• Jaachim H. T.
Stylromantika
Datum publikace30. 10. 2017
Počet zobrazení871×
Hodnocení4.86
Počet komentářů13

Vyškrábal jsem se na Mt. Everest, abych ihned, co stanu na jeho vrcholu, zhučel dolů.

Stál jsem tam před jeho fotografií v rámečku s černou stuhou a díval se na urnu, o kterou byl rámeček opřen. Můj pohled byl prázdný, na rozdíl od ostatních, jejichž pohledy byly plné slz. Já na to neměl. Neměl jsem ani sílu stát. Musel jsem se posadit na zem.

Počasí nemohlo být depresivnější. Olověně těžké černo-šedé mraky zakrývaly celou oblohu. Vítr, chvílemi sílící, zvedal z promočené země zbývající listí opadané z nyní již holých stromů. Z nebe se tu a tam snesla kapka vody, jako by mračna a nimi skrytá obloha truchlila s námi.

Zatímco všichni pomalu odcházeli, já stále seděl. Seděl a koukal. Proč se tohle děje těm nejhodnějším lidem? Tomáš byl ten nejlepší člověk, kterého jsem znal, a i když byl ode mě daleko a neviděli jsme se moc, tak pro mě byl stále jako moje druhá duše. Možná také proto, že jsem ho částečně miloval…

Tato část příběhu totiž sahá hluboko do minulosti. Tomáše jsem poznal ještě dříve, než jsem skutečně poznal sebe. Byl tím člověkem, kterého si zaslouží opravdu každý zoufalý, ale zároveň i obětavý člověk. On sám byl jedním z nich. Dokázal se pro druhého naprosto rozkrájet, aby pomohl. Dokázal spachtit pomstu proti sviňskému bývalému, který se nyní před všemi zraky vycucává s někým naprosto kurvoidním na veřejnosti, dokázal stáhnout flašku napůl na posezení, a poté se ještě domotat na benzínku u dálnice a koupit flašku druhou, protože všechny ostatní podniky už měly ve 3 ráno zavřeno. Dokázal se svléct donaha, omotat se duhovou vlajkou a přeběhnout náměstí, aby přesvědčil, že se není za co stydět, když toužíš vylíbat mozek hlavy člověku stejného pohlaví. Dokázal udělat vše, co by jemu blízkému člověku pomohlo.

Jeho modré oči byly vždycky plné smíchu. Blonďatá kštice zajišťovala zase to, že jsme opravdu vypadali jako bratrové. Miloval jsem ho jako sourozence, kterého jsem nikdy neměl, a stejně to cítila i moje máma. Měla k němu nikde nekončící důvěru, takže on byl ten člověk, který mohl vždy přijít a měl všechno, dokonce i to, o čem jsem si mohl nechat u nás zdát. (Třeba o panáku 15leté whisky.)

S Tomášem jsem také zažil svou první nezapomenutelnou noc, i když se to po předchozích slovech může zdát divné. Náš vztah byl celkově takový, řekněme, atypický. Po několika zradách a zlomených srdcích na obou stranách to byl impuls jednoho protruchleného večera. Prostě jsme se na sebe vrhli. Váleli se po sobě, tlačili se na sebe, natahovali do plic vzduch, co to šlo, ale stejně jej bylo málo, protože se brzy jeho malinký podkrovní pokoj zaplnil oxidem uhličitým a celkově ohřátým vydýchaným vzduchem, což zapříčinilo, že oblečení nám oběma začalo tak nějak zavazet, tudíž muselo být odhozeno daleko od postele. Rty přestávaly stačit, a tak ruce obou šmátraly a hledaly po těle toho druhého. Kyslíku jsme měli oba těžký deficit, přičemž se Tomáš odhodlal mé zásoby ještě snížit tím, že se svými rty začal věnovat té nejintimnější části mého těla, jež si již nějakou dobu trčela do prostoru, popřípadě na ní ležel on a tiskl k ní tu svou. Objem mých plic se dostal se vzdechem ven všechen a mně se vzrušením spojeným s nedostatkem životně důležitého plynu začalo mlžit před očima. To, co se dělo, jsem si však užíval na miliony procent. Matematicky by se hodnota mého vzrušení dala vyjádřit takto: Hodnoty vzrušení pro x, rovnající se nám dvěma, se limitně blíží nekonečnu. Jen co si dohrál rty s mým nástrojem, na něj obratně nasedl bez větší přípravy a začal dělat dobře nám oběma. Vše se postupně dostalo až na vrchol, kdy jsem ho k sobě nejtěsněji natiskl a vše, co měl, daroval jemu vnitřně, zatímco on mně na břicho. Svalil se ze mě, přitiskl se a oba jsme společně v objetí spali až do rána.

