• Michal
Stylromantika
Datum publikace18. 9. 2016
Počet zobrazení1260×
Hodnocení4.50
Počet komentářů5

Dveře Richardovy kanceláře za náma zaklaply, zabzučel jejich samočinnej zámek a všichni už sedíme naproti sobě u pracovního stolu. Koukáme na sebe jako spiklenci, protože každej z nás má spoustu informací, který ty dva chtěj znát. Jak už to tak ale bejvá, jeden jako druhej chceme začít mluvit první, ale slušný vychování, kterym jsem všichni stejně obdařený, nám nedovoluje drát se o slovo a tim případně skočit dalšímu řečníkovi do začátku věty. Tohle trochu trapný napětí rozbíjí až Richard a se svojí vrozenou autoritou a schopností vést jednání se konečně odhodlává začít:

„Tak já začnu, protože toho mám asi nejmíň na srdci i na jazyku, a budu rychle hotov.“ Kouká u toho přímo na mě:

„Pro tvé uklidnění, Dami, jsme oba v pořádku. Veškerá vyšetření v nemocnici prokázala, že dávka a doba, po kterou jsme byli vystaveni chloroformu, nemohla trvale negativně zapůsobit na náš organismus. Jen nám bude asi ještě pár hodin trochu špatně s mírnou bolestí hlavy.“ Jen na chvilku stáčí svý modrý oči na Andrého s drobnym mrknutim:

„To asi přežijeme, viď? André nám nejdřív povypráví, co se stalo, že skončil omámený v dodávce a hlavně to, jak se dal dohromady s Martinou. Tajnůstkář!“ Rychle se ale zase pohledem vrací ke mně:

„Damián nám pak prozradí dění u notáře. Potom si musíme domluvit taktiku, kterou použijeme na policii. Slíbil jsem Pavlovi, že tam ještě dnes navečer všichni dorazíme, protože musí ten incident nějak oficiálně sepsat a uzavřít,“ mne si u toho ruce, jako by se chystal rozdávat karty, „Tak do toho! Umírám nedočkavostí.“

Vyzejvavym pohledem předává slovo nedočkavýmu Andrému a ten, protože je dost ukecanej, je za něj rád a s vervou zapálenýho vypravěče se ho ujímá:

„Ono toho vlastně ani moc k vyprávění není. Ráno, po tom, co jsem vyhodil Martinu a Damiánovu tašku na recepci…“ Jenže Richard mu ho udiveně hned zase bere:

„Vyhodil ráno Martinu na recepci?!“

André polyká přerušený slovo a nastavenou vzpřímenou dlaní zastavuje Richardovo podivování:

„Moment! K tomu se dostaneme. Vyhodil jsem Martinu na recepci a přesunul se do kanceláře v garáži, tu jsem pak nechal celej den odemčenou tak, jako to dělám vždycky. A protože jsme s klukama pomáhali na opravách po baráku, skoro celý dopoledne jsem v ní nebyl. Až těsně po obědě, když vypadli i podlaháři, jsem se tam usadil, abych vyřídil nějaký to papírování a telefony. Jeden z nich mi zrovna v tu chvíli přistál na mobilu a v něm jsme se od Vincenta z Torrevuery dozvěděl, že kurýr s mojí zprávou tam v nahlášenej čas nedorazil. Vincent se neobvykle ptal, co v tý zprávě bylo, a jestli nevím, co je s kurýrem. Já vůbec netušil, že poslíček nedojel, a tak jsem mu zopakoval tu lež, kterou jsem napsal i do tý zprávy, že Damián našel závěť zničenou, protože se asi někdo pokoušel schránku otevřít násilím. V tom se ale najednou odrhnulo palubkový obložení přede mnou a z chodby za ním se na mně vyřítil ten šílenec. Chvíli jsme se v kanceláři rvali, on na mě u toho křičel, že jsem zrádce. Že prej mu Vincent ráno volal a úkoloval ho, aby mě během oprav ve Zlatym lístku, na který byl Richardem objednanej, kontaktoval a pomohl mi získat závěť, a že ho prej Vincent varoval, že je něco v nepořádku, aby byl na pozoru a připravenej na všechno. No, a protože byl mnohem větší a silnější než já, vždyť to sami víte, se mu podařilo mě zalehnout a dát mi čuchnout toho chloro… něco na tom hadru. Pak už jen vím, že jsem se probral vzadu v dodávce a slabě slyšel, jak se venku bavíte s tím policajtem. Tak jsem začal řvát a bušit do stěn, naprosto jsem totiž v tu chvíli netušil, co se děje a kde to jsem. Postupně mi tam ale začalo docházet, že ten magor musel v tajný chodbě, ze který mi vlezl do kanclu, asi zahlídnout Damiána se závětí nebo něco podobnýho a prostě věděl to, že závěť je nalezená. Proto byl taky tak rozzuřenej, když slyšel ten můj hovor s Vincentem, ve kterym jsem mu opakoval tu lež, že závěť je zničená. A proto po mně hned v kanclu skočil s tím, že jsem zrádce. No a pak šel rovnou po vás, teda po tý závěti, a já mu stál v cestě.“ Mírně krčí ramenama a sjíždí nás pohledem, jestli jako chápeme jeho dosavadni vysvětlování a rovnou se pouští do dalšího:

„No a s Martinou to je taky jednoduchý. Tu už jsem měl vyhlídnutou dávno, ale protože jsem tady v Praze byl vždycky jen na otočku, nechtěl jsem si tu s nikým nic začínat. A vztahy na jednu noc já nepěstuju. Až to, že jsem tu nastoupil na stálo, mi dodalo odvahu a ten správnej náboj a po Martině jsem vyjel včera na tý akci na výstavišti. Měl jsem jí plný oči, tak jsem si ani nevšimnul, že Damián zmizel. Taky proto jsem naprosto chápal co Richard cejtil, když se zjistilo to, že Damián neni k nalezení. Proto jsem se ani nezlobil za ten útok. Už jsem sám totiž měl plnou hlavu Martiny. Taky bych o ní měl strach, a možná bych dělal i horší věci než Richard, bejt v tu chvíli na jeho místě. No a co si budeme povídat? V noci jsem spal u ní. Po tom, co jsem vyklopil Richarda u něho v ulici, zajel jsem na výstaviště pro tu Damiánovu tašku a rovnou k Martině a abych se přiznal, po tý naší noční akci mi takový odreagování přišlo vhod. Akorát jsme se domluvili s Martinou, že to zatím nikomu neřekneme, až jak nám to bude šlapat. Richard mě ale u toho taxíku venku tak vyhecoval, že jsem se neudržel a prasklo to. To je celý.“

Richard se zasouvá do židle jako hlavní vyšetřovatel:

„Jo! To dává smysl a leccos to i vysvětluje. Třeba proč ten únosce použil chloroform a rovnou nás nezabil. Myslím si, že Damiána zabít chtěl, protože věděl, že už máš závěť i klíč u sebe a stačí ti ho jen vzít, ale díky Dannymu k tomu nedostal šanci. Ale nás dva uspal proto, že nás chtěl předhodit Inrům k vykonání pomsty za zradu. Byl to fanatik a blázen. A to budeme taky tvrdit na policajtech! Ale k tomu se dostaneme později.“ Všechnu svojí netrpělivost teď už hází na mě:

„No a teď ty, zlato! Tvojí části tohohle dne se nemůžu dočkat, hlavně té u notáře.“

Já si vychutnávám to, že ho můžu napínat a prvoplánově počítám s tím, že schůzku s notářem si nechám na konec. Vlastně taky tak to bylo.

