• Saavik
Stylromantika
Datum publikace17. 11. 2014
Počet zobrazení1594×
Hodnocení4.71
Počet komentářů0

Nikdo, dokonce ani Samson se nestyděl za slzy. Objímali se a mluvili všichni najednou. Když se konečně trochu uklidnili, zeptal se Jakub:

- Co dostanu nálezného? -
Otec ho k sobě přitiskl a dojatě řekl:
- Ani nevíš, jakou jsi nám udělal radost. Slibuju, že každé tvé přání je předem splněno. I když vím, že zase budeš myslet především na jiné. -
- Jestli je něco, co chceš, rád ti to dopřeju. Tedy, až na toho slona, - usmál se Samson.
- Otče, když jsme ještě pracovali na majáku, všechny vydělané peníze sis nechával ty. S tím, že kdykoliv si můžeme říct o svůj podíl. Já bych ho chtěl teď. -
- A na co? -
- Viděl jsem tu střechu. Je děravá jak řešeto, došky jsou z banánových listů. Koupil bych jim dřevo, to co nám zbude, to by jim bylo asi na nic. -
Samson se obrátil k Hubertovi.
- Víš jistě, můj bratře, že to není tvůj vlastní syn? -
- Vím jistě, že mít tě za syna, je štěstí, - řekl Hubert a Jakuba k sobě přitiskl. Mladík ho pevně objal.
 
Večer se sešli i s bratrem Michaelem u večeře a konečně se vysvětlilo, co se stalo.
Bratr Dominik měl už své roky a taky mu otékaly nohy, a tak pokud nemusel, už moc nechodil ven. Nanejvýš před dům. Na tržiště chodíval jen mladší Michael. Když ale dnes přijeli hoši s oslem, nabídli mnichům, že vezmou staršího z nich sebou. Poveze se, a podívá se na tržiště. 
- To by bylo hezké, bratr Dominik se málo kdy dostane někam dál. -
Jakuba to jméno jako by píchlo jehličkou do čela. Bratr Dominik kolikrát slyšel otce to jméno vyslovit. Kolikrát o něm se Samsonem mluvili. Ovšem, mohla to také být náhoda. Mniši a řeholní sestry si obvykle vybírali jména podle svatých. I když je-li pravda to, o čem mluvíval otec, pak je tento mnich vše, jen ne svatý.
Na tržišti zašel s Lucasem trochu bokem a řekl:
- Pamatuješ, jak můj otec občas mluví o tom mnichovi, se kterým kdysi cestoval? -
- Jistě. -
- Možná je to on? -
- Ale jdi. Tihle lidé moc nápadití ve výběru nových jmen nejsou. Každý třetí se jmenuje stejně. -
- I to je možné. Nenápadně zmíníme jména našich. Pokud je to on, rychle to zjistíme. -
- Tak se ho zeptej rovnou, ne? -
- Ale ten druhý -
- Bratr Michael? Vsadím se, že častěji zahřívá Dominikovo lože, než spíná ruce k modlitbám. Ty sis toho nevšiml? -
- Ne. Je to přece mnich. -
Lucas se jen ušklíbl. Už dávno si všiml, že bratr Michael se občas zadívá na nějakého mladíka nebo muže. Dobře si všiml, jak ho ohromila Josefova krása. Když se o něj jako by náhodou otřel, nebo se ho dotkl, nikdy neuhnul. I když sám bratr Michael tyto "náhody" nikdy neprovozoval.
Cestou domů Jakub řekl:
- Otec bude stavět dřevěný altán. Už objednal dřevo. Jistě mu nějaké zbude. Mám ho požádat, aby vám je dal na tu rozbitou střechu? -
- Ach, hochu, to bys byl hodný. Ale bude s tím otec souhlasit? A ten Žid, u kterého pracujete? Možná nebude chtít podpořit zrovna nás, - namítl bratr Michael.
