• Full.of
Stylklasika
Datum publikace26. 11. 2015
Počet zobrazení2893×
Hodnocení4.64
Počet komentářů13

(pozn. autora: Předem upozorňuji, že tento příběh je pravdivý. Jména a místa jsou mírně upravena; charaktery, jednání a zápletka však nikoli. Příběh se samozřejmě nedá popsat na jednu stránku, kterou předkládám níže. Budete-li v něm chtít pokračovat, očekávám, že si o to řeknete v diskuzi. Ať už zůstane jenom u této části, nebo přibudou další pokračování, nic to nemění na tom, že věci se odehrály tak, jak je zde popsáno. Obdobně na tom nemění nic ani to, pokud se najdou čtenáři, kteří jej označí za fikci.)

Mike byl velmi mimořádný chlapec. On sám to ale nevěděl. Zato Josh na něho nemohl přestat myslet. Zaměstnával ho v myšlenkách každou hodinu, když jedl, spal, a dokonce i když koncertoval. Josh byl dvacetiletý mladík a totéž si myslel o Mikovi (ten mu to ale nikdy přímo neřekl  proč?  tak zněla jedna z mnoha otázek). Ačkoli Josh sám sebe neřadil mezi ty citovější z nás, musel si sám už tisíckrát přiznat, že je do Mika poblázněný. Ano, bylo to zvláštní. Josh byl totiž krajně sympatický a úspěšný mladík, který bez větších problémů okouzlil leckoho; pokud se o to nepostaral jeho rošťácký obličej (slibující blaženost, pokud tedy přehlédnete pragmatické nitro), ani atletické tělo, pohltil vás jisto jistě jeho talent a hudba, která s ním šla ruku v ruce. Josh si tuto všudypřítomnou pozornost užíval a lechtala jeho vytříbenou ješitnost. Joshe byste prostě netipovali na poblázněného týpka. Josh byl totiž krajně sympatický a úspěšný heterosexuální mladík.
Nejsem si jist, nakolik vás v tuto chvíli zajímají rozsáhlé erotické peripetie, které náš Josh prožil poslední roky s tou dlouhou řadou dívek (ta řada se klikatila jako stupnicové variace, táhly se od počátku až do konce partitury, byly pro něj obdobně důležité a obdobně nudné jako etudy pro jeho housle). Něco by vás ale zajímat mohlo: než se pustíme do tohoto krátkého příběhu, vylíčíme si v několika větách něco z Joshovy budoucnosti. Nás mladý talent až do konce svého života nebude mít žádnou tělesnou zkušenost s jiným klukem. (Zklamání?) Josh odhalí jednu malou záhadu z Holywoodu. (Zklamání?) Ten samý houslista se nejméně jednou před kamerou vystříká a my to nepřejdeme jednou větou. (Lepší?) A konečně: Josh si brzy uvědomí, že pravda je opravdu jenom malé zvířátko, které žije tak dlouho, dokud žije kontext. A nebo přesněji: Josh bude dalším důkazem, jak nebezpečné je hledání kontextů a jak kýčovité je hledání pravdy. (Zklamání?) Každopádně, tento text nám zatím dá nahlédnout jenom část z této budoucnosti. V tuto chvíli se rozhodněte, zda číst dál. Ty, kteří tak učiní, poprosím, aby si sundali kalhoty, začátek je poněkud zbrklý.
Začneme tím apartmánem. Josh je právě na turné  momentálně v jednom z těch přehnaných hotelů v Las Vegas. Stojí asi metr a půl od stolu, na němž má otevřený notebook. A hraje sólové výstupy prvních houslí pro 3. větu houslového koncertu Philipa Glasse. Ano, cvičí na zítřejší výstup  říkáte si, pak si ale všímáte, že je nahý. Takže: atletické tělo jsme už zmiňovali. Jako dobrá polovina Američanů, i on nemá po těle snad ani jediný chloupek a mezi nohama se holí. Hrát na housle je dřina i fyzická, vy souhlasíte a všímáte si, jak při každém tahu smičcem zatíná svaly na pravé ruce. Při prudčejších pasážích se rozkročuje, aby neztratil rovnováhu, a nám se to samozřejmě líbí. K rozkroku se podrobněji dostaneme za chvíli (já totiž vím, na co se chystá), můžeme se ale podívat na hrudník, po kterém stékaji kapičky potu, obtékají prsní svaly a klouzají po boku a zase se vrací k břichu a dál. Dobrá, utneme to, dokud to není úplně kýčovité.
„Nevídaná harmonie,“ ozvalo se z notebooku, jakmile dozněl poslední tón.
„Jsem rád, že se líbí. A že sis našel čas.“
„Měl jsem za to, že času máš málo spíš ty.“
„Nemohl jsem tě poslední měsíc sehnat. To ty se někde flákáš.“ Josh skládal housle do pouzdra a Mike se dychtivě zaměřil na jeho hladký zadek. Rozvířilo to jeho fantazii.
„Poď si už sednout!“
„Hele, kde ses flákal, jsem se ptal.“
„Poď! Nemůžu to už vydržet
„Co jsi ten měsíc dělal? Já ty tvoje výpadky prostě nechápu. Já objíždím celej svět a jsem dostupnější než ty. To žiješ v nějakym jihoamerickym vidlákově bez netu, nebo co?“
„Ale pomáhal jsem matce.“
„Pomáhal jsi matce? Chlape, já ti fakt nerozumim.“
„Vážně, musel jsem.“
„A to jako kvůli pomoci matce měsíc nestříkáš?“
„Víš, že stříkám jenom tady s tebou.“
„Právě. Nechápu.“
„Jo, nechápeš. Hele, už sem ti to vysvětloval. Mám jedny z nejliberálnějších rodičů, co znám. Ale i tak si musim dávat dobrej pozor. Už nejsem dítě, nemůžu si dovolit porušit disciplínu, jasný?“
„Miku, ty seš prostě exot a tvoje rodina taky.“
„A jenom proto se se mnou bavíš! Nebo jestli chceš, běž si šoustat nějakou z svých fanynek.“
Josh si znovu všiml toho Mikova laškovného výrazu. Bylo v něm něco tak neuvěřitelně šarmantního. Přitahovalo ho to víc než jakkoli vyzývavý úsměv i té nejvíc sexy holky. Ale přesto k tomu klukovi necítil žádné erotické vzrušení. Bylo to jiné  jako když vás uhrane vrcholné dílo El Greca (např. Pohřeb hraběte Orgaze), pokud jste před tím nikdy žádný obraz neviděli. Nevíte, proč se vám to líbí, nemáte pro to slova. Je to něco tak nového, že to vzbuzuje nejvyšší vzrušení. Není to sexuální vzrušení (to je vzrušení ze známého), naopak, tomu se toto nutkání obloukem vyhne a zabodne se to ještě hlouběji. Je to vzrušení z nepoznaného  nového světa, nepopsatelného světa. Pocit, že to nikdy nepochopíte, vás napíná k prasknutí a zbývá vám se tomu jenom poddat a hltat jej plnými, ale bezduchými doušky. Stáváte se otroky neznámého, protipólem vědeckého poznávání. Jste badatelé intuice.
„Nechceš šukat, co?“ uchechtl se Mike a podíval se na něj úkosem. „Chceš se mi ukazovat.“
„Jsi zase v ráži, koukám.“
„Dneska si hrál dlouho, nediv se. Poď blíž a rozkroč se pořádně, ať tě vidim.“
Joshovi už dobrou chvíli stálo péro. (Teď si nevzpomínám, možná mu stálo už během hraní.) Když se přiblížil k webce, trochu se zaklonil, aby bylo všechno dobře vidět, a začal si prohmatávat koule a masírovat péro. To bylo tak tvrdé jako nikdy, téměř se mu nedařilo s ním pohybovat. Trčelo pevné jako kámen.
„Pěkný! Kdy si naposledy cákal?“
„Včera.“
„To je úžasný. Tolik síly. A navíc takhle viditelná. Hned vidim, kolik toho máš v sobě a jak moc to chceš. Takhle snadno dávat najevo svoji touhu!“
„To je normální ne? Každej neni takovej magor jako ty, aby měl měsíc půst.“