„Jééééé, moment! Než začneš. Kde je Danny? Já ho zahlídnul na Pankráci u tý dodávky, ale jak jsem byl mimo z toho chlorosajrajtu a z tý blonďatý záchranářky, úplně jsem ho zazdil, ale tak nějak jsem počítal, že ho uvidím tady na firmě a pokecáme. Já ho tak dlouho neviděl, hezouna!“ huláká na celou kancelář André.

„Tak to jsi prošvihnul. Danny zmizel hned po tom, co mě doprovodil ke dveřím notářovy kanceláře, protože musel domů, ale to vysvětlím, protože to celý zapadá do událostí, který začaly u dnešního oběda.“

Po vyřízení Andrého otázky ohledně Dannyho nasazuju oddechovou pauzu, která vnáší větší dramatičnost, a stupňuju tim Richardovo napětí, což je v jeho případě neskutečně sexy. Do značný míry k tomu přispěl i André svym vstupem, proto už to dál nenatahuju a pouštím se do vypravování. Odkrejvám chronologicky jednotlivý kapitoly dnešního odpoledne počínaje srdcezastavujícím překvapením, který jsem prožil při příchodu na objednanej oběd s tajemnym klientem, kterym byl ve skutečnosti Danny. Jen mimo řeč upozorňuju Andrého, kdyby si toho náhodou sám nevšimnul, že jeho šéf ze Španělska Rosko byl Vatikánem najatej vrah.

„Já to zaznamenal, ale nechce se mi tomu věřit. Byl to celkem fajn chlap, sice přísnej šéf, ale spravedlivej.“ Ale i na něm je rozpoznatelná zvědavost po následujících událostech. Proto poctivě následujou kapitoly obsahující složku s číslem jedenáct, vyzvednutí závěti z trezoru v tajný chodbě a procházku podýl řeky s Richardem, která skončila v zelený dodávce. Do toho mi skáče Richard a popohnání mě:

„Dál, dál, dál! Tam jsme byli oba také, to nám vyprávět nemusíš!“

André mě ale brání:

„Já tam jako nebyl. Já byl v tu chvíli už uchloroformovanej vzadu v dodávce. Já si to rád poslechnu. Nepřerušuj ho!“ a kárá Richarda za pokus o násilný posunutí mýho vyprávění.

Můj popis událostí posledních hodin se už ale sám od sebe stáčí k rozhovoru s Dannym, kterej jsme vedli po cestě k notářovi, ve kterym mi vysvětlil, proč se vrátil z letiště. Vidím, jak se oba ve svejch židlích tetelej, protože se blíží rozuzlení našeho společnýho dobrodružství a i oni brzo poznaj, co je obsahem mýho dědictví. Protože se i v těch nejmenších detailech věrně držím skutečnosti, i oni se z nalezený závěti zatím dozvěděli jen to, že mýmu dědečkovi jeho otec Dandy odkázal, a já díky tomu dědim, podíl číslo jedenáct. To je udržuje v pro mě zábavný nevědomosti a napětí. Tak si tu zábavu chci ještě chvíli užít a svojí řeč zase prokládám oddechem, kterej využívám k vyzvednutí malý petky s minerálkou z Richardova minibaru stojícího u stěny kanceláře a dlouze a pomalu z ní upíjim.

„Sakra, Dami, tak už to vyklop!“ tentokrát to napětí nezvládá André.

„Tak fajn!“ Rozhodnutej ukončit jejich trápení šroubuju víčko lahve a pokládám ji na stůl s krátkou větičkou, která má prozradit, nebo spíš jen napovědět to, co se oba chtěj dozvědět:

„Říkejte mi šéfe!“

Nastalý ticho může znamenat jen dvě varianty. Buďto můj povel ač vyřčenej s nadsázkou nechtěj přijmout, nebo ho nepochopili. Podle pohledů, který si vyměňujou, usuzuju to, že nastala druhá varianta a s pokrčením ramen dodávám:

„Jo, je to tak. Ode dneška mi tenhle podnik, se vším jak to tu leží a běží, a se vším co je s ním spojený, říká pane.“

„Wow!“ rozpovídal se André.

„Paráda!“ podobně dlouhym proslovem komentuje i Richard mnou naservírovanou informaci. Pak ale rychle přidává další slova, protože můj výraz asi naznačuje znepokojení z jejich rozpačitejch reakcí:

„Ne, vážně, zlato, to je paráda. Zasloužíš si to a konečně z toho tady uděláme pořádně šlapající podnik, ne jako za Inrů. Gratuluji!“ Zvedá se ze židle, obchází stůl, bez mýho odporu mě zvedá ze sedu a bere mě do objetí. Pevným stiskem svejch silnejch rukou mi dává najevo svou oddanost a radost. André nechce zůstat po zadu a taky ke mně přistupuje, hned jak zpozoroval to, že Richard uvolňuje sevření svýho náručí. Podává mi pravačku s gratulací:

„Tak ahoj, šéfe! To je ta nejlepší dvojice šéfů, jakou jsem si mohl přát. Gratuluju a doufám, že to večer oslavíme. Teda jako na účet podniku,“ přidává vtipně vyslovenej, ale vážně myšlenej návrh. Využívám jeho narážky, protože už po cestě od notáře jsem vymejšlel, co s podnikem dál. A to, co jsem vymyslel, jim hned za tepla servíruju:

„Jasně, že to oslavíme, ale ne dneska! Rád bych to tady trochu předělal a po úpravách pozvu všechny zaměstnance a klienty na párty zahajující provoz v novym. Co ty na to jako ředitel?“ obracím se pro souhlas na Richarda, kterej dál bude managerem celý firmy. Proto s tím taky musí souhlasit, aby se mnou navrhovanejch plánů ujal tak, jako by byly jeho vlastní. Jeho odpověď mi potvrzuje, že je člověkem na svym místě:

„V klidu tvoje návrhy probereme a já ti pak řeknu. Ale je pravda, že vylepšovat se dá pořád něco. A párty pro klienty by se také hodila. Včera jsme měli prezentační, ale stávajících klientů jsem tam moc neviděl, tak je také trochu protáhneme parketem.“

Po těchhle sofistikovanejch slovech pan ředitel obchází zpátky svůj pracovní stůl. Sedá za něj, a pak k nám s ještě větší vážností promlouvá:

