• Saavik
Stylromantika
Datum publikace5. 9. 2015
Počet zobrazení3159×
Hodnocení4.92
Počet komentářů11
Oceněnípovídka roku 2015

Budoucnost, možná ne až tak vzdálená…

Bolest mu šlehla až do mozku. Jako rána bičem. Pokusil se posadit, ale popruh ho strhl zpátky. S každým zoufalým pokusem o vymanění se bolest stupňovala. Každý pohyb byl doslova utrpení. A pak se zpod palubní desky ozval zvuk. Ani nebyl moc hlasitý. Asi jako když dítě z legrace praskne papírový pytlík. Podíval se tam. Vyšlehly oranžovomodré plamínky. Chvilku hopsaly po desce a potom po podlážce vozu. Nakonec chutiplně olízly jeho uvězněné nohy… Začal křičet. Ještě před chvilkou se mu zdálo, že nic horšího se už stát nemohlo. Jak teď zjišťoval, tak mohlo… Milosrdná mdloba naštěstí přišla téměř vzápětí.
Když zase přišel k sobě, ležel v bílé posteli. Alarm v jeho voze přivolal pomoc. Pokusil se pohnout nohama, ale nešlo to. Připadaly mu těžké, jako by ani nebyly jeho. Napadlo ho, že snad má sádru, a nemůže se proto hýbat. Posadit se taky nemohl, protože v každé ruce měl jednu hadičku. Ale to už se otevřely dveře a vešel starší muž. Zvedl k němu oči. Náhle, aniž by věděl proč, dostal strach. Strach, že to, co mu přichází říct, není dobrá zpráva. Ale naopak velmi špatná a nezvratná.
Předpokládal, že se ho lékař začne ptát na takové ty obligátní otázky, jako je rodinná anamnéza, choroby v dětství a dospívání. Prostě všechno to, co si už dávno vytáhl z počítače. A jen si ověřuje, jak na tom pacient je, a prohlubuje jeho nervozitu. Jako by ho těšilo, že si pacient v duchu říká: no, kdyby to nic nebylo, tak se na tohle přece nebude ptát…
- Vím, že byste rád znal váš stav. Tedy rovnou k věci. Vaše nohy byly beznadějně rozdrceny a popáleny. Museli jsme operovat a… -
- Promiňte… To je v pořádku. Souhlas podepíšu dodatečně. Ale budu chodit? A za jak dlouho? -
- Asi jste neposlouchal dostatečně pozorně, nebo jsem se já nevyjádřil dost jasně. Vaše nohy… je mi to moc líto, ale… Prostě zázraky dělat neumíme… -
- … ne… přece jste nemohli bez mého vědomí… -
- Byla to jediná možnost. Nebyla jiná cesta. Myslíte, že nás to těší? Ale naše medicína má přece řešení. Dostanete protézy. Nikdo ani nepozná, že to nejsou vaše nohy. -
- Ano, já vím. Ale existuje přece možnost transplantace. Vím to, četl jsem o té nové metodě, kdy je možno určitou končetinu vypěstovat na hostitelském těle. Byly toho plné noviny. Vím, že je to ve stádiu pokusu, ale chci to zkusit. -
- Ano, ovšem. Je to vaše tělo. Máte právo o něm rozhodovat sám. Ale jak jste řekl, je to ve stádiu pokusu. Spousta lidí proti tomu protestuje. -
- Proč? Kdyby se to stalo jim, kdyby to byl jejich případ, už by si tak jisti nebyli. V pokoji v křesle se to dobře mluví. Vypěstuju si ze svých vlastních buněk svůj vlastní orgán. Co na tom, že na prasečím hřbetě? -
- No ano… Ehm, zřejmě jsme každý mluvili o něčem jiném… -
- A o čem jste mluvil vy? Chci to vědět a chci to zkusit. Prosím… -
Chytil se na vějičku, ani nevěděl jak. Lékař jakoby na okamžik zaváhal. Ale potom sáhl do kapsy a vytáhl elektronickou tabulku. Rozložil ji a podal mu ji.
- Je to sice materiál pro studenty, ale vy jste vysoce inteligentní a vzdělaný člověk. Takže zajisté to podstatné pochopíte. Prosím.-
Ano, byl vzdělaný a inteligentní. Ale taky jinak naprosto zdravý a v zoufalé situaci. Dokonale se hodil. Bude souhlasit s čímkoliv. Jen aby mohl zase chodit. Ostatně, nebude nijak škodný. Jestli se to povede, tak chodit bude. Dostane zase zpátky své nohy. Své vlastní nohy. Takže tělo je neodmítne.
Alexandr si materiály do večera přečetl několikrát. Hlava mu doslova třeštila. To hlavní ale pochopil. Z jeho buňky vypěstují homunkula. A on dostane jeho nohy. Někdo jiný, kdo nemá čas čekat několik měsíců, než si vypěstuje své vlastní, zase játra, někdo další srdce. Tyto orgány se daly vypěstovat samostatně, ale nebylo to hned. Ještě to pořád byla metoda natolik revoluční, že byla takříkajíc v plenkách. A někdo prostě neměl čas. Potřeboval nový orgán rychle, nejlépe do večera. A někdy jich bylo zapotřebí okamžitě. Zauvažoval nad poslední větou. Lidé protestují. Proč? Copak ho budou porcovat za živa? Bude se vyvíjet v jakémsi kokonu, a když bude všechno, jak má být, tak… Tak co? No nic. Uspí ho a hotovo. On bude zase v pořádku a ještě zachrání možná někoho dalšího. Možná ta věc ani nebude mít mozek? No ne, to asi bude, bez toho by nefungovalo nic. Ale možná, že se ani nenastartuje. Nebude to přece člověk. Nebo bude? Mávl rukou. To je jedno. Podepíše. I kdyby se to nepovedlo, aspoň to zkusí. Musí to zkusit.
Druhý den ráno podepsal jediný papír. A za týden mu odebrali z paže maličký kousek tkáně. Vložili ho do kulaté skleněné misky a pečlivě uzavřeli. Na štítku byl kód - q7 YDCY.
Čtvrtý den poté byla do umělé dělohy vložena morula. Pokus začal…

Nad Alexandrem se sklonil snědý, usměvavý mladík.
- Dobrý den, pane. Já jsem Juan. Budu se věnovat vaší rehabilitaci a pomůžu vám s chůzí na protézách. -
- Dobrý den. Promiňte, ale… -
Alexandrovy oči zajely ke světle modrým dveřím. Ještě pořád mu dělalo potíže sdělovat druhým, že potřebuje jít na toaletu. I když proti martyriu prvních dní, kdy byl nucen se vyprazdňovat na lůžku… Vymočit se zvládl v leže celkem bez potíží. Ale to druhé… A potom navíc přišla sotva dvacetiletá dívenka a s jakousi profesionální samozřejmostí ho uvedla do pořádku. Styděl se jako malý kluk, když ho dívka omývala. A tehdy se rozhodl, že se musí vrátit k naprosté samostatnosti a sebe obslužnosti. Ať to stojí, co to stojí.
Když bylo hotovo, tiše řekl:
- Děkuji. A omlouvám se… Asi vám to není o nic příjemnější než mně. -
Zasmála se a oči jí na okamžik zakryly dlouhé řasy.
- To je v pořádku. Víte, na jednu stranu lítáme na Mars a na Měsíci budujeme základny. A na druhou stranu neumíme odstranit bolest. Je to divné, ale někteří lidé dodnes musí trpět bolestmi a nikdo jim neumí pomoct. No a protože robota na mytí taky ještě neudělali, musíte vzít za vděk mou maličkostí. Zase, na druhé straně, chtěl byste, aby vás myl stroj? Někdy by to nemuselo být bezpečné, že? -
Zasmála se jak hrdlička, popadla toaletní vozík a odešla. Díval se na její míhající se nohy… Napadlo ho, že si ještě nikdy neuvědomil, jak ladný pohyb chůze vlastně je. Bral ten pohyb jako samozřejmost. Jako něco, co tělo dělá zcela automaticky. Jako dýchání. A teď tu leží bezmocný jako kojenec a sám si neudělá skoro nic. Co kdyby začalo hořet? Nepochyboval, že navzdory všem školením a zásadám se to stát může. A taky ani na okamžik nepochyboval, že by všichni zachraňovali především sebe. Jaké kroky učiníte v případě požáru? Co nejdelší, prosím… Zarazil se. Co ho to napadlo? Nikdy dřív takový strach nepocítil. Jenomže taky nikdy dřív nebyl odkázaný na ochotu druhých.

