• Michal
Stylromantika
Datum publikace21. 7. 2016
Počet zobrazení1523×
Hodnocení4.85
Počet komentářů9

„Konečně ráno!“ vyskakuju z postele s ještě větší chutí do další práce, než jakou jsem cejtil v noci před usnutím.

Stojim před zrcadlem v koupelně, čistim si zuby a plánuju tenhle den. Chronologicky si v hlavě srovnávám jeho náplň s jiskřícim výrazem v očích, kterej je projevem mý nedočkavosti a dychtivosti po tom, co mi i ty další v tomhle domě přinesou: „Snídaně s Andrém… obchůzka baráku a seznamování se s personálem. Pak oběd, a ve čtyři mám schůzku s Richardem… No a po ní si půjdu zacvičit. Tak to nebude tak náročný! Nezapomněl jsem na něco?!“

Se zubním kartáčkem v puse šišlavě odříkávám všechno, na co jsem si vzpomněl, a radši obracím oči do stropu a doufám, že tam případně vykoukám něco, co jsem mohl vypustit z paměti a přitom mám dneska udělat: „Ne! Nic už mě nenapadá.“

Tenhle den bude fakt jednim z těch míň náročnejch.

Přiblížila se devátá hodina, kterou jsme si domluvili ještě večer v garážích s Andrém, a ta má bejt startem naší společný snídaně dole v restauraci.

Při příchodu do přízemí míjím opuštěnou recepci a přecházím volnym krokem k baru v restauraci. Moje oči jako první přitahuje stěna za ním. Je obložená zrcadlama a policema, na kterejch jsou jako vojáci vyrovnaný lahve s alkoholem světoznámejch značek nejrůznějších tvarů, a jedna z nich mi vyvolává úsměvnou vzpomínku.

Vzpomínku na druhej tejden natáčení reklamní kampaně ve Španělsku, kterej si díky hektickýmu pracovnímu nasazení pamatuju jen v záblescích. Tenhle záblesk je ale dost jasnej a v něm vidim Andrého ve studiu, ve kterym se natáčel jeden z videoklipů kampaně. Vzpomínám si na to, jak mě v jedný z několika málo krátkejch pauziček na kafe a cigaretu poprosil o odpověď na jednu nezvyklou otázku. Ta se mu už asi dlouho honila jeho kudrnatou hlavou a z důvodů pro mě nepochopitelnejch nebyl schopnej si k ní najít odpověď jinym způsobem. To mě už tehdy ponoukalo k podezření, že je to jen záminka, jak vtipně otupit tehdejší všudypřítomný napětí, protože jsem nebyl první Čech, se kterym přišel do styku.

A tak tam stál v miniaturní kuchyňce opřenej levym loktem o kulatej barovej jednonohej stolek s hrnkem teplýho kafe v pravý ruce. Koukal mi lišácky do očí a španělsky znějící angličtinou se mě vyptával na město jménem Becher, který zatím neúspěšně hledal na mapě. Na mou překvapením sálající reakci vyplněnou otázkama, co to má bejt za město, proč ho hledá a jestli se náhodou nespletl, mi vysvětloval svůj zájem o ono tajemný místo. Z toho jsem se dozvěděl to, že André žil do tý chvíle v přesvědčení, že všechny dobrý český nápoje se jmenujou po místech jejich vzniku, a jako příklad mi uváděl pivo z Plzně, kterýmu nikdo v jeho okolí neřekne jinak než plzeň. A protože stejně tak mu zachutnal i jeden alkoholickej bylinnej likér, myslel si, že onen zázrak je prostě z Becheru, aniž by pátral jinde, nebo si aspoň přečetl etiketu na jeho obalu.

Tahle úsměvná vzpomínka se mi připomíná ve chvíli, kdy míjím barovou policovou stěnu, ve který se i lahve zmíněnýho likéru předváděj ve světle bodovek jako efektní dekorace. A mně dochází, že jsem Andrému ještě pořádně nepoděkoval za pomoc ve Španělsku a taky za včerejší celkem vtipný přivítání do týmu, který bylo určitě jeho iniciativou. Ve Španělsku k tomu nebyla příležitost, a tady v Praze jsem na to zatím zapomínal, za což se stydim.

Proto se u baru zastavuju v místě, kde se za ním zádama ke mě, do rytmu vypalovačky hrající z reprosoustavy rozházený po policích s lahvema, pohupuje krátce střiženej barman. Ten si mě všímá v zrcadlech, kterejch má plnou stěnu před sebou, a díky nim má přehled o hostech restaurace přistupujících k jeho pultu. Otáčí se ke mně s úsměvem, kterej mu vyskakuje i z očí. Mladej, asi osmnáctiletej kluk v bílý košili s rozepnutou černou vestičkou ozdobenou zlatejma lístkama opírá dlaně o skleněnou desku baru a naklání se vyzývavě ke mně s otázkou, co si dám. Kluk je tak hezkej, že i kdyby mi to nenavelel Richard jako mou dnešní pracovní náplň, seznámil bych se s ním. Proto v duchu děkuju za vzpomínku na Andrého oblíbený pití a nápad koupit mu jednu jeho láhev v místním baru, a díky tomu začít dnešní seznamovací kolečko s tak rozkošnym stvořením. Natahuju proto pravou ruku přes bar: „Ahoj! Já jsem Damián. Jsem novej společník a Richard nakázal, že se mám představit a seznámit s každym, koho dneska potkám.“

Kluk se zubí, jako by chtěl rozesmát celej svět: „Jooooo! Copak Richard… ten má jenom dobrý nápady. Já jsem Jakub a jak jsi asi poznal, pracuju tady jako barman.“

Naklání se přes desku baru ještě blíž ke mně a polohlasně, až spiklenecky pokračuje: „Šéfem pro nás barmany a číšníky je Tomáš, kterej je tady dneska se mnou. Na toho bacha, ten není takovej sympoš jako já! Však ho za chvíli potkáš, teda jestli jdeš na snídani.“

S koncem svýho monologu, kterym mě seznámil s dnešním osazenstvem ranní směny servisu restaurace, se odtahuje zpátky do vzpřímenýho postoje za barem, a s nasazením přirozený hlasitosti mi podává přes bar pravačku: „Ahoj, Damiáne! Tak to bychom měli, klidně se někdy stav na panáka, zvu tě!“

Pak stahuje svou pravou ruku zpátky za bar a pokračuje v leštění sklenic: „A co si dáš teď? Nepředpokládám, že to bude hned ten slíbenej panák takhle po ránu?!“

Jeho andílkovská tvář se zase rozsvěcuje širokym úsměvem.

„Ne ne, Kubíčku! Dej mi rovnou celou flašku!"

Pravym ukazovákem namířenym za jeho záda mu dávám jasně najevo, o jaký pití mám zájem: „Tu největší, co tu máš!“

Jeho úsměv mizí a mění se v otazníkama prošpikovanej výraz, ze kterýho je patrný přemejšlení o tom, jestli to myslím vážně, nebo si z něj jenom po ránu utahuju. Je to ale, jako většina zaměstnanců Zlatýho Lístku, profík a chvilku svýho mlčení rozbíjí barmanským: „To je splávek! Ty se s tím teda nemazlíš, koukám, to mám rád!“

Ohejbá se u toho pod bar, odkud vytahuje litrovou láhev lázeňskýho bylinnýho likéru z Karlovejch Varů, kterou staví přede mě na bar.

