• Full.of
Stylklasika
Datum publikace15. 2. 2015
Počet zobrazení2299×
Hodnocení4.59
Počet komentářů0

Existují-li okamžiky, které mají tu sílu proměnit jediného člověka či promluvit do odvíjení dějin, nejsou to události z učebnic, události známé. Jsou přehlédnutelné a téměř nezachytitelné. Tato momenta budeme nazývat miniatury.

 

Příloha 1: RÝŽE

Byla to jedna z těch pražských menz pro studenty vejšek. Těžko říct přesně jaká  všechny jsou stejné, znáte to. Nerezové zábradlí, nově koupené stoly, které i v jednadvacátém století neztratily nic na tom podivném patosu, na nich umělé kytky a veselé cedule prezentující pokrmy jako od Obecního domu. Ještě ta Michelinská hvězdička chybí. A samozřejmě pýcha studentského stravování  nové nerezové nádrže na jídlo, výdejní pulty se to jmenovalo, ale v hantýrce tomu nikdo neřekl jinak než necky. Vlastně to nebylo daleko od pravdy, pod jídly totiž skutečně je horká voda a její páry udržují potraviny déle v poživatelné formě.

Ale to není to podstatné. Podstatné věci, ty skutečně podstatné věci se totiž vždycky dějí na druhé straně necek  to ví přece každý

„Tys to promíchal? Tys to fakt promíchal?“

„Já, já

„Tys to promíchal! Kolikrát ti mám řikat, pardon slečinko, vydržíte chvíli, ne? Kolikrát ti mám řikat, že když tu oschlou rejži promícháš, tak ten sajrajt budou pak mít na talíři voni?“

„Já myslel, že když se to

„Jo tys zase myslel? Trojku? Hovězí? Máte objednáno? No tak mi pípněte! Dýl to tam držte. Dobrý, co chcete vy? Tys myslel jo?“

„Já to z toho teda vyberu

„Jak to z toho chceš vybírat? Zmiz mi z očí. A nemysli si, že ti tu závěrčku podepíšu, nemehlo! Co vy si dáte? Dvojku? Tak to musíte vedle, tady je trojka!“

Mladík se opřel do lítaček a propadnul do kuchyně. Strhnul si tu pitomou síťku z hlavy a dřepnul si na židli ke stolu pro připravu zeleniny.

„Seš jak opařenej.“

„Jo, vole.“

„Co zase?“

„Mě to tu sere, chápeš?“

„Zase tě prudila modelka?“

„Hádej. Něco s rejží.“

„Kráva, já to řikám pořád.“

„Jenže tobě, kámo, tu závěrečnou praxi podepíše.“

„Tobě taky, dyť vyměkne, uvidíš.“

„Jako třeba Ivoše minulej rok?“

„Ivoš byl pako!“

„To já sem taky. Jinak bych tady neskončil.“

„Nepruď, chlape. Já tu skončil taky.“

„Jenže tobě bere hlava, půjdeš dál.“

„Taky můžeš.“

„To jo.“ Učeň se uchechnul a otočil hlavu k lítačkám. Škvírou mezi nimi bylo vidět do výdejny a na korpuletní zadnici paní vedoucí. „Kráva je to pořádná.“

„Hele, hele, a co jí vyfakovat?“

„Vyfakovat?“

„No jasně. Dát jí zase nakládačku.“

„No já nevim.“

„Když tě takhle buzeruje pořád. No jasně, normálně jí nalož!“

„Je tam hroznejch lidí venku,“ oponoval pochybovačně mladík a pozoroval škvírou řadu studentů u výdeje, jak hlásí čísla obědu a vedoucí je diriguje.

„Na lidi se vyser, hlavní je vyfakovat tu krávu.“

„Ty vole, je tam fakt plná jídelna

„Nebuď měkkej, zaslouží si tvrdou lekci!“

Učeň chvíli upřeně zíral na svého spolužáka, pak ale kývnul: „Tak jdem! Ty vole!“ A oba kluci zmizeli za dveřmi malého skladu ve vedlejší místnosti.

