• Saavik
Stylromantika
Datum publikace15. 3. 2016
Počet zobrazení2765×
Hodnocení4.78
Počet komentářů8

Tichou nocí se ozvalo zasténání. Mladík vstal a šel k matčině lůžku. Opatrně jí nadzvedl hlavu a dal jí pít. Potom ženu otočil na druhý bok, sama to už nedokázala. Její oči v propadlé popelavé tváři byly zapadlé a zakryté závojem slz. Ještě před necelým rokem byla silná a zdravá. Pak onemocněla a teď si byla bolestně vědoma toho, že umírá. Její jediné dítě, syn Kristián, byl to jediné, co ji drželo při životě.

Vzala ho za ruku. Chlapec jí ruku sevřel a bolestně si uvědomil, jak je hubená a ochablá. Ještě minulý rok spolu pracovali na malém políčku a chodili do lesa. Matka unesla na zádech téměř tolik dřeva jako on. Ale teď…

Žena zoufale myslela na to, co bude s jejím synem, až tu ona nebude. Její muž odešel do světa za prací a ona o něm už nikdy neslyšela. Jediný, ke komu by se mohl chlapec uchýlit, byla její sestra. Ale ta měla dost svých dětí a mimo to nikdy ani slovem nenaznačila, že by snad chtěla o chlapce pečovat. Přesto, že byla jeho kmotra, nikdy se k němu nechovala nijak hezky.

Kristián, kterému z dětství zůstala dětská přezdívka Ryn, přitiskl rty na matčinu hubenou ruku. Staral se o ni, jak mohl. Teď už nedokázala ani vstát, jak byla slabá. Z měkkého dřeva vyrobil jakési mělké korýtko, které pod matku vkládal, kdykoliv si potřebovala ulevit. Dělal to bez pocitu odporu nebo nechuti. Byla to jeho matka. Jediný člověk na světě, který ho miloval. Když se její rty pohnuly, sklonil k ní hlavu, aby se nemusela tak namáhat.

„Ryne, až umřu, slib mi, že odejdeš. Zkus najít otce.“
„Kdoví kde je. Možná by o to ani nestál?“
„Mimo to, brzy přijdou Turci… Nebylo by dobře, abys tu byl.“
„Ale matko, jak to můžeš vědět?“
„Vím. Cítím to. Slib mi, že hned jak umřu, odejdeš někam daleko…“
„Slibuju. Ale ty neumřeš. Co bych tu sám dělal?“
„Umřu. To víme já i ty. Nebudeš sám. Najdeš si ženu a budeš mít rodinu. Hlavně musíš pryč, do nějakého velkého města. Slib mi to.“
„Slibuju.“

Sotva ráno vyšlo slunce, Ryn vstal, hodil slepicím, nakrmil králíky a připravil matce něco k jídlu.

„Matko, chceš se trochu napít mléka? Je čerstvé, dala mi ho sousedka.“

Když mu matka neodpověděla, dal mléko do stínu, překryl ho dřevěnou pokličkou, sebral hromádku chatrného prádla a šel ji k potoku vyprat. Moc to nešlo, protože neměl nic, jen studenou vodu a trochu mydlice. Klečel na břehu a snažil se vyprat potřísněné prádlo. Bušil do něj klackem, tak jak to vídal u vesnických žen. Kamarádi se mu se začátku smáli a pošklebovali, ale on je ignoroval. Odjakživa se držel trochu stranou, neměl žádného opravdového kamaráda.

Když se vrátil do srubu, padla na něj podivná tíseň, jakési zlé tušení. Podíval se k matčině lůžku. Nikdy mrtvého neviděl, ale teď okamžitě poznal, že matka zemřela. Zaťal zuby, ale rty se mu zkřivily pláčem a brada se mu roztřásla. Klesl k lůžku na kolena a přitiskl rty k chladnoucí ruce. Vzal ženino tělo do náručí a přitiskl je k sobě.

„Maminko… Maminko…,“ plakal a slzy padaly na hliněnou podlahu.

Sám nevěděl, jak dlouho tak seděl, hlasitě vzlykal a kolébal se s matčiným tělem v náručí. Nakonec vysílený pláčem klesl k mrtvé a usnul…

Když se probudil, bylo už slunce vysoko na obloze. Ve srubu se objevily první mouchy. Vstal, přes matčino tělo natáhl plachtu a šel k tetě. Byla to jeho jediná příbuzná ve vesnici.

„Co chceš?“ zabručela na něj, když vešel do jejího srubu.
„Moje matka zemřela…“
„A proč mi to říkáš? Jdi za knězem.“

Pohřeb byl rychlý a tichý.

Ale když Ryn řekl, že odejde, vzpomněla si náhle matčina sestra na dluh. Ne snad peněžní, to by jí nikdo neuvěřil. Ale tvrdila, že sestře půjčila zrní. Bylo to jen její slovo proti chlapcovu.

Ale vesnická rada v čele s knězem rozhodla, že Ryn musí dluh své matky odpracovat. A tak se z něj stal jakýsi tetin nevolník. Staral se o kravku a kozy, pracoval na poli. Teta mu dávala jídlo a dluh kupodivu nemizel, ale rostl. Vždyť prý sní víc, než odpracuje.

Lidé ve vesnici brzy začali mluvit o tom, že chlapec je hubený jak lunt a hlad mu kouká z očí. Občas mu soucitné sousedky podstrčily kus placky, občas některý z chlapců nevydržel pohled na jeho toužebné oči a kručení v žaludku taky nešlo přeslechnout a podělil se s ním o svůj oběd. A na pastvě tajně upíjel od krávy. Neměl hrníček, lehal si pod krávu a pil teplé sladké mléko rovnou ze struku. Ale brzy toho měl dost. Nechápal, proč ho teta u sebe tak drží. Věděl, že matka za žádné zrní nedluží. Rozhodl se, že uteče hned, jak to bude možné.

Ale teta s ním měla své plány a jen ona věděla, proč chce, aby tam byl.

Byla hluboká noc a všechno spalo. Jen v nedalekém lese se čas od času něco pohnulo. A najednou se z lesa vynořili jezdci na koních a blížili se ke spící vesnici. V čele jel ataman, jakýsi vojenský velitel. Zvedl ruku, vydal tichý povel a vzápětí se ozval dusot kopyt. Do vesnice se vřítili Turci.

Když začalo vycházet slunce, stáli všichni vesničané před svými sruby a vysoký muž s dlouhým knírem chodil pomalu okolo a jednoho po druhém si prohlížel.

Přišel čas "devširme", neboli daně z krve… Turci odváděli jednou za čas z příhraničních oblastí mladé chlapce. Přinutili je přijmout islám a udělali z nich své vojáky. Žili v jakýchsi táborech, kde prošli tvrdým vojenským drilem. Doslova jim vymyli mozky a udělali z nich poslušné a oddané bojovníky. Těmto mladíkům se v turečtině říkalo "yeni cari", to jest noví vojáci. Mezi lidmi v příhraničí se vžilo slovo janičáři. Povětšinou to byli slovanští zajatci. Téměř nikdy se nestalo, že by se nějaký chlapec vrátil. Byli často velmi bojovní, krutí a bez zábran. Začalo se říkat „Poturčenec horší Turka“.

A Ryn rázem pochopil… Teta ho chce nastrčit za svého syna. A přesně to se i stalo. Teta tvrdila, že její nejstarší syn je Ryn. Jenomže když ataman uviděl vyhublého kluka, jen odmítavě mávl rukou. Co s takovým? Za vojáka se nehodí.

Vtom se k němu naklonil muž se světlými vlasy, který jim sloužil jako tlumočník. Něco tiše řekl. Atamanovi se musela ta rada zdát dobrá, protože se zasmál, a pak už bez dalšího postrčil Ryna k vybraným chlapcům. A žena dostala to, po čem tak toužila. Tabulku s podivnými značkami, která potvrzovala, že jeden syn z této rodiny už byl odebrán… To stačilo k tomu, aby zabránila případnému dalšímu odvodu svého vlastního syna.

Ryn stál jako omámený. Vesnicí se nesl křik a pláč. Jen pro něj nikdo neplakal… Konečně ataman usoudil, že mu neunikl ani jeden vhodný mladík, a dal povel k odjezdu. Chlapci poslechli jako v transu. Nikdo se nevzbouřil. Poslušně šlapali jeden za druhým. Byli k sobě připoutaní a šli celou noc. Když druhý den ráno zastavili u jakési říčky, padli na zem, kde stáli, a usnuli.

