• Jaachim H. T.
Stylromantika
Datum publikace24. 10. 2017
Počet zobrazení1088×
Hodnocení4.76
Počet komentářů4

Seděl jsem ve vlaku v počasí, které připomínalo to, co se mi nyní odehrává za okny. Déšť, chlad, mlha a všude okolo padající listí. Celou tu scenérii bylo vidět, ovšem jenom zlehka, protože venku již byla tma a ve vlaku svítila ona teple bílá světla. Ze své kožené čtyřsedačky jsem měl výhled na celý vagon, jehož osazenstvo nebylo ani trochu pestré. Seděl tam totiž pouze jediný člověk – Jaachim – já.

Vlak se skřípěním brzd zastavil. Pohlédl jsem z okna a bez brýlí jsem se snažil přelouskat název zastávky. Mé snažení přerušily dvě osoby vstupující do mého osobního vagónu. Urgh, nemám rád, když se o věci dělím. A teď mi tu někdo bude rušit můj božský klid a mé ticho.

Byli to dva kluci. Prošli vagónem a posadili se vedle sebe tak, že jsem je měl přímo ve výhledu. Snažil jsem se na ně zaměřit svůj pohled, ovšem místo nich jsem však viděl jenom takové dvě rozmazané skvrny.

„Sakra,“ zaklel jsem si tiše pro sebe a začal v batohu zběsile hrabat, abych našel brýle, které by mi umožnily pozorovat mé dva subjekty na konci vagónu. Po krátké chvilce hledání jsem brýle našel.

„Myslíš, že je to někdy přejde?“ ozvalo se potichu.

„Nevím, ale asi bych byl rád, kdyby nám konečně dali pokoj… Už mě nebaví pořád poslouchat ty kecy,“ ozvala se posmutnělá odpověď.

Lehce jsem naklonil hlavu, abych přes opěradlo viděl, co se na oněch místech děje. Spatřil jsem, jak si nižší černovlasý kluk opírá hlavu o rameno vyššího hnědovlasého. Oba měli výrazné rysy a výrazy jejich tváří… Zdály se mi povýšené a poražené zároveň. Moje pozice byla tak akorát ideální, aby mne nemohli zmerčit, já měl však výhled přímo ukázkový. Rozhovor znenadání pokračoval:

„Doufám, že nebude máma doma. Nechce se mi poslouchat zase ty její kecy o tom, kdy dovedu nějakou holku.“

„Měl bys jí to už říct. Je to už 9 měsíců!“

Odpovědí bylo pouze tiché zamručení. Aha, takže tedy ten nižší ještě schovává kostlivce ve skříni, zněl můj vnitřní monolog. Začal jsem se zamýšlet, hodně hluboce, až…

„Co na nás tak civíš? Vadí ti snad něco?“ ozvalo se směrem ke mně. Můj vymazanej mozek reagoval automaticky.

„Voisitko toistaa?“ vyletělo ze mě rychlostí světla, až jsem se divil, že jsem nepokřivil časoprostor.

„Cože?“ začala se nám situace pěkně zamotávat.

V ten moment jsem si uvědomil, že pokud promluvím česky, budu za idiota a trapáka, co poslouchá cizí rozhovory. Můj mozek pracoval až nad míru rychle, pokračoval jsem tedy:

„Mikä?“

Černovlasý se na mě dlouze podíval, načež se následně otočil na svého přítele se slovy:

„Čím to kurva mluví?“

„Hej,“ ozval se hnědovlasý, nyní již anglicky, „jakým to mluvíš sakra jazykem?“

„Finsky,“ zněla anglická odpověď, „omlouvám se, jenom jsem se zasněně koukal a přemýšlel,“ usmál jsem se. Oba jenom přikývli a schovali se za sedačku.

Zbytek cesty už uplynul jako voda. Po pár zastávkách jsem vystoupil. Okem jsem zachytil odjíždějící vlak a ony dva kluky. Zamával jsem jim a usmál se na ně. Reakce mi ovšem unikla se vzdalujícím se vlakem. Od té doby jsem je neviděl.

***

Došel jsem domů. V domě byl božský klid, v obýváku pouze svítila potichu hrající televize a u ní táta.

„Hei, mitä kuuluu?“ pozdravil jsem, přičemž jsem mířil přímo do lednice.

„Hyvä, kiitos,“ odpověděl a dál se nezajímal. Prostě můj táta – typicky klidný a chladný. Musel jsem zmizet, než přijde máma.

„Menen yläkertaan,“ oznámil jsem mu a následně zamířil s jídlem z lednice do poschodí do svého pokoje.

Otevřel jsem dveře, kabát odložil na věšák a přešel ke svému stolu, abych zapnul lampičku. Teplé bílé světlo se rozlilo po dřevěné desce mého stolu a já se musel usmát. Miluju maličkosti, které dokáží vykouzlit z tak obyčejné věci něco obyčejně krásného. A kotouč světla na dubové desce byl jedním z nich.