Mezitím u výdeje vše šlapalo jako obvykle. Vedoucí si utírala pot z obličeje a plácala naběračky bramborové kaše o talíře tím známým čvachtavým stylem. Takové to menzovní čvachtáníčko. Příbory rachotily, podavače talířů šustily, pára vyfukovala na zmokvalé knedlíky a do toho periodické pípání čtečky karet. Ale do té příjemné symfonie, kterou paní vedoucí milovala a za ta desetiletí znala do nejmenších záhybů, do té krásné melodie se vloudil nepatřičný zvuk. Výdech, nebo spíš vzdech. Vedoucí se podezřívavě otočila po ostatních vydavačích, jestli někdo nedává moc najevo svojí nechuť nandavat. Ale nikdo ani známky. A pak znova a znova. A teď dlouze.

Při následujícím slastném vzhlesnutím studentka, co si právě objednala trojku, pochybovačně vzhlédla a podívala se na paní vedoucí. Tenhle zvuk nešel přeslechnout. Ozýval se zezadu, za lítačkami. Teď už byl pěkně rytmický. Ke vzdechům a funění se přidávaly přírazy nějakého nábytku (snad stolu) o stěnu. Studenti v řadě se po sobě dívali a nemohli udržet vážnou tvář, chichotali se a chápavě se usmívali. Ostatní podavači jídla se culili a krčili rameny na tázavé pohledy studentů. Přírazy zrychlovaly, ke vzdechům se občas přidal i mírný výkřik; hlesající dvojice bez problémů vyplnila celou jídelnu. Studenti přestávali jíst a nemohli neposlouchat projevy té scény někde ze zázemí kuchyně  někteří vypadali pohoršeně, většina se probudila ze zkouškové deprese, další se červenali a našli se i tací, kteří dávali najevo podporu tomu anonymnímu páru. A tak se mezi stoly objevovaly palce nahoru, sem tam zahvízdnutí, zahalekání a jednoduchá hesla jako Do toho! Přidejte! Borec! Respekt!

Jediný, kdo se nebavil, byla modelka vedoucí. Skřípala zuby a dělala, že nic neslyší. Celá menza žila mrdající dvojicí v její kuchyni a ona dál plácala kaši naběračkou na bílý talíř a tvářila se, jako by požírala neúprosnou dávku citrónů. Tohle už bylo poněkolikáté a ona s tím nemohla nic dělat. Kdyby to vzadu vyváděl nějaký učeň s učnicí, tak by tam vlítla a všechno by lítalo. Ale takhle nemohla nic, pokud nechtěla načapat dva kluky v takový no, to prostě nešlo, na to neměla nervy. To by bylo tak strašně trapný  vůbec nevěděla, jak by se měla zachovat, za co jim nadávat, když vlastně nedělají a nebo dělají? Vůbec to nechápala, a tak s tím nemohla nic dělat. A jediné, co jí zbývalo, je zase to trpět a dělat, že o ničem neví, že ten hekot neslyší, že ten stůl stojí spořádaně u zdi a na něm jsou zbytky celeru.

A zatímco vedoucí zatínala svaly na čelisti, studenstvo se zkušeně dovtípilo, že pár se dostává do nejlepšího. Hekání nyní už přicházelo jednoznačně od obou aktérů, stůl narážel do stěny, až se umělá kytka z její druhé strany lehkce otřásala. Frekvence rychlých a ještě rychlejších výdechů slasti se přeměnila v jeden jediný výkřik blaha, který proletěl celou menzou a poskytnul uvolnění všem zaujatým studentům. Ti konečně vložili vidličku s pět minut nabodnutým soustem do úst. A ozval se sborové zahvízdání.

Když se mladík vrátil za výdejní pult a narovnával si síťku na vlasy (a úspěšně vyignoroval pohledy studentů plné úžasu), uštědřil vedoucí nepopsatelný pohled. Ta jenom spolkla rozčilení. Jak také jinak, když ji tak vyfakoval. 

*** 

Příloha 2: BRAMBORY

Ale vraťme se k těm lilkům, pane. K těm bramborám.“

„Ano, brambory. Co s nimi?“

„Ehm, jak jsem říkal, sire, jsem pověřenec Královy koleje Jejího Veličenstva v Cambridge a zkoumám historii této výtečné plodiny. Říkal jste, pane, že jste s ní měl co do činění ještě v době

„Ano, ano, mladíku. Bylo to na mé lodi. Golden Hind ne, to nebyla ona.“

„Takže je to skutečně pravda, že to bylo za vašeho velení, kdy jste si uvědomil minerální sílu těchto lilků, a pak jste je začal propagovat až k její královské milosti královně Alžbětě?“