Když mu před několika dny řekli, že se uvolnilo místo v rehabilitačním centru, neváhal ani okamžik. A teď se tu na něj usmívá kluk jak z reklamy na zubní pastu, což je možná horší než sestra. I když… ten chlápek je přece taky profesionál jako sestra. Nebo tedy, měl by být, ne?
- Jasně. Dám vás na vozík a odvezu. To není problém. -
Sklonil se nad ním a zvedl ho do náručí jako dítě. Posadil Alexandra na vozík a odtlačil. Když byli na místě určení, uvědomil si Alexandr, že si nemá jak sundat kalhoty… V nemocnici si je stáhl a potom se s pomocí sestry přesunul na tzv. "toaletní křeslo". Ale tady to udělá jak? Zatím to bylo i tady stejné. Dnes poprvé ho na soukromá místa odvezli na vozíku.
- Tak. Jsme tady. Teď se vzepřete na těch madlech. Můžete to brát jako začátek rehabilitace. A já vám stáhnu kalhoty a pomohu se přesunout. -
- … ale… -
Juanovy hnědé oči se setkaly s jeho. Velká teplá dlaň se položila na Alexandrovo rameno.
- Uvidím něco, co jsem ještě neviděl? -
Zeptal se tiše, bez výsměchu. Jako by jen říkal: ale no tak, takových já už viděl… Alexandr se beze slova rukama vzepřel o boční madla vozíku a trochu se nadzvedl. Paže odvyklé nějaké namáhavější činnosti zabolely. Juan mu stáhl kalhoty ke kolenům, popadl ho a přesunul.
- Kdybyste se začal bát, stiskněte tohle tlačítko. Já si zatím zakouřím na balkóně. Nemusíte pospíchat. -
A znovu ten široký, laskavý úsměv. Jako by říkal: nic není problém, všechno bude v pořádku.

Ještě jednou se takhle usměj a mohlo by se stát, že uvidíš…, pomyslel si Alexandr.
Když Alexandra zespodu opláchla vlna teplé vody, zatoužil po koupeli. Ale na to asi může pro nejbližší dobu zapomenout. Zazvonil a Juan pro něj přišel.
- Tak hotovo? Pojedeme do koupelny a můžete si lehnout do vany. Až budete silnější, tak si půjdeme spolu zaplavat. Je tu krásný bazén. -
Půjdeme si spolu zaplavat… ta slova ho podivně dojala. Od té chvíle už na Juana nemyslel jako na rehabilitačního pracovníka, ale začal na něj pohlížet novýma očima. Začal v něm vidět muže. Od úrazu neměl myšlenky na nic jiného než na svůj stav. A občas si vzpomněl na "své nové nohy". Ale nic jiného.
Teď ležel nahý (jak taky jinak, že?) ve vaně plné teplé vody a příjemný proud bublinek mu masíroval celé tělo.
- Tak pro poprvé stačí. Já vás teď umyju a pak na masáž. -
Lehátko, na kterém ve vaně ležel, se vysunulo vzhůru a Juan mu namydlil a umyl hlavu. Když ho sprchoval, přivřel Alexandr blahem oči. Už tak dávno se necítil tak příjemně. A uvolněně.

- Přejete si drsnější žínku? Nebo raději jemnou? -

- Určitě drsnou. Zatím mne koupali jen na lůžku, mám pocit, že se ze mne ta špína bude loupat jako kůže z hada. -

Juan se zasmál. Krásná snědá tvář a v ní zářily křídově bílé zuby. Alexandr si s úlekem uvědomil, jak se jeho tělo probouzí. Juan si toho všiml a zase se usmál. Širokým, veselým úsměvem. Alexandrova chlouba povstala v celé své kráse…
- Promiňte… já… moc se omlouvám…, - zašeptal celý rudý.
- To je v pořádku. Je ráno. Jasná známka, že už je vám líp. -
Juan přešel jeho erekci jako samozřejmou věc. Ale oba věděli, že se to nestalo jenom proto, že je ráno. Jejich oči se setkaly. Juanova ruka se neparně, ale znatelně posunula. Když Alexandr nic nenamítal, jemně pohyb dokončil. A stejně jemně pokračoval… A nezdálo se, že by to dělal poprvé v životě.
- Tohle taky patří k náplni vaší práce? - zeptal se s úsměvem Alexandr.
- Myslím, že ne. Započtu vám to na masáže. -
Zase ten úsměv. Široký a přátelský.
Alexandr si nedělal iluze, ale možná až se uzdraví… Možná by se mohli někdy sejít a popovídat si…
Ani Juan si nedělal iluze… Až se uzdraví, ani si na mě nevzpomene… To už tu bylo. Ale je to krásný chlap… Tak co. Ostatně se mu to zjevně líbilo. Škoda, vypadá jako slušný člověk. A já zatím na kluky moc štěstí neměl… Nezlobil bych se, kdyby se chtěl seznámit blíž.

Alexandrovo tělo den za dnem sílilo. Na pažích se začaly rýsovat svaly. Nohy si zvykly na protézy a on pomalu začínal chodit. Občas sice ztrácel rovnováhu, ale Juan stál vždy vedle něho a bezpečně ho zachytil. Byl vždy po ruce, když něco. Vždy přesný jak hodinky. A proto Alexandra překvapilo, když se jednou ráno opozdil. Nejdřív si pomyslel, že se jen zdržel. Ale potom, aniž věděl proč, ucítil podivný neklid. Připjal si protézy a vyšel z pokoje. Prsty přejel po obrazovce. Naskočil plán budovy. Naklepal Juanův kód. Za okamžik naskočila odpověď.
KAPLE.
Kaple? Co by Juan dělal v kapli? Věděl, že tu kaple je, ale nikdy tam nebyl. A Juan, pokud věděl, taky ne. Ale možná, že se něco stalo. O své rodině moc nemluvil. Nevěděl nic, jen že matka byla letuška a jedna sestra je lékařka a druhá restaurátorka. Juan přišel před lety do Prahy studovat speciální rehabilitaci a už tu zůstal. To bylo vše. Ale možná, že se něco stalo a Juan chce být sám. Zamířil zpět do pokoje. Ale ve dveřích si to rozmyslel a šel k výtahu. Vyjel do nejvyššího patra budovy a podle šipek se vydal doprava.
Nejdřív nevěděl, co to je. Teprve po chvíli si uvědomil, že něčí tiché vzlyky. Opatrně otevřel dveře. Kaple byla kulatá místnost. Ve výklenku stál stolek v barvě slonové kosti. Jinak nic. Ani výzdoba, ani obrazy. Aby se nedotkli žádného náboženství. V jednom z křesel seděl Juan a plakal. Chtěl zase nepozorovaně odejít, ale pohled na zhrouceného přítele mu to nedovolil. Vždyť mu byl po tolik měsíců nejbližší oporou. A kdykoliv potřeboval, jeho pevné paže ho podepřely. Šel k němu, sedl si vedle něj a položil mu ruku na rameno. Juan sebou trhl a podíval se na něj.
- Juane, co se stalo? Můžu ti nějak pomoct? -
- Ne. Ale stejně děkuju. -
- Co se stalo? Něco doma? -
- Ne, to ne. -
- Ublížil ti někdo? - měl k té otázce důvod. Už asi týden se mu zdál Juan nějaký divný, ale ptát se ho nechtěl. Až teď.
- Ale něco se stalo. Nikdo by takhle neplakal pro nic za nic. Opravdu ti nemůžu pomoct? Nemůžeš mi říct, co se stalo? Copak mi nevěříš? Já myslím, že my dva před sebou moc tajemství nemáme… -
- No, asi bych měl. Stejně se o tom dozvíš, tak raději ode mne… Před třemi roky tu dovezli někoho po úrazu. Nejdřív si jen holky šuškaly, že se podobá jednomu herci. Byl jsem zvědavý jako všichni. Pod nějakou záminkou jsem si s kolegyní přehodil službu a na rehabilitaci jsem ho dostal ten den já. Byl to ten herec… Znal jsem ho od vidění z jednoho… čistě pánského klubu. Začal jsem ho rehabilitovat a koupat já. Stěžoval si, že holky na něj koukají, a vedení se mohlo přerazit, aby mu vyhovělo. Sblížili jsme se… bylo mi jasné, že hlavně proto, že tu není nikdo jiný našeho zaměření. Ale na druhou stranu jsem mu i docela věřil, že je mu se mnou dobře, že mě má rád. Chtěl jsem tomu věřit… no a dopadlo to klasicky. Uzdravil se a byl konec. Chtěl mi dát peníze a já ho poslal do… No a minulý týden se sem vrátil. Jen tak. Odpočinout si a trochu rehabilitace. Přišel za mnou a myslel si, že v pohodě začneme tam, kde jsme skončili. Odmítl jsem ho. Jenomže se nějak dozvěděl o tobě a dal mi nůž na krk. Buďto s ním budu spát, nebo řekne, že jsem ho obtěžoval a já vyletím…-
- Juane, já nechci být zlý… Ale mezi námi dvěma přece nikdy nic nebylo. Tedy až na tvé masáže. Já navíc za dva týdny odejdu… Nic ti nebránilo, abys… -
Juan uhnul očima a pokrčil rameny.
- Já vím, že nic nebylo. Já ti taky nic neříkám. Jen jsem chtěl, abys věděl, co se doopravdy stalo. Dřív než se ti donesou nějaké drby. -

Juan vztáhl ruku a konečky prstů přejel Alexandrovi po tváři. Půl života se staral o postižené lidi. On v Alexandrovi neviděl tělesně postiženého člověka, on viděl jen někoho, kdo se mu zdál hodný a do koho se zamiloval. I přes to, že si přísahal, že do klienta už nikdy…

V té chvíli se ozvaly kroky a v otevřených dveřích se objevil primář. Jediným pohledem zhodnotil situaci.
- Upřímně řečeno, když jsem vyslechl stížnost, že obtěžujete klienty, nevěřil jsem tomu. Ale teď… -
- Ani teď. Je to trochu jinak. To já asi spíš obtěžoval Juana. A on není takový, aby hned se vším šel na buben. Je to moje vina, - řekl Alexandr.
Primář jen zdvihl bílé obočí a šel pryč. Ne snad, že by si nevšiml, že Juan je na kluky nebo že by se mu nedoneslo, že si je s tímto klientem bližší než zdrávo. Ale když mohli klienti mít sem tam románek se sestrami, proč ne ti dva? Sice měl na takové vztahy svůj názor, ale na druhé straně: každý svého štěstí strůjcem.

