• Saavik
Stylromantika
Datum publikace19. 10. 2014
Počet zobrazení1568×
Hodnocení4.95
Počet komentářů0

První, kdo vstoupil na břeh, byla Abrahámova žena Chava. Svého jediného syna neviděla mnoho let a už stokrát to oplakala. Jistě, i ona by si přála, aby se oženil s židovskou dívkou. Ale pořád jí přišlo tohle lepší než to, co jí muž prozradil pod slibem mlčení o Samsonovi a Josefovi. Brrr. To jí přišlo tak nepřirozené a neslušné, že na to raději ani nemyslela. A už jim vstříc spěchal vysoký muž. Poznala ho i po tolika letech. Přibylo mu vrásek, jaksi ho přibylo i v pase. Ale tvář byla stále táž, jak si ji pamatovala. Jako by svému otci z oka vypadl. S hlasitým pláčem syna objala. Tedy se přece jen dočkala.

Samson se s Avramem pozdravil, slíbil, že se jistě později uvidí, a zanechal ho rodičům. Sám se spíš díval po správci přístavu. Měl pro něj nějaké listiny a v neposlední řadě i doporučující listy a potvrzení.
 
První dny v novém domově proběhly ještě poněkud chaoticky, ale díky Hubertovi se rychle nastolil pevný řád. Samson s Josefem byli skoro celé dny mimo a věnovali se své práci. A tak se Hubert stal tím, kdo domu vládl, vydával rozkazy a udílel rady. Všichni si brzy zvykli obracet se na něj se vším, co potřebovali. A zdálo se, že Hubert si v nové roli připadá jako ryba ve vodě. Doopravdy se cítil jako hlava rodiny. Večer pouze složil Samsonovi účty a řekl, co se udělalo, a co má v plánu dělat. Dům byl dobrý a nový, ale o soukromí se zde moc neuvažovalo. A mimo to, Hubert nadevše rád něco stavěl a budoval. Samson mu do dlaně vložil sice nevelký, zato pořádně těžký váček se slovy:
- To je na výdaje. Až budeš potřebovat další, tak řekni. -
- To bohatě stačí, a co budu potřebovat pro sebe, to si -
- Nic platit nebudeš! Nejsi můj sluha. Ani ty, ani tvoji chlapci. Vše, co je potřeba koupit, kup z toho, co jsem ti dal. Ostatně, staršímu bratru se neodmlouvá. -
- Starší jsi, to je pravda, ale silnější jsem já, a tak můžu odmlouvat kolik chci. -
Hubertovy oči se smály a z legrace Samsona odstrčil. Ten to nečekal a ztratil trochu rovnováhu. Hubert ho rychle zachytil a podržel. Když ho přitáhl k sobě, jeho sevření bezděky zesílilo. Byly přece dny, kdy si byli víc než blízcí. A půl rok, který spolu prožili zase jen sami dva, ty vzpomínky víc než oživil. Stáli těsně u sebe a hleděli si do očí. 
- Kde jsou chlapci? - zeptal se náhle vyschlými ústy Hubert.
- Josef jel s Jakubem na trh a jinak nevím. -
- Johan s Lucasem jeli pro dřevo, ráno o tom mluvili. -
Hubert začal beze slova rozepínat Samsonovu košili.
- Ale no tak, nech toho. Víš přece, že jsem šťastně ženatý muž, - plácl ho Samson po ruce.
- Vím. Ale myslím, že trochu mé lásky ti Josef přece popřeje. A mimo to, on ti přece nemůže dát to, co já. No no, jen se nemrač, já vím, že on to tak chce. Ale ty jistě vzpomínáš na mé umění, což? - 
Hubertovy veselé oči a usměvavá tvář i vzpomínky na společně prožité chvíle, to vše dokázalo naladit Samsona do dobré nálady. Mimo to, byla pravda, že Josef proti jeho vztahu k Hubertovi nic neměl. Stejně jako Johan chápal, že ty dva pojí dlouholeté pouto. Něco silnějšího, než by mohlo pojit jen pouhé přátele. Samson vztáhl ruku a přejel konečky prstů po Hubertově tváři. 
