• FentyXX
Stylromantika
Datum publikace24. 1. 2017
Počet zobrazení2882×
Hodnocení3.74
Počet komentářů8

Seděl v tom autě namáčknutý úplně u okna a sledoval, jak se z nebe na zem pomalu ale jistě snáší ta bílá a prapodivná věc, kterou si každý spojoval s Vánoci – sníh. Jeli už pomalu čtyři hodiny a zastavili jen dvakrát na pět minut u benzínové pumpy na malé občerstvení. Cesta se pro něj zdála být nekonečná a navíc pěkně mrzutá.

Matka, sedící na druhé straně u okna, si z tváří stírala slzy. Jeli totiž na pohřeb její sestřenici, čili jeho tety. Tu ženu, co zemřela a zanechala po sobě prý tři syny, moc neznal, jen věděl, že byla velmi milá, když k nim přijela jednou za pár let na návštěvu.

Prohrábl své hnědé vlasy a druhou rukou si mnul své travnatě zelené oko. Chtěl spát, ale zima a drncání auta mu to zrovna nedovolovaly. Aspoň mu cestu zpříjemňovala sluchátka, ve kterých hrály jeho oblíbené písničky.
„Už tam budem?“ uslyšel svou matku, jak se ubrečeným hlasem ptá otčíma, který seděl na sedadle spolujezdce. Vyndal tedy jedno sluchátko, aby se dozvěděl odpověď na matčinu otázku.
„Jak dlouho ještě?“ zeptal se klidným, avšak vychlastaným hlasem, řidiče, který byl otčímovým bratrancem.

„Myslím, že ani ne patnáct minut.“ Will si po té odpovědi zastrčil sluchátko zpět do ucha a zavřel oči. Představoval si, že letošní Vánoce stráví trochu odlišně a ne, že celý Štědrý večer prosedí v autě.
Skoro se mu i podařilo usnout, když v tom auto prudce zabrzdilo.

„Myslíš, že tohle je ten dům?“ zeptal se otčím matky.
„Nejsem si jistá, byla jsem tady naposled před patnácti rokama!“ odpověděla podrážděně, neboť i ona tuhle otravnou cestu chtěla mít za sebou. „Počkej, zavolám jim!“ dořekla a vytáčela číslo na mobilu.

Před nimi stála stará obrovská stavba, tak o sedmi patrech, se starou omítkou a celkově na Williama působila velmi odpudivě. Navíc před domem stáli kluci tak v jeho věku a podle smradu, který se i přes zavřená okna linul do auta, vycítil, že hulí trávu.
„Dobře, takže jsme správně jo?“ zeptala se matka a Williamovo srdce poskočilo strachem. Za co jsem si tohle zasloužil?

Bratranec otčíma zaparkoval auto co nejblíž k domu a vystoupil. Will vypnul písničky a zvonění na mobilu, uchopil tašku s jeho věcmi a vystoupil také, společně se svou matkou. Povzdechl si, když uviděl, že ten dům vypadá ještě ohavněji takhle blízko, ale na druhou stranu doufal, že to alespoň vevnitř bude k něčemu vypadat. Ostatně dům, ve kterém bydlel, nevypadal zvenčí bůh ví jak královsky.
Nohy jen ztěžka přemlouval k chůzi, neboť sedět čtyři hodiny v autě byla docela síla pro všechny. Navíc ten dům neměl výtah, a tak museli šplhat do sedmého patra po schodech. Samo sebou, že si Will i jeho matka museli dát pauzu už ve třetím patře, neboť byli kuřáci a jejich plíce takovou zátěž zkrátka nedokázaly unést.

„Už jste tady?“ ozval se z nejvyššího patra hrubý chlapský hlas.
„Jó, jen překonáváme schody,“ vysvětlila matka, která se opět dala do pohybu.
Will, ačkoliv pořád nemohl dýchat, se vydal za ní, neboť dole někdo také šlapal ty neskutečně odporné schody. Copak je nikdo aspoň nevytírá? zeptal se sám sebe, když uviděl něco odporně vypadajícího na schodech.

Nakonec to překonal a dostal se až do nejvyššího patra, kde už na ně čekal ten chlap, co na ně pokřikoval.
Matka se k němu okamžitě přihnala a vyjádřila upřímnou soustrast. Chlápek byl velmi mohutný, paže měl tak čtyřikrát větší než Will a na hlavě neměl ani jeden vlas. Navíc jeho přísný pohled na matku vyvolával ve Willovi smíšené pocity.

