• Amater
Stylromantika
Datum publikace19. 11. 2016
Počet zobrazení1428×
Hodnocení4.00
Počet komentářů3

„Chtěl jste mě vidět?“
„Umíte anglicky,“ vydechne. Neví, proč si myslel, že to neumí.
„Jistěže. Pojďte se mnou.“ Napřáhne k němu ruku.
„Je pevná.“
„Jsem člověk jako vy, jen zamrzlý v čase,“ řekne se smíchem. „Sleduji vás lidi, jak se procházíte před zrcadly. Nejste první, kdo by si přál mého bohatství. Chcete ho?“
„Netoužím po něm. Chci vědět, jak jste udělal, že jste na mých fotografiích.“ Je úžasný, pomyslí si, a jeho ruka tak pevná. Cítí se bezpečně, tak jinak. Jako by létal.
„Já? Hrál jsem si. Rád si hraju, protože co jiného mám dělat. Za zrcadly se nudím a vy jste přímo vybízel k tomu. Nerad si hr…“ Bum. Ne hrabě na něj udiveně pohlédne. Drží se za tvář, na kterou mu dopadla Sinjinova dlaň.
„Víte, kolik mi dalo práce ty fotky upravit? Jak jsem se nadřel?!“
Pevné rty zvlní úsměv, udělá krok, obejme ho a přitiskne rty na jeho. Sinjin ztuhne. Nemůže věřit, že se líbá s duchem, ale něco v něm povolí a on odpoví. Nemůže jinak, protože to, co se děje, nechápe.
„Tvá maska mě sem povolala, ale tvůj polibek mě vrátil mezi lidi. Mohu vědět, kdo ji vyrobil?“
„Adam Vanin,“ vydechne mimoděk, aniž by uvažoval nad zákazem, ale tomu podmanivému pohledu se nedá odolat.
Postava v černočerveném klasickém obleku se zachvěje. Ano, maska je Adamova práce, a kdyby mohl, na ty dva skočí, aby z nich vytřásl, co vědí, ale má jméno a jméno je vše. Najde ho snadno a potom bude mít to co oni. Zavlaje černý plášť. Za maskou pohrává vítězoslavný úsměv. Konečně!
„Máte krásnou masku,“ řekne. Sinjinovi se zatočí hlava, chytí se za ní, když ho postava zachytí a on s údivem zírá, jak se před ním rozestupuje velké zrcadlo. „Mé království, má doba. Jsi můj, chycen v mé síti. Hned jak jsem tě viděl, věděl jsem, že jedině ty mě odtud dostaneš, můj princi.“
„Počkat, to je šílenství.“
„Není láska šílenstvím, můj pane?“ opět ho políbí na pevné rty. „Tvé oči, tvůj vlas a pevné tělo mi zamotalo hlavu. Chceš vidět mé bohatství? Zde je.“ Ukáže na srdce. „Je staré, ale ty jsi je omladil. Toužím po tobě jako po tvých polibcích. Je čas hříchů, je čas lásky, není to tak? Tam všichni se baví, proč my ne?“
„Proč ne?“ zahodí veškerou opatrnost. Odhodí klobouk, ale u sundání masky zaváhá, ale když se ho dotknou pevné ruce, stáhne si masku.
„Tak krásný, tak rozkošný.“
„Hloupost,“ zamumlá rozpačitě. Nepřipadá si ani krásný, ani sexy, ale pod tím pohledem… Kočičí oči zelené jako smaragd. Posadí se, zírá na mučivě dokonalou tvář. V očích zelený oheň, který plane jen pro něj. Nemůže se nasytit té tváře, přestože mu část zakrývá maska. Rozum mu našeptává, že všechno je jen sen, ale srdce touží, aby to byla pravda.
„Hranice snů je právě teď. Hodina, kdy je všechno možné. Proč bychom toho nevyužili v náš prospěch?“
„Jsi ná-nádherný,“ vykoktá zmateně. Má pocit, že se mu nedostává dechu a všechno kolem něj je podivně rozostřené.
Smích, který říká, že to ví. „Jsi stejný jako já. Patříš ke mně.“ Mazlivě se mu otře tváří o dlaň.
Proč mám pocit, že je smutný? pomyslí si nelogicky Sinjin. Všechno mu připadá jako růžový sen, když ho líbá, pomalu svléká a hladí, kam dosáhne. Hýčká ho, jako nikdy nikdo. Vůbec si neuvědomuje, že jenom on je nahý, ale hrabě je oblečený a dokonce neodložil masku. Vyhřívá se v dotecích jako motýl, co právě roztáhl svá křídla. Když ho vezme do úst, vydechne slasti.
„Já…“
„To je ono.“
Hrabě se dívá do tváře stažené rozkoší a pak uvolnění. Nemůže se vynadívat, protože nezná nic kouzelnějšího.
Sinjin malátně leží, když si uvědomí, že jenom on vyvrcholil. Sedne si na postel. Stále se cítí divně, ale vše přijímá tak, že to tak prostě má být. Nakloní se, dívá se mu do zelených očí, které by chtěl vidět nezastíněné maskou. Políbí ho na pevné usmívající rty. „Neudělal ses,“ prohlásí.
„Čekám a nemusím.“
„Proč ne? Cítím se královsky!“ rozpřáhne paže, jako by objímal nejen pokoj, ale celý svět.
„Chceš?“ optá se váhavě. Sinjin si odvážně klekne na čtyři. Neuvažuje, co dělá, ale chce, aby se hrabě cítil jako on. Jako motýl, který se vyhřívá v slunci, protože žije jen za deštivého počasí.
Hrabě neváhá, vyhoupne se na postel. Pohladí lahůdku, kterou zde má. Stále ještě váhá, ale pak v něm něco povolí, nadzvedne kabátec, stáhne ke kolenům kalhoty a pomalu si to nasměruje do tepla. Slastně zahrčí, když do něj proniká. Pozná, že neměl nikoho delší dobu, ale když je uvnitř, všechno se vytratí a on se cítí bezmocně jako kulička vržená do víru. Pohybuje se proti tělu, které ho ochotně přijalo do své náruče.
V posledním okamžiku vytáhne penis a postříká ho. Oddechuje a nedotýká se ho. Sinjin si lehne a oddechuje. Usmívá se, nakonec se přetočí a protáhne. Zamžiká, když si uvědomí, že je hrabě oblečený.
„Proč jsi oblečený?“
„Jsem duch.“
Sinjin ho obejme. „Pravda. Je to škoda, pane duchu. Chci, abys byl se mnou. Chce se mi spát, proč? Odejdeš se mnou?“
Hrabě ho políbí. „Tak spi,“ poručí mu. Opatrně ho uloží do postele, sám se upraví a přejde k oknu. Vztekle bouchne do rámu zrcadla, ale potom se uklidní. Zadívá se na hodiny, potom přejde k Sinjinovi.
„Je čas se rozloučit. Je jedna hodina, příteli. Je škoda, že nemůžeme být spolu, ale musím zůstat zde v zmrzlém času.“ Pracně ho obleče, když se ozve první úder. Otočí se k zrcadlu, dotkne se ho a projde jim. Sinjin se přetočí na bok, pak se schoulí s úsměvem na rtech.
„Vstaňte!“
Sinjin se probudí a vyděsí se. Kde je? Pak zamrká a uvědomí si dvě věci. Maska zmizela a nad ním stojí starostlivě se tvářící Wood.
„Co se stalo?“ V puse má zvláštní pachuť a žaludek ne zrovna pevný.
„Velmi se omlouváme za své hosty, ale zřejmě vám někdo podal drogu. Chvilku nám trvalo, než jsme vás našli.“
Sinjin opírajíc se o zeď vstane. Je mu opravdu hnusně. Pak si vybaví sex, hraběcí tvář. Stočí pohled na ruku. Uvědomí si, že kromě toho druhého má ještě jeden prsten. Je mu trochu volný, proto sevře ruku, aby ho neztratil. Ten neměl. Wood na něm taky ulpí.
„Co je to?“ Ukáže mu prsten.
