• Amater
Stylromantika
Datum publikace27. 10. 2016
Počet zobrazení1338×
Hodnocení3.78
Počet komentářů5

Chaos, na který jsem si po půl roce práce zvykl, pomyslí si vysoký, pod tíhou velké tašky lehce nahrbený muž. Pohodí na pracovní stůl klobouk a těžce se posadí. Přitáhne si sáček, nakoukne do něj, ale je prázdný. Strčí obal do přetékajícího koše.
„Tvrdá práce?“
„Jo.“
„Kde jsi byl?“ otočí se na židli kolegyně za ním. Jsou zde tak narvaní, že se diví, že vůbec mezi stoly projdou, ale podle vedení se má šetřit místem. I tak tu věčně nejsou a přijdou jen občas a to většinou sepsat článek, postěžovat si, nebo vidět kolegy.
„U té vraždy. Samozřejmě jsem nic nechytil.“ Plácnutí, až vyhekne.
„Nekecej, vždy jsi něco dostal.“
Nakrátko ostříhaný muž světlých vlasů se pousměje. „Možná. Jdu to…“
„Nikam nejdeš, Sinjine!“ Bác. Na stůl i tak zatížený všemi možnými papíry a pár věcmi, které by člověk neuhádl, k čemu patří, dopadne poměrně tlustá složka.
Sinjin vzhlédne k šéfovi. „Cože? Musím vyvolat…“
„Zítra zde fotíš, i kdyby koza na ledě jezdila, je to jasné?!“
„Kde je to?“
„Vánoční charitativní maškarní ples v Zrcadlovém zámku.“
Všem poklesne čelist. „Kde?!“ ozvou se místo Sinjina, který zírá na složku jak na nepřítele.
„Na zámku Devenportů. Kde asi? Říká se mu taky Zrcadlový zámek, protože v každé místnosti… Co se s vámi, sakra, vybavuji? Mám důležitější věci. Nafotíš to tam.“
„Počkat! To je práce Suzy!“ zařve. „Já mám kriminální stránku, ona módní! Nic nevím o šatech a celebritách!“ Je opřený o stůl a upřeně se dívá na svého šéfa. „Nebudu dělat něco tak…“
„Podřadného? Zvedni svou prdel a padej tam, nebo za sebe neručím!“
„Tak to jsi posral, ale tedy jak tě tam mohl poslat, netuším,“ zavrtí hlavou brýlatá starší žena.
„Čau!“
„Hele, Suzy jdeš mi do rány. Víš něco o…“
„Jo, promiň, ale musím přiznat, že to nezvládnu.“
Všichni otevřou ústa, protože tohle je snad mimozemšťan a ne Suzy, která prohlašuje, že se dostala do kanceláře ředitele Vogue. Ta si uvolní místo na stole, sedne si na kraj a přehodí nohu přes nohu v elegantním zimním outfitu. Nedbale si pohrává s těžkým masívním náhrdelníkem. Jen podle toho poznají, že je nervózní.
„Počkej, ty to nezvládneš?“ podiví se.
„Jo. Jednou jsem to tam viděla. Samá zrcadla.“
„No a?“ Nikdo to nechápe a otočí se k ní i další lidé, kteří si toho všimli. Jsou zvědaví na vysvětlení.
„Představte si, že fotíte zde,“ rozmáchne se rukou, „a na zdech jsou samá zrcadla. Všude. Velká, malá, v pozlacených rámech, v stříbrných rámech, zdobená i jednoduchá.“
„To fakt existuje?“
„Jo. Vidět to, musela jsem za to tvrdě zaplatit. Jen tak někdo se tam nedostane. Povídá se,“ ztiší hlas, až se všichni nakloní, „že zrcadla přenášejí a chytají lidi do jiné doby.“ Smích. I Suzy se směje.
„Vy tu ještě jste? Ty a ty chci do pěti minut články!“ zařve šéf, který vyhlédne ze své kukaně. Všichni se skloní opět ke svým počítačům. Nikdo nechce schytat šéfův hněv.
„Ty, Suzy, myslíš to jako vážně?“ Jich se to netýká, protože oni dva jsou fotografové. Suzy dělá módní rubriku, drbárnu, jak říkají, a celebrity. On vraždy, skandály a celebrity z druhého chodníku. Do zelí si nelezou a jen výjimečně jdou někam oba dva. Práce mají nad hlavu.
„Jo. Nechci tam fotit, promiň.“
„V pohodě.“ Musí to být tam opravdu hrozné, protože Suzy je zkušená fotografka. „Tak tam jdu, jen netuším, kdy mám jako vyvolat… Nemusím tam v nějakém kostýmu?“
„Ne, jenom tady máš povolení.“
„Hm.“ Převezme od ní kartičku. „Musíme tam zavolat, že se mění fotograf.“
„Ok a díky.“ Zvedne se ze stolů a odkráčí.
Sinjin se neradostně doplouží k šéfovi. Jasně si vzpomíná, že říkal, že zítra večer bude mít volno. Už plánoval se svým přítelem Cameronem zajít na večeři a potom na nějaké radovánky v posteli. Vypadá to, že opět nic nestihnou.