„Jasně, to je fakt. Já na to teda jdu taky.“
„No, to bys sakra měl, tohle už je nezdravý, víš to?“
„Tak teď se votoč a ohni se. Chci vidět díru!“
„Cože? Ty přitvrzuješ, kámo.“
„Jo, bere mě to, to víš. Dělej, jo, dobrý, rozkroč nohy. Super. Prohmatej si ji, aspoň trochu.“
A tak se náš urostlý heterák předkláněl a na webku vystrkoval svůj zadek nejlíp, jak uměl. Věděl, že když to Mika nebude bavit, může se zase na hroznou dobu odmlčet. Nejdřív si oběma rukama hladil půlky, ale pak je přiblížil k díře. Neholil se tam, rostly mu tam ale jenom umírněné jemné chloupky. Teď už se dotýkal několika prsty přímo díry  bylo to příjemné (jako každý heterák, i on věděl, že díra může nabízet hodně slasti, ale nikdy se neodvážil udělat víc, než dělá teď  ono se to přece tak nějak nesluší). Přejížděl prstem čím dál rychleji a už to nemohl vydržet: a vzdychnul.
„Vidíš, že se ti to líbí!“
„Teď se předveď ty, Miku!“ utrousil Josh, nechal všeho a sedl si rychle na židli. Trochu ho vyděsilo, jak to bylo příjemné, a taky nechtěl jenom poslouchat. I Mike se musí snažit, sakra!
„Já se předvádět nemusim.“
„Musíš, chci, aby sis taky dráždil díru! Jinak to vypínám!“
„Uděláme to jinak, ty borče. Ty teď roztáhneš nohy a začneš si ho pomalu honit a druhou rukou si budeš dál šahat na anál. Pokud ne, vypínám to.“
A Josh jako vždy poslechnul. On, sen celého zástupu holek po celém světě (ano, které tak rád mrdal), on, který visel na plakátech snad v každém rozumném hlavním městě na světě, on teď leží na židli, nohy přes opěradla, honí si pomalu klacek a dráží si díru jenom kvůli nějakými divnýmu klukovi na webce. A Mike se usmívá, ví, že může chtít každý telefonát víc a víc. Sám sedí vzpřímeně na jednoduché židli, ruce na stole a baží se pohledem.
„Máš péro, vím to. Minule jsi ho vytáhnul. Proč nehoníš? Nelíbim se ti?“
„Líbíš. Právě až moc.“
„Tak proč sakra zase nehoníš?“
„Mohl by sem někdo přijít.“
„Seš snad už ech dospělej, ne?“
„Nechápeš to. Nechápeš to a přestal sis šahat na díru. Dělej!“
„Co nechápu?“
„Kdyby sem někdo přišel, byl by problém.“
„Proč? Hele vodpověz aspoň na tohle, jinak to vypínám!“
„S tebou je to dobře  kdyby mě někdo viděl, jak plýtvám mrdkou, dělali by z toho cirkus. Zatáhli by do toho i rodiče a tak.“
„Cože? Plejtvat mrdkou? Na to tam máte nějaký zákony?! Ty vole. To je nějaká Uruguay? A to se ti tam doma pohybujou i jiný lidi?“
„Jsem v práci.“
„Teď? V noci? Takže ty nejsi z Jižní Ameriky! Takže Asie? Jo tipoval bych tě možná na Asiata.“
„To neřeš jo? Máš na práci jiný věci.“
„Mě to sere. Ty o mně víš skoro všechno a já o tobě nic. Nesedí mi to. Říkáš si Mike a umíš perfektně anglicky, ale jsi teda původem z Japonska? Nebo spíš z Vietnamu? A tam teď jsi? Jo Vietnam je dost ulítlej stát, tam by takový zákony mít mohli.“
„Řešíš kraviny. Jako proč je důležitý, z kterýho státu jsem? Se mě bojíš? Jako že sem agent, co sbírá kompro na slavné americké hvězdy showbusinessu? Tím, že s nima honí po skypu? Možná umíš na housle a umíš dobře honit, ale na hlavě příroda šetřila!“
Když se Mike rozchechtal, bylo to jako polití kýblem studené vody. Ten smích byl tak neúprosný, jako by to ani nebyl smích, ale pobavené chraptení. Ale narozdíl od té studené vody, péro nereagovalo poklesem. Naopak. To neuchopitelné tajemství ho ještě víc burcovalo. Začal honit tvrději a to se Mikovi líbilo  přestal se smát a znova pozorně sledoval. Josh si přál, aby se svlíknul také. Ne proto, že by rád sledoval nahé kluky, ale protože tušil další vlnu objevování. Ano, to byla Joshova současná mise. Však on ho dostane.
„Ech, ty vole, je to dobrý.“ Josh se zapřel nohama o opěradla židle, rozkrok dokonale dostupný, jedna ruka laská díru, druhá už tvrdě honí. Svírá klacek silně, tak to má rád, klidně takhle hrubě.
„Co je? Pokračuj, ne?“
„Musim ještě gel, jinak si ho uplně rozedřu.“
„Proč?“
„Vy tam nemáte lubrikant?“
„Aby to klouzalo?“
„Jasně.“
„Proč si ho nikdy předtím neměl?“
„Měl, ale nevšiml sis. Asi ses věnoval svýmu. Což bys teď taky moh!“
„Hoň a nekecej!“
Josh přidal gel a znovu se rozjel. Gel příjemně mlaskal při každém přejetí a umožnil mu začít skutečně v tempu. Jak slast rostla, víc a víc přivíral oči, občas tiše zavzdychal. Teď už má Josh oči zavřené, nemyslí na Mika, ale užívá si jenom svoje pocity. Péro po každém přejetí ještě víc žadoní o další, a když ho dostane, chce další ještě víc. Druhá ruka se mu občas z díry posune výš a promasíruje koule. Ty jsou už teď pevně sevřené hned u kořene péra a čekají, až budou moci vychrlit dávku, která je tíží. Už není cesty zpět, všichni zúčastnění chtějí stříkat: Josh, jeho pták, jeho koule a samozřejmě Mike.
Teď se ruka (Joshova, samozřejmě) přesunula ještě výš. Minula pod prudkým tempem pracující pravačku a zamířila na břicho a hrudník. Cítil všude malé krůpěje potu. Hladil si bradavky, pak zase dolů na břicho, které se už pravidelně zatínalo pod nápory slasti, a zpátky na koule, pak až k díře. Ta už čekala, první dotyk vyvolal další vlnu blaha, která vyvolala
„Aaach!“
„Ty už jsi?“
Ale Josh ještě nebyl. Byl už ale blízko. Přidával stále větší a větší tempo, ruka mu po kládě kmitala, druhá ruka nevěděla, kam dřív: koule  díra  bradavky  zase koule.
„O koule bych se ti postaral! Oběma rukama bych je hladil, mačkal, masíroval!“
„Joo! Co ještě?“
„Nejenom rukama  začal bych ti je lízat!“
„Ty vole
„Jazykem bych zajížděl kolem nich a zpátky na ně.“
„Jo! Tlačil bych ti hlavu víc a víc mezi nohy. Nemoch bys nic než lízat moje plný koule!“
„Lízal bych jak o život!“
„Jo, Miku, lízal bys moje koule, aby líp jo, abys dostal co nejvíc mrdky. Všechnu bych ti nakropil na obličej.“
„Jo, prosím!“
„Když chceš hodně mrdky, Miku, musíš nejdřív dobře lízat koule. Lízej, dělej! Lízej! Všude, dělej, víc!“
„Lízal bych, až by byly koule v sedmym nebi! Už bys nevěděl, jak víc roztáhnout nohy, aby ses dostal všude!“
„Jooo, Miku, lízej heterákovi koule, lízej! Chceš hodně mrdky? Chceš? Tak se mi starej o koule, to je tvoje práce! Joooo, hodnej kluk, lízej svýmu heterákovi koule!“
„Jo, soustředil bych se jen na ně. Čím víc a čím líp bych lízal, tím lepší výstřiky budeš mít!“
„Dostaň ze mě všechnu mrdkuuu. Ty vole, už buduuuu!“
„Stříkej, borče!“
„Aaaaarrrrch!“
Péro sebou škubalo a stříkalo mrdku všude kolem  Joshovi na břicho, hrubník i obličej, ale i mimo něj na zem a jeden cákanec taky přistál na objektiv webky. Josh ještě chvíli vzdychal a užíval si uvolnění a doznívající blaženost.