„Kompenzace za tuto nepříjemnost. Pan Devenporte by nerad, kdyby se někdo dozvěděl, že se hostům podařilo sem propašovat drogy.“
„Tak to byl jenom sen,“ zašeptá zničeně. Viděl hraběte, ale nepřivedl ho do své doby.
„Příště už se to nestane.“
Sinjin se opře o zrcadlo. „Vám nevadí, že jsem v masce?“
„Prohledal jsem vás,“ uklidní ho. „Neměl jste při sobě žádné záznamové zařízení. Jelikož jste si oblékl masku, stal jste se automaticky naším hostem. Prosím, pojďte za mnou.“
„No ano. Kafe by nebylo?“
„Samozřejmě. Jménem Devenportů se vám ještě jednou omlouvám.“
„Nechte už těch omluv. Moje chyba.“ O hodinu později vyjede branou, ale ještě než mu zmizí zámek z dohledu, otočí se za ním. Chtěl by tu zůstat navždy a klidně by mohl zmrznout v čase.

„Je vše v pořádku, Woode?“ optá se tajemníka sytý hlas pana Devenporte.
„Ano, pane. Jsem si jistý, že nic neřekne. Ranní noviny.“
„Výborně. Dnes tu pro nikoho nejsem.“
„Ani pro pana –“
„Pro toho obzvlášť ne. Včera v noci tu byl pan hrabě di Cavoure.“
„Ano vím. Chtěl odejít, ale nakonec se bavil až do vašeho zásahu.“ Nalije čaj do míšeňského porcelánového šálku.
„Zjistil, co neměl, Woode.“
„To je mi líto, pane.“
Devenporte se zamračí. Vzpomíná si, jak se s ním loučil.

„Zjistil jste, co jste chtěl?“
Muž v černém plášti se zastaví. „Sám jste mi to řekl.“
„Nikdy bych to neřekl, kdybych věděl, že tam číháte.“
„Je to moje věc!“
„Pak to použijte rozumněji než já.“
„Jak jsem řekl, Devenporte, tohle je moje záležitost.“
„Tak jako u vás visí už deset let jistá maska?“ Černo červená maska se prudce otočí. „Rád zjišťuji vše o lidech, co se cpou na můj ples. Najít svoje dvojče je velmi těžké, že? Zvlášť, když šanci zahodíte do kanálu.“ Hrabě se vztekle napřáhne, ale to už po hostitelově boku stojí dva muži.
„No, já mám šanci, vy své dvojče nikdy nenajdete,“ odsekne hrubě.
„Ne, já ne, ale já to na rozdíl od vás vím, pane hrabě di Cavoure,“ řekne tiše. Oba dva strážci se k němu otočí.
„Casimire…,“ obrátí se k němu starostlivě jeden ze strážců.
„Nechtě mě být.“ Odejde.

„Uvidíme, jak dopadne jeho touha.“ Vezme noviny a začte se do článků.
Wood se na něj smutně dívá, ale musí respektovat jeho přání.

Sinjin se ve stejnou dobu s hadrem na hlavě snaží vybavit, co se v noci událo. Vzpomíná si na vše, ale není možné, aby měl sex s duchem. „Prostě se ti to všechno zdálo. Po příjezdu hned se šel podívat na fotografie. Ani jediný duch. Bylo mu z toho smutno. K tomu ten drahý prsten. Až neadekvátní za mlčení o drogách. Dneska už nikoho nezajímá, že na večírku jsou. Spíš by lidi šokovalo, že tam nejsou. O feťácích se už nepíše. To by musela být nějaká hvězda, aby se o tom psalo. Epizoda, která se nestala. Zrcadlový zámek zapíše na seznam zakázaných myšlenek.
Najednou se pousměje. Ten sex byl krásný. „I když to byl sen, chtěl bych něco takového zažít. Už si asi těžko zvyknu na něco horšího, ale brát kvůli tomu drogy nebudu. Jdu spát,“ mumlá pro sebe. Ani nedojde do ložnice, ustele si na gauči a usne jak špalek. Usmívá se, jak se mu zdá o zámku se zrcadlovými chodbami, po kterých jde on s hrabětem. Čím dál víc on je nahý, ale hrabě zůstává oblečený. Jen rty a oči si zřetelně vybavuje. Odpoledne se přetočí, otevře oči a zívne. Posadí se a zaúpí. V první chvílí netuší, co to je, ale pak si uvědomí jedno. Zadek. V hlavě má chaos, když si začíná uvědomovat pravdu.
„Já jsem ten sex měl,“ řekne šokovaně. Pak se vyděsí. Co když něco chytil? Co když jich bylo víc? Ježíš, co jsem tam dělal?! Zajde za doktorem a bude to. Sakra jen aby nechytil kapavku nebo nedej bože AIDS, ale proč si pamatuje jen hraběte a nikoho jiného? Potřese hlavou, ale zvedne se. Zná jednoho doktora, který snad bude…
„Kde seš? Chci fotky!“ zařve do telefonu šéf.
„Nenávidím mobily!“ zařve v odpověď, ale poslušně jede do redakce dodat fotky.
„Co to mělo znamenat?“ ozve se v kanceláři šéfův hlas.
„Co by? Jasná pravda. Nenávidím mobily, hlavně v neděli, kdy bych mohl mít trochu volno! Takhle mi zkrachoval můj dlouholetý vztah! Neměl jsem volno.“
„Jsi novinář, sakra, co chceš?! Máš si ho udělat. Dej je sem a padej.“
„No jo.“ Když mu odevzdá fotky, vypadne k Jimovi. Ten mu odebere krev a provede výtěr.
„Jestli se to někde provalí…“
„Za co mě máš, Sinjine? Cos prováděl?“
„Někdo mi něco dal do pití na večírku. Bohužel jaksi si zbytek napůl nepamatuji.“
Jim pokývá hlavou. „To je normální. Je jen škoda, že většina lidí hned nepřijde. Jo, jsi trochu odřený, ale ne poraněný. Netipoval bych to na víc než na jednoho dva.“
„Ty…“
Jim se zachechtá, zavolá sestřičku, kterou pošle do laborky. „Zavolám ti a teď mě omluv, ale jsou tu další.“
„Díky moc.“ Večer se mu uleví, že je čistý, i když na HIV si prý bude muset počkat. To vydržím, pomyslí si.

O měsíc později ho negativní zpráva uklidní úplně a o další dva měsíce, kdy je velmi parno a on je zrovna rozvalený polonahý na pohovce, ovívá se čínským vějířem, který si koupil u Číňanů, když fotil velkou rvačku dvou gangů, někdo zazvoní. Malátně se zvedne. Jde otevřít.
„Wood?“ Toho by tu čekal nejméně.
„Pozvánka k panu Devenportovi.“
„Ať jde do hajzlu!“ zasyčí, když si vybaví účet za doktora a myšlenky, jak je nakažen. Chce už zavřít dveře, když Wood řekne.
„Chápu. Pánové!“ Uhne se a dovnitř nakráčí dva muži. Podívají se na sebe, pak ho chytí pod paže.
„Hej, nechte toho! To je únos! Lidí! Zastavte je!“ řve, ale všichni jsou před parnem zalezlí jak krysy.
„Chápejte, pro pana Devenporteho uděláme všechno, že chlapci?“ vysvětluje Wood. Otevře dvířka od prostorného auta.
Ti se zazubí. „Určitě, Masone domů!“ Bez cavyků ho strčí do auta jako balík. Sinjin duchapřítomně chce vystoupit do silnice, když uslyší zřetelné cvak. Zalomcuje klikou, ale nic se nestane.
„Kdybyste nebyl takový tvrdohlavý…“
„Co mi dat šanci si to rozmyslet?“ nadhodí. „Ten zámek v životě nechci vidět. Víte, kolik mě stála maska, účet za doktora? Ještě teď to splácím! Dřu jako vůl!“
„Chápu.“ Zadívá se na ruku, na které je navlečen zlatý pečetní prsten rodu Devenportu. „Maska jde na váš účet. Chtěl jste se pobavit, jak to dopadlo, je nám s panem Devenporte velmi líto. Co se týče doktora, pak můžete předložit účet. Proplatíme vám ho.“
Sinjin si připadá nepatřičně, když sedí v limuzíně jen v boxerkách, zatímco Wood s chlapci jsou v oblecích. „Hned mě odvezte domů. Zažaluji vás pro únos.“
Wood se usměje. „Pan Devenporte vás chce mít u sebe. Jeho přání je pro nás rozkazem.“
„Vždyť ho neznám…“
Wood si vybaví zoufalý hlas: Přiveďte mi ho. Za každou cenu. Ne. Já… nikam nejezděte. „Ale znáte.“ Chlapci pokývají hlavou.