„No a teď se musíme domluvit, jak vysvětlíme to, co se dnes odpoledne odehrálo na Pankráci, protože za chvíli odcházíme podat na policii svědectví, protože předpokládám, že Raul nic z toho, co ví ohledně Inrů, a z toho, k čemu ho najali, neprozradí, a to i z toho důvodu, že od nich bude určitě placen i nadále při jiných jejich kšeftech. Proto já navrhuji, abychom jednohlasně tvrdili, že mu hráblo. Že se tady v baráku při opravách pohádal s Andrém, který měl jako výhrady k jeho práci. Raul to jako neunesl a chtěl si to s tebou vyřídit násilím a dejme tomu, že mimo barák. Proto tě uspal, naložil do dodávky a chtěl ti někde venku dát nakládačku. Takže my s Damiánem budeme tvrdit, že o počátku toho konfliktu nic nevíme a to, že tvůj únos jsme zjistili až ze záznamu z kamerového bezpečnostního systému v garážích po tom, co jsme tě hledali a nemohli nikde najít. Ty jim na vysvětlenou naservíruješ tuhle variantu, kterou pak my s Damiánem jednotně zakončíme tím, že jsme Raulovu dodávku dohonili na náplavce a tam jsme se mu do ní vetřeli. Nikdo už nezjistí a neověří, co jsme si s Raulem opravdu povídali a jemu nikdo nebude věřit, i kdyby tvrdil, že to bylo jinak. No a na Pankráci jsme jako využili zastavení dodávky k jeho zneškodnění, které mně se jako nepovedlo a dokonali ho až Damián a na pomoc přivolaný Danny, který už bude teď na cestě do Španělska a nemyslím si, že si ho budou policajti tahat zpátky do Prahy k výslechu. Souhlas?“ Očima skáče z Andrého na mě a zase zpátky, aby se z našich souhlasně přikyvujících hlav přesvědčil, že mezi náma panuje shoda, že jeho plánu rozumíme a nikdo z nás to při výslechu nepoplete. Andrého kejvání se ale po chvíli zastavuje:

„A proč musíte vysvětlovat i to, co se stalo venku?! To už je přece jedno!“ A teď zase jeho pohled hledá odpověď na vyslovenou otázku střídavě v mejch a Richardovejch očích. Richard, protože je to jeho plán, mu to bez váhání vysvětluje:

„Po celé Praze jsou kamery a spousta svědků, a i když už nikdo zpětně nedokáže to, co jsme si říkali, musí být dění na kamerovém záznamu, nebo případná svědectví, shodná s tím, co říkáme my. Díky tomu nikdo nebude zpochybňovat naši věrohodnost i v ostatních částech naší výpovědi. Třeba v tom, jak se to semlelo tady na firmě. Samozřejmě, že dám k dobru i záznam z garáží, na kterém musí být vidět to, jak tě omámeného nakládá Raul do dodávky a odjíždí s tebou ven. Ale čím víc budou všechny tyto důkazy korespondovat s naším vysvětlením, bude to pro vyšetřovatele jasnější a tím dřív to uzavře s naší verzí. Je to jasné?“ Andrého hlava se zase rozhoupává na souhlas: „Jasný!“

Richard vzápětí na to zvedá telefon a jeho prostřednictvím se ujišťuje o tom, že policajt Pavel je u sebe v kanceláři a hlásí mu, že se během půlhodiny u něho objevíme.

K přesunu na policejní služebnu se chystáme využít jedno z firemních aut. Proto se synchronizovaně a automaticky všichni tři přesouváme do podzemních garáží. Richard v čele našeho průvodu vstupuje do jejich potemnělýho prostoru a probouzí světlo v zářivkách u stropu. Pak přistupuje k jednomu ze tří služebních osobních aut, pořád ale u něho stojí na místě a upřeně zírá na mě.

„Co je, hrdino?! Ty se bojíš nastoupit do auta?“ Nechápu jeho chování, proto se snažím vtipkovat, abych z jeho následný uvolněný reakce pochopil, co právě řeší jeho velitelskej mozek.

Po jeho vysvětlení se musím od srdce zasmát. Jeho profesionalita je totiž až přehnaná, ale tak to má bejt. Richard mě totiž upozornil na situaci, která nečekaně nastala. Situace, na kterou nejsem zatim zvyklej a budu se muset do týhle role víc vcejtit. Vzít za svý to, že to služební auto je vlastně moje, proto i Richard oficiálně potřebuje souhlas k tomu, aby ho mohl použít k soukromýmu účelu. To on svym vysvětlováním udělal a to je ten prožitek, kterej je pro mě velkou neznámou a budu mu muset přivyknout. Richard si to díky svý nadprůměrný inteligenci už před položením požadavku na neslužební jízdu uvědomoval, a proto se nejdřív u toho auta zastavil. A na můj rádoby žertovnej dotaz reagoval:

„Hele, šéfe, nevtipkuj! To víš, že se nebojím nastoupit do auta, ale je tu menší zádrhel. Buďto můžeme jít na Pankrác pěšky, anebo nám dáš k dispozici jeden z tvých kočárů. Byl by podle mého názoru nesmysl utrácet za taxi, když tady dole v garážích stojí několik tvých aut. Co ty na to?“ Očekávaje moje okamžitý nepochopení tohohle faktu na mě chvíli zíral a usilovně hypnotizoval moje mozkový závity, aby mi to samotnýmu došlo a nemusel mě poučovat o mejch nově získanejch pravomocech. A já mu za to byl vděčnej, protože postupný uvědomování si některejch skutečností je ten nejlepší způsob, jak si určitý záležitosti všedního života osvojit a přijmout je za přirozený. Musel bych bejt úplně hloupej, kdyby mi zrovna tahle Richardova narážka ihned nedocvakla a já ji využil k tomu, abych mu dal najevo svou důvěru a to, že ho neberu jen jako ředitele svýho podniku, ale jako partnera pro všechno:

„Správně, pane řediteli! A od týhle chvíle veškerý rozhodnutí ohledně chodu firmy jsou ve vaší kompetenci.“ Abych zvýraznil svojí laškovnou náladu, přidal jsem ono srdečný zasmání a ještě jedno snad žertovný popíchnutí:

„Prostě a jednoduše, už mě s takovejma podružnostma nazatěžuj!“

To už ale všichni tři do toho auta nasedáme, protože André k němu přinesl ze svý kanceláře klíče. Okamžitě zabírá místo za jeho volantem a vyjíždí do už klidnějšího provozu večerní Prahy.

Se správně Richardem odhadnutym příjezdem jsme za půl hodiny připravený na recepci policejní služebny na Pankráci po jednom vstupovat do výslechový kabiny k tam sedícímu policajtovi Pavlovi. Ten se od nás dozvídá předem domluvenej příběh o vyšinutym Raulovi, kterej si na Andrém chtěl zchladit svý nahromaděný problémy a my ostatní se stali jen jeho záchranou. Richard vstupuje do oný místnůstky, v přízemí policejní budovy, jako poslední z nás, i z toho důvodu, že vyšetřovatele Pavla osobně zná a ten si svou končící službu chce zpříjemnit rozhovorem s inteligentním jedincem, se kterym může ještě navíc zabřednout do osobně laděnýho rozhovoru, jehož stručnym shrnutím nás Richard baví v autě na zpáteční cestě.

Policajt Pavel mu totiž prozradil svý podivení nejen nad poblázněnym Raulem, ale i nad dalším nestandardně se v pražskejch ulicích chovajícim cizincem, kterýho nakonec vylovili rybáři dneska ráno z Vltavy v Úholičkách. V něm policie po provedenym ohledání zjistila Itala, kterej se ze svýho vatikánskýho úřadu vypařil i s veškěrejma věcma, aniž by někoho informoval, a objevil se až v Praze. Včera byl viděnej v ulicích Prahy, a to podle svědeckejch výpovědí očitejch svědků, který viděli nějakýho nadávajícího Itala, jak krade modrou dodávku. Ta pak byla pozdějc důvodem hromadný nehody na sjezdu z městskýho okruhu. To taky potvrdily pachový stopy z tý dodávky. Ale ani ty nedokázaly vysvětlit podivný chování toho muže, a protože jeho pražský období nakonec skončilo ve Vltavě s čistym průstřelem pravýho spánku, který si podle zprávy z patologie mohl způsobit sám, policie jeho případ uzavřela jako úmrtí bez cizího zavinění a jako důsledek nahromaděnejch osobních problémů.

