• Amater
Stylromantika
Datum publikace28. 9. 2016
Počet zobrazení1843×
Hodnocení3.50
Počet komentářů12

Velkým proskleným oknem, kterým je vidět Seina, dopadá sluneční světlo, přestože je konec zimy. Na velké posteli leží dlouhovlasý nahý muž. Vypadá, že na něco čeká, protože se každou chvíli ohlédne po pootevřených dveřích. Hladí se po těle a je vidět, že je vzrušený. Usměje se, když se v pootevřených dveřích konečně objeví vysoká štíhlá postava staršího muže. Vínovým ručníkem si suší vlasy. Při pohledu na nahého muže si je přestane sušit. Sleduje každé pohlazení, každý pohyb rukou o dost mladšího muže. „Je ti lépe?“ optá se ho mladík a přetočí se na břicho. Přes závoj světlých vlasů se dívá na stojícího muže.
„Ano.“ Odhodí ručník, prohrábne si ledabyle vlasy. Přistoupí k posteli. Nedotýká se ho, jenom pozoruje kouzelnou křivku prohnutých zad, štíhlých stehen a pěkně tvarovaných lýtek. Potom sklouzne k vypjatému zadku.
„Jsem rád, že jsi mohl přijít.“
„Nemohl jsem odolat.“ Nahý si sedne na okraj postele. Je vzrušený, ale tento fakt úplně ignoruje. Usmívá se a něžně spočívá zrakem na mladším muži. „Kdo by ti mohl odolat?“
Mladší muž se usměje, potom se graciézně zvedne a skloní hlavu ke klínu starších muže. Nejdřív jen olízne špičku penisu, ale pak si ji zasune co nejhlouběji do úst.
Muž přivře oči, ale ani se nehne. Nechává po sobě klouzat vlnky slasti, které mu mladší muž přináší. Nakonec neodolá a zajede do hebkých dlouhých vlasů. Přitiskne mu hlavu ke svému klínu, ale brzy ho odstrčí. „Ludovicu, ty…“
„Ano?“ Mladšímu muži září oči touhou a prožitkem. Rozvalí se na posteli jak děvka, ale je mu to jedno, protože mezi nimi neexistují žádné hranice. Sklouzne ke klínu, pohladí si úd, potom potěžká varlata, až sklouzne k dírce, aby dal najevo, co chce.
„Nic, ďáblíku,“ řekne něžně. Vyhoupne se na postel.
Ludovic zvedne nohy, aby měl lepší přístup. „Chci, aby ses do mě udělal. Hned.“
Nicodéme si pomyslí, že i v této vyzývavé pozici vypadá úchvatně a graciézně. To jak mu nabízí své tělo bez výhrad, že si může dělat, co chce, je opojné. Ještě to s nikým nezažil. Přitáhne polštář, podloží mu zadek, aby byl ještě výš. Ví, že to není příliš pohodlné, ale taky ví, že to Ludovicovi nevadí, že to si přesně přeje. Zamíří k dírce, zaváhá, ale potom zajede dovnitř. Před očima se mu tím průnikem zatmí a Ludovic vzdychne. Povytáhne se a zajede znovu a opět. Drží mu nohy, které jsou skoro až u hlavy.
„Víc, rychleji, hlouběji, Nico,“ sípá Ludovic slastí a Nicodéme mu vyhoví, až vykřikne a nalehne na něj. Ludovicovi se na rtech objeví šťastný úsměv. Spustí nohy a sáhne na milencovo tělo. Dlouhými tahy je laská. Je spokojený, i když se neudělal, ale to, že dovedl svého milence k vrcholu, je pro něj stejně vrcholný zážitek, jako by vystříkl.
Nicodéme se vrátí na zem a políbí žádoucí rty. Líbá ho, laská svými polibky celou tvář. Pak z něj vystoupí, urovná nohy a vezme úd do ruky.
„Nemusíš…“
„Kolikrát ti mám říkat, že to chci?“ Políbí ho na rty, ale vzápětí sklouzne ke klínu se vzrušeným penisem.
Ludovic šťastně zavře oči. Stačilo by mu ke štěstí, že s ním je, že se do něj vylil, ale tohle je daleko lepší. Když vyvrcholí, malátně leží. Nic se mu nechce dělat.
„Zlobím se na tebe. Proč to pokaždé říkáš?“ šeptá mu Nicodéme do rtů. Políbí je. Nemůže se nasytit jeho rtů od první chvíle, co ho uviděl a kdy svolil se stát jeho milencem.
„Nevím, mám takový pocit, že to pro tebe není důstojné,“ řekne po pravdě. Ví, že Nico nemá rád lži. Cítí, že se červená, i když nechápe proč. Když si vezme, že jsou spolu už dva roky, tak v něm stále dokáže vyvolat rozpaky.
„Hlouposti, miláčku. Takhle už neuvažuj. Mám rád tvé semeno.“
„Tohle bys mohl vynechat.“
„To, že tě zbožňuji od pramínku vlasu až po tvé prsty?“ Sjede k nohám, zvedne a políbí na prsty. Pak si palec vezme do úst. Hladí nahé lýtko. „A tenhle taky, tenhle taky.“ Líbá jednotlivé prsty u nohou. „Celého, ale hlavně zbožňuji tvého ptáčka.“ Políbí ho na penis. Líbí se mu, jak se holí a je hladký. „A taky tvoje dírka, to jak se tváříš, když do tebe vstoupím. Nebo tvoje víčka, nos, rty sladší než nektar.“
„Dost. Miluji tě.“ Ovine mu ruce kolem krku a přitiskne se k němu. Ví, že Nicodéme stejná slova neřekne, ale v hloubi duše věří tomu, že i on jeho miluje. Drobnými polibky posévá jeho tváře, koutky rtů, krk a pomalu sjíždí níž a níž. Nicodéme si lehne a nechá Ludovica dělat si, co chce. Na rtech mu pohrává spokojený malý úsměv.
„Pohraj si s nimi trochu více,“ požádá, když chce opustit jeho bradavky. Ludovic se zadívá do jeho obličeje. Vypadá to, jako by spal, ale dobře vidí, že tělo je napjaté touhou. Vyskočí, doběhne do lednice. Vytáhne jednu ledovou kostičku a vezme si ji do úst. Nicodéme se za ním dívá. Copak asi má za lubem? Když slyší ťapot bosých nohou, rychle si lehne. Zhoupnutí matrace, potom se k němu přivine útlé tělo modela. Pootevře oči, když vyjekne, jak ho na bradavce něco zastudí. Najednou je vzhůru, ale vzápětí se tělo opět uvolní. Lehne si, ruce si dokonce vyzývavě založí za hlavu. Jsem tvůj, říká výrazem v obličeji. Ludovic sevře studenými rty druhou bradavku, která se pod chladným dotekem rychle napřímí. Sklouzne níž, rozhrne chloupky kolem údu. Vyplivne z úst kostku ledu a přejíždí ji teplé tělo. Zanechává po sobě studenou cestičku, kterou ihned slízává jazykem. Níž, níž. Dotkne se penisu, špičky, olízne ji. Nicodéme vnímá střídající chlad a teplo, které útočí na jeho tělo. Ví, že jeho chlouba za chvilku bude připravená do akce. Přejede koule a sjede níž. Už je ho jenom maličko, ale zbytek kostky pomalu zasune do dírky. Nicodéme nadzvedne nohy a Ludovic saje vodu, která se pomalu teplem rozpouští.
Poté se vrátí k bradavkám. Líže je, hraje, občas jednu nebo druhou sevře mezi prsty a jemně zatahá. Ví, kam může zajít, aby bolest byla příjemná. Dobře si všímá Nicodémovy tváře. Sjede k pyšně tyčícímu se údu. Vyhoupne se a nasadí si ho na dírku. Jedním přírazem si ho do sebe zasune. Zavrtí se.