Najednou si Sinjin přeje, aby měl na sobě aspoň kalhoty. Odevzdaně čeká, až dojedou na místo určení. V duchu si přehrává scénáře, které mohou nastat, ale ani jediný se mu nelíbí. Auto nezastaví a rovnou jede dál. Wood vyleze, přidrží dvířka, jako by Sinjin byla královská osoba. Ten po krátkém trucování spustí nohy dolů a do bosých chodidel se mu zakousne štěrk.
„Můžeme vás přenést,“ navrhne jeden ze strážců.
Sinjin se na něj vztekle podívá, ale potom odhodlaně udělá kroků. V duchu zavyje, ale udělá další. Nejraději by vystartoval a běžel, aby byl co nejrychleji na schodech. Když šlápne na schody, zvedne nohu a otře si ji od drobných kamínků. Za tohle by někoho zavraždil.
„Tudy, pane Evansi.“
Sinjin zaskřípe zuby, protože mu nic jiného nezbývá. Snaží se nemyslet, že je v boxerkách a vějířem v ruce, jenže zrcadla, kolem kterých prochází, mu připomínají každým dalším krokem, jak nuzně vypadá.
„Zažaluji vás za únos.“
„Můžete, nebude nám to vadit, že?“ Oba dva strážci přikývnou, čímž Sinjinovi vezmou dokonale vítr z plachet.
„Zde.“
Sinjin vejde dovnitř. Je překvapen, že nevidí žádné zrcadlo.
„Woode, to jste vy?“ ozve se hlas, který v něm všechno sevře, ale potom se mu zatmí před očima, když si vybaví, co všechno se stalo od jeho první návštěvy na zámku. Udělá dva kroky a rozmáchne se. Slušná rána, když uslyší vyjeknutí a potom nevěřícný pohled kočičích oči.
„Woode!“
„Ano, pane?“
„Co to znamená?“ ukáže prstem na polonahého Sinjinho. Ten zaskřípe zuby, protože ti dva se chovají, jako by byl věc.
„Přál jste si ho, pane, tak jsme si řekli s chlapci, že vám ho dovezme. Bohužel nechtěl jít dobrovolně, tak jsme se lehce rozčílili,“ vysvětluje přítomnost Sinjina.
„Woode, já… Omlouvám se vám, pane Evansi. Ta rána bolela.“
„V pořádku. Netušil jsem, že to nebyl váš úmysl, ale vašich poskoků.“
„Občas si mé služebnictvo dělá, co chce. Prosím, posaďte se.“ Se zakrytou tváří se otočí. „Woode čaj a co bude pan Evans chtít.“
„Jak si přejete, pane.“ Vítězoslavně se usměje a vyjde ven. Chlapci se na něj podívají.
„Zlobí se moc?“ optají se ho oba dva strážci u dveří. Oba dva vypadají podobně. Vysocí, svalnatí, černovlasí, jen mají jiné oči. První hnědé, druhý světlé modré.
„Ani ne. Mám donést něco k jídlu.“ Oba dva se usmějí. Wood nadšeně odkvačí. Pevně věří, že pan Devenporte to pochopí a vyřeší.
Sinjin se zatím rozhlíží po krásné pracovně. Vsadil by se, že kdyby k tomu dřevěnému obložení přičichl, cítil by les. A ten koberec pod nohami! Slast pro zmasakrované nohy.
„Ještě jednou se omlouvám za svého tajemníka. Občas mu přeskočí.“
„To jste byl vy. Žádné drogy…“ Na tom slově mu uvízne řeč, protože majitel zámku vstoupí do plného světla. Neusmívá se, naopak jeho výraz je dost kamenný. Zírá do nádherného i zničeného obličeje.
„Kyselina,“ lehce přejede jizvy v obličeji. „Ano, byl jsem to já.“
Kupodivu to rozzuří Sinjina ještě víc, zvedne se a ubalí mu ještě jednu.
„Zasloužím si to.“
„To jo a teď odcházím.“
„Máte na to právo,“ řekne bolestně Devenporte. „Počkejte, takhle nemůžete jít. Něco vám dám na sebe.“
„Nic nechci! Nic. Tohle se nedělá.“ Zohavená tvář ho rozzuří ještě víc. Je nasraný jako nikdy v životě. „Proč tohle? Nemohl jste dál předstírat, že jste duch?“
Casimir sklopí hlavu. „Kdyby nebylo Wooda, zůstalo by to tak.“ Je udivený, že skončilo jen u těch dvou facek, ale taky tím, že úplně ignoruje jeho vzhled.
Sinjin bolestně přikývne. Tehdy létal a chtěl si to uchovat. Takhle z toho zbyla jen fraška, kdy byl zneužit. „To mělo.“ Otevře dveře, vyjde ven. Oba dva strážní se podívají na svého zaměstnavatele.
„Odvezte pana Evanse domu.“ Rád by mu řekl, aby zůstal, ale neodvažuje se. Zavře dveře. Dotkne se tváře. Proč nic neřekl, proč se mu nehnusil jako ostatním? Jde k oknu, kterým vidí na příjezdovou cestu. Nasedá a auto odjíždí. Povzdechne si. Ze začátku byla jen pozvánka, kterou usilovně sháněli. Povolil, ale potom se místo ženy objevil Sinjin Evans. Nechtěl mít v zámku neprověřenou osobu, ale nakonec byl rád, že přišel právě on. Opustí okno, aby dál nestál a nedíval se na prázdnou cestu.
„Už jsem zde. Odešel?“ optá se Wood. Na stolek položí tác se sušenkami, konvici s čajem a šálkami na stůl. „Proč jsi mu, Casimire, neřekl, že ho miluješ?“
„Tohle…,“ dotkne se tváře.
„Chceš to stále vláčet jako my?“
„Patřím k vám.“
„Měl bys to zkusit. Být pořád sám není dobré. Štěstí ti to nepřinese a tolik jsi o něm básnil. Viděl jsem, jak ses rozzářil, když přijel podruhé.“
„Nemohu ho zde přivázat.“
„Jsi hlupák.“
Casimir skloní hlavu. „Já vím. Neměl jsem ho tehdy podruhé zvát, ale neodolal jsem. Nečekal jsem, že tu legendu vezme vážně. Byla to chyba, ale cítil jsem se jako člověk. Jako před tou nehodou.“ Natáhne ruku, v které drží masku. Přiloží si ji k obličeji, pak ji pohodí. Unaveně zavře oči.
„Možná i on se zamiloval.“
Casimir otevře oči. „Do masky, do ducha, do snů? Ne, je to iluze jako celý zámek. Má nám jen připomínat, jak jsme smrtelní.“
„Jak myslíš, ale dal jsi mu pečetní prsten Devenportu. Proč?“
Casimir zčervená. Opět se dotkne svraštělé kůže.
„Má ho stále na ruce. Zavolej ho zpět, dej tomu šanci,“ naléhá. Vypadá to, že si dělal marné naděje.
„Ne a dost!“ řekne břitce. „Zacházíš moc daleko.“
Wood vstane, přikývne. „Sušenky a čaj, pane.“ Nalije mu, druhý šálek vezme stejně jako stříbrnou cukřenku se lžičkou. „Nevadilo… Omlouvám se ještě jednou, pane.“ Vyjde tiše z místnosti. Casimir natáhne ruku k místu, kde seděla jeho láska. Mít odvahu jít za ní, ale ta se ztratila, když se stalo, co se stalo. Chvilku se jen tak dívá, potom se napije.