„Neblázni! To neni pro mě… Dlužim někomu poděkování, a tohle mu chutná… Tak mi to přišlo jako dobrej nápad,“ snažím se rozehnat jeho představy o mym alkoholismu, „Napiš mi to! Teda jestli tě můžu poprosit… Richard říkal, že to tady tak funguje?! Díky!“

„Jasněěěěěěě! Už to tam píšu a přeju ti hezkej den!“ huláká Kuba a zapisuje do sešitu pod barovou deskou moji útratu.

Následnejch pár kroků mě donáší k mýmu oblíbenýmu stolu číslo sedm, kterej je kupodivu volnej i s jeho jedinečnym výhledem na řeku. Zasouvám se za něj, ale než stíhám dosednout, cítím něčím ruku na svym pravym rameni. Je to silnej stisk naznačující mužskou sílu, a protože jinýho chlapa než Andrého tady teď nečekám, otáčím hlavu jeho směrem: „Ahoj, André! Dobrý ráno!“

Má sice trochu zpoždění, ale očividně ho to netrápí, a užil si po včerejším večeru odpočinku plnejma douškama. Proto hned pokračuju: „Vyspanej do růžova, jak vidím, a na podpoření tvý dobrý nálady ti chci dát tohle.“

A hned před něj stavím na stůl, za kterej se během mejch slov zasunul, láhev před chvíli koupenou na baru u Jakuba: „Dlužím poděkování!“

Začínám se usmívat, protože vím, jaká bude jeho reakce. Vím, že si vzpomene, tak jako já před chvílí, na to, jak se mě ptal na město jménem Becher a vím, že to u něj stejně jako u mě vyvolá přinejmenším úsměv. A i kdyby si nevzpomněl, usmívat se bude i tak, protože mu tohle pití chutná a už jen pohled na něj ho rozveselí. Hned, co dno lahve bouchlo o stůl, se dostavuje mnou očekávaná reakce, a chvíli po tom se i jeho oči vzpamatovávaj z překvapení, který jsem jim uštědřil rychlým postavením mýho daru na stůl.

Jeho nakažlivý chechtání neustává a i mě nutí ve stejnej smích, kterej vydává on sám: „Jéééé… To je nádhera! Ale za co?“ vypadává z něho, když mu ustupující chechtání dovoluje konečně promluvit.

„Na to se snad nemusíš ptát! Pomohls mi už dost, a jak jsi mi sám prozradil ve Španělsku, jsi víc než jen můj známej, tak bych si tě měl předcházet, ne?!“

André se na mě během mejch slov dívá smutnym až zastřenym pohledem, jako by se mnou nesouhlasil, nebo spíš přemejšlel úplně o něčem jinym než o mejch větách, a u toho z něho lezou sekaný slůvka: „Ha… Carlsbad… I see!“

Zatímco jeho oči upřeně skenujou etiketu nalepenou na lahvi, kterou drží ve svý pravý ruce. Je to totiž poprvý v jeho životě, protože vždycky přišel do styku s tímhle pitím jen v jeho rozlejvaný podobě. Dneska už ale ví, že je vyráběnej ve Varech, tak se možná trochu stydí za otázku, kterou mi položil tenkrát ve Španělsku, a za to, že pátral po neexistujícím městě. Aby rozehnal svoje rozpaky a smutnej zastřenej pohled, zase se trochu usmívá. Souběžně s tím spouští svůj teď už veselejší pohled dolů na šálek, kterej vypouští vonící obláčky kávový vůně a před každýho z nás ho naservíroval číšník Tomáš. Ten nás před chvílí zahlídnul od baru a stejně tak, jako každýmu hostovi sedícímu v tuhle hodinu v restauraci, automaticky přináší snídaňový kafe. André jako slušně vychovanej chlapec obrací oči na Tomáše a děkuje mu za kafe a objednává si k němu i celý snídaňový menu a já se přidávám. Vrchní odchází a naše oči se opět setkávaj, ty Andrého jsou teď už jiskrný, snad vonící kafe mu dodalo energii už jen svojí přítomností na stole před ním. A jako by si vůbec nepamatoval to, co jsem před příchodem číšníka povídal, mi děkuje za dárek. Pomalu u toho začíná upíjet ze šálku volajícím po tom, aby ho vyprázdnil. Zbytek ranního menu nám Tomáš přináší vzápětí po prvních doušcích a já využívám příležitosti se mu představit. Je to přece moje povinnost pro tenhle den: „Ahoj! My se ještě neznáme. Já jsem Damián… nový společník a tanečník.“

A podávám mu pravačku. Tomáš to sice opětuje, ale do mý dlaně vkládá tu svou vláčně bez stisku a velice rychle ji zase stahuje zpátky, čímž mi jasně dává najevo svý pohrdání nově příchozím a nasazuje mi tím do hlavy otázku: „Je to osobní, nebo se takhle chová ke každýmu?“

V ten okamžik si uvědomuju, že nás obsluhoval i během včerejšího oběda s Helenou a jeho přístup byl podobnej, převládá u mě proto přesvědčení, že se tak prostě chová pokaždý a ke každýmu.

Jeho povýšeneckej tón, se kterym ke mně posílá následující slova, mě ale bezpečně ujišťuje o jeho osobním postoji vůči mně: „Já vím! Já jsem se ti představil už včera u oběda. A příště, mladíku, o tom, kdy a kde se bude útrata z restaurace platit, rozhoduje vrchní, tedy já! Takže tím bychom to měli vyřízené a doufám, že si rozumíme! Teď mě omluvte, já mám hodně práce, narozdíl od společníků!“

A potom se ten hnědovlasej čtyřicátník štíhlý postavy i se svym strhanym obličejem otáčí, odchází a mizí v lítačkách do kuchyně.

„Asi má nějakej problém a šel se zchladit!“ s úšklebkem za ním pronáší André, přestože nemohl rozumět jedinýmu slovu našeho rozhovoru vedenýmu v češtině. Ale asi z intonace a gest správně odhadnul, že Tomáš má problém, a to s pochopením svý důležitosti v tomhle podniku. André po svý vtipný poznámce na Tomášovu adresu hlavu otáčí zpátky k naservírovaný snídani, kterou si teď už nerušeně vychutnáváme, dokud nejsou talíře a šálky se zlatejma lístkama prázdný.

André vytahuje krabičku cigaret a já jako zapřísáhlej nekuřák vítám s nadšením to, že se u pultu recepce objevuje známá tvář. Vidím ji od našeho stolu, od kterýho je na recepci vidět přes do hněda tónovanou prosklenou zástěnu posetou zlatejma lístkama, která odděluje prostor restaurace od okolních interiérů v přízemí. Je to recepční Martina a kolem ní se pohybuje i černovláska, která je mi neznámá, a náš jedinej kontakt se zatím odehrával v podobě rychlejch útržkovitejch momentů během včerejšího dne.