A sakra, všiml si mě! zpanikařil Will, když zahlédl černé oči toho obra. Will se strachem podal ruku, jelikož chtěl vyjádřit upřímnou soustrast také. Chlápek mu ruku podal a poděkoval mu, ale výraz jeho tváře ani trochu neudával náznak vděku.

„To je to pískle, co jsi tady měla naposled?“ koukal na Willa, kterému došlo, že dotaz je mířen na jeho matku. Chlap mu stále drtil všechny kosti v ruce, načež svůj pohled odvrátil na Willovu mámu.

„Jo, to je Will!“ odpověděla a hrdě se podívala na svého syna, který už svou ruku vůbec necítil. Chlap mu nakonec ruku pustil a z jeho pohledu ta přísnost najednou zmizela. Will si toho ale nevšiml, neboť mu dělalo starost, že v ruce nemá ani trochu citu a že s ní nemůže udělat absolutně nic.

„Pojďte dovnitř!“ vybídl ten chlap všechny, aby šli dovnitř.

Will žasl, když vstoupil dovnitř. Jeho naděje byly vyslyšeny a vevnitř to nevypadalo vůbec, ale vůbec špatně. V místnosti bylo plno obrazů. Zřejmě patřily té jeho tetě, neboť se matka okamžitě rozplakala, když je uviděla. Místnost zdobil staromódní nábytek, avšak s velmi příjemnou barvou a vyzdobený různými sběratelskými předměty a různým nádobím. Místnost byla dlouhá, jelikož se přes ni táhl velký stůl, aby se všichni hosté, kteří přijdou dát zesnulé úctu, měli kam posadit. Will si však stačil všimnout i koberce zbarveného do nebesky modrého odstínu.
Když vešli úplně dovnitř, za rohem uviděl Will velmi krásnou, modrobílou kuchyňskou linku, která zabírala tak polovinu toho, co zabíral stůl. Příjemný překvapení, pomyslel si Will, když to všechno na vlastní oči uviděl.
„Posaďte se, kam chcete!“ vybídl je chlap, ale znělo to spíš, jako kdyby dával rozkaz.

„Díky, Williame,“ poděkovala matka a Will se v tu chvíli zarazil. On se taky jmenuje William nebo co?
„Wille, ty nevíš, kdo to je?“ šeptla matka Willovi do ucha, když si všimla, že se zarazil.
„Ne,“ odpověděl Will se zatajeným dechem, neboť zde panovala velmi divná atmosféra.
„To je tvůj kmotr a manžel tety Ginevry,“ vysvětlila a Willovi se začaly vybavovat některé zapomenuté události z dětství, které nepokládal za tak důležité.

Do místnosti vstoupila velmi stará žena s neskutečně bílými vlasy jako čerstvě napadnutý sníh. Byla velmi zachovaná a pečlivě upravená. Na obličeji měla podstatně méně vrásek, než by měla mít, avšak bylo poznat, že jí zrazují nohy, neboť se opírala o hůl a šla velmi pomalu.
Když spatřila Willa, zastavila se a prohlížela si ho. Zorničky se jí rozšířily, avšak zanechaly vedle sebe modř, která se leskla. Na tváři se jí zničehonic vytvořil úsměv a dala se opět do kroku. Will nechápal, čím jí tak zaujal, že se usmála. Všiml si také, že jeho matka si ho prohlíží a má v očích opět slzy.

Stařenka dosedla ke stolu a mlčky čekala, až se někdo ozve, načež si stále prohlížela zmateného Willa.

„Matko,“ oslovil ji namakaný William, „přejete si něco?“
Žena chvíli přemýšlela a stále z Willa nespustila oči. Po chvíli se konečně přenesla na Williama, kterého zatáhla za tričko, aby se sehnul. Opravdu potichu mu něco pošeptala a William vyletěl z pokoje jako tryskáč. Sakra, to bylo nějaký rychlý! pomyslel si Will.

„Co se to děje?“ zeptal se potichu své matky, ale odpovědi se dočkal právě od stařeny sedící naproti němu.
„Děje se to, že se nám vrátil ztracený potomek!“ Will nechápal a koukal na ni jako na blázna.
„Teď ještě není čas, tetičko Selmo,“ pronesla Willova matka se zarmouceným hlasem.