Ataman jim nechal potom donést vodu a každý dostal jídlo. A pořád zůstali spoutaní. Ani na okamžik nezůstali bez dozoru. Čas od času byli přivedeni další chlapci. Když se jeden pokusil v noci utéct, nechal ho ataman ubít před očima ostatních jedním z vojáků k smrti. Poté se už nikdo o útěk nepokusil…

Sotva překročili tureckou hranici, přinutili Turci chlapce, aby jeden každý zopakoval podivnou větu, které sice nerozuměli, ale pro Turky zjevně nějaký význam měla. Nikdo z nich netušil, že pronesením věty „není Boha mimo Alláha a Mohamed je jeho prorokem“ se stali formálně muslimy. Od té doby je nutili pětkrát denně se po rituálním omytí vrhat tváří k zemi a modlit se. Nutili je opakovat slova, kterým nerozuměli a jejichž význam by tak jako tak nechápali. Kdo byl přistižen, že se modlí ke "starému" Bohu, toho potrestali.

A pak se v dálce objevily hory. Vysoké a porostlé stromy a hustým lesem. Ryn si pomyslel, že pokud bude možnost úniku, tak to bude tady.

Do tábora, který si Turci postavili u potoka, přijela skupina asi deseti mužů. Byli zarostlí a špinaví. Ne snad, že by jejich dosavadní průvodci vypadali vlídně, ale na rozdíl od horských lupičů a otrokářů, tzv. Basmačů, vypadali jako jehňata. Ataman a velitel basmačů se přivítali jako staří známí a sedli si k ohni. Rokovali, jedli a pili kávu. Zdánlivě přátelské povídání, ale neslo v sobě také obchodování.

Druhý den ráno si lupiči začali prohlížet hochy, které jim přivedli. Vybírali jim ty slabší, kteří by se stejně jako vojáci moc neuplatnili. Ale ještě vždycky se dali prodat jako otroci… Pokud jim nějaký chlapec padl do oka, strhli z něj šaty a důkladně ho prohlédli. Jestli je rovný, nebo jestli nemá na těle nějaké jizvy a znamení. Takový by se hůř prodával.

Ryn se otřásl děsem a odporem, když ho loupežník zkoumal jak zvíře na trhu. Zuby, svaly, dokonce i pohlaví. Trochu mu to přimělo dobu, kdy s nimi ještě žil otec a kupoval koníka na práci na poli. Zkoumal a prohlížel ho skoro stejně. Basmač mu vrátil chatrné spodky a košili a popohnal ho ke skupině vybraných chlapců. Každý dostal na krk oprátku spojenou se sousedem. Pokud by utekl jeden, začal by škrtit všechny. Ale hoši byli už tak zdecimovaní, že šli jako ovce…

Druhý den vyšli časně ráno, dokud slunce tak nepálilo. Cesta vedla už jen vzhůru a chlapci padali únavou. Basmači občas některého kousek svezli. Ale ne ze soucitu. Čím víc kluků přežije, tím víc vydělají. Ostatně ztráty budou i tak.

Z dáli se ozvalo bečení ovcí. Basmači zastavili a jednoho poslali obhlédnout situaci. Čerstvé maso přijde vždy vhod. Stádečko ovcí a jehňat hlídali jen mladý chlapec a asi sedmileté děvčátko. Opodál se pásl kůň. Když se muži vyřítili z úkrytu, popadl chlapec holčičku, doslova ji hodil na koně a pleskl ho po zadku. Kůň vyrazil tryskem pryč. Pasáček se postavil zlodějům. Jeho jediná zbraň byl bič a klacek, ale on se statečně bránil proti mužům, kteří okolo něj kroužili jako jestřábi.

Bavila je ta hra. Věděli, že kluka tak jako tak dostanou. A s ním i jeho stádo. Holčičku nechali. Pro tentokrát měla štěstí, ale radost z toho neměla. Věděla, že bratříček se pro ni obětoval a že ho už nikdy neuvidí. Po snědých tvářičkách jí tekly slzy. Ještě, že kůň trefil sám.

Muži se pomalu přibližovali. Kruh okolo Dinaha se uzavíral. A on se rozhodl, že svou kůži neprodá lacino. Odhadl, který z mužů je náčelník, a vší silou po něm švihl bičem. Muž zařval a chytil se za tvář. Mezi prsty mu začala téct krev. Vzduchem se mihla zahnutá šavle… Ale nedopadla. Živý měl hoch větší cenu. Jen ho proto srazil na zem. Lupiči sehnali stádečko, Dinaha přivázali k ostatním a hnali se dál do hor.

TÁBOR BASMAČŮ

Po táboře chlapci chodit mohli, ale mimo něj ani na krok. Sedali většinou ve stínu dhákového stromu a vyděšeně se tiskli jeden k druhému. Dinah seděl stranou. Nerozuměl jim a oni nerozuměli jemu. V čase modliteb se sice modlili, ale jenom proto, že jim to poručili. Navíc v jejich očích nebyl zajatec jako oni, ale Turek jako jejich věznitelé. Jediný vlídný pohled, který občas zachytil, byl od Ryna. Ryn byl jediný ve skupině z jejich vsi, kterého si basmači odvedli. Ostatní chlapce neznal.

Když Ryn viděl, jak Dinah sedí sám, schoulený do klubíčka, bylo mu ho líto. Jistě myslí na rodinu, na domov. Jistě cítí stejný stesk a strach jako ostatní. Je to Turek, ale je to člověk. Občas si k němu sedl a zkoušel se s ním domluvit. Nejdřív jim to moc nešlo, protože každý se snažil toho druhého naučit svou řeč. Ale nakonec si Ryn uvědomil, že možná bude lepší, když se naučí mluvit on. Přece jenom to vypadá, že tu zůstane na hodně dlouhou dobu. Jistě se mu naskytne možnost útěku, ale to může trvat i několik let…

Po čase se dokázali domluvit už celkem obstojně. Pro ostatní chlapce se tím ale stal Ryn jakýmsi odpadlíkem. Bylo mu to jedno. Stále víc času trávil s Dinahem. Dokonce spolu i v noci spali. Každý chlapec dostal tenkou pokrývku, ale noci v tureckých horách jsou chladné. A tak se naučili spávat dva dohromady. Dvě pokrývky hřejí víc než jedna.

A tak i Ryn a Dinah si zvykli spávat v noci spolu. Trávili spolu celé dny a ve studené noci se k sobě tiskli, aby se zahřáli. Dinah vzpomínal na rodinu a občas tiše plakal. Ryn ho vzal do náručí a začal ho konejšit a hladit. Trochu ho překvapilo, že Dinah to opětuje. On byl přece už velký a neplakal. Ale líbilo se mu to.

Oddávali se té podivné hře každou noc. Jaksi podvědomě tušili, že toto je zakázáno. Ale jejich těla jako by ten zákaz usvědčovala ze lži. Jemně si hráli jeden z druhým, Rynovy prsty se vydaly na průzkum. Dinahovy černé oči polekaně zamrkaly, ale nijak se nebránil, když si ho Ryn jedné měsíční noci podmanil, a dal se mu bez jediného protestu nebo podivení.

A tak v táboře lupičů a otrokářů spojila láska dva chlapce, kteří by se za běžných okolností nikdy nesetkali.

Velitel basmačů občas stihl podmračeným pohledem Dinaha, ale zatím se mu za svou jizvu nemstil. Ale to se mělo brzy změnit…

Ryn s Dinahem plaše chránili svoji lásku. Nedokázali si představit, co by se stalo, kdyby to vyšlo najevo. Stejně jako ostatní chlapci, postavili si i oni bokem přístřešek z větví a tam spali. A něžně se milovali. Nebo se jen tak hladili a dotýkali se jeden druhého. Už věděli, že je povedou na trh s otroky. Oba se báli, že je rozdělí. Ale nikdy o tom ani jeden nemluvili. Oba napadlo, že to raději nebudou ani přivolávat.