Úsměv z tváře trochu ovadl s tím, jak jsem se sebou praštil do postele. Pozoroval jsem strop a v hlavě zpracovával myšlenky z vlaku, tu ohledně černovláska a hnědovláska nevyjímaje. Zdáli se mi šťastně smutní (ho, oxymóron!). Žili v bublině skrývání, v neanonymní anonymitě. Bylo mi jich líto, chtěl jsem jim pomoct, aby mohli žít svůj šťastný život. Spolu. A ne vedví.

Zavřel jsem oči a stále se usmíval. Cítil jsem se tak dobře, ovšem něco tomu momentu chybělo. Znáte to, ne? Ležíte, dumáte nad životem, i když přemýšlíte nad naprostými sračkami, pořád máte ten pocit, jako byste byli ten největší z filosofů antického Řecka. Otevřel jsem oči, nahmatal telefon a pustil první album, co jsem měl po ruce. K mému štěstí začali hrát Foster the People, tudíž atmosféra nabyla svého maxima.

Bylo by ideální nyní skončit. To jsou ty momenty, kdy je vám nejlíp. Nic vás netrápí, nemáte potřebu nic dělat, nad ničím přemýšlet těžce a hluboce. Jenom si užíváte volnosti. Jenže takovéto chvíle netrvají dlouho…

„Jáchymku,“ ozvalo se ode dveří, „tohle ti přišlo.“

Mamka mi podala dopis. Poděkoval jsem a převzal černou obálku s mou adresou napsanou bílým fixem. Chvilku jsem ji převaloval v dlaních a přemýšlel, kde se tu vzala. Ze stolu jsem sebral nůžky, jedním řezem jsem obálku otevřel a opatrně vytáhl na čtvrtky přehnutý bílý papír. Se zatajeným dechem jsem papír rozložil.

Drahý Jaachime,

ani nevíš, jak je těžké pro mě tyto řádky psát. Nikdy mne nenapadlo doufat, natož přemýšlet nad tím, že ti budu muset takto psát, ovšem stala se špatná věc, kterou bys měl také vědět.
Minulou sobotu pozdě večer jsme našli Tomáše mrtvého. Spáchal sebevraždu.
Rozloučení je u nás v pátek v 17.30 na zahradě.
Omlouvám se, více teď nedokážu napsat. Doraz, prosím.

V.

V takovýchto momentech se ty nejlepší chvíle změní na naprostou bezmoc.

Stál jsem a v rukou držel dopis. Stál jsem jako zařezaný a nedokázal ze sebe vydat ani hlásku, než mi pomalu začaly slzy stékat po tvářích.

Muselo být slyšet na tisíce kilometrů daleko, jak mi puklo srdce.

Přitom nikdo neslyšel ani spadnutí papíru na podlahu.

____

Překlady pro neFiny:

Voisitko toistaa? = Mohl bys to zopakovat, prosím?

Mikä? = Co?

Hei, mitä kuuluu? = Ahoj, jak se máš?

Hyvä, kiitos. = Dobrý, díky.

Menen yläkertaan. = Jdu nahoru.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJaachim Hengessä Tuulenhenkäys
Věk18

Někdo, kdo vůbec neexistuje. Žádnej profesionál. Prostě se jen snažím o svůj subjektivní názor a své dílo. Nepřináším radost, nechci být klišé. A strašně rád se drbu v pravopisu.

Jsem zde, abych bojoval s vašimi překlepy a chybami v pravopise. <3

Meillä kaikilla on päässämme ajatus siitä, miten asioiden tulisi olla ja siksi me kaikki päädymme lopulta pettymykseen. (My všichni máme představy, jak by věci měly být, a proto se neustále ocitáme v naprostém zklamání.)

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #4 Odp.: Soittaa suutaan: 2. Dopiszmetek 2017-10-27 22:35
fakt jsem zvědavý,.. to zdržuje redakce? ... prosím..
Citovat
+2 #3 Odp.: Soittaa suutaan: 2. DopisJaachim H. T. 2017-10-26 12:05
Cituji zmetek:
díky, pokračuj....těším se


Děkuju :) Pokračování už redakce dávno má :)

Cituji Saavik:
Škoda jen, že to bylo tak krátké. Nebo jen já tak rychle četl?
Moc dobrá úroveň, díky.


Krátké, ale nijak uměle natahované. Děkuju moc, cením si toho. :)
Citovat
+5 #2 Odp.: Soittaa suutaan: 2. DopisSaavik 2017-10-24 22:29
Škoda jen, že to bylo tak krátké. Nebo jen já tak rychle četl?
Moc dobrá úroveň, díky.
Citovat
+2 #1 Odp.: Soittaa suutaan: 2. Dopiszmetek 2017-10-24 20:43
díky, pokračuj....těším se
Citovat