Wood vyjde ven, přetře si unavenou tvář. Těžce jako stařec jde dolů do kuchyně. „Nemusíte se starat.“
Kuchařka si podepře bok. „A důvod?“
„Odjel.“
„Cože?!“ Posadí se, stejně jako její dvě pomocnice. „Co se stalo? Ujišťoval jsi, že bude spokojený. Je z nás jediný, kdo nedosáhl relativního štěstí.“
Wood se přikrčí. „Já vím. Netuším, jak tohle napravit. Vím jedno, miluje ho, ale nevěří si. Ta jeho sebelítost ho dostala.“
„Ne. To ho dostali banditos,“ pochmurně pronese jedna z pomocnic.
„Ano, ale já to ještě zkusím.“
„Jak?“ optá se kuchařka. Ve dveřích stojí zahradník. Posadí se k ostatním.
„To právě nevím, ale nějak to udělám. Pán si zaslouží štěstí, ne?“
Všichni přikývnou.

„Omlouváme se, pane. Jenom jsme…“
„Sakra, nechte toho!“ Sinjin se rozhlédne, vystartuje z limuzíny, jako by mu hořela koudel u zadku. Přeběhne kus chodníku a vběhne do domu. Jen doufá, že ho mezitím nevykradli, ale všechno je v pořádku.
„Sinjine?!“
„Ano?“ podívá se po sousedech, starších majitelích jedné restaurace.
„Chtěli jsme volat policii. Jsi v pořádku?“ zvědavě se podívají na jeho polonahé tělo.
„Jsem. Moc děkuji. Omlouvám se, ale v redakci se něco stalo, proto jsme tak narychlo…,“ blekotám nesmysly, pomyslí si. „Děkuji.“ Zaleze dovnitř. Vějíř, který svíral celou dobu, pohodí na stůl. Praští sebou na pohovku. Vybavuje si jednotlivé momenty, ale hlavně tvář s kočičíma očima. Jsou nádherné, ale co má dělat? Ta tvář! Muselo se stát něco hrozného, že ji má tak zjizvenou. Kyselina… Co dělal? Ale je to důležité? Natáhne se pro telefon. Zaváhá, ale neví, komu jinému zavolat.
„Camerone, ahoj.“
„Ahoj. Něco se stalo?“
Cameron mě zná tak dobře a já neznám ani Devenportovo křestní jméno. Znám jenom jeho rty, doteky a to, že ho donutil létat v dešti. „Ano. Vlastně nevím kudy kam.“
„Přijedu.“
„Ne, máš dost svých starosti. Ještě tak pomáhat mně.“ Je osel. Bude žádat svého bývalého přítele o pomoc s láskou. Vždyť se před chvilkou rozešli.
„Sklapni. Hned tam přijedu.“ Sinjin je rád, ale na druhou stranu, proč ne. Nic mu neřekne. Zavře oči, vzpomíná na jeho gesta, jeho slova, jeho smutek na rtech. Nesmál se. Taky proč, ale když si vybavuje tu noc, ani tam se příliš nesmál. Občas se pousmál, ale to bylo všechno. Už chápe, proč byl stále oblečen. Jizva se táhla po čele, kolem jednoho ucha až dolů, kde mizela pod oblečením.
Klepání. Otevře…
„Svádíš mě?“
„Ježíš, promiň, hned si něco na sebe vezmu. To je tím vedrem.“
„Nech to plavat.“ Vejde dovnitř. Nic se nezměnilo, až na to, že je vidět, že pohovka slouží víc k jinému účelu než k sezení. Posadí se do křesla. Za chvilku se Sinjin vrátí v šortkách a tácem, na kterém jsou skleničky s džusem.
„Tady máš. Nemusel jsi jezdit.“
„Rád přijedu. O co se jedná?“ Vezme džus, napije se. „Nemáš něco ostřejšího?“
„Pivo.“ Přinese zároveň i slané tyčky. V hlavě si říká, zda mu to má říct nebo ne. Za chvilku chroupou, ale Sinjin stále neví, jak na to.
„Hele, tak ses zabouchl,“ spustí najednou Cameron.
Sinjin vytřeští oči. „Jak…“ uvědomí si, že se právě prozradil.
Cameron pleskne do opěradla křesla. „Já to tušil a proč mlčíš jako ryba na suchu? Máš potíže, nebo je to něco s prací?“
„Ach jo,“ povzdechne si, ale je zřejmé, že se ho to příliš nedotýká, nebo to tak úspěšně předstírá? Netuší. „Jo,“ zabručí nakonec.
„Z tebe to leze jak z chlupaté deky.“ Vyčkává. Je zvědavý, kdo lapil do svých sítí někoho tak zaměstnaného, jakým je Sinjin.
„Hrabě.“
Cameron vyvalí oči. „To míříš hodně vysoko.“
„Ale ne. Vzpomínáš si na ty fotky s duchem? Byl na nich hrabě. Vlastně ne, blbost. Byl to současný pan Devenporte a zahrál si se mnou menší hru na schovávanou. Jednu jsem mu vrazil. Tak je to on, ale netuším, kdy jak proč a nechci ho ani vidět.“
„A on? Nějak se vyjádřil?“ Něco se mu na tom nezdá. Kdyby nebylo tady i něco z druhé strany, Sinjin by se o to dál nezajímal. Choval by se jako by to byla hezká vzpomínka a nakonec zapomněl.
„Na Valentýna se se mnou vyspal.“
„Ee… jen tak?“ Neví, co na to říct. Když se oni dva potkali, rozhodně jim to trvalo tak dva týdny, než na to skočili.
„Jo, ale omámil mě. To jsem nevěděl. Ani nevím, jak mi dal tu drogu. Příští den jsem byl k ničemu.“
„No páni, to je na žalobu. Já vím, nebudeš ho žalovat.“
„Dneska mě k němu unesli.“
„Cože?“
„Jenom v boxerkách,“ řekne těžce. Cameron, když mu to dojde, se začne nezřízeně smát. Už chápe, proč měl na sobě jen boxerky. Chudák hrabě to musel mít těžké, protože Sinjin, i když necvičí, má pěknou postavu, která dovede rozpumpovat krev. Jeden z těch, co se o sebe nemusí starat a vždy budou ok.
„Hele, nemusíš se smát. Nebylo to nic příjemného.“
„Promiň, ale je to k smíchu. Zažaluj ho a máš to.“
Sinjin popadne polštář. „Nechci.“
Cameron se odmlčí, cucá tyčinku a potom se k němu nakloní. „Ty, Sinjine, co vlastně chceš?“

Casimir jde chodbami plnými zrcadly, když se jedny otevřou a z nich vylítnou dvě děti. S výskotem padnou do Casimirovy náruče.
„Ahoj, tati. Musíme do Londýna? Nechce se mi. Tady je tolik zábavy.“
Casimir nahlédne do pokoje s hračkami, z kterého vyběhly. Ani se nediví, že je okouzluje lítat po zámku se zrcadly. Taky si zde rád hrál, ale hlavně rád objevoval tajné průchody.
„Bohužel musíte.“
„Tak dobře.“
„Pane Devenporte, není u vás Charlie a Sophie?!“ ozve se z dětského pokoje.
„Nejsou. Utíkejte, než vás chytí.“ Obě dvě děti zapiští a zmizí za dalším zrcadlem.
„To se nedělá, pane. Takhle je jenom podporujete v tom, aby byly rozdivočelé.“
„No tak chůvo, nezlob se.“
„Já vím, pane. Prý jste měl dneska návštěvu.“
Casimir si povzdechne. Další, kdo se do toho chce motat. „Ano, chůvo, ale nerad bych o tom mluvil.“ Ani sám se sebou raději ne, protože pak by si musel přiznat jisté věci, mezi něž patří ne zrovna čestné jednání.
„Už jako malé dítě jsi byl takový, ale ta událost tě změnila úplně. Měl bys chodit víc mezi lidi. To, že jsi zjizvený, ještě neznamená, že musíš mít jizvy i na srdci.“
Casimira se ho dotkne. „Nejsem takový,“ ohradí se.
„Dobře, pak s tím něco udělej,“ poradí mi. „Nebo Sophia a Charlie za to mají být taky potrestání?“
„Jak to myslíš?“
Chůva se jenom usměje a vydá se hledat oba dva uličníky. Jestli si myslí, že ji oblafnou, spletli se. Zná zdejší chodby stejně dobře jako oni, možná lépe, protože co se tu nahonila pana Casimira.