Jednoho dne přišel do tábora basmačů vysoký hubený muž. Otrokáři vybrali asi deset chlapců a odvedli je do pevného hliněného domu, který byl jinak prázdný. Nebyl to ale výběr náhodný, jak by se snad mohlo zdát, všichni chlapci měli jedno společné. Pokusili se o útěk. Když je basmači chytli, vypálili jim na paži značku. Jiný trest zatím nedostali. Jediný bez značky byl Dinah.

Ryn se dobrovolně nabídl výměnou za jednoho z chlapců, protože chtěl za každou cenu zůstat s Dinahem. Ale lupič ho kopancem odehnal a slíbil mu pořádný výprask, jestli se ke hliněnému domku jenom přiblíží. Byl to jediný domek, který měl dveře. A ve dne v noci tam seděla stráž.

Jediný, kdo směl dovnitř, byl ten podivný muž, který večer přišel bůhví odkud. Velitel ho uvítal ale jako dávného známého a dlouho do noci seděli spolu u ohně a o čemsi rokovali. Muž dával chlapcům sám jídlo a vodu, ale jen přesně odměřenou mističku. Stěží čtyři hlty. A k jídlu suché kukuřičné placky.

Čtvrtý den byli chlapci úplně dehydratovaní. A žízeň je trápila víc než hlad. Ryn se v jakémsi podivném tušení, že se chystá cosi hrozného, ometal okolo domku, ale stráže nikdy neopustily své místo ani na okamžik.

Pátý den, brzy ráno, kdy se ještě pára srážela u pusy, vyhnali všechny chlapce ven a museli se postavit do kruhu. Potom přivedli houfek z domku. Ke každému se postavil jeden basmač. Náčelník přistoupil k Dinahovi. V jeho dosud dětských očích uviděl šílený strach…

Chytil hocha za rameno a smýkl jím do kruhu. Dinah se opatrně podíval po rukách okolo stojících chlapců. Ale nikdo z nich nedržel kámen. Ani u nohou žádné neměli. Takže ukamenovat je nechce. Co tedy? Bičování?
„Všichni se budou dívat. Jestli se cestou do města někdo pokusí utéct, dostane stejný trest!“
Muži povalili Dinaha na zem a strhli z něho oblečení. V té chvíli začal Dinah křičet a kopat. Ale čtyři muži byli silnější než chlapec. Ryn se vyděšeně díval. Co se děje? Co se stane? Co mu budou dělat, že tak křičí? Nebo co si myslí, že mu budou dělat? Hodil očkem po náčelníkovi. Na jeho tváři se usadil nehezký škleb.

Dva muži přivázali zoufale křičícímu Dinahovi ruce ke kolíkům vraženým v zemi. Druzí dva mu zvedli a pokrčili nohy. Cizinec sáhl do vaku a vytáhl cosi, co vypadalo jako vejce na noze. Natřel to tukem a ne právě šetrně zasunul do chlapcova řitního otvoru. Byl to jeho vynález a on byl na něj patřičně hrdý. Chlapcům často během zákroku, na který se chystal, povolily svěrače. A tohle tomu zabránilo.

Kývl a muži roztáhli hystericky křičícímu chlapci nohy. Do klína mu chrstli vědro ledové vody. Muž vytáhl z misky s pálenkou tenký řemínek a podvázal mu varlata, která předtím odtáhl co nejvíc od těla. Pak je třemi rychlými řezy oddělil a hodil opodál stojícím psům…

Zvuk,který se vydral z Dinahova hrdla, srazil Ryna doslova na kolena. Příšerný zvuk, víc vytí než nářek se nesl nad lesem. Ryn měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Ranhojič beze spěchu pečlivě sešil zbytky tkáně a kůže k sobě. Zmítající se Dinah ztratil na chvíli vědomí. Ale ještě zdaleka nebyl konec…

Ranhojič popadl jeho penis, scvrklý krutou bolestí i dávkou ledové vody, natáhl ho a prudce sekl zahnutým nožem. Prsty sáhl přímo do rány a krvácejíc tkáň rozevřel, pak vsunul do drobného otvoru předem připravené duté rákosové stéblo a ránu vypálil speciálně vytvarovaným železem. Ozval se příšerný, nelidský řev.

Pomsta náčelníka basmačů byla dokonána…

Kvílení ubohých chlapců naplnilo celý les. I když věděli, že je to nemožné, pokusili se svým věznitelům vytrhnout a utéct. Ale basmači byli nemilosrdní. Za kleštěnce se platilo víc, tak musí jít ohledy stranou.

Dinaha křičícího bolestí odtáhli do domku. Pomocí dlouhého řemenu provlečeného za zády mu svázali ruce, mohl ležet na zádech s rukama podél těla, ale nemohl si sahat na ránu. Ryn beze slova utíkal za ním. Tentokrát mu nikdo nebránil. Věděli, že Dinah neuteče. A příšerné divadlo je zajímalo víc než hlídání Ryna. Kdyby teď chtěl, mohl by odejít. Ale on místo toho klečel u přítele a s očima rozšířenýma hrůzou se díval, jak se svíjí v křečovité agónii, plné bolesti.

Konečně milosrdná mdloba dala chlapci chvíli oddechu. Ale to už se z venku nesl šílený křik dalšího z mučených chlapců. Basmači je nosili dovnitř, jednoho po druhém. A házeli je na zem jako kusy dřeva.

Ryn objímal Dinaha a zoufale čekal na každé jeho nadechnutí.

„Neopouštěj mne, bratříčku… Přece mně tu nenecháš samotného, co bych si bez tebe počal?“

Odpoledne přišel ranhojič a odstranil zátky. Zapálil si opiovou dýmku a přinutil každého z chlapců, aby několikrát vdechli omamný kouř. Trochu jim to ulevilo, ale nijak zvlášť. Do rána dva z chlapců zemřeli. Ryn si bez nejmenších výčitek přivlastnil jejich oblečení, oni ho už potřebovat nebudou, ale on ano.

Ryn běhal mezi domkem a potokem a chladil těla chlapců, rozpálená horečkou. Nosil jim pití a dával jídlo. Když nakoukl při převazech ranhojiči přes rameno, zjistil, že jediný Dinah podstoupil ten příšerný zákrok se vším všudy. Ostatním jen odstranili varlata. Dostal přísný zákaz dát Dinahovi vodu, ale voda bylo to jediné, o co ho Dinah pořád žádal. A tak šel k potoku, nabral si plnou pusu vody a přitiskl své rty na Dinahovy, rozpraskané žárem horečky. Po malých doušcích mu dával pít. Dinah byl napůl v bezvědomí, ale když ucítil v ústech vodu, reflexivně polkl.

Na jídlo byly jen suché kukuřičné placky. Ryn je máčel ve vodě, dokud z toho nebyla kaše, a protože neměl nic jiného, krmil Dinaha pomocí prstů. Rákosový stvol měl Dinah zasunutý až do močového měchýře, nemohl tedy ovládat své vyprazdňování a horká, krvavě zbarvená moč mu tekla po nohách. Leptalo to ránu, takže každé močení vyvolalo novou bolest.

Po několika dnech ranhojič rákos odstranil. S tím, že teď už se všechno hojí a dál to záleží na chlapcích. Ostatní už dokázali vstát a vrávoravě udělali pár kroků. Ale Dinah jen ležel a plakal. Ryn ukradl koňskou houni, vypral ji a přikrýval přítele, aby se vypotil. Omýval a ošetřoval ho bez pocitu jakéhokoliv odporu, či ošklivosti, jako kdysi nemocnou matku.

Konečně ho sliby a prosbami přiměl, aby vstal. Ochablý svěrač povolil a na zem vytryskl proud moči. Dinahovi trvalo skoro tři týdny, než se zase naučil své tělo ovládat. Celé dny seděl nebo ležel a skoro nemluvil. V noci spal Rynovi v náručí a ze sna plakal. Věděl něco, co Ryn ne. I kdyby si je nějakým zázrakem koupil oba jeden pán, nikdy se neuvidí. Otroci z harémů ven nechodili. Stejně jako dívky, které tam žily.

ODDĚLENI

Trh v Cařihradu… Všude zboží, křik, spousta lidí. A sem přivedli basmači své otroky. Přesto, že vykleštění chlapci jeli na voze, nikdo jim nezáviděl… Jeden z mužů teď chlapce popoháněl, aby nepřišli pozdě. Chlapce z vozu odváděl k bílému stanu, stojícímu bokem. Ostatní měli jít dál.