- Samson je hodný. I Josef. Já je poprosím a oni mi to jistě dovolí. Samson už dávno ví, že vám občas vypomůžeme. A Josefa jsi přece už taky několkrát viděl a víš, jak je hodný. -
- A my vám přijdeme s těmi opravami pomoct. Hubert je šikovný a se dřevem pracoval celý život, - přidal Lucas.
Starý mnich poslouchal tu řeč nejdřív jen jedním uchem, ale ta jména ho rychle probrala.
- Samson. Josef. Hubert. Bože milý, to přece není možné To nemůže být pravda A pokud to pravda je, znamená to, že je mi odpuštěno? Že můj hřích, jakkoliv velký, mi byl prominut? Neudělal jsem to přece ze zlé vůle -
Bratr Dominik stočil oči nenápadně na Jakuba. Ale ne, tenhle drobný blonďák s modrýma očima a Hubertův syn? Hubert byl přece kus chlapa už tehdy před lety. A že by měl syna? Kde by k němu přišel? I když, možné je všechno.
- Synu, odkud jsi? Odkud jste s otcem přišli? -
- My jsme Češi. -
- Ó, to je daleko. A váš pán, ten Žid? -
- On není náš pán. Je to otcův přítel. Poznali se ještě jako mladíci. Před lety se otec vrátil do Čech, když ho omrzelo cestovat po světě. Ale potom jsme museli odjet, když se nepohodl s pánem. A od té doby žijeme se Samsonem a Josefem. -
Bratr Domik si vzpomněl, jak se jednou či dvakrát Michael zmínil, že s mladíky přijel jakýsi Josef a je "mimořádně hezký". Bezděky si vzpomněl na chlapce, kterého kdysi pomáhal vychovávat. Ruce se mu začaly třást. Bylo by možno? Och Pane, dej, abych ještě viděl ty, které jsem tak miloval
- Myslíš synu, že bych mohl jet s vámi? Kdysi jsem znal někoho, kdo se jmenoval jako tvůj otec a jeho přátelé. -
- Jistě. Myslím, že otec rád uvidí svého kouzelného mnicha. A Josef svého učitele latiny. -
Bratr Dominik se prudce otočil, i když ho při tom řádně píchlo v zádech. Tedy přece?
A pak konečně stál v pěkné hale a rozechvěle čekal. Slzy radosti mu hrkly do očí, když uviděl ty tři. Změnili se. Hubert si nechal narůst vousy, čelo už mělo první vrásky. Samson měl vous i vlasy protkány šedými prameny a Josef byl už mužný a bylo-li to možno, tak ještě hezčí, než si ho pamatoval.
Teď tedy seděli u společné večeře a vzpomínali na společně prožité měsíce. Náhle se bratr Michael zeptal:
- Tady Jakub mluvil něco o kouzelném mnichu? Nikdy jsem neslyšel, že by můj přítel ovládal nějaká kouzla. -
Jemná narážka na vztah, jaký mezi sebou oba muži měli, nikomu neušla a u všech vyvolala úsměv.
- Nikdy? Nikdy jsi na sobě jeho kouzlo nepocítil? - zeptal se Hubert a zahleděl se bratru Michaelovi zpříma do očí.
- Aha Tak v tom případě souhlasím. -
- Otec vám o tom jistě rád bude vyprávět, - ozval se Jakub s výrazem skoro nevinným.
- Snad jindy, - pokusil se to Hubert zamluvit.
- Jen povídej. Já vlastně taky nevím, jak jste se seznámili, - ozval se stejně nevinně Michael. I když už z tohoto malého uřeknutí bylo zřejmé, že to ví moc dobře.