„Co je?!“
Řev hladového tygra je asi příjemnější, pomyslí si. „Musíme je informovat o změně fotografa. Kdo od nás bude psát článek?“
„Nikdo. Povolení jsme dostali jen na fotografa. Buď on, nebo novinář. Budeš to muset nějak zvládnout sám. Někdo ti pomůže!“ smázne jeho námitky. „Dej to sem.“ Zvedne telefon, chvilku s někým mluví, potom přikývne. „Zařízeno.“
Poslední naděje padla. „Díky, šéfe. Jo, kdo udělá ty fotky, jestli tam mám…“
„Stihneš to. Ples je až večer. Do té doby máš volno. Jo, Sinjine, ty fotky jsou velmi důležité. Nezvorej to, ať nelituji, že jsem ti dal šanci.“
Hnusný vyděrač. „Dobrá.“ Nějaké pitomé fotky z plesu. Důležité? To by se na to rád podíval. Bude muset dělat přes večer, čímž padá večeře a postelové hrátky s Cameronem. „Zatraceně!“ zakleje. Dělat si tady plány, to je jako plánovat, kdy z člověka vyletí hovno. Vytáhne mobil. Pousměje se, když uvidí u čísla fotografií svého miláčka.
„Ahoj.“ Opře se o zeď, těžkou brašnu položí vedle sebe.
„Právě nakupuju. Už se těším. Nebyli jsme spolu…“
„Je mi líto.“
„Chápu. Tak je nekoupím.“
„Co?“
„Nic. Budeš tam celou noc?“
„Musím, protože zítra pojedu fotit připitomělý bál.“
„Cože?“
„Jo, nějaký maškarní ples pro bohaté.“
„To přece neděláš.“
„Nedělám, ale Suzy řekla, že to nezvládne.“ Přehodí si přes rameno brašnu. Šmajdá se do laborky, kterou okupuje se Suzy. Nechápe, že se vzdala tak lákavé věci jako fotit celebrity na červeném koberci.
„Tak dobře. Miluji tě.“
Sinjin zavře dveře. „Já tebe taky, miláčku. Nějak ti to vynahradím.“
„Budu si to pamatovat.“
Sinjin rozsvítí světlo, posadí se do židle. Konečně klid. Zadívá se na velký pracovní stůl, na skříň s chemikáliemi, na nejlepší počítač v budově. Úplně vzadu je velká kartotéka s přesně roztříděnými fotografiemi. Většina věci se už dělá digitálem, ale dneska zrovna musel pracovat s filmem. Ovšem vyplatilo se to.
Začne pracovat. Po půlnoci začíná rozvěšovat fotky a třídit, které použije. Šéf bude spokojený. Dokonce víc než obvykle, protože se mu povedlo zachytit pěkný komplot nad mrtvolou. Přetře si oči. Je chcíplý. Uvědomí si únavu, nesoustředěnost a hlavně obrovský hlad. Iris, co tam s ním byla, to doplní hezkým článkem.
„Sinjine, domů, nebo tu zhebneš,“ zavelí řízně sám pro sebe. Všechno povypíná, fotky dá do velké obálky s nápisem Neotevírat – Nesahat pod trestem Sinjinovy kletby. Hodí je do košíku, který ráno rozváží poštu po budově. Zívne si, když vyjde ven. „Hnusné počasí,“ zamumlá, ale probere ho to. Na rohu stojí rychlé občerstvení s kebabem. Koupí si pořádnou porci doplněnou o kornout hranolek. Jí, zatímco si to míří k autu. Za chvilku už parkuje před starým domem, kde má pronajatý s Cameronem třípokojový byt. Nebýt zapracování jeho kolegů, tak pěkné bydlení by sotva našel. Tiché klidné prostředí ve středu Londýna. Pohádka. K tomu má dobré sousedy, kterým nevadí, že vedle nich bydlí dva chlapi. Zaparkuje na místě vyhrazeném jen pro něj. To pro změnu zmákl kolega z dopraváku, jak mu říkají. Vezme zbytek kebabu, hranolky a pití. Vyjde nahoru, otevře tiše dveře. Vsadí se, že Cameron ještě spí. Napůl snědený nákup položí na kuchyňskou linku. Otevře lednici, napije se. Potichu vejde do ložnice, i když přemýšlel, že by se uložil na pohovce, kde je deka s polštářem pro takový případ. Najednou si uvědomí, že postel je prázdná. Podrbá se ve vlasech, pak ale rozsvítí. Cameron nikde.
„Asi už šel nebo si někam vyrazil,“ brblá, ale v nitru není spokojený. Už delší dobu není. Vadí mu, že chodí bez něj. Nemá na něj výsadní právo, ale k čertu, to musí dopadnout tak pokaždé? „Kdybys tu byl, nikam by nechodil,“ dodá těžce. Chápe, že je mu smutno, ale má náročnou práci, i když tahle noc je první tento měsíc, co musel zůstat v redakci. Před Cameronem byl v tahu permanentně. Když se dali dohromady, měl menší pohovor se šéfem. Ten na to kývl, že nemusí, ale musí být stále na telefonu. Poslední dobou se sice vracel trochu později, ale zdá se, že tím vánočním ruchem vraždy ustaly a číst o malých zlodějinách nikomu dnes už nestojí za povšimnutí. I když to vloupání před dvěma týdny, to tam musel jet. Jenže se tam ztratily šperky za několik tisíc liber. To už stálo za úvahu. Tehdy se mu podařily pěkné fotky a taky menší důkaz, že škoda byla daleko větší než pár tisíc liber. Dostal odměnu.
Potřese hlavou, aby si vyčistil hlavu od vzpomínek, ale hlavně od pachuti, že postel je studená. Svlékne se, šaty pohodí na sluhu a lehne si. Ještě než zavře oči, už spí. Zaspí dokonce i příchod Camerona, který je v šoku, že ho tam vidí, ale nakonec si vedle něho lehne.
