• Filip Svlečený
Stylromantika
Datum publikace27. 1. 2016
Počet zobrazení3243×
Hodnocení2.40
Počet komentářů7

Byl jednou jeden otec a ten měl dva syny, dvojčata. Chlapci se jmenovali Jan a Marian. Už jako malí byli oba tak roztomilí, že jim nikdo neřekl jinak než Jéňa a Mařena.

Matka s nimi již nežila. Bydlela v domově pro choromyslné, kam se dostala poté, co nachytala svého muže v lese, když mu dřevorubec ze sousedství dělal to, co on jí v ložnici dělal tak málokdy. Mysl nebohé ženy to nedokázala unést a nadosmrti ochořela.

Macech

Otec nechtěl být na chlapce sám, tedy si svého dřevorubce nastěhoval do chalupy. Chlapcům však nastaly krušné chvíle. Macech je neměl příliš v lásce, hleděl si jen jejich otce. Ba ani do ložnice je již nepouštěl, ač tak rádi se svými rodiči postel obývali. Nyní už mohli jen ve své vlastní světnici nocovat.

Byli by rádi věděli, proč je otec s macechem do své ložnice nepouštějí. Ale jednoho dne, bylo jim již 18 let, odvážili se klíčovou dírkou sledovat, co se v té ložnici děje. Chlapce to vzrušilo a začali ve své světnici stejné věci provozovat.

Taktéž chodili do postele zcela vysvlečeni, taktéž si vzájemně svá čerstvě vzrostlá mužství osahávali a olizovali. Zprvu vždy tyto kratochvíle končily brzy, neboť oběma brzy z údu vytékala bílá tekutina. Avšak časem dokázali jeden druhému své tvrdé mužství do zadní části vstrčit, tak jak to viděli u otce a macecha, a teprve pak nechat bílou tekutinu vytéci, a velmi brzy se naučili tuto činnost ovládat tak, aby trvala déle a přinášela jim větší potěšení.

Jezírko

Ale toto spokojené období netrvalo dlouho. Macech jednoho dne nakázal otci, aby chlapce zanechal v lese a už se s nimi nevracel. Submisivní otec svého dřevorubce musel poslechnout. Odvedl chlapce do lesa, došli k lesnímu jezírku a tam prohlásil: „Chlapci, nyní se zcela vysvlečeme a vykoupeme se v tomto krásném jezírku.“

Chlapci se zaradovali, vysvlékli se a skočili do vody. Otec se taktéž vysvlékl, chvíli s nimi ve vodě dováděl a pak prohlásil, že je na něj voda studená, ať tedy chlapci ještě chvíli skotačí, že na ně počká na břehu.

Chlapci ve vodě dováděli, pod vodou si dráždili svá tvrdá mužství a ani si nevšimli, že otec sebral své i jejich svršky i spodky a zmizel. Svršky i spodky obou chlapců měl totiž přinést svému dřevorubci zpět, jako důkaz, že se chlapců nadobro zbavil.

Když již se byli chlapci ve vodě vydováděli, vylezli na břeh a nikde neviděli ani svého otce, ani své oděvy. Inu, asi nějaký šprým, domnívali se chlapci, počkáme tedy. A čekání si zkrátili vzájemným strkáním svých mladých ocasů do svých mladých zadečků.

Chaloupka

Otce se však ani po vzájemném uspokojení nedočkali. Již se stmívalo a oni neměli tušení, kudy se vrátit domů. Vyšplhali tedy na nejvyšší dub v okolí (borovice byly, pravda, vyšší, ale pro jejich nahá těla byl dub přívětivější), rozhlédli se a spatřili nedaleko osvětlenou chaloupku.

Vypravili se tedy k ní. Chaloupku osvětlovaly ze všech stran hořící louče. Zvenku byla zdobena nějakými rytinami. I přistoupili chlapci k rytinám blíže a viděli, že zobrazují výhradně vysvlečené muže, vždy s tvrdým mužstvím, jak to znali od sebe i z pohledu klíčovou dírkou do ložnice svého otce, avšak v různých pozicích a situacích, které ještě neznali.