Aniž by policie prozradila totožnost toho podle jejích závěrů vyšinutýho Itala, všichni tři víme, že jsme z toho venku a následky z úmrtí Bonretiho v mym pokoji nás už dál nemusej trápit. Stejně tak, jako nás už dávno netrápí svědomí ze zavinění jeho smrti, protože to nám totiž od jakejchkoliv výčitek vyčistil sám Tomi Bonreti svym životem a jednáním.

Poslední okamžiky právě končícího dne prožívám v milostnym objetí svýho hrdiny v jeho bytě, kterej jsem po jeho nabídce rád přijal za svůj domov.

***

Začátek toho následujícího využívám k tomu, abych v soukromí naší společný snídaně Richardovi prozradil nález malýho papírku, kterej byl k závěti přiloženej a jehož existenci jsem zatím přede všema zatajil. Dělím se tak s nim o svý podezření, že můj dědickej podíl má ještě jednu část, která ale měla bejt podle osobního přání pradědečka prozrazená jen a jen dědicovi, kterej závěť číslo jedenáct ze schránky vyzvedne. Moje opojení ze všech zážitků prožitejch v posledních tejdnech mi ale brání v klidnym soustředění na zjišťování toho, kam mě data na onom papírku maj zavíst. Prosím proto o pomoc Richarda, protože by jako člověk, kterýho chci mít po zbytek života po svym boku, měl bejt do těchhle tajemství zasvěcenej. Můj hrdina se s neskrejvanou a zřejmě i nepotlačitelnou chutí ujímá úkolu zjistit to, co tajemnej kousek papíru ukrejvá.

Hned po příjezdu do práce ho proto vedu do tajnýho tunelu ve Zlatym Lístku. Po otevření prvních maskovanejch dveří ve výklenku a pochopení principu otevírání a zavírání průchodů v systému před světem ukrytejch tunelů je Richard ohromenej. Nejdřív jejich důmyslností, po chvilce krásou a nakonec i tajemnou romantikou míst, do kterejch jsem ho přivedl. Společně vyzvedáváme minidodatek k mý závěti z trezoru ve stěně na konci slepýho ramene tajnýho tunelu ve druhym patře, ve kterym jsem ho nechal pod zámkem, zahalenej všudypřítomnou tmou v bezpečí před nenechavym světem tam venku. Onu okouzlující mystiku tajnejch tunelů společně opouštíme a Richard se na chodbě u výklenku, kterej se za náma právě dovřel, nedokáže ubránit projevení svýho úžasu nad tím, že kolem něho prošel už tolikrát a ani jednou ho nenapadlo ve výklenku hledat to, čím ve skutečnosti je.

Objevení tajemnejch chodeb a tunelů mu dodává další, ještě větší chuť prozkoumat to další, a asi to poslední tajemství v řadě hádanek, kterou mi tu zanechal pradědeček Dandy. Nápověda k němu je vepsaná do řádků malýho kousku papíru, kterej teď svírá v prstech pravý ruky.

Po odsouhlasení mýho nápadu, jehož pointou je můj přesun do mýho bejvalýho pokoje, u jehož dveří tu teď stojíme, kterej je i přes včera provedenou renovaci pořád místem, kde se odehrály dramatický chvíle, který už nikdy nedostanu ze vzpomínek, a jak doufám, budou teď dostatečně silnym motorem ženoucím moji fantazii k těm nejlepším návrhům, jak omladit vzhled a fungování firmy Zlatý lístek a aspoň kosmeticky zakrejt to, co její vlastnická minulost představuje, se Richard se mnou loučí a odchází do svý kanceláře o patro níž začít s přislíbenym pátráním.

To mu díky jeho kontaktům, šarmu a inteligenci trvá jen pár desítek minut vyplněnejch několika emailama a telefonátama směřujícíma na ty správný čísla a adresy.

Podobně stejnej časovej úsek věnuju já v pokoji nad ním vymejšlení, sepisování a tvorbě nákresů. K tomu využívám blok prázdnejch stránek a tužku, který jsem měl v nočním stolku a přes všechny události, který tudy proletěly, tyhle psací pomůcky zůstaly na svym místě. Začínám tím, co mě v roztříštěnejch bodech napadalo už včera odpoledne během pěšího návratu ze schůzky s Juliánem u notáře. A tyhle body teď dál spojuju do celku na papíře, kterej leží přede mnou na stolku. Na něm vyrůstá vedle stávající diskotéky a týmu úspěšnejch a osvědčenejch společníků taky moderní hotel poskytující ubytování jedincům vyznávajícím ekologickej a zdravej životní styl naplněnej bio stravou, pohybem a rozvíjením intelektuálních i ručních dovedností korespondujících s ohleduplnym přístupem k životnímu prostředí. To mi totiž v myšlenkách připadá nejbližší pradědečkovu přání, aby každej z jeho dědiců využil získaný bohatství ku prospěchu lidskýho společenství. Připadá mi, že umožnění setkávání lidí s tímhle přístupem k životu a ke svýmu okolí i během jejich dovolený může přispět k produktivní výměně názorů a poznatků.

Tajný tunely s trezorama se promění v přístupový koridory, na jejichž konci bude v každym patře nástup do vejtahu. Ten se bude pohybovat v šachtě, která je teď osazená jen litinovym žebříkem, po kterym se dá vyšplhat na střechu domu. Tam se v mejch náčrtcích už rýsuje terasa plná kytek s uklidňujícím výhledem na romantický zákoutí těch nejstarších částí metropole. Vedle těchhle velkejch stavebních změn přikresluju do bloku ještě svojí představu o vizuální proměně firmy a s takhle pokreslenym a popsanym blokem v ruce opouštím svůj expokoj a pádim dolů za Richardem:

„Tak já jsem hotovej. Co ty? Neruším?“ opatrně pronášim do dveří jeho kanceláře, který po zaklepání otevírám. Richard sedí za stolem a zvedá oči od otevřenýho notebooku:

„Pojď a posaď se! Já mám také hotovo a budeš z toho, co jsem zjistil, nadšený, protože to znamená asi další peníze pro tebe.“

„Pro nás!“ opravuju ho a sedám do židle naproti němu. Pozorně poslouchám výsledky jeho pátrání, který dal dohromady z vyslechnutejch telefonních hovorů a příchozích emailovejch odpovědí. Ty potvrzujou to, co jsem rozklíčoval už při prvním přečtení dat zapsanejch na onom lístečku. Jsou to indicie vedoucí k účtu zřízenýho u nějaký švýcarský banky, včetně identifikačního čísla bezpečnostního boxu. Jediný, co mě může překvapit, je jméno banky, která cíl těchhle indicií pořád střeží, teda jak aspoň doufám.