Casimir pokračuje do svého pokoje. Ještě než tam vejde, zadívá se do zrcadla. Jizvy a jizvy. Je jeho srdce opravdu taky zjizvené? Ne, odmítne. Jen nechce, aby se na něj lidé divně koukali. Vejde do ložnice, svleče se a zaleze do postele. Byl by si k sobě přitiskl polštář, aby ještě zachytil Sinjinovu vůní, ale ta už tu dávno není, ale i tak má stále v mysli jeho tělo, jeho rty, doteky i to, jak zde ležel a nabídl se mu a on toho využil. Slabost, za kterou teď platí.
Opět si vybaví, ale už myšlenky na něj neodhání, ale jasně si vzpomíná na jeho udivený pohled, kdy se poprvé procházel mezi zrcadly. Jasně poznal, že ho uchvátily. Tehdy jen si řekl, že je to hezký chlápek. Potom už se mu zdál krásný a zdá se mu až doteď. Pak začala hra. Věděl, že by to neměl dělat, ale vypadal tak zapáleně a soustředěně, když fotil, že neodolal. Bylo to snadné a jen využil moci zrcadel. Některá jsou dokonce z jedné strany průhledná, jiná jsou tajné průchody. Bylo to tak lehké a pokušení tak silné, že neodolal. Problém nastal, když pochopil, že v té hře ztratil srdce, aniž by si toho všiml.
Po plese najednou zjistil, že myslí na zvláštní jantarové oči víc, než by se slušelo. Chyběl mu vážný pohled a tvář o nic méně. Když došly fotografie z plesu, nechal si jednu, kde byl jenom on sám. Dívá se do fotoaparátu a je vidět, že je zkoncentrován na svou práci. Miluje tu fotografii a jen želel, že nemá lepší. Nechtěl žádat Wooda, aby mu jednu pořídil, ale ten dobrák to zřejmě nějak vycítil nebo vyzvěděl a jednou mu položil jen tak k snídani desky s fotkami. Myslel, že buď dostane zástavu srdce, nebo nechytí dech. Bylo to asi pět fotografii a Wood se tvářil jako neviňátko.
„Co jako s tím?“ uhodil na něj ostře.
„Promiňte, pane, asi se to sem dostalo omylem. Vyhodím to.“
„Ne!“ zařval, popadl desky a odnesl si je.
Vyžene všechny myšlenky na minulost a sáhne do šuplíku ve stolku. Rozsvítí lampičku. „Jsem k ničemu, když se tu mazlím s fotkami,“ řekne nabručeně, ale šťastně, že je má. Dneska to pro něj byl šok, když ho uviděl a k tomu prakticky nahého. Nevěděl, zda Wooda zabít, nebo ho políbit, že ho přivedl. Ty dvě facky si plně zasloužil. Neměl si hrát, ale tak zoufale byl sám a nudil se. Když s tím začal, vůbec neuvažoval o důsledcích svého činu, ale později zjistil, že spadl do své vlastní pasti. Vrátit čas už nemohl.
„Miluji tě. Proč? Sám netuším. Vůbec nejsi můj typ,“ řekne, pak fotografie odloží zpět do šuplíku. Kdyby měl odvahu, dá si jednu z nich zarámovat a nechá stát na stolku. „Jsi velký zbabělec, Casimire,“ zamumlá. Zavře oči s nadějí, že i tentokrát nepřijdou noční můry, ale sny o letu do nebes.

„Pane, je ráno.“
„Já vím, Woode. Práce volá, že?“ S Woodovou pomocí se obleče. Za chvilku před zrcadlem stojí důstojný pan Devenporte a ne zamaskovaný cizinec jako o plesích. Na hlavě má klobouk a na jednu stranu sčesané vlasy. Po osmé vyrazí do Londýna. Nemá rád schůzky, ale nerozhází majetek, který tak pracně jeho předci nasbírali. K večeru se vrátí opět do Zrcadlového zámku. Při svlékání si pomyslí, že tenhle život je na nic. Je jak vlažné mléko, které musel pít jako dítě, aby se mu lépe spalo. Převaluje se z jedné strany na druhou a váhá, zda má všechny kolem sebe poslechnout, ale co když ho Sinjin odmítne? Sice nevypadal, že by mu jizva vadila, ale nemá tušení, s čím musí žít. Co když to nevydrží? Ráno, značně nevyspalý, upře zelený pohled na Wooda, který tím znervózní. Odkašle si. „Woode, zjisti mi, kde se pan Evans zdržuje.“
Ten se sakem v ruce zaváhá, ale potom se šťastně usměje. „Ano, pane.“
„Výborně. Pojedeme. Správní rada čeká.“
Wood pokyne k Jimovi. Ten se k němu přiblíží. „Ano, pane Woode?“
„Zjisti program i co dělá pan Evans.“ Ten na něj upře nevěřícný pohled. Wood slavnostně přikývne. Ten výskne, rozeběhne se kolem zrcadel do garáže, kde vytáhne motorku. Musí být na místě včas.
„Dneska Jimy nejede?“ podiví se v autě Casimir. Listuje v papírech, zatímco naproti němu sedí Wood a Henry.
„Ne, pane. Dostal volno.“
„Oh, jistě. Tak dobře. Doufám, že to není nic vážného.“
„Ne, naopak,“ ujistí ho Wood.
Devenporte se zamračí, ale potom se pustí do dalšího čtení. Wood by nejraději jásal, ale musí se napomínat, protože skutečnost, že chce vědět, kde se pan Evans pohybuje, ještě neznamená, že by uvolil vzít si ho za přítele. To jsou zcela dvě rozdílné věci, ale i tak je pokrok, že se o to zajímá. Nakonec ten šílený nápad, co měli Jimy s Henrym, až zas tak bláznivý nebyl. Casimir si zaslouží štěstí, protože pro ně udělal víc, než si zasloužili. Nebýt jeho, možná by všichni skončili někde v blázinci nebo na hřbitově, což by možná bylo jedině štěstí. Na tom se shodli, když začali jednou z večera mudrovat při skleničce dobrého červeného.
„Tak jenom tohle?“ optá se večer zamračeně Jimyho.
„No jo. Maká jako ďas. Dům, práce, občas rychlo-občerstvení, měl by se stravovat lépe. Škodí to zdraví,“ podotkne, protože sám cvičí a vyznává zdravou výživu.
„Dobrá. Až tu bude s námi, postaráme se o něj. Hm, potřebujeme něco lepšího.“
„No jo, ale co, pane Woode?“ optá se ustaraně.
„Zjistím to,“ řekne odhodlaně, sklapne desky, dá si je pod paží. Staví se v kuchyni, kde vezme bambusový podnos s čínským porcelánem. Mezi zrcadly jde až do pracovny. Mlčky položí tác na kus volného stolu, potom obřadně položí deky před Casimira. Vyčkává.
„Co je to?“
„Volný den pana Evanse.“
„Aha. Můžeš jít.“ Zklamaný Wood odejde. Ještě ve dveřích se otočí, aby viděl, zda je otevřel. Nic. Venku stojí a zadumaně hledí před sebe. Není to bláhové si dělat jakékoliv naděje?
„Tak co?“
„Nevím. Musíme dál. Zítra vykoumáš něco dalšího.“
Jimy zapřemýšlí. „Co napíchnout telefon?“ navrhne trochu nejistě.
„Nic nezá… Dobrá, udělej cokoliv.“ Mladý muž se radostně usměje. Wood si povzdechne. Když tak to vezme na sebe, ale musí se něco stát.
Sotva se zavřou dveře za Woodem, Casimir sáhne po deskách. Dychtivě je otevře. S úsměvem čte, co dělá. Zasní se, když si představuje, jak se krmí tím odporným jídlem, jak jde domu, kde si lehne, jak se sprchuje. Podepře si bradu a dívá se do zdi.
Druhý den večer mu s kamenným Woodovým výrazem ve tváři přistanou další desky.
„To je co?“
„Sledování pana Evanse, pane Casimire. Jelikož jste to neodvolal, tak vám to nesu.“ Zprávy jsou rozhodně podrobnější než večer, ale opět odchází zklamaně. Dal by cokoliv za to, aby ho viděl usmát se.
