• Amater
Stylromantika
Datum publikace31. 10. 2012
Počet zobrazení2308×
Hodnocení4.78
Počet komentářů0

Jan zná každý kout svého lesa, ale i náhoda způsobí nešťastnou věc, a to malého králíka, který vyskočí klisně pod nohama. Ta se lekne, i když není nijak lekavá, uhne a pan Jan, jak jede bez sedla, spadne a bouchne se o strom, až mu před očima zatančí světýlka. Snaží se zvednout, ale tělo neposlouchá. Klisna vyhodí zadníma nohama a vyrazí tam, kde se cítí v bezpečí.

Pomalu se stmívá, když se panu Janovi vrací cit do rukou a nohou. Těžce se opře o strom, když se ozve vlčí zavytí. Ztuhne, protože si uvědomí, že za chvilku začnou vycházet hvězdy. Zná to tu, proto vyrazí domů, jenže vlčí vytí se ozve blíž. Mají mě, pomyslí si divoce. Rozhlédne se, když si všimne statného dubu. Má větve tak akorát, aby na ně dosáhl a představa, že by mohl být rozsápán vlčími tesáky, ho povzbudí, že se na strom vyšplhá jak veverka. Podívá se dolů. Ty žluté oči zná jako své vlastní. Kolikrát je viděl? Nespočítaně. Začne se modlit k Panence Marii o ochranu. Když ochraptí, přestane, ale bojí se i usnout, aby nespadl přímo do jejich chřtánů. Choulí se na stromě, prsty necítí, jak se zoufale drží větve. K tomu, jak je na jaře obvyklé, klesne teplota k bodu mrazu, a tak se k tomu neštěstí ještě přidá i toto. Nemyslí na nic jen na to, jak přežít tuhle noc.

Má pocit, že už déle nevydrží, když zaslechne halekání. Vlci otočí hlavy a zmizí jako stíny, ale Jan se bojí byť jen pohnout.  Co kdyby se náhodou vrátili?

„Hej!“ křikne mohutně. „Hej, tady jsem!“

Za chvilku už je obklopen pacholky s loučemi a strýčkem Cziechanowskim.

„Chvála Bohu, chlapče. Co se stalo?“

„Kůň se splašil.“

Strýček se dál na nic neptá a podá mu butelku s horkým pivem, které vezl pro sebe. Jan se vděčně napije. „Pojedeme domů.“ Sotva se vysouká se na koně, jak je promrzlý a ztuhlý i přes výborné pivo. Chvilku mlčky jedou, když Jan něco zabručí.

„Říkal jsi něco, Janíčku?“

„Kdepak.“ Zadívá se směrem, kterým je Rzeszów, pak Kraków a Vídeň. Po Polsku cestoval rád a hodně, však taky prodával koně, ale v zahraničí ještě nikdy nebyl. Jaké to tam asi je? Jaké tam asi mají koně? Turci prý mají skvělé koně. Sice malé, ale rychlé a vytrvalé. Taky je tu Wojciech. Musí přiznat, že ta noc v něm něco zanechala. Bylo to jako prozření, jenže…

„Jane, už jsme tady.“

„Cože? Och ano.“ Sesedne z koně, rozhlédne se po dvoře. Mimoděk hladí koně po hřívě, pak se otočí na strýčka, který se na něj neklidně dívá, protože si říká, zda je to Jan nebo ne. Možná ho tam v noci divoženky obloudily. Pokřižuje se před zlými čáry.

„Není ti opravdu nic, Jane?“

„Ne. Připravíme rystuňk.“

Cziechanowski zalapá po dechu, a pak se mu oči rozzáří. „Věděl jsem to. Bratře! Bratře!“ čile seskočí z koně a běží jak mladík k jizbě svého bratra. Kulhající noha je najednou zapomenutá a cítí se o třicet let mladším.

„Co rušíš?“ řekne mrzutě kněz Cziechanowski, který připravuje mastičky pro nemocné.

„Jan chce jet do války.“

„Cože?!“

„Jak slyšíš. Prý máme vypravit rystuňk.“

„Božíčku! Bůh požehnej tomu, kdo mu napravil hlavu!“ hodí za sebe váček s bylinkami. „Jaroslawe! Macieji, sem.“

„Ano?“

„Ty připravíš vozy. Nezapomeň na to, a ty připravíš oblečení s pomoci paní Edity. Tak bude to?!“ zatleská. „Musí se vzít jídlo s sebou, hlavně to, co vydrží. Taky víno a pivo, vše co bude potřebovat. Nesmíme zapomenout na koberce, kožešiny, stříbro…“

Jan se k nim přiblíží. Má z toho divný pocit.

„Které koně si vezme?“

„Nemůže jen tak do ledajaké korouhve. Tak tři koně, lepší bude pět koní, aby měl na výměnu, nebo kdyby se nějaký zranil. Nemohou říct, že je to nějaký zemánek. To rozhodně ne. Jeho jméno k něčemu zavazuje, i když zde není tak známé, jak u nás.“

„Jistě, jistě. Chce to taky několik šavlí, sedel, pistolí, postrojů, a musíme rozhodnout, kteří pacholci pojedou. Bratři jistě pojedou, to je rozhodnuto.“

Jan má pocit, že mu stále něco uniká, dokud nevytáhnou zpod kontuše papíry.

„Z koní to bude Kapitan. Je vytrvalý, ochotný, moudrý a vydrží dlouho běžet. Saracen. Je rychlý, kdyby měli někoho stíhat, bude to on. Ale Szczurek byl nemocný, ale je to tarpan, že by mu ho záviděl i švédský král. Pojede taky.“

„Cesta mu prospěje,“ přitaká živě kněz. Oba jsou ve svém živlu. „Vozy máme, co nám ještě tak bude chybět?“ mudrují. „Nesmíme na nic zapomenout. Taky pro zbroj musíme poslat, nebo se pro ni stavíme po cestě. To bude lepší.“

„Mohu vědět, co to máte?“ Dva papíry se skryjí za zády obou viníku.

„Ehm, to nic, že bratře?“

Ten zvedne oči v sloup, něco zamumlá. „Nic.“

Janovi je jasné, že lžou, až se jim od huby práší. „Vy máte už všechno připravené.“

„No tak, Janíčku. Podívej se, bude válka. My jsme doufali, a tak jsme si řekli, že by nebylo špatné, kdyby bylo vše připravené. Zásoby jídla, koberce, oblečení, kotle, čalouny i pouzdra.“ Jeho bratr přikyvuje.  

Pan Jan se rozesměje. Nemůže se na ně zlobit.

„Jane, ty se na nás nezlobíš?“

„Ne. Tak to dokončete, ale k jaké korouhvi půjdu?“

Kněz i šlechtic se na sebe podívají. Mají to rozhodnuté, i když o tom nemluvili. „K husarské!“

„Cože?“

„Jistěže. Kamiński nebude v nějaké jen tak dragounské nebo nedej bože lehké kavalérii. Už všechno máme a co nemáme, dokoupíme v Rzeszowě a později v Krakowě.“

„Budeš bojovat v Božím jméně. A pak, ten urozený šlechtic povídal, že bys klidně mohl být v jeho korouhvi. Mohli bychom se ho optat.“

„Ale…“

Kněz Cziechanowski se lstivě usměje. „Jane, pamatuješ si na Dzesiątką?“

„Jistě. Byla…,“ vyhrál ji v kostkách nad jedním šlechticem. Pocházela od Saracénů, ale byla nádherná.