- Vzpomínám. Ale i na jiné věci. Na tvé přátelství. Na to, že jsi se mnou opustil domov a šel sem. Nemusel jsi to dělat, ale šel jsi se mnou. Víš, že se říká, že přátelé jsou rodina, kterou si sami zvolíme. A víš co? Kdybys tehdy neodešel, neměl bych potřebu jezdit daleko na trhy. Stačilo by mi být doma nebo v okolí. Ale já se doma nudil, a proto jsem jel i na vzdálené trhy. A díky tomu jsem našel Josefa. -
- Vše souvisí se vším. Takže mám právo na tvou vděčnost? -
Hubert se usmíval. Samsonova ruka začala hladit už celou dlaní
 
Když se ozvalo hrkání oslem tažené kárky, seděl už Samson nad účty a počítal a přepisoval. Slyšel Huberta, jak mluví a hlasitě se směje. A pak zaslechl, jak říká:
- Být tebou, synku, tak vyšlu Josefa co vyjednavače a mluvčího. Aby Samson měl čas připravit se na to překvapení. -
A to už se ozvalo zaklepání a do pracovny vešel Josef. Za těch pár týdnů se opálil a jeho šedé oči zářily jako dvě hvězdy. Hnědé vlasy s nimi zvláštně kontrastovaly. Samson se usmál.
- Jaké překvapení? Neměl bych ho vyslechnout raději v sedě? -
Josef se na něj káravě podíval. A Samson ucítil pnutí v tříslech jako vždy, když se na něj Josef upřeně podíval. Vstal a šel k milému. Vztáhl ruku a pohladil ho po vlasech. Josef ho políbil do dlaně. Málokdy ho líbal na rty mimo toho, když se milovali. Jako by šetřil projevy tělesné pozornosti. Na rozdíl od Huberta, který Johana klidně líbal a objímal přede všemi.
- Jen pojďte, pane. Určitě usoudíte, že je to dobrý nápad. -
Samson pečlivě zavřel inkoust a šel. Na dvoře pobíhalo oslí mládě, které přišlo s oslicí táhnoucí kárku. 
- Nechceš mi říct, že ? -
- Ale Samsone, on má Jakub v podstatě pravdu. Kdykoliv jedeme na trh, musíme platit za odvezení toho, co koupíme. A takhle si všechno přivezeme sami, - zastal se Hubert syna. Oslík pobíhal po dvoře a hledal matku. Pak ji začal volat. Jakub k němu přišel a začal ho hladit a domlouvat mu. Oslík očichával jeho košili a ruce, z nichž matku cítil.
- Jakub pracuje v kuchyni, pomáhá vám na zahradě, jak by se ještě mohl starat o osla? - namítl Samson.
- Nemusíte mít strach, pane, já to zvládnu. Na zahradě jsem pomáhal spíš jen tak, abych byl užitečný. A jedno zvíře nedá tolik práce. -
- Poslechni Jakube, ty jsi užitečný stejně jako ostatní. Jenom jsem co to bylo? -
Z jednoho košíku se ozval naříkavý hlásek. Hubert ho otevřel a objevila se malá bílá hlava. Kotě. V Hubertově velké dlani se skoro ztrácelo. Samson jen zavrtěl odevzdaně hlavou.
- Hned dvě překvapení? Takových poct ani nevyžaduji -
- V kuchyni je myš, pane, a -
- A ty jsi viděl to kotě úplnou náhodou a úplnou náhodou ti samo vlezlo do košíku. - Samson už se zase usmíval. Jakubovi to dodalo odvahu a řekl:
- Všude, kde je víc zásob, jsou myši. Ve vašem domě byla taky kočka, jenom jste si toho možná nevšiml. -
- Dobrá, dobrá. Žádám ovšem, abys své nové přítelkyni vysvětlil, že moje postel je moje postel a já si nepřeju, aby do ní chodila spávat a klepat si tam blechy. -
Josef se ušklíbl.
- Tak na to se půjdu rád podívat, jak to téhle slečně budeš vysvětlovat. Jinak ovšem souhlasím s vámi oběma. Kočku potřebujeme, ale spát v posteli by neměla. -
- Takže tu smí zůstat? - udělal Jakub psí oči na otce i na Samsona.
