky, žádný plyšák nebo něco takového. Jen na poličce pár knížek: Vinnetou, Bílý Tesák, Baree, Bohdar. Překvapeně vzal tu poslední do ruky. Věděl, že tahle kniha vyšla naposledy před válkou. Kde k ní malý asi přišel? Přičichl ke knize a vdechl vůni starého papíru. On sám kdysi tyhle knihy taky četl, i toho Bohdara. Kdo ví, kam ty jeho přišly, možná je máma vynesla na půdu. Nakonec si knihu vzal k sobě na pokoj, snad při čtení příjde na jiné myšlenky. Snad 

 

ZRZEČEK

Spal jenom napůl, nebyl zvyklý s někým být v jedné posteli a mimo to přítomnost Baryho ho podivně rozjitřila. Chtěl se k němu přitisknout, ale bál se. Bál se, že ho odstrčí nebo rovnou vyhodí. A tak jen vedle něj ležel s čelem opřeným o jeho prsa a vdechoval vůni jeho těla. Když Barymu zazvonil budík v mobilu, natáhl ruku a vypnul ho. Když se Bary ani nehnul, naklonil se nad něj, že ho probudí. Ale když ucítil z jeho dechu víno, tak se zarazil. Nepřichází do úvahy, že by takhle mohl jít na oddělení. Možná, že kdyby si umyl zuby, tak už by to cítit nebylo. Ale náhoda je blbec, něco se potento a bude průser jak hrom. Jarda zašel k sobě, natáhl si bílé kalhoty a košili a odešel tiše jako myška. Když na oddělení řekl, že Bary je nemocný, staniční se jen pokřižovala. Polovina sester měla chřipku a ta druhá polovina ji přecházela. A tak se nad tím nijak nepozastavila, pro ni bylo důležité, že je pokrytá služba a nějaký sanitář je sestrám k ruce.

Když mu ve tři Bary zavolal, leknutím se mu skoro udělalo špatně a rozbušilo se mu srdce. Strohý hlas, jediná věta. Zlobí se? No, podle všeho ano. Ale copak nemůže pochopit, že ho miluju, že už jsem to nemohl vydržet? Copak nemůže pochopit, že někdy jdou i nejlepší mravy do háje? Ano, já vím, že takhle se to nedělá. Ale když ležím a on je vedle v pokoji, tak nemůžu spát. Musím myslet na to, jaké by to bylo, kdyby ke mně přišel, vzal mě do náručí a pomiloval. To by bylo hezké. Určitě ne jako dnes v noci. Byl opilý a je srozuměn s tím, že jeho přítel je na něj zvyklý. Kdyby mne pomiloval z lásky, určitě by to bylo hezké. No jo, ale teď budu rád, když mne nevyhodí. Určitě se naštval. Ještě že je sobota, do neděle ho ukecám, že už budu hodný. Ach jo, proč zrovna já musím vypadat jak sešklebená příšera? Kdybych vypadal jako každý jiný, tak možná časem, když teď nemá Renka

Zmatené myšlenky se mu celý den honily v hlavě a blažený pocit z toho, že přece jenom, i když podvodem, strávil noc s Barym se střídal se strachem, co z toho bude.

Přede dveřmi pokoje na ubytovně se nadechl a tiše otevřel. Bary nespal, v jeho pokoji svítila lampička. Jarek se znovu nadechl a pak zaklepal na prosklené dveře.

- No pojď, pojď, už tu na tebe čekám. -

Vešel na pokoj a se sklopenou hlavou šel k Barymu. Cítil, že se mu chce plakat, do očí se mu tlačily slzy.

- Dobrý večer. Bary, prosím vás, nezlobte se na mne. Já se moc omlouvám, já vím, co si teď o mně myslíte. Já…, - vyrážel ze sebe chvějícím se hlasem chlapec.

- No počkej, počkej, brzdi koně. Ty se omlouváš mnš? Nemyslíš, že já bych se měl spíš omluvit tobě? -

- Ale ne. Byl to přece můj nápad. -

- A rovnou si řekněme, že pěkně pitomý. Takhle se přece věci nedají řešit. A vztahy už vůbec ne. Co tě to napadlo vlézt mi do postele? Vždyť kdyby se to bralo ad absurdum, tak to bylo v podstatě znásilnění. Protože pak už jsi zjevně nechtěl, jenomže já už nedokázal hodit zpátečku. Vždycky prostě nemůžeš mít všechno, co chceš. Když se do někoho zamiluješ, tak to nutně neznamená, že on musí tvé city opětovat. Přece nemůžeš vlízt do postele každýmu, kdo se ti líbí. A nebreč, to nic neřeší, stejně jako ten můj včerejší drak. Akorát mám o problém víc. A nebo vlastně jo, jenom breč, aspoň se ti uleví. -

Chlapec před ním stál se sklopenou hlavou, vzlykal a slzy mu tekly po tvářích. Bary ve skutečnosti nebyl tak rozzlobený, jak se tvářil. Ale nechtěl v něm budit plané naděje. Mimo to, krásou tedy opravdu nevynikal. Vlasy okudlané na ježka mu moc neslušely a pořád vypadal, jako by se šklebil. Baryho napadlo: ta pusa by potřebovala pořádnou plastiku, tohle někdo dobře odfláknul.

Jako by zrzeček tušil, co se mu honí hlavou.

- Copak to jsem opravdu tak hnusný? Nemůžu za to, jak vypadám. I vlastní máma se kvůli tomu na mě vykašlala. Kdysi se na mě přišli kouknout nějací lidi a víte, co ta ženská řekla ? Prej: tak "tohle" bysme fakt nemohli akceptovat. Jako bych byl ojeté auto. Nikdo vedle mě nechtěl sedět, vedle příšery. Víte, jak mi říkali kluci v děcáku? Šavlozubá veverka nebo příšera. Já vím, že si teď říkáte, jak jsem na něco takovýho mohl vlízt - Chlapec se znovu rozplakal.

Barymu se stáhlo hrdlo. Bezeslova sevřel Jardu v náručí a počkal, až se utiší.

- Ale jdi, co to povídáš? Já už viděl věcí, tohle je na svátky. A když si necháš odrůst toho pitomýho ježka a trochu zbrousit tu pusu, budeš vypadat stokrát líp, věř mi. Tak, teď se opláchni, přestaň bulet a uděláme si něco k jídlu, jo? -

Zrzeček se usmál skrz slzy. Neměl hlad, najedl se na oddělení, ale chtělo se mu být s Barym. Jen tak, podávat mu věci, jako náhodou se dotknout jeho ruky, sedět s ním u jednoho stolu, poslouchat jeho hlas, moci se na něj dívat. Svět začal být zase krásný.

- A poslouchej, prcku, já se omlouvám tobě za to večer. Bolelo to moc? -

- No, trochu. Příště už to bude určitě lepší, - vyhrkl bez rozmyslu Jarda.

- Žádné příště nebude, s tím nepočítej! Rozumíme si? -

- Ano. -

Bary s úsměvem zavrtěl hlavou. To bude ještě věc, tahle veverka. Ale musel uznat, že je to docela roztomilá veverka.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!