Hlas

Oběma nad těmi rytinami opět ztvrdla mužství. Bezděčně každý z nich uchopil to svoje do dlaně a začal si ho třít. Když tu náhle se ozval mužný hlas: „Kdopak si to tu honí čuráky?“

Chlapci sice nevěděli, co je to čurák, ale ihned se domysleli, že to bude ten úd, kterým se čurá. A protože si je oba třeli, pochopili ihned, co znamená „honit si čuráka“. Ihned si přestali „honit čuráky“ a jeden z nich pravil: „To nic, to jenom vichr z hor…“ – „Ach vichře z hor, ty mě dráždíš!“ zvolal mužný hlas a utichl.

Chlapci chvíli počkali. Hlas již se neprojevoval a jeden z chlapců navrhl: „Nebudem si tedy ty čuráky honit, ale sát.“ Stále vzrušeni u těch rytin, začali si svá mužství, o kterých nyní věděli, že se jim dá říkat tím hezkým slovem čurák, sát.

A tu se náhle opět ozval mužný hlas: „Kdopak si to tu kouří čuráky?“

Chlapci sice dosud znali slovo „kouřit“ jen s představou otce a jeho doutníku, avšak metaforická podobnost kouření doutníku a sání „čuráka“ jim ihned došla. Přestali si tedy kouřit čuráky a nyní oba najednou zvolali: „To nic, to jenom vichr z hor…“ – „Ach, vichře z hor, ty mě dráždíš!“ zvolal mužný hlas a utichl.

Chlapci se nyní báli si honit čuráky i kouřit čuráky, ale jejich čuráci potřebovali u těch vzrušujících rytin pokračovat v nějakém dráždění. I začal Jéňa Mařenovi strkat svého „čuráka“ do zadečku, po chvíli se vystřídali a po chvíli se vystřídali zas.

A tu se náhle opět ozval mužný hlas: „Kdopak mi to tu mrdá čurákem něčí prdel?“

Chlapci sice neznali slovo „mrdat“ ani slovo „prdel“, ale ihned jim došlo, že to, co právě dělají, je „mrdání prdele“. Nedokázali toho však v tu chvíli zanechat a jen střídavě volali: „To nic…“ „To jen vichr…“ „Vichr z hor“  „Mrdej mě, vichře!“ „Mrdáš mě jak vichr!“

Borec

A tu náhle z chaloupky vylezl borec, taktéž vysvlečený, se vztyčeným čurákem, přistoupil k chlapcům a pravil: „Já vám dám, vichr z hor, vy si tady mrdáte u mojí chaloupky! Marš dovnitř, oba vás vymrdám sám!“

Chlapci byli jako uhranutí borcovým čurákem a krásným tělem a okamžitě poslechli. Vlezli mu do chaloupky a těšili se, že jim borec oběma vymrdá prdel. A tak se také stalo.

Borec je oba střídavě mrdal, až je z toho prdele bolely. Když už to na něj přišlo, vzkřikl: „A teď otevřete držky, nastříkám vám do nich svou mrdku!“ Chlapci lačně nastavili svá ústa, neboť již tušili, že „mrdkou“ označuje borec svou bílou šťávu. A vskutku – borec si ještě chvíli honil čuráka a nakonec z něho začala stříkat mrdka a oba ji museli hltat. Bylo jí skutečně hodně, víc než by oba dohromady byli schopni vystříkat.

„Skvělé, hoši, udělám z vás stejného borce, jako jsem já,“ pravil borec a chlapci se zprvu zaradovali. Avšak podivili se, když borec odešel z oné světnice a zamkl mříž. Zůstali spolu ve světnici, kde nebylo nic než dvě pryčny na spaní a celá jedna stěna byla jenom mříží se zamykacími vrátky. Žadonili, aby je borec pustil, ale ten se jim jen vysmál a počal si připravovat večeři, přičemž se mu čurák mezi nohama houpal.

Naštěstí dostali celkem slušný příděl večeře, bylo tam spoustu masa i brambor a chutné to bylo. Znaveni usnuli na svých pryčnách.