Proto se zvedám od stolu, u kterýho André začíná vypouštět štiplavý obláčky cigaretovýho kouře s omluvou, že se jdu představit na recepci, a brzy s k němu vrátim. Jsem rád, že mám společensky přijatelnej důvod k opuštění stolu a nemusím tak pasivně kouřit s Andrém společně jednu cigaretu nebo ho nutit k ohleduplnosti vůči nekuřákům, a tim ho omezovat v jeho kratochvíli, kterou mu dneska rád dopřeju. Stejně tak rád sám sobě dopřávám sympatický pohledy mířící na mě od pultu recepce, ke kterýmu se přibližuju.

„Aaaaa… chlapec s květinami!“ už z dálky hlásí vysoká neznámá černovláska, jen co spatřila, že k nim mířím. Díky tomu se ke mně otáčí i Martina, která byla do teď otočená zádama a její oči i pusa se rázem zdobí úsměvem a pozdravem: „Ahoj, Dami! Tak jak ti dopadla první akce?“

Mezitím jsem se dostal až k pultu recepce a položil na něj obě ruce: „Ahoj, Marti! Díky za optání, myslím, že to dopadlo dobře… teda soudě dle spokojenosti klientky.“

Martina svůj rozjasněnej obličej obrací na černovlásku o hlavu vyšší, tiše stojící vedle ní: „Tohle je Lída, myslím, že jste ještě nebyli představeni.“

Pak se vrací pohledem na mě: „Lidko, tohle je Damián Dendt, náš nový společník a tanečník, já jsme z něj úplně hotová, protože se nemůžu dočkat pátku, až poprvé zatancuje na diskotéce to jeho go-go.“

Pak očima začíná tak trochu nervózně těkat po prostoru recepce: „Já totiž, Dami, abys rozuměl, znám barmany z Discoklubu a ti nešetřili superlativy na tvoje vystoupení. Takže se nemůžu dočkat jako prvňačka prvního září.“

Zatím co se Martina snaží vysvětlit svoje nadšení z mojí přítomnosti, Lída mi podává přes pult recepce ruku a já mám konečně oficiální příležitost jí poděkovat za včerejšek: „Ahoj, Lidko, díky moc za tu kytici!“

Lída na mě kouká velkejma modrejma očima vykukujícíma z delší ofinky zarovnaný po obočí, odkud její havraní vlasy pokračujou mikádem na ramena. Tvář s alabastrovou pletí má lehounce nalíčenou a pohled na ní je až uklidňující, a asi i proto jsem ve včerejším shonu neřešil kytici odloženou na recepci. Lídin uklidňující image porcelánový panenky totiž vzbuzuje pocit, že všechno v její blízkosti je v dobrejch rukách.

„Ale prosím tě, to je samozřejmost, my jsme tady od toho a hlavně, já na tebe taky slyšela jen chválu. Takové lidi tady potřebujeme. Takové, kteří klienty přitáhnou, a ne ty, co je naopak odhánějí, jako je vrchní… ale tím tě nebudu na začátku zatěžovat! Takže vítej a těší mě!“

Tý chvály je na mě už moc. „ Holky, díky, ale pozor, abyste nepřechválily!“ krotím jejich nadšení.

„Krásný, mladý, úspěšný a ještě skromný, to je kombinace!“ slyším najednou za zádama Richardův hlas. Holky se pubertálně chichotají a Martina k jejich rozjívenýmu naladění přihazuje vtípek: „No tak, šéfe! My ho dneska viděly první!“

A Lída se přidává: „Šéfe, budeme se o něho přetahovat… Pojďte!“

Všichni se po ránu rádi zasmějeme, ale Richard nasazuje vážnější pohled a staví se vedle mě k baru. Dívá se mi upřeně do očí s výrazem prosebníka žádajícího nemožný na počkání a zázrak do večera. Bez dalšího otálení svou prosbu taky vynáší na denní světlo: „Dami, brzo ráno mi volali z veletrhu cestovního ruchu, který tento týden probíhá na výstavišti, že jim vypadnul večerní program. Tak jsme se domluvili, že já jim vytrhnu trn z paty a oni nám za to udělají zadarmo reklamu. Neměl jsem ale možnost to s tebou konzultovat, protože chtěli rozhodnutí hned do telefonu.“

Bodání jeho pohledu se ještě přiostřuje: „Prosím… prosím, dnes od sedmi do půlnoci go-go… a na nikoho jiného než na tebe jsem ani nemyslel!“

Martina se chichotá dál: „Ten umí krásně prosit, to já ještě nezažila!“

„Protože vy dvě neumíte tak krásně tancovat!“ pohotově reaguje Richard jejím směrem.

Holky za barem na sebe házej šibalský mrknutí a začínaj se vlnit do rytmu hudby, která tiše hraje z audiosestavy na baru, a vypadaj u toho jako dvě porouchaný, špatně natažený mechanický hračky na klíček. Jejich chichotání se mění v hlasitej smích doprovázenej duetem:

„Jak to, že ne?!“

„Koukni šéfe, jak nám to jde!“

„Jestli Damián nemůže… my to večer na výstavišti zmákneme.“

„Šéfe, a kolik za to bude? Abych si vzala dost velkou peněženku!“

Jejich intenzivní smích je nutí popadat se za břicha, že už se nemůžou ani vlnit. Tak se opíraj o sebe navzájem a koukaj na nás dva, jak nevěřícně kroutíme hlavama.

Richard ukončuje jejich taneční vystoupení: „Tak holky, šup do práce! Za tohle nedostanete ani korunu!“

Pak zase hází ty svoje kouzelný pomněnky na mě: „Já to myslím vážně, večer bude firmu reprezentovat na výstavišti Damián! Řekni, že jo!“

A tomu se prostě nedá odolat, i když pravda je, že jsme ani odolávat nechtěl. Tancování mi chybí a jsem za tuhle příležitost naopak vděčnej: „Už teď se těšim! Stoprocentně se mnou počítej! A pro příště, když půjde o go-go, nikomu jinýmu ani neříkej!“

Richard se úlevně opírá o desku recepce: „Tak to jsem rád, protože krátce po tom volal i další tvůj klient. Tak už jsem mu rovnou řekl, že tam večer budeš tancovat, a možná tě bude kontaktovat už tam. Je to nějaký pan Mansik. A ty mi teď už nemůžeš hubovat, že jsem to dohodnul předem, ha!“

„To je rošťák!“ vypouští Martina.

To už se k nám přidává André, kterýho k recepci přilákal smích tancujících holek. Richard ho vítá podáním ruky a přáním dobrýho rána. Bez dalších okolků ho prosí, aby pro mě a dalších pět společníků připravil obě limuzíny na večer a zajistil dopravu na výstaviště a zpátky. S potvrzením naší dnešní schůzky u něj v kanceláři, kterou kvůli týhle mimořádný večerní akci posunul na patnáctou hodinu, odchází po schodišti o patro vejš.

