• Amater
Stylromantika
Datum publikace26. 6. 2017
Počet zobrazení1073×
Hodnocení3.45
Počet komentářů4

Je brzké jaro, plné bláta z tajícího sněhu, když bratr Ignacius doprovází karavanu zbožných poutníků. Ignacius patří k řádu bojovných mnichů, který chrání poutníky putující na svatá místa. Mnich nepředpokládá, že na skupinu někdo zaútočí, protože na rozdíl od menších karavan je doprovází dobře ozbrojená družina.
Rytíř jede v čele skupiny na věrném šedákovi. Za ta léta, co ho má, si na sebe zvykli a znají své vrtochy. Muž pečlivě sleduje své okolí. Nechce zanedbat ani tu sebenepatrnější maličkost, která může být znamením, že něco je v nepořádku. Přes kroužkovou košili má přehozený šedý plášť s kapucí stáhnutou do čela, aby ho neoslňovaly první sluneční paprsky, které se začínají objevovat nad horizontem… Položí ruku v rukavici na hlavici svého meče. Je to uklidňující dotek, který mu přináší pocit bezpečí. Po vysvěcení dostali všichni bratři stejný meč, ať se vydal na cestu s karavanou nebo zůstal doma.
Za to, že mohou vládnout mečem, musí Řád chránit poutníky. Každému rytíři Řádu se dostalo odpuštění hříchu nezabiješ. Nerad zabíjí, ale dobře si uvědomuje, že na světě je zlo.
V ranním šeru, kdy mrazík vytváří kotouče páry od lidských i zvířecích úst, v tu chvíli mezi přechodem noci a dne, na karavanu zaútočí bandité. Tiše a divoce jako Tataři, o kterých slyšel, že prý při útoku ani nehlesnou.
Jednou by chtěl putovat tak daleko…
Vytasí meč, kapuce šedého pláště se mu při prudkém pohybu sveze z hlavy pokryté kroužkovou kuklou. S výkřikem pobídne koně směrem k lupičům. Za sebou slyší povely strážců karavany. Švihne mečem proti nejbližšímu muži. Tělo se jako hadrová panenka zhroutí na rozmočenou zem. V duchu se pokřižuje za duši lapky, ale nepřestává útočit. Stehny pevně svírá svého koně. Šedák, kterého nikdy nepojmenoval, se točí kolem vlastní osy. Jako správně vycvičený válečný kůň kolem sebe kope a kouše. Ignacius se snaží prosekat si cestu, ale je to dobře vyzbrojená tlupa banditů. Koutkem oka zaregistruje, že se rozdělili, jeho izolovali a další zaútočili na karavanu. Uvědomují si vůbec, že je to posvátná karavana, která ne-veze nic než poutníky ke svatému místu? Ne, jim je to jedno. Možná to způsobil hlad, který teď na jaře vládne a nutí lidi jíst kořínky.
Další sek a další, ale ruka neumdlévá, když rozdává jednu ránu za druhou. Někdo ho chytí za botu a on ho odkopne. Zavrávorá, ale na koni se udrží. Pobídnutím Šedáka se mohutným skokem dostane ze sevření. Přitáhne uzdu, až kůň přisedne na zadek, a obrátí ho. Šedák vypoulí oči, zdvihne hlavu, otočí se a vrhne se zpět do boje. Uleví se mu, že útok banditů není už tak zuřivý jako na začátku, jako by si uvědomili, že je to beznadějné. Zřejmě se taky konečně ostatní strážci vzpamatovali a zaútočili. Jejich pokřik k ně-mu doléhá z dálky. Snaží se i nadále nepustit bandity ke karavaně, kterou dostal za úkol chránit.
„Zpět!“ Zaslechne mohutný hlas, blíž než by čekal. Uvědomí si, že se bandité stahují. Od karavany k němu dolétne vítězoslavný křik strážných. Obhlédne bojiště, pak se zadívá za prchajícími bandity. Mohl by je pronásledovat, ale obrátí se a Šedák drobným, skoro tanečním krokem kluše k lidem z výpravy. Opět se mu podařilo ochránit nevinné poutníky, kteří jen chtějí navštívit posvátné místo. Je na to hrdý. Na zpáteční cestě zlomí dřík šípu, který mu uvízl ve zbroji.
„Bratře Ignacie, děkujeme. Bez vás… Jste zraněný!“
„Jen šíp. Potřebuje to ošetřit. Asi jsem ztratil…,“ usměje se a sveze se z koně. „Jsem po té ráně trochu sláb.“ Pochmurně si pomyslí, kdo na něho střílel, protože bandité neměli luky a tenhle je šíp z karavany, už jen kvůli kvalitě i tomu, že dokázal prorazit zbroj. Úmysl, nebo se některý ze strážných netrefil? Jedna ze starších žen v modrém cestovním plášti a umně stočeném závoji mu pomáhá sundat plášť, tmavohnědý silný kabátec a nakonec kroužkovou košili. Dává pozor, aby mu nezpůsobila ještě větší bolest, ale i tak se Ignaciovi tmí bolestí před očima. Zůstane jen v prošívanici. V duchu nadává na šíp i na nemotoru, který to způsobil.
Na krku mu visí jednoduchý stříbrný kříž s červeným kamenem uprostřed. Má ho tak dlouho, že už ho skoro nevnímá, ale mnohé oko na něm zůstane viset. Lačně, podezřívavě i odmítavě. Snad každý už něco zaslechl o kříži Řádu, a i když historky se různí, všechny se shodují, že je neobvyklý.
„Hned vás ošetřím, bratře Ignacie. Nevím, co bychom si bez vás počali. Děkujeme.“ Někdo mu podá pálenku, ale on odmítne. Jako mnich má zakázáno pít cokoliv jiného než vodu a víno při obřadu. Zatne zuby do kousku dřeva, které mu podala žena, a protlačí násadu šípu skrz ruku. Před očima mu proběhnou žluté a fialové kruhy, ale nevykřikne, jen sebou trhne. Houfem mužů proběhne uznalé zamručení. Nejvíc se cení statečnost, i když podle něho je to hloupost. Vydechne, vděčný, že to má za sebou, přestože by nejraději bolestí zařval. Je rád, že neomdlel. Nad ránou si utáhne kus hadru. Krev skoro okamžitě přestává téci, ale rána mu pulzuje jako živá. Ví, že nemůže mít ruku nad ránou utaženou příliš dlouho. Vzpomene si na bratra Jeremyho, který je vyučoval léčitelství.
Žena přinese připravený hojivý obklad, ale bratr Ignacius zakroutí hlavou a snaží se usmát. „Jen chleba, víc nepotřebuji.“ Opět si vzpomene na Jeremyho rázné nařízení, provázené pohlavkem, že je lepší, když rána zůstane čistá. Když se optal proč, dostal další pohlavek s odvoláním na velkého Ibn Síná. Dál se neptal. Žena nadzvedne v údivu obočí. Usměje se. Co by asi řekla bratru Jeremymu? „A kus čistého plátna, prosím.“ Ostatní odcházejí zjistit škody, jen on sedí opřený o vůz, pod sebou šedý plášť. Dívá se na ránu a doufá, že to přinese brzy. Chybí pavučina, ale teď tady žádná není. Bude muset stačit pouze chleba.