Sinjin se protáhne. Uvědomí si ihned dvě věci. Je sobota, jeho přítel není vedle něj. Když se posadí, vybaví si ještě třetí věc. Maškarní ples na zámku Devenporte, přezdívaný Zrcadlový zámek. Lehne si nazpátek.
„Nebudeš vstávat? Nemusíš do práce?“ Na postel si přisedne osprchovaný Cameron. Na tváři má úsměv, na těle župan, což mu je líto, protože pod ním vypadá dokonale.
„Nemusím. Večer jdu fotit do Zrcadlového zámku, což mi říká, že musím hned po obědě vyjet, abych tam byl včas. Co si ho sundat?“
„To máš co dělat. Je skoro poledne.“
„Ale na tebe mám ještě času dost,“ řekne s lascivním úsměvem.
„Ale já za chvilku musím jít. Pracovní schůzka.“
Sinjin si pomyslí, že tak nevypadá, ale možná je to něco neoficiálního. „V noci jsi nebyl doma.“
„Šel jsem se pobavit. Když už jsem si udělal volno, tak ho přece nezahodím, Sinjine. Bude mi to slušet?“ Přiloží si k tělu vínovou košili.
„Sluší ti všechno. Jdu do koupelny.“ Je mu líto, že odmítl hrátky, ale nebude ho nutit. Poslední dobou je toho sexu čím dál méně, pomyslí si nad umyvadlem, ale oba mají náročnou práci. Bude zase dobře. Nejlépe by byla menší dovolena. Vyjde ven, když zaregistruje, že byt je tichý. Opět si spolu nepromluví, ale na druhou stranu, co si asi stihnou říct, když jdou oba pryč? Obleče se a snaží se nevnímat, jak na něj dopadá tíseň.
Zabalí si brašnu, ve dveřích se ještě rozhlédne. Vždyť i ta kočka by tu chcípla hlady, pomyslí si, když zamyká. Za chvilku už je na cestě do Devenportu. Nakonec je rád, že vyrazil dřív, protože tak hnusné počasí snad ještě nezažil. Chybí už jen super kroupy, aby mu pomlátily karosérii. Zaparkuje a vyrazí ke dveřím. Ví, že je tu dřív, ale musí se krapet připravit. Obhlédne vozy, které se tu shromáždily. Samé celebrity mezi britskými novináři, když zahlédne BBC a další. Jestliže je to tak významný ples, je záhadou, jak šéf tuhle pozvánku získal. Oklepe se, zabuší na dveře. Když se otevřou, kýchne.
„Promiňte,“ zamumlá a podá dotyčnému povolenku.
„Vy nejste paní Suzy Blanchet.“
„Jdu místo ní. Měli byste mít záznam. Včera mi to šéf vyjednal. Pustíte mě aspoň dovnitř? Bože, to je nečas. Mám tu nádobíčko a nerad bych, kdyby navlhlo.“
Muž se dá obměkčit. „Ale zůstaňte tu, než to prověřím.“
Sinjin ještě jednou kýchne, utře si nos do rukávu, pak se rozhlédne. Hvízdne, přestože má pocit, že je to slabé. Všude kolem něj jsou zrcadla. Pohlédne nahoru. Nejsou tam a dole taky ne.
„Jsou tu zrcadla i na stropech a máme dokonce taneční sál, kde je zrcadlová podlaha.“
„To jako vážně?“ dostane ze sebe v šoku Sinjin. Představa, jak jsou dámám vidět kalhotky…
„Samozřejmě, pane Evans. Pojďte, prosím, za mnou.“ Podá mu vizitku na šňůrce, kde je napsáno VIP tisk. „Můžete skoro všude. Přesně řečeno kam, bude vám za chvilku ukázáno. Jakmile budete fotit někde jinde, vyvedeme vás a materiál zabavíme.“
Sinjin v duchu zavrtí hlavou. Dělá si legraci nebo co?
„Legrací si neděláme,“ ozve se studený hlas průvodce. „Mé jméno je Wood. Cokoliv budete potřebovat, můžete se obrátit na mě. Prosím, zde se můžete připravit. Za dvacet minut pro vás přijdeme.“ Udivený Sinjin vejde dovnitř. Všechny hlavy se k němu obrátí a on zírá na své kolegy. Některé dokonce zná.
„Zdravím. Jak to tu funguje?“
„No nazdar, kapitáne Sine.“
Sinjin se zašklebí. „Nazdar Wendy. Co ty tady? Nemáš lovit nějaké padouchy nebo vymetat bordely?“ Uvědomí si, že tímhle je přijat mezi zbytek.
„Vedení se nejspíš rozhodlo, že bych měla zalovit v jiných vodách, ale co ty tady? Nějaký prohřešek?“
Sinjin pokrčí rameny. „Suzy nechtěla fotit zrcadla. Jsou fakt všude.“ Smích.
„Zdravím. Jsem taky fotograf. Nejspíš jsme tu jediní dva. Bude to peklo něco slušně nafotit, ale pokud se to podaří, budou mít cenu zlata.“ Malý mužík v saku a brýlích, značně plešatý, mu podává ruku. „Robert.“
„Sinjin.“
„Och chápu.“
Wendy ho chytí pod ruku. „Nesváděj mi ho, Robby. Pojď, postarali se o nás dobře.“
„Postarali?“ Najednou je volno a on zahlédne jídlo. „No, to je snad poprvé, co nám někdo něco naservíroval.“
Wendy se napije neperlivé vody. „Zřejmě nechtějí, abychom něco špatného vynesli o Zrcadlovém zámku.“
„Znáte tu pověst?“ ozve se mladý hlas.