„Děcka, já mám nápad,“ obrací se Lída na nás ostatní, po Richardově odchodu, „my se s Martinou svezeme

s vámi. Chtěly jsme obě Damiána vidět tancovat v pátek na diskotéce, tak si to čekání zkrátíme! Co vy na to?“

André souhlasí s tím, že do dvou limuzín se v tomhle počtu vejdeme. Já proti nemám vůbec nic. Akorát Martina se trochu ošívá, že s tím nepočítala a je unavená po noční. Na to do ní Lída šťouchá loktem: „Nedělej fóry! Holky z recepce se limuzínou jen tak nepovozí, a na Damiánovo vystoupení jsi se taky těšila!“

Martina krčí ramenama pohybem vzhůru, žertovně u toho nafukuje tváře a zadržuje v nich výdech. Když už její tváře nejsou schopný víc vzduchu pojmout, vypouští ho s hlasitym projevem a její ramena vyšponovaný až po uši se s výdechem spouští zpátky do jejich přirozený polohy. S posledním unikajícím vzduchem vycházej z jejích rtů i slůvka souhlasu, který potvrzujou její večerní účast na společný jízdě na výstaviště.

Po dokončení týhle etudy mi André, stojící mlčky vedle mě a pozorující Martinu a její rozhodování, pokládá ruku na rameno a omlouvá se za to, že nám Richard svou neplánovanou večerní akcí překazil společnou prohlídku domu, kterou jsme měli původně v plánu. Otáčí se a odchází i s darovanou lahví v ruce, stejnou cestou jako před chvílí Richard, ke schodišti. Na něm se ale na rozdíl od něho vydává opačnym směrem, a to dolu do garáží, aby stihnul obě limuzíny natankovat, doplnit pití a občerstvení, a zřejmě i uklidit. Protože bílej krasavec, kterej mě vezl včera večer, zcela určitě tuhle péči vyžaduje. André byl po návratu od Heleny taky dost unavenej, a tak předpokládám, že auto nechal tak, jak bylo.

Holky za recepčním pultem se po Andrého odchodu s chichotáním, který je zcela zjevně projevem těšení se na večerní akci, posouvaj každá do opačnýho rohu recepce. Martina v tom pravým vyndává z úložnýho prostoru pod deskou pultu kabelku a její dlouhej pásek si přehazuje přes rameno s vysvětlením, že si jde domů trochu dáchnout po noční. Pomalym znavenym krokem se teď přibližuje k hlavním dveřím z budovy a před jejich otevřením se ještě ptá na hodinu odjezdu. Oběma vysvětluju, že se sejdeme na recepci v sedmnáct hodin, protože na výstavišti chci bejt s předstihem, abych si před vystoupením okouknul a vyzkoušel taneční prostor. Martina odevzdaně otevírá hlavní dveře a splývá s hloučkem turistů, kterej právě prochází po chodníku kolem nich. Lída se na mě culí z druhýho koutu recepce: „Já se tak těším… to bude paráda!“

A mizí v zadním skládku.

Já se tak ocitám osamocenej, stojící opřenej o pult recepce, a přemejšlim, co s načatym dopolednem: „Cvičit nepůjdu, pohybu budu mít dost večer na výstavišti. Tak co jsem měl ještě na seznamu?! Dům jsem chtěl projít s Andrém, protože samotnej toho moc nevypátrám!“

Jak se tak odpoutávám od recepčního pultu, dochází mi to: „Ale já už jsme přece něco vypátral!“

Myšlenka upozorňující mě na můj předvčerejší nález záhadnýho otvoru v mramorovym rámu na chodbě u mýho pokoje ve mně rozpumpovává energii posedlýho objevitele, a nejen to: „ Ty jsi ale vůl korunovanej, kterej hledá detaily ve vzpomínkách a snech, a přitom jeden reálnej má přímo pod nosem!“

A s každym schodem nahoru si nadávám.

Omluvou mi ale budiž fakt, že málokdo by se neztratil v přívalu novejch informací, podnětů a zážitků, který mi naservíroval včerejšek. Kvůli nim jsem z hlavy úplně vypustil hledání závěti, ve kterym jsem zatím na začátku a bez jediný jasný nápovědy. Proto se ženu nahoru do druhýho patra a doufám, že to malý černý vyhloubený v bílym mramoru je jedna ze stop. Pro mě nesrozumitelná básnička z dětství, kterou nosím v paměti, mi zatím moc nepomohla. Proto mi teď objev záhadnýho otvoru našeptává a ponouká mě k jeho prozkoumání, jako by mi šestej smysl napovídal, že závěť bude asi tady v domě. Mám tam někde vzadu nepřekonatelnou jistotu, že tohle místo nebo tahle firma maj něco společnýho s tím, co jsem se dozvěděl ve Španělsku. Hlavně díky tomu, že André ještě během natáčení klipu mojí kampaně v Torrevueře, když mě upozorňoval na plánovanej konkurz novejch společníků do Zlatýho Lístku, dost důrazně trval na tom, abych Richardovi hned zavolal a rezervoval si hodinu svýho pohovoru s tím, že už mu sám volal a řekl mu o mně, aniž by se mě nejdřív zeptal. A on je přece asi mym ochráncem, kterej vystřídal Dannyho, a jako takovej mě má nasměrovat k nalezení závěti.

Tak stoupám po prázdnym schodišti do druhýho patra. Opouštím poslední schod a hnědej koberec pokračující dál po podlaze chodby mě svejma zlatejma lístkama na lemech navádí jako letištní runway dál k mýmu pokoji, kterej je napravo od něj. Já ale asi dva metry před jeho dveřma uhejbám doleva a opouštím koberec táhnoucí se středem chodby. Přistupuju k prvnímu ze dvou úzkejch výklenků prolomenejch do stěny, jehož prostor je vyplněnej malou dřevěnou lavičkou. Skláním se k černý dírce, kterou už nemusím hledat. Moc dobře si totiž pamatuju, kde ji šikovný ruce kameníka vytesaly do mramoru, kterej tvoří rám výklenků. A jak se tak k ní nakláním, abych si ji pořádně prohlídnul, vyklouzává z véčkovýho výstřihu mýho trička přívěšek na zlatym řetízku a houpá se v prostoru pod mym krkem.

Jako kdybych se právě probudil ze zastřenýho snu, kterej mi celý dva dny zatemňoval mozek. Najednou je mi jasný, že záhadnej otvor v černym žíhání bílýho mramoru je ve skutečnosti klíčová dírka. Rozepínám řetízek a jeho přívěšek ve tvaru klíče zasunuju do temnoty objevený dírky. Se zpožděním mě napadá, že tohle by neměl vidět nikdo jinej než já. Zůstávám v podřepu, do kterýho jsem při zasouvání klíče plynule dosednul, otáčím hlavou a očima skenuju prostor kolem sebe.

Nikde nikdo, proto pozornost vracím zpátky ke klíči zasunutýmu do mramoru a na mou pravou ruku, kterou jsem z něho nesundal od chvíle, kdy jsem ho i s řetízkem sejmul z krku. Mám strach, abych klíč moc velkym tlakem nezlomil, kdyby něco v otvoru způsobovalo odpor. Chvíli s obavou přemejšlim, co dál… ale co by mělo bejt dál?! Když chce člověk něco klíčem odemknut, musí s nim nejdřív otočit.