„Tady, bratře Ignacie.“ Žena mu podává chleba. Algernon, vůdce karavany, se na něj pochvalně usměje, ale spěchá dozadu k vozům, aby zkontroloval případné škody.
„Děkuji. Rozdrobte ho a spojte slinami, pak mi to přitiskněte na ránu a pevně uvažte.“ Ignacius pozorně sleduje, jak provádí jeho pokyny. V Řádu se kromě mávání mečem museli naučit ošetřovat si rány. Bratři příliš nebrali v úvahu, co bradýři a lazebníci zrovna doporučovali, a spoléhali se hlavně na bylinky. Jenže svoje už vypotřeboval a není si jistý, zda je lidé v karavaně mají. Potřeboval by najít nějaký klášter, ve kterém by se mohl zásobit.
Podívá se do tváře ženy, která ho ošetřuje. Je vdaná, uvědomí si podle ozdobné plachetky na její hlavě. Taky zámožná, všimne si kvalitního plátna a silného podšitého pláště s kapucí. Žena bohatého obchodníka nebo méně urozeného muže.
„Děkuji vám, paní,“ osloví ji zdvořile a prohlédne si prošívanici s dírou, kde před chvílí trčel šíp. Ta už skomírá častým nošením a bude muset počkat, než se dostane do města. Do té doby na novou nebo aspoň spravenou může zapomenout.
„My děkujeme za naše životy. Vedl jste si hrdinsky. Budeme o vás všude vyprávět. Zachránil jste nejen nás, ale i majetek.“ Vezme zbytky plátna a jde k vozu, ze kterého vykukuje roztomilý obličej s ďolíčky ve tvářích a síťkou ve vlasech.
„Kdo je to?“ Otočí se na vůdce karavany, který se k němu posadí.
„Jsou z Nitry. Paní Cecilie je ženou zámožného pláteníka Guéreta. Ta druhá je její neteř Gwenn. Roztomilá a prý má velké věno, ale taková pro nás není. Zajímalo by mě, odkud ti banditi jsou, že si dovolují útočit tak blízko města. No, náš problém to není. Ty a tvůj šedák jste si vedli skvěle. Dík.“ Zvedne se a odejde ke svému koni.
Ignacius se zvědavě podívá na Algernona. Už spolu putovali několikrát, ale kromě jména o něm nic neví. Jenže o kom se ví všechno? Přejde k šedákovi, kterého poplácá po krku. Prohlédne ho, zda není zraněn, a hlavně kopyta, přestože ho rána na paži bolí, jenže rytíř bez koně je jako ryba bez vody.
„Dobře sis vedl, Šedáku,“ pochválí ho. Kdysi uvažoval o vhodném jménu, nakonec zůstalo u Šedáka. Popravdě, nemyslel si, že mu tak dlouho vydrží, když si ho vybíral jako hříbě ze stáda. Koně jsou drazí, v bitvách snadno zranitelní a on prošel mnoha šarvátkami. Opatrně se vyšvihne na mohutného koně a zasykne, jak ho paže zabolí. V duchu zaprosí, aby je nikdo nepřepadl, protože s tou zraněnou rukou by byl stejně k ničemu.
„Plášť, pane!“
Ignacius stočí šedé oči k malému klučinovi, který se táhne s pláštěm. „Děkuji. Jak se jmenuješ?“ optá se a opatrně převezme svůj plášť.
Klučina se usměje úsměvem bez dvou předních zubů: „Chapin, pane! Byl jste úžasný! Chtěl bych umět bojovat tak jako vy,“ vyhrkne odvážně. Obdivně zírá na mohutného koně a zbraně.
„Jednou se ti to určitě splní!“ Pohladí ho po vlasech. Sklepe listí i hlínu z pláště a přehodí ho přes sebe. Rána bolí, ale není to na umření. Dnes už určitě nezaútočí a jsou nedaleko města s klášterem a chrámem, ve kterém si může odpočinout. Vítán tam nebude, tolerován ano.
Povzdechne si nad tím neřešitelným problémem, který provází Řád už od založení. Jejich služby jsou vítány, jen málokde je přivítají s otevřenou náručí. Vyhýbají se jim, jako by dělali něco špatného, jenže jejich Řád existuje už velmi dlouho a je stejně zbožný jako všechny ostatní. Dodržují všechna přikázání a možná i důsledněji než jiné řády. Už dávno si všiml, že morálka se uvolnila.
Přestože v myšlenkách dlí u Řádu a jeho vztahu k světu, ostřížím zrakem sleduje obzor a hledá jakoukoliv nápovědu, co se před ním děje. Ptáci, výkřik, cokoliv, ale cesta pokračuje tak klidně, jako ráno začala. Zanedlouho jsou vidět hradby a kostelní věže. Z dálky slyší zvony, které ohlašují poledne. Otočí se ke karavaně, ve které kromě něho a pár lidí, kteří si za to mohli spíš vlastní nešikovností, nebyl nikdo zraněn. Cítí úlevný výdech všech přítomných. Zase jedna pouť, která skončila šťastně, přestože cesty po Evropě jsou nebezpečné. A teď na jaře dvojnásob.
Ignacius pobídne koně k bráně. Už zdálky zahlédne silnou stráž s meči, na hradbách dokonce lučištníky, město je významné svým obchodem, ale taky je vyhlášeným poutním místem s ostatky svaté Kateřiny. Představitelé města s mistry cechů si mohou dovolit silnou posádku, která hlídá jejich spánek. A také předvádí blahobyt města.
„Stát!“ zavelí mu vojáci připravení k boji.
Ignacius si koutkem oka všimne luků vykukujících ze střílen. V duchu pochvalně přikývne. Jejich velitel je obezřetný muž. „Jsme karavana z Tours a já jsem bratr Ignacius. Doprovázím karavanu na svaté pouti. Po cestě nás napadla silná tlupa banditů. Nečekali jsme to, ale poradili jsme si.“ Ignacius vytáhne glejt a rozbalí ho. Pochybuje, že stráž umí číst, i když kdo ví.
Kapitán vezme pergamen z ruky a zběžně ho prohlédne. Známá pečeť mu úplně postačí. „V pořádku. Máte štěstí. Předevčírem jedna menší obchodní výprava nedorazila. Když jsme zahlédli kouř, našli jsme už jen zuhelnatělé zbytky po vozech,“ vypráví, zatímco podává glejt jezdci na krásném šedákovi.
Zamračený Ignacius přemýšlí, proč purkmistr s konšely tolerují bandu zločinců tak blízko městských bran? Proč s nimi něco neudělají? Ale to není jeho starost. On si odpočine a pak se vydá dál. Nebo by mohl navštívit Řád a ostatní bratry. Dlouho je neviděl a jejich hrad, kde sídlí, je nedaleko. Otočí koně ke karavaně, která zatím dorazila k bráně.