„Přesně tak. Můžeme tam ukořistit mnoho nádherných koní, kteří se budou zde v Birczech skvělé vyjímat.“

Tedy, můj bratr je filuta, pogratuluje mu k jeho nápadu jeho bratr. Kdo by čekal, že si povede tak dobře.

„To je pravda. Neškodilo by mít tu pár nových koní,“ souhlasí pan Jan.

„Přesně tak a vše bude jen k slávě Boží a našeho milostivého krále i vlasti!“ nadšeně zvolá kněz.

„Tak dobře. Jdeme na to!“ najednou s jeho souhlasem na dvoře vypukne chaos. Jan se odklidí do světnice, aby to neviděl. Říká si, zda udělal dobře, ale co se dalo do pohybu, to už změnit nejde.

Na zítří vyrazí ze dvora tři vozy plně naložené potřebnými věcmi i zbytečnostmi, které ukazují na bohatství šlechtice. Deset pacholků obklopuje vozy, tři kočí na vozech a tři bratři, Rusíni, které jednou osvobodil zpod šibenice a jsou mu za to věrní jako psi. Odění do vlčích kožešin všem nahánějí hrůzu. Pět dalších čeledínů vede koně, které potřebuje do války, kdyby se jednomu něco stalo. Hned za panem Janem jede Jaroslaw s mušketou a pistolí za pasem.

Kněz Cziechanowski jim požehnal na cestu. Měl slzy v očích, ale nadšeně pronesl modlitbu za šťastnou cestu i návrat z války. Poté vyrazili ke Krakowu, neboť usoudili, že tam získají od židů lepší věci než v Rzeszowě.

Po mnoha peripetiích se dostali do Krakowa. Už za pochodu je zarazilo množství vojska, ale i lidí putujících do hlavního města. Všude vládne vzrušená atmosféra z nadcházejícího střetu s nevěřícími. V chrámech se slouží bohoslužby, přeplněné hospody jsou plné vzrušených řeči a dohadování, co bude v nejbližších hodinách. Mnoho lidí se kvůli svým názorům neváhá pustit do pořádné bitky, ale všichni svorně prohlašují, že Turky od Vídně vyženou jednou pro vždy.

Kamiński je všechny lhostejně míjí. Je zvědavý, zda zastihne korouhev prince Alexandra zde, nebo jsou už na cestě. Jelikož se ale podle řečí chystá velkolepá přehlídka, nepředpokládá, že by jádro vojska odjelo, i když některé oddíly už mohou být vyslány napřed. Především pěší regimenty a dělostřelectvo jistě vyrazilo. Sice jich podle lidí mnoho není, ale určitě nějaká budou. On doufá, že se dostane do korouhve lehce, i když nějak předpokládá, že to nebude snadné, ale především je zvědavý na Wojciecha.

„Jane, už jsme tu.“

„Já vím. V Krakowě už jsem několikrát byl, strýčku.“ Na konec odjeli oba jeho strýčkové s ním. Kněz s pacholkem je dohnali v Rzeszowě. Prý se aspoň podívají po příbuzných. On by spíš hádal, že je to pojistka, aby se někde v půli cesty nezapomněl, ale říct jim to nechtěl. Jsou snad nadšenější než on. Vlastně sám netuší, proč má takovou averzi proti válce.

Už předem vyslali posla k jednomu kupci, se kterým Kamiński často obchoduje, takže si pronajali krásný byt, za který by se nestyděl žádný šlechtic. Mnohý vojvoda by mohl závidět tak krásné pokoje, které dostali, jelikož Kraków je přeplněný. Z vozů se ihned vzalo to nejcennější a byt se dozdobil, aby se mu dodalo ještě většího lesku.

„Půjdu zjistit, kde je utábořená korouhev.“

„Jen běž, Jane. My se poohlédneme po starých přátelích. Jistě tu jsou.“

„Tak, tak,“ přikyvuje jeho bratr. „Jen běž, Janíčku.“

Ten se na ně podezřívavě podívá, ale nic neřekne. Jde ven, aby zjistil, kde může zastihnout Wojciecha. Bloumá Krakowem a rozhlíží se kolem sebe. Nejednoho zaujme rytíř ztepilé postavy v bohatě zdobeném kroji. Rozhlíží se po davu měšťanů, kupců i prostých lidi, přestože pošetilé ví, že by tu Wociecha mohl sotva najít. Nakonec zastaví jednoho šlechtice.

„Čolem, urozený pane, mohu vědět jednu věc?“

„Jistě, pane. Co potřebujete vědět?“

„Netušíte, kde je utábořená korouhev prince Alexandra?“

„Hm, těžko říct. Stěhují se z jednoho místa na druhé a pozítří má být velká přehlídka. Tam bych je hledal. Bude tam i jeho veličenstvo s chotí. Mnoho hodnostářů jak našich, tak cizozemců. Přijeli se podívat na naše korouhve.“

„Děkuji.“

„Zkusil bych se optat u samotného pana Matczyńského. Jestli ten nebude vědět, pak snad nikdo. Buďte zdráv.“

„I vy pane.“

Šlechtic pokračuje za svou záležitostí a pan Jan se stále rozhlíží, zda by zahlédl pana Wojciecha, když zahlédne pěkného koně. Zastaví se. Takový kůň není jen tak ledajaký. Těžko říct, co na něm vlastně je, ale cit mu napovídá, že to nebude prostý dragounský koník. Chytí uzdu koně, až se vzepne.

„Hej, co děláš?!“ vykřikne muž a sklouzne z koně. V ruce už drží šavli a zaútočí.

Kamiński pustí uzdu koně a taktéž vytasí šavli. V duchu si laje, že toho koně zastavil. Najednou někdo vykřikne a náměstí je skoro vylidněno. Aniž by stihli cokoliv říct, jsou obklíčeni královskou gardou.

„Zatýkáme vás pro porušení nařízení našeho milostivého panovníka Jana III.“

„Pusťte mě! Jsem Pac! Okamžitě mě pusťte!“ zařve šlechtic a odhodí od sebe stráž.

Kapitán se zamračí. „Porušil jste nařízení. Půjdete s námi.“

Kamiński zasune šavli. Vytrhne se jim z rukou. „Půjdu sám, pánové!“

„Dobře.“ Oba dvou jdou uprostřed svity. Jeden z nich vede koně, kvůli kterému vzešla bitka. Kamińskieho horká hlava už vychládla, ale to i tomu druhému.

„Omlouvám se, urozený pane, ale chtěl jsem se vás jen na něco optat. Ruka sama ujela.“ Koník je to moc pěkný, pomyslí si.

Šlechtic po něm mrkne. „Jsem Pac z Litvy. A ty jsi kdo?“ optá se dost hrubě, ale Jan toho nechá.

„Kamiński z Birczy.“

„Hm, neznáte náhodou Krzysztofa Michała Kamińskieho?“

„Příbuzný.“ Dost blízký.

„V tom případě se omlouvám. Bojím se, že se z toho nedostaneme. Nařízení jeho veličenstva se dodržuje velmi přísně a král soubojům není nakloněn. Prý máme bojovat s Turky, ne mezi sebou.“

„V pořádku, ale mohu se optat; znáte korouhev prince Alexandra?“

„Jistě. Sám jsem v ní. A čeho hledáte, pane?“ bystře se po něm podívá.