***

„Tak jsem dostal jeden zásah!“
„Jo uuuuf, koukám. Dobře ti tak. Vycákal ses taky?“
„Já
„Ty vole, já to fakt nechápu!“
„Masíroval jsem si ho přes kalhoty!“
„To neni vomluva! Ty ses normálně neudělal!“
„Možná proto, že jsi nebyl dost dobrej.“
„Vtipný. Proč já s tebou vlastně ztrácím čas?“
To zvláštní vzrušení, které Joshe pronásledovalo a nutilo na Mika neustále myslet, mělo přece něco společného se vzrušením sexuálním. Po uspokojení opadávalo. Ale jen na krátkou, podstatně kratší dobu. Další závrať z neznámého tajemství se dostavovala obvykle během minut.
„Máš pravdu, měl bys jít spát, jinak tě tvoje chůva načapá, že ponocuješ.“
„Manažer, vole. Manažer mejch koncertů. Pokud nepodám dobrej výkon, utrpí hlavně on.“
„Jako jeho rod? Nebo co utrpí?“
„Jakej rod? Prostě nedostane tolik prachů.“
„Jo peníze, zajímavý.“
„V Bangladéši je moc nepoužíváte, co?“
„Ne, nejsme rozežraní američáci. Peníze tolik neřešíme. Říká ti něco čest?“
„Myslíš, že to dělám pro prachy? Tohle všechno? Že dřu na housle, lítám po všech čertech kvůli dolarům?“
„Ne, máš pravdu. To jsem přestřelil. Ale stejně bys měl jít spát. Však víš, ta chůva a tak
„Vtipný, vážně. Tohle říká týpek, kterýmu jeho vlastní matka ordinuje jeho sexuální život.“
„Je to složitější. Jako s vašima dolarama.“
„Jak složitější? Máš diktátorský rodiče? By ses už moch osamostatnit, ne?“
„Osamostatnit se nejde. Osamostatníš se a zemřeš. Bez rodiny nejsi nic. To je to vaše chápání světa  že sami o sobě něco znamenáte, individualismus a ty víš, co myslim. Celá Amerika a podobný země. Žádná společnost nefunguje jako mumraj individuí  musí spolupracovat. To souhlasíš, ne? To, co nutí spolupracovat vás, není nic vyššího, jen ty peníze. A vlastní prospěch. To je doktrína, která z vás dělá nejkřehčí národ v historii.“
„Ty do toho taky patříš. Máš webku od Applu nebo Samsungu a musel sis na to vydělat, ne? To, že jste chudší třetí svět, z vás nedělá morální autority. Jakej je tvůj recept, chytráku?“
„Utrpení. Ale to bys nepochopil.“
„Cože? Hele, ser na to  dokonči to. Chci konečně vědět, co za magora je na druhý straně.“
„Hele, motivujete lidi penězma. Fajn. Slibujete jim, že když budou solidní členové společnosti, budou se mít dobře. Souhlasíš? Fajn, ale když se snaží být solidní a ráj nepřichází, tak co? Slibovaný ráj nepřichází. Všechno se zhroutí. Nazvou vaše vůdce lháři a je revoluce. Revoluce zničí všechno. U nás nebyla revoluce snad nikdy. A to jenom proto, že nic neslibujeme, nejsme závislí na představě ráje.“
„Začíná to být na mě moc složitý a nudný, Miku, ser na to.“
„Jediné, co funguje, je utrpení. Vytvořit utrpení je snadné, narozdíl od ráje. A občané se jen vyvarovávají utrpení. Jsme stejně šťastní jako vy, ale bez očekávání něčeho, co neexistuje. Utrpení známe všichni, nikdo nám ho nemusí vysvětlovat a
„Hele, Miku, tohle je už moc. Nechci lidem dělat zlo a nechci se nikdy podívat do tvý posraný země.“
„Říkal jsem, že to nepochopíš. Jsem svobodnější než ty.“
„Jo, s mámou za zadkem!“
„Matka je úřednice, tak snad chápeš, že si nemůžu dělat, co chci.“
„Moje máma dělá v bance a co?“
„Ale sakra, ty nechápeš, že tohle není tvůj život.“
„Je to můj život. Všechno: housle, koncerty, dokonce i to, že tady s tebou kecám po netu, je můj život. Všechno je o mym rozhodnutí, ne o jejim.“
„Tvoje rozhodnutí. To je další pěkná iluze. Koho posloucháš?“
„Před webkou tebe. Jinak sám sebe.“
„Nikdo ti nic nepřikazuje? Manažer a tak?“
„Ale jo, ale já můžu neposlechnout.“
„A jak víš, co máš dělat? Co to s tvým životem udělá, když se nějak rozhodneš?“
„Nevim, jak to mám vědět. Něco je zkušenost, něco intuice.“
„Když to nevíš, tak za to nejsi zodpovědný. To je šílený. Ten váš svět. Nikdo nemá zodpovědnost, lidi se rozhodují na základě nějakýho zdání. Všechno je intuice. Jak tohle může fungovat?“
„Jak vidíš, ty sedíš někde v Barmě, možná nemáš ani pořádně co na sebe a řešíš, jestli ti rodiče dovolí ráno stříkat nebo jít do práce, a já lítám každej tejden do jinýho státu a koncertuju, můžu si koupit cokoliv, můžu všechno. Co funguje víc?“
„Nic nechápeš, nemáš žádnej kontext.“
„Dobře, ty posloucháš rodiče. A oni poslouchaj koho? Prarodiče? Žijou ještě? A ti poslouchaj koho?“
„Tak snad rozumíš slovu hierarchie, ne? Nebo to u vás taky neexistuje?“
„Fajn, takže se tam posloucháte podle hodností? Jako všichni? Ty vole, to je fakt Barma nebo nějaká vojenská diktatura, ne? A jako kdo tomu velí? Ten ví všechno, jo? Sorry, ale tohle je ještě větší blbost než to naše.“
„Na vrcholu jsou občani, jejichž práce je získávat kontext. Podle něho se rozhoduje. Ale necháme toho, politicky se neshodnem.“
„Tohle neni žádná politika. Je to ulítlý. Jako sorry, co má co dělat kontext s tvym stříkánim?“
„Hele, co jsi měl s tím oblečenim? Tohle ti nepřijde dobrý?“
„No, tak já nevim. Spíš to vypadá jako pytel.“
„To samý bych mohl říct o tobě. To tam chodíte takhle všichni?“
„Si spadnul z višně? Jak všichni? Tys nikdy neviděl žádnej americkej film nebo co?“
„Ale jo, přijde mi to oblečení všechno stejný. Tak asi jenom na to nejsem zvyklej.“
Další pokračující debatou nebudeme tento příběh protahovat. Probírali toho ještě hodně; noční hodiny postupovaly a Josh začínal být unavený. Už ale krátce po narážce na oblečení se u Joshe opět rozvinul ten podivný pocit, že toho kluka musí poznat. Ale ne tím způsobem, jak jsme zvyklí, tedy poznat, co je zač, odkud je a proč si myslí, co si myslí. Ale poznat jako osobnost, jako bytost, zevnitř, skutečně. Jediné, co mu pomáhalo v poznávání, alespoň si to myslel, byl právě sex. A tak ty další noční hodiny udržoval rozhovor hlavně z odhodlání nedat Mikovi záminku se naštvat a odejít (a že to dělal často) a zkusit ještě jednou rozpoutat jeho erotické vášně. Zrovna ale řešili Holywood, což nebyla ta nejlepší příležitost, ale co se dalo dělat. Už musel.