„Jakou?“ ozve se z různých koutů.
Mladík se procpe dopředu. Sebevědomě se usměje. „Jak víte, zámek nechal postavit první hrabě z Devenportu, ale v sedmnáctém století o titul přišli. Ovšem tehdy to byl ještě obyčejný zámek. Jindřich čtvrtý hrabě z Devenportu si moc z toho hlavu nedělal. Bohatství mu zůstalo, lodě taky. Začal kupovat zrcadla. To on uvedl zámek do toho stavu, v jakém je dnes. Povídá se, že praktikoval i alchymii. Věřil, že zrcadly prochází duše. Dokonce natolik, že se zrcadly se nechal pochovat. Od té doby se vypráví, že nikdo nemůže pohlédnout do více zrcadel najednou, a pokud ano, pak uvidí hraběte v masce, jak straší.“
„Pěkná báchorka, Julie, kde jsi ji vyhrabal?“ optá se posměšně Wendy.
„V Národní knihovně. Nekecám,“ řekne ukřivděně. „Dokonce se mluví mezi fotografy, že když fotí, pak v každé fotografii je vidět hraběcí tvář.“
„Dobrý večer. Doufám, že jste se zahřáli. Bohužel, kvůli počasí nebudeme fotit venku, ale doufám, že vám hala bude vyhovovat. Prosím, pojďte za mnou. Nikde neodbočujte. Fotografovat můžete dle libosti. Jestliže narazíte na zamčené dveře, prosím, nepokoušejte se je otevřít. Jsou místa, kam nemůžete. Toalety mezi ně patří.“
„Drogy,“ zavětří Wendy.
„Spíš nechtějí někoho vyfotit s kalhotkami dole,“ opáčí na půl úst Sinjin.
„I to je možné, ale mají to tu přísné. Jsem tu podruhé. Znám pár lidi, které vynesli v zubech. Odešli pouze v tom, v čem přijeli. Slyšel jsem, že později dostali vybavení zpátky, ale bez materiálů.“
„Tohle je…“
„Jo, ale na druhou stranu tu nebýt, to je jako nebýt na královské svatbě.“ Všichni, co to slyší, pokývají hlavou. „Zde je zákaz vstupu.“ Schválně otevře dveře. Sinjin nakoukne, protože ty výrazy, kteří někteří mají, jsou… Málem, že se nepokřižuje, když vidí zrcadlovou síň od shora dolů. Začíná už chápat, proč to Suzy nechtěla fotit. Tady by asi i on selhal. Možná jeho fotky budou k ničemu. Začíná propadat malomyslnosti, ale potom se vzpamatuje. Vybruslil už z horších situací, dostane se i z téhle.
„Zde můžete provádět interview nebo fotografovat.“
Sinjin pečlivě prohlédne místo činu. Oddechne si, když vidí červený koberec, ale hlavně v pozadí je velká stěna s logy. To bude hračka, ovšem moc dobře ví, že všechny ve skutečnosti zajímají dvě věci. Co budou mít na sobě a samozřejmě, jak se budou chovat na večírku. Malé pikantnosti jako škobrtnutí jsou nesmírně vítané. Kalhotky, podprsenky, propocené fleky, faldy, velké plus, připomíná si Suzin výklad, když se jednou do sebe pustili, co je důležité vidět na jejich práci. Nakonec se usnesli na jednom: Maličkosti.
„První hosté začnou přijíždět za hodinu. Mezitím si můžete vše prohlédnout. Ještě jednou vám připomínáme, že se můžete pohybovat jen ve vymezených prostorách.“
„To jsme mimina, či co?“ rozčilí se Wendy.
„Zřejmě jo,“ prohodí Sinjin. Odpoutá se, vyzkouší si imaginárně, kde by byly fotky nejlepší, i když záleží, jak se hvězdy natočí. Potom přejde do chodby, do hlavního sálu a neustále si uvědomuje spoustu zrcadel. Suzy měla pravdu. Bez rámu, v rámech, zlacené, stříbrné, jednoduché, prostě všech tvarů. Ten čtvrtý ne hrabě… Proč asi přišel o titul? Vražda? V té době si šlechta mohla dělat, co chtěla. Zvláštní. Možná to byl tyran. Docela by ho chtěl vidět. Zajímalo by ho, zda i obrazárna je stejná jako zbytek zámku a má v ložnicích zrcadla? Na tu dobu by to bylo docela futuristické. Začíná se usmívat, když si představí hrátky mezi těmi zrcadly. Vezme za kliku, ale dveře jsou zamčené. Možná… Obrátí se a jde nalézt pana Wooda. Nakonec ho k němu dovede ochranka.
„Potřebujete něco, pane Evansi?“
„Mohl bych se optat, zda je možné vidět obrazárnu a vyfotit ten zrcadlový sál? Lidé…“
„Bohužel ne. V těchto prostorách je zakázáno fotit.“
Sinjin se zatváří zmateně. „Jako vůbec ne?“
„Ano. Je to na příkaz pana Devenporteho.“
„Chápu a obrazárna?“
„Ta není přístupná taky, ale pan Devenporte občas udělá výjimku. Stačí mu napsat.“
„Rozumím. Děkuji.“ Popravdě nerozumí ničemu, ale stejně článek… zasténá. Wood se za ním podívá. „Sledujte ho.“
„Ano, pane.“ Sinjin jde do prostor pro novináře. Snad mu něco po té hladové smečce zbude. Zbylo, a tak si nakládá teplé tousty a obložený krajíc na talíř. Pan Devenporte, ať je jakýkoliv podivín, rozhodně je velmi milý, jak se o ně stará.