Pan Jan zčervená jako panna. „Poznal jsem ctného pana Sienawskieho. Bylo by mi ctí bojovat po jeho boku.“ To, že mu ukradl koně, dokonce dvakrát, neřekne.

„To vy jste ho zdržel! No, vrátil se v dobrém… Hej, Tarnowski!“ K svitě vojáků se přiblíží jezdec na nádherném grošáku.

„Pacu, co se děje?“ optá se jezdec nesoucí se pyšně v sedle.

„Ale hloupost. Dostaň nás z té šlamastyky!“ Šlechtic obrátí koně a tryskem vyrazí, až nějaký žid vykvikne zlostí, protože ho srazil. „Za chvilku tu bude pomoc. Jen aby dorazila včas.“

„Jste utáboření někde poblíž?“

„Jistě. Hned za městem, ale dneska jsme dostali volno. Zítra ještě budeme cvičit, ale opravdu, pane, chcete se k nám přidat?“ prohlédne si jeho oblek, šavli.

„Rád bych.“

„Hej, už jsou tu!“ zvolá Pac s úsměvem na tváři, když se z vedlejší uličky vyřítí pět rytířů na nádherných koních. Janovi zaplesá srdce, když v čele vidí pana Wojciecha. Ten zarazí koně před kapitánem hlídky.

„Pozdrav Bůh, kapitáne. Co se stalo?“

„Ti dva porušili příkazy jeho veličenstva a začali se šavlovat uprostřed rynku. Co jsem měl dělat? Pustit je?“ Čímž naznačí, že takovou blbost mohli udělat opravdu jen pitomci.

Wojciech stiskne rty, pak si všimne, kdo se tak trochu schovává za Pacem. „Kamiński?“

„Znáte ho?“

„Ano. Je z mé korouhve.“ Sesedne z koně a odvede kapitána stranou. Chvilku s ním hovoří. Jednou nebo dvakrát se podívá po vinících.

„Je naštvaný, ale přejde ho to,“ poznamená Pac rozverně. „On sám řekl, že každého, kdo by začal nějaký souboj, vymáchá v řece.“

„Je studená,“ poznamená mimoděk Jan.

Pac se rozesměje. „Máte pravdu, urozený pane.“

„Můžete jít. Doufám, že je to naposledy!“ v kapitánově hlase zní obdiv.

„Určitě, kapitáne. Už jen proto, že za chvilku odjíždíme. Tarnowski, odveďte všechny do ležení. Přijedu později.“

„Ano!“ odpoví řízně šlechtic. Pak se lišácky zadívá na pana Paca. „Tak tě koupel nemine.“

„Ouvej, starej to myslel vážně?“ nakloní se k svému druhovi.

„Naprosto.“ Kamiński a Sienawski v uličce osamí.

„Tak co tu děláš?“

Jan zrudne. „Ale řekl jsem si, že se na tu slávu přijedu podívat.“

„Jen to?“ optá se bystře Sienawski.

„Jsme blízko mého bytu, nechceš zajít na sklenku dobrého malvazu?“

Pan Wojciech se rozesměje. „Proč ne?“ Jdou k bytu Kamińskieho. Jan se mimoděk neubráni obdivu ke svému milenci, protože je skvostně oblečen. Přes župan má kontuš tmavozelené barvy, vysoké holínky, které se lesknou, a k tomu plášť sepnutý velkou sponou se smaragdem. Čapku s péry taktéž se smaragdovou sponou.

„Proč tu jsi, urozený pane? Myslel jsem, že tě války nepřitahují.“

„Za to mohou mí strýčci.“ Přiblíží se k domu, kde bydlí. Pan Wojciech ihned zaregistruje mohutnou výpravu, která tu je. Podívá se po něm. Jan se tváří neutrálně. Vede ho do místnosti, která předčí ostatní. Do stříbrných pohárů nalije malvaz. Přiťuknou si.

Oba si dobře uvědomují napětí, které mezi nimi vládne, ale zdržují se jakýchkoliv projevů touhy, protože netuší, na co ten druhý myslí.

Pan Jan si odkašle. „Vzpomínám si, pane, že jsi povídal, že bys rád moji šavli do služby.“

Sienawski nadzvedne obočí. „Mám tomu rozumět?“

„Moji strýčci jsou velmi bohabojní lidé, ale co se týče války, mají zajedno. A jelikož už nemohou harcovat do pole, rozhodli se, že bych to měl udělat já. Jelikož si vás, drahý pane, oblíbili, rádi by mě viděli po boku takového druha, jakým jste vy,“ řekne pyšný na to, jak krásně vykreslil celou situaci.

Wojciech se v duchu usměje, pak napřáhne pohár. Ty o sebe ťuknou a obsah drahého vína zmizí v žíznivých hrdlech. „Vítej mezi námi, ale je tu pár pravidel.“ Věděl, že to nebude jednoduché. „Naučit se bojovat a vojna není kojná.“

„Vím to. Strýčci mi během cesty dost napovídali.“

„Výborně, v tom případě se zítra přidáš k nám. Představím tě tvým druhům.“ Na koně se neptá. Určitě má takové, že všichni budou obdivem bez sebe. „Hned začneme něco nacvičovat. A jaká byla cesta?“

Déle to nevydržím, pomyslí si Jan. Odloží pohár, klesne před ním na kolena a vztáhne ruku. Zadívá se do jeho černých smyslných očí. Rozváže mu hedvábný pas, šavle spadne na drahý koberec. Pohladí ho přes kalhoty. Celou dobu to toužil udělat.

Wojciech zakloní hlavu. Ví, že k tomu muselo dojít. Už od jejich setkání čekal, doufal, ale neodvažoval se něco říct a najednou je to tu. Jan rozepne knoflíčky, odhalí jemný župan, který stáhne, až zůstane plátěná košile s kalhotami. Nemůže se dočkat, až ho ve světle uvidí nahého. Stáhne mu vysoké boty, odmotá z nohy onuci. Polaská rukou nárt. Polkne. V denním světle je ještě hezčí než v jasu svíček, kdy ho viděl naposled, ale potom zaslechnou lomoz.

„Pořádnou večeři, Jaroslawe! Máme hlad, že bychom medvěda snědli na počkání!“ zaslechnou mohutný hlas Cziechanowskieho. „Pan Jan tu je? Přijde nám k chuti pořádný korbel horkého piva. Začalo tam mrholit. Doufám, že nebude tak mizerně na přehlídce, neboť vzácné panny by nastydly.“

„Ano, pane. Hned to bude.“

„Skvělé!“ Wojciech se začne co nejrychleji oblékat, ale uvědomuje si, že to nestihne. Jan vyrazí z místnosti a zabarikáduje dveře svým tělem.

„Buďte zdrávi, strýčci!“

„I ty, Jane jen. Nechť Bůh požehná tomuto domu. Máme skvělé zprávy, že bratře?“ řekne klidně kněz Cziechanowski. „Potkali jsme pár starých přátel. Bylo příjemné si s nimi zavzpomínat.“

„Jistě, jistě. Co tu stojíš, jak panna v máji? Chceme dovnitř.“

„No, ano, a jakou zprávu mi nesete?“

„Takovou, že uvidíš, ale nasucho ti to tu vykládat nebudeme. Je ti snad něco?“

Jan zatím zvažuje, jak rychle se Wojciech dokáže obléknout. Zatracení strýčci!