Juan s Alexandrem osaměli. Jen tak seděli a dívali se na sebe. V okamžiku, kdy chtěl Alexandr něco říct, se ozval telefon.
- Vzorek dozrál. Kdybyste chtěl, můžete se přijet podívat na otevření kokonu. -
Alexandr vyskočil, a kdyby ho Juan nezachytil, tak by si rozbil nos.
- Dobré zprávy? - usmál se na něj ještě s očima plnýma slz.
- Ta nejlepší, příteli. Ta nejlepší. Dostanu zpátky svoje nohy.-
A vychrlil na Juana všechny podrobnosti.

Za dva dny ho Juan vezl do výzkumného ústavu. Když mu Alexandr nabídl, aby ho odvezl a šel na "to" podívat s ním, ochotně souhlasil. Něco takového přece jen člověk nevidí každý den.
U brány prošli kontrolou a jeden ze strážných je zavedl do karmínově zbarvené budovy. Tam je přijala mladá žena a odvedla je do místnosti, kde byla velká informační tabule.
- Těmito příkazy se budete řídit. Musíte být prosti jakéhokoli choroboplodného zárodku. Až potom můžete jít k profesorovi, - řekla a nechala je, ať si poradí sami.
Svlékli šaty a důkladně se osprchovali. Bylo to vlastně poprvé, kdy Alexandr viděl Juana nahého. A to, co viděl, se mu opravdu líbilo… Napadla ho hříšná myšlenka, že by se třeba cestou do ústavu mohli na noc zastavit v nějakém hezkém motelu u cesty. A zdálo se, že Juan, i když jeho tělo znal do detailu, na něj taky hledí jakoby s novým zájmem. Pak prošli jakousi desinfekcí a ještě jemným deštěm světlounce modré páry.
Konečně dostali oblek na jedno použití a vešli do nevelkého sálu.
Uprostřed místnosti stál stůl s drážkami pro odtékání tekutiny. Na stole ležel mléčně zbarvený kokon. Uprostřed byla silná rýha a od ní se rozbíhalo jakési žebroví. Profesor vzal elektronický skalpel a opatrně prostřední pevnou rýhu podélně rozřízl. Kokon se rozevřel jako mušle a v husté hlenovité kapalině se objevil obrys těla. Kapalina odtekla a rýhami ve stole stékala do trativodek na zemi. Profesor zatlačil oběma rukama na pootevřený kokon a ten se plně rozevřel. Objevilo se nahé tělo asi desetiletého chlapce, schoulené do embryonální polohy.
Mladá lékařka mu rychlým, zkušeným pohybem odsála z plic hlen. Ozvalo se fňukání… a pak nadechnutí a výdech. A další a další… Homunkulus se probral.
Profesor ho vzal za paži a přitiskl na ni značkovač. Ozvalo se zajeknutí. Když ho zvedl, objevilo se na bílé paži tetování…
q7 YDCY

Alexandr se probral z ohromení.
- Vždyť je to dítě… -
- Jistě. Co jste čekal? Ale nebojte se, za tři měsíce bude vypadat, jako by mu bylo dvacet. Všechno bude v pořádku. -
- Vždyť je to dítě…, - opakoval v ustrnutí Alexandr.
Při představě, že ho rozeberou na součástky, ho zamrazilo v páteři. Podíval se na Juana. Zjevně myslel na to samé.

Alexandr a Juan seděli v profesorově pracovně.
- Vidím, že vás překvapilo, že váš klon má velikost děcka. Je to dáno tím, že kokon nebo, chcete-li, tak umělá děloha nemůže být se začátku zase moc velká. No a potom se dokáže roztáhnout zase jen do určité velikosti. -
- Ale on plakal… -
- Promiňte? -
- No já myslel, že prostě jenom vypěstujete funkční tělo. Já dostanu nohy a někdo ten zbytek. Nevěděl jsem, že… -
Alexandr bezmocně rozhodil rukama.
- Promiňte, možná to zní hloupě, ale nevěděl jsem… nedošlo mi, že… že ho budete muset… zabít… -
Profesor se zasmál.
- Ale příteli, jaké zabít? Není to člověk, je to jen klon. Vznikl jen proto, aby vám nahradil nohy. Vzpomínáte? -
- A co s ním bude teď? -
- No zatím jsou jeho svaly atrofované, takže jak se mu zpevní tělo, začne se učit chodit a bude cvičit na trenažéru. A když jeho svalová hmota naroste, tak vám bude k dispozici. -
- A to pořád poroste takovým tempem? -
- Ne. Dostane infuzní roztok, který ten překotný růst zbrzdí. Ale pokud ho z nějakého důvodu nechcete nebo nemůžete použít, žádný problém. Prostě odjedete a tím to pro vás skončí. -
- Ale nemusí se rozhodnout hned, že ne? Má nějakou lhůtu, než…, - zeptal se Juan.
- No ano. Tak tři týdny. Potom už se bude definitivně rozhodovat co dál. -
- Mohl bych ho ještě jednou vidět? -
- Obávám se, že při vašem rozpoložení by to asi nebylo moc vhodné. -
- To je jedno. Potřebuju ho vidět. Možná by se mi hodil k něčemu mnohem lepšímu, než jako dárce… -

Zvedli se a šli za profesorem. Zavedl je na pokoj, kde v dětské postýlce ležel klon. Byl už omytý a oblečený. Vypadal, hlavně díky bledé pokožce, jako každé jiné nemocné děcko. Možná až moc. Alexandr měl náhle pocit jakéhosi déjà vu…
Stejně jako tehdy před osmi lety vztáhl ruku a dal chlapci do dlaně své dva prsty. A stejně jako tehdy se teď okolo jeho prstů sevřela malá dětská dlaň. Jediný rozdíl byl jen v tom, že tehdy to bylo vědomé a teď reflexivní. Do očí mu hrkly slzy.
Seděl tehdy u bratrovy postele dlouho do noci. A celou tu dobu ho držel za ruku. Dokonce i tehdy, když ta ruka už byla studená jako led. Svíral bezvládnou dětskou tlapku ve své dlani, jako by mu mohl vrátit svým teplem život. Nebo se s ním rozdělit… Nemohl pochopit, že jeho malý bratříček, který ještě před pár týdny běhal a jezdil na kole, umřel. Držel jeho dětské tělíčko v náručí. Bylo to kus kluka. A teď? Jenom lehounká schránka. Seděl s mrtvým tělem v náručí a plakal… Matka se zhroutila a od té doby žila v sanatoriu. V jakémsi podivném stavu, kdy sama sobě vsugerovala, že její syn je stále nemocný a ona jen v nemocnici čeká na nějaké nové zprávy.

- Jak dlouho bude vypadat takhle? Myslím takhle dětsky? -
- Nevím, ale myslím, že moc dlouho ne. Podle našich výpočtů by měl zhruba za tři měsíce vypadat tak okolo osmnácti až dvaceti let. Proč? -
- Chtěl bych si ho odvézt. Rozmyslel jsem si to. Nemusím s ním udělat to, co jsem původně chtěl, ne? -
- Je váš, můžete s ním dělat, co chcete. Ale být vámi, počkám ještě těch plánovaných deset dní. Až bude naočkovaný. -

Hubená žena se posadila na posteli a usmála se na něho.
- Vítám tě. Už jsi tu dlouho nebyl. Nevíš, co je s Petrem? Pořád tady jenom čekám. -
- Maminko, proto jsem přijel. Petr už se probral a ptal se po tobě. Chtěla bys za ním jít? -
- Co je to za hloupou otázku? Jistě, že ano. Celou dobu čekám jenom na to. -
- Maminko, ty víš, že byl hodně nemocný. Nevypadá moc dobře. Ale zase se uzdraví. Když bude s tebou. -
Matka se šťastně usmála.
- To víš, hochu, nemoc nikomu nepřidá. -
- Doktor říkal, že se bude muset všechno naučit znovu. I mluvit. Možná tě ani nepozná…, - naznačil opatrně.
- Ale to se poddá. Je to dítě. A děti se uzdravují rychle. Zvláště v milující rodině. -
Alexandr nevěřícně pozoroval, jak matka doslova rozkvétá před očima. Snad mu ta malá lež projde…