„Nebolelo to?“ optá se starostlivě Nicodéme. Ruce, které mu položil na stehna, ho přidržují na místě. Nechce, aby se hned začal pohybovat. Uvnitř toho krásného těla je mu tak dobře, že by tak klidně zůstal celou věčnost. Když se na něj dívá z tohohle úhlu, připadá si starý a ošklivý. Někdy se sám sebe ptá, proč zrovna on měl tolik štěstí, že svolil s ním spát.
„Vůbec ne, naopak. Víš, že miluji, když jsi uvnitř mě, a pak důkladně jsi mě předtím promazal.“ Pohne se nahoru. Rukama se opírá o svalnatou hruď svého milence. „Chci to ještě jednou, do mě. Naplno!“ Nikdy dřív to nechtěl, ale s ním je to jiné. Chtěl by ho mít uvnitř sebe dlouho, nastálo, tak aspoň to protahuje tímto způsobem. Skloní hlavu a políbí ho. Dlouhé Nicodémovy ruce sklouznou na zadek, až k místu, kde jsou spojení. Dráždí ho konečky prstů, až dokonce trochu jeden zasune dovnitř, ale hned ho vytáhne.
„Líbí se mi to. Klidně to udělej znovu.“
„Nestačím ti? Chceš většího?“
„Ne, je perfektní. Žádného jiného v sobě nechci mít,“ řekne čirou pravdu. Slabě vyjekne, když ho Nicodémovy ruce pevně sevřou.
„Opravdu, Ludovicu?“ optá se pátravě.
Ludovic se pohne nahoru, potom se opět narazí na ten nádherný klacek. „Ano.“ Sevření se uvolní.
Nicodéme se zvedne, přitáhne si ho do objetí a políbí na rty. „Děkuji.“ Ludovic ho odstrčí, až spadne do saténových černých pokrývek. Mlčky se mu dívá do očí, nadzvedává se nahoru dolů. Oba vzrušeně dýchají, když se Ludovic zvedne a klesne na čtyři. Odevzdaně a s touhou vystrčí zadek. Velká jemná ruka ho vzruší, ale když do něj zajede, umocní se v něm pocity slasti ještě víc. Přijímá jeho vpády do sebe se štěstím, protože takhle ho může udělat šťastného. Cítí, jak ho jeho ruce svírají víc a víc. Ví, že tam bude mít otlačeniny, ale je mu to jedno. Bere to jako daň za vášeň.
„Už budu, Ludovicu,“ zachrčí Nicodéme. Naposled pořádně přirazí a vystříkne do něj. Skoro na něm leží. Ani se mu nechce z něj vystoupit, ani se vzdát toho požitku. Malátně ho políbí na krk. „Bylo to nádherné, miláčku.“
„Jsem šťastný,“ zašeptá v odezvě. „Chci se udělat a postříkat ti tělo. Mohu?“ vytočí hlavu, aby na něj viděl. Ví, že se nemusí ptát, ale má pocit, že jednou ho odmítne, odejde a on zůstane sám. Děsí se toho dne.
„Můžeš, co chceš.“ Lítostivě z něj vystoupí, lehne si vedle něj. Ludovic se na něj vyhoupne, políbí na rty jako poděkování. Nicodéme ho sleduje, jak bere úd do svých štíhlých rukou. Nechápe, že i přitom vypadá, jako by se vznášel. Ještě žádný člověk ho tak neočaroval jako on.
Ludovic jednou rukou masturbuje a druhou se dotýká těla před sebou, ale stačí pár pohybů a on vystříkne celou dávku na tělo, které má pod sebou. Skloní svou hlavou, ucítí, jak mu z dírky teče, ale nechává to být a pečlivě osušuje potřísněnou pokožku svého milence. Když je hotový, lehne si vedle něj, nohu přehodí přes něj a rukou kreslí kolečka, obrazce, co ho napadne, ale zároveň cítí lepkavost mezi nohama. Měl před ním spoustu mužů, ale s ním se cítí skvělé. „Jsem šťastný.“ Zadívá se mu do modrých očí. Pohladí ho po perfektně oholené tváří. „Budeš muset jít, že?“ řekne nešťastně. „Nemůžeš tu dnes zůstat?“
Nicodéme se zvedne. Nesnáší tyhle ukradené chvilky, ale nemůže bez nich žít. Jsou jak droga, která má název Ludovic. „Bohužel musím.“
Ludovic ví, že na něj nebude platit, když ho obejme nebo začne brečet. „Pomůžu ti.“
„Raději sám nebo neodolám a zůstanu tu.“ Vejde pod sprchu a rychle se umyje.
Ludovicovi je mizerně, když tohle dělá, protože takhle všechny projevy jejich milování smaže, ale nemůže nic dělat. Zadívá se z okna, potom rukou zajede k zadku se stále vlhkou dírkou. Nabere trochu a olízne. Smutně se položí. Chtěl by, aby byli spolu napořád, ale ví, že to nejde. Důležitý muž. Rodinný podnik, parlament, manželka a on je až někde za nimi.
„Promiň, miláčku. Co kdybychom si někam o víkendu vyrazili?“
Ludovicovo srdce poskočí radostí, ale potom si vybaví všechny ty víkendy, kdy najednou nemohl. „Stejně nebudeš moci,“ zabručí. V tom se vyděsí. „Promiň, nic jsem neřekl.“ Posadí se zkříženýma nohama. Mělo by mu stačit to, co má, ale bohužel nestačí. Nerozumné srdce si přeje daleko víc.
„Je mi líto, že tě zanedbávám.“ Dotkne se jednoho světlého pramínku, políbí ho na něj. „Věř mi, že bych si to přál jinak, ale mám hodně povinností.“
„Vím to,“ řekne se zamračením. „Běž už, nebo to nestihneš. Kam vlastně jdeš?“
„Do firmy, potom mám schůzku s předsedou parlamentu.“
„Tak důležité.“
„Až moc,“ zamračí se. Nechce odejít. I tak je tu déle, než by se hodilo. Vstane. Ludovic se graciézně zvedne. Vypadá krásně, přestože má rozcuchané vlasy a na těle stopy po jeho milování. Nicodéma zalije pýcha, že ho dokáže uspokojit.
„Doprovodím tě.“
„Budu rád.“ Nechá si pomoci do saka. Ludovic mu ještě připevní nefritové manžetové knoflíčky. Upraví mu kravatu a límeček. Ví, že se chová jako manželka, a kdyby chtěl, klidně by mu ji dělal. Cokoliv, jen být s ním.
„Dokonalé. Každého okouzlíš.“ I jeho. Dole u vchodu mu podá kabát.
„Jenom díky tobě, Ludovicu. Zavolám ti.“ Pátravě se na něj dívá, zda neuvidí zklamání nebo známky hořkostí, ale v jeho půvabném obličeji je jen lítost. Pohladí ho po tváři. Zavrtí hlavou, když ho chce doprovodit dál.
Ludovic stojí a čeká na ticho, že je pryč. Ani se nevrhne k oknu, aby viděl, jak odjíždí. Dřív to často dělával, ale teď už ne. Vrátí se do ložnice, nadechne se vůně jejich milování a sklouzne ke klínu. Chybí mu a ještě něco víc. Tuší co, ale přiznat si to, bylo by to ukončení jejich vztahu. Za chvilku potřetí vyvrcholí. Leží s nohama roztaženýma, jako by čekal, že opět vyjde z koupelny. Zavře oči, zachumlá se do pokrývky a usne.

