• Amater
Stylromantika
Datum publikace27. 7. 2017
Počet zobrazení945×
Hodnocení3.68
Počet komentářů1

Při zpáteční jízdě do města mu tělo i hlava zpívají: Zítra. Nepochybuje, že přijede. Jede stejnou cestou, jakou přijel, když ho napadne, že by se mohl vykoupat v řece. A tady je i hezké místo. Až zítra, dnes se mu nechce nic dělat. Pobídne koně do cvalu. Zavýskne rozkoší z jízdy a pohybu koně. Neměl by, ale má tak velkou radost, že se vrátil do města. U městských hradeb zvážní, zadrží koně a důstojným krokem projede bránou. Zítra musí být do setmění zpět, jinak mu zavřou bránu, přemýšlí už dopředu. Projíždí městem, které za ty dva dny dobře poznal. Zabuší na fortnu, ukáže glejt a kříž. Otěže předá pacholkovi. O Šedáka bude dobře postaráno a zítra ho poveze k jeho lásce. Nejraději by začal zpívat, ale musí mu stačit, že slyší hudbu ve svém srdci. Jde klášterními chodbami se zamračenou tváří, jak se na rytíře sluší. Zaklepe na Gregoryho dveře a opatrně vejde dovnitř.
„Gregory?“ Už s oslovením ví, že tam není. Kde jenom může být? Na chodbě se rozhlédne. Zkusí to v léčitelské místnosti, snad tam bude. Spěšně se pustí chodbou, aniž kohokoliv potká. „Gregory?“ Opět vidí, že tam není. Možná zahrada, avšak takhle po nemoci? Vynadá mu, že tak hazarduje se zdravím. „Hlupák,“ zabručí starostlivě.
„Máš o mě starost, Ignacie?“ ozve se za ním hlas.
„To víš, že ano. Jsi nemocný.“ Otočí se k němu s úsměvem. „Je ti lépe?“
„Krapet, a něco pro tebe mám. Podařilo se mi ho nestřeženě sebrat.“ Dostrká ho dovnitř, zabouchne dveře a vítězoslavně vytáhne z váčku u pasu klíč.
„Děkuji, jen už ho asi nebudu potřebovat.“ Ignacius ho odmítne s myšlenkou na srub uprostřed lesů.
Gregory mu ho vytrvale podává. „Ber, jen ber. Možná se ti bude hodit, a teď mi ukaž zranění.“ Dotlačí ho ke stoličce a začne mu rozvazovat plátno. „Víš, mám pocit, že jsi jako můj bratr. Hojí se ti to skvěle. Bylinky opět prokázaly svou moc,“ drmolí, aby zamluvil to o bratrovi.
„Já tě tak beru, Gregory, proto ti chci navrhnout maličkost. Nechceš se mnou odjet k nám na hrad? Řád tě přivítá s otevřenou náručí.“ Ignacius mu pohlédne do očí.
„Kdepak! Nejsem rytíř a jsem tu spokojený, ale kdyby něco, rád využiju tu nabídku. Našel jsi toho muže?“ optá se napjatě.
„Ano, našel jsem ho. Vím jen, že se jmenuje Lucius. Znáš to jméno? Zaslechl jsem ho, ale ztratil se mi dřív, než jsem ho stihl dohonit. Mou silnou stránkou je boj, ne honba.“ Ignacius se zašklebí, jak mu plátno příliš utáhne. Mohl by ten obvaz přestat nosit, ale spolehne se na Gregoryho úsudek a nechá ho tam. Zítra mu to určitě nebude překážet.
Přemýšlí, jak moc je klášterní knihovna rozsáhlá, i když takové texty, jaké potřebuje, tam zřejmě nenajde. I když svaté texty… Uvažuje nad tím, zda se tam něco takového objevuje. Možná by to stálo za úvahu. Bratr Taurin tvrdí, že tam najde odpovědi na všechny své otázky.
„Lucius jsi říkal?“ Gregory uvažuje a Ignacius zpozorní. Chytne ho za ruku.
„Znáš ho snad?“ dychtivě čeká na jeho slova.
„Myslím, že ano.“ Gregory se posadí vedle Ignacia. „Druhý syn pána z Aubrey, jestli je to ten, koho myslíš. Jeho nejmladší syn a jeden z bratranců byli nedávno zavražděni. Něco se šuškalo o nehodě, ale nevěřím tomu. Má hrad nedaleko města a je to velmi přísný pán,“ zamumlá nezřetelně, až Ignacius pochopí. Poddaní to u něho nemají zrovna lehké. „Velmi dobrý rytíř. A je věrným poddaným našeho krále. Jezdí každou neděli se svými syny na mši a teď mě napadá, že jeho druhý syn má dům přímo ve městě. Jenže proč by tě chtěl zabít? Jsi rytíř Řádu a chráníš poutníky,“ dumá.
I Ignacia by zajímalo proč, a jednou mu to Lucius řekne. A možná se to dozví už zítra. Teď zajde do knihovny. „Bratře Gregory, máte tu velkou knihovnu?“ Ignacius se snaží, aby jeho hlas zněl nevzrušeně a klidně, ale má pocit, že jeho hlas hoří vzrušením, že je na něm vše vidět.
„Máme dost svazků. A co přesně potřebuješ? Možná to mám u sebe.“ Gregory přistoupí k jedné poličce.
„Starý zákon,“ zamumlá Ignacius.
Gregory se otočí a Ignacius má pocit, že mu vidí až do žaludku. „Tak ten nemám. Pojď, obstaráme ho u bratra knihovníka. Je to starý morous, který nadevše miluje knihy. Pod jeho vedením knihovna vzkvétá.“ Gregory ho vede ještě hlouběji do kláštera. Otevře velké dveře a vejde dovnitř.
Ignacius za nimi tiše zavře. S pobavením pozoruje Gregoryho plížení mezi regály a stolky. Tolik mu to připomíná jeho, když utíkal z řádové knihovny.
„Ale, ale, bratr Gregory. Zase se mi chystáš něco odtud sebrat a nevrátit?“ Ignacius vidí, že se Gregory narovná a otočí zřejmě k místnímu knihovníkovi. Ten se netváří zrovna vlídně.
„Odpusť, bratře Chaviere, tady bratr Ignacius potřebuje starý zákon a nechtěl jsem tě rušit ve tvé pro nás tak důležité práci.“
Ignacius se cítí, jako by byl přistižen při darebáctví.
„Vypadá na rytíře, ne na učence. Rytíři sotva umí dát pečeť na list.“
Ignacius vytáhne kříž. Dnes si ho neprohlížel, uleví se mu, že vypadá stále stejně.
„Tak vy jste z Řádu. Vzácný to host, který chce vidět mé ubohé sbírky. Bratr Gregory nás jistě rád opustí a vy, bratře Ignacie, pojďte. Mám zde několik opisů. Promiňte mi tu urážku, netušil jsem, kým jste. Novicové, hanba mluvit o jejich učení, natož o čtení a psaní, avšak váš Řád je pověstný svou knihovnou a učeností. Tady to je.“ Vytáhne knihu z přihrádky. Položí ji na stolek osvětlený svíčkou a poodejde. „Poučné čtení, bratře. Večer zavíráme.“
Ignacius se dívá za jeho shrbenou postavou v černé kutně. Má pocit, že jeho suchý krákoravý hlas mu bude znít v uších ještě hodně dlouho. Delikátně otevře knihu v kožené vazbě. Kochá se iluminacemi jednotlivých kapitol. Vzpomene na své učení pod dohledem bratra Taurina. Víc ho bavilo válčit, ale i číst a psát se museli naučit. Ó, jak nesnášel malovat jedno písmenko za druhým, jen aby vznikla věta a tu si pak přečetl někdo jiný. Až o hodně později ho to zaujalo. Začne listovat, doufaje, že najde něco, co mu tehdy uniklo. Tehdy se zajímal spíš o popisované bitvy, než o věci milostné povahy. Po hodině luštění se narovná. Ještě to zkusí. Přece musí něco najít. Co Eva a Adam, rychle nalistuje první stránky. Samson a Dalila? Ne. Sodoma a Gomora? Ne. Aspoň náznak, začíná si zoufat. Nic, nic a jiné knihy tady nebudou mít. Musí se spolehnout na prastarou zkušenost. Opře se o stojan s knihou. Skoro se začne ze zoufalství nahlas smát, jenže když si vzpomene na postavu knihovníka, tak přestane.
„Zavíráme,“ ozve se za ním hlas bratra Chaviera, až skoro nadskočí.
„Děkuji moc. Skvělé čtení a překrásná práce iluminátora.“ Ignacius pochválí rukopis, přestože je zklamán. K čemu je kniha, ze které se nic nedozví? Mrzutě odchází z knihovny. Cestou potká Gregoryho, který někam spěchá. Nálada se mu zlepší, když si připomene, že za několik hodin uvidí Lucia. Jen přečkat ty chvíle bude utrpení, ale vydrží to. Jde se najíst do ubytovny pro poutníky. Cestou přemýšlí, že by bylo pěkné vlastnit dům, kam by se vracel. Zavrtí hlavou. Opravdu už blázní, když přemýšlí o domu. Po večeři si jde lehnout, i když nejdřív se u kříže pomodlí za zdraví Gregoryho, za bratry a otce a nakonec za Lucia.