A já chci!

Chci a musím zjistit, kam mě tenhle kousek pozlacenýho kovu vede. Skoro celej život jsem ho nosil na krku, aniž bych tušil, co všechno je v jeho minulosti ukrytý a jakou budoucnost může vykouzlit! Kdyby ne kvůli sobě, tak určitě kvůli mejm předkům. Jeden z nich tu měl asi bejt v týhle pozici místo mě, ale nedostal k tomu šanci. A určitě musím kvůli pradědečkovi, kterej tohle všechno vymyslel a stáli jsme mu za to, aby se tímhle prapodivnym a krkolomnym způsobem snažil s námi podělit o svý bohatství.

Nicotný pootočení klíčem se pro mě tak stává v tuhle chvíli skokem do propasti, jejíž dno nevidím. Přivírám proto oči, jako bych tím chtěl zmírnit případný následky kroku do neznáma: „Stůj při mně, Dandy Inro!“

A otáčím u toho klíčem o devadesát stupňů doprava. Jde to lehce, až mě zaráží, že to i po tolika letech nepoužívání funguje bez problémů a sebemenšího zadrhnutí. To už ale slyším za zdí přede mnou cvakání zámkovýho systému. Cvakání koleček mechanismu ukrytýho kdesi mezi oběma výklenkama ve zdi po chvilce doznívá.

Pomalu vstávám a očekávání toho, co bude následovat, ve mně vyvolává chvění. Úkrokem vzad se snažím zmírnit svou nervozitu a nerad bych se taky stal obětí nějakýho vtipnýho nástražnýho systému v podobě propadla, nebo letícího předmětu, což už jsem v několika povedenejch i nepovedenejch filmech viděl. Poučenej zkušenostma ze stříbrnýho plátna stojím opřenej zádama o protější stěnu, na kterou jsem se nalepil. S nárazem mejch zad do omítky nevěřícně zírám na scénu jako vystřiženou právě z nějakýho dobrodružnýho bijáku, která se s docvakáním zámku začíná odehrávat přímo přede mnou.

Začínám konečně věřit, že se to opravdu děje a to, co říkali André, Donna a Danny, je pravda, a ne jen kanadskej žertík party vtipálků.

Moje oči totiž přitahuje pohyb v sousedním výklenku, v tom bez lavičky. Jeho oválná naštukovaná část se odděluje od mramorovýho rámu. Na několika místech se od něho odtrhávaj malý kousky malby i s omítkou, který byly na zdi nanášený v dobách, kdy už nikdo netušil, že jsou výklenky pohyblivý.

Omítka trochu prská a její malinkatý úlomky padaj na podlahu výklenku, kterej se pohybem jeho zadní stěny pomalu zvětšuje. Stojím, zírám a celym tělem mi projíždí mrazivý mravenčení. Připadám si jako malej kluk uvězněnej v pouťovym strašidelnym zámku a krve by se ve mně nikdo nedořezal. Chodbou se nese skoro neslyšitelný dunění, který doprovází posun štukovaný části výklenku do nitra stěny. Ta po pár okamžicích končí asi o metr dál a kolem svý svislý osy se protáčí v mramoru, kterym jsou vyložený, i do týhle chvíle neviditelný, stěny pokračující za rámem výklenku.

Otáčení pohyblivý části vyvolává jen tichounký skřípění orezlejch kovovejch částí hybnýho mechanismu. Po dokončení pohybu kusu výklenku se za ním objevuje úzkej tunel vyloženej mramorovejma deskama, který jsou osvětlený jen svitem přicházejícím z chodby. V ní pořád ještě stojím znehybněnej překvapením a trochu i strachem. Jediný, co mi hlava zatím dovoluje, je pochopení toho, proč v tomhle výklenku neni taky lavička, tak jako v tom sousedním. Vadila by totiž v chůzi do vzniklýho tunelu.

Temnej a neznámej tunel ke vstupu i přes chybějící lavičku ale neláká. Teda aspoň ne mě, a ne teď. Přesto je mi jasný, že se budu muset pohnout a vejít do něj, když už jsem ho jednou probudil z nerušenýho spánku. Chci ale tuhle chvíli ještě o trochu prodloužit, a to prodloužení využít k přemejšlení: „Kdo ví, co tam je! Třeba je ten tunel za ty léta v dalších zatím neviditelnejch částech zborcenej a já tam někde v tmavejch útrobách domu zůstanu!“ lítaj mi hlavou ty nejčernější scénáře.

V tom se ale ozejvá moje druhý ukecaný, a tak trochu odrzlý, já: „Posero! Takhle si zasloušíš tak prd, a ne dědictví! Mobil máš, sakra… a nabitej, tak si zavoláš pomoc! Nezdržuj a mazej dovnitř!“

Nikdy jsem ani nezkoušel se s nim hádat, protože je mi jasný, že by to bylo stejně zbytečný.

Pomalu proto vstupuju do mramorovýho tunelu. Instinktivně se přikrčuju, přestože je jeho strop dostatečně vysokej, a i urostlejší postava se sem bez problému vejde, ale jeden nikdy neví, opatrnosti není nikdy dost. To už míjím otočenou štukovanou část výklenku a ta zůstává za mnou, definitivně ji opouštim a opatrnym našlapovánim postupuju dál a dál do temnoty přede mnou. Světlo přeskakující mi přes ramena z chodby za mnou slábne s každym dalším krokem. Vzduch kolem je čím dál tím víc cejtit zatuchlostí a zvířenym prachem. Ten se mou chůzí odpoutává od podlahy, na který se dlouhý léta usazoval.

Zastavuju se.

Pravou rukou, kterou se přidržuju stěny tunelu, jsem totiž narazil na cosi vystouplýho a kulatýho. Stáčím pohled o pár centimetrů zpátky na místo, kde jsem ten neznámej předmět nahmatal. Díky slabýmu světlu z chodby poznávám historickej otočnej vypínač. I přes zhoršenou viditelnost vím, co je to za předmět, protože jsem se takovejch vypínačů naotáčel v dětství nesčetněkrát v bytě prarodičů. Aniž bych očekával to, že bude po tolika letech nepoužívání ještě fungovat, pokládám automaticky na otočnej kolíček toho bílýho porcelánovýho zařízení palec a ukazovák pravý ruky, a otáčím s ní doprava: „CVAK!“

Nejdřív se divím sám sobě, že jsem tak naivní a vůbec to zkoušim. Po cvaknutí vypínače jsem ale v udivení ještě většim. Systém centrálního osvětlení, nikým dlouho nepotřebovanej, i přes moje počáteční zapochybování totiž funguje a rozhání do tunelu ostrej svit.