***

V zásadě existují dva typy lidí  a je jedno, k jakému světu se rozhodli patřit, pomyslel si Mike, když po krátké přestávce znovu seděl za stolem a pozorně sledoval obrazovku. Před námi všemi se rozkládá každý den nová a nová krajina, která v žádném případě neodpovídá té, po které bychom chtěli kráčet, a náš cíl je zahalený v oparu někde na obzoru. A náš úděl je se s ní vypořádat. Někdo, třeba tady Josh, tu krajinu chvíli pozoruje s nelibostí, a hned poté ji ale přijme takovou, jaká je. Bez rozmyslu. Přizpůsobí se jí a zaměří všechny svoje síly, aby v rámci ní dosáhl toho, co se blyští v té dálce. Dost často, a rozhodně tady v Joshově případě, v sobě najde obrovské zásoby energie k chůzi, běhu nebo plazení se po rozpáleném písku, neustat a nakonec tam k té oáze se studnou s pozlacenou střechou dojít. Kdyby Mike byl trochu vzdělanější v asijské filosofii, věděl by, že jeho myšlenka tam má už dávno i své jméno.
Pak ale existují jiní lidé. Lidé jako já, uhnul pohledem Mike a ta představa se vynořila jasně. Sledují tu strašnou krajinu mnohem déle než Josh a mnozí by to snadno zaměnili s apatií. Ani sebedelší pozorování je ale nepřiměje tu krajinu přijmout, přistoupit na její pravidla hry. Zůstanou stát na místě a budou čekat. Pomalu přijde soumrak a po něm noc, která přinese na poušť teploty blížící se bodu mrazu. Ráno se promrzlí probudí do silného vedra a halucinogenních oparů na obzoru, zakrývající cíl, který už dávno opustili. Stále budou čekat a znovu přijde noc a znovu ráno. Budou se třást v horečkách a úplné dehydrataci, když přijde čtvrtý den, a oni si všimnou, že za keřem hned vedle nich se skrývá cedule s písmenem M a pod ní vstup do metra. Koupí si lístek a za osm minut odjedou pryč. Jejich původní cíl nikdy nedosáhnou. Jejich oblečení bude čisté a za nehty nebudou mít špínu. A uvnitř je bude spalovat žár vysoké horečky a zápal plic.
Mike si myslí, že lidé jako on jsou předurčeni stát se vůdci a (ať se nám to může zdát zvláštní) úspěšnými politiky. Nenechat se zlákat sebeoslnivějšími cíly a přijmout utrpení jako zdroj životní energie, vůle k myšlení a síly osud přemoci, nepřizpůsobit se mu. Život a jeho krajina není v našich rukou, opakuje si polohlasně Mike, čest ale ano.
Mikovi toto všechno běželo hlavou, když sledoval na obrazovce Joshe, který právě pomazává lubrikačním gelem banán. Věděl dobře, že on i Josh oba stejně prahnou po téhle komunikaci, po tom druhém. Josh přistupuje k výzvám čelem a hledá v sobě ty obdivuhodné zdroje je překonávat a docílit svého. Mike místo toho využívá situací, manévruje a pomocí malých chatrných nitek ostatní ovládá. Krajina se mu přizpusobuje  a ač to stojí mnohé horečky, nachází podzemní dráhy. Vždy vyhraje. Ale nikdy nedosáhne původně zamýšleného. Alespoň tak Mike rozumí téhle situaci, kdy se jeho heterosexuální kamarád připravuje na svoje první vymrdání banánem. Jinak se tomu prostě rozumět nedá.
Josh se (naštěstí) takovými úvahami nikdy nezaobíral. Neměly smysl. Seděl v podřepu, na sobě opět nic než zlatý řetízek kolem krku, a se zvláštní nelibostí pomazával banán lubrikačním gelem. Nutno podotknout, že Mikovi kecal, že to dělá poprvé  to by se byl bránil ještě víc. Ale je pravda, že tehdy to taky nebyla úplně normální situace
„Jo a roztáhni nohy, ať líp vidim.“
„Cože?“
„Pomůže ti to taky, uvidíš. Jo, dobrý, to je lepší. A teď pojď!“
Mike ani nemusel moc sledovat osud banánu tam dole, stačilo se dívat Joshovi do obličeje a snadno zjistil, kdy se začal prodírat do jeho díry. Svaly se mu začaly zatínat a křivit výraz do směsice netrpělivosti, blaženosti a napětí.
„Ale budeš si tentokrát honit!“
„Jsi úžasnej, Joshi, zvládat ten zásun i myšlení. Řek bych, že od myšlení jsem tu já.“
„Budeš!“
„Dobře, dobře. Tak máš deset sekund  když to stihneš zasunout, tak se svlíknu. Můžeš!“
Ach, tihle individualizovaní lidé, jak ti dostanou motivaci, udělají vše, teoretizoval opět Mike, ale my jeho samolibé úvahy dál sledovat nebudeme. Zůstaneme u Joshe, který nyní bojoval s časem a ani netušil, že jeho přítel mu věnuje jen málo pozornosti, a chytl banán i druhou rukou. V podřepu s roztaženýma nohama a oběma rukama mezi nima vypadal ohromně sexy. Atletické tělo si podřeplo ještě víc a banán začal znovu rozrážet Joshovu díru. Zmizela v ní nejprve první čtvrtina, pak se ale postup zastavil a Josh viditelně křivil obličej. Sekundy ale ubíhaly a on věděl, že moc dalších šancí mít nebude (chtěl ho vidět nahého  ne že by ho to tedy nějak strašně vzrušovalo, samozřejmě, ale no prostě chtěl!). Proto v sobě našel tu sílu a nadechl se a banán se opravdu začal drát hlouběji. A už se nezastavil, prorazil si cestu, až téměř celý zmizel v Joshovi.