Brzy ráno vyrazí na Šedákovi do lesa. Jede stejnou cestou jako den předtím. Zastaví se na břehu řeky a vzpomene si, jak tady na něho Lucius čekal. Odbočí na stezku vedoucí ke srubu. Srdce mu buší a otěže svírá třesoucíma se rukama. Už z dálky si uvědomí, že tu černý kůň není. Přesto sesedne a uváže koně na stejném místě jako včera. Vejde dovnitř s nadějí, že možná koně nechal někde jinde, ale v malém srubu nikdo není. Shodí plášť, rukavice a rozváže si kabátec. Když rozdělá oheň, prohlédne si lépe zařízení srubu. Měl pravdu, když měl včera dojem, že tu někdo bydlí. Usmívá se, když se posadí za stůl, a dívá se do ohně. Občas se zvedne, přejde po místnosti, ale dál trpělivě čeká. Určitě přijde. Vzpomene si, že tak čekal, když měl skládat řádový slib. Čekal a čekal, až se nakonec dočkal. Dočká se i Lucia. Jaké to asi bude? Obejme ho a políbí nebo něco jiného? Sedne si na židli, nohy položí na stůl.
Nemá žádné zkušenosti v milostném životě. Vlastně ani nic neví. Viděl v krčmách lehké ženy, které se tiskly k mužům, jenže on nechce jen jednu noc. Chce všechny noci. Kde jen může být? Proč nepřichází? Proč ho tady nechává čekat? Minuta za minutou letí a hodina za hodinou ještě rychleji. Už si není jistý jeho příchodem, a jak se blíží večer, jeho důvěra neustále klesá. Už nepřijde. Narovná se, obleče a smutně se podívá po místnosti. Věřil, že sem… Vyjde ven a ztuhne, když ho tam vidí stát.
„Jak dlouho tu stojíš?“ optá se zmateně.
„Nevím,“ odpoví Lucius. Stojí a dívá se na Ignacia. Ten ustoupí ze dveří, ale nespustí z něj oči. Lucius váhavě vstoupí. Zničehonic se rozhodne. Když už má propadnout peklu, ať je to se vším všudy. Přitiskne se k němu a začne ho líbat. Ignacius odpoví se vší netrpělivostí a touhou, kterou cítí.
„Je už pozdě. Nestihneme to do města,“ říká mezi polibky.
Luciův smích ho vnitřně rozechvěje. „To je jedno, ne? Nevím, proč to dělám, nevím, proč ty, ale toužím po tobě.“ Rozepne mu sponu u pláště, který sklouzne na zem. „Pořád ještě nevíš jak na to?“ zeptá se Lucius, když ho přestane líbat.
„Netuším.“ Ignacius cítí, že se červená. „Pamatuj, jsem mnich, ale zvládnu to.“
Lucius od něho poodstoupí. Nechápe toho rytíře, protože ví, kým je, i to, že je silný. Ne fyzicky, jinak – v srdci. Má nad ním navrch. Aspoň tuhle chvilku chce cítit lásku, která je mu odepřená.
„Budeme se učit spolu, nebo jsi někoho měl?“ Ignacius cítí, že se červená. Nikdy s nikým nemluvil o milování nebo podobných věcech. Nikdy ho ani nezajímaly, a teď se chystá milovat.
Lucius k němu rozhodně přistoupí a začne mu rozvazovat kabátec. „Krok za krokem. Půjde to.“ Ani si nevšimne, že je taky svlékán. Plášť je dole a košile rozvázaná. Ignacius mu ji přetáhne přes hlavu, odhodí na zem. Natáhne ruku a prstem mu přejede po hrudi. Lucius zalapá po dechu, když se ocitne ve vzduchu, přesněji řečeno je drcen v silných Ignaciových pažích. „Ignacie?“ Obejme ho kolem krku a políbí.
„Řekni to ještě jednou. Víc. Chci z tvých rtů slyšet svoje jméno. Všechny, které jsi kdy měl, vymažu z tvých vzpomínek. Budu tady jen já. Nikdo jiný.“ Ignacius mu náruživě šeptá do rtů a pokládá ho na kožešinu postele.
Lucius ho pohladí po tváři. „Ignacie,“ šeptá se zastřenýma očima a laská ho.
„Všechno mě tak láká,“ odpoví mu nesmyslně. Neví, kde začít. Rty, půvabná šíje, bradavky, či snad břicho, nebo sklouznout ještě níž. Neví, co se dělá a co ne, ale laskání a hlazení musí být v pořádku. „Pokud se ti něco nebude líbit, řekni. Miluji, jak tady ležíš…,“ Ucítí prst na rtech. Políbí ho a pak se k němu skloní. Tak si to představoval. Přetáhne si košili přes hlavu a poprvé se k němu přitiskne. Leží na boku a tiskne ho k sobě. Ostře vnímá jeho i svoje vzrušení. Líbá ho a hladí na té úzké posteli. Je v tu chvíli šťastný, jak jen může být. Navždy bude Lucia chránit.
Lucius sleduje, jak jeho oči zněžní a přece z něho cítí hlad a touhu. Je tak zvláštní a to, co dělají, je hříšné, ale nádherně hříšné. Zapomíná, kým je. Chce víc, rukou sjede níž a přes kalhoty ho pohladí.
Ignacius zasykne. Ještě ne, touží si to vychutnat. Neví, jestli to vydrží, ale chce, aby to bylo kouzelné. Doufá, že to bude ještě nádhernější než jeho představy. Pohladí ho taky a je potěšený, že je vzrušený. Oba jsou rozjitření pocity, a přesto jen spolu leží a líbají se. Divoce a bez zábran. „Chci víc, prosím,“ nevydrží Ignacius. Vstane a svlékne se úplně. Začervená se pod Luciovým upřeným pohledem. Vnímá z něho něhu, taky obdiv. S ním má pocit, že by zvládl cokoliv. Je mu dobře, jako když přijel domů na hrad.
Ignacius směle pohladí odhalenou hruď. Jazykem ochutná jeho bradavku a chvilku ji laská. Sevře ji mezi zuby a pozorně poslouchá, co na to jeho milenec. Když zasténá, zvedne hlavu, zda ho to nebolí. Je spokojený slastí, která je mu zřetelně vidět v obličeji. Rukou jemně sevře druhou bradavku. Má tak citlivé tělo, a na rozdíl od něho nemá viditelné jizvy, přestože umí bojovat. Lucius se pod jeho rukou vypne.
Je tak překrásný. Nechápe, čím si zasloužil, že je tady, ale využije toho. Drobnými polibky a hlazením sjede níž, až ho zastaví kalhoty. Ještě nikdy nezkoumal, jak vlastně penis vypadá. Nikdy ho nedržel v rukou jen tak pro laskání. Položí na kalhoty ruku. Tolik toho nezná, ale všechno nové chce poznat s Luciem. S nikým jiným. „Sundej si kalhoty, chci tě taky vidět,“ požádá ho chraptivě.
Lucius se nadzvedne, aby mu viděl dobře do obličeje. Rytíř je zvědavý jako malé kotě a jemu z nějakého důvodu dělá dobře, že je jeho prvním. Vstane a svlékne se. Je vzrušený z Ignaciova chtivého pohledu. Nakloní se k němu a políbí ho, aby se na něj vzápětí vyhoupl. Sedí mu na stehnech a jejich penisy se dotýkají. Dívají se na svou pýchu, až nakonec Ignacius rozpačitě odvrátí zrak. Skoro se mu zdá, že je to na něho moc, když ucítí dotek Luciova jazyka na svém těle. Má pocit, že pod jeho polibky, laskáním jazykem a občasným kousnutím vyletí z kůže. Musí být rudý jako rak.
„Červenám se?“ otáže se zadýchaný Ignacius. Luciův smích uvolní jeho tíseň. V očích se mu zableskne, uchopí ho a sevře. Vážný výraz obou je skoro překvapí. Lucius se nad ním v tichosti skloní. Líbají se, když Lucius sklouzne rty na hruď a putuje níž a níž. Ignacius se poddává neznámým rozkoším. Tohle nemůže, v panice se zvedne. Ale je to krásné, když ucítí Luciovy rty, které obemknou jeho úd. Zasténá pod jeho laskáním. I to by mu stačilo, i když stejně to pořád není ono. Jak ho rozmazluje… Touží po tom, aby cítil totéž. Chce si všechno vyzkoušet a nikdy neskončit.
„Jen maličko,“ odpoví Lucius.
Přitáhne si Lucia do náruče a vášnivě ho políbí. Lucius leží v objetí jeho silných paží a je zvědavý, kam až zajde. Vrátí mu polibek se vší vášní, jaké je schopen, a potom pod jeho rukama a rty zapomene na vše. Jen si stihne pomyslet, že se učí ďábelsky rychle. Pak se propadne do víru laskání a touhy, které v něm vzbuzují ruce, které přestože běžně drží meč, jsou něžné, hravé a laskavé.
Ignacius ho lehounce hladí po celém těle, až na úd, kterému se vyhýbá. Protahuje laskání do nekonečna, potěšený z jeho těla.
Lucius vnímá drsné prsty kouzlící na jeho těle drobné vlnky slasti a poddává se jim. Všechno se v něm svírá touhou. Nemůže se dočkat, až se jeho ruce sevřou kolem penisu, a když se dočká, neví, zda skončil v ráji nebo ne. Když ho obemkne jazyk a vtáhne hlouběji do tepla, pocítí čistou rozkoš.
Ignacius poslouchá jeho sténání a snaží se ho uspokojit, jak nejlépe svede. Laskáním zkouší dosáhnout ještě větší slasti. Cokoliv ho napadne, v tu chvíli provede, ale hlavně myslí na svého milence. Zničehonic pocítí teplou spršku na tváři. Dívá se na své ruce. Užasle vzhlédne k Luciovi.
„Klid,“ zašeptá Lucius a slíže svoje semeno z jeho tváře. Políbí ho. „Je mi úžasně.“ Je spokojený.
Ignacius si lehne vedle něho a přitáhne si ho k sobě. Je spokojený, když ho může objímat. Přesto tomu něco chybí. Taky by chtěl zažít ten spokojený pohled, který je v Luciových očích. Stydí se optat, zda je to všechno, nebo je ještě něco víc. Vždyť i tohle stačí. Zamračí se pod Luciovým pobaveným pohledem.