- Tedy dobře. Když mi zemřeli rodiče, toulal jsem se světem a poznával lidi i sám sebe. Jak se blížila zima, začal jsem se poohlížet po nějakém statku, kde bych mohl přečkat nejchladnější období. I když jsem byl mladý, byl jsem už tehdy velký a silný a brzy mne jeden statkář k sobě vzal. Nic mi tam nechybělo a možná bych zůstal i déle. Ale brzy na jaře tam o nocleh požádal jakýsi mnich. Nemohl jsem okolo něj projít, aniž bych necítil chvění. Když se na mne podíval, třásly se mi nohy. V noci se mi zdály sny, kterých jsem se až lekal. A přesto, nebo právě proto jsem byl první, kdo sedával okolo něj ve světnici a naslouchal jeho čtení nebo vyprávění. Statek byl odlehlý a do kostela v městečku bylo daleko.
Mnich tedy nabídl, že než odjede, můžou se k němu jít lidé vyzpovídat. Dal jsem si pozor, abych přišel na řadu jako poslední. A když jsem s ním byl pak sám nevěděl jsem, co mám dělat, natož říkat. Mlčky jsem padl na kolena a třásl jsem se jako v zimnici. A tak místo mne promluvil on.
- Vím, co tě trápí, synu můj. Nemravné touhy cloumají tvým tělem a trápí tě ošklivé sny. Je to tak? -
Přikývl jsem.
- Vím, jak ti ulevit. Není modlitba, která by tě spasila. Musíš podstoupit pokání. Výprask. Ale ne jen tak obyčejný. Potřebujeme kouzelný obušek. A máš štěstí, protože já tu jeden náhodou mám. Kouzelný a posvěcený. -
Chvíli mne hladil po vlasech a pak si podkasal suknici. Na jeho "obušku" jsem věru mohl oči nechat.
- Pojď. -
Vzal mne za ruku, odvedl ke svému loži a já jen koukal, jak mne i sebe svléká. Položil mne na lůžko a já se brzy přesvědčil, že jeho obušek je opravdu kouzelný. A pozdě v noci ještě jednou. Když za pár dní odjížděl, poprosil jsem ho, aby mne vzal s sebou. Souhlasil a já s ním odjel. -
Hubert se usmál na bratra Dominika.
- Vynechal jsem něco? -
- Jen snad, že já se cítil podobně, když jsem viděl tebe. Připadalo mi jako sen, když jsem se tě směl dotknout a ty jsi to sám chtěl. -
- A bratr Michael? I na něj jsi použil svá kouzla? - Hubertovy oči se smály, i když mluvil s vážnou tváří.
- Ani nemusel. Ještě na lodi jsem potřeboval jeho léčitelské schopnosti, jak mi z toho houpání bylo zle. Utěšoval mne, podpíral a hladil. Brzy jsme pochopili, že si rozumíme. Ostatně, u některých činností slov netřeba, - Michael se vesele zašklebil.
- A teď bys nám mohl říct, jak ses tady octnul ty? Čekal bych tě kdekoliv, ale ne v Indii. -
- To není dobrý příběh. Nechtěj ho slyšet, můj milý. -
Oči bratra Dominika jaksi posmutněly.
- Co rozum nevyřeší, to mnohdy vyřeší čas, - řekl Samson. 
Bylo až s podivem, že na skoro každou situaci nalézal v Talmudu nějaký citát. A s ještě větším podivem bylo, že si je dokázal pamatovat, i přes jejich nepřeberné množství.
- Odňat může být trest, vina však trvá, - namítl tiše bratr Dominik.
- Dobře jest, abys šel cestou dobrých lidí a držel se stezek spravedlivých. To řekl Šalamoun. A já nevěřím, že ty, bratře, bys někdy sešel ze stezky spravedlivých. Někdy ovšem člověk nemá jinou možnost než udělat něco, co ho v očích jiných zrovna nešlechtí. -
- To máš pravdu. Ani já neměl jinou možnost. Jen -
V tom se ozval Hubert:
- Bratře Dominiku, já tě hledal i Samson se po tobě ptal. Ne proto, že by nás k tomu někdo vybízel, ale proto, že tě považujeme za přítele. A myslím, že my dva se málokdy mýlíme v lidech. Aspoň doufám. A proto věřím, že ať už došlo k čemukoliv, nestalo se to z tvé zlé vůle. -
- Dobře, já vám to řeknu. Asi to tak bude lepší. Aspoň budete vědět a nebudete se domýšlet věcí ještě horších. 