Světlo mění tenhle doposud neznámej prostor, nahánějící klaustrofobický pocity i tomu, kdo klaustrofobií netrpí, na prosvětlenej a díky všudypřítomnýmu mramoru luxusně vypadající koridor, kterej se pár kroků přede mnou lomí doleva. S úžasem sleduju nejen prosvětlenej tunel, ale taky porcelánovej vypínač, jehož otočnou část pořád přidržuju svejma prstama. Je totiž jinej než ty, který znám z dětství. Jsou to ve skutečnosti dva otočný porcelánový vypínače těsně vedle sebe. Kulatý porcelánový kolečka tvořící normálně základnu vypínače jsou tady ale u obou zakrytý plochym kulatym a ozubenym asi tři milimetry silnym plíškem a ten je pevně spojenej s pohybujícím se kolíčkem vypínače. Tenhle plíšek svejma zoubkama těsně zapadá do stejnýho ozubenýho plíšku sousedního vypínače, a tím jsou pohyblivý kolíčky obou vypínačů ovládaný otáčením pouze jednoho z nich. Stejně tak, jako všechno na tomhle tajuplnym místě je mi i tenhle mechanismus zatím nepochopitelnej.

Z podivování se nad novejma objevama mě ale k mýmu úleku vyrušuje fakt, že rozsvícení světel v tunelu je doprovázený pohybem výklenku, kterej tak začíná uzavírat tajný dveře, kterejma jsem před chvílí vešel. Instinktivně točím vypínačem dokola v naději, že proces zavírání vstupu zabránim, ale jediný, co tím získávám, je střídání záblesků žárovek a tmy, která se kolem mě střídavě zas a zase rozprostírá. Otočná stěna výklenku se během mýho zběsilýho točení vypínačem totiž úplně dovřela a výklenek se tak opět ocitnul na chodbě s kobercem, a já na jeho druhý straně v tunelu s vypínačem v ruce. Zase s nim otáčim, a tim zaháním tmu světlem vycházejícim ze starožitnejch skleněnejch stínítek nástěnnejch lampiček, který maj podobu velkejch lipovejch listů. Za nima žhnou na první pohled hodně starý baňky obrovskejch žárovek. V nastalý panice ještě jednou zkouším přimět vypínač v mejch prstech, aby dveře výklenku otevřel, a točím s ním dokola, protože můj mozek se zatím nechce zatěžovat přemejšlenim nad jinou variantou dobírající se východu. Volí proto ten nejjednodušší způsob zkoušky se odtud dostat, tím ale dochází zase jen ke střídání světla a tmy v tunelu. A taky k tomu, že první z žárovek nápor proudu po dlouholetym odpočinku nezvládá a střípky rozbitý skleněný baňky vybuchujou do prostoru nad ní. To mě probírá z prvotního překvapení způsobenýho dovřením výklenku, který jsem nečekal. I když jsem jako zanícenej filmovej fanoušek s nějakym takovym překvapením počítal měl.

Dalším překvapujícím efektem mýho zběsilýho otáčení porcelánovym vypínačem je způsob, jakym na vyřazení z provozu jedný z nich zareagovaly ostatní žárovky v nástěnnejch lampičkách. V tunelu totiž svítí už jen každá sudá, což si vysvětluju tím, že je to určitej způsob jištění světla v těchhle temnejch místech. Realizací dvou na sobě nezávislejch okruhů, kdy na každej z nich je napojená každá druhá lampa, je do určitý míry zajištěný to, že v případě, jako je právě tenhle, kdy prasklá žárovka vyhodí kdesi v domě schovaný starobylý pojistky zůstanou svítit aspoň světla na druhym okruhu.

Proto přestávám točit vypínačem, abych neodpálil i druhej okruh světel. Dvojokruhovej systém osvětlení tunelu mi vysvětluje smysl vypínačovýho dvojčete, ale tohle poznání je slabou útěchou na moji situaci. Už bez opory mramoru se vydávám dál tunelem, kterej se snad nestane místem mýho posledního odpočinku, tak jako pro žárovku explodující před chvílí.

Dostávám se do zatáčky, kterou jsem už před tím zahlídnul.

Jas starobylejch žárovek sílí a tím mi odhaluje pravou podobu tunelu. Teď, když jsem se dostal až do lomu, kterej jsem z dálky několika metrů považoval v rodící se elektrický záři jen za zatáčku, zjišťuju, že stojím na křižovatce ve tvaru písmene Té.

„Paráda! Můžu si vybrat!“ posílám ironicky před sebe, protože si opravdu můžu vybrat to, jestli se vydám do nejistoty napravo, nebo do neznáma nalevo. Několikrát opakovaně střídám pohled doprava a doleva a nemůžu se rozhodnout, kam budu pokračovat. Po několika málo minutách zírání do dlouhejch ramen tunelu si v tom levym všímám dalšího vypínače na stěně. Vedle něho objevuju i šoupátko pod ním připevněný ve vejšce očí. Je to mosaznej obdélník velikosti mobilu, kterej díky jeho váze cejtim v kapse kalhot, což mi dodává pocit jistoty a naděje v možnosti zavolat si záchranu, až zjistím, že odtud nemůžu najít cestu ven.

Zvědavost a vzrušení z rozběhnutýho dobrodružství jsou ale tak silný, že tohle všechno považuju za nezbytnou součást toho, co právě prožívám. Pocit nebezpečí odsouvám do zadních partií mozku, kterej upínám na to neznámo kolem mě, který dráždí moje klukovský objevitelský já.

Stavím se obličejem k zašlýmu plíšku zasazenýmu v jeho horní a spodní části do drážek ze stejnýho plechu, a s jedním jeho bočním okrajem ohnutym tak, aby ohyb vytvořil jednoduchou úchytku, a plíškem se tak dalo posunout v drážkách doprava. Bříška prstů pravý ruky zasouvám do ohnutýho kraje a začínám plíšek posunovat. Podle hrubýho odhadu vzdálenosti, kterou jsem ušel od křižovatky, očekávám, že se mi po jeho odsunutí naskytne výhled na chodbu s hnědym kobercem, na kterym jsem ještě před chvílí stál, a to někam ke schodišti. Šoupátkem pohybuju, s pochopitelnym obtížnym tahem občas přerušenym zadrhnutím, v kovovejch kolejničkách a před očima se mi objevuje… Nic, na který zírám a nechci mu prvních pár vteřin uvěřit.