„Asi přece jen jsi…,“ nakloní se k jeho uchu a Ignacia ovane vysvětlení jako teplý vánek.
„Vážně se to tak dělá?“ Pohlédne na jeho tělo a na své. Představí si, že je uvnitř něho a vzruší se ještě víc. Začne ho líbat a Lucius se otočí ke stěně. Ignacius stále váhá. Jenže když vidí jeho hýždě a jak čeká – ano, to je asi ono. Začne do něho pomalu pronikat, ale cítí, že je celý ztuhlý a bolí ho to, i když to nedává najevo. Proto z něj vyklouzne. Přece to musí jít! Obejme ho, drží a horečnatě přemýšlí. Neví, co udělat, aby ho to nebolelo, ale nechce do něj vejít násilím.
„Asi to nejde. Myslím, že jsem moc velký,“ řekne rozpačitě.
Lucius se s úsměvem otočí, schová si tvář na hruď Ignacia a poslouchá tep jeho srdce. Váhavě začne. „Líbíš se mi, a moc. Nechápu, proč ti to dovoluji, ale od té koupele jsem chtěl tohle zažít. Jít to musí. Určitě. Tedy aspoň mi to říkali. Pokud vím, někdy se při defloraci používá mast.“ Začervená se a otočí se ke stěně, aby se mu nemusel dívat do očí.
Kde tady má sehnat mast? Potom si vzpomene a vyskočí z postele. Horečnatě probírá svoje věci, až vytáhne váček, ve kterém má malou dózu s hojivou mastí. Otevře ji a nabere trochu na prsty. Dívá se do Luciových očí a zrozpačití.
Začnou se smát jako blázni.
Klekne si k němu a políbí mu dlaň. „Miluji tě, Lucie. Budu tě chránit do konce svých dní.“ Postupuje dál, až se Lucius jeho polibkům naprosto odevzdá. Ignacius si lehne vedle něho a otočí ho zády k sobě. Odhrne plavé hebké vlasy a políbí na krk. Líbá mu záda, zatímco ruce hladí pokožku, kam dosáhnou. Slyší jeho i svůj zrychlený dech. Vezme dózu a zaváhá. Ještě toho může nechat, ale pak se odhodlá a dotkne se jeho hýždí. Vklouzne prstem dovnitř a musí se ovládat, aby do něho nepronikl hned. Zaslechne zasténání a zarazí se, jestli ho to nebolí.
„Pokud…“
„Jestli takhle i válčíš… Dělej!“ vyhrkne nedočkavě Lucius.
Ignaciovi se zableskne v očích. Vytáhne prst a pomalu začne penisem pronikat do Lucia. S jeho zasténáním přestane. Vyklouzne a opět se zasune o kousek víc. Cítí nekonečnou slast, jak je v něm sevřený. Drží ho pevně a přemýšlí, že by to bylo pro oba lepší, kdyby změnili pozici, ale teď jen prahne po uvolnění. Začne se v něm pomalu pohybovat. Vychutnává si každý pohyb, každé pohlazení, každý polibek.
Chce víc, proto ho přetočí na záda. Roztáhne mu drsně nohy a vklouzne do něho, aniž se stará, jestli ho to bolí. Žilami mu proudí chtíč, který chce dosáhnout uspokojení. Zřetelně vidí, jak se Luciovi rozšíří zorničky, nakonec ho jen obejme kolem krku a nohama sevře kolem pasu. Rozkoš. Proč jen zakazují milování, bleskne Ignaciovi hlavou, když ho tiskne ke kožešinám. Luciova rozkoš ho teď už nezajímá, dychtí najít svoji, ztratit se v ní. Drží ho pevně a nevšímá si, co se děje kolem něho. Dívá se do Luciových modrozelených očí, ve kterých čte touhu po výkřiku, který přinese uvolnění. Pohybuje se rychleji a jen vzdáleně slyší jeho sténání a svůj sípot. Vnímá vůni jejich milování, ale ignoruje všechno kromě svého a Luciova uspokojení za jakoukoliv cenu. Ještě a ještě, až nakonec vykřikne nesmírnou rozkoší. Cítí, jak jeho semeno proudí do Luciova těla. Něžně ho pohladí a napjatě sleduje jeho překrásný obličej. Vášnivě ho políbí a lehne si na něj. Lucius ho pořád pevně svírá kolem beder.
Zůstane tak napořád. Nic na světě se nemůže tomu pocitu vyrovnat. Nadzvedne se a znovu ho políbí. Líbá ho, až ucítí, jak Lucius natáhne nohy a pustí ho. Vyklouzne z něho. Obejme ho, a přemýšlí, co se v takovém okamžiku říká.
„Lucie, co se říká po tak nádherném prožitku?“
V Luciově tváři se objeví překvapení, ale potom se sytě rozesměje. „Ještě jsem se v životě nenasmál tak jako s tebou.“ Pohladí ho. V téhle chvíli má pocit, že ví víc než Ignacius. „Co se říká? Nevím. Někdy jen odejdeš z lože, někdy řekneš, že to bylo krásné, a někdy jen vedle toho druhého usneš nebo…“
„Dost, Lucie. Bylo to nádherné. Nikdy jsem nic takového nezažil a mám chuť udělat to znova.“ Zamilovaně Lucia pozoruje. Prstem obkreslí jeho tvář a vtiskává si do paměti jeho rysy, stejně jako tehdy v lázních. Hmatem si zapamatovává všechny dokonalosti i nedokonalosti toho nádherného obličeje. Konečky prstů se dotýká pramínků vlasů, jako by chtěl zachytit jejich hebkost a vůni. Chtěl by navždy zůstat zde, daleko od lidí a nevracet se do světa. Neví, co se říká a zda by měl něco říct. Ucítí ruku na svém těle a přetočí se. Pozorně si prohlíží prostředí srubu a nechává Lucia, aby ho hladil.
„Je to tady tak zoufale malé,“ podotkne Ignacius. „Chtělo by to prostor. Hodně prostoru…,“ dumá nad tím.
Lucius se usmívá. „Pochybuji, že tady seženeš palác, a já na to nemám.“
Ignacius se přetočí a dotkne se jeho hlavy. Vezme do ruky pramen vlasů, promne ho, přivoní k němu. Něco mu to připomíná, jen netuší co. Je to, jako by se ho dotklo jaro s létem, nakonec usoudí.
„Tohle jsem chtěl udělat v lázních. Dotknout se tvé pokožky, zjistit hebkost vlasů, přivonět k nim…,“ pátrá v Luciově tváři po úsměšku, ale nenalézá ho.
„Jsi básník, pane rytíři?“ Lucius lehce opáčí, zatímco se mu upřeně dívá do tváře. Nikdy by nevěřil, že láska může být taková. Jako nejčistší rozkoš, jako něco, co tě zaplaví a nepustí ze své náruče. Slib i hřích. Jásot duše a víra, že svět je laskavý. Potěšení, jež je bez hranic. Dává i bere tolik, kolik chce. Je to světlo, které zaplaví duši i tělo.
„Jen zamilovaný rytíř. O čem přemýšlíš, Lucie?“
„O tom, že jsem netušil, že láska je tak divoká a dokáže tolik uspokojit. Že může být bez hranic.“
„Lehni si na mě,“ požádá ho Ignacius.
Lucius zamrká. „Proč?“
„Abych mohl cítit tvoje tělo a lépe tě hladit, ale hlavně tě lépe hladit.“ Sjede mu rukou na hýždě a k rýze a pohladí ho. Cítí, že je opět vzrušený a snaží se držet na uzdě, protože netuší, co vše je v milování dovoleno. Přejíždí rukama a vnímá jeho hladké nahé tělo na svém. Nohama ho pevně obejme a přitiskne ještě blíž. Nechápe, jak může dýchat, ale možná že Lucius dýchá za něj.
„Příjemné. Netušil jsem, že tak někdy budu s mužem. A k tomu jsi mnichrytíř významného řádu. Proč zrovna ty? Mám rád ženy. Nikdy mi ani na mysl nepřišlo, že bych sdílel lože s mužem.“
„Psst. Už jsem ti přece řekl, že tě chci, a když jsi tady stál za dveřmi, neodolal jsem.“ Ignacius se odmlčí. „Jestli se nechceš milovat, vyprávěj mi o své rodině a já ti řeknu něco málo o Řádu. Anebo co budeme dělat zítra, dnes? Mám v tom zmatek,“ snaží se ignorovat své vzrušení, které ho zaplavuje od konečků vlasů až po prsty na noze. V tu chvíli neví, co chce víc. Zda ukojit svou touhu, nebo vědět o své lásce všechno.
„Je mi líto, ale hovor se právě odložil na neurčito,“ zašeptá Lucius Ignaciovi do rtů a rozhodne tak za něj pro tělesné obcování. Ignacius jazykem vklouzne do jeho úst. Zasténá s myšlenkou, že jsou sladší než med.
„Ignacie…“
„Ještě. Ani nevíš, nakolik mě to vzrušuje, když říkáš mé jméno, Lucie.“ Tře se o něho tělem, zatímco Lucius vášnivě šeptá: „Ignacie, Ig…,“ plní jeho žádost a jméno zaniká v divokých žádostivých polibcích.
Venku zafrká Šedák, otočí se k návštěvníkovi, který si lehl na mýtinu, jako by tu byl doma. Je černý jako samotné peklo a rozhlíží se kolem sebe, jako by mu to zde patřilo. Kůň zná toho návštěvníka, proto je klidný. Obrovská černá nestvůra se pomalu přiblíží ke srubu. Větří a oči mu tiše září křišťálovým ohněm. Obrátí se a odkluše v momentě, kdy se první paprsky světla dotknou noční nadvlády nad krajinou.