Dinah se se zoufalým pláčem vrhl k Rynovi. Hoši se objali a Ryn se pokusil prosit, aby je prodali spolu. Ale basmač neměl na jejich výlevy náladu ani čas. Z celé síly kopl Ryna do boku a on, i s Dinahem v náručí, spadl na zem. Uhodil se do hlavy a začala mu téct krev.

Basmač popadl vzlykajícího chlapce a odtáhl ho ke stanu. Poslední, co Dinah viděl, byl Ryn v tratolišti krve. Snažil se vykroutit a volal ho jménem. Ale otrokář ve stanu ho popadl a vtáhl dovnitř…

Když se basmač vrátil, nad Rynem se skláněl štíhlý muž. Podle oděvu obchodník. A podle tváře Ind. Jmenoval se Ráma a kdyby chtěl, mohl by si koupit půl města. Ale nikde se svým majetkem nechlubil. Moc dobře věděl, že to může být nebezpečné. Nikdy se do ničeho nepletl, ale teď musel. Vždyť Velký Buddha řekl, že všichni tvorové jsou si rovni. A že každý dobrý čin se odrazí v příštím životě.

Sklonil se nad světlovlasého chlapce. Když se otevřely jeho modrozelené oči, stáhlo se mu hrdlo bolestivou vzpomínkou.

„Koupím toho otroka. Kolik?“
„Ale …“
„Nebo bys byl raději, abych všem svým známým tady řekl, že tvé zboží je na nic?“
„To přece nemůžeš!“
„Já? Klidně.“

Ind hodil na zem hrst mincí, zdvihl chlapce a přehodil ho přes koně. Ryn sice nerozuměl, co si říkají, ale pochopil, že tento muž je od této chvíle jeho pánem. Zlomeným hlasem ho začal prosit za Dinaha. Jenomže když mu muž odpověděl, poznal s hrůzou, že mluví jinou řečí než basmači z hor a než ho naučil Dinah… Zoufale ukazoval k bílému stanu. Ale muž jen zavrtěl hlavou. Buďto nerozuměl, nebo nepotřeboval eunucha. Ryn si zakryl rukama tvář. Zoufale se rozplakal. Sbohem, můj malý bratříčku…

Do bílého stanu vstoupil zarostlý Turek. Prohlížel si jednoho chlapce po druhém. Konečně mu zrak padl na Dinaha. Ve tváři měl dosud vepsané nedávno prožité utrpení. Otrokář se přitočil k váženému zákazníkovi. Věděl, že tento muž zásobuje harémy sultánových synů… A s takovým je vždycky lépe vyjít a zajistit si jeho náklonnost.

„Něco tu pro tebe mám, Nejvyšší. Pro službu u odalisek našich pánů se bude jistě hodit.“

Odtáhl Dinaha bokem a předvedl jeho změnu… A nezapomínal řečnit. Takhle zmrzačení chlapci se obvykle na nic jiného nehodili. Jen do harémů. Proto se snažil, aby prodal. Turek si chlapce prohlížel a neříkal nic. Viděl, že má oči plné slz. Možná by se dobře hodil k té ubrečené holce, kterou koupil před chvílí. Koza… Může být ráda, že ji koupil pro mladého sultána. Taky mohla skončit na poli, nebo jako služka. Každá dívka v harému měla svého eunucha. Ale ti starší a zkušenější se občas snažili využít oblíbenosti dívek ve vlastní prospěch. Ledasco by mohla favoritka sultánovi našeptat. Ale ne vždy se to muselo hodit taky Mustafovi. Obvykle to skončilo pořádným výpraskem a chvilku byl klid.

Ale nová dívka a nezkušený eunuch, ti si nebudou nic vymýšlet. Muž vstal a tentokrát si Dinaha prohlédl důkladně. Velká jizva byla naběhlá a hrála rudě fialovou barvou. Mustafa pocítil soucit s chlapcem, který podle všeho ještě nedávno běhal po horách a hrál si s kamarády. Po menším smlouvání, které přerušovalo pití kávy, se s otrokářem domluvil a chlapce si odvedl.

Dinah se rozhlížel, jestli mezi otroky neuvidí Ryna. Ale neviděl nic. Dokonce i krev už zmizela. Hladoví psi ji slízali. Jen bokem ležel kamínek s několika rychle tmavnoucími skvrnami. Dinah se shýbl a třesoucí se rukou ho zdvihl. Sevřel kamínek v pěsti. Věděl, že se ho nevzdá, ani kdyby mu tu ruku měli useknout…

Mustafa si sice všiml, že kluk něco sbírá, ale moc se tím neobíral. Na tržišti se občas daly na zemi najít drobné mince.

Pacholci už čekali. Mustafa nastoupil do vozu, kde se choulila dívenka s vlasy černými jak uhel. Dinaha posadil před jednoho z mužů na koně. A obrátil se k sultánovu paláci.

Tam zavedl oba do oddělené části paláce, tzv. harému. Když zapadla těžká vrata, měl Dinah pocit, že musí zemřít. Věděl, že z těchto míst živý nevyjde. Už nikdy neuvidí Ryna… Do smrti bude zavřený tady. Ramena se mu roztřásla pláčem a pro slzy ani neviděl, kudy a kam ho vedou.

Ani dívka nevypadala, že by se dvakrát radovala. Velkýma vyděšenýma očima se dívala okolo sebe. Když pro ni přišla jakási žena a řekla, aby šla sní, poslušně ji následovala.

Dinah zůstal nerozhodně stát. Ale i pro něj přišli. Musel se vykoupat, ostříhali mu vlasy, depilovali všechny chloupky na těle a konečně dostal po dlouhých měsících čisté oblečení. Když se uviděl, napadlo ho, že je škoda, že Ryn ho viděl vždy jen špinavého. Při té vzpomínce mu hrkly zase do očí slzy.

Když přišel do místnosti, která byla vyhrazena eunuchům, beze slova padl na lehátko a obrátil se tváří ke zdi. Ramena se mu třásla pláčem. Stesk mu sevřel srdce jako železná pěst. Uvědomil si, že vlastně ani neví, jestli Ryn žije. Ale pevně doufal, že ano. Ta myšlenka byla to jediné, co ho drželo při životě.

Během pár dní se zapracoval. Dívka se jmenovala Nunufar (Leknín) a byla to dcera arménského obchodníka. Jedné noci přepadli lupiči karavanu jejího otce a ji unesli. Co se stalo z ostatními, netušila. Tedy tušila, ale nechtěla na to ani pomyslet…

Dinah u ní trávil stále více času. Ne proto, že jí byl přidělen. Ale proto, že se u ní cítil dobře. Ani Nunufar zatím moc nevyhledávala společnost jiných. Byla vystrašená z toho, co ji čeká. Mimo to, hlavně starší dívky, braly každou novou jako sokyni ve svém postupu.

Když Mustafa naznal, že se děvče dalo do pořádku, oznámil její příchod. Každý z mladých sultánů měl manželku a všichni měli i děti. Ale mít i harém patřilo jaksi ke zvyklostem života. Přišli se na přírůstek podívat.

Dinah se skrčil v koutku, že ho ani nebylo vidět. Nahá, chvějící se dívka stála před třemi muži. Ti na to moc nedbali, prohlíželi si ji a dotýkali se jejího nahého těla. Neptali se, zda je panna, to se rozumělo samo sebou. Slzy studu a beznaděje jí padaly na květovaný koberec. Konečně dva muži odešli.

Třetí jí na krk pověsil červeně obarvenou stužku a na ní dřevěnou destičku se značkou. Stal se jejím pánem. Mlčky ukázal na postel. Když se nepohnula, popadl ji za rameno a ne právě šetrně do ní strčil. V té chvíli uviděl Dinaha.

„Co tu ještě děláš?! Ven!“

Dinah zůstal stát za dveřmi. Uslyšel rychlý pohyb těl a zoufalý křik, plný bolesti. Zakryl si uši, ale nepomohlo to. Když slyšel Nunufar, vrátily se mu vzpomínky na vlastní zmrzačení a na tu mučivou bolest. A na přítele, který ho ošetřoval. Zděšeně sebou cukl, když mu někdo položil ruku na rameno. Za ním stál Malik. Jeden z mála, s nímž se trochu spřátelil.

