• Paul
Stylklasika
Datum publikace8. 2. 2016
Počet zobrazení3970×
Hodnocení4.86
Počet komentářů5

Obrovský černý nádherný hřebec se vzpíná ve výběhu a za improvizovanou uzdu se ho tam snaží udržet ještě něco mnohem krásnějšího. Kluk tak pětadvacet, oblečený jen v jezdeckých kalhotách a holinách. Jeho široká a svalnatá ramena se zatínají, jak se snaží vší silou udržet rozdováděného koně, který se nechce podřídit jeho příkazům.

Všechno kolem voní sluncem a senem, ale já bych nejradši vběhnul do té ohrady a nasál všemi svými smysly vůni toho samce.

Zatím mi ale zdrženlivost dovoluje jen koukat na to, jak jeho obnažená hruď a všechny svaly na ní předvádějí v dokonalé harmonii poloerotické představení, jehož hlavní ideovou linkou je: podmaním si každého a tohohle koně jako prvního. Stojí rozkročený naproti supícímu hřebci, jeho svalnaté tělo mu poskytuje dokonalou stabilitu a on ji využívá k neoblomnému přidržení uzdy takovým způsobem, že zvíře už začíná chápat to, že jemu podlehnout prostě bude muset. To já bych podlehnul i bez uzdy a to i navzdory tomu, že několik kožených popruhů a ohonů jsem na svém nahém těle dnes už pocítil. Ale pohled na urostlého samce, který polonahý a zpocený úspěšně krotí zvíře, které je mnohem větší než on, prostě vypíná v mém mozku pud sebezáchovy. Proto stojím jako uhranutý opřený o dřevěné hrazení výběhu a sleduji ho, a štve mě to, že on ani jednou nepohlédnul mým směrem.

Zato majitel farmy, který mě sem po jednání s Richardem přivedl, se na mě lepí od prvního okamžiku, a to nejen pohledem.

Po chvilce sledování krocení neposlušného hřebce se ke mně naklání: „To je Markus a kupodivu ten hřebec ho jako jediného akceptuje, i když se jmenuje César… Ale neboj, my si vyjedeme na klidnějších zvířatech!“

„To se mi ulevilo!“ házím na něho úsměv a snažím se být příjemným společníkem, abych to tu Richardovi nepokazil.

To už mě ten chlapík táhne za ruku do stájí.

Vcházíme otevřenými vraty dovnitř a mně se už v nich podlamují kolena. Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko živému koni, jako právě teď. A má fascinace tímhle místem pokračuje, nasávám vůni sena, koní a kožených sedel a popruhů, které tu všude visí. Následuji farmáře a oba se zastavujeme až u dvou běloušů, vyvedených z kotců, které osedlává starší chlapík. Ten s naším příchodem hlásí svému šéfovi, že za chvilku budou koně připraveni na vyjížďku. Jsem nádherou a ušlechtilostí těch zvířat tak uhranutý, že automaticky přistupuji k jednomu z nich. Upřeně si navzájem koukáme do očí a já cítím jeho zájem o mou osobu, pofrkává a natahuje ke mně nozdry. Hladím ho po sametové kůži a dlaní sjíždím dál po krku až na svaly jeho nohou a nemohu se nabažit síly, která se v jeho těle skrývá.

Z mého chvilkového opojení mě vytrhává chraplavý hlas toho koňáka: „Na… Dej mu tohle…! Líbíš se mu,“ a podává mi nakrojené jablko.

Nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo a jen uhranutě sleduji to dokonalé nevinné stvoření, které  držím za uzdu, a to, jak mi žere z dlaně.

„Šéfe…! Šéfe! Už zase…! Musíte jít se mnou!“ s křikem vbíhá do stájí mladší kluk oblečený do zablácených montérek a holin, a my se na něho všichni otáčíme.

Farmář, který mi stojí za zády, po chvíli vyštěkává: „Co…?! To snad…!“

Pak se ale rychle  otáčí zpátky ke mně: „Promiň, Paule, ale tu vyjížďku budeme muset minimálně odsunout… My tu máme od včerejška problém s jedním býkem.“

Poslední slova doříkává už ve vratech a v nich za okamžik mizí.

„To je škoda… Jsi nádhernej!“ povídám šeptem tomu nádhernému bílému stvoření přede mnou a hladím ho po hlavě.