Jak víte od mého převora, vydal jsem se s jedním velmožem do Říma. Bylo nás hodně a ještě ozbrojený doprovod, takže jsme dojeli bezpečně. Když už jsme se chystali domů, přišel za pánem jakýsi obchodník a prosil, zda by se směl k nám přidat. Byl jich jen malý houfek a měli sebou děvče asi třináctileté. Bůh suď, proč to dítě s sebou na tak nebezpečnou cestu vzali Pán souhlasil a oni se k nám přidali. To děvčátko bylo velmi zbožné, a tak jsme se brzy spřátelili. Vysvětloval jsem jí, co jí zaujalo v Bibli, a vyprávěl jí o životech svatých. Když jsme dojeli zpět, poprosil mne její otec, jestli bych s nimi nejel až domů. Cesta vedla lesem a čím víc jich bude, tím líp. Mimo to nejspíš doufal, že nikdo nepřepadne houfek, v němž bude mnich. Bláhový Jeli jsme už hodnou chvíli, když na nás zaútočili lapkové. Muži popadli zbraně a bránili se, padlí byli na obou stranách. Já hodil přes děvče svou druhou kutnu, doufal jsem, že ji budou pokládat za mladého mnicha. Bohužel Vyhlédli si nás už v hostinci, jejich vůdci padla do oka právě ona. Poznal ji i v kutně a vrhl se na ni. Serval z ní kutnu i šat Křičela a plakala, ale to ho nabudilo ještě víc. Když jsem viděl, že no rozumíte Zatmělo se mi před očima, já odložil Písmo svaté a chopil se kopí, které tu kdosi pohodil.
Když ti ďáblovi pohůnci viděli, že jejich vůdce padl, nevěděli honem co dál. To naše muže vzpamatovalo a zahnali je. Kupec nedovolil pronásledování, nevěděli jsme, kolik jich je, ani jsme neznali okolí.
Dívence se nic nestalo, tedy po tělesné stránce. Ale třásla se a plakala a zapřísahala otce, aby jeli rychle pryč. Jel jsem s nimi až domů, ale nezůstal jsem, i když mi kupec nabízel, abych se stal jeho zpovědníkem. Dívenku jsem zachránil, ale zabil jsem. Já měl učit lidi lásce, víře a ne -
Bratr Dominik rozhodil bezmocně rukama, jako by se vzdával. Pak sklopil hlavu, jako by očekával rozsudek či odsouzení.
Hubert mlčky vstal a bratra Dominika objal.
- Věděl jsem, že jsi neudělal nic zlého, můj milý. Toho zmetka, beztak žádná škoda. -
- Můj dům i mé srdce ti je stále otevřeno, příteli, - přidal se Samson.
Oči bratra Dominika se zalily slzami. V duchu vyslal vroucí modlitbu a dík za odpuštění.
- Vidíš, všem jsi uměl pomoci, všem jsi radil, jen sám sobě ne, - usmál se dojatě druhý mnich.
- Sám sobě umí poradit málo kdo. -
- Ale jak jste se dostal sem? - zeptal se Josef.
- Když jsem se po té události vrátil do kláštěra, dostalo se mi od převora rozhřešení, ale já se dobrovolně uzavřel do cely a nevycházel ven. Věděl jsem, že se na mne Samson ptal, ale nechal jsem se zapřít. Jedl jsem jen chléb a vodu a celé noci jsem se modlil. A přes den jsem přepisoval Bibli. Jednoho dne za mnou přišel náš převor a oznámil mi, že jsem pro své znalosti léčení a písma vyslán do Indie do misijní nemocnice. Přijal jsem to jako část svého pokání a jel. A na lodi jsem potkal bratra Michaela. Měli jsme stejný cíl. A od té doby jsme tady. Ale až dnes byla má duše zcela uzdravena. Pochopil jsem, že mi bylo odpuštěno. -
- A ty, bratře Michaeli? I tvá duše potřebovala uzdravení? - zeptal se rovnou, jak bylo jeho zvykem, Hubert. 