„Rychle, vodu, a potom pána musíš omýt. O ni se postará otrokyně.“

Dinah vděčně přikývl. Věděl, co má dělat, ale teď by si na to sám nevzpomněl. Když potom klečel před mladým sultánem a omýval mu zakrvácené přirození a stehna, nedokázal ovládnout chvění svých rukou. Když ho osušil, vstal muž tak prudce, že se miska s růžově zbarvenou vodou překotila a Dinaha polila. Zasmál se tomu a odešel. Chlapec jen zaťal zuby a šel se převléct.

Když se vrátil k Nunufar, byla u ní otrokyně. Omývala ji ale tak nešetrně, že dívka vykřikla bolestí. Stará Kurdka na ni zavrčela jak pes. Dinah ji prudce odstrčil.

„Běž. Já sám.“

Žena odešla, aniž se ohlédla. Dinah opatrně dívku omyl. Byla v takovém stavu, že jí stejně bylo jedno, kdo se jí dotýká. Mimo to věděla, že je to eunuch. Krev pořád tekla. Když uviděl smotek cupaniny, pochopil, že ji má položit dívce mezi nohy.

„Děkuju ti. Jsi moc hodný.“
„Zkus spát. Já vím, že to bolí.“
„Jak bys mohl? Jak bys mohl vědět, jaké to bylo…,“ začala plakat.

Dinah ukázal mlčky na svůj klín. A ona si uvědomila, že mladý otrok má za sebou zkušenost mnohem horší…

Venku se setmělo. Vyměnil cupaninu a lehl si na kobereček u postele. Zůstane tady. Kdyby něco potřebovala. Už skoro usínal, když ucítil jemný dotek na rameně. Posadil se. Dívka nadzdvihla cíp své pokrývky.

„Pojď sem, Dinahu. Na zemi ti bude zima.“

Poslechl. A od té doby spávali spolu. Vyprávěl jí o svém "starším bratrovi". A ona o své rodině. Za normálních okolností by se turecký pasáček koz a dcerka z bohaté rodiny arménského kupce ani nepotkali. Teď si noc co noc usínali v objetí a jejich slzy se mísily.

Dokud dívka křičela a zoufale se bránila, navštěvoval ji její pán často. Ale když to vzdala a ležela s jedinou myšlenkou, ať už si to udělá a jde, omrzelo se mu to a našel si jinou hračku.

Dinah u sebe pořád nosil kamínek. Skvrnky krve už dávno nebyly vidět, protože jak se ho pořád dotýkal, hladil a líbal, postupem doby se smyly. Nunufar se ho jednou zeptala. A on jí všechno řekl. Mluvil o své velké lásce a dívku napadlo: „Aspoň má na co vzpomínat…“

Pokud mohl, byl Dinah s Nunufar. Do harému nesměl jiný muž než sultáni, ale Mustafa byl výjimkou. Jako chlapec vyrostl a byl vychován v kastě mamlůků. Ti, vzhledem k tomu, že žili v jakési čistě mužské rodině a ženy prakticky neviděli, řešili svou tělesnou touhu stykem s chlapci. Sami původně otroci, ale teď už téměř svobodní lidé, malé otroky nakupovali a cvičili. Chlapci oslovovali dospělé muže jako otce a považovalo se za samozřejmé, že uposlechnou jakýkoliv pokyn.

Chlapci to buďto pouze trpěli, nebo, jako Mustafa, naopak vyhledávali. Z řad mamlůků si sultán a jeho synové vybírali své tělesné strážce, bezmezně jim věřili a oni jim byli stejně bezmezně oddáni. Když sultán zjistil, že je Mustafa velmi chytrý, dal ho patřičně vzdělat a pověřil ho správou pokladnice.

Mamlůkové nezakládali rodiny, nelákalo je to tedy až tak hromadit majetek. Samo sebou, že občas mu nějaký zlaťák uvízl za nehty, ale ne tolik, kolik by možná kradl ten, kdo by měl kupu dětí a několik náročných manželek. Mustafu dívky nezajímaly o nic víc než každé jiné zboží, které kupoval pro sultána. Zato ho velmi přitahovali mladíci, které kupoval k ostraze harému. Vybíral si urostlé, zvlášť hezké mladé muže. Sultánův harém přece nemůžou hlídat nějací chudáčci, že ano.

A z mladých kleštěnců si doslova vytvořil jakýsi harém v harému. Dinah ale rozhodně netoužil po jeho zájmu a dobře věděl, že dokud bude u Nunufar, Mustafa si ho nezavolá.

Ale v noci, když všechno spalo, sedal u okna a hleděl do tmy. Díval se na měsíc a v duchu se ptal, jestli se na něj dívá i Ryn. Možná je tak unavený, že spí. Ale on doufal, že Ryn dostal hodného pána. Možná, že teď taky sedí u okna a dívá se na stejné hvězdy a na stejnou oblohu. A vzpomíná. Určitě, určitě vzpomíná. Znovu a znovu líbal kamínek a jeho tělo se chvělo steskem i touhou. Ano, i on cítil tělesnou touhu, ale nebylo jak ji utišit…

Vzpomínal, jak se dívali na měsíc v táboře. Jak ho Ryn držel okolo ramenou, jak si leželi v náruči. Hnědé oči se mu zalily slzami a on tiše šeptal to podivné slovo, které ho Ryn naučil: „Bratříčku… Bratříčku…“

RÁMA

Mohan Parsa Ráma San byl Ind. Jeho děd přijel kdysi s dvěma oslíky a několika velbloudy. Jeho otec začínal už jako dobře zavedený obchodník. A on zdědil talent po něm. Nikde se ovšem nechlubil. Věděl, že to by mohlo být nebezpečné.

Když se teď díval na chlapce s ovázanou hlavou, honily se mu myslí vzpomínky… Bolestné i krásné zároveň.

Byl ještě kluk, když otec koupil na trhu otrokyni odkudsi ze slovanských zemí. Přivedl ji i s jejím synem. Druhé dvě děti jí vzali a prodali. Bylo mu jí líto, když viděl, jak pláče a zoufale k sobě tiskne své poslední dítě. Koupil ji, i když v podstatě otrokyni vůbec nepotřeboval. Když se Ráma podíval tomu klukovi do očí, vzpomněl si na pohádky, které mu zpěvnou hindštinou vyprávěla stará matčina chůva.

„Tam, v srdci Gáróských hor, na úpatí hory Bák a na břehu tajemného jezera Mál…“

Přesně tak si představoval barvu jezera. Chladně modrozelenou. Nedokázal pořádně vyslovit jméno nového kamaráda, a tak mu začal říkal Yan. Znělo to skoro stejně. Dokud byli kluci, lítali, hráli si a zlobili. Otec nic nenamítal, i když to byl jen syn otrokyně. Věrný přítel je často lepší než pytlík zlaťáků.

Později spolu chlapci jezdili na koni, chodili na lov, koupali se v řece. Po očku se pozorovali. A jejich oči se stále častěji setkávaly v dlouhých pohledech.

Jednou, když leželi nazí pod stromem a sušili se, zvedl se Yan na lokti a tiše řekl: „Jsi tak krásný…“
Sklonil se nad něho a políbil ho. Oba věděli, že porušili nepsané pravidlo. Jakési věky dané tabu. I když buddhismus lásku mezi dvěma muži vysloveně nezakazuje, pokud je oboustranně souhlasná.

Buddhismus nezakazuje nic, co lidem přináší potěšení a jinému to neubližuje. A v hinduismu se dokonce mluví o třetích lidech. O lidech, kteří jsou jakousi směskou obojího a styk s nimi se nepovažoval za nic špatného. Vysloveně zakázán byl v obou směrech jen incest.

Rámův otec byl hind a syna vedl k témuž. A matka a chůva byly buddhistky, chlapec tedy vždy slýchal, že všichni lidé jsou si rovni a žádné živé bytosti není dovoleno ubližovat. Proto v líbání pokračovali. A ve zkoumání nahého těla toho druhého. Nemínili si přece nijak ublížit, právě naopak…

Yan byl větší a silnější. Sklonil se nad svého přítele a po chvíli laskání připravil jeho tělo na svůj vstup. Přesto, že byl obdařenější, než drobný Ind, Ráma necítil téměř žádnou bolest. Naopak. Bylo to tak krásné, tak příjemné… Večer vešel do Yanovy ložnice a jako by to bylo samo sebou, ulehl k němu. Teď měl navrch zase on.