Ignacius otevře oči a ponoří se do Luciova modrozeleného zvědavého pohledu. Už nikdy neuvidí moře, ale podle vyprávění bratří má stejnou barvu. Nevadí mu, že ho neuzří, protože v Luciových očích má svoje moře. Lucius vidí, že milencovy oči zněžní něčím, čemu nerozumí. Ignacius ho políbí. „Dobré ráno, Lucie.“
„Dobré ráno,“ odpoví rozpačitě Lucius.
Ignacius se zasměje. „Ještě jsem si nezvykl, že někoho držím v náručí. Nikdy jsem po tom netoužil, jenže to je minulost. Utekl jsem, jako bych měl za sebou démony, ale stejně jsem se vrátil k tobě. Jsem šťastný, že jsi tady. Jsem tak nesmírně rád, že to skoro bolí.“ Zamyslí se nad budoucností, ale ta je zatím vzdálená, šedá a ztrácí se v nezodpovězených otázkách o nich dvou. Chce vstát, proto odhodí pokrývky. Jeho pohled sklouzne na milencovo tělo a zasténá. Zavře oči před tím okouzlujícím obrazem.
„Ignacie, je ti něco?“ zeptá se starostlivě Lucius.
Ignacius otevře oči a polkne. V noci se s ním miloval ještě dvakrát, ale pořád má pocit, že nemá dost. Stačí si jen vzpomenout na dotek, polibek a jeho tělo reaguje nezávisle na tom, co mu přikazuje rozum.
„Už chápu ty studené koupele u nás v Řádu.“ Ignoruje vzrušení a spustí nohy z postele.
Lucius pohledem sklouzne k jeho vzrušenému penisu. „Jaké studené koupele?“ Nechápe, co tím jeho milenec myslí. Dívá se na jeho vzrušení a nerozumí, proč v tom chladu stojí nahý.
„Studené koupele. Ano, vyjedu si k řece a bude vše v pořádku. Chci tě Lucie a… a… Počkej! To nemůžeš!“ Stojí nahý uprostřed místnosti, když před ním Lucius poklekne se šibalskými ohníčky v očích.
„Když už hřešíme, tak alespoň důkladně, ne?“ Vezme ho do úst a Ignacius mu vyjde instinktivně vstříc bedry. „Je to lepší?“ optá se po chvilce Lucius. Olízne si usmívající se rty.
„O hodně lepší. Přece jen si tu studenou koupel, kterou nemám rád, nebudu muset dávat tak často.“ Přitáhne si ho do náruče a potěšeně vnímá, jak k němu krásně zapadne.
K večeru, poté co celý den strávili v přístřešku, odjedou do města. Jedou, co noha nohu mine, někdy mlčí, někdy si povídají. Ignacius vypráví o životě u nich na hradě, dokonce mu ukáže kříž. Mlčí o jeho vlastnostech a jen se s tichou radostí dívá na jasně červený kámen uprostřed kříže. Lucius vypráví o matce, dvou sestrách a bratrovi. Mlčí o tom nejmladším, kterého měl nejraději. Zastaví se na dohled města.
„Pojedu první. Chtěl bych svou lásku vykřičet do celého světa. Jenže zatím se musíme schovávat.“
„Ano, bude to tak lepší. Těším se, až tě uvidím. Víš, lidé ve městě nejsou nakloněni fyzické, ne, to ne, jakékoliv lásce. Možná je to tím, že je to poutní místo, možná něčím jiným, sám netuším. Jeď už.“ Dívá se za Ignaciem, který pobídne koně a bez otočení jede k městu. Miluji ho, aniž vím proč. Nerozumím tomu, jen vím, že chci být s ním po zbytek života. Možná bychom mohli odsud odejít, ale nejdřív musím zajistit ještě jednu věc. Pak snad budu konečně volný, putují mu myšlenky hlavou. Ignacius bude souhlasit a oba pak zmizí z toho proklatého města. Dojede k městské bráně, kterou s blížícím se soumrakem zavírají, jenže on se často vrací pozdě. Stráž zadrží zavření brány a on jim hodí váček s mincemi. Cestou městem přemýšlí, kudy jel Ignacius a co v klášteře dělá.
Kudy pojede? Kde bydlí? přemýšlí Ignacius cestou ke klášteru. Pojede tudy nebo tamtou uličkou? A jak to vypadá u něj doma? Snad se tam jednou podívá. Chce s ním být, a pokud bude Bůh milostiv, tak zůstat po celý život. Cítil tohle i Austin ke své ženě? Chtěl s ní zůstat po celou dobu? Určitě chtěl. Opět se neptal a málo poslouchal. Vybaví si ty chvíle, podle něho příliš krátké, jen noc a den, které spolu strávili. Nejraději by ho nepustil z postele tři dny a tři noci a jen se s ním miloval. Je snad nemocný? Blázen? Neví, jen našel něco, co mu celý čas chybělo a nevěděl o tom.
Zaklepe na bránu kláštera. Opět bratr Benedict. Proč je tady? Co od něho chce? Nemá ho rád, i když ani neví proč. Nejraději by tady nepobýval, ale nemůže to udělat, přestože tady už od první noci cítí cosi podivného. Otec Austin by to asi nazval zlem, avšak zlo v posvátných zdech?
„Chce s vámi mluvit otec představený,“ řekne tiše bratr Benedict.
Ignacius hodí pacholkovi otěže a následuje Benedicta. Má z něho husí kůži. Vejde k představenému. Přepychová pracovna, pomyslí si a zároveň si vzpomene na tu Austinovu prostou. Za stolem sedí v bohaté říze převor kláštera. Ignacius k němu přijde a poklekne na koleno. Políbí prsten na ruce. Pokorně čeká, proč si ho dal zavolat.
„Vítejte u nás, bratře Ignacie.“ Úlisný jako had, který hladce obtáčí bezmocného, aby ho zahubil, napadne ho v první chvíli. V duchu odežene podivnou myšlenku. „Je mi líto,“ slyší dál Ignacius, „že jsem vás nemohl přivítat osobně, ale povinnosti mě od tohoto potěšení odváděly. Jak se daří vašemu představenému, Austinovi?“ Uvelebí se v křesle s poduškami a odstrčí pergamen s pečetí a stužkami.
„Dobře. Nechť mu Bůh požehná, stejně jako vám, klášteru i jeho obyvatelům.“ Stejně nic jiného nechce slyšet. Ty jeho baziliščí oči ho snad budou pronásledovat i v noci. „Pověřil mě zde posláním. Jsem nadšený, že mohu pobývat v tak nádherném městě. Bohužel,“ Ignacius protáhne obličej, „netuším, jak dlouho tu zůstanu. Nikdy jsem neviděl skvostnější chrám, než je tento, a váš sbor mě uvádí v úžas. Něco tak nádherného jsem neslyšel ani v Toulouse či v Paříži. Uchvátil mě a budu klášter i jeho sbor chválit, kamkoliv přijedu.“
„Děkuji, je to práce nás všech.“ Aspoň teď řekl pravdu, i když podle něj neupřímně. „A sbor. Ano, to máte pravdu. Jezdí si ho poslechnout z daleka. Nebudu vás, bratře, zdržovat od povinností, ale ještě maličkost. Kříž máte schovaný, že?“
Ignacius mimoděk zadrží dech. Ta touha v jeho hlase je divná. „Ano, mám. A děkuji za vaši skvělou pohostinnost. Budu ji chválit všude, kam se dostanu. Stejně tak i město a chrám s jedinečným sborem.“ Dívá se na usmívajícího se hada, který přikyvuje jeho slovům.
„Vše je pro chválu Boha a my jsme jeho pouhými pokornými služebníky. Můžete jít.“ Pokyne mu rukou s prstenem.
Ignacius se ukloní. Je rád, že má návštěvu opata za sebou. S bratrem Benedictem jsou jak bazilišek s hadem. Už je sice pozdě, ale snad Gregory nespí. Dojde k jeho cele a zaťuká.
„Nech dveře otevřené, Ignacie,“ poprosí ho Gregory a on to udiveně udělá. Pak mu to dojde a zrudne. Nikdy dříve by ho to nenapadlo, dokud nepotkal Lucia. „Nebyl jsi tady přes noc.“ Gregory leží v posteli a popíjí bylinkový odvar. Vidí, že se Ignacius změnil. Vyzařuje z něho štěstí. To je tady moc nebezpečné. Chce mu to říct, ale nakonec neřekne. Nechce to, co se mu stalo – a bylo to určitě něco krásného – pokazit.
„Zdržel jsem se venku a přespal v jedné chatrči. Je ti lépe?“ Ignacius mu upraví pokrývku.
„Lépe ano, ale vzal jsem si bylinky na spaní, proto raději běž, než ti tu usnu,“ zažertuje. Chce dodat, ať tak nezáří štěstím, jenže opět to neudělá.

Dny ubíhají jak splašení koně a Lucius s Ignaciem se scházejí, kde a kdy se dá. Projíždějí se tryskem po okolí, loví a tráví spolu víc a víc času. Nikdy by nevěřil, že štěstí je tak krásná věc. Povídají si, nebo si jen leží v náručí a Ignacius hýčká Lucia polibky. Neví proč, jen má tušení, že ho tíží něco temného, něco, o čem mu nechce říct. Je trpělivý a doufá, že jednoho dne se mu svěří. Prozatím mu z víček a z čela jemně stírá chmury, které se odrážejí v modrozelených očích.
A tak šťastní ve své nevědomosti si nevšímají okolí. Nevnímají, že kolem se plíží nenávist, zášť, zloba a závist, které jsou tiše a nenápadně přiživovány štěstím, jež z nich prýští. Netuší o nestvůře, co je hlídá, a o mnoha očích, jež doutnají zlobou méně šťastných. Blaženost, která z nich prýští, právě lidem prahnoucím po přízemních věcech a s černými semínky zášti v srdcích nedopřává spánek.