Druhý den otevře oči. Uvědomí si, že je opět světlo, ale cítí, že není ve své kůži. Chce vstát, ale nakonec si lehne. Sbírá síly. Mluvit nemůže, cítí v těle i ve tvářích horkost, i myslet mu dělá problémy. Jenže komu zavolat? Polkne, potom se natáhne pro telefon. Už chce zmáčknout číslo jedna, které má přidělené Nicodéme, když si uvědomí, že ho nemůže otravovat. Pak si pracně vybaví, že zrovna v Paříži je někdo jiný.
„Armando, přijeď,“ zasípá a ukončí hovor. Z ruky mu vypadne mobil a on se rozkašle.
Armand se udiveně zahledí na telefon, potom na celnici. Co teď? Dotkne se jednoho celníka. „Prosím vás, mohu nazpět?“
Ten udiveně zvedne obočí.
„Volal mi nemocný přítel. Mohu?“
Muž přikývne. „To je snad poprvé, co někdo chce jít opačně. Je to hodně důležité?“
„Je. Nikoho nemá. Měl bych odletět, ale vypadá to, že nemůže ani mluvit.“
„Tak běžte. Jossi, pusť ho nazpět!“ křikne na jiného celníka.
„Děkuji moc,“ křikne a neslušně se rozeběhne pryč. V ruce drží malý kufřík, mezi obočím má vrásku. Venku si vezme taxíka. „Sakra, proč nezavolal tomu svému?“ zabručí. Za chvilku už otevírá dveře. Ještě, že mu dal klíč pro případ, že by nebyl doma. Vyběhne schody, začne ho hledat, když ho napadne černá stylová ložnice, kterou navrhl přesně k jeho plavovlasé kráse.
„Ježíš!“ vydechne, když mu zjistí vysokou horečku. Rychle vyhrabe prostěradlo, ale to vyhodí a jde ho dát do vany, do které napustí studenou vodu. V Ludovicově telefonu vyhledá doktora.
„Hned tam budu. Zatím ho chlaďte, ale ne příliš, než zjistím, co mu je.“
„Jasně. Ty pitomče, co jsi prováděl?“ Otře mu orosené čelo. Když má pocit, že teplota klesla, vytáhne ho z vany a zanese do jiné ložnice, kde obvykle spí. Mračí se, když uslyší zvonek. Flákne mu na čelo studený hadr a seběhne dolů.
„Kde je?“
„Nahoře.“ Vede ho po schodech.
„Angína,“ zabručí po vyšetření. „Tohle a tohle, zatím mu dám injekci, aby se mu ulevilo. Chce to pravidelné užívání léků. Můžete tu s ním být?“
„No, měl jsem být touhle dobou v Marseille.“ Podrbá se ve vlasech. Co se dá dělat. Jeho let se odloží na neurčito. „Zůstanu tu s ním.“
„Dobrá. Kdyby něco, ihned volejte, ale měl by se z toho po těch lécích dostat. Ošklivý průběh. Už jsem takový dlouho neviděl.“ Zavře kufřík a zvedne se.
„Děkuji, že jste tak rychle přijel.“ Doprovodí ho dolů ke dveřím. Tak a má to, ale musí zavolat tomu Jeho. Najde ho jako prvního na seznamu. Chudák malý, polituje Ludovica, protože podle něj být milencem ženatého muže není žádné terno. Odhodlaně vytočí číslo.
„Ludovicu, co potřebuješ? Víš, že…“
„Nejsem Ludovic. Je–“
„K čertu, co chcete?“
Ježíš, to je tón, pomyslí si Armand. Kdyby tady byl, ani by nemusel Ludovica chladit, protože tímto tónem by to zvládl sám. „Nic, jen, že Ludovic je nemocný.“
„Cože?! Kdo jste?“
Tak tomu se říká proměna, když zaslechne zřetelný strach. „Armand Briand. Volal mi, abych přijel. Doktor povídal, že má angínu. Prý ošklivý průběh, ale dostane se z toho.“
„Děkuji.“ Zamračí se. Proč mu nevolal? To musel volat nějakého svého přítele? Zatracený Ludovic. „Můžete se tam chvilku zdržet? Hned tam dorazím.“
„Samozřejmě,“ řekne udiveně. Tak on chce sem přijet? Nevídané. Ludovic o něm moc nemluvil, ale jedno ví; je to zaneprázdněný muž.
„Stalo se něco?“ optají se Nicodéma další dva muži, kteří s ním sedí v malém salónku. Před sebou mají rozloženy různé papíry v deskách.
„Bohužel. Je mi líto, ale budeme to muset dokončit někdy jindy.“
„Co je důležitějšího než tenhle zákon?“ optá se ho starší muž. „Chtěl jste ho prosadit od doby, co jste byl zvolen do parlamentu.“
Nicodéme vstane. „Už toho moc nezbývá. Problémy ve firmě.“
„Ach tak. Co zítra?“
Nicodéme uvažuje, potom zavrtí hlavou. „Musím letět do Ameriky.“
„Krize?“
„Velká.“ Nesnáší lži, ale tohle není v pravém smyslu lež, protože tuhle lež s sebou vláčí celý život. Dokud ji bude mít uvázanou za nohu, dotud bude muset lhát.
„Tak to necháme na pátek na stejnou dobu. V pondělí to musíme předložit. Do té doby by to mělo být hotové.“
„To by šlo. Ještě jednou se omlouvám.“ Vyjde spěšně ven.
Druhý muž, který mlčel, se otočí k tomu prvnímu. „Nevěřím mu. Ještě včera povídal, jak jeho firma perfektně pracuje. Bude za tím něco jiného.“ Starší muž přikývne, ale dál to nekomentuje.

„K Ludovicovi,“ řekne Nicodéme řidiči, který je překvapený, že ho vidí. „Fofrem.“
„Ano, pane.“ Nicodéme se klidně dívá před sebe, ale v duši má bouři s jedinou otázkou. Proč nezavolal jeho? Proč? Proč volal někomu jinému? Přijel by! „Zatraceně!“ zašeptá, i když nemá ve zvyku klít. „Proč, Ludovicu?“ Vytočí číslo své manželky.
„Nicodéme?“
„Chantal, je mi to líto, ale nebudu asi tři dny doma.“
„Cože? Zapomněl jsi snad, že dnes máš večeři. Důvod proč na ní nebudeš?“
„Jak jsem řekl, nebudu doma. Odjel jsem do Ameriky kvůli krizi ve firmě.“
Chantal se ostře nadechne. „Nemyslí si, že ti budu krýt ty tvoje zálety! Na to zapomeň!“
Nicodéme se zadívá před sebe. „Je mi jedno, co chceš Chantal. Nemyslí si, že nevím o tom strážci, takže buď hodná a řekni, co jsem ti řekl. Večeři zruš, hostům se omluv.“
„Ty svině!“
Nicodéme pokrčí rameny, vypne telefon. Přejede si tvář, zahledí se na zátylek svého řidiče. Jediný, kdo ví z jeho okolí, že jeho milenkou je muž, ale taky jediný, kdo o tom bude mlčet.
„Už tam budeme, pane. Stalo se něco panu Ludovicovi?“
„Angína a nemá rodinu, která by mu pomohla.“
„Chápu, pane. To je ošklivá záležitost. Kdybyste cokoliv potřeboval, tak se na mě obraťte.“
„Děkuji, Pierre, ale zatím spíš potřebuji, aby každý věřil, že jsem v Americe.“ Auto zpomalí, garážová vrata se otevřou a Pierre zaparkuje vedle malého sportovního vozítka, které Nicodéme věnoval Ludovicovi k narozeninám.
„Zůstaň tady.“ Vyběhne schody. Vrazí do černé ložnice, ale tam nikdo, když za sebou zaslechne šramot. Otočí se a uvidí krásného chlapa, kterého už dříve poznal právě zde. Vybaví si, co mu o něm říkal Ludovic.