- Rozmyslím se podle toho, jaká bude večeře, - odpověděl Samson a vrátil se ke svým účtům.
 
Brzy po té, co se zabydleli v novém domově, pozval je Abrahám na slavnostní večeři do synova domu. Jeho žena byla drobná a štíhlá a dosud byla velmi pěkná. Měli dva odrostlejší chlapce a asi sedmnáctiletou dceru. Byla to tichá, podivně zamlklá dívka.
- To je moje vnučka Shoshana, - představil jim ji Abrahám.
- Šo… Šoš co? - zašeptal tiše za Josefovými zády Jakub.
- Shoshana. To znamená růže. Je to krásné jméno, - tiše mu vysvětlil Josef.
Snad to šeptnutí bylo trochu hlasité, snad Avram tušil, že cizincům se bude nezvyklé jméno těžko vysvětlovat, a tak řekl:
- Zdejší děti si to upravily na Roš. Líp se jim to pamatovalo. -
V příjemné zábavě seděli dlouho do noci a Avram je ve zkratce poučil, co vše je tu může potkat a nejspíš i potká.
- Hlavně si moc nevšímejte žebráků. Vím, že ty děti vás budou brát za srdce, ale pokuste se to překonat. Jak dáte jednomu, sesypou se jich na vás desítky. Jsou tu lidé, kteří kupují, nebo rovnou kradou děti, neskutečným způsobem je mrzačí a nutí žebrat. Pokud už musíte něco dát, dejte jim kousek jídla, to si aspoň sní. Vyžebrané peníze jim sebere jejich pán. A radím vám dobře, naučte se všichni co nejdřív anglicky, tak se zde nejlíp domluvíte. A pokud nemusíte, nikdy nikam nechoďte sami. Vždycky nejmíň dva, tři. A noste zbraň. -
Mezi Samsonem a Avramem se brzy rozproudila debata o obchodu a oba přešli do hebrejštiny. Josef rozuměl každé slovo, ale moc je neposlouchal. Bezděky musel myslet na Shoshanu. Téměř nemluvila, dokonce ani s matkou a při první vhodné příležitosti se omluvila a odešla. Jako by se vyhýbala lidem, dokonce i vlastní rodině.
 
Jak běžel čas, nastupoval řád. Všichni cítili, že je jim spolu dobře. A dům pod šikovnýma rukama pracovitých mužů jen vzkvétal. Věděli, že by si mohli, či spíše měli najmout domorodé služebnictvo. Dělali to tak všichni přistěhovalci z Evropy. Ale to by se jejich tajemství brzy dostalo na veřejnost a to nemohli dopustit. 
Citlivému Jakubovi doslova svíral srdce pohled na žebrající děti. Nakonec našel jinou cestu k domovu, i když delší. Na hlavní ulici malí žebráčci sedat nesměli. Ale na tržišti jich bylo plno. Jakub s Lucasem měli co dělat, aby se udrželi a nedali jim nic jiného než placky a ovoce. Všechny peníze proto raději svěřovali rovnou Josefovi nebo Hubertovi. Pro jistotu jaksi. Navíc se tržiště doslova hemžilo kapesními zloději. Mnozí se nerozpakovali nepozornému člověku vytrhnout peníze doslova z ruky.
Ale přece jen se občas stalo, že museli jet Lucas s Jakubem sami. V tom případě koupili, co potřebovali, a hleděli být co nejdřív pryč. Samson jim dával peníze, jak bylo potřeba, a účty kontroloval jen tak, jedním okem. Když už zbývala jen hrstka drobných, odsunul ji k Jakubovi se slovy: to si nechej. Za ty peníze pak Jakub nakupoval jídlo pro malé žebráky.
Jednou, když chtěl koupit rýži, dohadoval se u krámku s prodavačem mladý mnich.
- Koukni, co ti to udělá? Je to jen pár rupií. Ty děti mají hlad a ty -
- Ani jednu. Ta rýže není moje, já jen prodávám. A moje děti taky potřebují jídlo. A jsou mi milejší než vaši sirotci. Nemáš peníze, nebude rýže. -
- Tak mi uber. -
- Nesmím pytle rozdělávat, dobře to víš. -
- Už tři dny nikdo z nás skoro nejedl, abychom nakrmili aspoň dvakrát za den děti. Až budu mít, vrátím ti to. -
Vypasený muž mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz, a obrátil se k Jakubovi.