Ale oni dva si nevšímají ničeho krom sebe.
Čas letí, až je město čím dál pobouřenější a dychtivější zničit krásu, která vykvetla uprostřed zla. V poháru nenávisti kapka za kapkou přibývá temných myšlenek na záhubu. Město žije temnotou a v jeho hlubinách vřou emoce, které rozežírají město na holou pravdu. Našeptává méně bohatým, méně šťastným duším, co mají dělat.
Ale oni, v zajetí lásky, nevnímají slídivé vypočítavé oči.
Semínka nepřátelství zasetá první návštěvou Ignacia a dávnou vraždou pomalu vyklíčila jako jedovatý plevel a drápky se zachycují v lidských srdcích. Pomalu ale jistě se kolem nich stahuje síť, která je má spolknout a nepustit. Rozemlít je, aby jedni dostali, po čem prahnou jejich zkažené duše, a druzí získali iluzi, že konečně budou šťastnější, když zničí štěstí jiných. Neuvažují, jen vidí, jak ti dva projíždějí městem, hlasitě se smějí a nezajímá je trápení, které kolem nich bují. Městem se plouží stíny, které nemají nic jiného na práci, než sledovat, poslouchat a roztrušovat pomluvy vydávající za pravdu. Stíny, které věrně slouží duším bažícím po smrti Ignacia a Lucia. Jaká to příležitost, zbavit se těch dvou! Získat bohatství, moc a zahladit zločin. Město sleduje a netrpělivě čeká na příležitost ukázat květ, který v něm pečlivě vyrostl.
Pohár pomalu přetéká a kapka neštěstí stéká přes hranu a klouže dolů. Pomalu a líně jako řeči, které kolují od úst k ústům.
A pro dva zamilované existuje jen ten druhý.
Ignacius vypráví příběhy, které slyšel na hradě, a Lucius mu brnká na loutnu. Sedí u ohně v Luciově domě nebo se milují v chatrči na mýtině.
Bratr Gregory pozoruje Ignacia a dojde mu, co se děje, ale opět nenalézá odvahu mu říct, ať odejde. Jeho společnost je jediná radost, kterou má, až jednoho dne, když spěchá chodbami kláštera, zaslechne hlasy a slova, která v jeho duši vyvolají mrazení.
„Ti dva jsou jako jed, bratře. Jsou nežádoucí, proto musíme ten jedovatý bolák z těla našeho Pána odstranit. Je to hanba pro církev, rozumíš. Dnes půjdeme k té chatrči hanby, abychom ten bolák odřízli. Uděláme to, pro našeho Pána i pro…“
Zbytek zanikne ve vzdalujících se krocích. Přemýšlí, o čem to mluvili, když mu to dojde. Zbledne.
Pozdě.
Kapka klouže dolů, aniž by ji mohl kdokoliv zachytit. Čekala na osudnou chvíli. Netrpělivě očekávala znamení, aby spadla a roztříštila se v tisíc drobných střípků, které se zaryjí do srdcí planoucích závisti. A ta chvíle přišla…

Slunce je vysoko na obloze, když se skupina různorodých lidí blíží k mýtině, kde stojí chatrč a u ní dva uvázaní koně.
„Hřích!“ vykřikne někdo ze skupiny a nenávist ostatních se vzedme jako vlna, která je stále mohutnější, nenasytnější a nebezpečnější.
„Psy na ně! Roztrhejte je! Hříšníci! Upálit!“ zvolá někdo mávaje klackem, který po cestě zvedl, aby si dodal odvahy.
„Ne!“ zahřmí hlas obtloustlého člověka v kutně. „Nejsme barbaři, proto je budeme soudit. Ať všichni vidí a ponaučí se, že hřích v našem krásném městě nebudeme tolerovat.“ Dopředu vystoupí klidný a rozvážný bratr Benedict. To on vede skupinu lidí, kteří se raději postavili na stranu temných svodů, než aby hledali své vlastní štěstí.
Skupina dorazí ke dveřím, jeden z nich je prudce otevře. Zůstanou strnule stát, když na kožešině uvidí dvě nahá mužská těla v objetí, spící a osvětlená jen slunečními paprsky. Na jejich rtech hraje úsměv. Jsou jako jeden a oni je také tak vnímají. Krása, ale i ta v nich vyvolává zlobu a závist. Nesnášejí půvab, neboť sami žijí v bídě a ubohosti. Proč to jiní můžou mít a oni ne? Když my ne, oni taky ne, vykřiknou v nich trpící duše.
„Hřích!“ vykřikne opět někdo z davu, aniž by viděl dovnitř, a pohne se kupředu, čímž spustí lavinu nenávisti a okouzlení se vytratí. „Smilstvo! Hřích! Zabít!“
Ignacius s Luciem se probudí a nechápavě se dívají po lidech okolo. Co tady chtějí? Včera byli na lovu a vyčerpaní usnuli v zajetí milování. Pořád nevěřícně se dívají na dav lidí, který na ně rozzlobeně zírá. Ignacius přehodí přes Lucia kožešinu, aby ho chránil před krvelačnými pohledy, a horečnatě přemýšlí. Je pozdě na záchranu, ale on slíbil, že bude Lucia chránit, stejně jako Řád. Postaví se a stiskne nenápadně Luciovi rameno. Pokud bude chytrý, unikne hroznému osudu, který se na ně řítí.
„Co tady chcete?“ optá se přísně Ignacius.
„Porušili jste zákony. Oba dva budete souzeni a potrestáni.“ Benedict vystoupí do popředí.
Ignacius by tomu Božímu služebníku, který vede své ovečky k jeho potrestání, něco řekl, ale chápe svoji situaci. Snaží se svůj hněv držet na uzdě jen kvůli Luciovi. „Nepatřím už k Řádu, bratře Benedicte.“
Lucius zalapá po dechu. Ví, že to není pravda. Proč lže?
„Zač mě chcete soudit? Nebo nás? Lucius de Charny je nevinný.“
„Nevinný?! Leží tady s vámi a smilnil. Chlípnost je na něm i na vás přímo vidět,“ vyštěkne na Ignacia. V hlase mu zní pohrdání.
„Omámil jsem ho a použil vše, co jsem se naučil u Saracénů, aby mi byl po vůli,“ oznámí jim chladně Ignacius. Nahý s křížem na hrudi stojí uprostřed chatrče a stejně nikdo nemá odvahu se ho dotknout.
„Čáry!“ zvolá někdo vzadu. „Ježíši Maria! Chraň nás, Bože! Je to čaroděj!“ Ovečky vedené záští i chtivostí se přežehnávají znamením kříže. Pověry a víra v temnotu je silnější než odvaha, kterou jim zášť vlila do žil.
„Takže se přiznáváte k čarodějnictví?“
Bratr Benedict si v rozpacích odkašle. Tohle nečekal. Nebyl na to připraven, ale pověřili ho, aby je odhalil.
„Ano. Lucius byl k tomuto jednání, k smilství se mnou, donucen a za nic nemůže,“ prohlásí hrdě. „Byl očarován.“
„Chráníte ho, Ignacie. Svého milence! Jste bezbožník, proto budete souzen naším koncilem. A on taky.“ Benedict neví, co dělat.
Ignacius zavře oči. Jestli ho odvedou do města, bude konec. Chce se podívat na Lucia. Dotknout se ho a říct mu, že ho miluje. Nemůže si to dovolit, protože Lucius musí přežít. Sám bude nejspíš upálený, avšak Lucius, jeho jediná láska, se musí zachránit. Loví zvuky, které vydává, když se obléká. Snad tisíckrát se díval, jak se jeho nádherné tělo skrývá do látek a toužil je nahradit.
„Ignacie, jste bezbožník, který si nezaslouží Boží milost. V jeho očích jste hřešil. Stejně jako on!“ Ukáže prstem na Lucia. „Oblečte se. Půjdete se mnou před soud.“
Ignacius jeho příkaz vyplní, i když se chvěje námahou, aby ho nezabil. Neotočí se na Lucia. Nesmí dát najevo, jak ho bolí, že je takhle ponižován, a jak mu na něm záleží. Musí v tom přesvědčení zůstat pevný jako skála.
Jsou spoutáni a odvedeni, spíš popoháněni jako dobytek za neustálých nadávek. Někteří po nich hodí klackem nebo kamenem a on dumá, proč jsou tolik rozzlobení. Přece se tohle, i když je to zakázáno, děje. Určitě existují lidé podobní jim dvěma. Neví, co si o tom myslet. Cítí vedle sebe Lucia a želí toho, že se do města vrátil. Ne, v duchu zakroutí hlavou. Želí jen jednoho, že to vše bylo tak krátké. Měli odejít už dávno, jenže Lucius tu chtěl zůstat, dokud nezjistí jednu věc a teď už neudělá ani to. Kdyby aspoň věděl, co ho trápilo.
Do zad ho uhodí kus dřeva, ale stráž se jen zamračí a nechává viníka být. Přece je to čaroděj, který bude stejně upálen, proč tedy bránit mrtvého, myslí si znechuceně. Když vyjdou z lesa, Ignacius zahlédne před městskou bránou houf lidí. Vepředu stojí nejdůležitější představitelé města a církve. Ignaciovi zatrne.
Soud teď hned? Ani jim nedají čas? Proč? Co se to děje s tím jindy pokojným městem? Podívá se po Luciovi. Na rozdíl od něj je klidný. Neuvědomuje si, co se může za chvilku stát? Ignaciovi je smutno u srdce, uvnitř pláče, a snaží se, aby to neviděli. Bojí se hlavně o Lucia. Ne o sebe, ale o lásku, kterou slíbil chránit. Pohlédne na kříž, který leží na košili všem na očích. Září čistotou jako při odchodu z hradu. Oči se mu tiše zatřpytí odhodláním. Nezklamu tě, Lucie, a nezklamu ani Řád, otče. Udělám vše, abych vás ochránil.