Je mi ale jasné, že sám se jen tak na projížďku bez svolení majitele vydat nemůžu, a tak se i já otáčím a vycházím ze stájí ven na dvůr.

„Tak co vyjížďka?“ srážím se tam s akorát procházejícím Richardem.

„Nic!“ klopím oči do země a otírám dlaň o triko: „Farmář letěl někam za bejkama.“

Richard mě bere otcovsky kolem ramen: „Tak pojď místo toho se mnou na oběd!“ a snaží se mě povzbudit dobrým jídlem. Já ale nemám na jídlo ani pomyšlení, protože můj mozek a celé tělo mi ovládá jedno jediné, a to pohled do výběhu, kde před chvílí Markus krotil Césara, ale ten je teď prázdný. Marně do něho pokukuji po Markusovi i Césarovi.

„Šéfe, já nemám hlad, já se najím až na tý další farmě,“ snažím se proto získat čas na to, abych mohl pátrat po Markusovi a alespoň ho ještě jednou zahlédnout.

Richard se staví přede mě: „Tak víš, co? Já na tu poslední farmu sjedu sám a ty tu počkej na tu vyjížďku! Ten farmář si ji taky rád dá třeba i později, když tu na něho počkáš. Já tě pak vyzvednu cestou zpátky… Co ty na to?“

Oči se mi po jeho návrhu rozsvítily, ale přesto se snažím ovládat své libido a být za profesionála: „No, ale co ty tam sám?!“

Následuje Richardův ironický úšklebek: „Snad nejsem malej kluk a hlavně, jak sám víš, tam jde už jen o doladění, a těch pár škrtů ve smlouvě umím udělat i sám,“ čímž naprosto zřetelně prozrazuje to, že nehodlá ztrácet drahocenný čas a čekat na mou odpověď. Otáčí se a odchází směrem k autu. „Buď na mobilu!“ ještě dodává z otevřených dveří, nasedá do auta a to se pomalu rozjíždí směrem k výjezdu ze dvora.

„Ty vole! Co teď?!“ letí mi hlavou, protože naproto netuším, kde je farmář, a nikoho jiného tu neznám. Jediné místo, které mě přitahuje, je ohrada výběhu pro Césara, proto se k ní přesouvám, opírám složené ruce o nejvyšší dřevo a zasněně koukám do míst, kde ještě před chvílí stál ON. A i když zírám do koňské ohrady, nemyslím na koně.

Ani jsem si během zastřeného přemýšlení o Markusovi nevšimnul, že se ke mně blíží César.

Z přemýšlení mě vytrhává až silné frknutí následované velice hlasitým zařehtáním. Pomalu se přesouvám do vzpřímeného postoje a jediné, co registruji, je ohromné černé zvíře stojící přímo naproti mně. Můj strach se synchronizuje s pohledem na mocně pulzující nozdry, které mám těsně před obličejem, a s upřeným pohledem jeho temně hnědých hlubokých očí. Ty mě probodávají vražedným výrazem jasně říkajícím: „Co se mi opíráš o tu ohradu, ty červe!“ Ten pohled je doprovázen vzpomínkou na informaci, že tenhle obrovský černý divoký ďábel je ochotný tolerovat ve své blízkosti jen Markuse, a to já bohužel nejsem.

César rozzlobeně kopytem udusává hlínu pod sebou a já v nohách cítím otřesy, které tím vyvolává. Proto se pomalu pouštím ohrady a ustupuji o krok dozadu. César ale nebere mou reakci za dost adekvátní a krok, který jsem udělal, podle všeho nepovažuje za dostatečný, a tak zvedá nohu znova. K mému překvapení už však netluče kopytem o zem, ale rychle se přibližuje k ohradě, prostrkává svou obrovskou hlavu jejím hrazením a tlamou mi jde po dlani, kterou mám teď na úrovni jeho hlavy. Jsem vyděšený jako panic před prvním mrdem a zároveň fascinován živočišnou dominancí, které je César schopný.