 další příklad, že je ta jejich individualita zničí, doběhl proud myšlenek v Mikovi. Až teď si uvědomil, že Josh sedí už téměř na zemi, s roztaženýma nohama a jistě roztaženou dírou. Stihl to. (On snad jednou dokáže cokoli, zděsil se Mike.) Pokýval tedy uznale hlavou a začal se beze slova svlíkat. Zelenou blůzu s tmavými lemy a límcem, pod ní černé tričko s dlouhým rukávem z nějakého měkkého materiálu, který ovšem vypadal jako pytlovina. Sundal si ho pohybem přes hlavu. Tělo měl hladké, bez jediného chloupku, tmavší či snad opálenější, než by Josh podle obličeje čekal. Svaly nějaké měl, ale nebyl to zjevně ten typ, co tráví čas v posilovně. A teď kalhoty, tak dělej! Pásek asi kožený s nějakou blyštivou přeskou, kalhoty samotné zase v tmavém tónu zelené, ale při větším pohybu se zdálo, jako by z nějakého úhlu byly spíš černé. Spadly dolů velmi rychle a hlasitě, jako by vážily nejmíň tři kila. A pod nimi nebylo nic. Jenom stojící péro.
Velké péro, doplnil vypravěče sám pro sebe Josh. Velké a široké péro, ohnuté nahoru, že se dotýkalo těla. Určitě bylo dost tvrdé, alespoň podle webky. A koule pevně přimáčknuté ke kořeni péra. Celé takové připravené, tvrdé a připravené. Na co? Teď doufejme, že alespoň na to honění.
„Už ses vynadíval?“
„Na co jako?“
„No já nevim, na co čumíš.“
„Hoň! Slibovals' honění.“
„Sliboval jsem, že se svlíknu.“
„To tě to nenutí honit?“
„Vím o něčem, co by mě určitě přesvědčilo
„Že si budu taky honit?“
„Spíš že se budeš tim banánem mrdat.“
„Co?“
„No co sis jako myslel? Že si do díry zasuneš banán a jako v pohodě? Ty když zasuneš do nějaký tý svý péro, tak ti stačí jenom zásun?“
„Hele, tohle je pitomej banán!“
„Taky si chce užít!“
„To si děláš prdel?“
„Ne, to ty děláš prdel pro ten banán. Začni se jim mrdat! Dělej! Udělej mu dobře.“
„Ses posral?“
„Dokud nezačne stříkat!!!“
„Vtipný, magore, to si nech zajít chuť. Vyndavám ho
„Počkej! Joshi! Tak jinak. Dokud se budeš mrdat, tak já budu honit. Fajn? Dokud se budeš vymrdávat, tak já si budu poctivě honit. Jestli mě uvidíš stříkat, záleží jen na tobě.“
„Seš drsnej, ty pako.“
„Nedělej, že za to nejsi rád. Tak jedem. Nebo končíme?“
„Ne, tak jo ale tvrdý honění, jasný!“
„Platí  za tvrdý mrdání, tvrdý honění.“
A tak to máme. Ve dvou místnostech před dvěma webkami jsou dva nazí mladíci. Ten heterák teď klečí na všech čtyřech (vlastně třech) a otočený zadkem ke kameře se poctivě vymrdává a ten druhý si ho rozvalen na židli poctivě honí. Občas mu poradí, jak se má natočit, aby ho líp viděl („hele, trochu doleva se zadkem, chci vidět ze strany, jak ti tam zajíždí“ nebo „měl bys přirážet i zadkem a vystřídej si rukou, v tý druhý máš víc síly“ anebo „jsi dobrej, tohle bude fakt ten nejšťastnější banán v Las Vegas“). Ten, co se poslušně mrdá, se často otáčí a sleduje toho druhého, jak se uspokojuje, a představuje si, že ve skutečnosti ale pozor, asi bychom mu neměli tak lézt do soukromých myšlenek (já vím, sorry). Ten s rukou na ptáku si právě roztáhnul nohy a opřel si je stehny o opěrky židle. To bylo na toho s banánem zjevně moc a už to nevydržel: použil i svoji druhou ruku, která zamířila taky do rozkroku (ale z té druhé strany a začala taky honit). To už se z obrazovky začalo ozýval slastné kňučení, mladík zakláněl na židli hlavu  ten druhý se ho snažil dohnat. Vzdechy sílily  tentokrát už z obou webkamer. Oba se už nezadržitelně dostávali do oné situace, kdy ani jeden nevěděl, jak si udělat v ty poslední okamžiky ještě lépe (jeden to zkoušel zrychlením tempa na tak velkou rychlost, že to už překračovalo frame-rate kamery, druhý zase zkoušel sevřít péro silněji a dělat tvrdší pohyby).
Jako první začal stříkat Mike, mrdka létala ven v nejméně šesti dávkách, většina skončila na břiše a hrudníku. Slastné, i když mírnější vzdechy ale vydával ještě chvíli poté  chtěl si totiž pěkně v klidu prohlédnout Joshe a jeho chudáka díru pod náporem banánu (určitě by s tím hned skočil, co by si všimnul, že se Mike udělal). Byl to skvělý pohled. Ten banán byl vážně hodně šťastné ovoce, vážně, pomyslel si. Když ho ale už přestalo bavit předvádět vzdechy, uvědomil si, že Josh se mrdá i nadále, i když už určitě zaregistroval, že Mike je hotov. Teprve až se o pár desítek sekund dostal na vrchol Josh, banán ztratil svojí kuráž. Josh tedy halekal nahlas, až musel Mike zmírňovat výkon reproduktorů. Mrdka cákala na zem pod něj a tvořila větší a větší jezírka. A banán dál, i když bez hnutí, zůstával v jeho zadku. Mikovi to přivodilo chápavý úšklebek na tvář.
„Musím to zalomit, Miku.“
„Je už pozdě?“
„Jo, říkal jsem ti to, ne?“
„Asi jo, nepamatuju se. Takže budeš na koncert nevyspalý?“
„Hm, oni to stejně nepoznají. Jsou to turisti, co si zpříjemňují čas v kasinech nějakou tou kulturou. Nepoznají rozdíl mezi violou a saxofonem. Hlavně že to hraje.“
Mike se usmál a za tím úsměvem, někde vzadu, se vzedmula hořkost. Je bezstarostný. Ano, je asi tak slastné být individuální a mít zodpovědnost jenom za svůj zbytečný život. Hořkost nabrala detailnější obrysy: v zásadě totiž existují dva typy lidí  ti tam a ti tady. Další pohled na to atletické tělo jeho hořkost přece jenom obměkčil.