Benedikt předstoupí před samozvaný koncil. „Zde obviněný Ignacius se přiznal k čarodějnictví. Omámil a zneužil Lucia de Charny. Proto…,“ bratr Benedict nedokončí předem připravený proslov. Davem projede vzrušení z obvinění.
Čaroděj!
„Lže, pes jeden! Souhlasil a rád s ním smilnil! Já, sousedé zde, všichni jsme to viděli den co den na vlastní oči!““
Ignacius rozpozná hrubý hlas Luciova bratrance. Otočí se k bledému Luciovi. Miluji tě, navždy, smutně mu říkají jeho oči. Nezná jméno Luciova bratrance, avšak jeho hlas se mu vrývá do paměti jak rozžhavené železo.
„Smilstvo je zakázané! Je pátým hříchem, proto musí být potrestáno! Zabijte ho!“ vykřikne Filemon, který s rozmyslem hodí kámen na svého nenáviděného bratránka. Ví, co tím v lidech zažehne. Lucius se pod úderem zapotácí a Ignacius se zhrozí. To přece nemůžou udělat! Je to tak barbarské. Chce k němu přiskočit, chránit ho svým vlastním tělem, ale je stržený strážcem, až mu pouta rozedřou zápěstí. Nevšímá si bolesti a bezmocně se dívá, jak na Lucia dopadá jeden kámen za druhým. Rozhlédne se po nenávistí zkřivených lidských tvářích. Vidí v nich semínka zášti, která zaseli spiklenci. Klesne na kolena a nevěřícně se dívá na lidi – ne, jsou to zvířata s obličeji pokřivenými zlobou, která hází na Lucia kamení. Jeden, druhý… stý. Kolik jich ještě bude?
Zastavte to!
Ví, že je to zbytečné.
Lucius se schoulí na chladnou zem. První krev a jekot rozvášněného davu při spatření krve rozvíří emoce. Lidi to ještě víc rozpálí a ti, kteří se drželi zpět, vezmou vše, co jim přijde pod ruku, aby taky hodili. Kamínky, klacky, bláto pokrývá schoulené lidské tělo.
Stráž a představitelé města proti tomu nic neudělají. Ani slůvko nepadne na jeho obranu. Ti, kteří nehází, se lačně dívají na tekoucí krev. Lucius pozvedne hlavu a jeho rty neslyšně šeptají.
Ignacius neslyší slova zašeptaná Luciem. Ví, že už nikdy neuvidí rozesmáté i smutné modrozelené oči, které jsou teď zalité krví. Už nikdy neuvidí svoje moře, které se pro něj stalo jediným. Už nikdy k němu nepocestuje.
„Ne! Prosím! To stačí!“ volá nepříčetně Ignacius a trhá pouty i strážemi, které ho pevně drží, jenže marně. Dívá se na nehybného Lucia, který leží ve vlastní krvi. Je konec a na ničem už mu nezáleží. Nemůže uvěřit, že je jeho láska mrtvá. Ještě před chvilkou se těšil z jeho objetí, z toho, že ho držel ve svých rukách, díval se na usmívající se obličej a hladil hebké vlasy. A teď tady leží v krvi, zablácený, mrtvý…
Klesne na kolena, zakloní hlavu a vykřikne do prostoru: „Nee!“ a jeho rozhodnutí letí krajinou jako vlna. Vše kolem zmlkne, zešeří se rozhodnutím, které bylo vyslyšeno.
POMSTA.
Udělá vše proto, aby se pomstil. Pomstí ho, i když zatím netuší jak.
„Patřím k Řádu, proto mě smí soudit jen Řád!“ Ignacius hrdě vstane, ale uvnitř řve bolestí. Ti, kdo stojí blízko něj, vidí jen chladné, rozhodnuté šedé oči. Nehybně stojí před svými soudci, vězniteli a katy zároveň. Nedívá se na Lucia, na jeho mrtvé tělo, protože by se mohl zbláznit. Až později, až vezme jeho tělo a pohřbí ho, si dovolí projevit smutek. Odveze ho z toho zkaženého místa. Teď je nejdůležitější zůstat naživu a za každou cenu se pomstít.
„Ne,“ zamítne jeho žádost biskup, který stojí v popředí. Jeho oči chladně hledí na rytíře a uvažuje. „Přiznal jste se k čarodějnictví a takovému přiznání musíme věnovat co největší pozornost. Budete vyšetřován a vyslýchán naším soudem, protože tohle spadá pod naši pravomoc. Vezměte ho k mistru práva útrpného.“
Všichni strnou. Použít právo útrpné na představitele obávaného Řádu je odvážné, jenže rytíř není z jejich města. Nikdo se nepodívá na tělo ležící na zemi.
Ignacius si ho nevšímá a v duchu uvažuje. „Biskupe…“
„Nemáte právo mě oslovovat. Umlčte ho.“
Stráže se na něho vrhnou, ale Ignacius je s grácií odhodí.
„Půjdu sám.“ Hrdě vykročí. Někdo po něm plivne, vykřikne, ale on je k tomu všemu netečný. Ví, co ho čeká. Bojí se, i když jeho strach je otupen bolestí z Luciovy smrti.
Vybavuje si, co se dozvěděl o výsleších v čarodějnických procesech. Útrpné právo má čtyři stupně. První je výslech a psychický nátlak trvající tak dlouho, jak vyslýchající uzná za vhodné. Druhým stupněm, pokud se k tomu dostane, je použití různého nářadí k vyvolání bolesti, například palečnice nebo bičování. Třetím stupněm jsou španělské boty a čtvrtým skřipec, kdy se tělo natahuje. Může se použít i pálení a dalších věcí nutných k přiznání obviněného. Bylo mu smutno, když mu to vykládali. Lidé jsou tolik vynalézaví v tom, jak druhým způsobit bolest. Nikdy nechápal, jak by někdo mohl přetrpět tolik mučení, ale on to musí vydržet. Snese všechno, jen aby se odsud dostal a pomstil se. Pomsta sice přísluší Bohu, avšak on si začíná myslet, že snad ani není. Ne, Bůh existuje, okřikne se. Jen lidi jsou bezbožní…
Myšlenky se mu vrátí k tomu, co ho čeká. Neví, zda je lepší vědět, nebo ne. Potom následuje už jen smrt a vyslýchající může pokračovat tak dlouho, jak chce. Vlastně dokud nezíská pravdu, ale Ignacius bude chránit tajemství Řádu, protože proto tu rytíři jsou. Chránit Řád, a on slíbil ochránit i Lucia. Nesmí dát najevo slabost před davem, který ho nenávistně sleduje. Jde hrdě i přesto, že občas po něm někdo něco hodí. Do toho se mísí pokřiky dětí. Výrostci jsou horší než dospělí a ženy. Tolik nenávisti v těch nádherných bytostech. Ne, teď už si neumí představit ženu jako krásnou a křehkou bytost, když viděl, jak i ženy hází kamení s nenávistí a zlobou v očích. Pro něho zůstane jen Lucius – nikdo jiný.
V doprovodu nepřátelských slov dojde k místnímu vězení a mučírně zároveň. Nikdo tady moc dlouho nezůstává. Rozsudky jsou vykonávány ihned a podle práva. Je hozený na špinavou shnilou slámu. Vyškrábe se na nohy a opře se o chladnou stěnu. Po chvilce do cely vrazí drábové a po tuhém boji ho pevně drží. Nejspíš velitel, podle lepšího oblečení, mu sundá vše drahocenné, kříž jako první. Ignacius ho klidně nechá. Stejně se k němu vrátí. Tak mu to přece řekl otec Austin. Za chvilku stojí jen v kalhotách a košili. Nedělá si iluze, kde skončí jeho skvělé zbraně, kůň a zbroj. Kříž pravděpodobně skončí u biskupa nebo opata v klenotnici, ale kdo ví, kdo ještě má zálusk na drahocenné věci.
Povzdechne si a rozhlédne se po kobce. Moc pěkná, jen co je pravda. Nikdy si nemyslel, že skončí takhle. Otřese se a zavře oči. Chce se mu plakat, ale nemůže. Teprve teď na něho dolehne krutá pravda.
LUCIUS JE MRTVÝ.
Už ho nikdy nebude hladit, už nikdy nepolíbí jeho sladké rty a už nikdy se na něj neusměje se šibalskými ohníčky v očích. Proč? Proč to vše? Nemohli je nechat být?
Kousne se do rtů, aby nezačal řvát bolestí a smutkem. Schoulí se u zdi, která mu dává potřebnou podporu. Nevnímá nic, pouze chce, aby ho nechali na pokoji s jeho samotou a žalem.
Lucius, Lucius, opakuje si dokola a křičí uvnitř sebe, aby nekřičel nahlas. Sám, opět sám. Jako předtím. Ale ani to mu není dopřáno, ještě ten den je pacholky vyvlečen ze zamřížované cely a dosmýkán před soudce.
Pospíšili si, pomyslí si pochmurně. Zírá na ně, ale pořád nechce věřit skutečnosti. Ještě ráno se s Luciem milovali, potom si leželi v náručí, šeptali něžnůstky, dokud vyčerpaní neusnuli. Zacloumá pouty. Snaží se před nimi vypadat neohroženě jako správný člen Řádu, ale uvnitř je rozsypán na malé dílky vzpomínek, které k němu namátkově přicházejí.
„Ignacie Savine, jste obžalován z čarodějnictví. Jelikož jste se nejdřív přiznal a pak popřel svoji účast na čarodějnictví a čarodějných obřadech, budete vyslýchán…“
Ignacius si pomyslí, kdy že to řekl, ale ví, že právo v tomto městě je hluché. Tady vládnou konšelé, církev a soudci, s mistry popravčími.