„Ale ne, ne, ne, tak to nebylo. Stalo se to dřív. Nebyla to moje loď, sloužil jsem na ní. Byl jsem ještě hodně mladý. Jedna z prvních mých cest přes velké moře. Ty mexické přístavy

„Admirále, sire, ale byl jste u toho, když jste objevili ty účinky?“

„Pegboy, ano, ano, pegboy

„Prosím? Pane, vy jste byl u toho? Jak došlo k tomu objevu?“

„Říkám, byl to hm, náš pegboy, ten to objevil jako první. Vezli jsme ty plodiny do královské botanické zahrady, tak jako všechny ty další plevele. A on to začal jíst. To byly změny, řeknu ti, kdybys to viděl, zázrak bys vykřikoval. Bůh do nich vložil svojí sílu, do těch lilků.“

„Aha, říkal jste pegboy? Kdo to byl?“

„Žádné kurděje, chápeš?

„Jistě, sire. A ten pegboy, ten?“

„Spása pro všechny námořníky, pro celé flotily. A bude to spása i pro naše národy, národy celého světa. A jednou je začne jíst i samotná královská milost

„Ano, admirále, ano. Ale říkal jste pegboy, že? Jak se jmenoval? Žije ještě?“

„Hm, to nevím. Je to víc než padesát let

„Ten pegboy, pane, to byl nějaký plavčík, nebo nějaká technická pozice na lodi?“

„Oh, ano, jako plavčík je to tajná pozice, můj synu ano, pro vás suchozemské krysy je to prašť jako uhoď.“

„Aha, takže to bylo říkal jste tajná? O co tedy šlo?“

„To je jedno říkám. Plavčík!“

„Pane, promiňte mi tu drzost, ale já to musím vědět. Jsem zmocněnec Královské koleje Jejího Veličenstva vlastně, de facto mě pověřila samotná královská Milost, abych objasnil původ toho lilku bramborového. Nemůžete mi nic tajit.“

„Nikdy to nepochopíte. I kdybyste byl stokrát zmocněnec.“

„Sire, pane, já se musím s něčím vrátit. Kdo to byl ten pegboy?“

„Byl to hm Vyhlašuje ho kapitán každé lodi Jejího Veličenstva, ano, chvíli po vyplutí z přístavišť. Nikdy se to nikam nezapisuje, je to záležitost lodi, nikdy to nevyjde ven. Nikdy se nedostane z paluby lodi, kdo sloužil při té daleké plavbě jako pegboy.“

„Aha, to je překvapivé, sire. A o co tedy šlo? Proč to bylo tajné?“

„To nikdy nepochopíte.“

„Zkuste to se mnou, pane.“

„Býval to většinou nejmladší lodník. A jeho jmenování bylo na jednu stranu velké štěstí, protože se stal z bezvýznamného poskoka velmi důležitým členem posádky.“

„A přesto se o jeho postu nikdo nikdy nedozvěděl? Proč?“

„Ano. Pegboy od té chvíle nemusel pracovat jako ostatní. Čistit palubu, svinovat plachty, vařit, nosit jídlo, žádná takhle dřina se ho netýkala.“

„Co tedy dělal?“

„Jeho povinnost byla, hm, většinu dne sedět.“

„Sedět?“

„Oh, ano, ano. Měl svojí židli. Měla uprostřed sedadla měla široký kolík.“

„Eh?“

„Ano, netvař se tak nechápavě, ty suchomile. Po celém dni na té stoličce byl připravený na jeho večerní těžkou práci. Právo na něj měl každý z posádky, každý, bez rozdílu. Užít si trochu té pevninské zábavy a uvolnit se  to mohl stejně kuchař jako kapitán.“

„Já to jsem nevěděl.“

„Jak bys to taky mohl vědět? Musel bys na moře, na rok na dva a pochopil bys. Jako kapitán velíš posádce o desítkách chlapů a každý má své potřeby. Bez pegboye by tvoje velení skončilo za měsíc. Každý kapitán to ví. A proto každá loď měla, má a bude mít pegboye. Dokonce i španělské.“

„To mě nikdy nenapadlo, pane. A to on přes den opravdu?“

„Jo. Hnedka ráno při snídani. Každý u stolu po oku kontroloval, jestli sedí na správné židli. Ještě než si sedl, tak kolík dobře naolejoval  a každý dělal, že to nevidí. Ale dávali přesto pozor, šlo přece o jejich večerní uvolnění.“