- Přejete si sáhibe? -
- Kolik chybí tomu mnichovi? Já to doplatím. -
Než muž otevřel pusu, rychle si v hlavě sumíroval, o kolik může nezkušeného cizince ošidit. Aby to nebylo moc nápadné, ale aby z toho něco přece jenom měl. Jenomže mladý mnich to zaslechl a vrátil se. Nedalo se nic dělat, musel říct správnou cenu. Nebylo to pár rupií, ale zase ne tak mnoho. Samson by mi to jistě dovolil, uklidňoval Jakub sám sebe. A nebo mu to prostě řeknu a bude to.
- Bůh ti zaplať, chlapče. Ani nevíš, jak jsi nám pomohl. Já tu ještě s jedním bratrem vedu takový malý sirotčinec. A někdy sotva máme dětem co dát. Máme malé políčko, tam si pěstujeme aspoň zeleninu, ale jen z té děti být živy nemohou. -
- Ale je tu tolik evropanů, copak vám nikdo nepomůže? -
- Ale občas ano. Jenomže jim chodí denně tolik proseb a vidí tolik bídy, že už jim to začíná být jedno. Když jsem tu přišel, byl jsem z té bídy tady zoufalý, ale i já už otupěl. Starám se o naše děti a hledím je dostat do misie k řádovým sestrám. Ale všem pomoci nelze, to už jsem pochopil. -
- Vedete sirotčinec sami dva? -
- Ne ne. Jsou zde řádové sestry. Ona to původně byla misijní nemocnice. Ale co se sirotky? Nemohli jsme je poslat přece na ulici. A když je dáme rodině, tak oni dítě prodají. Je to smutné, ale je to tak. Z peněz na nemocnici brát nechceme, ani nesmíme. -
Jakub beze slova vytáhl z kapsičky pověšené na krku váček s penězi a vybral z něj několik mincí. Poprosí Josefa, aby to Samsonovi nějak vysvětlil.
Od toho dne čekávali s Lucasem na mnicha nebo sestry, a pokud potřebovali, pomohli jim zaplatit nákup. Jakub se rád vzdal jablek, zde stejně předražených a raději ty peníze použil na dobrou věc.
 
Samson pokývl Jakubovi.
- Pojď sem chlapče, musím s tebou něco vyjednat. -
- Ruce pryč od mého syna! - dělal si legraci Hubert.
- Tvůj syn nebyl nikdy ve větším bezpečí než se mnou. - 
- To si stěžuješ, nebo se chválíš? - zeptal se s vážnou tváří Hubert.
- Víš jistě, můj bratře, že jsi již dospěl? - ušklíbl se Samson.
- Na co? Proto jsem se obklopil mládím, abych i já zůstal mlád. Či myslíš, že necítím své křížky a nevidím své šediny? Ale dokud si to nepřipustím, tak nestárnu. A tobě radím to samé. -
Oba se na sebe podívali. Samson četl z Hubertových očí hluboké přátelství, ale i lásku. 
- Jsem vděčný za tvou vždy veselou mysl, bratře. Myslím, že pro nás jsi důležitější než mé peníze. -
- Obávám se, že za mne bys toho moc neutržil, - řekl zadrhnutým hlasem Hubert. Pevně sevřel Samsonovu ruku a druhou položil přes sevřené pravice.
Jakub se na ně díval zamženýma očima. Ti dva se neostýchali dát najevo, že se mají rádi. Jejich přátelství jim vydrželo celý život. Snad i on s Johanem si to své zachovají. Tolik Johana miloval, že mu ani nevadilo, že on svou lásku dělí.
- No pojď, přišel Abrahám, potřebuju se s vámi na něčem domluvit, - vytrhl ho z myšlenek Samson a on ochotně zamířil přivítat starého přítele.
 
Za tři dny se konala večeře, ale ne ledajaká. Opravdu slavnostní večeře. Jakub s Abrahámem se nechali vidět a patrně i Samsonův váček to tentokrát pocítil.
