• Saavik
Stylromantika
Datum publikace27. 9. 2016
Počet zobrazení2196×
Hodnocení4.93
Počet komentářů10

Vašek zaslechl motor velké dodávky a vykoukl z okna. Když uviděl, že je to auto, na které čekal, zapískal z okna, aby si ho všimli, a ovladačem otevřel branku. Díval se, jak muži montují letiště, a nemohl se zbavit podivného pocitu. Objednal si ho v době, kdy začal doufat, že se se Sašou konečně začínají sbližovat. Představoval si, že požádá Sašu o pomoc s montáží, a když už bude letiště hotové, možná by ho mohli rovnou i vyzkoušet…

Jenomže dodání se opozdilo a teď už byl Saša pryč. A zdá se, že definitivně. Bezděky pohladil modrošedý potah nové postele. Byla to zvláštní barva, ale jeho na první pohled zaujala. Měl rád modrou, jakoukoliv. Dokonce i obraz visící nad postelí byl celý modrý. Jenom proto si ho tehdy v tom antikvariátu koupil. Jinak ho nahá dívka, objímající jednou rukou koně a druhou hladící jakousi velkou kočku, nijak zvlášť neoslovila. Ovšem to, že na obraz malíř použil jen modrou ve všemožných odstínech, to ho zaujalo natolik, že si obraz, byť poněkud kýčovitý, koupil a dal na stěnu.

Zaplatil a vyprovodil muže ven. Pak se zase vrátil do ložnice. Mlčky se díval na letiště. Do očí mu bezděky hrkly slzy. No jo no… Asi je pravda, že člověk se nemá těšit dopředu a plánovat kdo ví co. O to větší potom to zklamání je.

V práci se oba cítili pár dní rozpačitě, ale rychle se přes své rozpaky přenesli a díky svému přátelství jeli v pohodě dál. Jen někdy večer doléhal na Vaška stesk a smutek. Chybělo mu povídání, chyběly mu Sašovy komentáře k tomu, co zrovna bylo v televizi, chybělo mu rozebírání toho, co se dělo v práci. Vždycky rád četl, ale teď občas stával před nabitou knihovnou a nenacházel v ní nic, co by ho upoutalo a on se začetl. A tak, když jel náhodou okolo antikvariátu, kam dřív celkem pravidelně chodil, zastavil a zašel se podívat, co by mohlo obohatit jeho knihovnu. Potěšilo ho, že za pultem jsou pořád tytéž známé tváře, děvče a mladík, kterým to tu nejspíš patřilo. Seděli sklonění nad jakousi knihou, hlavy u sebe a tiše se smáli. Mladý muž otočil list a on poznal, že je to kniha s kreslenými vtipy. Byli jí zaujatí tak, že si jeho příchodu ani nevšimli. Antikvariát byl totiž ve starém domě a šlo se k němu dlouhým průjezdem. Dveře měli otevřené, snad kvůli čerstvému vzduchu, možná i proto, aby sem šlo trochu tepla.

Děvče vyprsklo a opřelo si čelo o mladíkovo koleno. Ten jí v důvěrném gestu položil ruku na hlavu a měkkým příjemným hlasem řekl:

- Slečno, asi vám tu knihu zabavím. Zdá se mi, že ve vás probouzí nemravné myšlenky. -

- Náhodou, víš… Já, taková hodná, slušně vychovaná, tichá, nevinná a ty hned… -

- Jo jo, hotová klášterní chovanka… víme, víme… -

Zasmáli se a konečně zvedli hlavy od knihy a Vaška si všimli. Děvče ho pozdravilo úsměvem, jako stálého zákazníka, ale v prodavačových očích se mihlo radostné překvapení. Rychle sáhl pod pult, vylovil knížku a šel za Vaškem.

- Dobrý den, už jsem se bál, že se vám něco stalo, když jste tady tak dlouho nebyl. Mám pro vás tu knížku, jak jste říkal, že byste ji rád měl, - vyhrkl.

Vašek sáhl po knize. Ať už náhodou, nebo "náhodou" sevřel dlaň nejen okolo knihy, ale i okolo mladíkovy ruky. Bezděky ji stiskl a řekl:

- Děkuju vám. Zrovna jsem si říkal, že už nemám co číst, tak… -

Překvapeně si uvědomil, že prodavač se nepokusil ani náznakem svou ruku z té jeho vymanit. Nechal mu ji a Vašek cítil, jak se ta jemná štíhlá ruka začíná drobně chvět… Zahleděl se do tmavě hnědých očí a vyčetl z nich sice rozpaky, ale i tiché souhlasné odhodlání. Nebo možná pobídka.