Její jméno mi Richard vítězoslavně sděluje s tím, že konto i box jsou pořád aktivní, ale víc mu banka nebyla ochotná po emailu sdělit. Na základě týhle skutečnosti přichází s nápadem na společnou dovolenou v Curychu, protože v tam je konkrétní pobočka, u který jsou konto a box vedený. Richardův návrh se nedá nepřijmout, už proto, že si oba pořádnou dovolenou zasloužíme. A taky proto, že bych ho rád u přebírání konta a bezpečnostní schránky měl po boku.

Já mu na oplátku ukazuju blok plnej mejch nápadů a náčrtků na úpravy domu a firmy, a on k mý radosti s drtivou většinou z nich souhlasí. Domlouváme se proto na tom, že do Švýcarska odjedeme až po provedení mnou navrhnutejch změn, jejichž kolaudace bude korunovaná zahajovací párty, po který oficiálně provoz novýho Zlatýho lístku rozjedeme.

***

Díky svejm manažerskejm dovednostem a několikaletý zkušenosti s jednáním s úředním šimlem je Richard ten, kdo rozjíždí kolotoč nejrůznějších závaznejch stanovisek dotčenejch úřadů a památkářů, který jsou potřebný pro stavební povolení na mnou vymyšlený úpravy. Já i celá firma vděčíme jeho obratnosti v těchhle záležitostech za to, že celej proces schvalování trvá rekordně krátkou dobu, po jejímž uplynutí se Zlatej lístek začíná postupně plnit vším možnym. A za chvíli je doslova přecpanej zedníkama, obkladačema, štukatérama, elektrikářema, který tu všude pobíhaj, pořád něco někam přenášej a do něčeho bušej, vrtaj a pak to zase zahazujou a natíraj. Dům je plnej rámusu, prachu, stavebních koleček, cihel, kachlí a pytlů s omítkou a cementem.

Všude se povaluje nejrůznější zednický a bourací nářadí a atmosféru stavby impozantně dokreslujou igelitový krycí plachty, který maj při bouracích pracech ochránit ty části interiéru, který se bourat nemaj. Tim, jak tyhle průhledný plastový závěsy visej na stěnách chodeb na každym patře a taky přes schodiště, kam jen oko pohlídne, vytvářej ve starobylym interiéru iluzi supermoderní laboratoře, v jejíchž útrobách se děje něco superpodezřelýho. To bohužel přitahuje zástupy superzvědavejch a superdůležitejch úředníků, který dost často svym počtem převyšujou opravdu pracující dělníky a výkonem svejch supersofistikovanejch dohledů nad prováděnejma úpravama na staveništi jen překážej a komplikuj tak skutečně potřebnou práci.

***

To je taky jeden z mnoha důvodů násobících mojí úlevu, která se dostavuje s okamžikem předání hotovýho díla a následný úspěšný kolaudace, na kterou jsme, nejen my dva s Richardem, čekali čtyři nekonečný měsíce.

A jen díky dokonalýmu ekonomickýmu vedení starýho Zlatýho lístku pod pevnou ředitelskou rukou mýho hrdiny, která si několikrát silně bouchla do stolu a tim si prosadila vytváření finanční rezervy na úkor odvádění veškerejch zisků do církevní pokladny, jsme si mohli dovolit luxus okamžitejch plateb záloh na materiál a možnosti nasmlouvat ty nejlepší firmy, který bez prokazatelnýho finančního krytí zákazníka ani nepošlou cenovou nabídku.

To bylo obrovskym přínosem, protože nám to dovolilo Zlatýmu lístku dopřát kvalitní, rychle odvedenou a bezproblémovou renovaci, která bude mít svůj přínos i do budoucna, a to trvanlivostí použitejch materiálů a kvalitou odvedený práce.

Richard se ve dveřích svý kanceláře loučí a tím i vyprovází managera stavební firmy, která celou rekonstrukci organizovala. Já sedim v židli uprostřed jeho kanceláře a v hlavě mi už duní zesílený basy diskotékovejch reprobeden, který se rozezní na kolaudační párty. Ta bude oslavou znovuotevření Zlatýho lístku a taky jeho rozšíření o biorestauraci a celý tři patra biohotelu s překrásnou novou střešní terasou. V posledním patře zůstávaj pokoje pro společníky, který se k oslavám i s ostatníma starejma i novejma zaměstnancema taky přidaj. I Richard teď s úlevou sedá naproti mě k pracovnímu stolu, stejně jako já dává nohy nahoru a navíc skládá ruce za hlavu:

„Tu party zařídíš ty, viď lásko? Já ještě musím zaučit Martinu na hotelovém programu, aby mohla přijímat a potvrzovat rezervace na vánoční sezónu, protože už tu letošní nesmíme s novým hotelem v centru Prahy prošvihnout. Dnes už budu zadávat reklamu do zahraničních cestovních časopisů a počítám s tím, že hned jak to rozjedeme po našem návratu ze Švýcarska, bude plno a lidi to budou chtít mít rezervované.“

Opičím se po něm a i já skládám ruce za hlavu, abych ironicky zdůraznil svoji chuť něco dělat:

„Jasně, řediteli. Já zařídím i to Švýcarsko. Ty se soustřeď na podnik!“

Oběma je nám ale jasný, že ruce za hlavou nám dlouho nevydržej, proto si okamžiky pohody a nicnedělání ještě pár minut užíváme, stejně jako vzájemnou přítomnost. Oboustrannej hlad po ní se s ubíhajícim časem prohlubuje a každá hodina strávená bez blízkosti toho druhýho se zdá dlouhá jako rok. Naše společný usínání se stávaj den po dni vášnivějšíma a to, jak se poznáváme, nám přináší čím dál tím silnější pocit osudovosti našeho setkání. Spříznění našich duší je tak samozřejmý, až mě to někdy děsí a zároveň vynáší do nebeskejch vejšek blaženosti. A to všechno si užívám i teď beze slov, jen tak mlčky pozorující Richarda opřenýho v jeho kožený židli oplácejícího mi zamilovaný pohledy. Ten ale po chvíli strhává nohy ze stolu:

„Tak já jdu nainstalovat ten program pro Martinu a zadat tu inzerci, ať můžeme co nejdřív pádit domů. Dnes mám pro tebe extra specialitu, to si pochutnáš.“ Neochotně ho následuju co se týče nohou na stole, ale opouštět se mi ho nechce:

„Uuuuuuuž?! Tak jo! Já zůstanu tady a vyřídím tu party a rovnou i to Švýcarsko.“

Oba se zvedáme a pomalou chůzí si vyměňujeme naše dosavadní místa u stolu. Během toho se potkáváme na jeho boku a Richard mě chytá za ruku. Tím mě zastavuje, přitahuje si mě blíž k sobě a loučí se se mnou, jako by odcházel někam hodně daleko a na hodně dlouho. Pak mě neochotně pouští a mizí ve dveřích na chodbě.

Já se zamilovaností rozvláčněnejma pohybama dostávám k jeho kožený židli, na kterou sedám a pohledem do ředitelskýho počítače zjišťuju, že organizace dlouho očekávaný párty nebude nic složitýho. Dneska už má skoro každej emailovou adresu a tou jsou opatřený i kontakty na klienty, zaměstnance i novináře v Richardově adresáři. Jediný, co musím vytvořit, je lákavě vypadající pozvánka. Proto na stolním telefonu vytáčím rychlou volbou číslo mobilu našeho dýdžeje, abych s ním dohodnul termín mimo pravidelný diskotéky.