Skoro až hystericky sahám po mobilu s jasnym přesvědčením, že tohle je ta pravá chvíle pro záchrannej hovor. V následujících sekundách mě ale uklidňuje můj vlastní mozek, kterej se, narozdíl od mejch teatrálních emocí, umí ovládat a aktivuje se včas tak, aby je zkrotil: „Jasně, jasně… dům přece musel za ty desetiletí projít několika rekonstrukcema a očividně při jedný z nich průhledy z týhle tajný chodby byly zaslepený, a pak už o nich nikdo nevěděl. No a s dalším malováním a štukováním vrstva mezi mnou a chodbou jen tloustla a tloustla!“

Moje vlastní uklidňující myšlenky zahání zděšení a paniku zrozenou z představy, že jsem tu zazděnej zaživa. Trochu klidnější proto postupuju dál a za nedlouho objevuju další porcelánovej vypínač, a u něho další kukátko. To už musím bejt někde na úrovni pokojů v druhym křídle domu za schodištěm, a tohle musí bejt průhled do prvního z nich. Proto se pokouším do pokoje nahlídnout stejnym způsobem, jako u prvního kukátka. Tenhle mosaznej plíšek ale nejde ani posunout, omítka a malba z druhý strany zřejmě zatekly až do drážek, tam zatuhly a tím posunovací krytku zalepily. Protože na týhle straně chodby je ještě jeden pokoj přesunuju se už trochu rychlejc a jistějc dál tunelem do míst, kde si myslím, že by se měl nacházet. Nejen že na stěně po svý levý ruce objevuju stejný kukátko s vypínačem, ale taky se pár metrů přede mnou objevuje konec tohohle ramene tunelu. Na něm je stěna, a v ní je ve vejšce hrudníku zasazenej trezor s pootevřenejma dvířkama.

„Tady asi závět, ani cestu ven nenajdeš!“ komentuju zklamaně tenhle nález, přesto pro jistotu dvířka skříňky otevírám naplno a koukám do prázdnýho prostoru s jednou zaprášenou policí uprostřed.

Svůj zájem obracím k dvířkům, který držim levou rukou a prohlížím si je z obou stran. Na tý vnější je totiž známej malej černej otvor identickej s tím, díky kterýmu jsem se sem dostal, a po jeho objevení tady je mi jasný, že je skříňka určená pro uzamčení tajemství patřících majiteli klíče.

Odvracím se od stěny s trezorem a míjím poslední kukátko. Ani nevím proč, protože po dvou předešlejch nezdařenejch pokusech nahlídnout za stěnu nečekám, že se mi to u tohohle povede, ale přesto posunuju krytku průhledu doprava, a za odsunutou mosazí je zase jen omítka. Zasouvám destičku zpátky a vracím se k rozcestí. Cestou míjím druhý neodsunutelný kukátko a blížím se pomalou chůzí k tomu prvnímu z nich, který je pořád otevřený a zírá tak do omítky. Působí to nepořádně a až mi to připadá samotnýmu úsměvný, ale ani v týhle situaci mě neopouští smysl pro harmonii. Proto pro klid svýho pořádkumilovnýho já vracím mosaznej plíšek do jeho původní uzavřený polohy, a aniž bych u toho přerušil svůj krok pokračuju přes téčkovou křižovatku rovně dál tunelem, a to mě přivádí do jeho pravýho křídla.

Tady na mramorovejch stěnách není nic než nástěnný lampičky, který mě vedou asi deset metrů rovně chodbou. Tam narážím na další porcelánovej vypínač a za ním na to, co jsem viděl už s předstihem. Viděl jsem jak se to pomalu vynořuje s prachem nasycený ponurosti tohohle místa, a i když jsem tomu nechtěl věřit, stojím teď čelem tomu a je to tak… Tady je zase konec.

„Cože! Konec?! To nedává smysl, to rameno musí mít nějakej účel!“ mluvím sám k sobě, otáčím se u toho zpátky za sebe a prohlížím si bezprostřední okolí. Díky nejbližší a zároveň poslední lampičce je tohle místo dobře osvětlený a já tak snadno sjíždím očima každej centimetr stropu, stěn i podlahy, jestli jsem něco nepřehlídnul. Moje rozbouřený emoce se opět hlásej o slovo a já začínám panikařit. Z kapsy kalhot už opravdu vytahuju do teď odpočívající mobil, protože mi dochází, že jsem tím přišel o možnost snadný cesty ven. Moje oči a otáčející se hlava brousí mramorový plochy kolem mě ve snaze najít cokoliv, co může bejt východem.

Protože pokud je tady vypínač na světla musí tady někde blízko něho bejt i vstup, respektive výstup z tunelu. Jinak by jeho umístění právě tady nedávalo smysl, ale jak jsem pochopil, ze zatím získanejch faktů, něco takovýho nebyl pradědečkův styl.

To mi nedovoluje hledání vzdávat.

Opakovaně očima narážim na dvě úzký asi metrový drážky. Jedna je na podlaze a druhá na stropě. Každá z nich se táhne středem tunelu od mramorový desky, která tvoří jeho domnělej konce. Je to jasný, těma se musej pohybovat táhla, který tu desku vedou při jejim posunu.

„Ale tam klíč fakt nestrčim!“ uhejbám očima a hledám dál.

A za chvilku: „Tady jsi, mrško!“ nadšeně a nahlas zdravím malej černej otvor a naprosto jasně si myslím, že vím, co znamená a co umí. Tenhle na mě ale kouká, narozdíl do toho vstupního, ze stěny po mý levý ruce a je umístěnej na úrovni očí těsně pod mosaznou kulatou patkou spojující poslední lampičku se zdí. Ukrytej je zase zábavně v temnym žíhaní mramoru tak, aby nebyl na první pohled vidět.

Co je ale na rozdíl od klíčový dírky patrný na první pohled, jsou dřevěný prkýnka umístěný na obou bocích skleněnýho stínítka. Ty sváděj mojí pozornost, protože na ostatních lampách v tunelu nejsou. Uklízím telefon do kalhot díky nabitýmu pocitu záchrany. Sundávám řetízek s klíčem a bez dalšího otálení ho zasouvám dovnitř klíčový dírky. Otáčím s ním a očekávám stejnej proces tvořící cestu dál, jako při mym vstupu sem… ale nic se neděje! Instinktivně vracim klíč do původní polohy, vytahuju ho a opakuju celou operaci znovu v naději, že jsem ho napoprvý jen třeba špatně zasunul.

„Ale to je přece nesmysl! To bych s nim v tom zámku neotočil!“ dochází mi vzápětí.

Začínám pro změnu zase trochu panikařit: „Do prdele, do prdele…, co teď! Mysli, mysli sakra!“ snažím se křičet na svůj vlastní mozek, aby něco vymyslel. Jak už to tak ale bejvá, ten si dal zrovna polední pauzu na dveře svýho kanclu si pověsil cedulku „Přijdu hned“ a neodpovídá. Proto jen tak bezmyšlenkovitě vytahuju klíč z mramoru a z kapsy mobil. Hlavou mi u toho probleskává povzdech nad tím, že jsem nebyl schopnej najít řešení tohohle minilabyrintu, a budu muset trapně žádat ostatní o vysvobození: „Už zase! Pořád ten mobil vytahuješ dokola!“

A v tom se můj mozek vrací z pauzy a milostivě zahajuje provoz: „No jasně! Když je otvor pro klíč uvnitř tunelu umístěnej tady u lampičky, bude to stejně řešený u každýho výstupu z něj tak, aby se dalo dokola chodit sem tam a člověk se nemusel vracet. To znamená i u toho, kterym si sem přišel a třeba u něj!“

A aniž bych ho nechal myšlenkovej pochod dokončit, rozbíhám se zpátky do tunelu. Po pár metrech v téčkový křižovatce zatáčím doleva a dostávám se do ramene, na jehož konci je otáčeníschopnej výklenek. Ten teď ale stojí otočenej do chodby s kobercem, aniž by odtamtud prozrazoval to, že se za ním ve skrytu cihel a mramoru odehrává moje minidrama.