„Opět se loučíme, Algernone. Rád jsem s tebou putoval. Nechť vám všem žehná Bůh.“ Lidé z karavany pokleknou do prachu cesty a Ignacius jim požehná.
„Amen!“ zakončí svorně modlitbu.
Ignacius se vydá ke klášteru. Nejdřív projíždí uličkami s pokroucenými domy, místy to jsou jen boudy z pár fošen a s látkou místo vchodu, ale většina jsou zemnice, kdy vykukuje nad povrch jen část stěn a střecha. Před nimi posedávají staří lidé a ozývá se pláč hladových dětí. Ale čím jede hloub do města, tím jsou ulice širší, a je zde vidět určitý blahobyt, první krámky se zbožím, první stánky a jednotlivé trhy. Bohatství začíná být zřetelně vidět nejen na domech, ale i na šatech měšťanů a měšťanek. Zářivější barvy, často vyšívané a různě zdobené. Ulice jsou rušnější, obchody se uzavírají rovnou na ulicích domluvou nebo výměnou peněz z ruky do ruky. Hlasy se proplétají jeden přes druhý a není neobvyklé zaslechnout vlámštinu nebo němčinu. Všichni uhýbají jezdci ve zbroji a s mečem u sedla.
Bratr Ignacius se usmívá. Už dlouho nebyl ve velkém městě a ta pestrost života je tak nádherná. Kdyby nesloužil Bohu, možná by byl obchodníkem, lapkou nebo podomkem, ale je pouhým nalezencem, který svou rodinu nezná, a tak netuší, kým by se stal.
Našel ho bratr Austin, když se vracel z cesty a zahlédl kroužící vrány a havrany. Pohřbil tehdy všechna mrtvá těla a jeho našel v jednom napůl spáleném voze. Vyprávěl mu, že seděl přikrytý kusem látky a ani necekl, tak byl vyděšený. Vzal ho s sebou a Řád ho vychoval jako vlastního. Stal se z něho bratr Ignacius, ale má i druhé jméno, které používal jako novic. Když se ptal, proč ho tak pojmenovali, bratr Austin odpověděl, že to jediné řekl, když ho našel v té karavaně smrti. Proto ho pojmenoval Desmond a dal mu své příjmení Savin. Žil tam šťastně. Copak asi teď dělá jeho učitel, nebo spíš adoptivní otec? Tvář se mu rozzáří úsměvem při vzpomínce na otce.
Jede ke klášterním budovám vedle chrámu. Pravá ruka potřebuje pořádně ošetřit a i jeho kůň potřebuje odpočinek. V bitvě si vedl skvěle. Popleská ho po krku. Před fortnou sesedne, přehodí otěže přes hlavu Šedáka a zdravou rukou zabuší na bránu kláštera. Špehýrkou vykoukne mladá tvář. Ignacius napřáhne před sebe kříž, který je někdy lepší než glejt. „Bratr Ignacius.“
Mnich sklouzne pohledem na kámen uprostřed kříže. Pomalu otevře fortnu s výrazem, jako by měl dovnitř vpustit ďábla, a ne rytíře. „Vítej, bratře Ignacie. Potřebuješ něco?“
Ignacius si povzdechne. Je to všude stejné. Nechuť mít s nimi cokoliv společného. Pověrčivost je opravdu silná, i když v tomto případě neoprávněná. „Byl jsem zraněný při ochraně karavany. Potřebuji ošetřit a kůň si musí odpočinout.“ Zapotácí se, ale na nohou se udrží. Je mu slabo, ovšem neudělá jim tu radost, že se skácí u brány kláštera. I s koněm vejde dovnitř. Přistoupí k němu pacholek, který od něho převezme otěže.
„Důkladně Šedáka vytři a hodinu ho voď po dvoře, pak mu dej oves…,“ zarazí se, když vidí nezřetelné mihnutí vzdoru v očích. Pousměje se. „Nechám to na tobě. Hýčkej ho. Zaslouží si to.“ Obrátí se na mnicha, kterého mezitím zavolali. Tenhle je starší a spíš by představoval vrátného než tamten mladíček, který ještě nemá tolik zkušeností.
„Jsem bratr Benedict. Dovedu vás k našemu léčiteli.“ Představí se mu a vede ho hloub do kláštera.
Ignacius vůči němu pocítí nechuť. Neví proč, ale svůj instinkt vždy poslouchá. Tak mu to radil i jeho otec. V hloubi chodeb a místností zničehonic uslyší šumot, který sílí, až je jasně slyšet zpívající hlasy. Píseň se úchvatně rozléhá po chodbách a vytváří dojem nadpozemskosti.
„Nádhera!“ zašeptá omámeně Ignacius. „Váš chór?“
„Naše pýcha,“ přikývne bratr Benedict. „Bratr Clementin mu věnuje každou svou myšlenku. Dělá to pro Boží chválu. Někdy se zastavíme a nasloucháme jejich písním, které musí těšit samotné anděly.“ Oba jdou vedle sebe zadumaně a poslouchají hlasy rezonující ve zdech budovy, které se vznášejí až do nebes, aby vzápětí klesly na sotva slyšitelnou úroveň. Zastavují se, napínají uši s touhou zaslechnout zřetelněji nebeský zpěv.
„Bratr Gregory je náš léčitel. Je nejschopnějším léčitelem ve městě a nejeden lazebník si k němu chodí pro rady. Pod jeho vedením naše bylinkářská zahrada rozkvetla. Rádi v ní sedáváme, abychom si odpočinuli od každodenních povinností. Zvlášť v létě je skvostná a vůně různých bylin je balzám na duši. Připravil mi mast na revma, která pomohla až zázračně. Zde tráví většinu času. Pojďte,“ vyzve ho.
Ignacius s bratrem Benedictem vejdou do velké světlé místnosti. Vzduch je provoněný bylinami. Po celém obvodu zdi visí svazečky sušených bylin. Na velkém stole jsou položeny různé misky, talířky, hmoždíře, váhy, paličky a flakónky. U jedné stěny stojí skromné lůžko s polštářem a úhledně složenou dekou. Velké okno je doširoka otevřené, takže píseň je zřetelně slyšet.
„Kam mohl odejít?“ zabručí, když mu dojde, že místnost je prázdná. „Posaďte se a já se po něm půjdu podívat.“ Aniž si to uvědomí, Ignacius osamí v místnosti a z chodby k němu doléhá: „Bratře Gregory, kde jste?!“
Ignacius si povzdechne. Je unavený nejen bojem, ale ještě k tomu to zvláštní Benedictovo chování a atmosféra neochoty. Snad aspoň bratru Gregorymu nebude vadit, když si na chvilku lehne.