Přejel palcem po chvějící se ruce a pevněji ji sevřel. Vzápětí ucítil, že se na jeho ruku položila mladíkova druhá ruka a že se netřese o nic míň. Stáli proti sobě a hleděli si do očí. Ani jeden nepromluvil, ale v některých situacích slov netřeba. Pravou ruku měl mimo hru, vztáhl tedy levou a položil ji na prodavačův loket. Jemně ho sevřel. Jasné, nezaměnitelné gesto. Cítil, jak se mu po celém těle rozběhli mravenci. Takže buďto bude vyslyšen, nebo dostane přes úsměv…

- Myslíte, že bych vás mohl pozvat večer na skleničku? -

Chlapec pohnul rty, ale pokud odpověděl, nebylo to slyšet. Pokývnutí hlavy bylo ale nezpochybnitelné.

- V kolik vám to vyhovuje? -

- Okolo sedmé… Pokud to není pozdě. -

- V pořádku, budu se těšit. -

Vašek ani nevěděl, jak zaplatil a jak se dostal na ulici. Sedl do auta, ale neodjel, nemohl. Byl si skoro jistý, že by boural za prvním rohem. Musel si urovnat myšlenky. Co to bylo? Sbalil on toho mladého, nebo naopak? Nebo to bylo tak nějak vzájemné? Pochopitelně, že si mladého muže všiml už dávno, jak jinak. Ale předpokládal, že patří k té dívce, a taky nikdy předtím z jeho strany nevycítil ani ten nejmenší náznak zájmu.

Rozbalil knihu, protože vlastně ani netušil, co to je. Často se na něco ptával a oni mu knihu buďto našli, nebo odložili.

Muži pod ochranou… Mlhavě si vzpomínal, že se o ní kdysi zmínil, že by si ji zase rád přečetl. Z papíru, kterým byla kniha obalená, vypadl tuhý lístek. Navštívenka…

DUŠAN K… antikvariát, výkup a prodej knih a obrazů.

Uvědomil si, že i ten modrý obraz koupil tady. Tehdy vlastně s Dušanem mluvil poprve. Všiml si, jak je hezký, ale neměl ve zvyku vyjet po každém pěkném klukovi, tím míň po těch, kde nepředpokládal žádné souznění. No, možná by se měl příště líp dívat.

Už dlouho před sedmou seděl na lavičce kousek od starého domu a čekal. Když malinko po sedmé vyšli ti dva, měl co dělat, aby zůstal v klidu. Věděl, že ho Dušan vidí, a tak čekal, než doprovodil děvče k tramvaji. Díval se na jeho štíhlou postavu, na hezké, ale ne vyzývavé oblečení. Když šel mladík k němu, oči mu bezděky sjely ke klínu. Sám před sebou se zastyděl. Vždyť možná nepůjde o nic víc než o jedno společné posezení. Přesto se bezděčně usmál, jak rychle se vyléčil ze Sašova odmítnutí.

Oba cítili možná ty samé rozpaky. Konečně Vašek tiše řekl:

- Pokud nemáte problém sednout k cizímu, jsem tu autem, jinak můžeme jít kamkoliv pěšky. -

- Stejně nemůžete jet autem, když… -

- Ne, já nebudu pít. Já nepiju. -

- Tak ne, že bych byl zrovna alkoholik, ale kvalitní víno si občas dám. -

- A myslíte, že bych vás mohl pozvat? Jen musíte říct kam. Mohli bychom zajít i na večeři, pokud byste nebyl proti. Opravdu bych vás rád pozval. -

Dušan se usmál a přikývl. Vaškovi náhle přišel podivně křehký a zranitelný. Naprosto nepůsobil zženštile, ale byla v něm jakási jemnost. Bezděky vycítil, že chce Dušan něco říct, viděl, že otevřel pusu. Ale nakonec nic neřekl, jen se usmál.

Seděli pak proti sobě a povídali si. Nebo spíš Vašek se ptal a Dušan mu odpovídal. On sám se neptal na nic. Jen velké hnědé oči na něj upíral s jakousi tichou odevzdaností.