- Moji drazí, - začal Samson, - před necelým rokem jsme přišli do cizí země a vy jste z ní dokázali udělat domov. A já vám za to děkuji. A taky bych se vám rád odměnil. Dlouho jsem přemýšlel, co by vám udělalo radost, a -
- Myslím, že od té doby, co kdosi nezodpovědný vymyslel peníze, to už není takový problém, - řekl Hubert, aby trochu odlehčil tuto chvíli. Co se jeho týkalo, udělal by pro Samsona cokoliv, nepotřeboval jeho díky. Na druhou stranu chápal, že takhle by se mnoho lidí nezachovalo. Jejich oči se střetly. Slov nebylo třeba. 
- Kdyby můj bratr dovolil, rád bych pokračoval. Penězi bych vás neodměnil, to by spíš vypadalo, že vaše přátelství a lásku platím. Ale Josef mi poradil, Hubert pomohl a já myslím, že budete spokojeni. Pojďte ven a uvidíte. -
Všichni vypadali překvapeně. Nikdo z nich nežádal od Samsona ani vděčnost, ani dary. Přesto ochotně vyšli ven. Člověk je přece jen tvor zvědavý. Samsonovy kroky zamířily ke stáji. Jakub v jakési předtuše popoběhl napřed a rychle otevřel. Ozval se radostný výkřik. Vedle osla stáli čtyři hnědí koníci a zvědavě natáhli hlavy k příchozím.
- Nesluší se, aby moji přátelé museli chodit pěšky. Mimo to vím, že Johanovi i Josefovi jízda na koni chyběla. Tedy jsem vás snad potěšil. Ale pro tebe Jakube, pro tebe mám ještě jedno překvapení. Jen ho prosím neber do kuchyně. -
Josef šel za žlaby a z proutěného koše vyndal štěně, do té doby kupodivu tiché. Jakubovi hrkly slzy do očí. Objímat Samsona se styděl, tak objal Josefa.
- Někdo náš rozrůstající se statek přece musí hlídat, ne? - usmíval se Samson. 
Hubert ho vzal za ruku a pevně mu ji stiskl. Věděl moc dobře, že Samson psy a kočky nemusí. Ale taky věděl, že Jakub dělá, co umí, aby vařil dle košer předpisu. I když, přísně vzato, by měl být i kuchař Žid. A to štěně mu udělalo větší radost než kupka stříbrňáků.
Samson našel v nové zemi klid a mír. Byla zde velká židovská obec se vším, co k tomu patří. Obchody šly líp, než kdy doufal. Byl obklopen lidmi, kteří mu byli drazí, a po boku měl milovaného partnera. Jeho oči už zase hleděly vlídně, nikoliv ustaraně, zase se usmíval, zase myslel na to, jak potěšit ty, které miloval.
Když večer uléhal na lože, byl na rozdíl od posledních dní doma klidný a uvolněný. V Evropě se opět začínalo mluvit o moru a jako všechno, tedy i toto se obracelo proti Židům. Ovšem Židé tolik na mor neumírali. Ale to byla jednak náhoda, jednak se to zveličovalo, ale především měli Židé lepší hygienické návyky. To ovšem lidí neviděli či vidět nechtěli.
Doma se mu před odjezdem občas stalo, že selhal jako muž. Co byli zde, nestalo se mu to nikdy. Jako vzdělaný člověk si dobře uvědomoval, že vše souvisí se vším. Byl rád, že odjel. Bez lásky se dá postavit dům, ale nikdy to nebude domov. Otočil se k milému a pohladil ho po tváři. 
- I pro tebe mám dárek. Doufám, že ti udělá radost. -
- Pane, už tolikrát jsem vám říkal, že -
- Přej mi tu radost, můj milý. -
Samson sáhl pod polštář a vyndal cosi podlouhlého a s potutelným úsměvem se zeptal Josefa, jestli ví, co to je.
- Slonovina? Možná rybí kost? -
- Slonovina. Ale víš, co to je? -
Josef si prohlédl věc pečlivěji. Nápadně to připomínalo falus. Ozdobený plastikou pářících se slonů. Josefovy oči se střetly se Samsonovýma.