Další dávku dominantního chování dostávám zezadu do uší: „Nehýbej se! On tě chce poznat!“ slyším za sebou hluboký mužný hlas, který ihned přidává otázku: „Neměl jsi v tý ruce nedávno jabko?“

A stejně tak, jak jsem k zemi přikovaný Césarovou bezprostřední blízkostí, jsem do nehybnosti zafixovaný povelem, který jsem dostal od toho hlasu za mými zády, proto se neodvažuji ani otočit hlavu, abych se podíval na toho, kdo mě oslovil, a kdo se to ptá na to jablko. Jen ze mě tiše, abych Césara nevyprovokoval k nějaké nechtěné reakci, vypadává:

„Měl… Je to problém?!“

„Ale vůbec ne! Dej mu taky!“ povídá neznámý hlas a v mém zorném poli se objevuje dlaň s půlkou jablka. César ji zahlédnul také a jeho velké oči plné emocí se stejně jako ty mé stáčí k dlani s jablkem. I když by stačilo, aby pohnul hlavou, a mohl by pohodlně sežrat to ovoce i s tou dlaní, která ho nabízí, ale on jen nehnutě stojí. Jeho oči se zakoukávají zpátky do těch mých a on opravdu čeká na to, až mu to jablko nabídnu já. Pravou rukou proto opatrně sahám do dlaně, která se ke mně natahuje ze zadu, César nervózně odfrkává a stahuje hlavu trochu dál ode mě.

Jak se ale jablko ocitá v mé otevřené dlani, ihned se k ní přibližuje, a i když by mi mohl díky své velikosti ukousnout celou rukou a pomalu by to ani nevěděl, jen lehce zuby bere kus jablka a se stále prostrčenou hlavou skrz ohradu ho žere. Kopytem u toho lehce hrabe hlínu pod sebou a já cítím, že se uklidnil, proto se pomalu přibližuji levou dlaní k jeho hlavě a hladím ho po čele a po hřívě.

César chvíli spokojeně drží a pak pomalu stahuje hlavu zpátky do výběhu, a jako bych tam už vůbec nebyl, odbíhá pryč. Já jen konsternovaně zírám za ním a nemůžu pojmout všechny dojmy, které to ve mně zanechalo.

„Dobrý? Jsi statečnej!“ ozývá se opět ten hlas, ale tentokrát přichází z míst po mém pravém boku. Otáčím hlavu jeho směrem a mým tělem projíždí něco, co jsem už dlouho nezažil. Celou bytostí vnímám souběžně teplo i chlad, strach i odvahu, chtíč i romantiku a všechno se to mísí v mlžném oparu, kterým se ke mně prodírá svalnatá pracka. Už jen pohled na žíly a šlachy na ní v mém mozku aktivuje silnou chuť na mrd, ale ke smůle mého mozku ta pracka patří k tělu, které způsobuje totální destrukci mého hlavního procesoru. S dalším pohledem už jen cítím, jak mi mozkovnou prolétává pár jisker a já už neslyším, nevidím a jen vnímám vůni, dech a Markusův hlas: „Ahoj. Já jsem Markus!“ je krásnější, živočišnější a k sežrání ještě víc, než když jsem ho uviděl poprvé.

Přivírám dokořán otevřenou pusu: „Já… Já vím!“ vyzkratování mého mozku způsobilo to, že se mi jeho přítomnost okamžitě vrazila do rozkroku a já nejsem schopný inteligentně reagovat.

„Zajímavý jméno!“ pochechtává se Markus, který poznal mé rozpaky.

„Paul!“ vyštěkávám proto vzápětí a podávám Markusovi pravou ruku, kterou mám trochu oslintanou od Césara.

Silný stisk jeho pravice doprovází: „Líbil ses mu! Od jinýho než ode mě si nevezme.“ Pomalu mou ruku pouští: „Ale normálně u toho tolik neslintá!“ směje se a otírá ruku do kalhot.

„Promiň… Já si toho ani nevšimnul.“

Markus mi zabodává vyzývavě pohled do očí: „To je v pohodě, já mám rád, když samec slintá!“

„A sakra," letí mi hlavou a s tím i představa toho, jak oslintávám já jeho ohon, což ale náhle přerušuje pípnutí jeho hodinek a po něm laškovné Markusovo: „Ale, ale podívejme!“ kroutí hlavou a hází u toho na mě úsměv, který říká i beze slov vše potřebné.

Já se svých hodinek ani neodvažuji dotknout, protože pro mě je tenhle nadsamec jednička s milionem hvězdiček a tisíckrát podtržená, a nechci si kazit své nadšení nějakou nudnou informací o jeho statusu číslo sedm, nebo možná víc, nebo míň, sakra mně je to jedno, hlavně si s ním chci pořádně zamrdat!