Všechno bylo dokonalé a oni spolu byli šťastní. Až do dne, kdy si koupil nového koně. Yan ho začal krotit. A šlo mu to výborně. Už se na něm i dalo jezdit. A pak se kůň něčeho lekl, vzepjal se, skočil na přední a vyhodil. Yan mu přeletěl přes hlavu… A srazil si vazy… Nebyl mrtvý hned. Ještě chvilku žil. Ale už nemohl mluvit. Jen se na Rámu díval. Ale ten pohled vydal víc než sáhodlouhá řeč…

S výkřikem žalu a bolesti se vrhl Ráma na tělo svého miláčka. Vzal ho do náručí. Volal ho jménem. Vždyť vypadal, jako by měl jen šrám na spánku. Ale opravdu jen vypadal. Zemřel Rámovi v náručí…

Ráma chodil domem jako tělo bez duše. Provinil se snad v některém z minulých životů? Ublížil snad někomu a nyní ho stihl trest? Nemohl ulehnout na lůžko, aby si nevzpomněl na milého, nemohl jít do stájí, aby podvědomě nečekal, že ho uvidí sedlat koně. Pracoval ale jako ve snách. Trápil se, ale netušil, jak by si mohl pomoci.

Yan byl, přísně vzato, jenom otrok. Ale on ho tak dávno nebral. Už ve dnech klukovských her a dovádění to byl především kamarád, a když dospěli, tak i přítel. A poté ještě mnohem víc. Kdyby šlo jen o uspokojení tělesné potřeby, mohl si zajít do města a tam by bez větších problémů našel to, co potřeboval. Mohl si dokonce i koupit otroka, který byl k tomuto umění víc než pečlivě vycvičen.

Ale to on nechtěl. Potřeboval blízkou duši, spřízněného člověka. Mezi karavanními kupci se často vyprávěly obhroublé historky o tom, proč si arabští kupci kupují vzácné bílé oslice. A kvůli jejich mléku to věru nebylo… Napadlo ho, že by si připadal stejně, kdyby si koupil otroka a nutil ho, být mu po vůli.

A teď před Rámou ležel jiný chlapec. Nebyl to Yan, to mu bylo jasné. Ale když ho tam tak držel, viděl skoro stejnou ránu, stejné oči… Prostě si ho musel koupit… Teď se díval, jak služka převazuje chlapci zraněnou hlavu. Rád by s ním mluvil, ale nerozuměli si. Zde se používal jiný dialekt, byl to skoro jiný jazyk. Jen pár slov bylo stejných.

A v tom si vzpomněl na Yanovu matku. Později se vdala za jednoho otcova pomocníka a měla s ním děti. Snad se bude umět s chlapcem domluvit.

Ukázalo se, že docela dobře. A byla to i dobrá učitelka. Za pár měsíců se díky základům, které pochytil od Dinaha, alespoň trochu dorozuměli. Ono taky Rynovi nic jiného nezbylo, protože mimo Yanovy matky všichni v domě mluvili buďto turecky, nebo hindštinou. Za půl roku se to základní domluvil v obou jazycích.

Konečně se ho mohl Ráma zeptat, co se vlastně stalo na trhu. Zlomeným hlasem mu všechno řekl. Tedy skoro všechno. Jak se spřátelil u basmačů s tureckým chlapcem. Jak se o něj staral. Jak chtěl zůstat s ním.

„Nemohl bys, pane, zjistit, co se s ním stalo?“
„Asi ne. Víš, kolik denně prodají a nakoupí na trhu otroků? A už je to dlouho. Víc jak půl roku.“

Ryn sklopil hlavu. Neubránil se slzám. Proč vždycky, když mám někoho rád, tak ho ztratím? Nejdřív zmizel otec. Pak umřela maminka. A teď Dinah. Můj malý bratříček…

Ráma ho po očku pozoroval. Jistě ho musel mít rád. Tam, kde byl, je asi přítel to nejcennější, co může od osudu dostat. Ale stejně… Pláče pro něj víc než často a skoro pořád o něm mluví. Možná, že jejich vztah byl víc, než jen přátelství? Jistě jsme s Yanem nebyli jediní na světě…

Vztáhl ruku a pohladil Ryna po vlasech. Když neuhnul, vzal ho okolo ramen a přitáhl k sobě. Vzal ho do náručí. Ryn se nijak nebránil, cítil, že Ráma je dobrý člověk. Vytušil sice, že to objetí možná nebylo jen tak nevinně utěšitelské, ale nevadilo mu to. Bylo mu nad slunce jasnější, že pán nebude objímat otroka jen tak pro nic za nic, navíc nikomu jinému to nedělal.

Přesto nemohl říct, že by mu to bylo od hezkého muže nepříjemné, spíš naopak. A Ráma si pomyslel: „Nemůže nikdy zastoupit místo mého miláčka. Ale mohl by pomoct utišit mou bolest. A já tu jeho.“

Ale nechtěl Ryna předčasně vystrašit, nebo donutit, aby se mu dal jen z pouhé poslušnosti. To by se mu nelíbilo.

Dny běžely jeden za druhým a Ryn si pomalu zvykal na nové prostředí, jiné lidi a cizí řeč. V podstatě mu nic nechybělo. Chodit mohl, kam chtěl. Ráma byl na něj hodný, nikdy ho neuhodil, jako to vídal jinde. Ale stesk po Dinahovi se nezmenšil. Občas usínal i vstával s pláčem. V noci krásný sen a ráno o to krutější probuzení.

Nepokusil se o útěk, i když by vlastně mohl. Uvědomoval si, že domů by se asi nikdy nedostal, mimo to doufal, že Dinah je stále v tomto městě a on se s ním ještě někdy shledá.

Taky si všiml, že se to u Rámy vede jinak, než to zažil dosud. Kdo se chtěl modlit, modlil se. Kdo nechtěl, nemusel. Ráma občas sedával a meditoval. Snažil se Rynovi přiblížit učení Buddhy. Ale ten pochopil jen tolik, že nějaký princ odešel z paláce a žil v džungli. A ustanovil jistá pravidla, podle kterých se měli jeho následovníci řídit. Dál už to bylo příliš složité.

Rád se ale na Rámu díval, když seděl v kouři votivních svící a vonných tyčinek. Připadal mu jako z pohádky, jak se tak okolo něj vznášel ten kouřový opar. Rád poslouchal jeho hlas, když se mu snažil vyložit své náboženství. Rynovi to přišlo spíš jako pohádky. Princ, hledající správnou životní cestu, dlouhé dny rozjímání, to ho nebavilo a z větší části to ani moc nechápal. Ale některé části se mu líbily a chtěl je slyšet znovu.

Třeba o velkém hadovi, který svou kápí zastínil meditujícího prince před sluncem. Smál se, když v jiné pověsti přišel Buddha na svět jako králík. A sám sebe poskytl k jídlu jakémusi bráhmanovi. Nechtěl Rámu urazit, ale tomu se musel smát. Minulé životy, budoucí životy… Ne, tomu nerozuměl. Ale protože to chtě nechtě slýchal často, napadlo ho občas, jestli se i on v nějakém budoucím životě zase setká s Dinahem. Co jeho se týkalo, dal by přednost setkání teď.

Ráma ho občas pohladil, nebo vzal do náručí. Nebránil se. Jen mu nevycházel vstříc. Bál se. Možná se plete. A co by si potom jeho pán myslel? Nemyslel si nic. Bavila ho ta hra. Nikam nepospíchal. Ráma si nechával od Ryna mýt záda a natírat celé tělo olejem. Bylo to tak příjemné a uklidňující. Ale zároveň i bolestné. Protože tohle dřív dělával Yan. Ryn se pečlivě vyhýbal místu, kterému se on naopak věnoval nejvíc…

Ráma ležel na zádech a zpod přivřených víček mu tekly slzy. Ryn ho vídal plakat, ale nikdy se neptal proč. Ale teď vztáhl do hněda opálenou paži a ty slzy mu setřel. Ráma otevřel oči. Jak je měl plné slz, na okamžik se mu zazdálo, že vidí Yana… Stejně světlé vlasy, stejná barva očí. Ale tvář byla jiná. To není Yan.