„Tak jdeme! Víte, má to tu jednu výhodu,“ pronese jedna novinářka.
„Jakou?“
„Rozhodně nemusím nikde shánět zrcátko.“ Zářivě se usměje. V ruce drží mikrofon. „Jdeme!“ I Sinjin se zvedne, aby chytil dobré místo.
Jedna fotka za druhou. Přestává vnímat čas, jen se snaží zachytit je všechny co nejlépe. Hledá jakoukoliv raritu, kterou mu dopřejí. Maska za maskou a jedna zajímavější než ta druhá, i když mezi nimi jsou tak příšerné, že by plakal.
Na chvilku se opře o sloup, kde není zrcadlo.
„Pití?“ nabídne mu sluha v livreji.
„Díky bohu.“
„Není zač.“
Sinjin vděčný za to malé vyrušení se napije. Jeho oči bloudí po sále, po maskách, ale hlavně po zrcadlech. Má toho tak akorát. Nikdy by neřekl, že je tak těžké zachytit postavu v odlesku. K tomu tolik světla. Je zvyklý fotografovat ve tmě, v tmavých uličkách nebo při pouličním osvětlení, ne v září reflektorů. Aspoň mu to tak připadá.
„Pane Evansi, bude jedna.“
„Ano?“ nechápe, proč mu to Woods říká.
„Omlouvám se, ale je konec.“
„Chápu, ale nezdá se mi, že by to končilo.“
Tvrdý pohled, který říká: Nehádejte se se mnou, nevyhrajete. „Ale ano, skončilo.“
„Rozumím. Víte, pan Devenporte je skvělý hostitel.“
Úsměv. „To ano. Děkujeme za to, že jste přijel.“
„Děkuji,“ zamumlá. Jde do místnosti, která je vyhrazená pro tisk. Podle bagáže to vypadá, že všichni už vzali roha. Protře si oči. V tomhle stavu jet je sebevražda, ale zůstat tu nemůže. Potřebuje silnou kávu. Zabalí si tašku a vyjde ven. Přemýšlí, zda by tu někde dostal kávu. Vyrazí na průzkum, když mu na rameno dopadne ruka.
„Tady nemáte co dělat.“
„Omlouvám se, ale hledám kávu.“ Udivený pohled. „Jsem ospalý, omlouvám se, ale bez kafe to nepůjde. Nechci někde bourat.“
„Chápu, ale tady nesmíte být.“
„Ježíš trochu… Nemá to cenu.“ Jde za ním, když se najednou objeví sluha. „Tady pane.“
Sinjin překvapeně zírá na malý šálek. Zvedne oči k muži, ale ten se tváří kamenně. „Děkuji.“
„Dojeďte v pořádku. Pan Devenporte by nebyl rád, kdyby se jeho hostům něco stalo.“
Sinjin nic neřekne, napije se kávy, která ho vzpamatuje. Sejde k autu, když si vybaví slovo hosté. Chacha, to se povedlo. Je to snad poprvé, kdy je někdo nazval hosty. Většinou jim říkají všelijak: krysy, krkavci a podobně. Sotva se najde nadávka, která by nepřistála na jejich účtu. Protře si oči, nakonec šťastně zaparkuje u domu. Zívne, div, že si nevykloubí sanici. Když pracuje, tak je v pohodě, ale jakmile skončí, nejraději by se uložil ke spánku jako medvěd.
Sebere tašku se spoustou materiálů. Vyplouží se nahoru do bytu. Ani se nedostane do postele a zvrátí se na pohovku. Usne s rukou na uchu tašky.
Cameron se probudí, vejde do obývacího pokoje, povzdechne si a přikryje ho. Chvilku nad ním stojí, ale pak si jde lehnout taky.
Zvuk. Jaký zvuk? Co je to? Ať dá pokoj! Po nekonečné chvilce si uvědomí, že je to mobil, který vytrvale zvoní. Posadí se. Uvědomí si, že má na sobě kabát, boty, všechno, ale stále tupě zírá na mobil. Nakonec malátně ho vezme. Jak se dostal na konferenční stolek, čert ví.
„Kde seš?!“
Šéf. „Doma. Spím.“
„Já tě chci tady a chci ty fotky!“
Sinjin se konečně pod tím řevem, co vydává mobil, probudí. „Hned tam budu, šéfe.“ Ovšem po cestě se staví pro jídlo a kávu. Nehodlá dělat otroka.
„To bych ti radil a chci fotky! Co nejdřív!“ hláskuje mu jak malému.
Sinjin se zašklebí. Pak si uvědomí. Je neděle, v budově bude tak jedině prach a on.
„Jdeš do práce?“ O zárubeň dveří s šálkem se opírá Cameron. Na sobě má teplákovou soupravu a nohy v bílých ponožkách. Nechápe proč, ale připadá mu to sexy.