- Je to to, co si myslím? -
- Ano. Zdejší muži mohou mít několik žen a ty všechny musí mít vše, co ta první. Občas si tedy muž vypomůže tímto slonovinovým milovníkem, aby své ženy udržel v dobré náladě. -
- Myslím, že to není pravda. Které ženě by se líbila místo muže taková náhrada? -
- Tobě? -
Josef se rychle posadil a se smíchem odstrčil Samsonovu ruku.
- Mlč ženo, poslechni svého muže! - zazněl náhle přísně Samsonův hlas.
Položil Josefovi ruku na prsa a stačil ho do lehu.
- Což nevíš, že jen poslušná žena činí domov domovem? -
- Ano, můj pane. -
- Poslechni tedy! -
Josef pokrčil a pozvedl poslušně nohy a s úsměvem se Samsonovi otevřel. Miloval tu hru na přísného manžela a poslušnou ženu. Samson to sice v skrytu duše moc nechápal, na druhé straně mu to ani v nejmenším nedělalo potíže. Pokud se to Josefovi líbilo, líbilo se to i jemu. Nabral na dlaň hustý vonný olej a důkladně falus potřel. Jeho pohled se obrátil k milenci. Hustý mech plavých chloupků a z nich vyrůstající mužství, spočívající na dvou pevných polštářích. Samson je hladil pohledem i rukou. Poté neméně důkladně Josefa připravil pomocí oleje na to, co mělo přijít. Přiložil zaoblenou špici slonoviny na vstup do brány slasti a opatrně zatlačil. Josef sykl, ale poslušně přijal umělého milovníka, kterého Samson jemně, ale nekompromisně vnucoval jeho tělu. Pomalými krouživými pohyby a mírným tlakem vsunoval Samson falus stále hlouběji. Pohled na to, jak mizí v Josefově nitru, vyvolával v Samsově podbřišku příjemné chvění. Josefa napadlo, že pokud umělec vyřezal své dílo podle skutečné předlohy, musel být onen muž podstatně vybavenější než běžný člověk. Pronikání sice nebolelo, ale cítil každý kousek, který do něj vnikal. Uvnitř cítil nezvykle silný tlak. Samson ho vzal do ruky a několik rychlých pohybů stačilo, aby ucítil, jak se Josefova chlouba nalila krví a touhou.
- Poznáváš ruku svého pána? -
Josef k němu mlčky vztáhl ruce.
Samson zapřel falus tvrdým polštářem, položil se k Josefovi, a aniž by přerušil práci své ruky, objal ho levačkou pod rameny a přivinul k sobě. Líbal Josefa a zároveň si s ním pohrával. Nahým tělem brzy projel první stah. Ten nezvyklý pocit, nepříjemný a zároveň vzrušující Josefa podivně nabudil a on brzy dosáhl vyvrcholení. 
Samson opatrně vyňal slonovinového milovníka. Bál se, jestli milého neporanil, ale neviděl ani kapku krve. 
- Po noci prvé hledej aspoň tři kapky krve. A zde nic. Kdo vešel do tvé komory přede mnou? - žertoval.
- Nevím. Byl vysoký, měl černé vlasy a dlouhý vous. Ve tmě jsem myslel, že jste to vy. - 
- Víš, jaký je trest pro nevěrné ženy? -
- Obávám se, že zde přísný. -
- Manžel může ženu prodat třeba na trhu. A ona musí jít s tím, kdo si ji koupí. -
- To by se mi nelíbilo. -
- Nový muž ji rychle přiměje k poslušnosti. -
Josef se odkulil, ale Samson ho rychle přitáhl zpět. Chytil ho za boky, silou mu rozevřel stehna a pronikl pootevřenou a promazanou cestou. Rychle se zabydlel a pevnýma rukama sevřel Josefova zápěstí. Stlačil mu ruce za hlavu, podsunul mu své ruce pod pažemi a dlouhé prsty zabořil do hustých vlasů. 