Přejde k lůžku, na podlahu pohodí prošívaný tmavohnědý kabátec, sundá kroužkovou košili a nakonec i kapuci s čapkou. Zůstane jen v prošívanici, která ho chrání pod zbrojí. Taková úleva. Zacvičí krkem a vše spustí na podlahu. Tření a cinkot kroužků zní ve voňavé prosvětlené místnosti hlasitě. Posadí se na prosté lůžko s dekou a polštářem a zkoumá obvaz na ruce. Zdá se, že krvácení ustalo, ale je to na chvíli. Jednou rukou pomalu rozvazuje obvaz, aby se podíval na ránu blíž.
„Poprvé se setkávám s mnichem vašeho Řádu. Je to pro mě velká čest. Vypadáte spíš na rytíře než na mnicha.“
Ignacius se při neznámém hlasu na sebe podívá. Tělo poseté jizvami, na rukou mozoly od meče. Nikdy nepřemýšlel, jak vlastně vypadá. Jistě, některé ženy, než se dozvěděly, kým je, říkaly, že je moc hezký se svýma šedýma očima, blond vlasy a štíhlou vysokou postavou. Ale on si vždy říkal, že vypadají spíš špinavě blond, až do hněda, a ženy ho nezajímaly. Celou svou duši daroval Bohu. Zvedne hlavu k mluvčímu.
S údivem vnímá mnicha v hnědé kutně s provazem kolem pasu, s růžencem v rukou a sandálech, který mu říká takové věci. Řekl by, že nepatří k zdejšímu řádu. Mnich se pousměje jeho zkoumavému pohledu a odpoví na nevyslovenou otázku: „Nepatřím do tohoto kláštera. Přijali mě jen díky tomu, že umím léčit. Dalo by se říct, že vy i já jsme jediní svého druhu.“ Přejde ke stolu. „Velmi obdivuji, kam jste vy v Řádu došli v léčení. Četl jsem některé studie a názory od vašich léčitelů. Některé mě velmi zaujaly.“ Odloží růženec, vezme plátno a spěšně dojde k Ignaciovi. Aniž co dál vysvětlí, rozváže zbytek plátna. Nad ránou i chlebem mlaskne. „Použil jste chleba. Pavučiny ne. Byl bych čekal, že ano.“
Ignacius rozpačitě zabručí: „Nebyly.“
Bratr Gregory si toho nevšímá a pokračuje ve svém výkladu. „Přidám tam ještě jitrocel s plátky divokých růží. Provoní to. Taky mast z heřmánku. Ten nikdy neuškodí, spíš naopak. Chcete něco na spaní?“ Zkoumá chléb, ránu. Vypadá to dobře. Nečeká na odpověď a hned připravuje obvaz.
„Bratře Gregory, hledal jsem vás!“ Ve dveřích stojí udýchaný bratr Benedict, který doteď hledal bratra Gregoryho po klášteře. „Kde jste byl? Á, vy bratra Ignacia už ošetřujete! To je dobře. Je to zranění vážné?“ zeptá se neklidně. Jeho oči těkají z jednoho na druhého. Ignacius s Gregorym se na něho dívají jako na někoho, kdo tady nemá co dělat. Jako by je vyrušil v něčem posvátném.
„Ne!“ Oba najednou odseknou.
Bratr Benedict zrudne. „Nechám vás tady v klidu. Půjdu říct o vaší návštěvě i zranění převorovi. Bude určitě rád, že to není nic vážného.“
Gregory se podívá na Ignacia, který zkoumá ránu a dál si už bratra Benedicta nevšímá. Tiše zamumlá. „Nesnáším ho.“
Ignacius mlčí. Taky ho nemá rád, ale nebude to povídat nahlas.
„Vás nemívají moc rádi, že?“ Gregory se otočí k Ignaciovi, jakmile se zavřou dveře.
Ignacius zvedne hlavu, pokrčí rameny. Zamračí se nad Gregoryho slovy. Nemají, jenže s tím on nic neudělá. Je to jejich chyba, ne jeho. „Chtěl bych si tady odpočinout, a jestli dovolíte, bratře Gregory, rád bych si vzal bylinky z vašich zásob.“
Gregory se usměje. Ano, Ignacius musí mít rád byliny stejně jako on. Nespletl se v něm. „Je vám to tady k dispozici. Byl bych rád, kdybyste se zdržel. Aspoň bych měl s kým si popovídat. Hodně jste toho viděl, putoval různými končinami. Víte, tohle mi zde chybí.“ Rozpačitě přistoupí ke kamenné misce, dřevěnou paličkou začne pomalu drtit bylinky. Místností se rozlije intenzivní vůně heřmánku. Mlčí a pak se na něho podívá. „Možná právě to vám závidí. Vaši volnost jezdit si, kam chcete.“ Odloží misku, pevně se mu zadívá do očí. „Zůstanete tady?“
Ignacius naslouchá, co mu povídá ten podivný mnich. Má unavený obličej, ale není v něm stopy po hořkosti nebo závisti. Rozhlédne se po svazcích rostlin. V této místnosti plné bylin a léků takové city ani nejsou možné. Je léčitel.
„Musím, než se mi zahojí zranění, pak se vydám domů. Chci vidět bratry, mluvit s nimi. Nikdy nevíme, kdy opustíme cestu života.“ Zvedne se a chce sebrat svoje věci.
„Nechte je být, donesu vám je. Raději běžte, nebo tady padnete.“
Ignacius se dotkne jeho ramene, sevře je a pak vyjde z místnosti. Na sobě má pouze prošívanici a na hrudi se mu houpe stříbrný kříž s krvavým kamenem. Hledá cestu do ubytovny. Cestou potkává novice i mnichy, jednotlivě nebo ve skupinkách. Někteří se zvědavě dívají na stříbrný lesk na hrudi, jiní na viditelný obvaz. Většina odvrací zrak, jako by je urazil.
Ignacius má chuť vykřiknout, že je stejný jako oni. Že není nakažený, že slouží Bohu stejně věrně jako oni, jen jiným způsobem, ale mlčí. Musí tu svoji výbušnou stránku povahy ovládnout. Otec Austin by ho za ten hněv pokáral. Dojde do ubytovny, kde na něj čeká bratr Benedict. Ten upřeně pozoruje kámen zasazený ve stříbře. Zvedne k Ignaciovi oči a polkne. Musí to říct. Převor mu to důrazně připomenul.
„Musím vás požádat, abyste toto ve zdech kláštera neukazoval.“
Ignacius pozoruje jeho rudou tvář. Povzdechne si a mlčky ho schová, stříbrný lesk kříže zmizí. Nadechne se: „Děkuji za upozornění, bratře. Zapomněl jsem. Prosím, můžete mi ukázat můj pokoj? Jsem po cestě a bitvě s bandity unavený.“ Schýlí pokorně hlavu.
Bratr Benedict si oddechne. Čekal větší bitvu, protože ví moc dobře, že odznak Řádu může nosit viditelně. Otočí se a mlčky ukáže na jedny dveře vedoucí k prosté cele.