Levou nohu zvedám na spodní dřevo ohrady a natáčím se k Markusovi: „Jo, to jsem celej já… A z tebe fakt slintám.“

Ten se nezdržuje další zbytečnou společenskou konverzací: „Chceš se projet?“

Pohledem sjíždím zpátky do výběhu a pokládám ruce na vršek ohrady: „Já nemůžu, slíbil jsem společnou projížďku farmářovi!“ Jsem totiž vlastně v práci a tohle bych neměl dělat.

Neměl, ale budu asi muset!

Markus mě chytá za ruku: „Ten se tu jen tak neukáže, včera toho bejka řešili až do noci a dneska to nebude jiný… Pojď!“ volnou rukou otevírá vstup do výběhu, který je hned vedle nás, a táhne mě dovnitř za Césarem.

„Moment… Na něm?!“ zapírám se chodidly do ušlapané hlíny.

„Jasně! To je nejlepší kůň široko daleko a je tak velkej, že na něm pohodlně pojedem oba!“ skoro až nechápavě odpovídá Markus na mou vyděšenou otázku.

"Já jsem ještě mladej, já nechci umřít!" letí mi hlavou, protože z mohutného svalnatého Césarova těla a extrémně sebejistého chování jde strach. Ten se ale asi zřejmě objevuje i v mých vyděšených očích, proto se Markus na chvíli zastavuje a kouká do dálky na Césara.

„Neblázni… To je ten nejhodnější kůň na světě, jen nesnáší blbce a poseroutky a drží si je dál od těla.,“ snaží se mě uklidit Markus.

Na mě to ale nějak nezabírá: „Nekecej… Kdybys mi nestál za zádama s tím jabkem, tak by mě rozcupoval i přes tu ohradu.“

„No, to máš asi pravdu!“ s ledovým klidem dodává Markus a táhne mě dál do Césarova výběhu a čím dál tím blíž k němu.

Jsem vyděšený, ale zároveň vzrušený, protože Markus je nádherný silný samec, který se mi očividně chce dostat do těla. A tak jako u každého takového borce, dříve nebo později podlehnu. A jeho dominanci jsem podlehnul už dávno, proto přestávám klást odpor.

Jsme skoro u Césara, který nás už zaregistroval. Otáčí se na nás a pomalu nám jde naproti. Markus se zastavuje a já s ním, Césara necháváme přijít až k nám, ale najednou je to úplně jiné zvíře než to, které bušilo kopytem do hlíny a snažilo se mě vystrkat od jeho ohrady. Svou obrovskou hlavou se přibližuje až ke mně a lehce mě s ní atakuje, až skoro ztrácím rovnováhu.  Odfrkuje, klepe hřívou a po několika okamžicích dělá něco, při čem se ve mně všechno zastavuje. To obrovské zvíře se totiž těsně přede mnou staví na zadní, jakoby už se nemohlo dočkat, až vyrazíme.

„Dobrý! Tak jedem!“ radostně vykřikuje Markus, jako by projevená Césarova náklonnost byla zároveň jeho svolením.

***

César běží jako o život, s vypětím všech svalů a šlach ve svém obrovském těle. Cítím mezi stehny jeho sílu a teplo, které sálá z jeho sametové černé kůže. Stejnou sílu, dominanci a teplo cítím u Markuse, na kterého se lepím zezadu jako klíště a silně se k němu tisknu. Objímám jeho široký hrudník a dlaněmi se ho držím za dokonale tvarovaná prsa. Cítím, jak mu tuhnou bradavky a mně ohon. To musí cítit i on, protože se rozkrokem tlačím na jeho zadek a právě pohyb běžícího koně způsobuje to, že se čím dál tím víc vzrušuji.

Tvář mám přitisknutou na Markusova záda a užívám si jeho dokonalou hebkou kůži vonící senem a nadrženým chlapem. A Markus je kus chlapa přesně podle mých představ a svým chováním ty představy posouvá do úplně jiné dimenze vnímání, protože to, jak umí zkrotit Césara, mě nepopsatelně uchvacuje a imponuje mi. To obrovské zvíře, na které se všichni ostatní bojí jen podívat, on ovládá jen šikovně svázaným lasem místo ohlávky a jezdí na něm zásadně bez sedla, tak jako právě teď se mnou.

César s námi přeběhnul tryskem rozlehlou louku stáčející se do údolí k řece, u které teď zastavuje a sklání hlavu k průzračné vodě, aby se napil. Markus ale improvizovanou uzdou zvedá jeho hlavu zpátky a César poslušně čeká,  až sesedneme. Markus mu sundává laso z hlavy a on se  teprve po tom dychtivě vrhá do skotačících vlnek nehluboké říčky.