„Kde je?“
„Ve své ložnici.“
„To není jeho?“
Armand zavrtí hlavou. „Tohle jsem stvořil pro jeho krásu. Navrhoval jsem ten byt. Pojďte. Má rád jednodušší věci.“ Vede ho do jiných dveří. Nicodéme se k němu vrhne. Zamračí se, když ucítí horkost. Pak si všimne léků.
„Zůstanu tu, jen mi řekněte, co kdy má brát.“
„Tohle po čtyřech hodinách, tohle na večer a ráno a tohle ať pije, až se probudí, je to dobré na krk. A studené obklady, kdyby bylo potřeba. To je asi vše.“
„Děkuji vám, že jste se o něj postaral, ale proč mně nezavolal?“ Uvědomí si, co řekl, a je rád, že ten hezký chlap mlčí.
Co na to říct, pomyslí si Armand. Neví, zda ho tu může nechat nebo ne. Přece jen mu zavolal.
I Nicodéme si uvědomuje jeho dilema. „Nebojte se, zůstanu tu, dokud mu nebude lépe.“
„Tak dobře. Chci vám poděkovat, že jste mi řekl o Adamovi.“
„Není za co, jsem rád, že vám pomohl.“
Armand se zadívá na světlovlasou postavu. Chtěl by mu toho tolik říct, ale nemá na to právo. Nejraději by mu omyl o hlavu to, že ho nechává samotného. Nakonec si vezme kabát, kufřík, ale když chce odejít, obrátí se k němu. Úspěšný bohatý muž s titulem. Politik, co prý nikdy nezalže, i když o tom by pochyboval. Politici musí lhát.
„Víte, nic mi do toho není, ale neměl byste ho nechávat samotného.“
„Nenechám.“
Armand se zamračí. Pochopil ho nebo ne? „Tím nemyslím jen dnešek. Když tu nejste, stýská se mu po vás.“
Nicodéme ani nemrkne, ale potěší ho to. „Tohle je záležitost mezi mnou a Ludovicem. Správně jste řekl, že vám po tom nic není. Děkuji moc, že jste se o něj postaral.“
„No jo,“ zabručí. Venku vyjde na rušnější ulici, kde mávne na taxík. „Typický politik. Aspoň, že poděkoval, mizera.“

Nicodéme se vrátí do ložnice. Je úplně jiná než ta, v které pobývá. Je laděná do tmavohnědé a smetanové barvy. Boty se mu boří do čokoládového koberce, místo černého. Smetanové závěsy s velkými hnědými květy. Na stolku váza se žlutými tulipány. Příště nesmí zapomenout je koupit. Zřejmě má rád květiny, když zahlédne květinové zátiší od známé malířky Deidry.
„Tak málo tě znám,“ zabručí nevesele. Vybaví si, jak ho poprvé uviděl. Bylo to na focení pro kalendář jeho firmy. Byl omráčen jeho půvabem a živostí. Připomínal mu kvetoucí jaro s létem. Zatoužil po něm, jako po ničem v životě. Nenápadně se vyptal, kdo je ten model. Byl překvapený sílou své touhy. Myslel, že tuhle stránku své osobnosti má pod kontrolou. Občas si anonymně zašel do bordelu, kde ukojil svůj hlad po mužích, ale jinak mu k životu stačila firma, politika.
Odolával měsíc, pak ho uviděl znovu. Celou dobu přemýšlel, jak to zařídit, ale náhoda zapracovala místo něj. Šel na jeden večírek a mezi jinými hosty tam byl přítomen i on. Celou dobu si dával pozor, aby o něj neprojevil zájem, ale potom na něj narazil na chodbě. Nikdo tam nebyl. Úplně se mu zatmělo před očima, když si uvědomil šanci, a tak ho zatáhnul do pokoje, kde ho přimáčkl ke zdi a políbil. Málem, že tehdy hned nevyvrcholil, když se dotkl jeho jazyka, štíhlého těla a ochutnal nektar z jeho rtů. Popravdě, nebýt jeho otázky, znásilnil by ho.
„Vy jste vikomt Nicodéme Lothaire z Agde, že?“ zaslechl otázku, která ho vzpamatovala, že ho pustil. Nevěděl, jak pokračovat. Zda má utéct nebo naopak dokončit to, co začal. Když si vybavuje jeho tvář, tak byla klidná, krásná, žádný šok. „Jmenuji se…“
„Ludovic Leroux. Znám vás.“ Teprve teď ho šokoval, ale stále byl stejně krásný. Neodolal a vzal jeho jeden plavý pramen do ruky. Zachvěl se, protože chtěl víc. „Jste krásný.“ Úsměv, který rozzářil jeho chudý život. Jako by dostal dar, který si nezasloužil.
„Děkuji.“ Naklonil hlavu na stranu. Opatrně vyprostil pramen ze zajetí ruky a potom řekl. „Za hodinu budu čekat venku.“ Vysmekl se mu jako lištička z obklíčení, ale přesně za hodinu čekal na schodech. Hostiteli se omluvil. Napůl nevěřil, že tam bude, ale když se chtěl vrátit, tak se vedle něj postavila štíhlá postavička v kabátu.
„Pojedeme?“
„Jistě.“ Odvedl si ho jako svou trofej do auta. Měl co dělat, aby se tam na něj nevrhl. Pierremu nadiktoval dresu, kam chodí dodnes. Nebýt jeho výzvy, nikdy by se neodhodlal mu nabídnout milenecký vztah. Skončili v posteli, aniž věděli jak. Milovali se celou noc. Myslel si, že ho brzy bude mít dost, ale čím víc k němu chodil, tím víc ho chtěl. Čím déle spolu byli, tím lépe jim to klapalo, až před půl rokem se rozhodl zničit kouli lži, kterou celý život s sebou tahal.

„Nico?“ Najednou uslyší. Vrátí se do reality.
„Jsem tu, neboj se.“ Nikdy se ještě o nikoho nestaral, ale zvládne to. Vymění mu ručník na čele, potom zajde do garáže. „Pierre, potřebuji pyžamo a nakup nějaké jídlo. Něco lehkého, co jedí nemocní lidé. Domů nejezdi, všechno někde kup.“
„Jistě, pane vikomte.“
„Dobře. Potom se sem vrať.“ Jde nahoru, podívá se na hodiny. Je čas mu podat léky. Třese jím, aby ho probudil.
„Nico?“
„Jsem tady. Musíš to polknout.“
„Bo… lí,“ zašeptá, ale spolkne. Vzápětí opět upadne do spánku.
Nicodéme se k němu nahne, políbí na horké líce. Měl ho zavolat. Tohle mu bude muset vysvětlit. Začne se starat sám o sebe. Vytáhne počítač, telefon a udělá si pohodlí. Zajde do kuchyně, ale v lednici toho moc není. Mračí se na ni a přemýšlí, zda vůbec jí, nebo jen nestihl nakoupit. Ještě, že dal Pierremu příkaz, aby nakoupil. Teď už jenom zbývá čekat. Večer mu dá se zíváním další prášek. Nastaví si budík, když si vybaví, že je nejvyšší čas něco zařídit. S pokrčenýma nohama se posadí vedle Ludovica. Hladí ho po vlasech. Horečka sice opadla, ale podle teploměru je stále ještě vysoká. Pierre dovezl polévku a další jídla, pyžamo a nákup. Hlady neumřou.
„Dobrou noc, miláčku.“ Vstane, dojde do druhé ložnice. Lehne si a vytočí číslo pana Vanina. „Dobrý den, doufám, že neruším,“ optá se, když si všimne pozdní hodiny. Ještě dvacet minut a dá Ludovicovi další prášek.