Někdo s pergamenem v ruce se nakloní k soudci. Soudce na pergamen sotva mrkne. „Budete podroben stu ran bičem.“ Soudce se odmlčí. „Nechápu, jak… jak…,“ nemůže to dostat ze sebe. „Pošpinil jste vše, co církev učí. Jste smilník, hanobitel… Jste to nejhorší z nejhoršího. Jste odpad a špína. Fuj!“ Ostatní horlivě přikyvují. „Hnusíte se mi. Jste ohavný a spáchal jste nejohavnější čin, jakého se syn boží může dopustit. Kdyby nebylo zákonů, nechal bych vás vláčet koňmi a upálit za živa.“ Rozhorlí se. „Sodoma a Gomora je vedle vás nic. Jste ten nejodpornější tvor, jaký na zemi existuje. Mistře, pusťte se do toho a nevynechejte žádnou ránu!“ přikáže zpupně katovi a posadí se do křesla.
Každé pronesené slovo se od Ignacia odráží, aniž by se ho dotklo. Ne on, to oni jsou ti, kteří zhřešili. On snad jen tím, že příliš miloval. Hříchem není milovat, ale nenávidět.
Soudci se na něho dívají s nenávistí. Je tak hrdý, tak…
„Očistěte ho od všech hříchů!“ pronese další soudce v černém taláru a se stříbrným masivním řetězem zakončeným odznakem svého úřadu kolem krku. Ignacius se po něm podívá. Jak rádi dělají svoji práci, ale to už je přivázán ke kruhu ve zdi, zády ke svým věznitelům, za což je rád. Ignacius sevře rty. Sto ran. Dá se to vůbec přežít? V očích mu zahoří. Musí přežít, musí se přece pomstít. Musí… Sevře rty i ruce ještě víc, když první rána dopadne na záda. Má co dělat, aby nevyl bolestí. První rána, druhá – u dvacáté přestane počítat. Bolest se slévá do jediné ohnivé šmouhy, která pulzuje tělem. Je unaven tak, že ani nedokáže bolest vnímat. Neví, jak dlouho tam visí. Minutu, hodinu, den? Vše mu splývá do krvavé mlhy před očima a v jedinou tvář, která ho drží naživu. Lucius… pomsta… Řád… slib… chránit…
„Kdy už začne křičet?“ Šepot, který nevnímá.
„Jednotvárné. Mistře, přitvrďte!“ Další rána.
„Je odolný, páni soudci, jenže mých sto ran ještě nikdo nepřežil,“ uklidňuje je mistr popravčí v hnědočerveném, nevábně vypadajícím oděvu. V ruce drží bič, ale už i jeho začíná unavovat nehybnost a hlavně tichost postavy. Začíná ho to dopalovat. Přejde k odsouzenému a zvedne mu hlavu se rty rozkousanými do krve. Je slyšet jen sípavý dech.
„Pes!“ uleví si kat vztekle a nesmírná zuřivost mu dodá síly k dalšímu bičování.
„Padesát jedna!“ řekne jeden ze soudců. „Jdu domů. Jsem z toho dívání unavený.“ Ostatní nic neřeknou, protože jsou očima přilepení na postavě, která už dávno nestojí, jen poklidně visí, jako by byl už mrtvý. Ticho, v němž je slyšet pouze svistot biče, sípot, jejich dech a praskot loučí, které přízračně ozařují scénu. Dívají se, jak jedna rána za druhou dopadají na záda, kde už není kůže, ale pouhé maso. Mistr vylije na záda vodu a oni uvidí, jak se tělo vzepne, aby vzápětí ochablo. Přistoupí k němu, opět mu zvedne hlavu.
„Omdlel. Mám pokračovat?“
„Ne! Chci ho slyšet křičet, prosit o smilování. Udělejte vše pro to, aby byl vzhůru!“ přikáže hlavní soudce v černém taláru. Jeho oči hoří rozkoší z podívané a z krve, která teče dolů na kamennou podlahu pokrytou slámou. Ostatní vypadají stejně. Kdyby jim to jejich důstojný stav dovoloval, sami by vzali bič a ujali se té role. Místo toho se zvednou, aby se posilnili před pokračováním trestu. Ignacius, jenž visí na provaze připevněném ke kruhu, nevnímá vodu, kterou se ho mistr popravčí pokouší probudit, nebo spíš vzkřísit.
„Lucie… jsi to ty…“ Natahuje ruce po postavě, která s úsměvem odchází. Otáčí se, mává, kyne mu, aby ji následoval, jenže on tam nemůže. Bolest! Ta tepající nesmírná bolest! Sípavě se nadechne vzduchu s příchutí krve. Něco mu klouže krkem do žaludku. Zakašle, z očí vytrysknou slzy.
„Dobrý! Dojděte pro soudce,“ přikáže kat pacholkům. Chytne Ignacia za vlasy a podívá se mu do očí. „Nechápu, kde bereš sílu. Ale nikdo to nevydržel, nevydržíš ani ty. Není to v lidských silách!“
„Pomstím se. Musím… Lucius,“ vydechne neslyšitelně Ignacius, kterému v očích probleskne rozum.
Kat ho s pokřižováním pustí. Je to opravdu čaroděj. Mimoděk sevře škapulíř proti zlým démonům.
Ignáciova hlava bez opory spadne na hruď, a jako by necítil bolest, usmívá se. Ano, pomstí ho, ať jeho tělo nebo duše, ale potrestá je. Teď už si je jistý. „Kolik ještě ran?“ zasípe a polyká svoji vlastní krev.
„Dokud nechcípneš!“ Kat vykřikne se směsí nepochopení a zuřivosti, i jakési úcty. Ještě žádný vězeň si nedovolil mu vzdorovat jako tento. On je tady nejdůležitější, z něho jde strach a nikdo se mu nebude vzpírat. Jsou to jen nuly, jejichž životy jsou v mých rukou, myslí si, když bič dopadá na jeho záda s železnou pravidelností. Nebude – už nikdy ho nebude zesměšňovat! Jeho postavení… Švih…
Ignacius se usmívá, aniž to vnímá. Přestal cokoliv cítit. Ale co slíbil, to splní. A svou pomstu vykoná. Je jedno jak.
Soudci i kat nechápavě a s nevolí svírají rty. Vždyť už musí být mrtvý, jenže zatím nevydal ani hlásku. Ještě jedna a poslední.
„STO!“ vyrazí ze sebe kat s posledním švihnutím biče. I on je unavený. Přistoupí k Ignaciovi, zvedne mu hlavu.
„Pomsta.“
Kat slyší pouze chrapot, ale pochopí, co chce říct, i to, že už dávno nemůže křičet. Pustí mu hlavu a ustoupí. Klekne si, rukou se pokřižuje. Nechápe to. Nevěřícní soudci povstanou ze svých křesel. Dívají se na tělo u zdi. Nevěří tomu, a přece to tak je. Nedovolí tomu bastardovi vyhrát!
„Na kříž, kate, a před bránu pro výstrahu!“ vybuchne jeden z nich, přistoupí k Ignaciovi a opatrně do něho šťouchne, aby se nezašpinil. Žije! „Ať ho sežerou krkavci.“ Ušklíbne se. „Ať nám Řád nemůže vyčíst, že nezemřel důstojnou smrtí.“ Rozesměje se, přestože ostatní jsou tiší, jen mlčky přikývnou.
„Je noc, pane,“ odváží se říct kat.
„To je jedno. Nevydrží to. Musí zemřít. Nedovolíme, aby se tady roztahoval někdo tak odporný!“ vyplivne rozzlobeně a odejde z místnosti. Ostatní za ním.
Kat pokrčí rameny. Stejně je ten muž mrtvý a oni ho platí. „Nic proti tobě,“ mumlá k polomrtvému tělu u zdi, „máš můj obdiv. Ještě nikdo to nevydržel. Jenže město mi slušně platí, proto teď vezmu tvoje tělo a pověsím ho na kříž. Sám jsem to nedělal,“ uvažuje nad svým problémem, „ještě nikdy, přestože pomáhal jsem bývalému mistrovi.“ Odváže tělo, které položí na zem. „Víš, je zbytečné s tebou zacházet opatrně, ale máš štěstí, mám tu použitelné dřevo. Dlouho jsem váhal, na co ho použít, a věř mi, bude to fuška. Vykopat díru, tebe přivázat, vztyčit ho.“ Zafuní, vyhekne námahou, podrbe se na zadku. „Budu muset najmout pomocníky a rozdělit se s nimi o odměnu. Ani nevíš, jak těžký je život mistra popravčího. Počkej tu, nikam nechoď.“
Ignacius leží na podlaze s pocitem, že už je konec. Pouze nitka naděje, že bratři pro něj přijedou, ho drží při životě.
Neuvědomuje si, že od smrti ho dělí jen právě ta nitka naděje a jméno jeho lásky. V bezvědomí ho někam nesou, neslyší klapot kopyt herky u povozu, ani nadávky pomocníků a kata, který dohlíží na vykopání díry. Nevnímá, jak ho přivazují ke kříži provazy a nakonec ho zvedají před městskou bránou. Kat s pomocníky se na něho naposled podívají a pokrčí rameny, aby se nakonec vrátili do města. Nikdo už si ho nevšímá, jen stráž ho upřeně pozoruje, jako by byl zvláštní atrakci. Teprve ranní paprsky, které dopadnou na Ignaciovu tvář, ho na okamžik proberou.
„Spěchejte,“ zašeptá těžce Ignacius, jehož hlava opět tiše spočine na hrudi.