- Nikdy jsem si nevšimla, jak jste si podobní, - usmála se matka.
- Je to můj bratr, ne? -
- To není důležité. Já znala sestry dvojčata. Ty si nebyly podobné ani jako normální sourozenci. -
"Petr" zavrněl a matka se k němu sklonila. Aniž by zaváhala, vzala do ruky hrnek a opatrně mu dala pít.
- Jak víš, co chce? -
- To obvykle matka pozná, víš? -
Ozval se zvonek.
- Ty jsi někoho pozval? -
- Ano. Je to rehabilitační pracovník. Bude se Petrovi věnovat, aby se zase naučil chodit. A cvičit s ním jemnou motoriku a takové ty věci. Já tomu nerozumím, a tak jsem myslel, že bude lepší vzít si na to odborníka. Je ochotný bydlet tady s námi, aby se mu mohl věnovat každý den několik hodin. -
- To jsi hodný. Vždycky jsi na něj byl hodný. Už od malička. -

- Co budeš dělat, až na to matka přijde? Myslím, že časem jí dojdou jisté… nesrovnalosti. -
Juan seděl u stolu a díval se na Alexandra. Ten jenom trhl rameny.
- Doktor řekl, že se úplně neuzdraví a nevzpamatuje nikdy. Ale je tak šťastná… A to je hlavní. -
Juan se staral o Petra i o Alexandra. Učil ho používat elektronické protézy. A už mu pomáhal jen minimálně. Pokud se nic nezmění, už mu zůstanou až do konce života. Dotýkal se ho stokrát denně, přesto měl Alexandr pocit, že při masáži se něco mění. Jako by ty dotyky byly jiné. Už ne profesionální. Ležel nahý na masážním stole a Juan se s jeho tělem doslova mazlil. A pak, když se nad ním sklonil, vzal ho Alexandr okolo krku. Juanovy silné paže ho zvedly a odnesly do pokoje. Položil nahé roztoužené tělo na postel a beze slova shodil triko a šortky. Přestože po něm toužil každým smyslem, nevrhl se na něj. Miloval ho pomalu a beze spěchu. Alexandr zavřel oči a poddal se slastnému pocitu. Zpod zavřených víček mu začaly téct slzy.
- Co se děje? - zeptal se vylekaně Juan.
- Nic, jenom je to tak hezké, že nechci, aby to skončilo… -
- No, to asi nepůjde. Ale jinak jsem tady pro tebe pořád. A budu, dokud o to budeš stát. -
Odpovědi se mu nedostalo. Ale i tichý polibek může být odpověď…

Nahoře v pokoji se "Petr" poprvé usmál na svoji "matku"…

- Myslím, že prodám dům. Odstěhujeme se někam, kde nás nikdo nezná. Tady by si přece jenom překotného Petrova dospívání asi všimli. Mimo to bych ocenil koupelnu a ložnici v jednom podlaží. -
- Odstěhuješ se daleko? - zeptal se Juan.

Od začátku sice počítal s tím, že se možná tenhle vztah rozpadne, ale když k tomu došlo, bolelo to. Tady nešlo jenom o to, že mu bylo s Alexandrem dobře. Zamiloval se do něj, i když sám sebe přesvědčoval, že je to nerozum. A bylo tu ještě něco. Zdánlivá maličkost, ale… Zatím ve všech vztazích, které měl, byl on ten, kdo jen dával. A teď to bylo opačně. Ochotně by si s Alexandrem vyměnil roli, ale zdálo se, že o to nestojí. Když ho Alexandr bral okolo krku a tiše se ptal:
- Pomiluješ mě? - tak v takové chvíli se cítil šťastný a doufal, že Alexandr k němu cítí totéž co on. A teď mu jen tak oznámí, že se odstěhuje…
- Co prosím? - zeptal se Alexandr.
- Jen jestli se odstěhuješ daleko. -
- Odstěhuju? Ty se mnou nepůjdeš? Já myslel… myslel jsem, že…, - zmatené oči plné překvapení se obrátily k Juanovi.
- No řekl jsi: prodám dům. Tak jsem myslel, že… -
- Poslyš, Juane, když člověk něco neví hned, tak to ještě neznamená, že na to časem nepřijde. Chci, abys šel se mnou. Chci být s tebou. Copak jsi to nepoznal? -
- No tak doufat a vědět, to ještě nemusí být stejné. -
- No jo, ale kdo jiný by mě nosil? Kdo by mě masíroval? A kdo by mě tak krásně miloval? -
Juan se jen zasmál, obrátil nahého Alexandra na břicho a pokapal mu záda olejem. Po chvíli přešla masáž zdravotní v erotickou. Kdo ví, jak vycítil, že je ta vhodná chvíle… Jemně pronikl do milence a vedl ho přesně tam, kam chtěl… Miloval Alexandra pomalými, hlubokými zásuny. Nahé tělo pod ním se doslova chvělo v přívalu slastných pocitů. Oddávali se své tělesné lásce doslova s živočišnou rozkoší.
Jenomže ani jeden si nevšiml, že nejsou sami.
"Petr" se zatajeným dechem poslouchal za dveřmi. Pak vyšel na terasu, posadil se na zem a v tmavém skle pootevřeného okna pozoroval ty dva jako v zrcadle. Díval se, jak se jeho bratr miluje s Juanem, jak se něžně dotýkají jeden druhého, díval se na jejich laskání, polibky, díval se, jak jednou má navrch Alexandr, jednou Juan, díval se, jak si leží hlavami v klínech, poslouchal, jak spolu mluví a tiše se smějí. Tušil, že Alexandr by ho za to špiclování asi moc nepochválil, ale nedokázal si pomoct. Juan mluvil výborně česky, ale teď přecházel do měkké španělštiny. Petr nerozuměl a Alexandr možná taky ne, ale v podstatě chápali.

Běžně se ti dva nedrželi za ruku, nelíbali a nedávali celému světu najevo svůj vztah. Ale Petr si všiml občasných doteků, všiml si, že když se dívají na televizi a myslí si, že je nikdo nevidí, tak Juan bere Alexandra za ruku. Vídal bratra usínat s hlavou na Juanově rameni. Vídal je usínat jednoho druhému v náruči. Vídal jejich úsměv, když se podívali jeden na druhého. V bazénu na dvorku se koupali nazí a často se stávalo, že Juan prostě Alexandra zvedl v náručí a odnesl si ho. Pak zamykali pokoj a vrátili se až za dlouhou dobu. A doslova z nich sálalo štěstí a spokojenost. Petr stále častěji toužil po tom být na bratrově místě. Jeho ruka bloudila po vlastním těle a hledala. Proč je dotek v některých místech příjemnější než jinde? A proč je někde mimořádně příjemný? A proč mu Alexandr řekl: nepočkalo by to, až budeš sám?

Juan se ho tehdy zastal.

- Ale no tak, dej mu čas. Taky to pro něj není jednoduché, tolik pravidel. V klidu mu to vysvětli a je to. -

Bratr mu tehdy řekl, že není nic špatného na tom pohrát si sám se sebou. Jen není třeba, aby ho u toho někdo viděl. Ale on sám se toho přece nedržel. Vždy se téhle "hře" oddával v Juanově společnosti. Určitě se s tím neschovával. Proč? V Petrově těle se začala probouzet touha po tělesné lásce.

Jantarově zbarvená tekutina kapku po kapce vkapávala do Petrovy žíly. Jak tak rychle rostl, začal mít bolesti. A tak se Alexandr rozhodl, že se snad nic nestane, když se jeho nekontrolovatelný vývin zastaví už teď. Vypadal tak na šestnáct let. Juan ho naučil chodit i běhat. Matka mluvit a "zase" se naučil číst a psát. Ukázali mu holografické obrázky a pustili záznamové disky. A řekli: to jsi ty. Občas začínali vyprávění větou: a pamatuješ jak…?
Zdálo se, že všechno je v pořádku. Nikdo ale netušil, co se honí v Petrově hlavě. Celé dny seděl a díval se na záznamové disky. Protože je viděl už nesčetněkrát, začal si všímat detailů. A nacházel stále více nesrovnalostí.
Ve filmu bylo vidět, že má křivý špičák. Teď ho měl rovný. Při několika hodně detailních záběrech na ruku byla vidět na levém zápěstí jizva. Teď neměl na ruce nic. Ale hlavně, ve filmech byl pravák. Teď ne. Všechno bral a dělal levou rukou. Jako brácha.
Petr stále častěji a stále víc pochyboval o tom, že on a chlapec z holografických obrázků a z filmových záznamů jsou jeden a tentýž. Ale pokud ne, tak co se tu děje? Nestávalo se moc často, že by zůstal doma sám jen s matkou. Ale když k tomu došlo, trpělivě hledal v papírech v Alexandrově stole a skříňce. A konečně držel v ruce papír, který dokládal, že někdo jménem Petr Bartoň před deseti lety zemřel. Jeho vlastní vzpomínky sahaly tak dva roky zpátky. Takže Petr, ten "opravdový" Petr je mrtvý. Žádné kóma… On je někdo jiný. Někdo, koho se snaží přesvědčit, že je ten mrtvý a má pokračovat v jeho životě. Do téhle rodiny ovšem patří. Nápadná podoba s bratrem to potvrzuje. I matce je podobný.
- Co to tady děláš? Lex se bude zlobit. -
Matka přišla tak potichu, že ji ani neslyšel. V jakémsi náhlém popudu vsunul papír do kapsy.
- To je dobrý. Brácha řekl, že tu mám uklidit. -
- Tak to ano. Jen se obávám, že po tom tvém úklidu nic nenajde. -