- Ne. Ale řekněme, že se někomu zdálo, že by bylo lepší, kdybych se na pár let uklidil mimo dosah světské spravedlnosti. Na svých cestách jsem potkal muže, který se chtěl vyzpovídat. Odkázal jsem ho na kněze, či mnicha, který zpovídat smí. Ale prý je to jedno, jen se potřebuje vypovídat. No dobrá, slíbil jsem, že jeho tajemství nevyzradím. Jak sami víte, z jara táhne světem spousta poutníků. A mezi nimi i děti. Za prací i jen tak, nazdařbůh. Když se ztratí, nikdo je nehledá A on to věděl -
- A co jsi udělal? -
Bratr Michael se zahleděl Hubertovi zpříma do očí a pevným hlasem řekl:
- Pověsil jsem ho na první pevnou větev. Amen. -
- Amen, - opakoval po něm Hubert. 
Samson mlčky stiskl Michaelovi ruku.
A nebylo třeba dalších slov.
 
Hubert s Jakubem zapřáhli oslíka a chtěli jet do přístavu. Rybáři často hned u vody prodávali své úlovky a podstatně levněji než poté na rybím trhu.
- Vezměte mne s sebou, Samson chtěl, abych koupil ryby pro Abraháma a zanesl je tam, - zavolal na ně Josef a za chvilku už seděl vedle Jakuba. Hubert šel vedle vozíku pěšky. Jednak se mu na nízkém kozlíku špatně sedělo, jednak byl toho názoru, že oslík jde poslušněji, když jde někdo u jeho hlavy.
Ryby byly krásné a Jakub se tiše zeptal:
- Josefe, myslíš, že by Samsonovi vadilo, kdybychom koupili nějaké i pro sirotčinec? -
- Obávám se, že jediné, co by mu vadilo, by bylo to, že to nenapadlo mne. Máme kárku, můžem koupit i větší ryby. Však nemusí ti malí jíst jen pololeklé a zraněné mřenky. -
Když rybář viděl, že bílí pánové nakoupí ve velkém, dal jim slušnou cenu. I tak vydělal.
U Avramova domu seskočil Josef z kárky a vzal ošatku pečlivě vybraných košer ryb a vstoupil do domu. Tamilský sluha, vykonávající funkci jakéhosi majordoma, mu s úsměvem pokynul hlavou a ukázal ke kuchyni. Josef tam šel s přesvědčením, že tam najde Abraháma, a tak vstoupil ihned po zaklepání, aniž by čekal na odezvu.
Úlek a strach v Shoshanině pěkné tvářičce ho proto dost překvapil. Otevřela pusu, jako by něco chtěla říct, ale mlčela. Josef měl pocit, že se jí spíš chce křičet. Zarazil se v půl kroku. Bojí se snad Shoshana ryb? On sám se nemohl na pavouka ani podívat. A kdyby ho měl vzít do ruky, snad by omdlel. Možná, že se někomu oškliví ryby, jako si někdo oškliví třeba hady, zdánlivě slizké.
- Roš, neboj se Roš. Kde máš dědečka? Já ty ryby hned dám pryč. Neboj se, hned je odnesu. -
Ale děvče dál stálo jako kamenné. Josef nevěděl, co má dělat. Bylo mu jasné, že ještě krok a Shoshana křičet začne.
- Omlouvám se. Já teď půjdu pryč, a ty zavoláš dědečka, ano? -
Když přikývla, šoupl ošatku s rybami pod lavici a vycouval. A protože za sebe obvykle nikdo nevidí, vrazil do Banity, Shoshaniny matky.