„Dobrý den, pane vikomte. Vůbec ne. Jsem noční ptáče. Co potřebujete? Masku na léto?“
„Ano. Dvě.“
„Jistě, nějaké téma?“
„Snad jediné,“ zaváhá, ale potom se odhodlá. „Aby k sobě tematicky pasovaly.“
„Bude to na váš Letní ples? A druhá tvář?“
„Znáte ji. Ludovic Leroux. Máte ještě jeho tvář?“
„Samozřejmě.“ Adam se zhoupne na židli. Cítí v téhle objednávce další romantickou zápletku, ale tentokrát to asi nebude jednoduché vzhledem k vikomtovu postavení. „Kostým dáte ušít v Paříži, nebo to necháte na mé sestře?“
„Vaše sestra je velká umělkyně. Nechám to na ní. Pokud byste potřeboval míry, dodám je. Ještě maličkost. Pro něj musí být maska, aby nezakrývala jeho rysy.“
„Maska kolombíny, že?“
„Ano, přesně tak. Jeho krása musí vyniknout i v masce. Téma a vše ostatní ponechám na vás. Pevně věřím, že mě nezklamete.“
„Pokusím se, vikomte.“ O mlčení nepadne ani slovo, protože je samozřejmé.
„Děkuji. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil.“ Tím ukončí spojení.
Adam vytočí číslo, i když má tušení, že tentokrát Bára nebude vzhůru. Po chvilce se ozve nerudné. „Co je?“
„Máš zakázku.“
„Zavolej zítra.“ Mohutné zívnutí. „Tak fajn, vykecej se. Kdo to je a co to bude obnášet.“ Načechrá si polštář a opět mohutně zívne.
„Léto, poloviční maska kolombíny. Musí to být něžné. Znáš Ludovica, toho modela?“
„Ty vole, neříkej, že to bude pro něj! Paráda. Jaký styl?“
„Něco lehkého, graciézního. Ještě nevím.“
Bára by ho nejraději zabila. „Ado, ty mě voláš a nevíš, co mám dělat? Běž se vycpat! Končím!“ Přetáhne si přes hlavu pokrývku, ale spánek je fuč. Místo toho si vybavuje figuru a tvář modela, který patří k jejím nejoblíbenějším. „Jupí!“ zavřeští, že poleká své dva psy, kteří s ní spí v ložnici. „Budu pro něj šít. To je jak výhra v loterii. Musí to být něco krásného, lehkého. Něco jako květina a zdůraznit přitom jeho oči. Musí to být něco ohrom… chr,“ usne, ani neví jak. Ve spánku se šťastně usmívá.

„Prášek, miláčku. Hodný. Zapij to. Jsou v tom bylinky a med. Ten je dobrý na hrdlo. Aspoň to povídal Armand, ale ten došel a tenhle je od Pierra. Stará se o mě, jako se starám já o tebe, ale spíš jsem tě dosud zanedbával, že? Neboj se, to se změní. Uvidíš.“ Už je to třetí den, ale Ludovic stále spí. Občas pronese jeho jméno, ale nevstává. Možná by měl zavolat doktorovi. Sejde do kuchyně. Je unavený, jak si to ani nepamatuje. V tom něco zaslechne. Zbystří, potom vyběhne do ložnice.
„Ludovicu!“
Ten zakašle, ale potom tiše řekne. „Tak se mi to nezdálo. Jsi tady.“
„Vůbec ne. Jsem rád, že jsi vstal, ale musíš do postele.“ Pomůže mu vstát. „Hned připravím jídlo.“
Ludovica i přes situaci pobaví, že pan vikomt bude vařit, ale nejdřív… „Musím na záchod.“
„Och, jistě. Opři se o mě.“
„Byl tu Armand? On tě volal?“ Tohle si ještě vybavuje, protože zbytek plave v mlze.
„Ano, ale to později.“ Nicodémovi se uleví, že je v pořádku.
„Jsem hrozný, běž pryč.“
„Cože?“
Ludovic si k sobě i přes to, že mu není dobře, přitáhne župan, který na něj Nico navěsil. „Běž pryč. Vypadám šeredně.“
„Co to s tím má společného?“ nechápe. Vypadá opravdu děsně, ale vždyť byl nemocný. To chce vypadat po té horečce jak ze žurnálu? „Byl jsi nemocný, je logické, že nevypadáš dvakrát nejlépe. Chceš, abych tam šel s tebou?“
„Ne,“ řekne rozhodně. Zavře za sebou. Sáhne na vlasy a podívá se na ně. Mastné, hnusné. Ne, jako když mu říkal, že jsou hebké jako samet. Vzlykne.
Nico se vyděsí. Zabuší na dveře. „Ludovicu, co se děje? Otevři!“
„Ne! Odejdi!“
„Ani náhodou. Vysvětli mi, co se děje.“
Ludovic se rozbrečí ještě víc. Úplně zapomněl, že se chtěl vyčůrat.
Nico zalomcuje klikou, ale dveře drží. „Okamžitě otevři!“
„Ne, jsem šeredný!“
Nico zavře oči. „Co to má s tím společného?“ Jak je vidět, obelhal ho, ale jeho mozkové pochody nechápe.
„Nejsem hezký. Nemohu se ti líbit. Chci vypadat hezky!“
„Mám toho dost! Okamžitě otevři, nebo vyrazím dveře!“ Zalomcuje klikou. „Udělám to! Líbíš se mi, opravdu,“ zkusí to z druhé strany.
„Lžeš!“ schoulí se. Jak se to mohlo stát, že ho takto viděl? Má být krásný, usměvavý. Takhle vypadá milenec, ne? Ne jako sůva s tři dny neumytými vlasy. Popotáhne.
„Nelžu. Odcházím.“ Zadupe. Snad ho to donutí vylézt. Co si to zase vzal do hlavy? Líbí se mu i tak. Možná by měl jít připravit tu polévku. Snad ještě bude dobrá. Nabere do misky, vloží do mikrovlnky, ale nejdřív ji ochutná. Výborný bujón. Potichu vyjde schody. Vida, vyšel.
„Ty jsi neodešel!“ obviní ho.
„Ne, odešel jsem do kuchyně. Nebuď jako malý.“ Přitiskne si ho k sobě a políbí. „Teď do postele, nebo se chceš nejdřív vykoupat?“
„Vykoupat,“ rozhodne se hned. „Smrdím, mám mastné vlasy. Vypadám strašně.“ Cítí se silněji, za což je rád. „Děkuji za vše. Armando tě neměl volat.“
„Ty jsi mě měl zavolat,“ řekne rozzlobeně. „Proč jsi mi nevolal?“
„Když ty jsi měl tu schůzku a důležité věci. Nerad tě ruším. Promiň mi to.“
Nicodéme si povzdechne. „Příště mi ihned zavoláš, ano?“
Ludovic zarytě mlčí.
„Jestli mi nezavoláš, tak tě seřežu.“
„Já… Dobře.“ Nicodéme se usměje a najednou ho vezme do náruče. Ludovic ho praští a zařve, ať ho postaví na zem, ale ten ho donese do koupelny, kde ho svleče. Důkladně ho vykoupe a umyje vlasy. Celou dobu je dirigován, co má použít.
„Cítím se jako člověk,“ pronese při fénování. Unaveně sedí na stoličce, ale aspoň se cítí jako člověk.
Nicodém si říká, proč tohle nedělá častěji. Je to rozkoš se o něj starat a to fénování… Vzrušuje ho to. „Jen zdání. Jsi ještě nemocný. Hned si vezmi tohle a tohle. Zítra se budu muset vrátit z Ameriky. Polévka! Počkej tu, donesu ti ji.“ V kuchyni, i když si není jistý, zda to Ludovic jí, odlomí kus bílého pečiva. Dá to vše na tác a nese nahoru.