Večer už to nevydržel a šel za Alexandrem. Zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Juan seděl v křesle a četl si knížku. Alexandr seděl v posteli, na klíně počítač a pracoval. Oba k němu zvedli hlavu. Uvědomili si, že se tváří nějak divně a je celý bledý. Alexandr odložil práci a zavolal ho k sobě.
- Děje se něco? Není ti dobře? -
Mlčky natáhl ruku a podal Alexandrovi papír. Ruka se mu chvěla. Chtěl znát pravdu. A zároveň se jí bál…

- To znamená, že jsem umělý? Něco jako robot? - zeptal se tiše Petr.
- Ne. To znamená, že sem patříš, i když ses nenarodil klasickým způsobem. -
- Ale potom jsi ty můj otec? -
- Ne. To ne. Vlastně jsme dvojčata. -
- Takže máma… -
- Ano. Máma je máma. -
- Ale musel být i nějaký otec. -
- Odešel ještě, než ses narodil, to přece víš. -
- Můžu dnes spát u tebe? -
- A kde bude spát Juan? Na zemi? -
- Proč jste spolu? Pořád. I v noci. -
- Protože ho mám rád. -
- Jak rád? -
- Moc. Jak jen nejvíc to jde. -
- Jako mě? -
- Jinak. -
Muži na sebe pobaveně pohlédli. Alexandr vzal Petra do náručí. Chlapec se na okamžik zarazil, ale potom se k němu důvěřivě přitulil. Každá myslící bytost potřebuje lásku…

Juan si našel práci v ústavu pro rehabilitaci. Ani na konci jednadvacátého století se bez dovedných rukou maséra neobešli. Občas brával Petra s sebou a vozil ho na koni. Petr se ze začátku velkých zvířat bál. Ale nakonec se do nich doslova zamiloval.
Sedával ve stínu a díval se, jak Juan vodí koně v kruhu. Na zádech jim seděli nebo skoro leželi klienti rehabilitačního centra. Z počátku se díval na koně. Ale stále častěji se jeho oči obracely po Juanovi. Když se na něj hezký Španěl usmál, cítil podivné chvění po celém těle. Dlaně se mu potily a srdce bušilo. Občas cítil podivný pocit v žaludku. A později v kalhotách… Nevěděl, co se s ním děje. Ale jaksi vytušil, že bráchovi by se to moc nelíbilo. A přesto, když mohl, tak se Juana aspoň dotkl. V noci stával za dveřmi jejich ložnice a naslouchal. Slyšel bratrovo vzdychání i to, co si říkali potom.
Moc dobře věděl, že takhle to obvykle není. Věděl, že kluci chodí s holkama, ne s klukama. Ale když může brácha, proč já ne? Jsme stejní, asi i v tomhle. Stále neodbytněji se mu vracela jedna myšlenka. Pomiloval by Juan i mě? Jistě je to příjemné, když se tomu věnují každý večer a tak intenzivně. Jistě je to něco pěkného, něco, co člověk dělá rád a často.
Jenomže nikdy spolu nebyli sami dost dlouho na to, aby sebral odvahu se zeptat. Sice ho Juan každý večer masíroval, ale to tam byl i Alexandr. A pak jednou odjel. Vezl matku do lázní. A Petr pochopil, že tahle šance se už nebude tak brzy opakovat.
Juan už spal, když mu vklouzlo do postele mladé, roztoužené tělo. Prudce se posadil a rozsvítil. Stačil mu jediný pohled a věděl, co se děje. Bylo mu Petra líto. Chápal, jaké to pro něj asi musí být. Ještě si pamatoval na svou první velkou lásku. Zůstala nenaplněná, jak už tak první lásky bývají. Vzal zmateného Petra do náručí a jen tak ho hladil a konejšil.
- Ani jednou? - zeptal se chlapec tiše.
- Ani jednou. -
- Ani trošku? -
- Jak trošku? -
Ale věděl jak. Stáhl z Petra kalhoty a začal si s ním hrát… Nahé tělo na okamžik doslova ztuhlo. Ale pak mu chlapec v náruči zvláčněl a poddal se mazlení.

Alexandr se rozesmál.
- Fakt? Fakt ti vlezl do postele? -
- No teda, mně to zas taková sranda nepřišla…-
- Mám začít žárlit sám na sebe? -
- To nechám na tobě. -
Alexandr zvážněl. Co má teď dělat? Není to Petrova vina, že má stejný vkus jako on. Ale o Juana se dělit nehodlal. Na druhé straně opravdu nevěděl, co má dělat.
- Možná by stačilo, aby začal chodit do školy. Nemá žádné kamarády. Je pořád s námi. Nemá možnost se seznámit. Potřebuje kamarády, - navrhl Juan.
A tak znovu o Petrovi rozhodl někdo jiný.

Ze začátku se cítil zmatený. Fyzicky byl zcela dospělý, ale někdy reagoval jako dítě. Ale nakonec se s mladými lidmi sžil. Ale své velké tajemství si nechával pro sebe. Nechtěl vybočovat, ani na sebe upozorňovat.
Denně po škole chodil k Juanovi do práce. Půjčoval si koně a jezdil po lese. Potkával stále stejné lidi. Usmíval se na ně a oni na něj. Zdravil je a oni odpovídali. Jen občas ho přepadl tíživý smutek. Toužil a nevěděl po čem. Bylo mu smutno a nevěděl z čeho.

- Ahoj. To je krásný kůň. Můžu si ho pohladit? -
Holčička, asi desetiletá, vztáhla ruku a pohladila lesklou srst. Toužebně se zadívala k němu nahoru. Sklonil se, vyzvedl ji a posadil před sebe. Kůň šel pomalým krokem.
- Ty jsi tady sama? -
- Ne. Brácha mě hlídá. -
- Nějak nepozoruju. -
- Když čte, nevšimne si, že vedle něj vybuchne Vesuv, - povzdechla si teatrálně.
- Představ si, že s sebou nosí knihy. Takové ty staré, ještě z papíru. Přitom má dneska každý čtecí tabulku. -
- Takovou knihu jsem dávno neviděl. -
- Rád ti ji ukáže. I s hodinovým výkladem. -
Nejdřív ovšem vynadal holčičce, že odjela s cizím člověkem. Výklad o knihách následoval až potom. Petr se na něj nemohl vynadívat. Ještě nikdy se mu nikdo tak nelíbil. Dokonce ani Juan ne. Jenže se zdálo, že jediné, co mladíka zajímá, jsou knihy.

Petr vztáhl k mladíkovi ruku.
- Ahoj. Já jsem Petr. Bydlím támhle v tom bílém domě. -
- Ahoj. Já jsem Dušan. Já vím, kde bydlíš. Já tě znám. -
Petr zrudl. Zase někdo, koho by měl znát? Jednou se z toho zblázní. Určitě.
- Ty mě znáš? - zeptal se opatrně.
- No ano. Bydlíme tady kousek. Vidívám občas tvé bratry, tebe a vaši matku. -
- Aha… Ten bratr je ale jenom jeden. Ten druhý je jeho přítel. -
Petr se podíval Dušanovi zpříma do očí. Sám nevěděl, proč mu to říká. Od Alexandra věděl, že se ještě pořád najdou lidé, kterým to vadí. A on by byl opravdu nerad, kdyby to vadilo i tomuhle klukovi.
- Aha. No já si to vlastně myslel, jenom jsem nechtěl vypadat vlezle. Dáš si čaj? -
- Nevěř mu. To není čaj. To je seno, - ozvala se holčička.
- Narval trávu, usušil a pije to. Můj brácha nesnese nic umělýho. -
- Musíš na mě vykecat opravdu úplně všechno, prcku? No, není to tak zlé. Nějaké bylinky, jahodové listí a pravý čaj. Žádná umělina z obchodu. Co myslíš, že pili lidé dřív? -
- Nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Asi vodu. -
- Jistě. Ale i ty bylinky a jahodové listí. Tedy vývar pochopitelně. Pravý čaj mi posílá moje kamarádka z Indie. -
- Ty chodíš s Indkou? Je hezká? -
- Ale ne. Je to moje spolužačka. -
- Brácha nemůže chodit s holkou, když je na kluky, ne? - ozvala se holčička.
- Poslyš, co kdybych ti nařezal? -
- A jak, když se bojíš koní? Můj bratr "všechno jen přírodní" se totiž bojí zvířat. -
Petr se neudržel a vyprskl smíchy.
- S takovou ségrou je radost někam jít, že jo? -
- To jo. Každou moji známost odradí. -
Smáli se a mluvili, jako by se znali už dávno. Ale Petr nemohl zapomenout na to, co řekla ta malá všudybylka:
- … brácha nesnese nic umělýho… -

Nic umělého… Jak by asi reagoval na něj, kdyby věděl? Možná by se na něj díval jako na nějakou kreaturu. Co by řekl? Nechali mne vzniknout, abych nahradil matce jejího mrtvého syna?