Markus pohupuje lasem v ruce: „Půjdem taky?“ a z jeho pohybů je jasné, že to nebyla otázka.

Zouvá holiny a až podezřele lehce ze sebe stahuje jezdecké kalhoty, pod kterými je na ostro.

Pohled je to fascinující a mě už z něho úplně ztvrdnul. Dychtivě ze sebe proto stahuji triko a  kalhoty, které  se mi ale zasekávají o ztvrdlý ohon.  Markus se jen usmívá a s výrazem, že se ho mé vzrušení netýká, spouští kalhoty ke kotníkům. Výraz obličeje je jedna věc, ale rozkrok druhá, a v jeho případě mnohem výraznější. Ten jeho se totiž ozdobil tak nádherným ztopořeným ohonem, až se mi z toho podlomila kolena. Trčí mým směrem a já bych se k němu nejradši ihned rozběhnul a vykouřil ho.

Ale Markus je rychlejší, než já stíhám rozdýchat svůj úžas nad jeho překrásným mužstvím. Z lasa, které před chvíli sejmul z Césarovy hlavy, uvazuje oko a hází ho po mně. Na první pokus se trefuje, laso se okem natahuje na mé nahé tělo a těsně se obepíná až kolem mého pasu. Markus tahá za druhý konec lasa, tím oko utahuje a jako bezbranné dobytče si mě teď jako správný kovboj přitahuje několika tahy k sobě.

S posledním krokem se odhodlávám k tomu, na co jsem měl před chvílí neukojitelnou chuť a přiklekám pod jeho dominantní rozkrok. Nad obličejem mi ční žilnaté mohutné péro a pusu pomalu přitahuji k jeho koulím, pěkně vyvěšeným mezi svalnatými stehny. Lehce je jazykem dráždím a hypnotizovaně pozoruji to, jak Markusův nalitý ohon pulzuje s každým dotykem mého jazyka, proto jeho koule beru do pusy a laskám je rty. Z ohonu mu začínají vytékat masivní výtoky touhy a on si mou hlavu přitahuje lasem, které pěvně svírá v dlaních, blíž a blíž do rozkroku. Po chvíli pouští laso, chytá mě za zátylek a mou hlavu si dlaní tlačí na koule. Užívá si teplo a vlhko mé pusy a zanedlouho mi do ní strká i maximálně ztvrdlý ohon. Olizuji mi s radostí každý milimetr té nádhery a s chutí polykám jeho roztoužené výtoky.

Markus mě ale náhle zastavuje, zvedá mě z podřepu, ve kterém jsem skončil, a za laso, které mám stále obmotané kolem pasu, mě táhne do vody. Voda kolem nás proudí a její síla dráždí naše už dost vzrušené ohony a koule. Markus mě chytá za pas, přitahuje si mě k ústům a vášnivě mě líbá, jeho vášeň se však nesoustředí jen na mé rty, ale i na zadek. Objímá mě oběma rukama a drží mě pevně za obě půlky, prsty mi lehce masíruje anál a zespoda dráždí kořen ohonu. Zakusuji se mu do rtů a on z toho dobře chápe, že jsem připravený.

Ani jsem si nevšimnul, že během toho nás pomalu posunul k velkému balvanu, ležícímu uprostřed řeky, tvořícímu miniostrůvek, ale teď už jsme na něm. On se o něj opírá zadkem a pomalu pozadu vylézá z vody, já ho následuji a velice rychle se dostávám do podřepu nad jeho ztopořený ohon. Klekám si a tím na něho nasedávám. Vše se to odehrává v dokonalé souhře našich těl a vášnivých polibků. S prvním zásunem se mi Markus zakusuje do spodního rtu. Ta bolest je větší než tlak, který cítím v análu, protože už jsem z dopoledne dostatečně povolený, a proto si jeho agresivitu užívám víc než zásun samotný.

To ale Markusovi nestačí, oběma rukama chytá oko obtočené kolem mého pasu a naráží si mě za něj na ohon. Teď už se ale dostal tak hluboko, že to cítím silněji než jeho kousance. Sténám a snažím se trochu vymanit z bolesti a tlaku, který mi to způsobuje. Markus je ale krotitel a nemá rád, když mu někdo odporuje a neposlouchá jeho povely. Bere proto do rukou volný konec lasa bez oka, mrštně ho protahuje okem na mém pasu a pak do něho u mých boků zamotává svá zápěstí tak, aby mu po vlhkých rukách nesklouzávalo, velice rychle si tak vytváří opratě, kterými mě může ovládat. Upřeně mi u toho kouká do očí a jeho hluboký pohled mi jasně dává najevo, že tuhle jízdu si chce užít naplno.