- Zdravím tě, paní. Přivezl jsem ryby, ale Roš se jich asi lekla a já -
- To je v pořádku, jsi moc hodný. Ale teď už běž, ona se lekla tebe. -
Josef málem netrefil ze dveří. Lekla se jeho? Proč by měla? Nikdy se na ní ani křivě nepodíval. Ví snad od děda, jak se to vedlo v Samsonově domácnosti? Ale to by se ho nemusela bát už vůbec. Josef měl cestou domů o čem přemýšlet.
Když vstoupil k Samsonovi do pracovny, jediný pohled Samsonovi stačil, aby se zeptal:
- Stalo se něco? Jsi nějaký ustaraný? -
- Ne ne, všechno je v pořádku, jen jsem se zamyslel. -
- A smím vědět nad čím? -
- Myslíte, že se Shoshana bojí ryb? -
Málokdy viděl Josef Samsona tak překvapeného jako teď.
- Co prosím? -
- Ráno jsem koupil pro Abraháma ty ryby. Nesl jsem je do kuchyně, ale tam byla jen Shoshana. Tvářila se, jako by viděla démona a ne ryby. -
- Obávám se, milý, že se lekla tebe, pokud tam byla sama -
- Mne? Proč? Nikdy jsem jí nic neudělal. Nikdy jsem s ní myslím, ani nemluvil, mimo pozdravu. -
- Sedni si. To je na delší povídání. Řeknu ti, co mi řekl Abrahám, ale před ostatními o tom pomlč.
Když tu Avram přišel, živil se všelijak, ale brzy se vzmohl na vlastní krámek a později si koupil dům a začal prodávat ty domorodé výrobky, které prodává dodnes. Vojáci či evropané, kteří jedou domů, si je kupují na památku. Když viděl, kolik je zde vojáků jeho Veličenstva, koupil si licenci a u krámku si otevřel kasino pro vojáky. Jak víš, je tam stále plno. Jeden důstojník se časem začal dvořit Shoshaně. A ona mu dovolila, aby se o ni ucházel. Ve vší počestnosti, samozřejmě. Ale když pochopila, že mu jde jen o jedno jediné, nechala mu vzkázat, ať za ní už nechodí. Po nějaké době jí onen muž nechal doručit lísteček, že se omlouvá, že byl převelen a nechce se s ní rozejít ve zlobě. Rád by ji ještě viděl a omluvil se. Snad dívkám lichotí pozvání na tajnou schůzku a snad ho měla opravdu ráda, netuším. Když ale za ním vyšla do noční zahrady, vrhl se na ni a Tak proto se tě lekla. -
Josef sklopil hlavu. Myslel na své dětství. Na roky ponižování, na to, co ho nutili ti muži dělat. Neváhali ho udeřit, když se pokusil vzepřít. Když jednomu muži pozvracel boty, zkopal ho jako psa. Kde bych dnes byl, nepotkat Samsona? No, nejspíš pod drnem. Pokud by se tedy někdo obtěžoval.
Bezeslova vstal, vzal Samsona za ruku a políbil ji. Ale ne do dlaně, jako to dělával, ale políbil mu ruku, jako líbá děkující.
- Copak tě to napadlo, chlapče? -
- Napadlo mne, co by ze mne vyrostlo, nebýt vás. Napadlo mne, co by se mnou bylo, kdybyste se mne neujal. -
Samson taky vstal. Byl dobře o hlavu vyšší než Josef. Vzal jeho tvář do dlaní a pozvedl ji k sobě.
- Už stokrát jsi mi to splatil. Jen tím, že mne miluješ. Tvůj úsměv má pro mne větší cenu než vše, co jsem kdy vydělal. -
Samson Josefa políbil a ten políbení opětoval. Nevšimli si, že se pootevřely dveře a Jakub se přišel zeptat, jak si Samson přeje ryby upravit. Tichounce zase dveře zavřel a šel pryč.
- No ty ses rychle vrátil? - podivil se Hubert.
- Mají moc práce -
- Opravdu? Že bych se na to šel taky podívat? -
Jakub zrudl a Hubert se rozesmál. Pochopil, že Samsonovi jsou teď ryby vzdálené jako málo co.