Ludovic přikrytý po bradu ho sleduje, jak přichází. Stále nemůže uvěřit, že tu je celou dobu, ale to jak ho viděl, ho rozezlilo. „Děkuji.“ Ví, že vypadá ještě děsně, ale už to není co dřív. Bude muset vyměnit ložní prádlo, protože je propocené, ale nechce to říkat Nicovi. Nicodéme je krásné jméno, pomysli si a on je ještě úchvatnější. Nikdy nepochopí, že právě on měl tu výsadu se stát jeho milencem. Poprvé si ho všiml na focení pro jeho firmu. Pro něj to byla jen další příležitost si vydělat. Ani ho nijak neznepokojil, ale potom ho potkal na večírku. Učaroval mu ho jeho chlad, distingovanost, elegance. Bylo vidno, že je to mocný člověk. Zničehonic se přistihl, že na něj zírá a představuje si, jak ho drží za nohy a strká mu svůj klacek do zadku. Vzrušil se tím. Nejdřív si myslel, že ho to přejde. Další epizodka v jeho životě. Měl už několik mocných a bohatých milenců, ale vždy to byla záležitost tak nanejvýš na půlroku. U něho to bylo jiné. Sledoval ho, kam se hnul. Dráždilo ho, že si ho nevšímá. Nechápe, jak tehdy mohl předpokládat, že by s ním spal, ale nejspíš to bylo to jeho přehlížení, co ho dostalo.
Pozdě večer ho potkal na chodbě. Byl v šoku, když ho zatáhnul do pokoje, ale potom se uklidnil. Polibek ho ještě víc vzrušil. Chtěl s ním spát. Chtěl, aby do něj vrazil a vystříkal mu zadek, až jeho semeno bude cítit v krku. Jeho prohlášení: Jste krásný, ho dostalo. Bylo to jako by prohlásil o váze, že je hezká, přesto ho stále chtěl. Navrhl mu, že za hodinu na něj bude čekat. Věděl, co dělá, a chtěl, aby se s ním vyspal. Jediné co nepředpokládal, bylo to, že ho nebude mít nikdy dost. Kdyby si přál, mohl by si s ním dělat, co chtěl, ale on je stále džentlmen.
„Chceš krmit?“ zeptá se s úsměvem Nicodéme.
„Ne, zvládnu to nebo ano.“ Kdy mě asi tak bude krmit vikomt, pomyslí si. Zalituje, že je v tomhle stavu a nemůže mu svým tělem posloužit, i když možná ho už nebude chtít, když ho viděl, jak vypadá.
„Ham, miláčku.“ Na Ludovicově strhané tváři vykvete úsměv. Je jako květina, pomyslí si Nicodéme. Krásná, elegantní, voňavá a neuvěřitelně graciézní. „Jsi mou zářivou květinou, víš to?“
„Ne, ale krásně to zní. Měl jsem hlad,“ přizná po prvních lžících polévky.
„Teď spí. Musíš zesílit.“ Políbí ho. Pocítí vzrušení z polibku, ale zažene to. Ludovic je nemocný, ale i když má za sebou nemoc, je krásný, ať si říká, co chce.

Druhý den se loučí. Ludovic v teplém tmavomodrém županu se dívá, jak nasedá do auta.
„Musíš jet?“
„Bohužel musím, ale pokusím se v neděli stavit. Kdyby se něco stalo, okamžitě mi volej, je ti to jasné.“
„Ano, Nico. Pierre, děkuji.“
„Není za co, pane Ludovicu.“ Vyjede z garáže. Žádný z nich si nevšimne dvou postav, které ledabyle postávají naproti. Ludovic vyjde schody, lehne si. Usmívá se, když si představuje, jak se o něho vikomt staral. Stará šlechtická rodina se zámkem, konexemi, prosperující firmou a neví čím ještě a hlava rodiny mu ohřívala jídlo.
Telefon. Armand. Usměje se a hovor přijme.
„Jsi v pořádku?“ ozve se.
„Jsem, děkuji, že jsi přijel.“
„Byl jsem zrovna na letišti, když jsi volal. Jsem asi jediný člověk, který odešel z letiště přes celnici.“ Usměje se při té vzpomínce.
„Zaplatím ti letenku,“ řekne provinile Ludovic.
„To by měl udělat ten tvůj don Juan. Na postaršího pána je fakt hezký.“
„Je mu třicet osm! Není vůbec starý!“ brání ho.
„Přes deset let.“
Ludovic zvážní. „Já vím.“
„Ovšem hodně toho dosáhl na takový mladý věk.“
„Rozmysli si, zda je starý nebo mladý,“ vyprskne smíchy. „Počkej telefon, hned to bude.“ Agentura?
„Ano?“
„Ahoj Ludovicu, myslíš, že bys vzal jedno focení na pondělí? Neztloustl jsi, že ne?“ ozve se v telefonu Inéz.
Ludovic se na sebe podívá. „Naopak zhubnul.“
„To je báječné, tak co bys tomu řekl?“
„Proč ne. Vezmu to.“
„Parádní. V pondělí v deset u nás. Děkuji, zlatíčko.“
Ludovic přepne na Armandův hovor. „Tak jsem zpět. Agentura volala, zda bych vzal jedno focení.“
„Ber, pokud vím, budeš fotit s jedním drsňákem.“
„Cože?“ zatahá se pramínek vlasů.
„Jo, takový drsnej typ. Něco ve stylu ďábel – anděl. Musím běžet, užij si to. Ahoj.“
„Pa, Armi a díky moc.“ Zavěsí. Do pondělí se musí dát dohromady, což znamená hodně spát. Zavrtá se pod pokrývku. Ještě se mu zdá, že voní od Nica. Co asi říkal na jeho skutečnou ložnici? Zívne a usne.

V pondělí ráno vejde do agentury Noir. „Dobré ráno, Inéz. Sluší ti to,“ ocení její ohon.
„Děkuji. Jsi milý. Za chvilku tu budou. Nevypadáš moc dobře.“
„Angína, ale trochu make-upu by to mělo spravit, nebo myslíš…“
Inéz mávne rukou. „Ani náhodou. Madam chtěla přesně tebe a společnost taky. Jsou nadšení, že jsi souhlasil, a to ostatní se snadno zakryje. Bude se fotit venku. Zvládneš to?“
„Určitě. Cítím se daleko lépe. Nebýt Armanda, netuším, jak by to se mnou dopadlo.“
„Inéz, přišel už Ludovic?“
„Jistě, madam. Běžte.“ Ludovic vejde do dveří, kde uvidí madam Josephine.
„Miláčku, díky bohu, že jsi to vzal, ale nevypadáš moc dobře. Stalo se něco?“ Popadne ho za ruce a prohlíží si ho ze všech stran. Na dokonale nalíčené tváři se jí vytvoří vráska.
„Angína, ale to zakryje trochu make upu.“
„Dobře. Neradi bychom, kdybys to nezvládl. Společnost chce výhradně tebe. Vida Emanuel už je tady. Emanueli, to je Ludovic. Jistě už ho znáš z několika obálek. Emanuel je u nás poměrně nový, ale už si získal dobrou pozici. Chci vytvořit s vámi dvěma pěkný kontrast.“
„Já to vytvořím,“ ozve se ode dveří unylý hlas.
„Dido, vítej. Tohle je muž, který vás bude fotit. Je nejlepší. Hlídej mi je jako oko v hlavě.“
„Neboj se, Jos. Jsi jak kvočna. Tak pojďte. Ludovicu, nevypadáš dneska dobře. Stalo se něco? Budeme tě muset trochu upravit,“ říká starostlivě.
„Promiň, Dido, ale byl jsem nemocný. Ovšem, když jsem slyšel, kdo mě bude fotit, nemohl jsem doma ležet. Tvé fotografie jsou úžasné, jedinečné.“
„Ty lichotníku, ale pojďte, ať madam nezdržujeme. Pa!“ Odvede je k dodávce, kterou řídí jeho asistent a ještě druhý muž. „Ostatní jsou už na místě. Jeane, vezmi s sebou přikrývku. Ludovic byl nemocný.“
„Jsi Ok?“ ozve se od volantu.