Ale proč by nemohli potěšit jeden druhého? Nechce chlapci ublížit. Navíc se mu zdálo, že by Ryn nemusel být až tak proti. Kdykoliv se ho dotkl, nikdy neuhnul. Už dřív si všiml, že když ho Ryn masíruje a dotýká se jeho těla, je vzrušený. Pokud by ho aspoň trochu nepřitahovali muži, nestávalo by se to.

Vzal Ryna za ruku a jemně si ji zavedl do klína.
„Můžeš mě namazat všude. To všechno patří k mému tělu,“ řekl tiše.
„Zavři ale prosím oči, můj pane…“
Ráma se zasmál a poslechl. Pohodlně se položil a nechal si jemně masírovat své mužství.
„Nepřestávej… Děláš to dobře… Jen pokračuj…“

Ryn poslechl. Obratně dovedl svého pána k vrcholu. Hustá bílá tekutina mu potřísnila ruce…
„Pro koho jsi to dělával? Pro svého "bratříčka" v horách? Tohle jistě nebylo poprvé… Mám pravdu?“
„Ano, pane.“

Od toho dne každá večerní masáž končila stejně. Ale Rámovi to brzy přestalo stačit. Chtěl víc.

A tak se jednoho večera zeptal:
„Chtěl bys, abych tě taky natřel olejem?“
„To nejde. Jsem jenom otrok, nic víc.“
„Nejsi otrok. Vždyť víš, že tě mám rád. Pojď, lehni si. Sundej si košili a já tě namažu.“

Položil ho na břicho a namazal mu záda olejem. Tím ale neskončil. Pokrčil Rynovi nohy, dal je trochu od sebe a začal mu promazávat vstup. Rynovi se rozbušilo srdce. Vytušil, co bude následovat. Ráma vzal chlapce za boky a trošku ho nadzvedl. Ryn se poslušně široce rozkročil. Ráma to pojal jako souhlas a začal mu do vstupu vtírat olej. Ryn zatajil dech, když ucítil pevný tlak na svěrači. Opatrně povoloval a Ráma neméně opatrně začal pomalu vnikat do vyšpuleného pozadí.

Ozvalo se tichounké zasyknutí. Jinak nic. Začal hocha milovat. Ryn se v první chvíli bezděčně stáhl, ale pak se poddal. Ráma ucítil, jak mu vychází vstříc. Jejich těla zaplavil úžasný pocit slasti. Tu noc se milovali ještě dvakrát. Až do rána vyprávěl Ráma o svém ztraceném příteli a Ryn zase jemu o Dinahovi.

Ráma si nastěhoval Ryna k sobě, aby ho měl stále po ruce. Dal mu pokojík, ale Ryn tam stejně nikdy nebyl. Bylo pohodlnější být v noci spolu, než si muset mladíka volat. Mnohé věci, které dělal Yan sám od sebe, by Ryna nikdy ani nenapadly, ale Rámovi to nevadilo. Víc než ochotně se ujal role učitele a svůj lingam (penis) používal s mistrnou dovedností. Rád se díval na Ryna, který ve chvílích vrcholné rozkoše míchal slova všech tří řečí dohromady a nahým tělem mu probíhal jemný třes.

Tichou domluvou překonal jeho odpor a přiměl Ryna, aby ho vzal do pusy. V takových chvílích si Ryn uvědomoval, že není nic než otrok. Očekává se, že uposlechne pánovo přání… A on nakonec poslechl. Ostatně, nebylo to zas tak často, když Ráma vycítil, že se mu to nelíbí. Spíš ho k tomu občas přiměl v rámci hry před samotným milováním, které mladíkovi tu chvilku ponížení bohatě vynahradilo. Jediné, co Rámu trápilo, bylo to, že se potom často otočil na bok a rychle si stíral slzy. Skoro vždy si po milování vzpomněl na Dinaha. Ráma se poptal mezi přáteli, jestli nevlastní tureckého otroka s tímhle jménem. Ale Turci málokdy upadli do nevole, spíš jen byli nuceni si odpracovat dluh pod dozorem. Tureckých otroků bylo málo.

DAR

Starý sultán zemřel a mezi jeho syny vypukl boj o následnictví. Nejmladší bratr dobrovolně ustoupil. A boj dvou starších skončil krví…

Nový sultán usedl na trůn a z celé země začaly přicházet dary. I Ráma si byl vědom, že musí poslat dar. A to ne ledajaký…

Ryn už pěknou chvíli strávil přípravou toho daru. Tím darem byl kůň. Bílý a s lesklou, dlouhou hřívou. Vyplavil ho a rozčesanou hřívu spletl do copánků. Stejně tak i ocas. Potom koně hřebelcoval, dokud se neleskl. Na hřbet mu nakapal pár kapek oleje a vtíral mu ho do srsti, dokud nezískala matný lesk. Kopyta natřel lojem. Rozpletl hřívu a ocas. Když je rozčesal, splývaly v měkkých vlnách. Pak ho nauzdil a osedlal. Uzda i sedlo byly doslova umělecké dílo. A také zajisté stály nemalý peníz… Když se bělouš postavil do slunce, zdálo se, že pod bílou srstí prosvítá jemně růžová pokožka.

Ráma si koně vzal a vydal se k sultánovu paláci. Postavil se do dlouhé řady a čekal, až na něj přijde řada. Sultán sám přebíral své dary. Byl milovník a znalec koní a dokázal ocenit dar, kterého se mu dostalo. Věděl, že Ind je jedním z nejbohatších kupců ve městě. Proč si ho nezavázat nějakou malou pozornosti? Třeba dárkem pro ženu? Viděl Indky ověšené kamínky a zlatými řetízky.

„Nemám ženu, můj pane.“
„Proč? Musíš si vzít ženu, ze své země a ze své kasty, je to tak?“
„Když nežiju v Indii, můžu si vzít, koho chci. Ale nemám čas hledat ženu.“

Sultán už se na nic neptal, jeho oči se obrátily na další dar. Ráma se hluboce uklonil a šel pryč.

Ženu… Ano, měl by mít ženu… A ta by mu dala syna, možná i víc synů. Ale zatím po tom zase tak moc netoužil. Chtěl se jednou vrátit do Indie a tam se usadit. Tam si potom najde ženu. Ale teď měl opravdu jiné, mnohem příjemnější starosti… Pustil sultánovy řeči z hlavy a večer se oddával hrám lásky s Rynem.

Ale sultán na Rámu nezapomněl. Proč mu nedarovat nějakou dívku? Má jich plný harém. Co třeba tu malou Arménku? Vždycky vyváděla, jako by jí dělal kdoví co. Ani neotěhotněla… Co s takovou? Tlesknutím do dlaně přivolal otroka a poslal ho pro Mustafu.

Dinah cítil srdce až v krku. Nunufar odejde… To bylo jediné, co vnímal. Zase zůstane sám. Sevřel v dlani kámen, za ty tři roky ohlazený úplně do hladka. Raději zemře, než do konce života žít v téhle komunitě plné falešných úsměvů a intrik. Vlastně to pro něj bude vysvobozením z tohoto bídného života. Někdy si připadal, jako by byl jen půl člověka. I kleštěnci cítili tělesnou touhu. Ale nebylo jak ji ukojit. Zbývaly jen sny. A proplakané noci… Byl hezký a nejednou se mu stalo, že si ho Mustafa zavolal. Poslechl, beze slova se mu dal, ale to nebylo ono. Chtěl zpátky Ryna, když už nejednu noc proplakal pro to, co nenávratně ztratil.

„A co bude s Dinahem? On půjde se mnou? Je to přece můj otrok,“ zeptala se Nunufar, když jí Mustafa řekl, že byla určena jako dar jinému muži. Neušel jí Dinahův úlek, když to slyšel.

„Tvůj otrok? Ne, je to sultánův otrok. Zůstane tady.“

Nunufar mlčky otevřela truhličku. Byla plná zlatých cetek, které vyhrála v kostkách. Mustafovi zazářily oči. O jednoho darebu míň, nebo víc. Nikdo si ani nevšimne, že tam není…

A tak se druhý den vydala dívka k muži, kterého nikdy neviděla a který se měl stát jejím manželem. Ale všechno jí připadalo lepší než život v harému. A bude mít věrného přítele. Věděla, že tím vykoupením si zajistila otrokovu vděčnost až do konce života…

Když se Ráma dozvěděl, že mu sultán posílá manželku, dal najevo patřičnou radost a vděk. Ale doopravdy z toho moc radost neměl. Raději by si vybral ženu sám…

Ale když ji uviděl, potěšilo ho, jak je krásná. Mohl dopadnout i hůř… Bylo běžné, že sultáni obdarovávali otrokyněmi své věrné. Buďto, že se jich nabažili, když nemohly otěhotnět, nebo se jim nelíbily.