„Jsi sexy.“
„Cože?“
„Jsi sexy. Myslel jsem, že si promluvíme, ale musím odevzdat fotky na zítřejší ranní vydání. Zastřelím ho.“
„Nedělej to. Kde jsi vlastně byl?“
Sinjin si uvědomí, že mu to vůbec neřekl. „Promiň. Na Devenporte.“
„Zrcadlový zámek? Jaké to tam je?“
„Ty ho znáš?“ podiví se. „Zrcadla. Všude jsou sama zatracená zrcadla, kde se odráží všechno. Dokonce mají celý zrcadlový taneční sál. Chápeš, jak se tam musí tančit?“
„Copak to, ale všechno je vidět pod těmi spodničkami.“
Sinjin se usměje. „Tak to bylo první, co nás všechny napadlo. Musím se zvednout, nebo mě vážně vyhodí.“ Odhodí deku.
Cameron se na něj vážně dívá. „Přijdeš na večeři?“
„Rád bych, ale ještě uvidíme. Ne, přijdu určitě. Poslední dobou tu stále nejsem.“
„Máme oba náročnou práci.“
„To ano, ale vezmu si dovolenou. Mohl bys taky?“
Cameron se zatváří rozpačitě. „Zeptám se.“
„Paráda. Někam bychom si vyjeli. Někam daleko, kde by nebyli žádní klienti a žádní šéfové. Nějaký ostrůvek nebo zapadlý hotel nebo kamkoliv, jen abych byl s tebou.“ Přikývnutí ho potěší. Poslední dobou má pocit, že Camerona ztrácí, že jejich pouto už není tak silné jako dřív.
„Pa,“ rozloučí se ve dveřích, rychle ho políbí na tvář.
„Ahoj,“ řekne mu Cameron a osamí. Sedne si na pohovku a přemýšlí. Potom si dojde pro mobil, usměje se a vytočí číslo, které se poslední dobou stalo víc volané.

„Jednu celozrnnou bagetu, kafe a hranolky.“ Do budovy si potom nechá dovézt pizzu nebo čínu.
„Tady máte.“ Sinjin zaplatí, kousne si a zamíří si to k autu. Zakleje, když uvidí motat se kolem něj dva poldy.
„Zdravím, už odjíždím.“
„Tady nemůžete parkovat.“
„Novinář,“ ukáže průkazku. „Jen jsem se stavil na dlabanec. Celou noc jsem fotil, pak usnul a dneska mi kručí v žaludku. Vícekrát to neudělám.“
„Lžete, ale mazejte.“
„Díky moc. Mají tu dobrou bagetu.“
Starší z policistů se usměje. „To mají.“ Sinjin jim mávne, opatrně vyjede. Za chvilku už sedí s bagetou, zteplalým kafem nad počítačem. Zatímco se stahuji data z paměťových karet, láduje do sebe přinesené věci.
„Tak co?“ ozve se ode dveří.
„Šéfe, nechte mě žít. Víte, kolik je tam fotek?“
„Tak hejbněte. Snad budou co k čemu.“
„Jistěže budou.“ Vypadá to, že to prohlášení šéfa uklidnilo, protože odejde bez prásknutí dveří. Sinjin polkne kus bagety a netrpělivě otevře první fotky. Perfektní, pochválí se. Pravda tahle není nic moc a ejhle, kalhotky. Suzy bude nadšená. Kdy má vlastně přijít? Ona bude vybírat, které půjdou do tisku a co ne. Playboyový králíček. Hnusná fotka. Tak tato maska určitě majiteli vynese známku: Nejhorší maska roku. Poslední fotka a začíná se ples. Na ty je nejvíce zvědavý, protože tohle fotit byla hračka, ovšem mezi zrcadly…
„Eééééé… To není možnééé!“ zařve. Nevěřícně zírá na jednu fotku, druhou, desátou, padesátou. Náhodně je zvětšuje. Na všech fotkách se v zrcadlech objevuje stejná tvář.
Pravidelná tvář s tmavýma očima. Lehce vlnité vlasy jsou sčesané dozadu a padají na ramena. Na tváři má černou jednoduchou masku. Někde se jemně usmívá, ale většinou se zachmuřeně rozhlíží, jako by někoho vyhlížel. Kostým je taky jednoduchý. Tmavý plášť u krku sepnutý zlatou sponou, kabátec, kolem pasu pásek na jedné straně snížený váhou meče. Upnuté kalhoty a vysoké boty. Po tvářích mu začnou stékat slzy, potom se zatvrdí. Zjistí, kdo to byl. Najede na fotky, které dělal, když přicházely jednotlivé celebrity. Ohromeně zjišťuje, že tam taková maska není. Jako by to byl duch. Přejede mu mráz po zádech. Vybaví si legendu, kterou je krmil ten fešný mladík.
„Bože, čím jsem si to zasloužil?“ Všechny fotky teď bude muset upravovat. „Ne, jen pár,“ rozhodne se. Vrhne se do práce, že si i zapomene objednat jídlo, ale celou dobu si říká, jak se tohle mohlo stát? Tolik si dával pozor.
„Ahoj, jak to jde?“
„Neptej se, Suzy. Fotky dobrý, ale v těch zrcadlech se mi objevuje stále stejná tvář. Všude.“
„Fantom?“
„Ne. Je v každém zrcadle.“
„Ukaž?“
Sinjin jí podá vytisknutou fotografii muže. Výraz hlasitého ocenění ho překvapí. „To je kus,“ řekne. „Kdo to je?“
„To právě netuším. Nikdo z hostí. Všechny jsem je fotil, jak přijížděli. Jedině, že by tam musel být už předem, ale proč by to dělal a připravil se o červený koberec? Celebrity jsou tu od toho, aby byly viděny, ne schovávány.“
„To je mi líto, ale je to záhada.“
„To je. Hele, tohle jsou ty nejpikantnější.“ Podá ji flashku. Ta zapne druhý počítač, který sice není tak výkonný, ale dobrý je.