Následující dny prožíval Vašek jako ve snu. Čekával na milého každý den na stejném malém parkovišti, kousek od starého domu. Chodili večerním městem a někdy i půl hodiny jen mlčeli. Ale většinou si šli někam sednout a povídali si o knížkách, o tom, co je zaujalo, a nebo třeba jen tak vzpomínali na různé zážitky z dětství. Mnohé věci spojené se socialismem přišly Dušanovi k smíchu a jen nevěřícně kroutil hlavou nad jejich absurditou.

Nakonec se Vašek odhodlal a pozval Dušana k sobě. Už dávno si všiml, že se mladík podvědomě kontroluje, když jsou někde mezi lidmi. A jak zcela jiný, uvolněný a otevřenější je, když jsou sami. Ať už na lavičce v parku nebo třeba v autě. Nemínil ho nikam tlačit, spíš naopak. Díval se na Dušana sedícího v jeho houpacím křesle. Povídali si a on se houpal jak malý kluk na houpacím koníkovi. Vašek si stále víc a víc přál, aby to tak bylo na pořád. On sám si vlastně nikdy neužil takové to klasické randění a oťukávání se. Většina jeho partnerů na to nebyla. Ostatně i on sám zažil milování na jednu noc a už nikdy víc. Snad i proto se rozhodl Dušanovi právě tohle dopřát. Ochotně ho doprovázel do muzea, do obrazárny, jezdili po okolí a on bez dechu poslouchal skoro odborný výklad k obrazům a všelijakým starým stavbám.

- Chtěl jsem studovat umění nebo historii, ale naši to nechtěli ani slyšet. To víš, voják a učitelka. Obojí je diagnóza už samo o sobě…, - ušklíbl se Dušan trpce.

- A vaši chtěli co? -

- No, máti gympl a potom na filosofii, otec vojenskou školu. Na vojnu mne naštěstí nevzali kvůli ledvinám, na gympl jsem se nedostal, takže jsem šel na knihovníka. Máti to brala, otec těžce nesouhlasil. -

Už dřív jsem si všiml, že zásadně říká máti a otec. Domyslel si, že doma to má asi dost chladné a o své jinakosti zajisté mlčí jako hrob. Proto také doufal, že Dušan jeho pozvání přijme. Když už nic, nehrozí, že by je potkal někdo známý. Co jeho osobně se týkalo, byl mu názor většiny lidí dokonale ukradený. Ale chápal, že ostatní to tak mít nemusí.

Když byli spolu sami, nestávalo se, že by se Dušan zajíkl, jako když bylo okolo plno lidí. Byl klidný, uvolněný a Vašek se měl občas co držet, aby se nedostal dál, než byl Dušan ochotný ho pustit. V jeho snech vystřídal Sašu Dušan a on jen tiše čekal, kdy se sen stane realitou. 

***

- Ahoj kluci, nevěděl jsem, že se znáte. -

Před nimi stál Saša a s úsměvem je zdravil. Vašek si pomyslel, že ani on nevěděl, že se znají ti dva. A Dušan vypadal neméně zaražený.

Rychle se ukázalo, že se znají ze sportovního oddílu. Asi je pravdivé rčení, že svět je malý, napadlo je všechny.

- Máti doufala, že budu běhat jako Zátopek a pinkat jako Lendl. V běhu nic moc a tenis jsem hrál dobře, ale to je asi tak všechno. Trenér dokonce vydal prohlášení v tom směru, že u toho stojím jak kačena… Asi jsem pány rodiče zklamal, - ušklíbl se jaksi trpce Dušan.

- Kam jdete? Na pivo? - ptal se Saša jen tak, aby něco řekl. Věděl, že Vašek nepije.

- No to zrovna ne, jdeme ke mně. Jestli chceš, můžeš jít… -

- Ale ne, nebudu rušit. -

- Ale jo, pojď, aspoň zavzpomínáme, bude sranda. -

Vaška jaksi zamrzelo, že Dušan tak ochotně chtěl vzít Sašu s sebou. Ale možná si chce opravdu jen popovídat se starým známým. Ostatně i oni byli jen kamarádi, jejich vztah nepokročil ani o milimetr, jenom přešli na tykání. Nakonec ale byl rád, že s nimi Saša šel. Zasmáli se a Dušan, když se nepotřeboval hlídat, působil krásně uvolněně, a když Saša vzpomněl jakéhosi společného kamaráda, vzal Vaška za ruku a:

- Tohle si nech vyprávět, to byla dobrá sranda. -

- No, asi jak pro koho, ty srando, - ušklíbl se Saša. Ale vzpomínal ochotně.