„Muselo to být pro něj těžké.“

„Ano, ta služba byla opravdu těžká. Každý pegboy si na začátku myslí, že ta židle, že ten kolík je jenom proto, aby se jeho aby byl pro námořníky příjemnější a volnější. Ale brzy každý pochopil, že je to hlavně pro něj. Po celém dni na té židli ti už lodníci se svými hm, s jejich mužstvím nepřijdou tak velcí. Nakonec každý pegboy sedal na židli rád a dobrovolně.“

„To je pro nás suchozemské opravdu špatně představitelné Ale admirále, sire, když se vrátíme k tomu lilku. Říkal jste, že ho váš pegboy jedl. Jak ho napadlo to jíst, když byl považován za květinu?“

„Sakra, mládenče, jsi opravdu tak natvrdlý? Nikdy jsi nebyl na lodi? Tolikrát se stane, že loď nemohla doplnit zásoby, nebo že se zkazí. Byli jsme na cestě z Afriky, ale v jídle byl hmyz. Všechno sežral. Všichni jsme měli hlad. Měl jsem ho taky. Tak jsem zkusil ochutnat ty hlízy a bylo to dobré. A tělu to prospívalo. Byl to největší můj úspěch. Byl to den, kdy jsem změnil svět! Ne korzárské bitvy se Španěly, ne to všechno zlato, co jsme navozili královské milosti. Brambory jsem změnil svět a kvůli tomu nebudu nikdy zapomenut. Svět bez hladu a válek pro jídlo. Válčit se bude už jenom o zlato.“

„Ehm, admirále, říkal jste, že jste ten lilek první ochutnal vy? Předtím jste tvrdil, že to byl váš pegboy.“

„Hmm.“

„Takže to znamená, ehm, sire, opravdu to znamená, že

„Raději, mladíku, vypadněte. Vypadněte! Vypadněte, nebo na vás zavolám holomka! Padej z mýho domu ty studovaná suchozemská kryso!“

***

Příloha 3: KNEDLÍK

Cink! Ohnutá lžíce uhodila do plechu a ozval se známý tón, který mu připomínal úvodní akord nějaké velkolepé symfonie. Willi zamrkal.

Zdálo se mu, jako by něco zaslechl. Ruka mu znovu automaticky klofla do jídla. Pořád v něm ještě doznívalo to dnešní polední nadšení: plátek hovězího, omáčka a pravé bavorské knedlíky se spoustou žemle. Byl to jako dar shůry a přišel právě v čas  zrovna když morálka začala tak polevovat. Nebylo divu. Všechno se kazilo Ale na to teď Willi nechtěl myslet. Oranžová omáčka voněla a knedlík se drolil přesně tak, jak si pamatoval z domova. Nedělní oběd, dlouhý stůl v obýváku, sestra přichází z balkónu a záclona najednou propustí tolik světla.

„Poplááách! Popláááách! Na místa!“ ozval se ohlušující hlas celou jídelnou. Nikdo nebyl překvapený, zvyk udělá své a ještě než přišlo nezbytné: „Hněte zadky, bando, nebo o ně přijdete! Poplááách!“, všichni už vybíhali z provizorního stanu. A nebylo to vyběhnutí, které si dovedeme představit  sedmdesát kluků vylétlo z lavic tak prudce, že jich polovina popadala, ešusy s nejlepším jídlem za poslední měsíc se rozkutálely po stolech a mnohý knedlík skončil v udusaném bahně, kterému se říkalo trochu neodborně permafrost.

Hluk motorů se rozezněl celou planinou. Desítky, možná stovky těžkých dieselových motorů burácely, když pásy tanků zabíraly do ztvrdlé půdy. Z vysílačky zněly rozkazy v jednom jednolitém proudu, jako by to bylo kázání. Williho souputníci těmito dálavami seděli tam dole a vedle něho. Byli na svých místech. Mít přehled o dění v tanku bylo stejně důležité jako o tom venku. Periskopické hledí naráželo nepříjemně do obličeje pokaždé, když se chtěl ujistit, že to ještě nepřišlo. Ale doutnající mrak za převýšením před nimi mu nedával moc nadějí. V duchu si opakoval slova, která se za ten rok naučil, a nahlas pak pomáhal navigovat jeho skupinu tanků přiděleným směrem. Vysílačka mu odpovídala, slova v hlavě opakovala bez ustání jeho mantru a oblaka nad tím lesíkem zmizela. Vystřídaly je výbuchy všude kolem.