„Chlapec to ještě neví?“ zeptala se stařena a úsměv při té otázce z její tváře zmizel jako pára nad hrncem.
„Nebyl čas, osmnáct mu bylo teprve před dvěma týdny,“ odpověděla opět matka, ale teď už víc srozumitelně.
Proč jí sakra vykládá o mých narozeninách? A na co ještě není čas? A co je to sakra za nesmysl se ztraceným potomkem? Tok Willových myšlenek se rázem přerušil, když do místnosti vstoupil William a za ním hned několik lidí.
Byli to tři muži nebo spíš chlapci ve Willově věku a jedna žena. Všichni chlapci se podobali jak ženě, tak Williamovi.
Všichni usedli kolem stařeny – dva napravo a dva nalevo. Všichni na Willa zírali jako na přízrak.

„Lucy a její společníci, mohli byste odejít a nechat nás tady s Willem o samotě?“ zeptala se stařena matky, otčíma a jeho bratrance, ale znělo to spíš jako rozkaz. Will se nejistě podíval na svou matku, která se zvedala a z očí jí vyšlo dalších milion slz.

Will měl chuť vstát a odejít za nimi, jenže se bál. Nevěděl, co čekat nebo co dělat. Prostě seděl jako zařezaný a se strachem v očích čekal, co se bude dít.
Když za sebou zavřela jeho matka dveře a věnovala mu ještě pohled, stařena vstala.

„Wille, tohle jsou Aiden,“ ukázala na toho, co seděl nejdál vpravo, „tohle Derek,“ ukázala na toho hned vedle Aidena, „a tohle je Noah,“ zakončila tím, co seděl vlevo.
Aiden měl čistě hnědé oči, až se Will divil, že v nich v tu chvíli našel soucit. Na jeho hlavě se vyjímalo hnědé rozcuchané chmíří. Z těch všech budil dojem klidného a pohodového člověka. Derek měl ve tváři ten samý výraz jako nabouchaný William – velmi přísný. Z jeho modrých a velkých kukadel sálalo znechucení ke všemu, co mu přišlo do cesty. Vlasy měl platinově blond, skoro až do bíla a podle rukou byl o hodně silnější než Will a Aiden dohromady. Třetí chlapec, Noah, byl černovlasý a vypadal stejně překvapeně jako Will. Oči měl neskutečně světle modré, skoro by člověk řekl, že byly až průhledné. Snažil se několikrát pousmát, ale Will věděl, že mu do smíchu moc nebylo.

„Tak a teď proč jsi tady,“ začala stařena s vysvětlováním, „jsi jedním, kdo střeží a ovládá jeden z hlavních pokladů matky přírody.“

Všichni chlapci se na ni otočili stejně překvapeně jako Will. Ačkoliv jeho překvapení se mísilo se zděšením. „Jak – jak jako ovládá a střeží?“ vykoktal ze sebe Will, na kterého se teď upínaly zraky všech.
„Jsi jedním ze živlů!“ odpověděla na jeho dotaz žena sedící u Noaha.

Zbláznili se nebo co? „Sakra, co je to za nesmysly… Přijel jsem s rodinou na pohřeb ženy, kterou jsem vlastně skoro neznal, a teď zjišťuju, že vás ta ztráta tak vzala, že jste se zbláznili!“ Will ani nevěděl, kde vzal takovou odvahu něco tak drzého vypustit z úst.

Najednou, nejsilnější z nich, Derek, vstal a praštil do stolu. Místností začal proudit velmi silný a štiplavý mráz. „Ty se opovažuješ o nás takhle mluvit?“ zařval na Willa, kterému vítr rozcuchával vlasy a skoro ho shodil ze židle. Všiml si, že i všichni ostatní se mají co držet, aby ustáli ten silný vítr, který profukoval místností odnikud. Jenom Derek stál, jako kdyby se nic nedělo.

Will vstal a praštil taky do stolu. „Já se do tohohle zatahovat nenechám!“ zařval a najednou vítr ustál. Zničehonic všichni ucítili pach, který jim připomínal pálení dřeva. Najednou byl celý stůl v plamenech a všichni uskočili. Všichni až na Willa, který se podíval na své ruce. Hořely stejně tak jako stůl, ale Will nepociťoval žádnou štiplavou bolest, nýbrž jen mírné zalechtání.
V očích všech, včetně Willa se objevilo překvapení, ale Will v nich měl ještě něco jiného – obrovské zděšení. Zvedl ruce ze stolu a v tu ránu oheň přestal. Stůl byl sice ještě před chvílí v plamenech, ale teď nebylo ani známky, že by se vůbec pálil.