„Proč tu vlastně tak stojíš?“

Jak jim to vysvětlit? „Učím se, jak se stráží dveře.“

„Dveře?“ Oba na sebe udiveně pohlédnou.

„Jistě. Je to povinnost každého vojáka, ne?“ Bože, prosím tě, je už hotový?

„Lechu, víš o tom něco?“

Cziechanowski rozpačitě zavrtí hlavou. „Ještě nikdy jsem nic nehlídal. Vždy jsem chodil bojovat, ale nenapadlo mě, že jsi až tak horlivý.“

„Snažím se,“ odvětí. Snad už je tam může pustit, ale počkat, jak vysvětlí jeho přítomnost?

„To je chvályhodné, Jane,“ laskavě řekne kněz Cziechanowski. „Bůh jistě tvou pílí odmění, ale teď už nás určitě pustíš dovnitř.“ Oba se proti němu pohnou.

Janovi nezbude nic jiného než otevřít dveře. Oba ihned zaregistruji u okna postavu Sienawskieho. „Co vy tady, urozený pane?“

„Zítra se přidám ke korouhvi prince Alexandra, které velí, tak mě chtěl vyzkoušet, jak dokážu plnit rozkazy,“ hbitě se do toho vmísí Jan.

„Myslíš tím to hlídání dveří?“ optá se zmateně strýček Lech.

„Jistě, strýčku. Co jiného? Už jsme se dohodli,“ snaží se to celé smést.

„Chvála Bohu, Jane. Pane Sienawski, vítejte u nás jako u sebe doma. Co je naše, to je vaše.“

„Pozdrav Bůh, jsem rád, že vidím tak vzácné pány v Krakowě. Pojedete snad s námi do pole? Zkušených vojáků není nikdy dost a vsadím se, že leckterého mladíka strčíte do kapsy,“ praví upřímně pan Wojciech.

„Kdepak, nemůžeme, ale rádi bychom viděli, jak utíkají s ďáblem v patách.“

„Klidně bychom vás vzali do naší korouhve.“

„Milá nabídka, zvážíme to, co říkáš, bratře? Určitě zůstanete na večeři. Jsem rád, Jane, že sis zařídil, kam půjdeš. My jsme zase sehnali poslední věci potřebné k tvé výstroji.“

„Opravdu?“

„Jistě, měli i křídla.“

„Musím je mít?“ Nijak se mu nechce to tahat, i když chápe jejich funkčnost.

„Nemusíš je mít v boji, ale na přehlídku rozhodně ano,“ uklidňuje ho Sienawski, protože zná pár rytířů, kterým taky nepřirostla k srdci, ale většina se tím brání, aby je nechytili Tataři do lasa.

„To je dobře. Nejsem na ně zvyklý…“

„Ale Turci tě budou hůř chytat do lasa!“ namítne Cziechanowski. „Jaroslawe, bude už ta večeře?!“ zahromuje, protože je mu těžko, když je na suchu.

„Urození pánové, už je připravená. Prosím.“ Otevře dveře do jídelny. Všichni zasednou k stříbrným příborům a pohárům. Tabule by se klidně mohla vyrovnat tabulím v nějakém magnátském domě. Nechybí nic, snad jen božský nektar. Zábava se protahuje do pozdních hodin a mluví se jen o jediném: O válce. Mluví se o Turcích, o bývalých slavných bitvách, o známých osobnostech z švédsko-polské války i pozdějších, zabrousí se řeč i na koně a techniky používané husary. Mluví se o současném vývoji války v Evropě i o taktikách Turků. A Wojciech i Jan bedlivě naslouchají zkušeným, kteří prošli válkami s Němci, Uhry i nevěřícími. Probírají se i současné korouhve, které půjdou do pole.

„Pan Zamoyski vyslal do pole dvě lehké korouhve. Na vlastní náklady,“ povídá Cziechanowski.

„Ano, slyšel jsem. Dokonce jsem jednu viděl, ale co si budeme, pánové, říkat, na naši korouhev nikdo nemá.“

„Pravda, pravda,“ přitakuje kněz Cziechanowski. „I krakovský biskup vypravil jednu korouhev a na korouhev pana Szymańského je pěkný pohled. Jeden jako druhý a jejich červené kroje jsou vidět do daleka.“

„Bude to velké vítězství pro nás, jako že je Bůh nad námi.“

„Určitě!“ tak si přitakávají, až zjistí, že hodiny odbíjejí půlnoc.

„Pane Sienawski, nejezděte, pokoj tu pro vás najdeme. Je už pozdě, může se stát cokoliv.“

„Rád bych u tak vzácné návštěvy zůstal, ale musím se vrátit. I tak jsem protáhl návštěvu. Musím dát příklad svým druhům.“ Zvedne se.

„Doprovodím vás. Aspoň budu vědět kam přijet.“

„Budu rád za tak vzácný doprovod.“ Bude tak s ním o chvilku déle a potom se uvidí. Ve válce se může stát cokoliv. Sejdou dolů na ulici, nasednou na koně. Jedou, co noha nohu mine. Město, i přestože je půlnoc, žije. Všude jsou vojáci, kteří hledají zábavu i útěchu ve víně, a tak jsou vinárny přeplněné. Jedou zrovna kolem jedné z nich, když pan Wojciech zpozorní. Zbrunátní, sesedne z koně a rozrazí dveře do hospody. Musí sklonit hlavu, ale ten mohutný hlas dobře poznal.

„Wilczopolski!“ zařve, že vinárna ztichne.

„Ouvej, velitel!“ zařve. „Kamarádi, musím jít. Veliteli, já…“

„Co jsem řekl?“

„Ouvej, co vlastně?“ mohutný muž vzpomíná, co vlastně jejich velitel řekl.

„Máš hlavu naloženou ve víně?!“ zařve. „Do půlnoci všichni v táboře. Zítra musíme ještě vyzkoušet nacvičení a zabalit. Co bude za pár dní?“

„Ouvej, a co já vím?“

Kamiński si ho prohlíží. Je tak velký, že jeho koně musí být snad dvojnásob velcí než normální.

„Já ti dám. Na koně a mazej.“

„Kůň, no to je pr…“

„Cos to udělal?“

Šlechtic se zatváří provinile. „Vsadil jsem se, no a proto jsem tu…“

„Ty jsi prohrál koně?!“ zvolá nevěřícně.

„Ouvej, už to tak vypadá. Wojciechu, prosím, nezazlívej mi to, já…“

„Kde je?“ nemůže tomu uvěřit, že by prohrál Orszaka, kterého miluje víc než rodinu.

„Počkej, vypadal takový hrbatý, s velkým turbanem na hlavě a šilhal,“ začne popisovat muže, který ho obehrál o koně. Wojciech si pomyslí, že aspoň neprohrál šavli.