Casimir počká, až Wood zmizí, popadne je a začte se do nich. Zasněně uvažuje, jaké by to bylo, kdyby byl u něho doma. Vlastně ani neví, jak bydlí, a co když někoho má? Ne, to by bylo ve zprávě. Najednou si uvědomí, že vůbec nepočítal s tím, zda je sám nebo ne. Tak nějak předpokládal, že ano, ale až tyhle zprávy ho utvrdily v tom, že je sám.
Další den v autě Wood naštvaně přemýšlí, co s celou situací, když najednou Casimir pronese. „Co kdybychom se stavili někde na kávě?“
Wood skoro zalapá po dechu a Henry na něj upře zvídavě oči.
„Samozřejmě.“ Hned ho napadne jedno místo, kam by mohli jít, ale co když to nevyjde?
„Taky bychom mohli zajít k Harrods něco koupit pro Sophii a Charlieho.“
Wood přikývne, ale v duchu zvažuje, zda se Casimir zajímá tolik o blaho svých děti, nebo má ještě nějaký postranní důvod. Vybaví si v duchu zprávu, kterou mu dal včera na stůl. Jistě že tu zprávu trochu upravil, takže pan Casimir se sotva dozví, odkud oni mohou vědět, že pan Evans bude u Harrodse v Caffé Florian.
„Slečna Sophie miluje čokoládu.“
„Ano, to je pravda a Charliemu bychom mohli koupit nějakou hru.“
„Ano, pane.“
Casimir se zahledí ven na ubíhající krajinu. Touží ho spatřit jen koutkem oka. Když včera zjistil, že tam bude, tak se rychle rozhodl. V noci sice váhal, ale touha vidět jeho pohled, úsměv, je silnější. Ty zprávy by mohl lehce zatrhnout, ale nedokáže se tomu vzepřít, a tak už teď přemýšlí, co bude ve večerní zprávě. Stal jsem se na nich nějak závislý, pomyslí si znepokojeně, ale pak v něm převládne pocit spokojenosti.
Když skončí nudné povinnosti, nenápadně se podívá na hodinky. Za hodinku a něco bude v Caffé Florian. „Tak půjdeme koupit tu čokoládu.“
„Ano, pane Casimire.“ Za necelou půlhodinu vcházejí dovnitř jednoho možná nejstaršího obchodního domu na světě. Po cestě koupí luxusní balení belgické čokolády. Sám se rozhlíží kolem sebe. Je nadšený a nechápe, proč nevyrazil na nákupy už dřív. Nikdo na něj nepokukuje a prodavači jsou velmi příjemní.
„Zajdeme sem častěji, Woode.“
„Ano, pane Casimire.“ V ruce drží zelenou tašku se zlatým nápisem Harrods. Je nadšený, i když neví, zda té změně má děkovat zprávám nebo panu Evansi, ale sázel by na to druhé, možná krapet to první.
„Dáme si kávu a nějaký dortík, co tomu říkáš?“ Jsou ve třetím patře a teprve teď si Wood uvědomí, kam Casimir tak pečlivě směřoval. Zaraduje se. Vejdou dovnitř a všichni se posadí dozadu, aby dobře viděli na ostatní stolky. Ponoří se do lístku. Casimir občas zvedne hlavu, jako by někoho vyhlížel. Wood se snaží nedat najevo, že si toho všiml. Nakonec si objednají, ale zřetelně vidí, že je Casimir zklamaný, že tu není. Určitě ta veškerá změna je díky panu Evansi. Jen je zvědavý, jak dlouho chce tu zůstat. Najednou ztuhne, protože ho uvidí, ale…
„Neměli bychom vybrat něco vhodného pro pana Charlieho?“
„No ano,“ řekne smutně Casimir. „Půjdeme.“ Zvednou se, když si Wood uvědomí další nebezpečí, ale netuší, jak tomu zabránit. Zkamenělé se dívá, jak Casimir se otáčí a dívá se do zrcadla na pana Evanse s dalším mužem, který zrovna k němu přisedl s kyticí a políbil ho. V duchu zakleje, ale už nic nemůže dělat.
„Půjdeme!“ spěšně vyrazí ven z kavárny. Wood sotva stihne zaplatit a poklusem vyrazí za Casimirem a strážcem. V duchu nadává jak špaček.

„Všechno nejlepší k narozeninám, divousi.“
„Hej, mám je pozítří,“ brání se Sinjin.
„To ano, ale já mám dneska volno, ty máš dneska volno, a jelikož jsem dostal prémie, tak tě zvu do toho luxusu.“
„Děkuji moc.“ Než se naděje, je kytice v skleněné váze a oni před sebou mají lístky.
„Tak mi řekni, jak sis rozmyslel svou odpověď na mou otázku,“ nakloní se k němu Cameron.
„Nevím. Jsem ztracen,“ zakňourá Sinjin. „Nevím, co mám dělat.“
Cameron si povzdechne. Láska je těžká, ale co tu předvádí, to je prostě katastrofa. „Víš, měl bys udělat jedno.“ Málem, že se nezačne smát nad jeho dychtivým psím pohledem. „Neměl bys tentokrát nechat lásku uletět!“ Udělá pfrr a zatřepotá rukama.
„Myslíš, že si ji nechávám utíkat?“
„Jo. Prostě to vzdáš. Tentokrát bys měl být s ním,“ vytkne mu to.
Sinjin zrudne. „Sakra, nemusel jsi mi to připomínat. Toho se právě bojím.“ Cameron nadzvedne obočí. „Jo, bojím se, že to opět nezvládnu a nechám ho od sebe odejít. Má zjizvený obličej. Možná i tělo.“
„Hm.“
„Sakra, posloucháš mě?“
„Jo. Nikdy jsem tě nepovažoval za zbabělce, Sinjine. Naopak. Když si vezmu, jakými kanály procházíš, jen abys ulovil pár fotek do toho tvého mizerného plátku, pak se divím tomu, že máš strach z jednoho chlapa.“
„Z něho ne. Je mi jedno, jak vypadá. S ním jsem létal jak motýl,“ řekne hořce.
„Uff, to muselo být. Se mnou ne?“ popíchne ho.
„Ale jo. Netahej mě za slovíčka. Víš co, když jsi tak chytrý, tak řekni, co mám dělat!“ vybuchne. Od sousedního stolu se na ně udiveně podívají dvě ženy.
„Co máš dělat? Jsem snad Sinjin? Oslavujeme a ty tu řveš jak pavián, ale být tebou, jedu za ním světelnou rychlostí. Omlouvat se za ty dvě facky, dobrá, nemusíš, měl jsi pravdu a řekneš, že ho k smrti miluješ a chceš s ním být každou minutu.“
„Zblázním se, když za ním budu chodit jako psík.“
Cameron by ho nejraději něčím přetáhl. Je natvrdlý, jak zákon káže. Musel být opravdu zamilován, když si toho nevšiml. „A říkám snad, že by ses měl vzdát toho, co děláš?“
„No jo, jenže je to náročné. Co když to nezvládnu?“
„Dokud to nezkusíš, tak se to nedozvíš.“ Oba se odmlčí. Sinjin se zadívá na kytici. Zatraceně má pravdu, ale co když to nezvládne? Co potom?
„Sebereš se a půjdeš dál,“ řekne tiše Cameron, jako by tušil, nač myslí. „A teď půjdeme slavit. Tahle káva je jiná než ty tvé břečky na ulici.“
Tomu se to lehce řekne, ale už jen najít odvahu jít za ním. Co když ho nepustí do zámku? Večer se staví v redakci, zda je tam ještě šéf nebo ne, ale jelikož se v jeho kanclu ještě svítí… Zaklepe.
„Dále.“
„Chtěl bych zítra volno,“ vymáčkne ze sebe.
„Jo?“
„Ano,“ řekne už daleko pevnějším hlasem.