***

Josh byl velmi mimořádný chlapec. On sám to ale nevěděl. Zato Mike na něho nemohl přestat myslet. Ještě chvíli seděl se spuštěnými kalhotami, bílé kapky nechal stékat po svém hrudníku a s hlavou zabořenou hluboko do měkké opěrky křesla sledoval přes balkónové dveře obzor. Lesy v okolí Kanassara byly hluboké a husté, neprostupné jehličnaté džungle. Postupem času se staly turistickou legendou celého vnitrozemí a jisto jistě i zdrojem prosperity města. Říká se, že zelená barva uklidňuje. A dost možná se to tvrdí, protože tu prý kdysi došli nějací mniši osvícení. A založili církev, která dnes už neexistuje. Opravdu inspirující mýtus. Každopádně výletní domy si zde rodiny pořizují nikoli kvůli osvícení tímhle hlubokým odstínem zelené, ale jenom kvůli prestiži. Mike, ač se snažil, také nenalézal v okolních hvozdech nic příjemného. A přitom se to tak nabízelo: jako správná černá ovce rodiny musel jít proti proudu, a pokud sem matka na víkendy tahala celou rodinu jen kvůli tomu, aby se tu před ostatními ukázala a upevnila si status, pro Mika by mělo jít o něco jiného. Měl tu cítit ono spirituální opojení a z vysoka pohrdat přízemností ostatních. Ale i přes všechno vnitřní úsilí to tu nenáviděl. Ach promiňte, vy ho ještě neznáte Samozřejmě to znamená, že všem tvrdil, jak spirituálně opojné to tu je a jak z vysoka pohrdá přízemností těch, kdo by sem jezdili z jiného důvodu. Protože vynikat, byť falešně, byla otázka upoutání pozornosti. A pozornost matky rozhodovala snad o všem.
Slunce se mezitím těsně přiblížilo k vrcholkům stromů, na jeho pomalé cestě ho dělilo od špiček borovic snad jenom pár desítek sekund. Večeře v tradiční čas se blížila. Matka bude projednávat senátorku a její recepci. Byl to důležitý moment v rodině a on ho nesměl promeškat. Ani pokazit, šlo o mnohé.
Vteřin ubývalo, ale Mike měl stále dost času. Jenže on strnule sledoval slunce a nemohl z hlavy dostat ten Joshův hlas. Nechci lidem dělat zlo a nechci se nikdy podívat do tvý posraný země. Jako každá správná myšlenka z jiného světa, i tato budila v Mikovi podivnou úzkost. Jako by v ní byla pravda, kterou nedokáže pochopit ani popsat. A tak slunce klesalo a Mike stále s větším pocitem zmaru zkoumal větu, která mu nedávala žádný smysl. Až ji po této malé intelektuální porážce raději potlačil a původní rozhodnutí nezměnil. Slunci zbývaly poslední sekundy; Mikovi se mírně rozbušilo srdce a zavřel oči. Dolní okraj kotouče se dotkl první borovice.
Hodiny ohlásily přípravu k večeři a do pokoje vstoupil majordomus.
„Mladý pane, je čas se připravit k promiňte, promiňte
Mike sebou trhnul a začal se rychle zakrývat. Hlavně mokrý hrudník, který ho i na dálku neúprosně prozrazoval. Snažil se co nejrychleji utřít.
„Pane, připravíte se sám? Já nechám vás připravit se samotného Prosím, nepřijďte pozdě.“
„Ano, běž,“ hlesl Mike rudý v obličeji.
Jen co se dveře zabouchly, Mike přestal zmatkovat, vstal a dál bez zájmu o cokoli jiného sledoval mizící slunce. Obzor neobvykle červenal. Podíval se na hodiny a znovu se otočil k oknu. Času měl samozřejmě dost.
Na večeři dorazil pozdě. Dveře do jídelny už byly zavřené a vydávaly mu jasný signál. Proč byl takový? Proč musel pořád takhle riskovat? Stálo mu to za to?
… bychom se museli dostat ještě před oficiálním otevřením sálu.“
„To by bylo podezřelé. Nikoho tam nepustí a ty to víš. Proč to navrhuješ? Sleduješ ještě něco?“
„Moje rady jsou čisté jako voda. Chováš takovou nedůvěru i ke své
Oči přítomných se otočili ke dveřím. Mike procházel co nejrychleji ke svému místu a snažil se nedívat se na ně. Jakmile se na ně podívá, bude to projev slabosti. Hlavně ne do čela stolu. Blížil se k jediné volné židli, vedle které se vrtěli jeho dva bratři. Nemusel se na ně dívat, aby si byl vědom těch pobavených škodolibých úšklebků. Už se natahoval po opěradlu, když si všiml, že nohy židle jsou šikovně zaháknuté za spodní výstuhu stolu a bude boj ji odsunout. Ano, zapomněl už dříve proznamenat, že jeho bratři jsou skuteční primitivové. Postavil se tedy za ni, a zatímco se pokusil židli vyprostit, pronesl:
„Omlouvám se za zpoždění.“ Musel použít větší sílu. „Večeři přikládám právě tu největší váhu.“ Stále byla zaseklá. Musel se opřítstejně jako tématu, které bude řešeno.“ Konečně ji vyprostil. Rychle dosedl a sejmul víko talíře. Vyvalil se oblak páry a Mike do něj rád schoval obličej. Už je to za ním.
„Co jsi dělal?“ zaznělo z čela, samozřejmě bez známky negativní emoce, ale sama ta věta byla velmi špatné znamení. Matka se nikdy neptala, co její syn dělal, protože věděla, že dělá to, co má.
„Připravoval jsem se.“
„Nesouhlasím,“ pokračovala, „do místnosti nikdo z nás nesmí vejít dříve. Je to příliš riskantní.“
„Musíme riskovat, zrovna v tuto chvíli musíme jako rodina riskovat. Mám pravdu?“ To byl strýc z matčiny strany. Býval vždycky v opozici, ale nikdy mu to moc vlivu nepřineslo. Spíš provokoval.
„Pokud tam někdo ze senátorčiny stráže najde někoho z hostů před zahájením, následky můžou být strašné. Senátorka je ve velmi těžké situaci, její pozice je mimořádně slabá, proto na každý náznak nebezpečí bude reagovat přehnaně.“ Bratranec z otcovy strany. Ve stejném věku jako Mike, bledý a hubený, příliš světlé vlasy si pravidelně barví. Všechno ale napravuje svým vhledem do politiky státu. Patří mezi největší Mikovi soupeře. Jeden z nich uspěje, druhý bude zadušen. Mike přemohl chuť něco rychle říct (bylo by to bez rozmyslu).