„To bude Wilk,“ nenechá ho dokončit Kamiński. „Vím, kde bydlí.“

„Jedeme tam a ty dojdeš za trest do tábora pěšky!“

Wilczopolski na něj vyjeveně zadívá. „Pěšky?“ Wojciech vzteky bez sebe přikývne. Někdy jsou jak děti. V boji strašní, ale co se týče ostatního, tak jsou nezodpovědní. „A jdi nebo do rána nedojdeš.“

„Pěšky? Wojciechu, to přece nejde, aby šlechtic šel pěšky…“

„Když ten šlechtic prohraje koně, tak ano.“ Nasedne na koně. „Veď mě, pane Kamiński.“ Ten se po něm podívá. Je naštvaný. Sice nechápe proč, protože se to děje všude, ale k čertu, prohrát koně, to by nikdo z jejich rodiny neudělal. To by raději prodali poslední kontuš a zastavili stříbrné lžičky, než aby prohráli koně. Vede Wojciecha k Wilkovi. Ten dareba měl určitě falešné kostky. Rád je používá a Wilczopolski nevypadá na nijak chytrého. Dojede na kraj Krakowa, sesedne. I Sienawski seskočí.

„Jen doufám, že toho koně ještě má,“ prohodí neutrálně. Zabuší na dveře. Ticho.

„Není doma?“

„Ale je, jen se schovává před věřiteli a soudy. Hej, Wilku vylez ven! To jsem já Kamiński!“

„Kdo to je?“ zapiští. „Panenko Maria, to je Kamiński! Víte, urozený pane, máte pro mě… To je kdo? Voják? Korouhev prince Alexandra?“ Ihned se dovtípí, co tu dělá. Jen bude asi problém s panem Kamińskim, ale že by i on šel do války? „Prohrál toho koně, vzácný pane.“

„Nedráždí mě, Wilku!“ zavrčí pan Jan.  „Kde je?“

„Cože, i ty? No vzadu, ale bude vás to něco stát…“

Kamiński vzteklý, že večer nevyšel, jak si představoval, ho přimáčkne ke zdi. „Jestli tu nebude hned, tak ti vytrhám poslední vousy!“ Wilk s vypoulenýma očima přikývne.

„Jak chceš!“ Kamiński ho pustí a jde za ním do maličké stáje. Ihned pozná, který kůň je Wilczopolskieho. Tak mohutný kůň se hned tak nevidí.

„Tratím na tom!“

„Buď ticho, nebo řeknu Dziadkowi, jak to bylo s tou bílou klisnou.“

„Kamiński, jsi strašný, ale dám ti ho jako dárek. Vše je v pořádku, že?“ obrátí o sto osmdesát stupňů. S ním si to rozházet nechce.

„Vše je v pořádku.“ Vezme koně za uzdu, když si uvědomí další věc. „Sedlo!“

Wilkovi spadne brada na zem. Nepředpokládal, že si vzpomene na tak podružnou věc, ale to by nebyl Kamiński! „Okrádáš mě, Kamiński, to nejde!“ klesne na kolena. „Mám děti, ženu, bereš mi živobytí!“

„Hned! Nebo…“

„Dobrá, dobrá. Jen proto, že jsi to ty a že chovám úctu k vaší rodině. Jak se má vzácný pan Cziechanowski? Ještě se neupil?“

Pan Jan se k němu nakloní. „Stále nezapomněl na toho ryzáka…“ Sice si z toho strýček už dávno dělá legraci a dává to k dobru u poháru vína, ale je dobré ho trochu postrašit.

„Oh, jasně. Tak někdy.“ Přinese zezadu mohutné sedlo, pod kterým se prohýbá. Sienawski, který ničemu nerozumí, čeká, až koně osedlají. Když je osedlán, vyrazí.

„Sbohem, pane Kamiński!“

„Sbohem, Wilku.“

„Nechť tě čert sebere do pekla,“ dodá Wilk, když vidí, že jsou hodný kus cesty od něho. Z kšeftu není nic, ale čím nahradí toho koně? Peníze už inkasoval!

„Bílá klisna?“ optá se tázavě Sienawski. „Máš, pane Jane, zajímavé přátele.“

Ten po něm střelí pohledem. „Jen známí, nic víc. Ta klisna byla velmi vzácná a řekněme, že si na ní někdo velmi zakládal. Wilk ji získal dost nečestným způsobem.“ Už ale neřekne, že Wilkovi klisnu sebral a sám si ji nechal. Ani Wilk vlastně netuší, kde skončila. Ovšem jméno poznaňského biskupa je dost velkým strašákem ještě teď. Později ji výhodně prodal tomu samému biskupovi, který byl vděčný, že ji našel. Jeho báchorku o koupi klisny od cikánů spolkl jako husu o nedělním obědě.

„Aha.“ Dál se raději nevyptává. Už dávno poznal, že ke koním má dost zvláštní přístup. Jedou k táboru, který je rozložen u jedné vesnice.

„Pac dorazil?“ optá se hned zkraje stráže.

„Ano.“

„A co Wilczopolski?“

„Ne, pane.“

„Dobře, jen ať se projde. Má si pamatovat, že… Cože?“ otočí se, jak zaslechne skřípot vozu. V tu chvíli zaslechnou i zvučný baryton, jak zpívá ne zrovna nábožnou píseň. Janovi ihned dojde, že Wilczopolski se nenamáhal jít pěšky, zkonfiskoval u někoho vůz a koně, protože normální kůň by pod ním padl, a nechal se do tábora dovézt.

„Já ho zabiju!“

„No tak, klid,“ snaží se ho Jan uklidnit.

Najednou se Wojciech začne smát. „Pojď do mého stanu,“ nabídne mu. Kamiński zamžiká, ale jde za Wojciechem. Ještě zaslechnou, jak Wilczopolski opilecky volá na pacholka, aby ho odvedl do stanu.

„Můžeš jít, Wladko.“

„Ano, pane. Nepotřebujete nic?“ Sklouzne pohledem na pana Kamińskieho.

„Ne, běž už.“ Zůstanou sami. „Mám raději stan než bydlet v nějaké chalupě,“ podotkne. U stolku z ebenového dřeva stříbrem vykládaného nalije do stříbrného poháru víno. Podá mu ho. Jan se kolem sebe rozhlédne. Menší palác to je. Zem je vystlaná koberci z Arménie, stolky, karafa, v koutě zbroj. Lůžko je pokryté hebkými kožešinami. Přitahuje jeho pohled jako můra světlo. Wojciech odloží pohár s vínem a přistoupí k němu. Obejme ho, ale pak zhasne světlo.

„Jednou bych tě chtěl tě milovat ve světle,“ řekne Jan, když se pokládá na lůžko.

„Jednou určitě ano. Chceš to?“

Jan neví, o čem mluví. „O čem mluvíš?“

„O tom vstoupit do naší korouhve.“

„Určitě. Proč bych tu jinak byl?“ Sevře svalnatá záda, až mu zbělají prsty. „Vejdi do mě,“ zašeptá. Nemůže se dočkat další noci. Wojciech se nedá dlouho prosit. Mazlí se s ním, aby byl na to připravený. V duchu si jen posteskne, že není připravený, ale když do něj pronikne, tak se mu vše vykouří z hlavy. Vykřikne.

„Doufám, že nás nikdo neslyšel.“

„A co?“

„Ještě si pomyslí, že mě tu vraždíš.“ Lehne si vedle něj, ale pak se na něj podívá, na vztyčený úd. Vezme ho do svých úst. Saje ho, líže, až si Jan pomyslí, že ztratí rozum. Sevře rty, když vyvrcholí. Pak leží na kožešinovém lůžku. Snaží se ve tmě rozluštit jeho výraz, ale nejde mu to. Co si o tom všem myslí? Co by měl teď udělat? Nejspíš odejít. Posadí se, najednou z toho všeho rozpačitý.