Režim

Nazítří je borec probudil a nechal jim ve světnici vydatnou snídani. „Musíte se pořádně najíst, mrdáci, abyste měli sílu. Čeká vás hodně práce a hodně mrdání.“

Hoši se najedli a pak je čekala těžká práce v lese a na zahradě. Nemohli nijak utéci, neb je borec dlouhým lanem za nohu k chaloupce přivázal. Po práci prohlásil borec, že je čas na mrdání, a musili oba chlapci nechat se mrdat. Poté s borcem musili oběd připravit, po obědě byli nuceni odpočívat a poté je borec odvedl do jiné světnice, kde je učil různá železa zvedat a pracovat s nimi. Říkal tomu posilování. Po posilování opět přišel čas na mrdání, pak příprava večeře a nakonec „večerní mrdání“.

A tak to bylo každý den. Práce byla postupně těžší a těžší, stejně jako železa, která při posilování chlapci musili zvedat, a i čas mrdání byl pokaždé naplněn jinak.

Zrání

Hoši se od borce naučili různým technikám mrdání i různým novým slovům. Postupně se naučili říkat slova jako prcat, šukat, šoustat, píchat, jebat, vopíchat, vojet, vymrdat, vojebat a další, své ocasy již uměli pojmenovat nejen jako čurák, ale i péro, pták, kokot či vocas, o šourku již nemluvili jako o pytlíku, ale jako o pytli či koulích nebo kulkách, a naučili se i další slova, jako  nadržený, ztopořený, tvrdý, jebání, šukání, stojí mi, chci tě, sex, soulož, anál, orál, žalud, předkožka a vůbec spoustu užitečných výrazů.

I jejich těla zaznamenala postupně značný vývoj. Měli krásné kozy i bicáky, široká ramena, pekáč buchet na břiše, vymakané nohy, a díky jakémusi séru se jim oběma značně vyvinul penis i šourek. S takovým tělem se nestyděli stále chodit nazí a jeden druhému se značně líbili. Avšak litovali, že je takto nemůže vidět nikdo jiný.

V sexuálních praktikách za pár měsíců stali se mistry, uměli dlouho mrdat a taktéž nechat se mrdat, v šukání ve trojici dokázali bravurně zvládat libovolnou roli, ba i nechat se píchat dvěma čuráky či píchat ve dvou jednoho borce.

Svého borce zároveň milovali a zároveň nenáviděli. Udělal z nich chlapy s krásnými těly a krásným vybavením, ano. Ale zároveň je stále věznil a oni toužili poznat něco jiného, toužili se ukazovat, toužili mrdat s dalšími borci, ale nebylo jim to dovoleno.

Za tři roky

Tři roky takto s borcem žili, každý den pracujíce, posilujíce i mrdajíce. To už jim bylo 21 let.

Avšak když je borec začal učit techniky svazování, napadlo je to. Co kdyby se borci zachtělo přijmout při svazování pasivní roli? I řekli mu: „Milujeme tě oba vroucně, borče, a milujeme tvé mrdání. Nezatoužil jsi nikdy, mrdáku jeden, aby tě dva mladí borci jako my svázali a řádně vopíchali?“

Borec koukal jako z jara. „Ach ano, toužím po tom již dávno.“

„I my po tom toužíme, svážeme tě a vymrdáme ti oba najednou prdel, že se z toho posereš, co říkáš?“

„Ach ano, udělejte mi to,“ řekl borec, a to neměl dělat.

Bratři ho přivázali za ruce i nohy k pryčně, oba ho důkladně vymrdali, své mrdky mu nacákali do očí, pak vzali provaz, obtočili mu ho kolem koulí a vší silou táhli, až mu čurák i s koulemi upadl…

Svoboda

Hoši popadli borcova odříznutého čuráka, nalezli nůž, kterým se odřízli od lana přivázaného k nohám, rozbili okno a vyběhli vstříc svobodě…

Utíkali rovnou za nosem, nebo spíše rovnou za čurákem, a dorazili k tomu jezírku, kde je otec opustil. Vysáli ještě z borcova čuráka poslední semeno a pochovali ho pod památným dubem. A jelikož byl bílý den, snadno nyní nalezli cestu domů.