Až v tomto momentě jsem si všiml, že se mi spustily slzy, které pomalu skapávaly na mé černé kalhoty, které mi ze svého šatníku kdysi daroval. Vzlyky se draly na povrch, stále jsem jim však dokázal vzdorovat. Do té chvíle, než…

„Jáchošku?“ ozvalo se za mnou, byla to Veronika. Jeho o rok starší sestra a v podstatě i můj další nevlastní sourozenec, protože Tomáš mě do své rodiny v podstatě adoptoval, aniž by se někoho ptal.

„Tomův poslední dopis,“ podala mi papír popsaný tím nejkrásnějším písmem na světě, jež bylo rozpité několika slzami samotného Boha.

Drazí,

miluju Vás. Budete mi chybět, ovšem já nedokážu žít ve světě, kde se na každého poukazuje a kde člověk nemůže žít, aniž by byl lynčován.

Sbohem.

S láskou,

Tomáš.

Dočetl jsem a větev sebeovládání se pode mnou podlomila. Propadl jsem se do propasti srdcervoucího pláče. Nedokázal jsem vnímat skoro nic. Vnímal jsem jenom pomalu se muchlající papír v mých rukách a Verunku, která mě objímala, abych se utišil. Nedokázal jsem si ovšem pomoci. Jeho smrt vytvořila obrovskou díru v mém srdci a v mé duši.

Proč vlastně odešel, aniž by cokoliv řekl? Jak dlouho přemýšlel? Proč to nebylo poznat? Proč nic neřekl? Proč? Proč?! KURVA, PROČ?!

Přestával jsem mít sílu sedět. Pomalu jsem se svalil jí do klína. Plakala taky.

„Už je v míru. Už je někde, kde bude svobodný a bude moct dělat, co chce, aniž by ho někdo nenáviděl,“ uklidňoval jsem nás dohromady a pláč pomalu ustupoval.

Nic neřekla, jenom mne objala silněji a přikývla.

A v ten moment mi došlo, že mluvit bude muset někdo jiný. Budu to já.

Nemůžu nechat jeho smrt nepomstěnou, stejně jako on nenechával žádné křivdy na nás neodčiněné.

V ten moment jsem se rozhodl, že já budu ten, kdo bude za Tomáše bojovat.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJaachim Hengessä Tuulenhenkäys
Věk18

Někdo, kdo vůbec neexistuje. Žádnej profesionál. Prostě se jen snažím o svůj subjektivní názor a své dílo. Nepřináším radost, nechci být klišé. A strašně rád se drbu v pravopisu.

Jsem zde, abych bojoval s vašimi překlepy a chybami v pravopise. <3

Meillä kaikilla on päässämme ajatus siitä, miten asioiden tulisi olla ja siksi me kaikki päädymme lopulta pettymykseen. (My všichni máme představy, jak by věci měly být, a proto se neustále ocitáme v naprostém zklamání.)

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #13 Odp.: Soittaa suutaan: 3. MemoáryJaachim H. T. 2017-11-09 14:16
Cituji Liem:
To bylo moc krásné.
Já jsem se narodil ve Vietnamu, ale česky umím dobře. Jen sem tam musím hledat nějaké slovo. Ale to jsem ve Tvých povídkách zatím nemusel ani jednou. Děkuju.


Jsem rád, že se líbí a že vyhovuje. :) Děkuju moc. :)
Citovat
+3 #12 Odp.: Soittaa suutaan: 3. MemoáryLiem 2017-11-09 01:19
To bylo moc krásné.
Já jsem se narodil ve Vietnamu, ale česky umím dobře. Jen sem tam musím hledat nějaké slovo. Ale to jsem ve Tvých povídkách zatím nemusel ani jednou. Děkuju.
Citovat
0 #11 Odp.: Soittaa suutaan: 3. MemoáryJaachim H. T. 2017-11-08 08:51
Cituji Doublemo:
Opravdu zvláštní - netradiční způsob.
Ve zkratce, bez kudrlinek podat podstatu veci.
Klobouk smekám a přeju úspěch.


Na co jsou kudrlinky? Jenom zdržují od čtení. Falešně natáhnuté příběhy pak čtenáře nebaví :) Děkuji mockrát a nápodobně přeju :)

Cituji maf:
Citace:
Odp.: Soittaa suutaan: 3. Memoáry — maf 2017-10-30 19:33 Uff nevím, co jak napsat, protože je fakt silný příběh. Snad až se mi v hlavě “uleží” a já si ho přečtu podruhé, potřetí...