Ani Wojciech nic neříká, jen ho sleduje. „Lituješ toho?“

„Ne!“ řekne prudce. Začne se oblékat. „Budu muset jít.“

„Jsem rád, že toho nelituješ,“ pronese naplno.

„Nikdy nebudu,“ řekne prudce. Nebýt toho, nebyl by tu. „Zítra přijedu.“

„Rovnou na exekuci.“

„Cože?“

„Vymácháme v řece Paca za svévol. Tebe,“ ušklíbne se přitom, „nemůžeme, ale jakmile vstoupíš do korouhve, budeš mě muset na slovo poslechnout.“

„Ouvej!“ není zrovna typ, co poslouchá. Pak se usměje. „Ve všem?“

„Možná ne. Sice se o nás vypráví všelicos, ale určitá disciplína tu být musí. Nejspíš s ním vymáchám Wilczopolskieho, aby mu nebylo smutno.“

„Jsi kruťas.“

„Opravdu?“ Wojciech k němu přistoupí, přitáhne si jeho hlavu a začne ho líbat.

„Beru to zpět.“

Wojciech se rozesměje na celé kolo. „Pojď. Zítra nás čeká nějaké cvičení, za tři dny v Tarnowských Górach přehlídka, ze které půjdeme rovnou do pole.“ Podívá se na něj.

„Zvládnu to.“

„Já vím.“ Poprvé uvažuje, že by někdo, na kom mu záleží, byl zraněn, ale brzy to pustí z hlavy. Dívá se za ním, jak odjíždí. Jde nazpět do stanu. Lehne si a nasaje vůni jejich milování. Proč tu vlastně je? Kvůli válce? Kvůli němu? Bylo by to hezké.

Ráno ho vzbudí Wladko, který vejde dovnitř se snídaní. „Všichni se dohadují, co uděláte s urozeným panem Pacem.“ Vymáchat ve vodě tak vysoko postaveného šlechtice není jen tak a rozhodně si to nikdo nenechá ujít.

„Co si myslíš ty, Wladko?“

„Vojna je tvrdá, pane, a v boji neuposlechnout rozkaz…,“ nedořekne.

„Máš pravdu. Tak jdeme!“ Slavnostně se obleče. Všichni rytíři jsou shromáždění v hloučcích. Jakmile se objeví, tak ztichnou. Vepředu stojí provinilý Paco a s ním Wilczopolski, kterému se k ránu rozleželo, co udělal. Když ráno našel svého Orszaka před stanem, tak se rozbrečel. Bil se do prsou a přísahal při Bohu a Panně Marii, že už nikdy nebude pít. Objímal jeho obrovská kopyta. Někteří už věděli, co se stalo, tak si ho kvůli tomu dobírali.

„Včera se stala nepříjemná věc. Když jsem dal volno, něco jsem řekl, ale není to jen můj rozkaz, ale i ostatních velitelů korouhví, ale hlavně našeho nejmilostivějšího krále Jana III. Je přísný zákaz jakýchkoliv soubojů. Máte šavlovat tureckou kůži, ne polskou!“ zahřmí. „Nebýt mne, tak jste nejspíš v královském vězení a čekáte na soud za porušení nejjasnějších příkazů. Co na to můžete říct?“

„Přiznávám se!“ řekne rovnou Paco. Sienawski se v duchu usměje. Přesně to čekal.

„Pak jistě víš, jaký je trest!“

„Ano!“ rozeběhne se a skočí do blízké říčky. Ostatní zavyjí smíchem i radami, jak se neutopit a chytit si oběd.

„Wilczopolski…,“ ten se na něj ublíženě podívá, ale potom do té říčky skočí taky. Najednou je tam půlka tábora a máchá se jako děti. Wojciech zavrtí hlavou. Opravdu; v boji jsou strašní, ale co se týče mimo boje… jako děti.

„Pane Sienawski, je tu…,“ pacholek nedořekne, když se Wojciech otočí. Oči se mu rozzáří, když spatří Kamińskieho družinu. I ostatní si ho všimnou a začínají vylézat z vody. To, že na nich drahé oděvy a kožešiny zplihle visí, je jim jedno.

„Hej, Sienawski, kdo je to?“

„Pan Kamiński se k nám dneska připojí.“

„Co tak najednou?!“

„Vítejte! Ale to si ho musíme vyzkoušet!“ ozve se Paco. Vytasí šavli, pak ji odhodí a natáhne ruku po jiné. Někdo mu ji podá. Všichni se napjatě dívají po svém veliteli. Ten se zazubí, protože si vzpomene, jak dopadl.

„Proč ne! Pane Kamiński?“

Ale ten už je dole. Vytasí šavli a postaví se. Pacovi zajiskří oči. I ostatní se nemohou dočkat a vznikají sázky. Paco je výborný šermíř, v korouhvi nejlepší. Jsou zvědaví na nováčka, který se k nim připojil tak pozdě. Po chvilce se ozvou přidušené výkřiky, pak vítězné, až nastane halas, přestože oba dva šermují jak o život. Dlouho je boj vyrovnaný, ale všichni vidí, že Kamiński je o dost velký chlup lepší. Nakonec Pacova šavle letí mimo kruh a zrovna Wilczopolski se jí sotva uhne.

„Vítej, mezi námi pane. Kdo tě učil fechtovat?“

„Strýčci,“ odvětí.

„Bože, to jsou koně!“ ozve se výkřik a všichni se nahrnou k vozům. Hned po šavli je kůň nejdůležitější věcí pro vojáka. Nadšená slova obdivu letí po táboře. Ptají se, odkud pocházejí, jak se jmenují, a pan Jan ochotně odpovídá. Wojciech je rád, že ho tak snadno přijali. Nic je nedovede nadchnout tolik jako pořádný boj a kůň. Výkřiky údivu jim zamrznou, když se dozvědí, že většina je z jeho vlastního chovu.

„Tak dost, začneme nacvičovat. Potřebuji tady našeho nového druha připravit aspoň na přehlídku.“

„Rozbijte mi stan,“ poručí svým pacholkům. „Jaroslawe, dohlédni na to.“

„Ano, pane.“ Tři mlčenlivé postavy v kožešinách vzbuzují rozpaky, ale nakonec je nechají být.

„Paco, Wilczopolski, Orszański, vezměte koně a proženeme pana Kamińskieho.“

„Za tu porážku to rád udělám!“ zazubí se Paco. Než by stačili odříkat večerní modlitbu, jsou koně připravení.

„Mám toho dost!“ řekne mu večer u vína Kamiński. I ostatní vycítili, že jsou s velitelem staří známí, a snad proto ho tak snadno přijali. Hostina na přivítání nového druha právě skončila, ale oni ještě sedí ve stanu osvětleném svíčkou.