„Jistě. Jsem rád, že s vámi opět mohu fotit.“
„To my taky.“ Dojedou na místo, kde stojí karavan. Ludovic zaujme jedno místo, druhé Emanuel. V jednu hodinu už cítí, jak ho to zmáhá, ale vezme si prášek proti bolesti. Je rád, že zabere. Jeho maskérka, která se představila jako Katrin, mu nosí kbelíky kávy.
„Tak dost, milánkové. Byli jste všichni úžasní. Končíme.“
Ludovic je rád. „Děkuji, Katrin, byla jste skvělá a bez vás bych to nezvládl.“
„Já jsem ráda. Musím říct, že se mi s vámi dělalo moc dobře. Většinou líčím modelky, ale ty nejsou nikdy spokojeny,“ nakažlivě se usměje. Je vidět, že si z toho nic nedělá. Ludovic ji oplatí úsměv. Nastoupí k ostatním a nechá se vyhodit poblíž svého bytu. Cítí se unaveně, ale těch pár ulic přejde. Mohl by po cestě nakoupit čerstvou zeleninu. Zastaví se a zakašle. Celou dobu to držel v sobě, ale teď klidně může. Už se těší do postele. Vytáhne mobil a zavolá Nicovi. Měl by už být doma, takže by ho na jednáních neměl rušit.
„Ludovicu, je vše v pořádku?“
„Ano. Právě jsem byl na focení a hodlám zalézt do postele. Neboj se, cítím se velmi dobře. Bylo to skvělé. Uvažuji o návratu.“
„Peněz máš dost. Nemáš to zapotřebí,“ namítne Nicodém.
„Já vím a je to díky tobě, ale nechci být jen doma.“ A čekat. Věčně čekat, kdy zavoláš, kdy budeš mít čas, ale to neřekne. Potřebuje se nějak rozptýlit, protože ho napadají takové myšlenky jako, že ten vztah ukončí. Po té nemoci snil, jak je s ním doma. Unavený Nico se vrátí k němu do jeho bytu, dá mu pusu a postěžuje si. Je snad něco neobyčejnějšího než být s milovaným člověkem? Podle něj ne. Jenže Nico má manželku, tři děti, dům, společnost a k tomu je vikomt. V dnešní době to možná není nic moc, ale ve vysokých kruzích je to jiné. Homosexuální vztah by ho politicky zruinoval. To on nechce.
„Vždycky tě to bavilo, že?“ Nějak věděl, že ho dlouho od modelingu neudrží. Ve skutečnosti patří víc tam než k němu a on může udělat jen jedno. Nechat ho jít a doufat, že se k němu bude vracet.
„To ano. Děkuji.“
„Za co? Moje svolení nepotřebuješ, jsi dospělý, Ludovicu. Co kdybych zítra večer přijel?“
Ludovic se zastaví nedaleko svého bytu. „Objednám něco dobrého nebo připravím večeři. Co říkáš sushi?“ Oba ho mají moc rádi. Mohli by si udělat pěkný večer jen pro sebe.
„Velmi rád. Už se těším a víno donesu já.“
„Naval mobil!“ ozve se hrubě a už mu ho někdo tahá z ruky.
„Tady.“ Podává mu ho, ale telefon letí na zem a jeho přimáčkne pořádný vazoun ke zdi.
„Vida, pěkná květinka,“ ozve se další.
V Ludovicovi se všechno sevře. Ta ironie nevěstí nic dobrého. „Hele, nechte toho. Nic jsem vám neudělal. Jestli chcete prachy, dám vám je.“ Těká očima z jednoho na druhého. Tři proti jednomu je trochu moc. Má strach.
„Ale ty my si taky vezmem, že jo?“
„Jasan, šéfe,“ přitaká vazoun, „ale když tak koukám, jak ta naše květinka je tu samotná, tak si říkám, proč bychom ho nemohli trochu rozehřát.“ Ostatní se oplzle zasmějou. Ludovic se vyděsí.
„Ludovicu, Ludovicu, co se děje?!“ ozývá se slabě v telefonu. Nerozloučili se, což je divné. Nikdy mu nezapomene říct pa. Trochu dětinské, ale zvykl si na to. Neklidně se podívá na hodinky, potom odhodlaně zvedne telefon. Zavolá rovnou jednomu známému detektivu, který kdysi vyšetřoval jednu nepěknou aféru. Vysvětlí mu po telefonu, co se stalo.
„Je to jiný distrikt,“ řekne omluvně.
„Jen se podívejte k jeho domu, prosím vás.“
„Nedošla mu baterie?“
„Ne,“ odsekne chladně. Na to je Ludovic jako ďas. Zvedne se, že pojede tam sám, když se ukáže Chantal.
„Chci si s tebou promluvit o té Americe.“
V duchu zakleje. „Jistě, povídej.“ Posadí se nazpět a doufá, že detektiv splní jeho přání.

„Tady to bude fajn, no né?“ optá se svých kumpánů, když zatáhnou svou oběť do menšího průchodu.
„Jasně, čéče!“ rozpřáhne se, zacvičí prsty a uhodí Ludovica do břicha. Ten se s heknutím předkloní, ale druhý ho chytí za dlouhé vlasy a zvedne mu hlavu. Než stihne cokoliv udělat, přijde další rána. Ludovic chce zakřičet, ale jsou na to připravení a zacpou mu ho páchnoucím hadrem.
„Tak kurvičce se nezamlouvá naše společnost,“ prohodí jejich šéf.
„To je ale škoda, že? Jsme takoví milí.“
Ludovic na zemi si přeje, aby umřel. Dovede si slušně představit, co ho teď čeká. Kopnutí do zad ho posune blíž ke zdi. Uvědomuje si ucházející mluvu, i když s přízvukem odněkud z jihu. Nechte mě, prosí o smilování a zároveň si přeje, aby se někdo objevil a zachránil ho. Na těle ucítí ruce, které ho nevybíravě svlékají. Schoulí se, ale není mu to nic platné, naopak to vyvolá ještě větší smích. Snaží se vypnout mozek, nevnímat, co se děje, ale není mu to nic platné, protože vědí, co dělají. Probírá se, když do něj praští nohou nebo rukou, aby byl pěkně vzhůru.
„Pěkná děvka s dírou jako kráva, co? Aspoň teď ji takovou bude mít!“ oplzle se zachechtají.
„Jo, co vzkaz, šéfe?“ Jeden z mužů mu zvedne hlavu za vlasy. Facka Ludovica opět probere.
„Máme pro tebe vzkaz. To je za to, že se kurvíš s jinými.“
Nechte mě! Prosím! Prosím! Řve v duši. Když se do něj vecpe další, obrátí se mu žaludek. Najednou mu mozek vypne a on šťastně leží na zemi a nevnímá, jak do něj po druhém pronikají.
„Vomdlel?“ zasupí jeden z nich.
„Asi jo, kurva. Zase si nic neužijeme. Vůbec nic nevydrží. Prober ho… Padáme, někdo jde!“ křikne šéf, který po znásilnění Ludovica hlídá ústí průchodu. Rychle si zapnou džíny. Poslední ještě kopne do těla. K tělu doběhne muž v černé bundě. Skloní se k mladíkovi. Zasykne, když uvidí krev. Vytáhne služební mobil a zavolá sanitku. Doufá, že tu bude rychle. Přikryje ho bundou, protože oblečení je na kusy. Pohladí ho po světlých vlasech. Bastardi! Ještě zkontroluje, zda žije. Aspoň, že tak, ale jizvy bude mít do smrti. Chudák kluk. Nervózně se dívá na hodinky a v duchu kleje. Nemá odvahu opustit toho chudáka, když konečně zaslechne sirény. Překvapí ho rychlost, s jakou tu jsou. Vyběhne na ulici a mává na sanitku. Uleví se mu, když ho dají do sanitky. Hned za ním přijede policejní auto.