Dusot koní rozrývá zemi a jarní krajinou se pohybuje dvacet rytířů v šedých pláštích. Koně sípají, kopyta buší do napůl zmrzlé země a ruce jezdců pevně svírají otěže. Běží cestou necestou a všichni, kteří je spatří, jim jdou z cesty. Šedé pláště vlají ve větru a dech vytváří kotouče páry. Pádí, před sebou jediný cíl. Hlad a únava pro ně nic neznamenají, pouze slyší volání.
Rytíři koně i přesto, že jsou unavení, popohánějí k větší rychlosti. Vepředu jede plně ozbrojený muž v bílém plášti. Tváře všech jezdců jsou zachmuřené, oči upřené k neviditelnému cíli. Zastaví se na kopci a polední slunce se odrazí od zbroje a mečů. Jdou pozdě. Koně klidně stojí, občas zafrkají. Drobným klusem vyrazí k městu. Jsou to dva dny, co je otec Austin vyzval, aby sedlali, a od té doby skoro uštvali koně. Krmili je z ruky směsí zrní a pálenky, jen aby vydrželi vražedné tempo. Po necelých dvou dnech jsou tady.
Koně neklidně frkají, ale všichni sjedou dolů k městu. Zastaví se před křížem. Od města je pozoruje stráž a začínají se rojit lidi. Nechápavě se dívají na dvacet rytířů v šedých pláštích, jejichž koně stojí se svěšenými hlavami. Málokdy mají možnost vidět takovou sílu. První z nich sestoupí, pokyne ostatním. Přistoupí ke kříži, pokleknou a pokřižují se.
„Dolů!“ rozkáže postava v bílém plášti. Dva z nich vytasí meče a podetnou kříž, zatímco další ho přidržují.
„Co to děláte?!“ vykřikne někdo z davu.
Otec Austin v bílém plášti se k nim otočí a udělá několik kroků. „Zmizte, než to tady vypálím!“ Jeho oči jsou studené jako led, když to říká. Bratr Taurinus mu položí ruku na rameno. Austin se otočí se slzami v očích. „Proč to udělali, Taurine? Vím, že nic neudělal, že zůstal čistý, jako vždy byl. Mám chuť to srovnat se zemí.“
Austin se otočí ke kříži. Strhne si plášť a rozloží ho na zem. Dívá se na tvář svého jediného syna. Nebyl jeho krve, ale jako by byl. Miloval ho víc, než tušil. Přitiskne si ho k sobě. Kolébá ho v náručí jako dítě. Kolem se rozléhá jeho nářek, když si uvědomí pohyb rtů. Žije! Ne, to není možné! Skloní se k němu.
„Pomsta… Otče… Lucius.“ Ignacius se jménem Lucia vydechne naposled. Dočkal se jich.
Austin zdvihne jeho tělo a zařve. Drtí ho v náručí, nevšímá si, že je umazaný od krve až na plášť, který zůstává neposkvrněn.
V hlubokých lesích se zvedne obrovský černý stín. Zaryje drápy do země, protáhne se, zvedne hlavu a mohutně, naříkavě zavyje. V tu chvíli zamrzne čas, vítr přestane vát a zvířata zalezou do úkrytů. Vše ztichne hrůzou. Žalostný hlas z pekelných hlubin svědomí proniká do každého kouta města i lidské duše. Lidé zavírají dveře, okenice, křižují se, krev jim tuhne strachy, třesou se pod peřinami a vytřeštěně poslouchají hlas, který pláče. Hlas odnikud, který se rozléhá celým městem až na vzdálenost několika mil. Cítí v něm svou smrt.
„Vlk Pána mrtvých,“ zašeptá pobledlý bratr Taurinus, který poklekl do prachu. Ostatní udělají to samé.
Zemí, nebesy i vodou se nese smutné, táhlé vytí, které neustává. Austin si ale toho vytí nevšímá a dál drží Ignacia v náručí. Hladí ho po vlasech, šeptá nesmysly. Tiskne si ho k sobě, nechce ho pustit. Zvedne hlavu.
„Přineste toho druhého. A taky zbroj, koně, vše, co měl u sebe. Nezapomeňte na kříž! Jestli to nebudou chtít vydat, potom můžete…!“ Chce říct: Zabít je, vypálit to tu! Bratr Serge s Taurinem jeho další slova pochopí. Dotýkají se ho a Austin se jich němě ptá: Proč? Všichni se zvednou s cílem splnit přání představeného řádu. Vytasí zbraně a jdou jako jednotná stěna proti branám města. Nic je neodradí od cíle, protože i oni si to přejí. Nestřežené brány jsou bez stráže, bez zevlounů. Nikdo se jim neodváží postavit, jako by tušili, že ulicemi kráčí smrt. Dopředu vystoupí bratr Bernard, zkušený bojovník. Na tváři má dvě jizvy jako památku na saracénské šavle. Nadechne se a mohutným hlasem zakřičí.
„Koně, zbroj, zbraně a muže jménem Lucius, hned.“ Neptají se po kříži, protože pro něj dojdou sami. Vyrazí do města, další dva se k němu přidají. Nepotřebují vědět, kde ho mají hledat. Vidí ho. Nechápou, jak je to možné, ale každý zná pověsti o křížích. Procházejí prázdnými ulicemi města. Všichni se krčí doma a modlí se. Rytíři jdou, až se zastaví před nádherným domem. Zabuší na dveře. Nikdo nepřichází, proto jednoduše vejdou. Jdou najisto a kolem nich pobíhá vyplašené služebnictvo. Když zaslechnou bolestivý křik, zamíří za zvukem. Ložnice pána domu. S nataženou dlaní pokleknou před biskupem.
„Kříž!“
Biskup na ně zírá s bušícím srdcem a drží se za popálenou ruku, zatímco stříbrný kříž s červeným kamenem uprostřed leží na zemi. „Vypadněte, nebo zavolám stráže!“ zaječí na rytíře. Ti pořád klečí a mlčí. Ruce mají natažené před sebe. Mlčky mu vyhrožují. Biskup se zamračí, nakonec kopne do kříže. Zaječí. Jako by kopl do skály. Rytíři mají co dělat, aby zachovali vážnou tvář. Zvednou oči k tváři jednoho z vrahů bratra Ignacia.
„Kříž!“ zopakuje neúprosně Bernard.
Biskup vezme kapesník a opatrně zvedne kříž. S řevem jim ho hodí. Bernard ho chytí, políbí. Vstanou, ukloní se a beze slova vyjdou z budovy. Podívají se na sebe, potom na kříž. Jdou zpět, protože jejich úkol dopadl dobře.
Austin zatím hořekuje nad Ignaciem. Pořád nemůže uvěřit, že je pozdě, že ho nestihl zachránit. Když se to ráno přede dvěma dny probudil, věděl, že se s Ignaciem něco stalo. Ihned všechny zburcoval. Zapečetil bránu a vyrazili na cestu jako štvaná zvěř. Stále doufal, ale to, co našel, by ho ani ve snu nenapadlo. Dívá se, jak je přiveden Šedák, zbroj, meč a nakonec i kříž.
„Lucius?“ optá se tiše. Je zvědavý, co s ním je, ale pravděpodobně bude také mrtvý.
„Bratře Austine,“ tiše se ozve bratr Taurin. Austin zvedne hlavu a podívá se na bratra Taurina. Vedle něho stojí muž v hnědé kutně. „Bratr Gregory by rád…“
„Co chceš? Podívej se, co jste udělali mému synovi, a to jen proto, že miloval! Co vám na tom vadilo?! Co, proboha?! Tak řekni!“ Všichni kolem nich stojí v kruhu. Rty sevřené, ruce na jílcích, připravení kdykoliv vyrazit.
Gregory svěsí hlavu. „Nemám právo. Měl jsem ho varovat, ale byl tak šťastný. Nikdy jsem nikoho… Já nemohu odčinit svůj hřích. Proč jsem mu to neřekl? Proč?“ Gregory klesne na kolena vedle Austina. Ten se na něho podívá.
„Chceš odsud odejít?“ otáže se tiše Gregoryho. Ten prudce zavrtí hlavou a jemně pohladí Ignacia po vlasech.
„Nejsem rytíř.“
Austin se pousměje, s něhou se podívá na svého syna. „Měl tě rád. A rytíř? To nevadí. U nás nejsou jen rytíři.“
Gregory nadějně zvedne hlavu. „Děkuji moc. Taky jsem ho měl rád. Budu si to vyčítat do konce života, ale on byl tak slepý…“
„Láska je slepá,“ zašeptá Austin.
„Bratře Austine,“ ozve se tiše za nimi. Poslední dva bratři položí na studenou zem sotva zabalené tělo. Všichni zblednou. Nedá se poznat, kdo to byl.
„To může být Lucius. Byl u mě párkrát pro byliny a tyhle vlasy mají stejnou barvu.“ Gregory odvrátí tvář, jak mu je špatně.
Austin se dotkne zbytku obličeje. Otočí se k městu. Proboha, co je to za město, že mrtvého člověka hodí krysám? Ignacia zabalí do bílého pláště a na hruď mu položí kříž s jasně červeným kamenem uprostřed. Nasednou na koně a klidným krokem vyrazí k domovu. Austin drží v náručí mrtvé tělo svého syna. Žádný z bratrů se neohlédne po městě. Nikdo z Řádu už nebude doprovázet karavanu na toto poutní místo.
Průvod doprovází černý stín se zářícíma očima, které pozorně sledují každý jejich krok, zatímco rytíři s bratrem Gregorym svorně pronášejí modlitbu za mrtvé.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #1 Naprosto geniální.Jaachim H. T. 2017-07-28 09:20
Celé 3 části jsem četl skoro jedním dechem. Naprostý majstrštyk. Úplně geniální, nemám slov, nemám co říct. 5 hvězd je málo, kdybych mohl, dal bych 20. Opravdu naprosto úžasná povídka.

Klobouk dolů.
Citovat