„Musím přiznat, že máš skvělé koně, ale dalo se to čekat, a jsi výborný jezdec. Jako by ses na něm narodil.“

„To mí strýčci taky říkali, ale moje matka na koni jezdila ještě lépe. Pocházela z Uher.“

„Pak tomu rozumím. Vychovávala tě?“

„Ano. Otec zahynul ve válce,“ víc nic neřekne a Wojciech se neptá. „Během přesunu se budeš muset naučit zacházet s kopím.“ Svraští čelo. „Není to snadné.“

„Já vím. Co jsem si nadrobil, to si sním.“ Dopije na jeden ráz víno. Pohár odloží na ebenový stolek. „Půjdu do svého stanu.“ 

Wojciech přikývne. Respektuje jeho přání, ale doufal, že by tu mohl zůstat, ale je pravdou, že Paco a ostatní jemu i jeho koním dali zabrat, a tak celý den prakticky neslezl ze sedla a zkoušeli manévry. Viděl, že jsou nadšení jeho jezdeckým uměním, ale hlavně koňmi. Paco mu řekl, že v bitvě s ním nebude problém. Je rád, protože měl trochu pochybnosti o tom, jak se přizpůsobí. Přece jen se přidal na poslední chvíli a nejdůležitější je vždy soulad zvířat i lidí jako celku. Trochu mu to dělá starosti, ale zvítězí. Když si pomyslí, že celá Evropa bude na ně upírat zraky… Nemohou si dovolit prohrát.

„Pane…“

„Půjdu spát, Wladko.“ Nechá se svléknout a uloží se do postele. Jakmile si lehne, usne. Druhý den ráno je rušno. Přehlídka se odložila, za což jsou vděční, protože tam i tak přijedou na poslední chvíli. Všichni už balili včera, ale dneska vyrazí na shromáždiště. Taková družina nejede příliš rychle a musí mít dost času se tam dostat. Povídá se, že královská družina už vyrazila. Nanejvýš nechají pacholky vzadu a vyrazí napřed, kdyby se něco pokazilo.

Ráno vstane, nasnídá se. Hned po tom vše zabalí, aby mohli časně vyrazit, ale i tak jim to trvá dlouho. Wojciech odhaduje, že přece jen budou muset nechat vozy za sebou a dojet na přehlídku sami. Nakonec za mlčenlivého souhlasu jedou i za noci, jen cestu osvětlují kafarky. Už ráno dorazí na shromáždění vojsk. Všude jsou vozy, koně, stany, kočáry vysokých hodnostářů, stejně jako usmívajících dvorních dam, které vykukují zpoza záclonek. Některé odvážnější zamávají vyšívanými kapesníčky.

Na přilbách, dělech, mušketách, kyrysech i přilbicích se odráží sluneční světlo a způsobuje mohutné záblesky vojska, které se tu sebralo. Prapory, praporky hrají ve svěžím dnu a mísí se s hlukem bubnů, janičárských kapel a ržaním koní. Všichni mají povznesenou náladu, protože tak mohutné vojsko už dlouho nespatřili. Každý je pln důvěry v krále i sílu vojska.

Nakonec vozy sjedou na stranu a královské kočáry jsou na mírné vyvýšenině, aby dámy i církevní hodnostáři lépe viděli. Král je zde taky, aby ho bylo dobře vidět. Na defilé jsou upřeny i oči zahraničních hostů, kteří se tomu mumraji podivují.

Nejdřív se převalí se skřípáním dělostřelectvo Martina Kackého. Za ním jdou pěší regimenty s mušketami na ramenou, vedené důstojníky se šavlemi a krátkými pistolemi. Seřazení do čtyřhranů se podobají chodícím pevnostem, které před několika léty zpustošily Polsko. Kdykoliv vojáci projdou kolem královny nebo krále, spustí ohlušující hřmot a vztyčí praporce na znamení úcty.

Mezi nimi nejhonosnější kašubský regiment vybraný z pěkných urostlých mužů, v jejichž rukou muškety vypadají jako dětské sukovice, tak lehko s nimi pohybují.

Hned za nimi ujíždějí korouhve lehkého polského jezdectva, které někteří přezdívají hipokentauři, protože s koňmi vypadají jako srostlí. Svého času pokonali jak švédské, tak Lutherovy pluky a zpustošili Německo. Valí se za rachotu píšťal, bubnů a polnic. Pozdraví krále s královnou vytyčenými obnaženými šavlemi, na které svítí slunce. Vyrazí vpřed drobným klusem, zrychlí, v mžiku se otočí a zastaví se jako jeden muž na stejném místě. Cizinci úžasem vykřikují, zvláště ti, kteří ještě polskou jízdu neviděli.

A za nimi dragouni barevní jako kvítí a každá korouhev má svoji uniformu. Jejich velitelem je pan de Maligny, bratr královny.

Po nich jdou na řadu husaři, na které všichni s netrpělivostí čekají. Postupují klidně, jak se na vznešené pluky patří. Kopí s praporci nad nimi ční jako les a vytváří barevný rej. Koně větší než ostatní vyvolávají údiv, stejně jako ocelové pancíře posázené zlatem, ale hlavně křídla, jejichž péra šumí za příjemného vánku. To vše působí tak vznešeným dojmem, že všichni na ně tiše hledí. Každého bezděčně napadne, že tohle je síla, která Turky smete z povrchu. Zašlape je, rozdupe, roznese do čtyř světových stran, že už nikdy nevstanou, aby napadli křesťanské země.

Jako první jede s leopardí kožešinou přehozenou přes zlatem tepaný krunýř pan Wojciech. Za ním v čtvrté řadě vedle Paca, který jinak nedal, než že na něj dohlídne, jede pan Kamiński. Nedívá se na krále nebo na královské vozy, ale na Wojciecha. I jeho se zmocnila obrovská radost v tom davu, kdy jede vedle ostatních do bitvy. Uvědomí si, že s ním chce být a nejen ho chránit, ale za něj bojovat. Usměje se a kůň si odfrkne, což se považuje za dobré znamení.

Když projdou a další korouhve za nimi, vyrazí k Vídni, kde je čeká boj. Dva měsíce se přepravují k cíli a na nic moc nezbude čas. Jsou rádi, když usnou na voze. Přesto i v očekávání, jak dopadne bitva, se najdou momenty, kdy se dá cvičit, vyprávět nebo být spolu. Často spolu jezdí vedle sebe. Povídají si o všem možném, a i když spolu nespí, utužuje to jejich vztah.

Nakonec se setkají s ostatními armádami na pláních Tulln. Wojciech i ostatními vyrazí na koních, aby si prohlédli ležení složené z polských, německých a rakouských vojsk.

„Je nás dost. Litevci jsou jako vždy dost pomalí, přijedou později. Zítra se prý přepravíme přes řeku. My půjdeme s naším králem a Němci mají dotírat na Turky.

„Plán hodný velkého vojevůdce. Jsem na ně zvědavý,“ pronese Jan.

„Psi.“

„Máš pravdu, ale je jich slušně, podle odhadu na sto čtyřicet tisíc.“

„Opravdu?“ optá se Sienawski pana Ostrzańskieho.

„Aspoň to povídali ti, co odtamtud zrovna přijeli. Nás je tak šedesát pět tisíc. Mám na to oko.“ Otočí se k polsko-litevskému ležení. Dál jsou habsburské jednotky, ale vojsko vede jejich nejmilostivější panovník, Jan III. Sobieski. Uvědomují si, že jsou na ně upřeny pohledy celého křesťanství a jen na nich záleží, zda Evropu ovládnou nevěřící.

„Vyhrajeme!“

„K Boží slávě. Zítra má být velkolepá mše.“

„I samotný král se jí zúčastní a potom pojedeme do pole!“

„Do pole! Na Turky! Sláva!“ zní odevšad.