„Fajn, máš ho mít, pozítří naklušeš sem, je to jasné.“
Sinjin se rozzáří. „Díky.“ Vypadne, jako by ho honili všichni čerti. Ráno se odhodlaně posadí do auta, ale čím je blíž zámku, tím je jeho jízda pomalejší, až dojede před bránu dvacetikilometrovou rychlostí. Další půlhodinu sedí v autě před bránou a sumíruje si řeč, kterou by pronesl k neviditelným strážcům. Vůbec si neuvědomuje kameru, která je na něj namířená a sleduje ho. Henry si už dávno zjistil, kdo tam stojí, ale nechápe, proč tam čeká, místo aby se ozval.
Polkne a zmáčkne tlačítko.
„Rezidence Devenporte, přejete si?“
„Sinjin Evans. Chtěl bych mluvit s panem Devenporte.“ Proklíná se, že není jistější.
Henry se zamračí. „Máte pozvánku?“
„Ne, ale jsem novinář a pan Devenporte by se mnou jistě rád mluvil, a pokud není na zámku, je přítomen pan Wood?“
Ticho, že se mu orosí čelo, a ucítí, jak vlhne pod paží. Henry zvažuje, co má udělat, ale nakonec to zmáčkne. Není si jistý, ale vždyť ho unesli a pán Casimir ho má rád. Povzdechne si nad dilematem a hned, jak projede, zavře bránu.
Sinjin jede pomalu, volant svírá křečovitěji než chycenou kobru. Nakonec dojede ke vchodu. Henry v té době shání pana Wooda, který servíruje panu Casimirovi obvyklý čaj.
„Dobré chutnání, pane,“ popřeje mu. Poodstoupí k oknu, když koutkem oka zmerčí auto. Oči se mu rozšíří. Polkne, pak se usměje. Obřadně se narovná. Cítí, že se usmívá jak blbeček, ale je mu to jedno.
„Stalo se něco, Woode?“ Celou noc nespal, a dokonce odřekl schůzi jedné rady na vývoj softwaru. Výmluva, že mu není dobře, jako vždy zafungovala. Po tom včerejším debaklu se horko těžko vzpamatovával. Neví proč, ale nemyslel si, že má přítele. Nějak to překousne, ale v noci mu bylo tak hrozně, že se mu vrátila jeho noční můra z vězení. Vyšel na balkon, protože věděl dobře, že už neusne. Seděl, díval se na hvězdy a přál si zemřít, ale jako vždy odolal ukončit tenhle svinský život.
„Máme návštěvu, pane Devenporte. Je zvykem jí podat čaj. Hned donesu příslušný šálek a cukřenku, pane.“
„Nikoho nepř–,“ nestihne doříct větu, když dovnitř vstoupí Sinjin. Opře se o veřej a šťourá se v lehkých plátěných teniskách. Je mu záhadou, jak se ten kamínek do té pitomé boty dostal, jenže v obleku sem nechtěl jít.
„Nesnáším štěrk.“ Rozhlíží se, kam by to vyhodil. Wood k němu přistoupí a natáhne ruku.
„Vyhodím ho, pane.“
„Díky. Nejsem pán,“ zamumlá rozpačitě. Jde se posadit ke ztuhlé soše s šálkem čaje v ruce. „Čaj ze stříbrného servisu jsem ještě nepil. Nenechám si to ujít. Co se vám stalo?“ Vypadá nádherně, ale zřejmě nemá radost z toho, že tu je. No, nanejvýš ho odtud konečně vynesou v zubech.
„Woode?!“
„Já to nebyl, pane, ani chlapci.“
„Já to byl,“ řekne líně Sinjin. „I když popravdě jsem si nemyslel, že to tu někdy navštívím nahý jenom v boxerkách, ale řekl bych, že tenhle oděv je vhodnější na návštěvu. Mohl bych dostat čaj, Woode,“ říká odvážně, ale ve skutečnosti má v sobě malou dušičku. Jen ať ho nevyhodí! „Nádherně voní.“
„Děkuji, pane. Necháváme ho speciálně vyrábět jen pro pana Devenporteho. Zůstanete na večeři?“
„Ne!“
„To záleží na panu Devenportovi.“ Oba dva se mlčky prohlížejí, ale žádný už nic neřekne. „Rozumím. Pro jistotu vyřídím kuchařce, že má připravit jídlo pro dva.“ Tiše zavře dveře. Zamne rukama. Vedle něj stojí strážní. Usmívají se stejně pitomě jako oni. Celá domácnost ví, jak pan Casimir vzdychal a hlídal každé auto na Valentýna. Včera nespali a pro jistotu ho hlídali, aby si neudělal nic zlého. Henry, který vyšel z kontrolní místnosti je rád, že ho pustil.
„Proč jsi přijel?“ optá se Sinjina studeně Casimir.
Sinjina zamrazí. Tohle není uvítání, které by si přál. Minule byl vřelejší, než je teď. Něco se stalo? Ale proč by ho sem jinak pouštěl?
Casimir se v duchu mračí, ale zároveň ho hltá, jako zločinec dýchá vzduch před popravou. Proč sem přijel? Copak nemá přítele?
„No, jestli vám vadím, tak odejdu. Sbohem.“ Vstane, lítostivě se zadívá na Casimira. Zřejmě špatně odhadl celou situaci a teď je za vola.
„Ne, já jo…“
Sinjin se zastaví. Nechápe, co mu chce říct.
Casimir konečně odloží šálek. „Máš přítele,“ vysvětlí tiše jako by proti své vůli.
Sinjin vyvalí oči. „Já přítele? Ehm, nějak se v tom ztrácím. Nemám přítele. Tedy mám přátele, ale přítele nemám. Rozešel jsem se s ním. Nerozumím… Počkej, ty mě dáváš sledovat?“
V žádném případě se nesmí dozvědět pravdu, pomyslí si obezřetně. „Ne, ne, promiň, jen jsem tě náhodou viděl u Harrodse.“
„U Harrodse? No jo slavil…“
„Máš narozeniny? Kdy?“ optá se dychtivě. V duchu se mu vynoří pár nápadů na dárky.
„Zítra. Mizerných… Hele, to nemusíš vědět!“ přejde na tykání, pak si uvědomí, že tohle je největší blbost, jakou kdy udělal. On s ním spal a mluví s ním jako u dvora. „Bože, jsem blb.“
„To ne, ale ten polibek, asi jsem špatně viděl.“
„Zřejmě. Nemám přítele. Tohle byl expřítel.“ Pokrčí rameny. „Zůstali jsme přátelé. Vlastně mě sem poslal.“
„Poslal?“
„No jo,“ řekne unaveně, jako by nechtěl věřit, co to provádí. „Prý, no to je jedno.“ Odkašle si. Když už v tom je a divnější rozhovor nezažil, pak… „Miluji tě.“ Teď ho konečně vynesou v zubech. Podivně se mu uleví. Casimir strne. Miluje? On ho miluje? Štěstím mu málem pukne srdce, ale dál se tváří kamenně. Tohle je sen, z kterého se probudí do kruté reality. Pak si vybaví všechno, co se stalo, svou tvář a noční můry, které ho trápí.
„Jsem zohavený.“
„Hm, líbání to nijak nevadí,“ odsekne. Cameron mu vždy radil dobře, proč ho neposlechnout i teď? Jak řekl: Nenech si ujít štěstí, když ho miluješ.
„Po celém těle, tedy po půlce.“
„Kdo to udělal?“
Casimir otevře pusu, potom ji zavře. Sinjin vstane, udělá dva kroky, které ho dělí od jeho ducha. Včerejší noc, kdy pili a bavili se s Cameronem jako za stara, zjistil, že se do ducha zamiloval. Za další noční hodinu si uvědomil, že právě s Casimirem dělá to co s Cameronem. Nechává Casimira odejít, aniž by se snažil. Opět slyšel otázku. Ty, Sinjine, co vlastně chceš? Chtěl, toužil, přál si jedno; letět do oblak s Casimirem a nespadnout. Tentokrát se pokusí o nemožné. Získat svého ducha navždy.
Casimir málem spadne z křesla, aby se ho nedotkl, i když celým tělem právě po tom touží, ale je včas zachycen pevnou rukou. „Nádherné oči,“ zašeptá Sinjin. „Lákavé rty,“ pokračuje dál. Políbí ho na rty. Pokusí se o něco, co nedokázal u Camerona. Pokusí se o to, aby byli šťastní.