„Hotovo, muziku máme. Švédský stoly zařídí restaurace. Tam dojdu,“ pochvaluju si výhody podniku, jakym je Zlatej lístek pro pořádaní takový akce, po ukončení hovoru s dýdžejem. Domluvenej termín vkládám do zlatejma lístkama olemovaný pozvánky, ke který přidávám informaci, že na poštovní adresu každýho z nich bude zaslaná VIP karta, kterou se prokážou při vstupu na párty. A celou zprávu elektronicky rozesílám na jednotlivý adresy tak, aby příjemce byl vždycky jen dotyčnej adresát a já tim vyzdvihnul jeho důležitost pro náš podnik. Sám totiž nesnáším, když je seznam adresátů mnohdy delší než zpráva samotná. Během rozesílání se na chvíli zastavuju se sentimentální poznámkou na rtech u jména Helena Wintorová:

„Jo, holka, byla jsi moje první a zároveň poslední!“

To už se na informační liště emailový aplikace objevuje: Zpráva byla úspěšně odeslána. Ještě pár takovejch a žádaný účastníci oslavy budou obeslaný. Jde mi to od ruky a já si nemůžu vynachválit výhody elektronický kominukace, která se nezadržitelně rozmáhá. Po obdržení posledního potvrzení o úspěšnym doručení mnou zaslaný pozvánky se sápu pravou rukou po sluchátku stolního telefonu a prostřednictvím něho následuje krátkej hovor s firmou, která dodá speciální světelný efekty před dům a na terasu. A je hotovo!

„Tak to bysme taky měli. A další příjemná záležitost k vyřízení, Švýcarsko!“ sám pro sebe se hecuju k dalšímu úkolu, kterym je zařízení naší první společný dovolený. Podle plánu na ni odjedeme po právě naplánovaný openpárty a já během ní chci z posledního tajemství, který mi odkázal Dandy Inro, udělat další objevenou součást mýho života. Zvyklej na to, že nejbezpečnější a nejjistější je spolehnout se sám na sebe, pokud je to v mejch silách, vsázím na tohle pravidlo i při zařizování čtrnáctidenního pobytu pro mě a Richarda v luxusním hotelu na okraji Curychu, kam dorazíme vlakem. Na vrchní poznámkovej nalepovací žlutej papírek, jejichž štůček leží po mý pravici na pracovním stole, si zapisuju důležitej úkol, na kterej nesmim zapomenout. Jsem totiž hlava děravá a to, co nemám napsaný, jako by neexistovalo. A radši si ještě pro jistotu text poznámky diktuju nahlas:

„Zkontrolovat platnost Richardova pasu!“ A pomyslnej papírovej uzlík si lepím na hřbet pravý ruky. O svym cestovním dokladu vím s naprostou jistotou, že je připravenej mě do Švýcarska propašovat. Během psaní týhle poznámky mi do emailový schránky přistává nová zpráva. Poslala mi ji recepce hotelu, kterej jsem před chvílí oslovil, protože jeho webovky mě na první pohled přesvědčily o tom, že to je přesně to pravý romantický místo, v jehož atmosféře chci s mym hrdinou prožít naši první dovolenou. Text emailu potvrzuje mnou učiněnou rezervaci v požadovanym pokoji a ve vybranym termínu.

Proto vytvářím na emailovym portálu další zprávu, kterou směruju na elektronickou adresu železničního dopravce a snažím se jejím prostřednictvím rezervovat kupé první třídy pro dvě osoby ve vlakovym spojení mezi Prahou a Curychem tak, abysme se v hotelu zapsali k pobytu v požadovanej den. Odpovědi se mi dostává sice obratem, ale rezervace tímhle způsobem je v ní odmítnutá s doprovodnou informací, že spolupracujou na vývoji elektronický aplikace, ve který bude možný vlakový spojení vyhledávat a možná i časem rezervovat. Ale ta je zatím, jak bylo uvedený, teprve ve vývoji, a je proto nutný, abych jízdenky i místenky zaplatil a vyzvednul v pokladně Hlavního nádraží minimálně tejden před nástupem do konkrétního spoje. K tomu si nemůžu odpustit, po předchozích zkušenostech s cestováním železnicí po Evropě, jízlivej komentář:

„Já si je radši koupím hned.“

K tiskárně postavený na kraji Richardova pracovního stolu posílám příkaz k tisku obdrženýho potvrzení o rezervaci hotelovýho pokoje. Během cvakání tiskárny se přitáčím ke svý tašce přehozený přes jeden z malinkejch zlatejch lístečků, jehož ohnutá špička slouží jako jeden z několika háčků stojanovýho věšáku, kterej je v rohu u dveří. Vytahuju z ní naše cestovní pasy, který jsem tam zasunul ráno při ochodu z našeho hnízdečka, aniž by mě napadla kontrola platnosti toho Richardova. Nedočkavě vytahuju stránku, která se pomalu souká ven z podavače tiskárny, překládám v půlce a přikládám k pasům. Do očí mě u toho bije žlutej papírek nalepenej na mý ruce. Na základě jeho nátlaku otevírám Richardův pas a s úlevou shledávám, že ve vytoužený cestě do Švýcarska nám snad už nic nebrání.

Všechny dokumenty ukládám zpátky do svý tašky na věšáku a s cestovatelskym chtíčem opouštím Richardovu kancelář. Cestou se ještě zastavuju v naší restauraci dole v přízemí, která je už i personálně zmodernizovaná tak, že dokáže uspokojit, nejen během plánovaný párty, náročný jazejčky našich hostů. Tam domlouvám s hlavním šéfkuchařem menu a jízdní řád plánovanýho zahajovacího večírku. Po celkem rychlý, inteligentní a úspěšný konverzaci s mladym kuchařem o tom, co a kolik toho je možný servírovat při takový akci, se vydávám vstříc městskýmu provozu směr Hlavní nádraží.

Do tašky na věšáku k pasům a vytištěný rezervaci hotelovýho pokoje přidávám právě zakoupený zpáteční jízdenky i místenky a sedám za Richardův psací stůl ve stejnym okamžiku, kdy do kanceláře vstupuje on. Spolu se svym příchodem mi oznamuje úspěšný zaučení veškerýho personálu a hlavně Martiny, která už dávno vystřídala propuštěnýho vrchního Tomáše a nahradila ho v pozici provozáka pro recepci, bar a restauraci. Dneska byla navíc pasovaná na Richardova zástupce v jeho nepřítomnosti v čase našeho švýcarskýho dovolenkování. Já ho vítám s radostnou zprávou o kompletnim a úspěšnym zařízení naší dovolený a všema netrpělivě očekávaný a předem ohlášený openparty.

Jednadvacet dní, který zbejvaj do onoho večera plnýho veselí, hlasitý muziky a plnejch stolů nabízejících neomezený množství jídla a pití zdarma, je pro některý členy našeho týmu přímo nepředstavitelnym a nepřekonatelnym časovym úsekem, kterej vnímaj tak, jako že se prostě nedá bez psychický úhony přežít.

***

Ale i přes jejich trýznivý představy se povedlo. Všichni to čekání přežili bez viditelnejch postižení a se zachováním mentálního zdraví, protože dlouho očekávanej podvečer nastává právě dnes a právě teď.