- Jsi socialistický pamětník, Husákovo dítě, že jo, takže víš, co to bylo sehnat kolo. Favorita konkrétně. Kámoš jednoho dostal, k narozkám tuším. No byl z něj hotový, nedal ho z ruky, na noc ho měl v bytě, tak se bál, že mu ho někdo šlohne z kolárny. A jednou jsme tak stáli s klukama, bavili jsme se a on to kolo držel za řídítka. Okolo nás šel jen tak krokem takový obyčejný strejda, takového týpka si běžně ani nevšimneš. A najednou vyskočil na to kolo a ujel. My stáli a koukali jako stádo bulíků. Rozběhli jsme se za ním, to jo, ale zajisté, že kámoš už milého favorita v životě neviděl…

On ten kluk měl vůbec smůlu. Spolužák je keramik a měl takový malý ateliér. Jednou jsme k němu přišli, on si sedl na židli a přilepil se. Gatě byly pochopitelně na odpis… A nejlepší bylo, když se na to nadělení kouknul a pak řekl: otec mě zničí, to byly jeho. Včera nové. -

Vašek se smál, ale zároveň cítil, jak se mu ježí chloupky a potí dlaně. Dušan ho ještě pořád držel za ruku. Přesto se ovládl a dál si povídali, jako by se nic nedělo.

- Koukni, on spí, - řekl Dušan potichu a ukázal hlavou na Sašu.

- Je unavený, nech ho. -

- Že bysme mu něco provedli? -

- Jako myslíš pomalovat ho rtěnkou? V téhle domácnosti se nic takového nevede. -

- Když jsem byl malý, měla babička bílého psa. Napatlal jsem ho temperkama. Hotová duhová vlajka… -

Seděli a dívali se na sebe. Vašek jemně přejel konečky prstů po Dušanově tváři.

- Tobě se spát nechce? - zeptal se tiše Vašek.

- V lepších rodinách je dotaz na druhou kávu brán jako lehké upozornění, že by se návštěva už mohla odporoučet. -

- Neptám se tě na kafe, ale nabízím ti azyl na noc. Bez postranních úmyslů, pochopitelně. -

- Fakt? -

Dušan sklopil oči a zahleděl se Vaškovi do klína. Měl lehké kalhoty a ty svým napětím usvědčovaly svého majitele ze lži.

- Tak jo, s postranními úmysly, ale netrvám na nich za každou cenu. Lepší? -

Leželi vedle sebe a nemluvili. Občas jsou chvíle, kdy i tomu nejvýmluvnějšímu člověku dojdou slova. Vaškovy oči si po chvíli zvykly na tmu a i ta trocha měsíčního světla mu stačila.

Podvědomě vycítil Dušanovu přetrvávající nejistotu, a tak jen ležel a držel ho za ruku. Jediná intimita, kterou si dovolil, bylo, že ho po té ruce hladil. Cítil, že mu srdce bije o poznání rychleji a potí se mu dlaně. Z Dušana cítil lehounký třes. Bojí se? Blbost, to by si k němu nelehl, ale prostě by šel domů. Chce ho, ale neví jak na to? Hm, asi taky ne, protože se sice neodtáhl, ale to bylo vše. Neudělal jediný pohyb, nic, čím by Vaška jakkoliv povzbudil. Sice mu ruku nechal, ale spočívala ve Vaškově dlani jaksi bez života.