 
První si toho všiml Samson, zvyklý pozorovat kupce i prodávající a z každého jejich hnutí či gesta poznat, co si myslí, a pokud možno to použít ve svůj prospěch.
- Není ti dobře, Jakube? Bolí tě něco? - zeptal se s nepředstíranou účastí.
- Nevím, trochu mne bolí břicho. Ale nebojte se, jídlo vařil Lucas. -
- Tak to bychom se možná bát měli, ne? - ještě žertoval Hubert, ale v poledne už ho smích přešel. Jakub byl nemocný, o tom nebylo pochyb. V posádce sice měli lékaře a ten byl k dispozici i evropanům usazeným ve městě, ale Hubert víc důvěřoval bratru Dominikovi. Tomu stačil jediný pohled do staré misky, kterou dali Jakubovi, když se mu bez varování zvedl žaludek a on křečovitě zvracel. Starý mnich se rázně proměnil v doktora. Všechny vyhnal, vše, co mohlo být potřísněno, poručil spálit a do Jakuba lil litry čaje uvařeného z anýzu a feniklu.
Jakub dostal choleru Snad z vody, snad od žebráčků, které tak často krmil a hladil je.
Dominik se do domu prakticky nastěhoval, celé dny seděl u Jakubova lůžka a nutil ho pít. Celý dům poznal, že Jakub je nemocný. Dřív stačilo vejít do kuchyně a vždy tam bylo něco k jídlu. Když nic jiného, tak placky a miska křížal jistě. Hubert s Lucasem sice vařit uměli, ale tak jako Jakub ne. Samson se přestal starat, je-li to, co jí košer, nebo ne. Hubert se desetkrát denně ptal bratra Dominika, jak je synovi. Ale ten jen stále říkal, že nic nového. Tedy to nebylo horší, ale ani lepší.
Bratr Michael přivedl štíhlou dívku a řekl:
- To je Meghana. Celý život pracovala u bílých, koupili ji jako děcko na trhu. Doslova jim otročila. Když dospěla, začal ji pán zneužívat a paní ji za to vyhodila na ulici. Nemá kam jít. Tak jsme ji vzali k nám. Umí perfektně anglicky a dobře vaří. -
- A kdo bude pomáhat tobě, Michaeli? - zeptal se Lucas.
- No, však to jistě nebude trvat dlouho a Jakub bude v pořádku, - usmál se Michael. Ale sám věděl, že to není tak jisté. Lidé na choleru i umírali.
Samson vešel v podvečer do jizby, a když viděl Jakuba, doslova zbroceného potem a vysíleného z neustálého zvracení a průjmů, sevřelo se mu hrdlo.
- Bratře, zachraň ho, prosím tě. Dám ti, co budeš chtít, jen ho zachraň. -
- Udělám proto, co budu moct, slibuju. Ale zdraví nelze koupit penězi, můj milý. -
Zdraví možná nejde koupit, ale trochu pomoci mu jde. Když bratr Dominik trochu váhavě řekl, že by možná bylo lepší potřísněné prádlo spálit než ho prát, odpověděl Samson:
- Tedy ho spalte. A Lucas ať koupí, co bude potřeba. -
Meghana denně vařila polévky plné zeleniny a masa a Dominik trpělivě krmil vysíleného Jakuba po lžičkách jako nemluvně. A poté ho omýval a převlékal. Když se té role chtěli ale ujmout Johan s Hubertem, oba zahnal.
- Nic, tolik lidí ošetřovat nedokážu. Už ať jste pryč. -
Ráno potkal Hubert Dominika nesoucího špinavé prádlo dozadu na dvůr, kde ho poté pálili.
- Neumře? Není to můj syn, ale ani vlastního syna bych nemohl milovat víc. -
- Já vím. -
- Neumře? -
Starý mnich se mu zahleděl do lesknoucích se očí. Oba mysleli na Jakuba.
- Nevím -
Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (6 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)