Rychle probouzím display spícího telefonu a využívám jeho slabýho svitu, kterej směruju rovnou k první lampičce. Je to ta, jejíž žárovku vyřadil z provozu nápor proudu při mym vstupu, a díky tomu je v týhle části tunelu přítmí. I to možná zintenzivnilo můj stres na začátku cesty, kterej mi nedovolil se plně uklidnit a najít klíčovou dírku umístěnou na jinym místě než je ta, kterou jsem našel jako první na chodbě v mramorovym rámu. A hlavně jsem před sebou měl ještě celej tubus tunelu, a doufal jsem v únikovou cestu dál v něm, proto jsem ani nebyl k podrobnějšímu pátrání v tu chvíli tady nucenej.

Teď už k mý úlevě nacházím pod nesvítící lampičkou to, co hledám. Černej malej otvor, do kterýho zapadá klíč, kterej svírám v levý ruce. Během zasouvání klíče do zámku se mi ve světle displaye do očí vkrádá šipka, do tý chvíle mnou nezpozorovaná, ale už dávno nakreslená na mramorovou stěnu hned vedle vpravo od lampičky. Po těch mnoha letech je černá barva, kterou jí tu někdo nakreslil, sice už dost vybledlá, ale přesto je zřejmý, že její oblouková silueta naznačuje směr dolu. A to od špičky skleněnýho stínítka lampičky až po její mosaznou patku, která ji drží v mramoru.

Očima sjíždím po skleněnym stínítku… po dřevěnejch prkýnkách na jeho bocích… až k jeho spodní části u mosazný patky… a tam černá do kulata zahnutá šipka končí svym ostrym hrotem. To může znamenat jen jedno a to, že se musí lampou otočit vyznačenym směrem.

Zasouvám mobil do kapsy u kalhot, otáčím zastrčenym klíčem a opatrně chytám skleněný stínítko za dřevěný prkýnka do obou dlaní, a mírným tlakem ho natáčím tak, jak mi šipka napovídá. Po dotočení lampičky do určený polohy cejtím v rukách zaklapnutí probíhající uvnitř mramorovýho bloku, kde musí bejt ukrytej zamykací mechanismus. Za krátko už jen slyším známý cvakání následovaný rezavym zvukem pohybujícího se kusu stěny. Tak, jako se před pár minutama posunoval a otáčel kolem svý svislý osy, aby mě vpustil dovnitř, se teď pohybuje, aby mě pustil ven, zpátky na chodbu, na který celý tohle dobrodružství začalo.

Já ho ale nehodlám ještě ukončit. Teprve teď, když jsem zjistil, jak se dostat z tajný chodby pohodlně a bezpečně ven, mě to začíná bavit.

Sundávám ruce z natočenýho svítidla a otáčím klíčem v zámku tak, abych ho mohl z něho vytáhnout. Rychle se přemisťuju zpátky do tunelu k nejbližšímu vypínačovýmu dvojčeti a otáčím s ním. Sice tím zhasínám rozsvícený světla, s čim autor chodby zjevně nepočítal, ale zároveň spouštím uzavírání právě otevřenýho vstupu. Po jeho úplnym zasunutí do mramorovýho rámu zase otáčím vypínačem a znova osvětluju tunel. Po tom, co jsem si jistej, že je uzavřenej a zase se vypadá jako obyčejnej výklenek na chodbě, a tím nemůže dojít k jeho objevení někym dalším, se přesouvám do pravýho ramene.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (10 hlasů)

Komentáře  

0 #9 Re: Románová pohádka - 5.dílmaf 2016-07-24 22:34
No super se to rozjelo :-) jsem ve velkém očekávání, jak to bude pokračovat, takže jdu hned na díl 6. Moc díky za tohle prima tajemno-pátrací počtení ;-)
Citovat
0 #8 Danny InroMichal 2016-07-24 09:27
Jasně! Promiň Chrisi! Já jsem totiž ve spojení s jedním fanouškem poručíka Broola, kterej se do něho bláznivě zamiloval, a pořád dokola slyším Danny tohle, Danny tamhleto, Danny sem, Danny tam. Proto, když vidím tohle jméno, mi automaticky naskakuje Policejní hlídka a na teplýho bratránka z rodu Irnů jsem úplně zapomněl. Potěším Tě, protože Danny Inro se na scéně ještě objeví a významně zasáhne do Damiánova života.
Citovat
0 #7 Neeee...Chris 2016-07-23 23:45
...nemyslel jsem policejní hlídku :D myslel jsem toho Dannyho co měl na starost ochranu Damiána ve Španělsku a spadl z toho útesu .. ten moc hetero podle mě nebyl :D a Tři mouchy jednou ranou mám přečtené je to moje oblíbená serie, protože ty postavy jsou dobře propracované ;) ale těším se na pokračování této úžasně opisné povídky ;)
Citovat
0 #6 Děkuju moc...Michal 2016-07-23 21:39
...za komentáře a přízeň.
A Chrisi, jestli chceš hetero borce podobnýho Dannymu (předpokládám, že myslíš poručíka Dannyho Broola z Policejní hlídky), tak podobnýho týpka, kterej se neprojevuje jen romanticky, jsem stvořil v povídce Tři mouchy jednou ranou, kterou vypráví můj ostrovan Paul. Tak snad si u toho trochu spravíš náladu.
Citovat
0 #5 SuperTom422 2016-07-23 17:02
Super Michale prosim jen pokračuj čte se to samozřejmě na jedno nádech.
Citovat
0 #4 5.dilvirginboy 2016-07-23 09:39
I bez borca je to super!
Citovat
0 #3 SuperChris 2016-07-22 15:15
Už se nemužu dočkat toho borce, moc se těším. A erotika v náznacích se naprosto hodí do toho příběhu. Já jen jestli se objeví někdo jako Danny, to jsem myslel. A pokud někdo takovej bude tak jsem jen a jen spokojený a už se těším až to tady redakce vypustí :) díky moc!
Citovat
0 #2 Borec bude!Michal 2016-07-22 11:16
Ahoj Chrisi, díky moc za komentář a za to, že se Ti to líbí.
Celý už je to napsaný a v redakci je pár dílů dopředu na korekturu, ale akční borec tam je... Jen opakuju, že veškerá erotika je spíš jen v náznacích a nejsem si jistej, jestli to bude na nějaký to vzrušení stačit. Při psaní tohohle kousku to nebylo tím hlavním hnacím motorem.
Citovat
0 #1 Lovci pokladů ...Chris 2016-07-22 09:46
.. by se mohli schovat. Je to úžasné!! Myslím tím, ten nápad hledání závěti je geniálně zpracovaný. Doufám, že nás dlouho nenecháš čekat na pokračování protože mě fakt zajímá jak tohle dopadne :) díky moc za další díl ..

P.S. Budu rád pokud do dalších dílů zařadíš nějakýho akčního borce, bylo by to taky fajn mít trochu vzrušení ;)
Citovat