- Copak, bojíš se usnout? Ani se nepohnu, pokud ty sám nebudeš chtít, nebo se… -

- Ale ne, jen… To se těžko vysvětluje… -

- Já vím. Nějak tě vychovali a občas je těžko se přes to přenést. Mimo to, ty sám asi nevíš, jak to máš. Už jsem si toho všiml. -

- To taky. Ale jestli… no však víš…, moji rodiče to nikdy nevezmou tak, že už je jiná doba. Moje máti je hrozně moderní a kdesi cosi. Jiným lidem by poradila, že se nedá nic dělat a musí své děti brát takové, jaké jsou. Ale u mne by to tak s nadhledem nebrala, tomu věř. Vždycky si myslela, že má na víc, než jí osud poskytl, a když se jí nedařilo, tak si to chtěla splnit na mně. -

- Takoví jsou nejlepší, to znám. -

- Jo, ale já v tom musel žít. Pořád sháněla nějaké známosti, obklopovala se lidmi, kteří byli "honorace", a předváděla mne jak cvičenou opici. Koukněte, jak Dušánek krásně kreslí, Duši, zazpívej a zahraj na kytaru, on vám má tu knihu tak rád, že ji umí zpaměti, ty oblíbené části… -

- Tak to muselo být dost o nervy. Vlastně div, že jsi takový, jaký jsi. -

- Nechala toho, až jsem se začal zajíkat a známá doktorka ji seřvala. Ale tak nějak podvědomě mi pořád dávala najevo, že jsem ji zklamal. A otec to samé, chtěl ze mne mít chlapa, něco mezi Tarzanem a Zarembou. No a já chtěl hrát na kytaru a číst knížky. A teď asi zklamu i tebe… -

- Ne, to ne. Pořád tě budu mít rád, ať už se rozhodneš jakkoliv. Ať už se mnou zůstaneš, nebo ne. -

- Sám nevím, jak na tom jsem, ale myslím, že bych to už vědět měl. -

- Asi ano, ale možná to opravdu někdy člověk zjistí až později, nebo nikdy. Kolik chlapů si to přiznalo až po tom, co se oženili a měli tři děcka. Kolik trans s tím vyšlo ven až v pozdějším věku? Netrap se a spi, jo? -

- Vašku… -

- Hm? -

- Proč jsi nezačal chodit se Sašou? Znáte se už dlouho, jak jsem pochopil. -

- Jo, to jo. Já chtěl, ale on ne. -

- Proč ne? -

- No, tak to se budeš muset zeptat jeho… -

Vašek rozsvítil malou lampičku. Ložnici zalilo tlumené modré světlo.

- Kdybych s ním chodit začal, nepotkal bych tebe, nebo minimálně bych tě neměl šanci poznat. A to by mi bylo fakt líto. -

- Co myslíš, existuje něco, víš, "něco mezi nebem a zemí"? - zeptal se zdánlivě nelogicky Dušan.

Ale Vašek si už zvykl, že takhle odchází od tématu, kterému se chce vyhnout. Nebo se k němu naopak přibližuje obloukem, protože neví jak téma nakousnout.

- Myslíš, jestli v něco věřím? No, ani moc ne, možná trochu na osud. Osobně je mi bližší buddhismus než víra v nějakého konkrétního boha. -

- Polovina mojí rodiny jsou věřící, asi by to nedali, kdybych… -

No a jsme u toho, velkou oklikou, ale jsme tam…, pochopil Vašek.

- Koukni, proč by mi měl do života mluvit spolek, který dělá stokrát horší věci? Pořád mi připadá normálnější, když se do sebe zakoukají dva chlapi, než když fráterník zneužije ministranta. Kdyby došlo na lámáni chleba, muselo by abdikovat půl Vatikánu. Jestli ne celý… -

- Na tom něco bude. -

Dušan se zasmál a Vašek cítil, jak se mu při tom pohledu stáhlo hrdlo. Nevěděl proč, ale cítil, že Dušana ztrácí. Došlo mu, že strach z odmítnutí rodiči, podvědomá snaha dodržet konvence je u Dušana silnější než možnost žít vlastním životem. Ale proč? Copak to není škoda? Copak mají rodiče právo rozhodovat o jeho životě, i když je dávno dospělý?

Pohladil mladíka po vlasech.

- Je to tvůj život, ne? Jsi dospělý, všiml sis? -

- Já jo, ale oni ne. -

- A co? Dostaneš pár na zadek? Já vím, bude řev a možná ti ukážou dveře. Tak přijdeš sem. -

- A co když to není tak jednoduché? -

- Musíš se rozhodnout sám, jsi muž. -

Jako už tolikrát Vaška napadlo, že to možná dřív bylo opravdu jednodušší. Neočekávalo se, že člověk půjde se vším na světlo. Pokud byl někdo jiný, pečlivě si to kamufloval a mimo několika málo vyvolených se to většinou nikdo jiný nedozvěděl. Zauvažoval, jestli by se spokojil s utajeným vztahem a jen občasnými návštěvami. V této chvíli byla odpověď jasná. Ale co za pár let?