- Mimino, pojď jíst, - zavolal Dušan na sestru a přisunul směrem k ní krabičku se svačinou.
- Pojď. Přísahám, že to je z obchodu. -
- A co jíš ty? - zeptal se Petr.
- No já chodím do obchodu, kde prodávají jídlo. Ne umělý náhražky. A ty? -
- Maminka vaří doma taky normálně. A Juan peče chleba. Myslím, že taky není umělý. -
- On umí upéct chleba? Myslíš, že bych mohl…? -
- Chceš přijít k nám? To by bylo super… Tedy, já se zeptám bráchy, jo? Ale určitě mu to nebude vadit. -
Dušan se zasmál. Tenhle kluk měl tak bezprostřední chování, že mu připomínal sestru. Vzpomněl si, co slyšel, když se sem nastěhovali noví sousedé. Že jejich syn těžce onemocněl a byl několik let v kómatu. Asi se teď těší z každé chvilky.
- Dobře. Zeptej se. A zítra mi přijď říct. -
Zahlédl radostný záblesk v Petrových očích. A náhle ho napadlo: že by? Dodatečně si uvědomil, že když sestra vykecala rodinné tajemství, nehnul ani brvou. A to, že bratr žije s přítelem, mu oznámil jako samozřejmost.
Ale něco v Petrově chování ho zaráželo. Nevěděl, co to je. Jako by něco skrýval, nebo se za něco styděl. Byl takový tajemný. No proč ne. Tajemství je vždycky krásné…

Když šel Dušan druhý den do parku, Petr už tam čekal. Seděl na povaleném stromě a pozoroval broučky, kteří běhali po kůře. Pak jednoho nechal vylézt na svůj prst a prohlížel si ho. Dušana napadlo – jako kdyby nikdy nic takového neviděl…
- Ahoj. Zajímáš se o tyhle potvůrky? -
- Jé, ahoj. No já si jenom si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje. Za ty dva roky jsem se hodně naučil, ale někdy… - Petr se zajíkl uprostřed věty. Sakra… Kdo si má pořád dávat pozor na pusu?
- Dva roky? -
- Před dvěma roky jsem se probral z kómatu. A skoro všechno, co jsem uměl, se mi vykouřilo z hlavy, - odříkal naučenou frázi.
- Trvalo to dlouho? -
- Několik let. -
Petr mávnul rukou a honem přešel z tenkého ledu na pevnou půdu.
- Můžeš přijít. Kdykoliv. Juan peče španělský chleba. To je takový světlý, protáhlý. A taky obyčejný. Můžeš si vybrat. -
- Odkud ho tvůj bratr zná? -
- Poznali se v jednom rehabilitačním centru na druhém konci města. Brácha tam potom ležel a Juan pracoval. -
- Měli jste nějaký úraz? Nehodu? -
- Ne. To Alexandr. Já jsem ještě nebyl… v pořádku. -
Petr ucítil, jak se potí. No, paráda… Ještě chvilku a byl by průšvih.
- Nechceš se projít? Mám hodně chodit, abych se zase dostal do formy. -
Šli vedle sebe, koukali po veverkách a mluvili jen tak, o obyčejných věcech. Vystoupali na kopec. Pražský Hrad se leskl v odrazech zapadajícího slunce. Stáli a dívali se. Pod nimi šel chlapec s dívkou a vedli se za ruku. Petra napadlo, jaké to asi je držet se s někým za ruku. Jistě příjemné podle toho, jak často bere Juan za ruku Alexandra. I jeho několikrát za ruku vzal. A Petr s úžasem zjistil, že je to jiné, když ho drží za ruku matka, jiné, když bratr, a jiné, když Juan. V době, kdy se učil chodit, drželi ho za ruce. Ale to bylo také jiné. Napadlo ho, že Dušan stojí tak blízko, že by možná stačilo malinko pohnout rukou nebo jenom ohnout prsty a mohl by se ho dotknout. Třeba by to vypadalo jako náhoda. Malinko pohnul rukou, ale nevyšlo to. Asi zas tak blízko nestáli. Podruhé už svůj pokus neopakoval. Bál se, že by to Dušan poznal.
A on to poznal. Viděl ten pohyb a došlo mu, že se ho chtěl Petr dotknout. Usmál se sám pro sebe. Proč by se ho chtěl dotknout, kdyby nebyl…? Podobal se bratrovi až neuvěřitelně. Možná jsou si podobní i v tomhle? Tenhle kluk se mu líbil. Nešel na to hr, ale ještě v něm byla jakási tichá nejistota. Tenhle jistě nezastává postoj – postel a čau. Možná je to tím, že má před sebou bratra, který žije dlouhodobě s jedním partnerem. Ten by mě neopustil v momentě, kdy by se už nedalo čekat "nic novýho"…
- Petře…, - řekl tiše.
Petr se obrátil čelem k němu. Chvěl se drobounce po celém těle. Ruce se mu třásly. A žaludek se mu stáhl skoro tak, jako když jednou dostal omylem při fotbalu do břicha kopačákem. Ale očima neuhnul. Dušan ho přitáhl k sobě. Bříšky prstů mu přejel po pootevřených rtech. A pomalu mu hladil obličej. Petr zvedl ruku a přitiskl si jeho ruku k tváři. Vtiskl mu do dlaně polibek. Ani nevěděli, kdo se ke komu přitiskl první. Líbali se a tiskli jeden ke druhému. Cítili svou vzájemnou touhu, ale taky cítili, že je i něco důležitějšího. Pomalu odcházeli ruku v ruce. A aniž se na sebe podívali, přesto viděli jeden druhého… Dušan okamžitě poznal, že Petr je zcela nezkušený. Když ho políbil, v první chvíli mu ani nevyšel nijak vstříc, jako by netušil, jak má reagovat. Zjevně to bylo poprvé. Už se těšil, jak bude Petra pomalu uvádět do obrazu. Může snad být něco úžasnějšího, než se stát učitelem lásky?

Petr večer zíral do stropu.
- … brácha nesnese nic umělýho… -
Z očí mu začaly téct slzy. Pomalu stékaly na tvář a padaly na polštář…

Dušan ležel a zíral do stropu.
Proč se zatvářil Petr tak smutně, když se ho zeptal, jestli zítra přijde? Okolo toho kluka je něco zvláštního. Ale přesto ho chce. Určitě to musí být krásné, být učitelem lásky… A on se pevně rozhodl, že se jím stane.

Dušan se překvapeně podíval na Alexandra. Vídal ho často, ale nikdy takhle zblízka. Nápadná podoba mezi ním a Petrem ho až zarazila. Jistě, byli to bratři. Ale stejně…
Naštěstí neměl na žádné dlouhé úvahy čas. Pořád někdo mluvil, smáli se, a když náhodou bylo deset vteřin ticho, tak jeho ocásek v podobě sestry se rychle postaral, aby se to změnilo.
- Děcka, běžte do skleníku a natrhejte tam jahody. I pro nás, pokud možno, - zavelel Alexandr a tím mládež vystrnadil. Juan se zvedl se slovy, že se musí podívat do kuchyně. Dušan s Alexandrem zůstali sami.
- Koukej, nemá cenu se přetvařovat nebo si na něco hrát. Konec konců jsme dospělí. Takže předpokládám, že kvůli chlebu jsi nepřišel. -
- No, vlastně původně ano. Ale teď hlavně kvůli Petrovi. -
- Máš ho rád, nebo se ti jenom líbí? -
- Mám ho rád. A moc. -
- Já vím, že si teď asi myslíš, že se pletu do života dospělému bráchovi. Ale… nevím na kolik je a na kolik není… -
- Promiň? -
- Má tělo dospělého muže. Ale když se probral z kómatu, byl v podstatě mimino. Musel se naučit všechno znovu. A zvládl to opravdu rychle. Jenomže je trochu jako tvoje sestra. Dítě. Někdy má trochu svérázné myšlenkové pochody. Když si něco myslí, tak to řekne. Možná je upřímný až moc. Neumí nic předstírat. -
- No to je snad dobře, ne? -
- Možná někdy řekne něco, co ti nebude vhod. A možná to řekne před lidmi. A ty se budeš cítit trapně a budeš se stydět. Můžu ti říct, že já se styděl dost, když přijel zákazník a Petr se zeptal, proč se nesprchuje, když se tak potí. A v obchodě jsem málem dostal pár facek, když se zeptal, proč si ta tlustá dáma kupuje tolik jídla. Polovina by jí přece stačila. -
- No jo, ale přece ho nebudu učit lhát? -
- To ani nechci. Jenom abys nebyl v šoku. Je to moc hodný kluk. Ale někdy mi připadá, že nemá plně rozvinuté emoce. Budeš asi muset ledacos vydýchávat a tolerovat. -
- Myslím, že Pavlínka je dokonalý trenér. -
V té chvíli se ozval jasný hlásek.
- Máš to i s broukama. Je to přírodní, neboj. -
- Nemohla bys toho nechat? -