Blíží se devatenáctá hodina, která byla už dlouho dopředu ohlášená jako start velkolepý akce jejíž součástí je červenej koberec, kterej se táhne od příjezdu k hlavním dveřím nově otevíranýmu biohotelu Zlatý Lístek. Ten koberec láká i do už tak oblíbený a vyhlášený diskotéky, která bude celou dnešní noc místem večírku pořádanýho jako poděkování všem původním i nově příchozím zaměstnanců a hlavně stálym zákazníkům. Každej z nich je dnešní večer hvězdou sešlapávající rudej běhoun, kterej nese jeho nohy do otevřenejch vstupních dveří. V jejich lístkama posetym kouřovym skle se odrážej pohybující se kužely bílý záře, která vychází ze dvou světelnejch děl umístěnejch po stranách hlavního vchodu. Děla se už naplno otáčej do rytmů melodií přicházejících z rozjíždějící se diskotéky uvnitř a jejich bílý světlo je posílaný do hlubin tmavnoucí oblohy nad Prahou. Na ní se jako malinkatý lampičky postupně rozsvěcujou hvězdy a přicházej tak taky ozdobit svym mihotajícím se světlem naši párty. Díky bezmračný obloze jsou neobvykle viditelný a dodávaj tak další elegantní prvek už tak slavnostnímu večeru.

K mojí velký radosti dorazili všichni pozvaný hosti a za pouličníma zábranama se k nim touží přidat i ty nepozvaný. Ty vyvolený se prokazujou u vstupu do hotelu VIP kartou a po obdržení uvítací plný šampusky, naplněný tim nejlepším, co bylo v mejch silách sehnat, vstupujou do prostoru recepce a restaurace, okouzlený novym interiérem a chutí prvních šumivejch doušků. Jejich prvotní pozornost upoutává videospot, dokola hrající na zavěšený obrazovce, kterej jim představuje náš moderní biohotel s restaurací uspokojující apetit i těch nejnáročnějších zdravě se stravujících hostů. Obrazová prezentace je doplněná ochutnávkou reálnejch pokrmů představovanejch na monitoru. Švédský stoly se pod nima prohejbaj a lákaj tak na první pohled k ochutnávce. Po ní je prvnim veřejnejm návštěvníkům k dispozici prohlídka všech pokojů ve vyšších patrech budovy. Do nich se s úžasem v očích a otevřenejma pusama točí pomalou chůzí po překrásnym schodišti, jehož skvostnost neměl nikdo z nich možnost před tím vidět, protože do chodby za recepcí byl ve starym Zlatym lístku nepovolanejm vstup zakázanej.

Stejně jako do tajnejch tunelů a chodeb, který se proměnily v přístupy k vejtahu na každym podlaží a svym skvostně vypadajícím mramorovym obložením dodávaj interiéru nádech přírodního a přirozenýho luxusu. V jeho moci si drtivá většina účastníků párty s neskrejvanym obdivem vychutnává tenhle ohromující pocit. Pocit bezpečí a klidu podpořenej iluzí sálajícího tepla vycházejícího z obrovskejch kachlovej kamen, který se rozvalujou v rohu každýho podlaží. Pocit, ve kterym i ten nejzatvrzelejší mrzout a pesimista zapomíná na to, co v něm pesimistu a mrzouta probouzí.

Interiér Zlatýho lístku už před rekonstrukcí, a po ní o to víc, dokázal svojí lehkostí podpořenou vzájemnym prolejvánim veškerejch materiálů a barev explodující do finálový emocionální harmonie jeho návštěvníka uklidnit a pohladit. Lidi se už při chůzi do vyšších pater po schodišti blaženě usmívaj, a i když v přízemí duní diskotékový vypalovačky, na hotelovejch chodbách a po schodišti se hosti pohybujou jako po lázeňský kolonádě užívajíce si jejího klidu. Přízemí novýho Zlatýho Lístku s diskotékou, recepcí a restaurací je totiž od prostoru schodiště a hotelovejch pokojů oddělený skleněnejma zvukotěsnejma automatickejma dveřma, jejichž kouřový sklo nemůže bejt neposetý zlatejma lístkama. Motiv zlatýho lipovýho lístku je zachovanej i na ozdobnejch stylovejch nástěnnejch lampičkách, pod kterejma se procházející návstěvníci dostávaj do úplně jiný nálady a do vlivu prvorepublikový noblesy.

Ve stylově ozdobenejch nástěnnejch zrcadlech se odráží nejen korzující postavy, ale i pohoda vyvolaná atmosférou domu, která proniká i do původně tajnejch chodeb se zrcadlama, který se proměnily v koridory pro personál vedoucí přímo do garáží. Poslední zbytky pragmatismu, který v některejch zůstaly i přes pohádkovost interiéru, odlítaj s vlahym vánkem nahoře na terase. Na ní hladí jejich tváře vítr proudící nad domem, protože konec prohlídky je situovanej právě na střešní vyhlídkovou terasu s fungujícím barem s obsluhou, několika proutěnejma sedacíma koutama a profesionálně vytvořenou a udržovanou zahradou osázenou bylinkama pro kuchyni a kvetoucí drobotinou. Záhony přetejkající pestrobarevnym kobercem nejrůznějších kvítků a kytiček přecházej dál pozvolna v zahradu se vzrostlejšíma stromama a keřema. Zpoza jejich listy a větvičky, který se pohupujou v podzimním vánku, se schovává a v rytmu větru vykukuje celá centrální Praha pulzující večernim osvětlenim. Litinový zábradlí běží kolem dokola celý terasy a jeho výplet evokuje popínající se proutky s listím, kterym problikávaj jednotlivý pouliční lampy, jejichž svit se odráží od hladiny Vltavy, která poklidně teče dole kolem domu. Z řeky nahoru stoupá vůně vody a vzduch na terase je díky ní nasycenej příjemnou vlhkostí, která dodává pobytu tady neopakovatelnou hodnotu.

Za několik málo desítek minut se kouzlo terasy projevuje nahromaděním hostů na střeše domu, který tady postávaj opřený o zábradlí a zasněně koukaj do hvězd na obloze nebo loví odraz jejich magickýho světla z vlnek na hladině řeky. Proto vydávám pokyn liftbojům, aby zahájili jejich postupnej řízenej svoz vejtahem do přízemí domu, kde už je čeká neorganizovaná zábava, proto aby i pozdějc příchozí hosti dostali příležitost vychutnat si celou prohlídku včetně vyhlídky z naší nový terasy. Ta sice nemůže vynahradit ztrátu a krásu původní střechy Zlatýho Lístku, která musela bejt skvostem a díky zručnosti a poctivosti mistrů řemeslníků svý doby by Prahu zdobila ještě spoustu dalších let. Ale náma vybudovaná terasa dodává domu a celýmu místu originalitu, která jeho střechu po letech dělá zase jedinečnou. Důkazem toho, že se nám náš záměr povedl, jsou hosti, který ji neochotně opouštěj, což je zároveň odměnou a příslibem přílivu novejch zákazníků.