Ryn zvědavě nakukoval za rohem. Dívka přijela zahalená, ale teď závoj odložila. Spravedlivě musel uznat, že je hezká. A pak uviděl štíhlého chlapce, který přišel s ní a teď postával uctivě opodál. V první chvíli po něm jen letmo přejel očima. Ale pak se zarazil a podíval se znovu. Ne, nemýlil se… Byl to Dinah. MUSEL to být Dinah…

Chlapec postával pár kroků od Nunufar. Muž vyslaný sultánem předával darovací list vysokému Indovi. To asi bude jeho nový pán. Držel se ve stínu své paní. Vždy ji měl rád, ale teď k ní cítil neskonalou vděčnost, že ho vzala s sebou. Jistě, bylo to trochu i proto, že ho potřebovala. Celé ty roky jí v podstatě dělal společníka, důvěrníka, utěšoval ji, když plakala, znal její malá tajemství. Ale vzala ho s sebou, to bylo pro něj hlavní.

Někdo se dotkl jeho paže. Otočil se. Uviděl asi osmnáctiletého chlapce. „Pojď, mám ti ukázat, kam si můžeš dát věci.“

Poslušně za ním šel. Vešel do dveří, které mu ukázal. V místnosti nikdo nebyl. Rozpačitě popošel. Mimo pár kousků oblečení nic neměl. To by se vešlo i pod polštář.

„Bratříčku…“

Dinah zůstal stát a začal se třást po celém těle. To slovo… Tak mu přece říkal jenom…

„Malý bratříčku…“

Pomalu otočil hlavu. Pro slzy skoro neviděl. Beze slova vběhl Rynovi do rozevřené náruče…

Moudrý Buddha kdysi řekl, že ti, kdo si byli souzeni, se budou potkávat znovu a znovu ve všech životech. Kdo ví, třeba je to pravda?

Ráma předal svoji "manželku" služkám, které pro ni najal, a s pocitem, že ještě dopadl dobře, ji opustil. Kdepak je Ryn? napadlo ho. Věděl, že postával za jedním ze sloupů a zvědavě čekal. Už pár dní sliboval Rámovi, že to jistě bude odložená nejhádavější z obyvatelek harému. Sultán jistě nedaruje žádnou krasavici, tu by si nechal.

„Ale to nevadí, můj pane. Ještě jsem tu já. U mě vždy nalezneš útočiště. Pro srdce i pro tělo.“

A modrozelené oči se smály a jemné ruce bloudily po Rámově těle. Muž to pojal jako výzvu k milování a ani se nezdržoval Rynovým svlékáním, jen mu podkasal dlouhou košili a s úsměvem se díval, jak se k němu dychtivě vzpíná Rynovo mužství.

A teď nic, nic… Kdepak je jeho utěšitel? Musí se ho přece zeptat, jak se mu líbí jeho nová paní.
Náhle se zastavil. Uslyšel pláč. Ale kdo a proč? Ten pokoj patřil Rynovi. Sice tam skoro nikdy nebyl, ale zdálo se, že teď tam je. Ale proč by plakal? Kvůli Nunufar jistě ne. Tomu Ráma nevěřil ani minutu. Za normálních okolností by za dveřmi neposlouchal, ale když šlo o Ryna…

Zastavil se a tiše naslouchal. Opravdu. Někdo plakal. Otevřel dveře. Uviděl dva chlapce, jak klečí na zemi a objímají se. Tmavší z nich vzlykal tak nahlas, že to slyšel i přes dveře. Uvědomil si, že přišel s jeho nevěstou. Upřímně řečeno ho nijak nezajímal, a tak si ho ani neprohlédl. Ale teď pochopil. Ten otrok musí být Dinah… Rynův "malý bratříček" z hor… Ráma ucítil, jak mu do očí hrkly slzy.

„Ó, můj Buddho… Jak velká musí být asi zásluha toho chlapce z minulých životů… Snad i já potkám ve svém příštím zase Yana…“

Ale napadlo ho i něco jiného. Veselejšího. Občas se stávalo, že po milování Ryn plakal. Zdá se, že to už teď nebude. Tiše vešel dovnitř a posadil se na Rynovu postel. Ryn se k němu vrhnul a zabořil mu tvář do klína. Věděl, že Ráma pochopil. Ani mu nic nemusel říkat.

Dinah popolezl po kolenou k nim. Na slovu tohoto muže bude záležet všechno. Možná, že si ho nechá, možná ho prodá. Věděl, že nemá žádný harém. Nunufar bude jeho jedinou ženou. Buddhisté neměli ve zvyku mít harémy. Sem tam měli dvě ženy, nebo ženu a konkubínu, ale ne harém. A když nemá harém, na co by mu byl eunuch? Ten pohled vystrašeného štěněte pronikl Rámovi až do srdce. Vztáhl ruku a položil ji Dinahovi na hlavu.

„Tohle je tvůj malý bratříček?“ zeptal se Ryna.
„Ano, můj pane.“
„Moc podobní si tedy nejste…“
„Aspoň si nás nespleteš, pane.“
„Můžeš mluvit?“ zeptal se Ráma chlapce. Protože dobře věděl, že nový sultán si občas zajišťoval mlčenlivost svých otroků dost brutálním způsobem…
„Ano, můj pane,“ zašeptal chlapec.
„To je dobře. Kdo by byl tvé paní k ruce a vyřizoval jí, co bude potřebovat?“
„Dnes v noci mi asi záda olejem nenatřeš?“ zeptal se Ráma škádlivě. Ryn k němu zvedl tvář a usmál se. Ještě nikdy se mu nezdál tak krásný. Vzal jeho tvář do dlaní. Jejich oči se setkaly.

„Moje tělo patří jenom tobě, můj pane. Ale moje láska je tak velká, že ji můžete mít oba.“
A Ráma věděl, že je to pravda. A nepochyboval, že Ryn svoji lásku rozdělí spravedlivě. Z jeho očí četl víc než jen poslušnost. Bylo to cosi nedefinovatelného. Ale nádherného. Rámovi se zdálo, že Rynovy oči mu září vstříc jako dvě hvězdy. Podíval se na Dinaha. Tiskl se k Rynovi. Vztáhl k němu paži a pohladil mu vlasy.

„Nemusíš se mne bát. Já ti tvého bratra nevezmu. Jen si ho občas… Půjčím…“ Černé Rámovy oči zajiskřily a bílé zuby se zalesky v úsměvu.

Dinah neřekl nic. Jen skryl tvář v Rynově objetí. Nepochyboval o jeho slovech. Nepochyboval o tom, že se mu dostane dost Rynovy lásky.

A že Ryn utiší i tu palčivou touhu uvnitř jeho těla. Štěstí přece může mít mnoho podob….

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #8 Odp.: DevširmeJ.ar 2016-05-08 21:46
Vynikající jako vždy. Díky.
Citovat
-1 #7 Odp.: DevširmeFentyXX 2016-03-28 10:49
Skoro jsem brecel...fakt moc krasna povidka :)
Citovat
0 #6 poděkováníSaavik 2016-03-28 10:26
Děkuju vám všem za komentáře.
Trochu jsem se bál, že vám to možná příjde drsné, ale na druhou stranu jsem se snažil držet fakt a představit si, jaký asi život tehdy byl a co přinášel.
Citovat
0 #5 Odp.: DevširmeRator 2016-03-27 19:24
Ty nikdy nezklameš, Saaviku. Hezké čtení a dojemný příběh. Díky.
Citovat
0 #4 Odp.: Devširmemaf 2016-03-25 20:04
uffff, to mě dostalo, super věc
Citovat
0 #3 pekneester 2016-03-25 16:43
Rada som si od teba zasa nieco precitala. Hlavnych hrdinov si potrapil, ale som rada, ze to dobre skoncilo....
Citovat
0 #2 Odp.: DevširmeBBHMM 2016-03-16 22:13
Kazde slovo jsem hltal. Dokonala prace! :-)
Citovat
0 #1 bez komentářefan13 2016-03-16 22:00
***** :roll:
Citovat