Will pozvedl svou tvář a podíval se na ostatní, kteří na něj koukali s rozšířenými zorničkami. Všichni až na stařenu, která se tvářila, že věděla, že se to stane.
„Co to sakra?!“ vyjekl Will a rozeběhl se pryč. Zarazilo ho, že se ani jeden ze zde přítomných nepokusil ho zastavit. Otevřel dveře a vběhl na chodbu, kde stála jeho matka. Okamžitě uviděla ve svém synovi strach, a tak se k němu rozeběhla a pevně ho stiskla k sobě.
„Takže už to víš,“ šeptla a Will se zarazil. Odstrčil ženu od sebe a vyčítavým pohledem se na ni podíval.
„Tys – tys o tom – o tamtom věděla?“ zakoktával se, neboť nevěděl, jak tu věc má nazvat. Srdce mu bušilo o závod a v krku se mu udělal nesnesitelně velký knedlík, který mu nedovoloval ani na sucho polknout.
Matka jen kývla a hanbou sklopila hlavu. Will nemohl uvěřit, jak moc se cítí zrazen. Navíc mu nešlo do hlavy, že se tohle stalo teď a tady, když dříve měl mnohem vetší, nezvladatelný vztek a jediné, co dokázal, bylo, že rozflákal vybavení svého pokoje. A teď při jeho zlosti vzplanul stůl a jemu to nic nedělalo.

„Lucy, mohla bych s tebou mluvit?“ vyšla stařena ven na chodbu. Matka jen poslechla a společně s otčímem a jeho bratrancem zalezli dovnitř. Will zůstal na chodbě sám. Cítil se pořád vyplašený a bezmocný. Všiml si dveří na konci chodby, které vypadaly zvláštně. Pomalu se k nim přiblížil a sáhl na kliku. Srdce mu bušilo jako o závod. Zaplavil ho náhlý příval adrenalinu.

Otevřel dveře, kde byl balkón. Vstoupil na něj a uviděl něco neuvěřitelného. Všude svítilo slunce a po sněhu nebyla ani známka. Pod ním se rozprostírala dlouhá krajina plná stromů a jen málokde zahlédnul nějaký dům. Obvykle viděl jen chatrče, ve kterých se krmila zvěř.

Tohle musí být sen! Otočil se, aby se podíval na dům a málem ho zamrazilo. Místo zchátralého starého domu s rozpadlou omítkou zde byl obrovský palác připomínající zámek z pohádek, které mu četla matka, když byl malý.
Palác byl zbarven do křišťálově modré barvy a byl neskutečně krásný.

„Tak už jsi objevil i tohle?“ zeptal se ho hlas vycházející z chodby. Před ním se najednou nerozprostírala odporná zatuchlá chodba, ale nádherná a upravená síň s velkými zrcadly.

A v ní stál chlapec s velkými hnědými kukadly. „Co se to děje?“ zeptal se Will naprosto vyjekaně.
„Tohle, co vidíš z balkónu, je opravdová země. Jmenuje se Zambie a skládá se ze čtyř krajů – kraj ohně, kraj vody, kraj vzduchu a kraj půdy. Po smrti krále a královny se však o země nikdo nestaral, a tak zpustly a obyvatelstvo skoro vymřelo. Před dvaceti lety, kdy se narodil první z nás, se síla v jednom kraji opět zrodila – byl to kraj vzduchu. Jak už jsi zjistil, vzduch ovládá Derek a je naším vůdcem a zároveň mým bratrem,“ vysvětlil Aiden, avšak Will stále nechápal, jelikož jeho otázka zněla poněkud jinak.
„To je sice hezký, ale jak je možný, že se ten zatracenej ošklivej barák proměnil v tohle?“ ukázal Will na palác.
„Obyčejné maskovací kouzlo, navíc obyčejní smrtelníci nemají to štěstí, aby vůbec někdy spatřili pravou podobu tohohle domu!“ pronesl Aiden vznešeně.