Pro mě osobně je odměnou celá párty, jejíž start se podle reakcí jejích účastníků vydařil. S Richardem jsem v jednom kole, ve kterym se s náma točí nespočitatelný množství novinářů a fotografů vyžadujících po nás rozhovor a pózu na fotku. Společný fotografování po nás žádá i místní smetánka a politici, který si na otevření prvního velkýho biohotelu v centru Prahy chtěj přihřát svoji polívčičku, ale budiž jim přáno. Dneska ve mně není jediná jiskra schopná zažehnout pocit kritickýho náhledu na cokoliv a kohokoliv. Dnešní večer si chci užít po boku svýho Richarda… Kterej se mi, jak se tak rozhlížím kolem sebe, někam ztratil.

„Bude nejspíš v kuchyni pomáhat doplňovat některej ze servírovacích táců,“ napovídá mi můj mozek směr, kterym bych se měl vydat a tam Richarda hledat. Předpokládám totiž, že v kuchyni pomáhá chvílema nestíhajícím číšníkům, který se staraj o to, aby bílý ubrusy přehozený přes švédský stoly byly v co největší ploše zakrytý podnosama, který přetejkaj lahůdkama. Vydávám se proto přes prostor restaurace do kuchyně. Procházím mezi jednotlivejma stolama, u kterejch sedí spokojený lidi a ochutnávaj jídlo ze stálý nabídky našich kuchařů. Jsem v sedmym nebi z toho, že většina z nich mi naznačuje gratulace k dobře nastavený strategii. Když míjím jeden z nich, zhruba uprostřed restaurace, náhle od něho vyskakuje jedna z návštěvnic naší nový restaurace. Do týhle chvíle ke mně seděla zádama a já, až když tu teď stojíme a koukáme si z očí do očí, v ní poznávám první a poslední klientku Damiána Dendta coby společníka, Helenu Wintorovou.

Zdraví mě a vstupuje mi společně se svym pozdravem do cesty tak, abych v ní nemohl pokračovat dál. Sluší jí to, a protože na večer strávenej s ní mám příjemný vzpomínky, přijímám její pozvání ke stolu, u kterýho už sedí dva dost pohledný mladíci, a jsem rychle vtaženej do zábavný společenský konverzace.

Hledání Richarda na dobu tohohle setkání pouštím z hlavy, a to bez výčitek, protože v domě se mi neztratí a určitě by sám chtěl, abych se přednostně věnoval hostům a klientům. Společnost u našeho stolu je příjemná, ale prostor restaurace není úplně dokonale zvukově oddělenej od diskotéky, proto po několika zábavnejch minutách Helena navrhuje, abysme pokračovali při společný prohlídce hotelu. Využívá k tomu lichotky na mojí adresu, že jako majitel a nová duše tohohle místa budu tím nejlepším původcem. Zároveň přidává poznámku, která naznačuje její úmysl oslavit alkoholem můj úspěch, a ten podporuje povelem směřujícím k mladíkům poskytujícím jí pro dnešní večer doprovod. Společně s oním povelem každýho z nich obtěžkává lahví šampaňskýho, který koupila předem na baru. Obě lahve šampusu stály celou dobu netknutý uprostřed našeho stolu, zatímco jsme během hovoru všichni usrkávali ze šampusek rozdávanejch zdarma u vstupu. Oba kluci se po lahvích vrhaj, jako by se nemohli dočkat srandy přicházející po jejich rychlym vyprázdnění. A v započatym družení komunikativních a zábavnejch lidí, ve kterym jsem se ocitnul, není právě ta sranda určitě nic, na co bysme museli dlouho čekat.

Naši společnou prohlídku Zlatýho lístku pomyslně startujou kyvadlový hodiny, který pořád stojej v rohu restaurace. Jejich typický odbití oznamuje půlnoc a já mám při tomhle zvuku zase ten známej osudovej pocit. Zdlouhavý a pomalý prohlížení jednotlivejch hotelovejch pater, který prokládáme celu dobu neutuchající zábavnou komunikací mezi náma čtyřma, končí v jednom z pokojů za jeho zavřenejma dveřma. Helena se mi v zápalu rozohněný diskuze ztratila z dohledu někde na schodišti a já se ocitám s jejíma společníkama sám v uzavřený místnosti.

A ejhle! Oba překrásní sexy kluci jsou čím dál tím víc přítulnější. Buďto je moje bujná představivost až příliš povzbuzená množstvím vypitýho alkoholu, na který nejsem zvyklej, anebo se mě kluci opravdu snaží svádět a intimita automaticky uzamčenýho pokoje, kterej se tak stal z chodby nepřístupnej, v nich probouzí chuť na to, co jsem si po vstupu do vztahu s Richardem s jinym klukem zakázal.

Zákaz je zákaz, ale ve střízlivym stavu se dodržuje jinak, než v tom rozpoložení, ve kterym se nacházim právě teď já. To rozpoložení je tak trochu opilecký, protože mám v sobě spoustu sklenic šampaňskýho, který do mě, jak si až teď uvědomuju, nalejvali všichni tři nepřetržitě, aniž by sami upíjeli. Vypil jsem tak postupně, pozvolna a hlavně nepozorovaně možná obě lahve, a to asi i proto, že s úspěšně probíhající párty ze mě po kouskách odpadávalo prvotní napětí a nervozita z toho, jak se rozjezd našeho hotelu vydaří.

Uvědomuju si to ale až teď, když ležim na posteli v objetí dvou nádhernejch mladejch sportovců, kterym by odolal málokdo, natož opilej gay v plný síle. Jenže tahle síla v kombinaci s alkoholem velice rychle paralyzuje moji schopnost bránit svýmu tělu, aby se eroticky projevovalo. Mozek se sice domáhá dodržení zákazu, kterej jsem sám sobě kdysi udělil, ale zbytek těla ho neposlouchá a následuje mojí mužskou přirozenost. Sálající žár těchhle okamžiků přiživovanej alkoholem dělá z mýho těla neovladatelnej stroj.

Ohnivý plameny, který se roděj z tohohle žáru, zakrejvaj v mojí mysli všechno, co se odehrálo po tom, co mě oba kluci začali taky svlíkat a starali o povzbuzování mojí nastartovaný touhy, a to s plnym nasazenim všech svejch předností.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)

Komentáře  

0 #5 PoděkováníMichal 2016-09-20 20:52
Děkuju, děkuju, děkuju a děkuju, jste opět příliš laskaví. Snad se bude i další (předposlední) díl líbit.
Citovat
0 #4 Úžasné ..Chris 2016-09-20 20:22
.. jako vždy :) všechny díly vždy přečteny na jeden nádech. Omlouvám se za delší nečinnost v komentářích a díky za další díl. Ten závěr je napínavý, tak doufám, že další díl tady bude čím dřív, už se nemůžu dočkat, co ta Helena vymyslela :)
Citovat
0 #3 marlysroman 2016-09-20 05:26
Vynikajici napsane. Kdy bude dalsi dil. Cekam!!! Tak sup sem snim!!! :lol:
Citovat
0 #2 12. dílVirginboy 2016-09-19 12:18
Čekání se opět vyplatilo.
Citovat
0 #1 Odp.: Románová pohádka - 12. dílmaf 2016-09-19 11:05
Ufff, další prima díl, moc díky, shltnuto na jedno krátké posezení, musím si to dát minimálně ještě jednou :-)
Ale ta „první a poslední“ Helena teda umí zamotat dějem, uvidíme, co z toho nakonec bude… Už se těším na další pokračování, i když, jak jsi psal, tak se pomalu blížíme ke konci…
Citovat