Ignacius vstoupí a nevšímá si zabouchnutí dveří. Přistoupí ke stěně, kde poklekne před prostým dřevěným křížem s Ježíšem Kristem. Sepne ruce a krátce se pomodlí za duše zemřelých lapků. Po modlitbě si lehne na jednoduchý kavalec, na kterém leží jen deka a polštář. Zničehonic si uvědomí, že je doopravdy unavený. Den se pomalu chýlí ke konci a on se zítra bude muset objevit na ranní mši. Shodí boty a připomene si, že příště si musí říct o vodu. Chvilku pozoruje strop a usne, ani neví jak.

Vzbudí se ještě za tmy a bez hnutí pozoruje tmavou místnost, která se pomalu rozjasňuje ranním úsvitem. Vždy se budí za rozbřesku, jak byl zvyklý z domova, jenže tentokrát ho probralo něco sotva identifikovatelného. Něco zlého, co mu buší v srdci. Ne, zamítne myšlenku. V posvátných zdech kláštera přece nemůže být zlo. Díky té šarvátce a zranění se mu jen zdál špatný sen. Unaveně se dívá na strop, sleduje světlé stíny, ale ten nepříjemný pocit v něm zůstává.
Proč?
Otočí se k okénku, kterým dovnitř vklouzává světlo. Za chvilku budou svolávat na nedělní mši, kde musí být přítomen. Nepříjemný zápach těla ho odvede od myšlenek na povinnost. Potřebuje se nutně vykoupat. Zašklebí se, když si připomene, že je jaro a voda je studená. Nesnášel to, avšak pod pečlivým dohledem otce Austina si zvykl na studené koupele. Nikdo neví, který z bratrů to zavedl, ale zjistili, že to neškodí, a zůstalo při tom. Zvlášť neměl rád koupele v zimě. Jak on to nesnášel!
Rozhlédne se po pokoji a zjistí, že mu někdo přinesl vaky a zbraň. Zamračí se. Proč se nevzbudil? Podivné, naučil se spát s jedním okem otevřeným, jak říkává bratr Taurinus. Pak si vzpomene na Gregoryho. Musel to být jedině on. Z vaku vytáhne obyčejnou košili a vezme si ji na sebe, protože na mši nemůže přijít ve zbroji. Později ji nechá vyspravit. Pečlivě schová medailon, zastrčí cípy košile do kalhot a vezme tmavohnědý kabátec. I ten by potřeboval vyměnit za nový. Nakonec boty a opasek. Zbraň nechá v místnosti, pouze do boty si schová nůž. Dobrý zvyk, který mu leckdy zachránil krk. Dřevěným hřebenem pročeše nepoddajné vlasy.
Tak a mohu jít! Řekne si, pak se otočí, poklekne před křížem a pomodlí se. Po krátké modlitbě za sebou pečlivě zavře. Překvapí ho ticho, které tu vládne. Vypadá to, že buď všichni ještě spí, nebo naopak odešli už na mši.
Přece jen všichni nespí, zjistí, když uslyší ze stáje tiché prozpěvování. Chtěl by Šedákovi donést nějakou dobrotu, jenže nic nemá a venku zatím nic neroste. Možná později sežene v kuchyni jablko nebo mrkev, ale aspoň se podívá, jak je o něj pečováno. Ve stáji vyhledá svého koně. Potěší ho, když vidí, jak je krásně vyhřebelcovaný. Šedák k němu otočí hlavu a spokojeně zafrká. Ignacius k němu přijde a poplácá ho po krku. Schová tvář v jeho hřívě a tiše mu poděkuje. Šedák přešlápne.
„Nic pro tebe nemám. Musíš ještě nějakou dobu počkat.“ Pohladí ho a otočí se k tichému zpěvu. Zní ze zadní části stáje, když uslyší zvon. Je čas na mši, uvědomí si. Spěšným krokem jde ke katedrále, kde potká ostatní.
„Bratře Ignacie, co zranění?“ ozve se těsně vedle něho.
Ignacius se k příchozímu potěšeně otočí. „Je to dobré, bratře Gregory. Hojí se a spánek mi velmi pomohl. Bude krásné počasí. Už dlouho jsem nebyl na mši,“ odtuší lehce a usměje se. „Děkuji za vaky a meč.“
„Není za co,“ mávne rukou. „Jen to brnění si odneste sám. Řekl jsem si, že čisté věci se vám budou hodit.“ Zahledí se na první slabé sluneční paprsky. Oba tiše jdou vedle sebe.
„Tak jsme tady. Nechcete jít se mnou?“ otáže se najednou Gregory napjatě.
„Velmi rád. Většinou stojím na mši sám… Pokud nejsem doma,“ naznačí s jemným úsměvem nepříjemnosti, které ho potkávají.
V katedrále se rozhlédne po oslňující nádheře. V hlavní lodi stojí překrásný, zlatem zdobený oltář, jehož ústředním motivem je Madona obklopená anděly a svatými. Vzpomene si na domov a jednoduchý vyřezávaný oltář, který stojí v kapli. Tady jsou i postranní menší oltáře stejně bohaté jako hlavní a připomínají bohatství měšťanů, kteří je darovali chrámu. Ze stropu visí mohutné kovové lustry se svíčkami. Celý chrám září jasně jako sluneční světlo. Barevná okna s obrazy svatých vrhají pestrobarevné stíny po kamenné podlaze. Přepych čiší z každého kouta. Poslední dobou si musí připomínat stále častěji, že je to ne pro potěchu oka, ale pro Boží slávu. Možná je na čase vrátit se domů a zůstat nějakou dobu s bratry. Cvičit nováčky nebo pomáhat bratru Taurinovi. I když poslední dobou přicházejí do Řádu pouze starší rytíři a mladých ubývá, vzpomene si na nářky otce Austina.
Prohlíží si příchozí. U stolu před oltářem stojí biskup a ostatní kněží podle hodností. Ve chvíli, kdy si chce prohlédnout důkladněji tváře, uslyší otevírání těžkých vrat chrámu. Teprve teď si povšimne stráží po obvodu. Nehybně stojí a čekají… Na co? Nějak nechápe jejich význam.
Dovnitř začnou proudit lidé na ranní mši. Nejdřív ti nejvznešenější z města – šlechtici se svými ženami a dětmi, potom konšelé a cechmistři s rodinami. Zbytek podle stavu, ke kterému patří. Pozoruje proud lidí, kterých neubývá. Mezi nimi zahlédne i poutníky, které doprovázel po několik týdnů. Paní Cecilie a její neteř mají nadšené tváře, stejně jako Algernon, vůdce karavany. Ti nejchudší zůstávají před katedrálou a doufají v drobný peníz upuštěný do dlaně.