Ještě na chvilku přitahuje své rty k mým bradavkám a laská mi je, pak se ale zase rychle odtahuje. Roztahuje nohy ještě víc, než je měl roztažené doteď, a přitahuje si mě za laso, které se mi tlačí zezadu na zadek. Prvním přitažením se dostává jeho dlouhý ohon hluboko do mého análu. V uších mi hučí a myslím, že to nebude ševelení říčních vlnek, které poskakují všude kolem nás. Zavírám oči, chytám se oběma rukama za Markusův tlustý šlachovitý krk a snažím se uvnitř porovnat s tím, co do mě hluboko zarazil. On už má ale pocit, že je dávno porovnaný, a proto vzápětí následuje další přitažení za laso a další hloubkový průnik. Můj slastně bolestný křik se nese po proudu řeky a mizí kdesi v nedalekém lese. Jeho intenzita a sexuální podtext nutí Markuse k dalšímu tahání za laso a narážení mého análu na jeho tvrdý ohon.

Už jsem si přivyknul na jeho tloušťku, délku, dominanci i silné rytmické pulzování. A teď už mé smysly neotupuje bolest, ale nepopsatelná rozkoš a slast vycházející z Markusova mrdajícího ohonu, který do mě pouští masivní dávky předmrdky. Cítím to a maximálně mě to vzrušuje, proto i můj žalud, masírující se o Markusovo břicho, pouští dávky vlhké touhy.

Naše ústa splývají ve vášnivých polibcích a razance Markusova tahání za laso se zvětšuje a zrychluje. Zakusuje se mi do rtů čím dál tím hladověji a pomocí lasa si mě divoce nabodává na ohon. Zadek mi přistává na jeho koulích, které tím mačkám, a s následujícím dosednutím cítím, že jsem jim dopomohl k tomu, aby se do mě začaly vyprazdňovat. Markusův ohon do mě pumpuje ohromné množství teplé mrdky a já jí cítím skoro v celém těle. On se zakusuje do mých rtů přesně v rytmu jeho výstřiků a s každým si mě ještě trochu naráží na ohon přitažením za laso. Oba se nedokážeme ubránit slastnému sténání.

Tahle drezůra sálá takovou vášní a intenzitou, že já na svůj ohon ani nemusím sahat, a skoro současně s Markusovým prvním výstřikem posílám i já ten svůj na jeho prsa, další na krk a několik na jeho dokonalé břicho. Markus si ve mně ještě chvíli užívá dozvuky svého orgasmu a nepřestává mě vášnivě líbat a zakusovat se mi u toho do rtů. Já to opětuji a lehkým nasedáváním z něho vytírám zbytky toho, co má ještě v pulzujících koulích.

Ohon  má stále zaražený hluboko do mě a laso, kterým mě přidržuje, nechce jen tak pustit.

Hladím ho dlaní po tváři: „Já se budu muset vrátit, šéf už může být na cestě zpátky.“

Markus hodně pomalu odmotává laso ze svých zápěstí: „Rozumím,“ a uvolňuje mě. „Ale ještě chvilku se zdržet můžeme, to šéf přežije!“ chytá mě za boky, vytahuje ze mě svůj ohon a pokládá mě na záda na vlhký balvan. Naklání se celým svým svalnatým tělem nade mě a jazykem mi sjíždí po bradavkách, přes břicho se dostává k mému ohonu, ze kterého slízává mrdku, která ze mě ještě v malých dávkách vytéká. Levou ruku si u toho roztírá to, co jsem mu nastříkal na prsa. Prsty té pravé mi lehce mne koule a ždímá z nich poslední dávky mé mrdky, a slastně u toho mručí. Hladím ho po jeho krátkých vlasech a užívám si něžnosti, kterými se loučí s mým nahým tělem.

César se na jedno táhlé písknutí vycházející z Markusových rtů vrací z nedaleké louky, kam se přesunul na pastvu, a já se za krátko už zase na jeho hřbetu lepím na Markusova široká záda a držím se jako klíště jeho úzkých boků. Stejně jako já je omytý průzračnou vodou z říčky a skvostně celý voní.