„Co se tu stalo?“
„Znásilnění.“ Jak k tomu přišel, už neřekne. „Jel jsem okolo, když jsem si všiml, co se děje.“
„Poslední dobou je toho čím dál víc. Kristovo noho, ten tedy vypadá,“ prohodí. „Je to tu dost zastrčené.“
„Jo.“ vyjde ven. Míchat se do toho nebude. Opře se o zeď a přemýšlí, zda vytáhnout cigaretu nebo ne.
„Pane, telefon toho mladíka.“ Detektiv pohlédne na staršího muže v teplém kabátu a staromódním klobouku. Prohlíží si mobil, ale pochybuje, že na tom budou otisky. Určitě to byla jen záminka, jak ho dostat.
„Díky moc.“
„Není za co.“ Detektiv se za ním dívá, když se ozve další sanitka. Udiveně na něj hledí.
„Kde je ta oběť?“ optají se ho jeden ze záchranářů.
„Cože? Už ho odvezli.“
„Sakra, zase tu byli funebráci dřív,“ řekne nespokojeně.
„Počkejte, jsem detektiv. Kdo vám volal?“
Jeden ze záchranářů pokrčí rameny. „Nevíme. Jen jsme dostali příkaz sem dojet. Chvilku nám trvalo, protože jsme uvízli v zácpě.“
„Chápu, ale už si ho odvezli vaši kolegové.“ Oba dva se zatváří zmateně, ale potom pokrčí rameny.
„Jedeme, jsou tu další,“ houkne na něj řidič. Muž přikývne, nasouká se dopředu.
Detektiv se za nimi dívá, potom se podívá na telefon. Aspoň zavolá příbuznému, jenže na prvním místě je známé číslo, potom už jen normální kontakty. Nakonec vytočí první číslo.
„Ludovicu?“
„Omlouvám se, ale jsem detektiv Blanc. Mohu se vás optat, zda pan Ludovic Leroux má nějaké příbuzné? Jste na prvním místě v jeho seznamu.“ Na místě, kde většinou bývají rodiče, manželky, příbuzní nebo milenci. Že by vikomt a on… Šílenost, pomyslí si, ale kdo ví.
„Co se stalo? Pokud vím, nemá.“ Nicodéme svírá telefon, že ho div nerozmáčkne. Něco špatného se stalo. Cítí to v celém těle.
„Chápu. Bohužel–“
„Detektive, jestli mě to neřeknete, máte padáka, že nikde nenajdete práci. Víte, že to mohu zařídit.“
Detektiv se naštve. Aby mu nařizoval…
„Mám o něj strach.“
To ho dostane. Sice netuší, co ti dva spolu mají společného, ale nakonec řekne. „Přepadli ho. Je v nemocnici svatého Ludvíka.“
„Děkuji vám.“ Opatrně odloží telefon. Opře se o stůl. Uvědomuje si, že se nemůže hnout. Když si představí, jak musel trpět, jak ho zbili… Proč jim nedal peníze nebo šlo o víc?
„Kam jdeš?“ ozve se klidný hlas jeho manželky.
„Do nemocnice.“
„A co host?“
„Pošli ho pryč.“
„Je to tvůj host, Nicodéme. Já už nebudu tvé zálety krýt.“
Nicodéme se postaví, otočí se k ní. „Dobrá. Zařídím si to sám. Děkuji.“ Mine ji, jako by byla vzduch.
Chantal stiskne rty i ruce. Bastard, pomyslí si neuctivě. Nasupeně odejde.
„Pierre, nemocnice Sv. Ludvíka.“ Vytáhne mobil, diář a odřekne schůzku. Dotyčný je naštvaný, ale tohle je důležitější.
„Stalo se něco, pane?“
„Přepadli Ludovica,“ vysvětlí tiše.
„To ne!“
„Ano, právě jsem dostal zprávu. Jedeme.“
Pierre se na něj podívá. Vypadá přepadle a otřeseně a nediví se mu. Byl by taky. Dnešní ulice nejsou bezpečné. Sotva se pan Ludovic dostal z nemoci, tak tohle. Zaparkuje na parkovišti u nemocnice.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #12 Odp.: Víla - 1.bert 2016-10-09 08:50
Kdy bude dalsi dil. Cekam cekam a porad nic. Doufam ze si to nezaspal. :eek: Tak uz sedni a pis!!!! Nemame co cist!!! Jinak pia dal a cervena knihovna nikomu nneuskodi. Jsem uz zvedavej jak to dopadne s ludovikem budou spolu !!! Tak uz to napis a posli do redakce. :lol:
Citovat
+1 #11 JakAmater 2016-10-07 17:24
už někdo řekl. Někdo má rád holky, jiný zase vdolky ;-)
Citovat
0 #10 Odp.: Víla - 1.Liem 2016-10-07 09:45
Proč hned závist?
Jen napsal, co si myslí.
A já s ním částečně souhlasím. Nikdy jsem nedokázal nic od amatérky dočíst do konce. Možná píše dobře, to si nedovolím soudit. Ale prostě mne to nezaujalo, no a jeho asi taky ne.
Ale nejsme tu snad kvůli hádání, ale kvůli povídkám. Takže si podejte ruku, nechoďte jeden druhému na stránky a oba pište. ;-)
Citovat
0 #9 Odp.: Víla - 1.zmetek 2016-10-06 22:33
No.. ad Dušan Bartoň .. fakt tvoje věci čtu hodně rád, je to živé a asi fakt reálné.... no, možná závist. Ale romantika má možná něco do sebe, přestože reálie úplně nesedí, je to ROMANTIKA.
Citovat
+1 #8 Odp.: Víla - 1.Amater 2016-10-06 15:05
Cituji Dušan Bartoň:
Asi se budeš zlobit, nebo mne ostatní ukamenují, ale nic jsem nedokázal dočíst do konce.
Moc patosu, moc se to snaží vypadat knižně a moc balastu okolo.
Jen můj názor.

Nechápu, proč bych se měla zlobit., Naprosto vůbec ne. Jenom chci připomenout, že tohle je prostě červená knihovna a vždycky ji píšu. Takže emoce a vata v tom holt musí být, tak je ten žánr postavený. ;-) Co se týče snaží se vypadat knižně, tomu moc nechápu. :sigh:
Citovat
+1 #7 Odp.: Víla - 1.Dušan Bartoň 2016-10-05 23:14
Asi se budeš zlobit, nebo mne ostatní ukamenují, ale nic jsem nedokázal dočíst do konce.
Moc patosu, moc se to snaží vypadat knižně a moc balastu okolo.
Jen můj názor.
Citovat
0 #6 Odp.: Víla - 1.zmetek 2016-10-05 22:22
Tak jak dlouho budeme čekat na pokračování?
Citovat
0 #5 Odp.: Víla - 1.zmetek 2016-10-03 22:45
čekám, čekám...pořád nic..doufám, že další bude stát za to
Citovat
0 #4 Odp.: Víla - 1.maf 2016-10-01 09:39
Pěkný příběh, prosím pokračuj :-)
Citovat
0 #3 Odp.: Víla - 1.zmetek 2016-09-30 21:23
čte se to hezky, těším se na pokračování
Citovat
0 #2 Odp.: Víla - 1.bert 2016-09-29 14:32
Kdy bude dalsi dil tesim se. Hezky napsano. :roll:
Citovat
0 #1 Odp.: Víla - 1.Honziik 2016-09-29 00:07
Těším se na další pokračování!!
Citovat