- Nyní jsi můj, vydán mé vůli a nic ti nepomůže. -
Josef se zdánlivě bránil, ale pohyby jeho těla vycházely naopak Samsonovi vstříc. Nechal milencův jazyk proniknout do svých úst a měl pocit, jako by ho Samson miloval na dvakrát. Jako by si jeho bránící se tělo podmanil dole i nahoře. Nový pocit slasti, nové vzrušení. Už se nebránil, pokorně se dával a ochotně vycházel vstříc. 
- … můj pane můj pane Sam-so-ne… můj pane můj drahý… jediný… milovaný… -
Samson ucítil, jak mu milý přiráží do rytmu jeho milování, cítil, jak se okolo jeho údu svírají pevné svaly Josefova nitra, a pod břichem cítil rozlévající se horkost, důkaz Josefova nového vyvrcholení. Měl pocit, jako by se jejich propojená těla vznášela jako pták. Kroužili v teptém vzdušném víru a stoupali výš a výš Ne, pomyslel si Samson, taková láska, navíc oboustranná a opětovaná, to není, to nemůže být hřích
Josef cítil chvění až v konečcích prstů, v každém kousku těla. Nedokázal, ale ani se nesnažil ovládnout cukání, které jím procházelo. Objal Samsona, přivinul se k němu a nechal orgasmus prostoupit celé své tělo. Nevěděl, jestli to bylo díky předešlému vydráždění nebo díky tomu, že Samson zase nabyl s klidem svou mužnou sílu. Ani o tom nepřemýšlel. Vnímal jen nádherný tělesný pocit naprotého ukojení. Poslední vypjetí a vyčerpaný Josef klesl na polštář.
- Potěšil jsem tě, milovaná? - zašeptal mu Samson do pootevřených úst.
- Vděčně a s láskou můj pane manželi, - odpověděl Josef a z očí mu zářila láska.
- Kdy budeš pro mne zase připravená? -
- Jestli nechcete být brzy vdovec, tak mi chvilku odpočinku dejte. -
Samson se z Josefa skulil a hladil jeho nahé tělo. Věděl, že tuto noc si své manželské právo nevybere. Ale ráno už ano. Pokračoval v laskání a milenec je opětoval.
 
Ranní slunce zastihlo Jakuba už u studny. Opláchl se studenou vodou, zapřáhl oslíka a vesele se pozdravil s Lucasem. Věděl, že dnes musí jet dřív, domluvil se s oběma mnichy, že jim odveze rýži a zeleninu z trhu do sirotčince. Dostali od jedné anglické lady trochu peněz, a tak si mohli dovolit nakoupit do zásoby.
Hubert se posadil na posteli a usmál se na přicházejícího Johana.
- Ranní ptáče vzbudí celý dům, nemám pravdu? -
- Můžu zase odejít, jestli chceš ještě spát. -
Pevné paže přitáhly Johana a začaly mu bloudit po těle. Bylo to skoro zvláštní, jak ten mohutný muž dokázal být něžný. Políbil Johana na břicho a pomalu postupoval níž. Tiché zavzdychání si vyložil jako souhlas a pokračoval. Posunul se na lůžku a milence položil k sobě. 
 
Samson s Hubertem seděli nad účty a mluvili o chodu domu. Josef zapisoval, co bude potřeba ke stavbě venkovního altánu. Hubert ho viděl u Avrama a velmi se mu líbil. Sice trošku Huberta podezíral, že spíš chce nechat trochu vydělat dodavatele dřeva, ale na druhou stranu, proč ne? I jemu se altán líbil, i Samsonovi.
Dveře se bez varování rozlétly a:
- Otče, otče, pojď honem. I vy pane. Mám pro vás úžasné překvapení. Pojďte, honem! -
Jakub vpadl do pracovny tak rozrušený, že ani nezaklepal. A oba muže doslova táhl ke dveřím.
- No, počkej, počkej. Doufám, že to zase není nějaké zvíře, které je potřeba zachránit? - tlumil synovo nadšení Hubert.
- Taky by to mohl být třínohý slon…, - dodal Samson skepticky.
- No a? Slon není trejfe, víte, jak dlouho by nám vydržel? - vtipkoval Josef a Samson ho obdařil zachmuřeným pohledem.
Vyšli za Jakubem a u dveří do vstupní haly zůstali zaraženě stát. V hale stál bratr Dominik a usmíval se jak sluníčko.
Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (6 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)