Do návratu na farmu chybí pár metrů. César i přes nálož dvou jezdců ladně rozráží vysokou trávou, kterou je pokrytá celá louka, po které se vracíme. Tisknu se na hebkou voňavou Markusovu kůži a nevnímám okolí, protože po brutálním skoro znásilnění, které mi ráno předvedla dvojčata Manny a Raul, bylo tohle mrdání jako lék, a já si ještě užívám jeho dozvuky, které mi projíždí celým tělem jako elektrické vlny. Ty se ale náhle zastavují, jako by došlo ke zkratu na vedení, a já jen vnímám to, že se pod námi César vzpíná na zadní, v zorném poli stíhám ještě zahlédnout pár koroptví, které asi spaly ukryté ve vysoké trávě, a César je vyplašil. On sám je ale z jejich bleskurychlého a hlavně nečekaného úprku vyvedený z míry a to projevuje tím, že nás oba z Markusem posílá k zemi, a potom už bez nálože mizí ve vratech farmy.

Nejsem si úplně jistý, protože se to celé odehrálo hrozně rychle, a jakoby mimo můj časoprostor, ale přísahám, že jsem zaslechnul, jak něco křuplo. A nerad bych přísahal na svou pravou nohu, ale asi budu muset, protože v ní cítím jakési divné mravenčení, které pomalu přechází v palčivou bolest.

Markus ke mně rychle přiskakuje, ihned po tom, co se sám postavil na nohy: „Dobrý?“

Snažím se nebýt za bačkoru a vstávám: „Myslím, že jo,“ ale hned s prvním pokusem postavit se na pravou nohu je mi jasné, že to dobré není. I přes mou mrštnost mě totiž tenhle pád překvapil, já nedopadnul tak, jak bych chtěl a mám asi vyvrknutý kotník.

Markus mě bez delšího přemýšlení bere do náruče a odnáší mě na farmu, a to s takovou lehkostí, že bych v jeho náručí klidně zůstal na věky.

Je silný, ohleduplný a ještě neskutečně sexy. „Aaaach!“ projíždí mi celým tělem s pohledem na jeho opálenou tvář a strniště, které mám na dosah. To aaaach musí mít ale pokračování, protože mi dochází, že bude malér, a to nejen u Richarda, ale i u majitele farmy, který po vyjížďce se mnou toužil.

Ten právě vybíhá z vrat farmy, protože tam bylo po návratu opuštěného Césara všem jasné, že se Markusovi něco stalo. Farmář se na chvíli překvapeně zastavuje a nechápavě kouká na mě v Markusově náručí. Po chvíli mu ale dochází, co se asi stalo, a úkoluje jednoho z kluků, kteří vyběhli s ním, aby přinesl nějakou dlahu.

Z farmáře se nakonec vyklubává romantik, který přeje lásce a mrdání mladých kluků, a mou tajnou vyjížďku z Markusem bere před Richardem, který se za nedlouho vrací z poslední farmy, na sebe.  

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoPaul Valten
Věk22

Běloch, go-go tanečník a fotomodel

Ostrovan

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #5 Díky kluci!Paul 2016-02-11 08:58
Neboj Filipe do psaní si moc kecat nenechám, ale potěším i Rudolfa II a BBHMM, protože do Markuse jsem se tak trochu zamiloval, takže z mých příběhů jen tak nezmizí. Teď jsem z toho mrdání po farmách dost vyšťavenej, tak si dám chvíli voraz, ale mám toho ještě hodně na vyprávění, takže se brzo zase něco objeví.
Citovat
+1 #4 Jóo .-)Good Guy 2016-02-10 18:30
Laso a bezbranné dobytče - to je super, to mě baví :D
Citovat
+1 #3 Nechal bych ho psátFilip Svlečený 2016-02-10 18:02
Nechal bych Paula psát podle svého uvážení. Píše pěkně, je to vzrušující, myslím, že není třeba radit, jen podpořit...
Citovat
0 #2 Odp.: Já, Markus a CésarRudolf II 2016-02-09 05:07
Mě taky, je to super díl!
Citovat
+4 #1 Odp.: Já, Markus a CésarBBHMM 2016-02-09 03:11
Chtělo by to, abys tam toho Markuse ještě v dalším díle zmínil, protože ta postava se mi nehorázně zamlouvá :)
Citovat