Ignaciovy oči kloužou z tváře na tvář. Jedna jako druhá. Viděl je tolikrát. Ženy a muži oblečení v tom nejlepším, co mají, ale potom si povšimne stínu plížícího se od hlavních dveří. Zaujme ho, protože se schovává v šeru jako zloděj. Na tu dálku není dobře vidět, jenže je čím dál blíž a blíž. Je vzrušený tou tajemnou postavou, i když nechápe důvod svého zájmu. Ještě jeden sloup a uvidí ho v celé kráse. Zarazí se, až zapomene dýchat. Je překrásný a mohl by stát malíři k obrazu anděla. Delší vlnité světlé vlasy. Oči nevidí, ale tvář – jemně vystouplé líce a smyslné rty. Zarazí se nad tím, jak o něm přemýšlí, jak ho popisuje. Smyslné…? Muž nemůže být smyslný. Jsou hříšné, těžce přizná po chvíli zírání. Jakou asi mají barvu jeho oči? Chtěl by je vidět. Modré, nebo zelené jako louky? Nebo snad černé jako půlnoční tma? Nebo hnědé jako barva kůry? Mohl by hádat tisíckrát a stejně se bude mýlit. Brada tak akorát. Na sobě má hnědý kabátec přepásaný koženým páskem s dýkou posetou drahými kameny, kalhoty stejné barvy jako kabátec a vysoké černé boty. Kolem krku kožešinu. Usmívá se. Postava ne příliš vysoká a štíhlejší než jeho. Je menší než on, možná i mladší. Hledí na něho a naprosto nechápe, proč je jím tak zaujatý. Nevšimne si, že ho Gregory tahá za rukáv. Nechápavě se k němu otočí, co po něm chce.
„Klekni! Není ti něco? Jsi celý bledý. Není ti zima? Nebo snad rána?“ Konečně k němu dorazí Gregoryho slova a on rychle poklekne. Zardí se hanbou. „To je tím zraněním!“ šeptá dál Gregory. „Neměl jsi sem chodit.“
„Ne, je mi spíš horko,“ zašeptá tichounce Ignacius. Klečí na podlaze, poslouchá zpěv, který ho včera tolik uchvátil a dnes mu nic neříká. Jeho duše, tělo, mysl jsou upnuty na muže v hnědém. Snaží se oprostit od těch pocitů, jenže je to tak těžké. Má pocit, že shoří, a za chvilku se třese zimou. Neví, co se s ním děje, ale v duchu se modlí, aby už byl konec mše. Touží po klidu svého pokoje, kde by mohl zapomenout, jenže něco uvnitř mu říká, že je to bláhové přání.
Gregory znepokojeně pozoruje svého nového přítele. Jak jinak mu říkat? Oslovení „bratře“ není to správné, co k němu pociťuje. Jako by ho znal celé roky, a ne den. Je velmi bledý a vypadá, jako by něco strašného zažil. Chvěje se jak list zmítaný větrem. Zavře oči a začne se modlit za jeho zdraví. Oba přestanou vnímat čas, proto si nevšimnou, že mše skončila. Teprve zasyknutí jednoho z bratrů je upozorní, že je konec. Gregory se zvedne a rukou se dotkne Ignaciova ramene. Omámený Ignacius se postaví. Celou dobu se snažil ovládnout myšlenky, až nakonec se mu to podařilo. Otočí se k místu, kde stál světlovlasý muž. Nikdo tam není. Prázdné místo. Je mu to líto a přece je rád.
„Určitě se mi to zdálo!“ zašeptá svéhlavě. Snaží se si namluvit, že to byl sen, že se mu to zdálo. Určitě z únavy, z nevyspání, zranění, možná lehká horečka. Trochu se tím vysvětlením uklidní. Otočí se ke Gregorymu s pocitem, že mu může všechno říct.
„Bratře Gregory, myslíš, že bych tady sehnal káď s horkou vodou?“ optá se klidným hlasem.
Gregory přimhouří oči a usměje se. Je rád, že zanechal vší formálnosti.
„Chceš prát prádlo nebo něco podobného?“ popíchne ho.
Ignacius se rozesměje. „To jsi uhodl,“ odpoví s úsměvem. Gregory se potěšeně usměje. „Vyperu akorát sebe. Nic jiného. Víš,“ spiklenecky se k němu nakloní, „na rozdíl od ostatních bratří z Řádu se nerad koupu ve studené vodě.“ Před katedrálou přimhouří oči před sluncem.
Gregory si pomyslí, že Ignacius měl pravdu, počasí bude nádherné. „Zařídím to. Pojď, zatím se ti podívám na tu ránu. Možná by to chtělo stříbro…,“ zkusmo nadhodí.
Ignacius se zamyslí. „Uvidíme,“ zahučí. Není to rána nebezpečná životu, ale všechny se musí řádně ošetřit. Najednou si všimne, že jde sám. Podívá se po Gregorym, který někomu dává příkazy. Asi kvůli té kádi plné vody. Začne se těšit, že ze sebe smyje špínu a pach potu.
„Pojď! Letošní zima byla hrozná. Vesničané mají hlad, ale ani ve městě to není lepší. Je to pořád lepší, než aby řádila černá smrt. Nemám rád, když jsem bezmocný.“
Oba mlčí. Není to tak dávno, co zažili její běsnění. Je hrozné, co nemoc s lidmi provádí. Gregory ho dovede do léčitelské místnosti. Ignacius se s rozkoší nadechne voňavého vzduchu a vzpomene si na stejnou místnost u nich doma. Zajedu tam, myslí si nadšeně, zatímco bratr Gregory rozvazuje plátno a zkoumá ránu.
„Vypadá to velmi dobře, co myslíš, Gregory?“
„Přímo skvěle, a to jen díky bylinkám!“ odpoví nadšeně Gregory Ignaciovi. „Dnes ráno na mši jsi vypadal strašně. Myslel jsem, že se rána zanítila a dostal jsi horečku. Nic jsi nevnímal.“
Ignacius sebou provinile trhne. „Jen jsem se ponořil do myšlenek a potom do modlitby. Po lázni se půjdu vyzpovídat a prohlédnout si katedrálu. Je nádherná a její oltář je skvost, který se jen tak nevidí. Nejen řezbářská práce, ale i malířská, sochařská a zlatnická. Musel ho navrhnout opravdový umělec.“
„Ano, je nádherný. Slyšel jsem, že většinu práce odvedl nějaký Ital, ale víc jsem se o to nezajímal,“ přitaká Gregory, zatímco na stole připravuje nový obvaz. „Co myslíš, chceš ještě chleba s pavučinami, nebo mám dát plátek stříbra?“
„Copak? Nesouhlasíš s pavučinami?“ Ignacius se zvědavě optá, když postřehne podivný tón. Jako by se tomu smál.
„Ale ano. Necháme to být. Hlavně, že to funguje. Tak a je to. Brzy budeš zdravý jako rybička. Povídej, kde jsi všude byl? Nechceš trochu mé domácí bylinkové šťávy?“ Gregory vytáhne z přihrádky džbánek a dva dřevěné pohárky.