Rázové vlny demolic dunily a centimetry pancíře ten zvuk měnily v ještě silnější řev  opakující se ozvěnu. Willi začal koordinovat útok jeho skupiny. Tanky zvedaly hlavně do stanoveného náměru a jedna patrona, prásk, následovala druhou, prásk, a tu třetí A pak se to stalo.

„Stát! Všechno stát!“ Řidič ale zastavil pásy ještě o sekundu dříve. Celá jednotka 14 se zastavila v polovině kopce, za kterým se znovu začal zvedat mrak. Jenže Willi sledoval periskopem něco docela jiného. Ve válce zažijete nepředstavitelné věci, ale toto bylo naprosto nečekané. Stál tam, stál tam

„Вы не стреляют,“ ozvalo se zvenku. Willi neznal jazyk, ale viděl toho kluka ve světle zelené oteplené bundě stát přímo před tankem, beze zbraně a to snad není možné s úsměvem na tváři. A předpověď toho kluka se vyplnila, Willi nevystřelil. Jak by mohl. Kluk tam venku, jako by okolo nezněly výbuchy a nelítaly kusy hlíny vzduchem, zamával a pobídl posádku, aby přece z toho tanku vylezla. A měl pravdu. Tísnili se tady, byli cítit vojenskou vazelínou a ve špatně větraném prostoru štípal do nosu pach benzínu. Willi napůl bezmyšlenkovitě sáhl po páce horního uzávěru. Ostatní ho sice zděšeně okřikovali, ale on pohyb dokončil a vystrčil hlavu. Vzduch byl no, rozhodně čerstvější než ten vevnitř.

„Приходите сюда,“ ozval se znovu kluk a Willi si uvědomil, že to nebyl přelud v okuláru.

„Kdo jsi hele já ti nerozumím.“

„Я не понимаю.“

„Jsi rusák?“

„Вы немец?“

„Co blbneš? Padej se schovat!“

To už ale kluk lezl na tank. Při každém kroku důkladně ukazoval, že nemá nic v ruce, a nepřestal se usmívat.

„Carle, umíš hele ty umíš rusky?“

„Ne moc, zalez už, sakra! Všechny nás zabiješ!“

„On umí přeložit. On mluvit jako ty!“

„перевести?“

„Co říká?“

„Sakra, co to chceš?“

„Co říká?“

„Přeložit.“

„Jak se jmenuješ?“

„Нет необходимости бороться!“

„Co říká?“

„Já nevim, mele něco, jako že nemusíme bojovat

„Fakt?“

Dál už moc překladů potřeba nebylo. Willi se usmál. Najednou to dávalo docela smysl. Vylezl ven z věže tanku a postával na předním pancíři s tím klukem, až se začali oba smát. To vylákalo i zbylou posádku, která se při pohledu ven nestačila divit. Všechny tanky jejich skupiny stály a jejich kluci vylézali ven a podávali si ruce s nepřítelem teda, no prostě s nimi. Byla to neuvěřitelná scéna. Tanky ruské strany, které se vynořily na vrcholku kopce už také jely s otevřenými věžemi a někteří kluci dokonce seděli přímo na nich.

Těžko říct, kdo to začal, ale Willi byl rozhodně mezi prvními. Není třeba upadat do nepříjemně romantické polohy  bylo to celkem logické. Měsíce, možná rok tohohle pekla, samoty a odříkání si občas vybere svou živočišnou daň. Je třeba tedy uznat, že polibek trval jen chvíli, možná minutu (ale zato se rychle šířil!), na ten nebylo moc čas ani trpělivosti. Země byla studená (to proto si pod sebe položily kvalitní ruskou péřovou bundu) a Vasil zpocený a nějaký ten den nemytý, ale to Willi taky. Navíc rychle zjistil, že nepříjemně smrdí jenom jeho tílko, že tělo pod ním má spíš takovou nepopsatelnou vůni. Měl krásný hladký hrudník, sem tam světlý chloupek, prsní svaly se zatínaly, když pohyboval rukama. Takhle zblízka vypadalo jeho tělo jako pevný urostlý, silný a neporazitelný celek, nebyl to už cíl, který se po stisku spouště rozpadne jako porcelán; ta síla byla najednou reálná, žádný porcelánový lev.