„Jsi dobrý, Sinjine. Ty fotky se povedly. Líbí se mi. Bude to pěkný článek. Tak vyprávěj, jaké to tam bylo.“ Vytasí se s blokem. Sinjin si připadá divně, když zrovna on má být objektem novináře, ale poctivě ji diktuje, co se tam tehdy událo.
„Tohle bude hlavní zpráva dne z oblastí drbů a kultury. Zrcadlový zámek není veřejností jen tak přístupný, víš. Devenporte si ho žárlivě hlídá.“
„Jaký je?“
„Neukazuje se na veřejnosti. Všichni si myslíme, že je to starý dědek na vozíčku.“
„No tedy. Tady máš další. Mám hlad.“
„Zvu tě. Pizzu nebo čínu?“
„Pizzu velkou, čtyři sýry.“ Suzy odejde, Sinjin zahýbe hlavou. Jeho zrak padne na hodiny. Je už dost pozdě. Večeři nestihne. Bude muset Cameronovi zavolat. Zalije ho pocit provinění. Opět to nestihl.
„Camerone, omlouvám se, ale nestíhám. Na fotografiích mám duchy,“ nadiktuje mu vzkaz. Nejspíš je ve sprše, nebo si šel zaběhat, pomyslí si. Nerad to přiznává a to si myslel, že odpoledne by mohl být doma.
„Tak tady to je. Čtyři druhy sýrů. Brr, mám raději šunku-žampiony. Jdeme na to, ať to máme z krku a já mohu dělat příjemnější věci než tady s tebou trčet.“ Oba dva se na sebe zašklebí.
V devět hodin večer se protáhne. Do ruky vezme nejzdařilejší fotografii neznámé masky. Pohladí strniště. Vypadá v něm sexy. Vůbec celý vypadá jak z jiného světa a je velmi velmi sexy. Pak ho něco napadne. Zadá do Google Henry Devenporte. Z houpající židle málem, že nevletí do monitoru.
„To je on!“ Vezme pro jistotu fotografii a porovná ji. Fotka na Google je mizerná, ale je to on. Musí ho vidět na obraze. Nemůže tomu uvěřit. Opravdu je to duch z dob minulých? Ale vždy je jen v zrcadlech. Nikde jinde. Je možné, že ten novinář měl pravdu?
Říká se, že existují věci mezi nebem a zemí, ale že to potká jeho?
Blbost, je to náhoda. Nikdo takový neexistuje. Prostě se tam něco pomotalo, ale nedá mu to spát a pořád zírá na objevenou fotku a na obrázek, který dostal z jedné ze svých fotografií. Potřese hlavou. Musí se na to jít vyspat. Zvedne se, do desek vloží fotografii, i tu z Google. Obleče si teplou bundu podšitou kožíškem. Zvedne límec a vyjde z budovy. Dole v hale pokyne strážnému. Zívne, pak si protře oči. Je grogy. V takovém stavu je na nic. Smutně se usměje. Zase nebudou žádné postelové hrátky, ale popravdě v tomhle stavu by se nevzmohl na nic. U dveří domu, kde bydlí, automaticky zvedne hlavu. Cameron není doma, ale co se má divit. Studený byt. Koho by bavilo být tam sám? Obejde ho mráz. Znejistí, jako by na něj sáhla smrt nebo osud. Potřese hlavou. Jen se mu něco zdá. Byt, jak si myslel, je prázdný. Cameron nechal lístek, že šel s přáteli ven.
„Jsme jak dva cizinci vedle sebe.“ Přitom když si vybavuje, tak to takové nebylo. Byli spolu každou minutu. On zašel do jeho práce, on za ním do redakce. Někde někdy to nějak vyšumělo. „Co blbneš? Lepšího chlapa než Camerona sotva najdeš,“ zabručí si pro sebe. Podívá se na hodinky, potom otevře lednici. Mohl by něco dobrého připravit. Nějaké malé chlebíčky. Takové jako viděl u kolegyně z kulinářského koutku minulý měsíc. Vytáhne salám, zeleninu a další nezbytné ingredience včetně opečených malých houstiček. Pustí hudbu, odpočítá deset kousků. Cameron jistě brzy přijde. Vytáhne bílé víno, které strčí do mrazáku, aby rychleji vychladlo. Usmívá se, pohupuje se v bocích, zatímco to připravuje. Z hlavy se mu úplně vykouřila záhada s postavou tajemného muže.
Ve dvanáct se zadívá na pět chlebíčků, které tu zbyly. Víno je napůl vypité, protože se hlídal. Rozhoduje se, ale nakonec si ten talíř přitáhne a pustí se do nich. Hlad nemá, ale zítra by byly k ničemu.
„Ahoj.“
„Camerone.“
„Copak to je?“
„Zbyl poslední. Měl jsem hlad,“ řekne nakažlivě. Opětuje polibek. Rád by ho prodloužil, ale už vidí, jak si bere chlebíček. „Ještě udělám.“
„To je dobrý. Jsem děsně cítit. Jak to šlo?“
„Blbě. Něco se stalo a na každé fotce jsem měla ducha.“
„Opravdového?“
„To netuším, ale nápadně se podobá Jindřichu ne čtvrtému hraběti. Titul mu byl odebrán. Je v masce a je podle mě sexy.“
„Ukaž?“
„Tady.“
Cameron vezme fotky, zadívá se na masku. Tiše kývne. „Fakt je… zajímavý.“ Odloží ji na desky. „Co chceš s tím dělat?“ Posadí se do křesla, ne na pohovku.