„Rád.“ Upije. Nadšením se mu rozzáří obličej. „To je spíš ovoce a slunce, než bylinky. Když tohle nabízíš, asi sem budu chodit častěji.“ Oba popíjejí a mlčí. Ignacius se nadechne a chce začít vyprávět o svých cestách, když někdo zaklepe.
„Běž. To bude tvoje koupel!“ Gregory sedí dál a ani se nehne. „Budeš mi vyprávět někdy jindy. Jsem zvědavý na tvé zážitky z cest,“ zazní mu v hlase touha, které Ignacius nerozumí. Dopije šťávu, pohárek odloží na stůl. Za dveřmi uvidí postávat jednoho ze sluhů určeného pro poutníky.
„Pane, voda je připravená,“ povídá s očima navrch.
„Tak mě veď.“ Sluha ustoupí a začne skoro utíkat. Ignacius si povzdechne. Že by se už ke sloužícím dostala pověst o něm, nebo je snad prvním, který se tu koupe? Jdou směrem k budově pro poutníky, ale potom pokračují dál k malému přístěnku, dokonce s okénkem.
„Tady, pane. Budete něco potřebovat?“ Sluha uhne očima.
„Ne, můžeš jít.“ Ignacius se za ním dívá. Utíká jak zajíc před honicími psy. Asi vypadám hrůzostrašně, pomyslí si. Uvnitř přístěnku se mu rozzáří oči. Je tam víc prostoru, než to napovídalo zvenku. Nic luxusnějšího nezažil, ani nepamatuje. Stolička pro oblečení, menší na mýdlo hned vedle velké kádě vystlané plátnem. Pára mu ihned vytvoří kapičky potu na čele a vlasy zvlhnou. Zlatý Gregory. Bude mu muset poslat něco z knihovny Řádu a od Sergeho. Začne si rozvazovat tkanice u kabátce, košili si přetáhne přes hlavu a s rozkoší vnímá teplo, které vytvořila pára. Posadí se na stoličku, stáhne si boty a nakonec kalhoty. Chvilku stojí a dívá se na vodu v kádi. Pomalým pohybem sundá stříbrný kříž a odloží ho na hromádku oblečení.
Vyzkouší loktem teplotu, pak do ní vstoupí. Dává pozor na zranění a pozvolna se do ní ponoří. To je lék na všechny modřiny, které jsem utržil při potyčce, pomyslí si blaženě. Je horká tak akorát. Pokrčí nohy a ruce si položí na okraj kádě. Cítí, že se svalstvo pomalu uvolňuje a on přestává být v takovém napětí.
Od chvíle, co vyšel z katedrály, má pocit, že vše je jako v mlžném závoji. Zdál se mu, nebo nezdál? Znovu si připomene setkání, které se určitě nestalo, ale přesto. Pohne se a tím rozčeří klidnou hladinu. Ta postava, jeho vlasy a rysy obličeje, takový soulad. Ale proč tak divně reagoval? Proč mu bylo horko a zima zároveň? Měl pocit, že něco musí udělat. Že musí k němu jít a... Zčervená a zvrátí hlavu. Co se to s ním děje?
Není to stejný mrazivý pocit, se kterým se ráno probudil. Ten byl špatný, ale tenhle ho nutí dělat nesmyslné věci, které se příčí Řádu i jeho úloze božího služebníka. Už má na rtech nadávku, ale v poslední chvíli ji spolkne. Znovu si vzpomene na katedrálu. Jak šel, stál, nakláněl hlavu, rozhlížel se… Povzdechne si. Potřebuje klid a mír domova. Tam se uklidní, připomene si, co je jeho úlohou, a zapomene na setkání jako na snový přelud, který nikdy neexistoval.
Strne, když ucítí na krku závan chladu a přitisknutý nůž.
Vzpomene si na nůž v botě, který je mu teď hodně platný. Bojí se pohnout, aby ho útočník neřízl. Na vše byl připravený, jenom nepočítal s tím, že ho někdo dostane v lázni, kdy je nahý a bezbranný. Ale kdo je to? Proč necítil otevření dveří a jeho přítomnost?
Snaží se nehýbat, dokonce zadrží dech. Co vůbec chce ten muž za ním, protože muž to je určitě. Počestná žena by nikdy nevstoupila do lázní. Ženy – poutnice, jiné v klášteře nejsou – mají své vlastní ubytování. Jsou přísně izolovány od bratří, aby je neuvedly v pokušení. Proč mlčí? Proč nic neřekne? Nebojí se, protože jednou musí zemřít a on už je dlouho na světě. Pocítí lítost, že setkání v katedrále byl jen sen.
„Musíš zemřít, rytíři!“ zašeptá mu do ucha hlas, který ho i přes nůž na hrdle až nemístně vzruší. S hrůzou pozoruje jeho účinky. Co mohu udělat? Co? Víří mu v hlavě. Snad si toho nevšimne, ale voda je průhledná. Jak zbytečné myslet na něco takového! Zvrátí hlavu a ucítí krátké zaštípnutí.
„Tak mě zabij! Na co čekáš? Udělej to už!“ Polkne, protože se dívá do modrozelených očí svého snu z katedrály. V duchu zasténá. Tak dlouho se přesvědčoval, že to byl výplod fantazie, ale on existuje. Existuje, protože je tady u něho v lázni, drží mu na krku nůž a světlé vlasy se mu kroutí od vlhkého vzduchu.
Muž za ním pozoruje jeho vzrušení s úšklebkem, ale i s podivným pocitem, že ho nechce zabít, že nemůže, že je pro něho nějakým způsobem důležitý. Dívá se do šedých očí. Jsou krásné a absolutně neví, proč ho ještě nezabil a krev nestéká po rytířově těle. Snaží se, aby se mu ruka nechvěla. Objeví se krůpěj krve a on má pocit, že udělal něco hrozného. Když ho viděl, jak klečí vedle bratra Gregoryho, cítil vzrušení, ale dál se tiše bavil se svým bratrancem. Vnímal jeho vliv na sebe až znepokojivě. Přitom se zařekl, že už nikdy nikdo na něho vliv mít nebude, ani nebude mu rozkazovat. A najednou je tady ten rytíř. Jen nerozumí, proč stál vedle bratra Gregoryho, jako by patřil k mnichům z kláštera. Patří přece k významnému Řádu, ale teď je mu to jedno. Ví, že je pro něj nebezpečný.
Krásné oči a jeho rysy…
Chce se ho dotknout, pohladit.
Nechci ho zabít. Nemohu. Nůž mu vyklouzne z ruky na podlahu. Chvějící se ruka se dotkne malé ranky. Setře krev. Vzruší ho dotyk pokožky i krve. Dívají se do očí a vnímají toho druhého. Srdce mu buší jak šílené a oddechuje jak po dlouhém boji.