„Kouzlo? Obyčejní smrtelníci?“ zeptal se Will důrazně.
„Máš se ještě hodně co učit. Jsi totiž poslední z nás a kraj ohně na tebe čeká celých osmnáct let! Patříš mezi přírodní živly, jsi součástí Zambie a tvoje kouzelné schopnosti musely ožít právě tady. Tvoje matka byla silně proti tomu, a tak jsme vymysleli léčku, jak vás sem dostat. Ty se musíš ujmout vlády nad posledním krajem, aby se nestalo, že celý kraj vyhyne a zbudou jen tři. To by síly temna potom značně oslabily naše působení!“
„Síly temna? Sakra, co to s váma je? Já jsem obyčejnej člověk!“ rozčiloval se Will, načež na rukách ucítil opět to lechtání. Podíval se na ně a zjistil, že jeho ruce obalil silný plamen.

„Už chápeš?“ zeptal se ironicky Aiden.
„Ale jak je to možný?“ zeptal se Will beznadějně a pomalu si sednul na zem. Pozoroval své ruce, jak jsou stále v jednom ohni, a nemohl od nich odtrhnout oči.
„Sama matka příroda si tě vybrala!“ odpověděl Aiden a sedl si naproti Willovi, který stále pozoroval své ruce.
„Jak to zastavím?“ ozval se Will po chvilce odmlčení. Aiden však sám netušil, jak zastavit oheň. Každý musí najít svou vlastní kotvu, kterou svou moc dostane pod kontrolu.
Will se podíval na Aidena, který seděl naproti němu a neříkal ani slovo. „Jak?“ zeptal se Will důrazněji.

„Musíš najít něco ve své mysli, co ti pomůže tu moc usměrnit. Něco jako kotvu, o kterou se opřeš, když ztrácíš kontrolu,“ odpověděl Aiden, avšak Will v jeho odpovědi nenašel nic, co by mu pomohlo.

„A co je pro tebe kotva?“ zeptal se náhle Will zvědavě stále s hořícími dlaněmi.
„Rodina. Derek a Noah jsou moje kotva!“ odpověděl, načež se podíval na Willovi ruce a zarazil se. „Už nehoříš!!“ vykřikl radostně. Will byl rád, ale vůbec neměl tušení, proč to přestalo, každopádně byl rád.

„Stále tomu nerozumím. Jak jste věděli, že to jsem já, vždyť ty, Derek a Noah jste bratři, ale já jsem pouze váš bratranec…,“ zamyslel se Will, když nad tím tak přemýšlel.

„No právě, jsme pouze tři a kraje jsou čtyři a jediný, kdo se narodil v tom podobném období, jsi ty… Navíc,“ odmlčel se Aiden a Will na něj upřel své zelené oči, načež na balkón přišla Willova matka. Slzy v očích jen těžko potlačovala a vypadalo to, že se mu chystá něco říct, avšak její ústa jí to nedovolovala.

„Co se děje?“ postavil se Will na nohy a Aiden zmizel za jeho matkou. Zdálo se, že je to opravdu něco důležitého, když se to matka bojí vyslovit.

„Já – já – omlouvám se!“ vypadlo z ní a Will okamžitě pochopil, k čemu se schyluje. Všiml si, jak všichni stáli v síni a pozorovali je. Willovi se svíralo hrdlo.
„Musíš tu zůstat a – a ochránit svůj kraj,“ svěsila hlavu dolů a Willovi se snesla z tváře první kapka slz.

„Ale,“ stačil ze sebe vysoukat, když v tom ho přerušila stařena: „Wille, musíš ochránit své obyvatelstvo před hrozícím nebezpečím, navíc… Navíc už jsme o tom rozhodli!“ pronesla striktně a s chladným hlasem. Will věděl, že od téhle chvíle ji nenáviděl víc než Shawna Matthewse, který mu ve čtvrté třídě podkopl nohu a on si díky němu rozbil hlavu.

Will dostal vztek a bylo to tady opět, ale teď hořel od hlavy až k patě. „Vy jste rozhodli?!“ zařval na stařenu, která vyvalila oči a nedokázala skrýt úžas, který právě teď uviděla před sebou.

„Je to můj život a žádná stařena ho řídit nebude!!“ pronesl teď ještě víc vytočeně, když v tom z venku slyšel houkání a pískání. Byli tam lidé, skřeti a všemožné kouzelné bytosti, které pískaly a křičely. V tu chvíli si Will něco uvědomil – vždy se snažil starat jen o sebe a o nikoho jiného a teď mu oznamovali, že se musí postarat o nějaký zatracený kraj, který ani nikdy neviděl.