Sinjin ztiší televizi. Chvilku se dívá na běžící obraz. „Nevím. Měl bych to vyhodit.“
Úsměv. „Nedá ti to spát. Zkus vypátrat, kdo to je.“
Sinjin znejistí, vezme fotku. „Camerone, co když je to duch?“ Tázavě se zadívá na svého přítele. Očekává smích, ale nic z toho tam není. Tváří se vážně, jako by tomu věřil, že je to duch z dávných dob. Neví, co má dělat. Kde je pravda? Možná, že chce slyšet, že je to duch nebo naopak, že je to prostě hra zrcadel.
„To zjistíš ne?“
Sinjin se zamračí. Proč ho nutí ho jít hledat? Neměl to v úmyslu, ale to jak to říká, to je výzva, aby po tom šel. Co se asi tak má dozvědět? Nebo snad zná toho chlápka? „Ty ho znáš?“
Cameron zavrtí hlavou. „Neznám. Jdu se osprchovat a jdu do postele. Budeš se ještě dívat?“ Zadívá se na válečný film. Nějací Japonci. Nezná to, ale Sinjin má válečné filmy rád, i když nechápe proč.
„Ne. Půjdu taky.“ Zauvažuje, zda by mohl večer zakončit i něčím jiným, ale podle toho, jak Cameron vypadá a jak se tváří, nemá nijak zvlášť velkou náladu. Sebere polštář, schoulí se s ním do rohu. Dívá se na Dopisy z Iwo Jimy. Krásný film.
„Co to je?“
K Sinjinovi zavane vůně broskví. „Dopisy z Iwo Jimy. Poměrně realisticky film. Myslím, že bych ho mohl zkusit najít.“
„No vidíš.“
„Co děláš zítra?“ optá se vážně.
Cameron se na něj podívá, potom se posadí do křesla s ručníkem kolem krku. „Proč?“ Vážně modré oči se dívají do tmavohnědých. Je hezký, ale to není důvod, proč s ním je, i když popravdě začíná ho štvát, jak stále je pryč. Kdysi to bylo jiné, ale poslední dobou je stále v práci. On sice taky, ale přece jen ne tolik. „Nic budu tady.“
„Co kdybychom si zašli k Wattovi?“
„Proč?“
Sinjin se podívá. „Chci být s tebou. Poslední dobou to prostě není takové a vím, že je to má chyba. Pořád mi do toho něco leze.“
„To ano.“ Povzdechne si. Myslel si, že tenhle den nastane o dost později. Je zvědavý, zda si to i Sinjin uvědomuje. Je čas a nechce se mu do toho. Sinjin je hodný, ale jejich vztah uvízl na mrtvém bodě. Jenže to nedokáže buď poznat, nebo přiznat.
„Že bych si vzal dovolenou a někam bychom si vyjeli. Jen my dva.“
„Sinjine, jsi ohromně fajn, ale…“
Sinjin pevněji sevře polštář. Tuší co přijde. Kopačky.
„…nemáš pocit, že náš vztah je na mrtvém bodě?“
„Chceš se mnou rozejít?“
„Nevím. Nerad… Nevím. Jenom vím, že za poslední týden jsme se viděli tak tři hodiny? Netuším, zda ti to stačí nebo ne. Vím jedno. Zítra budu mít čas. Udělám si ho a ty?“ vyčkává.
„Udělám,“ pevně přikývne. I kdyby měl ztratit práci, tak u Watta bude.
„V osm hodin budu tam.“ Pátravě se na něj zadívá. Je pravdou, že si rozumí. Nebýt toho, že je to Sinjin, pak už se s někým jiným rozešel. Jde do ložnice. Sinjin posmutní, ale potom vezme fotografii. Nebude přemýšlet o zpackaném vztahu, ale ono se to určitě dá dohromady. Odloží fotku a jde si lehnout. Chvilku se dívá na Camerona. Ve spánku má tvář daleko jemnější, uvolněnější. Z jeho slov mu bylo smutno, ale má pravdu. Proč si jenom nechce přiznat, že to skončilo? S ještě pochmurnějšími myšlenkami nakonec usne.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #5 Odp.: Zrcadlová maska - 1.Vr2071998 2016-11-05 17:19
Krásny příběh. Těším se už na další :-)
Citovat
0 #4 Odp.: Zrcadlová maska - 1.Honziik 2016-11-03 21:44
Opět super
Citovat
0 #3 Odp.: Zrcadlová maska - 1.maf 2016-10-30 14:37
Pěkné tajuplné počtení :-) Jakpak to asi dopadne? Už vyhlížím rozuzlení a pokračování ;-)
Citovat
0 #2 Odp.: Zrcadlová maska - 1.Aga 2016-10-28 09:02
Mně se to náhodou moc líbí.
Je to jako rozdíl mezi gay pornem a filmem s gay tématikou.
Dokonce, když vím, že autorka není rodilá mluvčí, mi ani nevadí občasná kostrbatost.
Prosím piš dál.
Citovat
0 #1 Odp.: Zrcadlová maska - 1.marlys 2016-10-27 23:14
Kdy bude pokracovani!!!
Citovat