Měl za sebou dvouletý vztah s ženatým mužem a na rovinu mohl říct, že tohle už nikdy…

- Kdyby sis mohl vybrat mezi mnou a Sašou, koho by sis vybral? -

Nemohl si pomoct, ale měl pocit, že v Dušanových očích se mihla na vteřinu dvě veselá světýlka.

- Co chceš slyšet? Saša je srovnaný sám se sebou, ale já jsem pro něho jen dobrý kamarád na pokec. Ty mě máš rád, ale… Takže asi nejlepší by bylo vás zkřížit. I když při mém štěstí by na mne vyšel ten ostýchavý, i když kamarádský. -

Dušan neřekl nic. Leželi a dívali se na sebe.

- Zhasneš? -

- Promiň, asi chceš spát, že jo. -

Zhasl a urovnal na Dušanovi deku, aby neměl holá záda. Už pomalu usínal, když ucítil, jak se k němu přitisklo mladé teplé tělo a na rtech lehký dotek polibku. Rozechvěle ho vrátil a neméně rozechvěle začal hladit Dušana, teď tiše ležícího v jeho náručí. A poprve v životě pocítil vděčnost, že ho příroda nevybavila nijak nadstandartně.

Ráno Vašek držel chvějíci se rukou lístek:

Jestli můžeš, odpusť mi, ale jsem asi opravdu zbabělý.

PS. Děkuju, děkuju, bylo to moc krásné… D.K.

Povolil prsty a lístek nechal padat k zemi.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (53 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #10 Odp.: Svět je malý - 2.Saavik 2016-10-17 01:29
Trpaslík - asi myslíš ty gay vtipy. Sem je dávat nebudu, ale jestli je chceš, nech mi ve vzkazech mail a já ti je pošlu.
Citovat
0 #9 Odp.: Svět je malý - 2.Trpaslík 2016-10-15 15:00
Jestli se vrátíš ke svým starším povídkám, určitě bych hlasoval za Konopiště a za Eden.
A mohl bys tu zase psát vtipy.
A napíšeš k tomuhle třetí díl, že jo?
Citovat
0 #8 Odp.: Svět je malý - 2.marlys 2016-10-09 22:11
Vynikajici napsane. A bude dalsi dil. A co bude s vaskem a se sasou najdou svou spriznenou dusi a lasku. Napis !!! :-)
Citovat
+3 #7 PoděkováníMirek 2016-09-28 22:16
Píšeš moc hezky, kdykoliv narazím na tvé povídky, pohladí to duši....
Citovat
+3 #6 Odp.: Svět je malý - 2.Saavik 2016-09-28 08:44
Kluci, popř. pánové, všem vám moc děkuju za komenty.
A co se týká starých povídek - jistě, že mohl. Díky, že na ně vzpomínáte. Moc mne to potěšilo a udělalo mi to velkou radost.
Citovat
+2 #5 Odp.: Svět je malý - 2.maf 2016-09-28 07:53
Uf, nemůžu se od toho odtrhnout, skvělý příběh, krásně píšeš. A prosím, piš dál :-)
P.S. Tvé starší povídky mi taky moc chybí, Konopiště, Selský rozum...
Citovat
+1 #4 Odp.: Svět je malý - 2.bert 2016-09-28 07:29
Hezky napsane. A co bude s vaskem najde konecne spriznenou dusi nebo se da do kupy se sasou. Chtelo by to pokracovani. Jinak skvele cteni. Jen tak dal. :lol:
Citovat
0 #3 Odp.: Svět je malý - 2.Liem 2016-09-28 02:59
Saaviku, mateřská loď asi navždy zmizela v hlubinách vesmíru a mi chybí tvé staré povídky.... Mohl bys sem nějaké dát? Třeba Apokalypsu? Nebo to o mladých Indiánech?
Díky předem.
Citovat
0 #2 Odp.: Svět je malý - 2.Liem 2016-09-28 02:56
Klidně se přiznám, že jsem měl na konci povídky v očích slzy.
Citovat
0 #1 Odp.: Svět je malý - 2.zmetek 2016-09-27 23:21
jo, komentář autora píšeš pořád. Ale... pořád je to hezký..!
Citovat