Jasně, byla trochu zima, ale oba kluci byli v trenkách za pár minut a váleli se po té špinavé bundě, jako by bylo léto a oni byli na riviéře. (Nutno dodat, že nebyli sami. Celá ta scéna byla neuvěřitelná. Vlastně nebylo jediného vojáka, který by nehleděl najít nějaký protějšek, aby si vybil to, co měsíce potlačoval. A ono to bylo ještě podivnější. Všichni věděli, že je válka. Děly se hrozné věci. A právě proto se mohlo dít cokoli a bylo to jedno. Ručím vám za to, že pokud byste byli účastníky této bitvy, konali byste stejně. Bez ohledu na cokoli.) Willi si Rusy představoval různě, ale tohle netušil. Takový roztomile venkovský obličej, hrubý, to jo, ale taky odhodlaný. A právě odhodlanost ve spojení s tím jeho úsměvem byla klíč k Williho řekněme trenkám. Ani nevěděl jak  možná tím, že se poslední minutu věnoval zkoumání jeho těla, těch napnutých svalů, vůně potu a jemným chloupkům na břiše, že si ani nevšiml, že ho Vasil otočil na záda a strhnul mu dychtivě poslední kus vojenského mundůru (tedy, toho už si všiml, ale už bylo pozdě). A v tu chvíli ho zalehlo to množství všeho  svalů, tepla, kapek potu a obličej, ano ten obličej nad ním. Napjatý, neodbytný. A oči, které si ho prohlížely. Willimu se klepala ruka, pohladil ho po zádech a zjistil, že ani on už nemá trenky. Vasil mu pod sebou roztáhnul nohy, nadzvedl je a zapřel si je o svoje ramena. Willi věděl, co bude následovat. Vasil si plivnul dvakrát do dlaně a ta se schovala někde z Williho dohledu.

Pak přišel zásun. Nebudu nalhávat, že byl nějak obzvlášť jemný. Ale byla válka a tihle kluci neuvěřitelně nadržení. A to stačilo, aby pták zajel až po koule během snad dvou vteřin. Když Willi po chvíli opatrně otevřel oči, viděl, že ho Vasil sleduje a zkoumá. Otevření očí byl asi dostatečný signál a péro si velmi rychle začalo užívat ve Willim, na co tak dlouho čekalo. Žádné přípravy, žádné pomalé rozjezdy, žádné velké drahoty. Vasilovo péro si při každém přírazu prorazilo cestu co nejhlouběji to šlo a hned se dychtivě vysouvalo pro další. Vasilovi létaly vlasy, jak cloumal hlavou, a pot skapával na Williho hrudník a obličej. Ten si až teď uvědomil, že má ruce volné (narozdíl od nohou zaklesnutých na Vasilových ramenou) a rychle našel svoje péro. A začal honit zrovna v pravou chvíli. Bez ohledu na to, jestli se do vás už nějaký kluk udělal, ten okamžik, kdy právě jde na věc, poznáte jisto jistě. Vasil strašně zrychlil. Nebylo vůbec jasné, kde se v něm bere ještě tolik síly. Willi honil už jako o život, aby Vasilův náskok dohnal. Pak se ruský mladík znenadání propnul v zádech a zasadil poslední příraz, ze kterého se uvolnila první dlouhá dávka mrdky. Willi ji cítil. Cítil i tu druhou, třetí a čtvrtou  a v tuhle chvíli se přidal i on sám  a pátou a šestou a dál už to nepočítal, protože se mu to pletlo s jeho vlastními výstřiky.

Když byla všechna mrdka bezpečně venku, Vasil si zpátky lehnul na Williho a vypadal vysíleně a snad i začal usínat. Kdyby nepřišlo to cinknutí, tak by snad usnul.

Cink! Ohnutá lžíce uhodila do plechu a ozval se známý tón, který mu připomínal úvodní akord nějaké velkolepé symfonie. Willi zamrkal. Zdálo se mu, jako by někoho zaslechl. Ruka mu ale znovu automaticky klofla do jídla. Pětinka konzervy vodnatého hovězího a starý chleba. A po bavorském knedlíku ani památky, pochopitelně. A ani po ničem jiném.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk30

"Rozhodli jsme se letět na Měsíc." John Fitzgerald Kennedy, l. p. 1961

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!