Ignacius, stejně jako ten muž se snaží ovládnout touhu po dotyku toho druhého. Nevnímají, že se už dávno lehounce dotýkají. Pootevře rty z horka, které mu proudí tělem. Dívá se na rty neznámého. Vtiskává si do paměti jejich tvar, vzhled, barvu, chvění nevyřčenými slovy. Nemůžeš, snaží se mu napovědět jeho druhé „Já“, ale je potlačeno pocity, které ho svírají úžeji a úžeji. Bojí se jich, protože je vůbec nechápe. Nikdy nic takového nezažil.
Nic neříkají, protože to není potřeba, a tak dál pozorují tvář toho druhého. Každou křivku, každou dokonalost, stejně jako nedokonalost, které tvoří přesně to, co chtějí. Muž se ještě víc nakloní nad Ignacia. Už je tak blízko, že Ignacius rozeznává modrou barvu s tmavšími zelenými skvrnkami.
Barva bouře nad plání, kterou zažil jako malý a na niž nikdy nezapomněl. Je nádherná ve své temnotě. Není jasně šedou jako ranní úsvit, ale je ztmavlá vzrušením. Mohl by se do nich dívat celou věčnost, aniž by přesně vyjádřil jejich skutečnou barvu. Rty, o kterých touží zjistit, jaké jsou. Dotkne se jich lehounce jako motýlích křídel. Nesmí víc, nesmí je poranit, ale přitom jím lomcuje chtíč. Víc, víc! Řve jako lapená nenasycená šelma. Chce je drtit svými rty, ochutnávat, až budou křičet rozkoší, budou žadonit po jeho polibcích.
Měkké, čarovné rty, jež touží po něze víc než po spáse duše. Ignacius přivře oči. Jeho ruce svírají okraje kádě tak silně, že jsou skoro bílé. Proč přerušil polibek? Zasténá a ucítí jeho ruku, jak se ho dotýká něžně jako něčeho křehkého. Poddává se ruce, která mu hladí rty a která mu jitří pokožku, až skoro bolí. Nevzpomíná si, že by je měl někdy tak citlivé. Konečky prstů mu mapují tvář, nos, víčka, jako by si chtěly zapamatovat každý rys, který nemohou vidět. Opět pocítí dotek na rtech a Ignacius políbí bříška prstů, aby mu oplatil něhu.
S pocitem, že se spálil, ucukne pod nesmělým polibkem rytíře. Muž z chrámu přitiskne své rty k těm jeho vyzývavým. Líbá ho nejdřív jemně, ale vyžaduje víc a víc. Stejně jako jeho tělo i jeho duše šílí po tom druhém. Nepotřebuje nic – kromě jeho.
Ignacius nejdřív neví, co cizinec žádá, ale potom pod tlakem otevře rty. Chvěje se a touží po nich čím dál tím víc. Světlovlasý muž do nich vklouzne jak na dobyté území.
Jsem jeho, myslí si oba zároveň a tisknou se k sobě víc a víc. Muž zaboří ruku do nepoddajných vlasů. Oba zasténají touhou po něčem, co sami nechápou.
Příliš málo, prosím…
Už jim nestačí to, co mají. Nestačí polibky, nestačí dotek… Prahnou po uvolnění, po sobě. Utopit se v tom druhém a na vše zapomenout. Na to, kým jsou, na minulost, na přítomnost, jen být s tím druhým. Sdílet s tím druhým to, co s nikým jiným. Dotýkat se toho druhého, mluvit s ním, smát se a dívat se.
Líbají se a ničeho si nevšímají. Muž se odtrhne od jeho rtů a zas se k nim přitiskne. Oba mají pocit, že vzduch neexistuje. Že v tu chvíli dýchají jeden druhého.
Chutná po létě, po zakázaných věcech. Je tak… Odtrhne se od poddajných rtů a sevře jeho hlavu do svých dlaní. Upřeně ho pozoruje, až se Ignacius začne červenat. Proč ho tak pozoruje? Tak naléhavě, tak soustředěně. Na rozdíl od něho je nezajímavý. Nic v nich nenajde. Neví, co bude dál, ale ochotně a klidně udělá, co po něm bude žádat. Všechno. Zasní se a jeho výraz zněžní.
Nádherné oči. Něžné, jako by to nebyl muž, který den předtím bojoval s lapky.
Ignacius se mu vytrhne z rukou a nastaví tvář blíž k němu. Nemusí říkat, co chce, a on mu to ochotně vyplní. Ovládne je pocit, že se neznají tu malou chvilku, ale pouze objevují, co bylo dávno objeveno. Dotýkají se rty vášnivě, až skoro hrubě a někdy to bolí, ale nevšímají si toho, tak prahnou po polibcích toho druhého. Muž sklouzne rukou níž a přejede po hladkém hrudníku. Dotkne se bradavky a Ignacius zasténá. Ne, déle už nevydrží být pasivní. Sundá ruku z okraje kádě a chce pohladit světlé, hebké, zvlhlé vlasy. Chce poznat, jak ten muž chutná, strukturu jeho pokožky, její sametovost i drsnost. Chce o něm vědět vše. Úplně vše. Zvedne ruku a dotkne se…
„Bratře Ignacie!“ ozve se zvenku. Nevšímají si hlasu, který je vzdálený od jejich světa, zajímají se jen jeden o druhého. „Bratře Ignacie, jsi tam? Není ti něco?“
K Ignaciovým zastřeným smyslům dorazí jediné slovo: Bratře. Odloučí se od rozkošných, trochu napuchlých rtů a od modrozelených omámených očí. Otočí hlavu ke dveřím, ale zas se vrátí zpět k tomu, co ho zajímá. K muži, se kterým právě…
Právě co? Neví. Neumí to pojmenovat. Má to v srdci, jenže něco mu brání, aby to řekl. Dívá se do šokovaných očí světlovlasého muže, jenž zavrávorá a padne na zem. Klečí na kolenou a tvář, která se k němu ještě před chvílí skláněla, zakrývá rukama. Třese se jak osika ve větru. Dveře se otevřou a do místnosti vklouzne zároveň se světlem a svěžím vzduchem bratr Gregory. Udiveně se rozhlíží po místnosti. Zničehonic ho zahalený muž odstrčí tak prudce, až upadne na zem, a vyběhne ven.
„Počkej!“ křikne za ním Ignacius a vstane.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #4 Odp.: Pomsta za polovinu duše: Ignacius 1/3Dick Gently 2017-07-16 18:01
Moc mile a profesionálně napsaná povídka, která se čte jedním dechem. Opravdu dokonalá!
Citovat
0 #3 Že by...maf 2017-07-12 21:19
... nebylo pokračování? To snad ne, to by byla škoda, je to pěkný příběh, tak prosím...
Citovat
0 #2 SkvěléTom422 2017-07-04 11:22
Jen pokračuj, četl jsem jedním dechem
Citovat
-1 #1 KonečněAga 2017-06-29 21:08
Přišla jsem jen ze zvyku kouknout, jestli něco nepřibylo, a on hned další příběh od Amatera. Tyhle povídky mi vážně sedí. Prosím o pokračování co nejdříve. :-)

Aga
Citovat