Návrat

Na zahradě se zrovna opaloval svlečený macech. Spatřil hochy a zvolal: „Hej, kocoure, jacísi krásní švarní mládenci k nám přišli, vyjdi ven, vojedeme je!“

Otec vyšel ven a své syny ihned poznal, ačkoli byli k nepoznání. Stali se z nich totiž muži, s pěknými čuráky i koulemi, s vypracovaným tělem a erotickou jiskrou v oku. Otec však své syny vždy pozná. Objal je, potřásl jim péry, otočil se k příteli a pravil: „Jsou to mí synové a tobě se líbí… Přijmeš je již?“

„Ano, přijímám je, jsou krásní a ztepilí… Celí po tobě, kocoure. Pojďme si na přivítanou společně zamrdat!“

A tak se také stalo. Všichni čtyři si společně zamrdali. A jestli někomu z nich neupadnul čurák, mrdají tak dodnes.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

-3 #7 Na co?Jävla Bög! 2016-02-26 21:39
Cituji cmeli60:
Samozřejmě se nejdou kritici ,ale já chválím. Gay vzory neexistují a v pohádkách jsou téměř výhradně heterosexuální vzory. Teplé pohádky - proč ne ? Buďme hrdí !!! :roll:

Na co prosím máme být hrdí? Na doživotní stigma? Na neustálý "boj o přežití"? Na neustálou obhajobu sebe sama před sebou, před světem? Na doživotní zranitelnost, kdykoliv si a kdokoliv vzpomene? Nechte aspoň ty pohádky na pokoji, když už je svět v naprostým bordelu a všechno vzhůru nohama ...když už máme tolik naloženo a musíme se s tím umět vyrovnat, tak aspoň ty archetypy a vzory nechte na pokoji, nemáte právo je měnit.
Citovat
0 #6 Odp.: O Jéňovi a Mařeněcmeli60 2016-02-26 20:00
Samozřejmě se nejdou kritici ,ale já chválím. Gay vzory neexistují a v pohádkách jsou téměř výhradně heterosexuální vzory. Teplé pohádky - proč ne ? Buďme hrdí !!! :roll:
Citovat
+1 #5 Díky za komentářeFilip Svlečený 2016-02-09 10:44
Vidím, že pohádky se tady moc nechytají. Uznávám, že je to nezvyklý útvar a ne každý to ocení. Mám ale i další, úplně odlišné povídky, a ty snad by mohly mít lepší hodnocení...
Citovat
+1 #4 KontroverzeFull.of 2016-02-08 23:03
Já inteligentní kontroverzi naopak beru. Na "Mrdej mě, vichře!" si občas během dne vzpomenu, což je nakonec to, co se počítá :-) Ta schopnost lidi zaujmout. Takže za mě fajn!
Citovat
+1 #3 GigaPerverzJävla Bög! 2016-02-03 17:47
Vůbec nevím, jestli je dobrý, byť negativním komentem, tady podporovat další publikaci tohodle autora, ale když už se ptáš, tak říkám, že mě obecně teplý pohádky přijdou naprosto úchylný a tohle, je GigaPerverzní úchylárna, jejíž smysl jsem vůbec nepochopil. Ani proč to vzniká a ani pro koho to vzniká. Toliko můj soukromý názor a podle hvězdiček asi neni ani ojedinělej. Buďte zdrávi všichni, mír a respekt!
Citovat
+1 #2 Odp.: O Jéňovi a MařeněJenda 2016-02-03 12:29
Rozhodně zajímavý literární útvar, jako povídka na vyhonění to není, ale celkem originální podobenství (možná nezamýšlené) ano :-D v některých hodnotících kategoriích je to na 5 hvězd..
Citovat
+1 #1 KrutopřísnéLeckdo 2016-02-02 21:31
Tak tohle je opravdu krutopřísné :lol: Nejvíc mě dostalo: „Mrdej mě, vichře!“ „Mrdáš mě jak vichr!“ :lol: Dost se to vymyká místní tvorbě a zatím to očividně u ostatních nenašlo úplně pochopení. Docela rád bych si od tebe přečetl i jiný žánr. Může to být dost zajímavé ;-) Vyzývám ostatní ke komentování, neříkejte, že vám to nepřišlo ani trochu vtipný :P
Citovat