Leželi vedle sebe na barevné dece a sluníčko jim házelo prasátka. Něžně zkoumali jeden druhého a Dušan se opravdu stal učitelem lásky. Petr se trochu bál, ale zároveň po lásce a všemu, co k ní patří, nevýslovně toužil. Ochotně se poddal své i milencově touze. Vyšel mu vstříc, a jestli byl Dušan ochotný učitel, byl on ještě ochotnější žák… Nechal se vést, nedivil se, jen tiše vycházel milému vstříc. Tolikrát viděl bratra s jeho milencem, že v podstatě věděl, co bude Dušan chtít, a byl rozhodnutý mu to dát.
Dušan ho držel v náručí a čekal, než se mu uklidní prudce bijící srdce. Petr se pomalu uklidnil a z jeho očí se dala doslova číst láska. A pak najednou tiše řekl něco, co Dušanovi doslova vyrazilo dech.
- Bylo to moc krásné. Ale asi jsem to neměl dělat. -
- Proč? Něco je špatně? -
- Ne. Ale až si najdeš někoho normálního, tak už mě nebudeš chtít. -
- Proč bych si měl hledat někoho jiného? Co tě to napadlo? -
- Přece chceš všechno přírodní, opravdové. -
- Poslyš, ještě jsem neslyšel, že by se dva lidé rozešli jenom proto, že jeden chroupá salát a jiný jí maso. -
Objal Petra okolo ramen a přivinul ho k sobě. Všiml si tetování na paži, a aby se mluvilo o něčem jiném, tak se zeptal:
- Copak to je? Tajné heslo vašeho klubu? -
- Nevím, co to je. To mám z ústavu. Nevím proč. -
- Tomu nerozumím. Proč by tě v nemocnici tetovali? -
- Ne v nemocnici. V ústavu. -
- Nějak se nechytám…, - odpověděl už trochu zmateně Dušan.
- Já… já ti něco musím říct… -
- Cokoliv. -
- Víš, já nejsem člověk. Nejsem jako ostatní. -
- No, na nebožtíka tedy vypadáš fakt skvěle, - pokusil se o žert Dušan.
- Ale přestaň… já jsem klon. Alexandrův klon… -
Dušanovi chvilku trvalo, než vstřebal tu podivnou informaci.
- A malý Petr z obrázků? A ty filmy? Kde je, co se s ním stalo? -
- Když mu bylo deset, dostal rakovinu a umřel. Žádné kóma. To si jen vsugerovala matka. -
- Ale dělat lidské klony není legální. -
- Já vím. -
- Musím se z toho vzpamatovat. Copak matka to nepoznala? -
- Nevím. Někdy mám pocit, že to ví. Někdy mám pocit, že to neví. Ještě nikdy mi neřekla Alexandře. -
- Promiň, ale připadám si divně… -
- Já vím. Taky jsem si tak připadal. Ukázali mi obrázky a řekli: tohle jsi ty. Mluvili a říkali: tohle si přece pamatuješ. A já se díval do cizí tváře a nepamatoval jsem si vůbec nic. -
Dušan seděl mlčky a neříkal nic. A Petr s definitivní platností pochopil, že je konec. Začal se oblékat a přes slzy ani neviděl… Jak potlačoval pláč, ucítil bolest v krku. Jako by spolkl kámen…
Dušan ty slzy uviděl. Plakat umí jen lidé, napadlo ho. Vztáhl ruku a ty slzy setřel a olízl špičkou jazyka. Byly slané… Jako ostatně všechny slzy. I jeho vlastní. Alexandr řekl, že Petr nemá emoce. Ale bez emocí by nemohl plakat. Vzal Petra za ruku. Byla teplá. Sevřel mu prsty okolo zápěstí. Cítil jeho tep. Před chvilkou se milovali. Cítil Petrovo vyvrcholení. Cítil, že mu při prvním proniknutí způsobil bolest, ale on to vydržel. Z lásky k němu… Ale on moc dobře slyšel tiché vyjeknutí. Cítil, jak se Petr v první chvíli stáhl, jak ho proniknutí zabolelo. Cítil, jak se opatrně uvolňuje a vydýchává bolest, kterou mu svou láskou způsobil. Emoce… Ale copak to, že mu vyšel vstříc, to, že kvůli němu tu bolest vydržel, to, že si nestěžoval, ale oddaně se mu dal a snažil se přizpůsobit… k tomu jsou potřeba emoce. Nedělal to, že by mu někdo řekl. On to chtěl. Emoce je jiné slovo pro vcítění a Dušan nepochyboval, že Petr se do něj vcítil.
- Myslíš ty sám, že se něčím lišíš od lidí? -
- To nevím. -
- Ale já bych to rád zjistil. Ale to můžu jenom, když zůstaneme spolu. -
- Tobě to nevadí…? - zeptal se Petr chvějícím se hlasem.
- No tak uznávám, že si budu muset zvyknout. Je to zvláštní. Ale já mám zvláštní lidi rád. -
- A jak to chceš zjistit? -
- No třeba takovým velmi velmi podrobným průzkumem…, - zašeptal Dušan a stáhl Petra zpátky k sobě na deku.
- Nevím, jestli mi to věříš, ale miluju tě, opravdu tě miluju. Možná to zní zvláštně nebo nepravděpodobně od někoho jako já. Ale je to pravda. -
- No, můžeme se o tom hned přesvědčit, co? - řekl tiše Dušan a dal se do zkoumání…

Zkoumání se oba věnovali víc než pilně. Snažili se být co nejvíc spolu. Petr náhle chápal, proč se bratr s Juanem zamykali. Ani on se o svou lásku nemínil s nikým dělit. A pochopil, proč mu o tomhle všem nikdo neřekl. Některé pocity jsou prostě nesdělitelné…

- Vezmeš si mně? - zeptal se Dušan Petra.
- Ne. -
Takovou odpověď přece jenom nečekal. Určitě ne po něžném milování, které v něm ještě doznívalo…
- Proč ne? -
- Protože tě miluju. -
- Nějak se nechytám. -
- Myslím, že by ti to ublížilo. -
- Jak? -
- Půl městečka ví, že jsem umělý. -
- Proč to pořád říkáš? Jsi člověk jako každý jiný. -
- No, ale ne všem to tak připadá. Včera jsem byl s Pavlínkou v pekárně. Chtěl jsem jí podat koláč. A prodavačka na mě začala křičet, ať jí nesahám na zboží. A Pavlínce potom doslova řekla:
- A ty buď příště tak laskavá a nech "to" před pekárnou… -
Krásný pocit spokojeného uvolnění se rozplynul… Čím se Petr lišil od ostatních lidí? Jen způsobem svého vzniku. Ale on za to přece nemohl. Nikomu neubližoval. Každému pomohl. Tak proč ty předsudky?
Myslel na to, co mu včera řekla matka. Volala jí učitelka ze školy. Některým rodičům prý vadí, že s ním Petr chodí ke škole čekat na Pavlu. A někdy i sám. Přece jen to není člověk, co kdyby se něco stalo?
Vzal ho do náručí.
- To je mi líto… A hlavně to, že to Pavla rozkecala… Nenapadlo mě, že jí bude stačit nějaká neopatrná zmínka a všechno jí dojde. -

Pravda ovšem byla taková, že se zeptala Petra na rovinu, a on jí stejně na rovinu odpověděl. Že to všude roztroubí, to mohlo být Dušanovi nad slunce jasnější.

- Kdo je na tom obrázku? - zeptala se, když si prohlížela jakýsi obrázek u Petra v pokoji. A Petr jí dal naučenou odpověď:

- To jsem já, když jsem byl malý. -

- Ty? To přece nejsi ty. Jste si podobní, ale ty to nejsi. -

A Petr, který neuměl lhát, tedy řekl pravdu. A co neřekl, to z něj několika chytrými otázkami dostala. Nikoho nenapadlo, že malá holčička pozná, že na fotce je někdo jiný. A nikoho, nejmíň Petra, nenapadlo, ji důrazně upozornit, že o tomhle mluvit s kde kým nesmí. A to upozornění by bylo víc než na místě… Do týdne to vědělo celé satelitní městečko.