„Nedělat nic je ještě nebezpečnější,“ pokračovala pomalu matka a složila prsty obou rukou do ostrého trojúhelníku. „Pokud má být senátorka sesazena a my v tom nebudeme hrát jasnou roli, oslabí to naši pozici proti hlavním rodům. Čekali jsme už dost dlouho na to, až jí ostatní dychtivé rodiny okoušou maso, poslední ránu ale musíme zasadit my, jinak jsme skončili. Kdo ji svrhne, otevře si prostor, aby ovlivnil výběr nového delegáta. Tohle musíme mít pod kontrolou.“
„Jako její tajemnice nemáš moc možností. Trvalý výbor začne okamžitě s vyšetřováním v její vlastní kanceláři.“
„Tím spíš to musíme udělat chytře a neviditelně.“
„Proč tohle navrhuješ? Chceš nás poškodit? Víš dobře, že tohle je neproveditelné
Další vzájemné invektivy pokračovaly a matka jenom hleděla v zamyšlení na mísu uprostřed stolu. Jak urážky a osočování sílilo, někteří prosebně otáčeli hlavu k židli v čele, ale ona nereagovala. Nebylo to obvyklé, většinou rozmíšky v rodině nestrpěla. Jasně to ukazovalo, že situace je vážná. Ač Mikova rodina byla senátorce nejblíže, a měla tak nejlepší pozici pro její odstranění, ironie jejich politického zřízení jim bránila udělat cokoli. Každá akce proti ní by byla okamžitě připsána Mikově rodině, což by ji zlikvidovalo během několika dní. Mohli jsme senátorku zničit, ale nemohli jsme se vyhnout odpovědnosti za to. A každá známá teorie politické moci (vyberte si jakéhokoli autora, skutečně!) považovala takovouto situaci za předehru prohry. Matka se stala tajemnicí jedné z nejvyšších představitelek státu a zároveň ode dne svého jmenování prohrála naši malou hru o všechno.
Večeře nic dalšího nepřinesla. Často se mlčelo a hovor k věci byl od věci. Mikův bratranec přinesl ještě několik návrhů na mírné akce, které senátorčinu pozici ještě více oslabovaly, žádný z nich by s ní ale neotřásl úplně. Dezert byl slaný, což Mikovi připadalo příznačné (opravdu si takových nuancí všímal). Když matka odložila vidličku a vstala, ostatní se rychle začali sbírat z židlí a opouštěli co nejrychleji sál, obdobně jako generálové opouštějící taktický stůl zobrazující předem prohranou bitvu.
„Ty zůstaneš,“ ozvalo se z čela, když Mike odsouval svou židli. U dveří se několik členů rodiny pozastavilo a se zájmem (který si ale dovolili projevit jenom na pár sekund) sledovali, jak Mikovy útrapy pokračují. Z řady těch naivních obličejů se vymykal pohled bratrance: mhouřil oči a potěšení ostatních snad ani nesdílel.
„Máš vysvětlení?“ pokračovala, když se dveře bezpečně zavřely.
„Říkal jsem, že jsem se při
„Překvapuje mě, kam až se svým pohrdáním námi dokážeš zajít.“
„Vysvětluješ si to špatně, matko, dělám to pro nás.“
„Ano, nic není zřejmější. Tentokrát to už nenechám bez povšimnutí.“
„Matko, vždyť víš, že tahle večeře stejně nic nevyřešila. O nic neposunula naše vyhlídky. Kdyby se nás neúčastnila polovina, dopadlo by to stejně. Přišli jsme o všechny diplomatické páky. Nikdo neví, co dělat.“
„Alespoň v tomto se nemýšlíš. Co se tedy snažíš tím vším opovržením říci? Že je konec?“
„Ne, to bych nikdy neudělal. Říkám tím, že musíme přístup změnit. Nevím co, ale musíme něco změnit. Protože tohle nefunguje.“
Matka mírně kývla hlavou a odklonila ji. Sledovala světle modrý, chladnoucí obzor za tmavou siluetou stromů. Dávala mu za pravdu. Riskoval  už poněkolikáté po sobě přišel pozdě. Jeho odvaha jí imponovala, ač se to snažila nebrat na zřetel. On skutečně riskoval. Ona musí také. Doposavad jenom manévrovala. Teď musí riskovat. Musí vsadit nepředpokládatelně mnoho.
„Rádio, mám pravdu?“ pokračovala, když na Mika znovu pohlédla. Prsty se jí opět narovnaly a vytvořily ostrý trojúhelník, jehož špička se téměř dotýkala brady. Mike neochotně pokývl.
„Radio-amatér v rodině, to je skvostná deviza. Mluvil jsi s ním?“
„S kým?“
„Mluvil jsi znovu s ním?“
„Ano.“
„Výborně. Výborně.“ Trojúhelník se ještě víc zúžil. „Naše jediná možnost je opustit pole. Senátorka mě musí suspendovat a dobrovolně postavit do méně viditelné pozice. Strategii na zásah vymyslíme, až najdeme místo, odkud zaútočit. A to místo je za oponou.“
„Jak ji chceš donutit to udělat? Pokud uděláme nějakou akci proti ní, hned dá podnět Trvalému výboru. Takhle nás má pod dohledem celý senát, tohle nikdy neudělá.“
„Larak. To je její slabé místo.“
„Larak? Co s tím má co dělat on?“
„Vypravíš se do hlavního města a sejdeš se s ním. Na recepci s ním budeš viděn. Musí vás vidět všichni.“
„To to ne, to nemůžeš myslet nemůžeš mě takhle
„Dnes jsi mi znovu dokázal, že ti to problém nedělá.“
„Tohle není stejné, víš to. Tohle víš!“
„Je to stejné!“ Matka se pomalu postavila, aniž by svou nepříjemnou figuru z prstů rozložila. „A bude to stejné!“
Mike hlasitě polknul a nebyl schopný slova.
„Recepce začíná za týden. Nemarni čas, můj synu.“ Matka se otočila k oknu a gestem naznačila, že může odejít. Židle zaskřípala a ozvaly se vzdalující se kroky po mramorové podlaze. Nikdy nepřemýšlela zpětně, zda rozhodla dobře. To, co ji teď nutilo k úvaze, bylo něco jiného
„Řekl mi to majordomus,“ řekla polohlasně, zády k němu, pozorujíc obzor. „Řekl mi to, než mi na stůl položil talíř.“
Mike svraštil čelo, prošel dveřmi a s tíží je za sebou zavřel.