Stařena přistoupila k Willovi a chytla ho za rameno. „Tohle je tvůj lid, Wille. Tyhle bytosti na tebe čekají celých osmnáct let, abys je vedl, copak to nechápeš? Jsi pro ně důležitá část, kterou potřebují, aby skládačka byla kompletní!“

Willovi se honilo hlavou spoustu otázek, ale ta nejtěžší byla, že nevěděl, jak je povede.

„My tě naučíme, jak s bytostmi zacházet a jak jim jít příkladem, jen zde musíš nějaký čas pobýt,“ ozval se Derek zezadu a Will se na něj okamžitě otočil a bylo neuvěřitelné, co uviděl. Kolem Noaha byl obal, který vypadal jako vytvořený z vody. Navíc se zdálo, že nad ním sněží a na nohou uviděl, jak mu zledovatěly boty. Derekovi vlály vlasy ve vzduchu a proudil kolem něj velmi silný vzduch, ale s ním to ani nezacloumalo. A hnědoočko Aiden měl kolem paží a nohou obrostlé větve a kořeny. Tehdy Will pochopil, že jim může věřit a bude to chtít opravdu nějaký čas, aby se do toho dostal.

Will kývnul a najednou už necítil lechtání po celém těle, to znamenalo, že se ovládnul a zastavil to. I z ostatních jejich moc zmizela a začali se usmívat. Will se omluvně podíval své matce do očí a ona pochopila, že už se Will rozhodl.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)

Komentáře  

+6 #8 Odp.: Ohnivá vášeň - Skutečná pravdaKat 2017-01-28 18:44
Miluji fantasy, tak mě bude zajímat, co se z toho vyklube, i když jednou by to chtělo něco, kde by nemusel zrovna zachraňovat svět. Dost tu neobvyklý žánr, protože většina je z reálu. Fandím tomu. :lol:
Citovat
+5 #7 Odp.: Ohnivá vášeň - Skutečná pravdaadamm 2017-01-26 19:29
No tak doufám, že sem brzy nějakou dáš. Moc se těším. ;-)
Citovat
+6 #6 Odp.: Ohnivá vášeň - Skutečná pravdaFentyXX 2017-01-26 18:49
No jsem celkem zvědavý, co povíte na další díly :-) je jich celkem jedenáct :-)
Tuhle jsem napsal asi před půl rokem a stále jsem si nebyl jistý, zda by čtenáři něco takového uvítali. Když jsem ale viděl, jak se vám líbilo J & I, tak jsem si říkal, že i tohle by mohlo najít svoje příznivce, takže jsem zvědavý, kolik z vás se začte a kolika se naopak povídka líbit nebude :-)
Rád uvítám i kritiku, abych věděl, co můžu zlepšovat :-)
Citovat
+5 #5 Ohnivá vášeň - Skutečná pravdakikiris53 2017-01-25 23:56
Slušnéné, velmi slušné a dobře čtivé. Jsem zvědavý na pokračování.
Citovat
+6 #4 Člověk na chvíli odejde ...Chris 2017-01-25 23:29
... a hned je tady nový příběh. Nečekal jsem FentyXX, že tady dáš tak brzy novou povídku a musím říct, že tvé překvapení mě dostalo. Miluju nadpřirozené povídky a zajímá mě, jak se to bude vyvíjet. Každopádně ten nápad mě nadchl.
Citovat
+6 #3 Odp.: Ohnivá vášeň - Skutečná pravdakarlos 2017-01-25 21:13
Taky jsem zvědavý ale ty uz jsi dokazal ze umis takže ja budu jen čekat na pokračování
Citovat
+5 #2 Odp.: Ohnivá vášeň - Skutečná pravdaadamm 2017-01-25 18:55
Zatím tak nějak nevím, co si o tom mám myslet. Zajímavá myšlenka a jsem zvědavý na pokračování :-)
Citovat
+6 #1 Odp.: Ohnivá vášeň - Skutečná pravdaVr2071998 2017-01-25 01:03
Vauuu zajímavy začátek jsem zvědavý jak si povede tahle povídka :-)
Sice jsem nečekal tak brzy od tebe další příběh ale je tady a doufám že se chytne, protože mě se to celkem líbí :-))
Těším se na pokračování ;-)
Citovat