„Nejsem vhodný. Jen se na mě podívej. Jsem mrzák!“
„Nech toho. Nikdo není dokonalý.“
Najednou dovnitř vpadnou dvě děti asi ve věku osmi let. Chlapec s kočičíma očima a dívka, která se za ním schovává.
„Juj, oni se líbají!“ vykřikne dívka a s pištěním utečou.
Sinjin se v šoku narovná. S dětmi nepočítal. Co když má manželku?
„Moje děti. Posaď se. Budu vyprávět krátce jeden příběh. Jen abys věděl, do čeho se ženeš takovým tempem.“
Sinjin se posadí. Naléhavé tóny nenávidí, protože znamenají katastrofu.
„Stalo se to před deseti lety. Vyrazil jsem si na výlet. Bohužel to bylo Mexiko. Název si už nepamatuji, ale měly to být ruiny, kam jsme se s průvodcem vypravili. Dvacet pět lidí se dalo umluvit k výletu. Vypadalo to dobře. Všichni jsme byli z Anglie. Myslím, že tehdy v městečku zůstalo pět ze skupiny, kteří neměli zájem o historii.“ Sinjin napjatě poslouchá. „Z výletu se stala noční můra. Zajal nás místní drogový baron.“
„Ne!“ začíná mu docházet zjizvená tvář.
„Pět z nás tam zůstalo navždy. Nevydrželi mučení, kterému nás vystavili. Nechtěli výkupné, přestože jsme nebyli zrovna chudáci. Tohle na mě vyzkoušeli.“ Dotkne se jizev na tváři. „Jen tak. Po týdnu se mi podařilo utéct a vzal jsem všechny s sebou. Možná, že tehdy bylo štěstí, že v táboře bylo málo lidi, nebo nevím proč. Nepamatuji se, co se tehdy událo. Málokdo si to pamatuje. Vzali jsme autobus, co tam byl, a vyjeli. Skončili jsme u vojáků. Tehdy jsem už byl docela při smyslech,“ vypráví v kostce, ale v mysli má každou minutu toho pekla. Tu bolest od kyseliny bude cítit až do smrti.
„Nikde jsem o tom nečetl,“ hlesne, ale zdá se, že je Casimir ponořený do vzpomínek a neposlouchá ho.
„Podařilo se mi kontaktovat moje známé v Anglii. Šlohl jsem mobil jednomu vojákovi a to jediné nás zachránilo podruhé. Myslím, že by jednoduše předvedli nehodu turistického autobusu, který havaroval na silnici k známému mayskému městu. Místo toho nás uplatili. Byli jsme ve stavu, že jsme podepsali cokoliv. Měsíc jsme všichni byli ve vojenské nemocnici, kde nás hlídalo několik ozbrojených vojáků. Potom jsme odjeli sem do Anglie, ale to, co s námi provedli, v nás zůstalo. Postupně se u mě začali scházet ostatní postižení. Dnes tvoří moji rodinu i služebnictvo zároveň.“
Sinjin si vzpomene na Izyho poznámku o neúplatnosti. Už chápe proč.
„Olivia, jedna z žen, co přežila, se stala mou ženou a dala mi chlapce a holčičku. Chtěla mít děti, ale její muž s ní už nemohl žít. Vydržela v lidském světě nejdéle. Po porodu zemřela.“
„Casimire…“
„Chápeš, do čeho se ženeš? Tenhle zámek je plný duchů. V noci slyšíš zámkem lidské vytí a nezřídka vidíš postavy, jak se procházejí po parku, protože nemohou spát. Někdo by řekl, že by chtěli zapomenout, ale tady jsou mezi svými. Nikdo se nedívá divně, a když se něco stane, podrží tě první ruka. Nikomu nic nemusíš vysvětlovat, a když se chceš svěřit, vyslechne tě kdokoliv.“
„Ježíš a co…“
„Stále ještě si chceš tohle uvázat na nohu? Není to koule, tohle je balvan. Chceš spát vedle někoho, kdo tě může v noci zabít?“
„Neudělal bys to.“
„Možná ne, ale nikdy nevíš. Ani já nevím, co jsem tehdy dělal. Nechápu, jak jsem se vůbec odtamtud dostal, jak jsem je vytáhl z toho pekla. Celý den, kdy jsem je odvezl, plave v krvavé mlze bolestí a odhodlání už déle to nesnášet. Popravdě nechci si ani vzpomenout. Všichni víme, čím každý z nás prošel. Každý z nás se pokoušel žít odděleně, bez vzpomínek, zapomenout, ale až teprve, když jsme byli všichni, část těch vzpomínek se zamlžila.“
Sinjin neví co říct. Všechno vyzní tak prázdně, proto vstane, přistoupí k němu, poklekne a obejme ho, jak mu křeslo dovolí. Hlavu si mu položí do klína.
„Jsi blázen,“ ozve se nevěřícně. Nemůže uvěřit tomu, že se k němu tulí. Měl by odtud utíkat, řvát, ale on ho místo toho objímá.
Sinjin se usměje. Je mu smutno u srdce. „Jen blázen by se převlékl za rytíře a šel zachraňovat ducha. Je ta báje o pokladu pravdivá?“ Zvedne k němu tvář. V očích se odráží šok, nedůvěra, ale i vděčnost. Aspoň doufá, že to v nich vidí. „Vlastně ty jsi ten poklad. K čemu zlato? Je tak zbytečné!“ Místností se rozezvučí smích. Wood s rukou na klice se zarazí, potom ji pustí. Sinjin mu s rozkoší naslouchá. Je to jako se ponořit do tekutého medu nebo jako létat v kapkách rosy. Casimir natáhne ruku a zajede mu do vlasů. Zcuchá mu je.
„Jsi opravdu blázen.“
„Šťastný blázen, jestli tak mohu říct. Vlastně, proč jste se vzdali titulu hraběte z Marchu?“
Casimir se ušklíbne. „Co za to dostanu?“
„Když ji budu moci otisknout, pak všechno.“
„Dobrá, miluji hry a za tamto se ti neomluvím. Bavilo mě si s tebou hrát mezi zrcadly. Můžeš k tomu dokonce přidat fotografii mého prapředka.“
„Dobrá, tak proč?“ dotírá na něj. Hlavou mu prolétne, že si na to zohavení rychle zvykl. Musel šíleně trpět. Plakal by, ale bude se snažit, aby na to zapomněl. Ano, vedle něj zapomene na dny v Pekle.
„Prohrál v kartách. Nejdřív majetek, potom titul za peníze. Přišel o něj, ale zůstalo mu bohatství. Nevšiml sis u jeho nohou těch karet?“
„Ne, ale za to jsem si dobře všiml oči, rtů a pěkné boule mezi nohama, a jak to vypadá, nejen oči jsou dědičné.“ Casimir vypukne v smích, který přejde v brekot. Nemůže se ho vzdát, protože takhle se nezasmál deset let. Bude trpět, až ho opustí, ale chce se smát, chce se milovat a nebát se své tváře. Chce projít kolem zrcadel bez masky a příští ples se zúčastní se svou láskou. Nikdy by neřekl, že zrcadlová hra dokáže stvořit něco tak krásného.
„Nesměj se…, zadek mě bolel,“ popíchne ho. Když se směje, líbí se mu více, než když je smutný.
Casimir se rozesměje ještě víc. Všechno se mu z hlavy ztratilo kromě dvou jantarových dotčených, ale spokojených očí. Políbí ho na rty bez masky.
Duch se ztratil, ale nelituji toho, Camerone, získal jsem smrtelníka, ale jsem šťastnější. Tentokrát udělám vše proto, abych ho neztratil. Slibuji.

Konec

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #3 Odp.: Zrcadlová maska - 3.zmetek 2016-11-21 22:12
nevím... uvidíme jak dál..
Citovat
0 #2 Odp.: Zrcadlová maska - 3.maf 2016-11-21 17:33
Prijemna sladkobolna romantika, diky, ze dal pises
Citovat
0 #1 Odp.: Zrcadlová maska - 3.pavla 2016-11-20 21:29
Jsi genius. Tvoje povidky jsou jako droga jednu přečteš a jedeš vtom. Děkujo.
Citovat