***

„Ať velitel ochranky přijde do mé ložnice,“ oznámil Mike prvnímu strážnému, kterého po cestě z jídelny potkal. Nepřekvapilo ho, že jej našel přede dveřmi ještě dříve, než k nim sám stačil dojít. Oba beze slova vstoupili. Mike ze sebe s jistou úlevou strhnul vrchní slavnostní blůzu a odložil ji na opěradlo židle. O něj se opíral až do konce této scény (to vám umožní si lépe představit, v jaké strnulosti Mike dále jednal). Jako by měl místo páteře ohnutý pevný drát, s nímž je velmi obtížné pohybovat. Pocítil ho tam od chvíle, kdy mu matka řekla svou poslední větu na rozloučenou. Nemohla si odpustit potrestání. Utrpení. Mike si vzpomněl na Joshe a jejich promluvu o způsobu řízení společnosti. Na okamžik si představil, jaké by to bylo, kdyby bylo peněz.
„Vy osobně přijdete zítra ráno do ložnice majordoma a vrazíte mu dýku do srdce. Nejlépe ve spánku.“
„Daie.“
Drát utrpení Mikovi stále bránil, aby se narovnal. Matka byla v trestech neústupná. Nebyla možnost, jak předstírat, že zmínku o majordomovi neslyšel. A kdyby nic neudělal, kdyby nenechal zabít sluhu, který nedokázal manévrovat mezi loajalitou k matce a k jejímu synovi, zničil by všechnu svou čest. (pozn. autora: Úcta ke členům takto postavených rodin byla založena především na schopnosti udržovat pořádek a řád ve třídách jim podřízených. Selhání v tomto společenském úkolu by vedlo ke ztrátě respektu celé rodiny a tím i výrazné ztrátě vlivu. Bez dostatečného vlivu nemohla rodina obhájit svou pozici a propadla by se mezi bezvýznamné. Tento kolaps rodinného stříbra by s sebou nesl strašné oběti, samozřejmě postupně i na životech. Zahrávat si s úctou bylo jedno z nejriskantnějších počínání vůbec. A nikdo v Mikově rodině  dokonce ani jeho matka, s ní nenakládal bez nejvyšší opatrnosti.) Mike ale majordoma dobře znal. Věděl, že je to velmi inteligentní muž schopný předvídat. Ať už ho k jeho prozrazení matce vedlo cokoli, jistě si dobře uvědomoval, že je to to poslední, co v tomto domě udělá. Mike předpokládal, že během noci uprchne. A bohužel totéž jistě předpokládal i velitel stráže.
„Počkej,“ zastavil velitele ostrahy na odchodu. „Dojdi tam raději hned.“
„Daie.“
Ano, majordomus byl velmi inteligentní muž. Bylo možné, že se už právě prodírá houštinami místních lesů a hledá místo, kde do rána přečká noc. A pak odletí do jiného městského státu  hlavně pryč z Kanassara. Ano, bylo to dost možné. Bylo to jisté. Docela jisté. Majordomus byl velmi, velmi inteligentní muž. A naopak na rodinu a matku taková Mikova rozhodnost udělá dojem.
Obzor již dočista ztmavl a na obloze se objevily první hvězdy. První souhvězdí. Velký vejconoš, koráb a platinia minor. A jeho oblíbený mogai. Toho elegantního ptáka si zamiloval už jako dítě. V posteli musel mít nejméně jednoho plyšáka, který se mu alespoň trochu podobal, aby usnul. Postupem času se v osudu tohoto masožravého ptáčka našel. Nebezpečný, ale titěrný a vnímavý. A čím menší, tím musel být nebezpečnější. Neměl to samozřejmě v povaze. V povaze měl jen ten malý vzrůst. Zbytek dokonalo utrpení.
Mikovo okno zhaslo a obloha se propadla do své malé noční nádhery. Do hvězdného divadla, stejně alegorického jako na Zemi, ale hezčího. Takového, jaký najdete jenom na Romulu. A dole pod ním, v lese pod svahem klopýtal muž ve středních letech, kterého si tam Mike vysnil.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk30

"Rozhodli jsme se letět na Měsíc." John Fitzgerald Kennedy, l. p. 1961

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #13 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)prositel 2016-12-04 02:05
Pořád bez pokračování :(
Citovat
-1 #12 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)Full.of 2016-02-17 23:01
Nejdřív ho musím napsat. Ale postupně to píšu. Odehrávat se to bude už tentokrát přímo v hlavním městě na Romulu.
Citovat
+2 #11 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)prositel 2016-02-17 02:06
Prosím tě, ddej sem pokračování :)
Citovat
0 #10 Balastní pasážeLeckdo 2015-12-13 20:04
Děkuji velice především za tzv. balastní pasáže, které tomu celému dodávají filozofický rozměr a nutí si to přečíst znovu poté, co se hormony trochu uklidní :) Těším se na další souboj individualismu a hierarchie prostřednictvím postříkaných webkamer :)
Citovat
0 #9 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)svatý otec 2015-12-03 17:31
Cituji full.of:
Díky za komentáře - když vidím, že to čtenáře zaujalo, je to ta největší odměna. Další vývoj příběhu mám už rozmyšlený, přednost má teď ale Vesnický závod, jehož nový díl by měl být publikovaný v následujících dnech.

Ale největší blaho jsem pocítil, když mě i svatý otec vzal díky těm akcím na milost. ;-)


Svatý otec nemůže za to, že tady většina čtenářstva nemá literární vkus a cit pro styl, ale snaží se být maximálně objektivní ;-)
Citovat
0 #8 DíkFull.of 2015-11-30 23:29
Díky za komentáře - když vidím, že to čtenáře zaujalo, je to ta největší odměna. Další vývoj příběhu mám už rozmyšlený, přednost má teď ale Vesnický závod, jehož nový díl by měl být publikovaný v následujících dnech.

Ale největší blaho jsem pocítil, když mě i svatý otec vzal díky těm akcím na milost. ;-)
Citovat
0 #7 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)reader 2015-11-30 14:46
Neuvěřitelný styl psaní a krásně poutavý příběh. Jsem strašně zvědavý jak to bude pokračovat. Snad se dočkám dalších dílů :)
Citovat
0 #6 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)FentyXX 2015-11-30 03:24
Nemám slov, prostě úžasný :) určitě chci vědět jak to bude dál, takže prosím pokračování!! :)
Citovat
0 #5 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)Mike 2015-11-29 16:06
Veľmi dobré. Teším sa na pokračovanie ;-)
Citovat
-2 #4 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)svatý otec 2015-11-28 13:33
za mě příliš rozvláčné a dost pasáží vyloženě balastních, až na hranici nudy; ta shrnující konstatování vypravěče jsou asi nejhorší ... jinak akce dobrá
Citovat
+1 #3 wow super poviedkah2o_polo 2015-11-26 23:36
Prečítané na jeden dych dobre napísane len tak ďalej teším sa na pokračovanie
Citovat
0 #2 SkvěláTheo 2015-11-26 14:59
pauza... před dalším dílem vesnické ságy?
Citovat
+2 #1 Odp.: Kdo je Mike, Joshi? (aneb další sex po skypu)Ch. 2015-11-26 14:19
Naprosto promyšlené, chytlavé a okouzlující. Za mne určitě pokračovat! :)
Citovat