„Tak co, Jane?“

Ten přimhouří oči a zasměje se, až se objeví bílé zuby. V tu chvílí vypadá jako vlk. „Prý mají pěkné koně!“ odsekne.

Wojciech se na něj udiveně podívá, pak zakroutí hlavou, ale Jan otočí koně a jede k ležení, aby zkusil usnout, než vyrazí do bitvy, protože nikdo neví, jak dlouho bude trvat.

Wojciech se zadívá směrem k Vídni. Doufá, že do jejich příjezdu vydrží, ale co slyšel, tak je silně opevněná a má vynikající dělostřelectvo i silnou posádku, ale za tu dobu, co je obléhají, musí být vyčerpaní. To je nejhorší stav k vydání města.

„Jsi zamlklý, Sienawski,“ prohodí Pac.

„Přemýšlím, zda Vídeň ví, že je pomoc na cestě. Kdyby Turci získali město a opevnili se v něm…“

„K tomu nedojde!“

„Nesmí. A pak náš král navštívil před cestou Jasnou horu pro požehnání. Pojedeme.“ Vyrazí nazpět k táboru, dobře věda, že v příštích dnech se rozhodne o osudu Evropy.

Celé dva dny se přepravují přes řeku k Vídni. Polská jízda vyrazí s králem k Vídeňskému lesu, což jim zabere další dva dny, kdy prakticky nespí a koně krmí ječmenem s vínem, aby vydrželi tempo.

„Kolikátého je?“ optá se zpocený Jan. Přestože je podzim, být celé dva dny v železné zbroji není legrace. Zkontroluje pistole v brašnách, zda se neztratily, ale jsou na místě. „Ztrácím přehled.“

„Dvanáctého září,“ odpoví Wojciech. Dokrmí koně a klekne si, načež to udělají i ostatní. Začnou se modlit. „Na koně! Vivat králi, vivat!“ Všichni nasednou na koně a dál se prodírají Vídeňským lesem ke svému cíli.

Jan přemýšlí, zda to jeho Szczurek zvládne, ale je to dobrý kůň a celou cestu zvládl snadno. Je rychlý, klidný. Taky je zvědavý na vlčí bratry, kteří se přidali k lehké jízdě, která má zaútočit na tábor z jiné strany. Dal jim příkazy, co mají dělat, tak je snad splní. Rád by svůj chov oživil pár pěknými koňmi.

Už se přehoupne poledne, když vyjdou na kraj lesa, kde se spěšně formují turecké oddíly. Král přikazuje dělostřelectvu vyčistit vinice od janičářů a později pěchotě pana Zbrożka, aby uvolnila cestu jízdě, což se jí po několikahodinovém boji podaří. Král vysílá husarskou korouhev na průzkum, zda tam nejsou vlčí jámy, či jiné překážky, které by bránily jízdě v útoku. Korouhev pod velením poručíka Zbierzchowskieho projede se značnými ztrátami, ale taky zjistí, že terén je vhodný pro jízdní útok.

„Wojciechu, kdy to začne?”

„Hned to bude, neboj se.” Sotva to dořekne, zazní bubny, polnice a oni se s ostatními hnou proti Turkům. Napřažená kopí s praporci, které na nich vlají, děsí nepřítele. Všech se po dlouhém únavném pochodu a ještě delším čekání zmocní vzrušení. Oči září, rty jsou otevřené do výkřiku, kopí skloněná a připravená zaútočit. I na koně se přenese vzrušení jezdců a jejich kopyta buší do země, až se otřásá. Dunivý zvuk dolehne až k hradbám Vídně.

Nejdříve běží volně vedle sebe, aby se vzápětí semkli do jednoho mocného celku, kdy jedou koleno na koleně. Zazní píšťaly a oni se rozletí jako hejno sokolů. Objeví se obláčky dýmu z tureckých mušket, ale neuškodí jim příliš, a opět zazní píšťaly, které jim nařizuji se semknout do neprodyšného útvaru. Koně vedle sebe běží tak blízko, že není skoro poznat, který je který. Kopyta koní duní do země jako jedna velká šelma. Nikdo nepochybuje, že oni jsou pánem na bitevním poli. Tataři při pohledu na ně odhazují muškety a utíkají.  

Nejdřív smetou Tatary, kteří upadnou do zmatku nad vzhledem nepřítele i nemožností zasáhnout jezdce nebo koně. Pak smetou jako mořská vlna spahisi a nakonec janičáry, kteří celou dobu dusili Vídeň.

Pan Jan v zajetí bitvy bojuje, jak nejlépe umí, aniž si čehokoliv všímá. Zlomené kopí, kterým krátce bojoval, už dávno odhodil, vystřelil dvakrát i z pistole, když došlo na šavle. Najednou se mu oči rozšíří, zavyje a pustí se za černým koněm, na kterém sedí nějaký nevěřící pes. Netuší, kdo to je, ale kůň musí být jeho bez ohledu na to, kdo to je. Do potyčky zatáhne i své druhy, kteří jsou vedle něj.

Střetne se s jezdcem. Ani si neuvědomí tvář, když ho z koně pošle dolů. Koně chytí za uzdu, když si uvědomí, že by měl jít ještě dál bojovat. Jenže co s ním? Přece ho tu nenechá, a tak ho připoutá k sedlu jako vzácnou trofej a rozjede se do další bitvy. Ale to už je útok zastaven, protože se dosáhlo hlavního cíle, a to vídeňských bran.

Wojciech začne hledat Jana. Zbrocen krví se pátravě dívá, zda uvidí nápadného ryzáka, ale nikde ho nevidí. Padl snad? Pak ho uvidí, jak cválá k jejich korouhvi… Vytřeští oči, když spatří u sedla připoutaného skvostného černého koně.

„Wojciechu, podívej se, co mám! Není nádherný?!” pronese ke svému příteli pyšně. „Sám jsem ho dobyl, ale raději jsem ho vzal s sebou. Co kdyby se mu něco stalo?”

Wojciechovi se uleví, ale pak ho popadne zlost. „Víš, jak jsem se bál?”

„Promiň,“ omluví se, ale příliš kajícně to nezní, „ale bitvy jsou pro koně nebezpečné!”

Wojciech se začne smát. „Hej, jdeme se podívat, co tam zůstalo, aby nám to někdo nerozebral!” Celá husarská korouhev se hne kupředu. Pan Jan neustále pokukuje po svém novém černém koni. Je blažený bez sebe, protože po tomhle koni se nikdo shánět nebude. Jeho vlastní kořist, a to ještě bratrům přikázal, ať přivedou, co mohou. Ano, takového aby hledal v celém Polsku se svíčkou a nenašel ho. Ovšem nejlepší kořist je někde jinde. Zadívá se na Wojciecha. V tu chvílí se za ním otočí i Wojciech. Jan pobídne koně a zařadí se vedle něj. Oba dva koně sladí klus, jako by byli jedním.

„Jane, co tamten kůň?” ukáže na pěkného hnědáka, který kolem nich proběhne bez sedla.

Odfrknutí. „Budu tě muset naučit, co je kůň a kůň, ale věřím, že teď, když jsme vyhráli k Boží slávě, na to budeme mít dost času.” Natáhne ruku a dotkne se jeho ruky. Wojciech přikývne. Má pravdu, času teď bude dost i s poznáváním. To, co se zrodilo ve válce, přece nemůže v míru zaniknout.

 

KONEC

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (7 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (8 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!