- To nevadí. Mně stačí, že mě máš rád ty. Ale když ještě veřejně vyhlásíme, že jsme spolu… mám pocit, že lidé jsou někdy hodně zlí. -
- Chtěl bych, abychom byli pořád spolu. -
- To já taky. Ale ne za tu cenu, že budeš nešťastný. -

- Ahoj Dušane. Jak se máš? - oslovil ho na ulici jeho známý. Něco v jeho pohledu se mu nelíbilo. Přesto mu odpověděl.
- Ahoj. Jak se vede? -
- Pojď na pivo. Chtěl bych s tebou o něčem mluvit. -
- Nemám čas. Řekni rovnou, co potřebuješ. -
- Slyšel jsem, že sis našel novýho kluka. -
- Po tom ti nic není. -
- Ale tak přestaň… Tak jsem tě nechal, no. Však ses rychle utěšil. Koukej, já jen… je to pravda? -
- Co? -
- No, že to… rozumíš… -
- Ne, nerozumím. A dej mi pokoj. -
- Ale víš, prý je to… Prý to není člověk.  -
- To tedy je. A určitě kvalitnější než ty. -
- Hele, a… nepůjčil bys mi ho? -
- A jinak jsi normální?  -
- No, já ještě nikdy… Chtěl bych vědět, jaký je to s umělákem. -
Dušan se musel vší mocí držet. Jinak by mu snad dal vážně pár přes hubu. Otočil se a šel pryč. Vztek ho pomalu přecházel, ale když se potkal na půl cestě s Juanem, první co uslyšel, bylo:
- Ahoj. Kdo tě naštval? -
- Raději bych to tady nerozebíral. -
- Raději to rozeber. Rád pomůžu. -
- Potkal jsem svýho bývalýho. A on se jen tak, bez okolků zeptal, jestli mu půjčím Petra. -
- Jestli mu ho půjčíš? -
- Ano. Prý to chce zkusit s "umělým". -
- Když jsem byl menší, četl jsem knížku o Americe. Už si to přesně nepamatuju. Byla o historii. A tam nesměli dřív černoši jezdit stejným autobusem jako bílí. -
- A proč? -
- Protože byli černí. -
- No a? -
- No nic víc. Byli jiní. -
- Hm. -
- Poslyš Dušane, teď na rovinu… Kolik lidí ví, že jsi na kluky. A kolik lidí ví, že se scházíš s Petrem? -
- Naši ví, že jsem na kluky. A pár kámošů. Ale doma nikdo nebere Petra jako mého partnera. Myslí si, že není schopen nějakého citu. A kamarádům jsem to neřekl… Ani nevím, jak to vyčmuchal… -
- No vidíš, neřekl jsi to ani doma, protože podvědomě cítíš, že by to nepřijali. -
Dušan šel domů a měl o čem přemýšlet.

- Mami, můžu pozvat Petra na oběd? -
- No jistě. -
Oběd proběhl v pohodě, a tak se i Dušan uklidnil. A po jídle se nadechl, že to řekne. A zase vzduch vypustil… Nešlo to.
- Co jsi chtěl? - zeptala se matka.
Tak teď…
- Rád bych se odstěhoval. Nechal bych si postavit svůj dům. -
- A proč? Tobě se tady nelíbí? Chybí ti tu něco? -
- Ale mami. Chtěl bych bydlet sám. Jsem dospělý. Tedy sám… prostě potkal jsem někoho, s kým je mi dobře, a chtěl bych s ním žít. -
Matka na něj upřela polekaný pohled. Ona to ví, pochopil Dušan. Její oči doslova prosily: neříkej to…
- Chtěl bych žít s Petrem. Mám ho rád a chci s ním být. -
- NE! Jestli to uděláš, tak jsme skončili, - řekl prudce otec.
- Ale já ho mám rád… -
- Vždyť to ani není člověk. -

Petr vstal od stolu.
- Děkuju za oběd. Na shledanou. -
- Petře! Počkej… -
- To nevadí. Já tě mám pořád rád. Když mě budeš chtít vidět, tak přijď k nám. -
- Ale já tě nechci vidět jednou za týden. Chci s tebou žít. Pořád. Miluju tě. -
Dušan vzal Petrovu hlavu do dlaní a začal ho líbat.
- Ven! - zařval otec. Synovu homosexualitu ještě vydýchal. Ale aby se pod jeho střechou líbal s tímhle… tvorem…, to už bylo moc i na něj. Petr se Dušanovi vyškubl a utíkal domů. Padl na postel a tvář zabořil do polštáře. Ramena se mu otřásala vzlyky. Miloval Dušana tak, že si nedokázal představit, jak bude bez něj žít. Už nebudou vedle sebe ležet a hladit se a objímat. Už ho nebude učit lásce. Ale hlavně, už nebudou spolu. Žádné povídání do noci. Nebude si moct položit hlavu na jeho rameno a pomalu usínat. Jen tak, u něj, s ním.
- Petře, stalo se něco? -
Matka ho slyšela plakat a vešla k němu do ložnice.
- Co se tam stalo? Proč ses vrátil tak rychle? -
Normálně by jí to neřekl. Ale teď potřeboval někoho, komu by se mohl vyplakat na rameni. Ostatně tato žena byla jeho matka. Vyslechla ho a potom se zeptala:
- Tak proč jsi mu neřekl, aby šel sem? -
- A ty bys to dovolila? -
- Když jsem to dovolila Alexandrovi…? -
- Ale co tomu řeknou lidi? -
- Myslím, že nás pomluví. -
- Nevypadáš, že by tě to trápilo. -
- Kdybyste byli nešťastní, trápilo by mě to víc. -

Dole se ozvalo zaklepání. Petr sjel po zábradlí a běžel otevřít. Za dveřmi stál Dušan.
- Pojď dál. Ale neměl jsi sem chodit. Doma to budeš mít ještě horší. -
- Doma jsem dostal ultimátum. Buď ty, nebo oni. -
- To je mi líto… -
- Už jsem si vybral… A přicházím požádat o azyl. Aspoň na pár dní. Ten dům se už staví. Do týdne je hotový. Chtěl bych, abys tam bydlel se mnou. -
- Víš to jistě? -
- Ano. Myslím, že by bylo pěkné, přenést tě přes práh. -
- Proč? -
- No, to ti potom vysvětlím a ukážu, - usmál se Dušan a dokončil polibek, který mu otec přerušil. Petr se k němu přivinul.
- Miluju tě. Z celého svého umělého srdce. -
- Kdybyste se šli líbat o půl metru dál, zavřela bych dveře. Co vy na to, pánové? - zeptala se matka.
Dušan odtáhl Petra do pokoje. Věděl, že to, k čemu se odhodlal, bude hodně těžké. Ale na druhé straně: žít s Petrem bude on, ne jeho rodiče. Je to jejich život. Milují jeden druhého. A milují tak, jak můžou. Možná jinak než ti "normální". Ale co je to jinak? Chtějí být spolu, protože je jim tak dobře. Když se nevidí, je jim smutno. Cítí lásku, radost i bolest jako každý jiný. Tak v čem se liší? V čem je jejich láska jiná? Pořád je to ten stejný cit.

Petr k němu zvedl oči. Měl je plné slz. Dušan je setřel.

- Doufám, že tyhle jsou tvé poslední, - řekl tiše.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #11 PoděkováníSaavik 2015-09-13 23:18
Chtěl bych vám všem poděkovat za vesměs kladné komentáře. Jsem rád, že se vám mé povídky líbí.
Citovat
+3 #10 Odp.: PokusFentyXX 2015-09-11 21:26
Něco neuvěřitelně nádhernýho! Fakt nemám slov, nic krásnějšího jsem v životě nečetl :)
Citovat
0 #9 superNaDruhou 2015-09-11 09:24
Moc hezká povídka,tleskám.
Citovat
+1 #8 Pro SaavikaBibiche 2015-09-10 14:07
Tak jsem to nemyslel, jen že to ve mně vyvolalo takové příjemné déjà vue.
Citovat
0 #7 Odp.: PokusDawidek 2015-09-09 22:48
nadherný příběh jako vždy škoda jen že jsi mi neodepsal na mail kde pišeš povídky a musel jsem si to po dlouhe době najít sám ;) ted už vim kde hledat a budu číst konečně pokračovaní samsona ktereho jsem nedočetl tehdy kvuli smazani tehdejší stranky jen tak dal saviku
Citovat
0 #6 Pro BibicheSaavik 2015-09-08 21:12
Ne, nepleteš se, máš pravdu. Ale povídka je moje, neokopíroval jsem ji, nebo tak.
Citovat
0 #5 Odp.: Pokuskatka 2015-09-08 11:05
skvělý příběh a jsem ráda že lidství ještě pořád existuje , děkuji a těším se na další
Citovat
0 #4 q7 YDCYBibiche 2015-09-08 00:50
Velmi kvalitní čtení, ale myslím, že už to kdysi vyšlo na pokračování pod výše uvedeným názvem. Nebo se pletu?
Citovat
0 #3 PokusIrad 2015-09-07 01:46
Ve skutecnosti by to bylo asi trochu slozitejsi, ale libi se mi ten pribeh. Zvlastni prirovnani k cernochum.
Je to hodne aktualni tema - odlisnost, netolerance.
Citovat
0 #2 Odp.: PokusEster 2015-09-06 08:43
Krasne ako vsetko od teba. Zaujimava tema.
Citovat
0 #1 poďakovanieh2o_polo 2015-09-06 04:15
krásny pribeh len som ho tak zhltol , mohlo by to mať aj pokračovanie , alebo zas napíš niečo budem sa tešiť
Citovat