...tak tedy přečteno podruhé, potřetí... prostě jsi mě tím příběhem dostal, přiznávám, pro mě v dost blbém období. Zrovna minulý týden mi totiž na rakovinu zemřel strýc = bratr mého táty, hodně blízký i moudrý člověk, takže vím, co je to bolest, smutek a postrádání chápajícího člověka. Tyhle tvoje memoáry jsou pro mě tak trochu léčebná terapie. Moc díky a piš prosím dál, snad i veseleji a pozitivněji.
Upřímnou soustrast. Každopádně jsem rád, že tímto příběhem můžu alespoň nějak pomoci ulehčit chvíle :) Další díl už je veselejší a nabídne zase nějaký postup, tentokrát již snad šťastný :)
Citovat
+3 #10 Opět: Soittaa suutaan: 3. Memoárymaf 2017-11-07 21:47
Citace:
Odp.: Soittaa suutaan: 3. Memoáry — maf 2017-10-30 19:33 Uff nevím, co jak napsat, protože je fakt silný příběh. Snad až se mi v hlavě “uleží” a já si ho přečtu podruhé, potřetí...
...tak tedy přečteno podruhé, potřetí... prostě jsi mě tím příběhem dostal, přiznávám, pro mě v dost blbém období. Zrovna minulý týden mi totiž na rakovinu zemřel strýc = bratr mého táty, hodně blízký i moudrý člověk, takže vím, co je to bolest, smutek a postrádání chápajícího člověka. Tyhle tvoje memoáry jsou pro mě tak trochu léčebná terapie. Moc díky a piš prosím dál, snad i veseleji a pozitivněji.
Citovat
+2 #9 ZvláštníDoublemo 2017-11-07 18:16
Opravdu zvláštní - netradiční způsob.
Ve zkratce, bez kudrlinek podat podstatu veci.
Klobouk smekám a přeju úspěch.
Citovat
+1 #8 Odp.: Soittaa suutaan: 3. Memoáryzmetek 2017-11-04 22:01
Jo, díky moc. Předvádím drsoně, obrečím to stranou, takže slib něčeho veselejšího.. nebo možná jen klidnějšího... kvituji s povděkem. A s díky!!!
quote name="Jaachim H. Tuulenhenkäys"]Pánové, děkuju moc.
Je strašně hezké vidět, jak dokáže příběh vyvolat emoce, i když třeba nejsou zrovna pozitivní. Jenom to je ono pravé "hodnocení". Klaním se před publikem a děkuju mockrát.

Cituji Saavik:
Tak jsem si trochu zabrečel. Mám za sebou podobnou ztrátu. Taky jsme si říkali, proč člověk, kterého - pokud jsme věděli - měli snad všichni rádi, opustil dobrovolně tenhle svět....
Ale někdy se možná člověk cítí tak mizerně, že mu připadá, že je to jediná možná cesta....

Příběh je zčásti psán podle pravdy. Mrzí mě, že se stalo něco takového i tobě. Znám, jak se člověk cítí... a je to snad ten nejhorší pocit, co může lidská duše poznat. Děkuju za neustálou přízeň v komentářích. :)

Cituji maf:
Uff nevím, co jak napsat, protože je fakt silný příběh. Snad až se mi v hlavě “uleží” a já si ho přečtu podruhé, potřetí...

Děkuju. :) Někdy není třeba slov. Někdy je lepší nic neříkat, protože to přímo vystihne onu podstatu sdělení. Není to lehké čtení, budu rád, když se vrátíš a znovu přečteš, abych pochytil všechny detaily.

Cituji zmetek:
Jo, promiň, zapomněl jsem - díky moc

Nic se nestalo. :) Já děkuju. Čtvrtý díl už pomalu píši, dávám si záležet. A nebojte se, bude zase o kousek veselejší, abyste se mi neutopili v slzách. :)
Citovat
+1 #7 Odp.: Soittaa suutaan: 3. Memoáryzmetek 2017-11-01 22:17
jo, stáhnul jsem si to ( stejně jako pár věcí od Saavika). Je to něco, co si má člověk přečíst znova a znova a přemýšlet...omlouvám se za tenhle blitek
Citovat
+2 #6 Soittaa suutaan: 3. Memoárykikiris53 2017-11-01 20:37
Musel jsem si v hlavě nechat uležet celý příběh. Za dob dávno minulých, jsem zažil něco obdobného. Krásný, silný a zajímavý příběh. Pokud budeš pokračovat v duchu tohoto příběhu dál, velice rád jej budu číst. Vrátil jsi mi vzpomínky na doby dávno minulé. Díky za takovéto příběhy.
Citovat
+2 #5 Děkuju.Jaachim H. T. 2017-10-31 21:34
Pánové, děkuju moc.
Je strašně hezké vidět, jak dokáže příběh vyvolat emoce, i když třeba nejsou zrovna pozitivní. Jenom to je ono pravé "hodnocení". Klaním se před publikem a děkuju mockrát.

Cituji Saavik:
Tak jsem si trochu zabrečel. Mám za sebou podobnou ztrátu. Taky jsme si říkali, proč člověk, kterého - pokud jsme věděli - měli snad všichni rádi, opustil dobrovolně tenhle svět....
Ale někdy se možná člověk cítí tak mizerně, že mu připadá, že je to jediná možná cesta....

Příběh je zčásti psán podle pravdy. Mrzí mě, že se stalo něco takového i tobě. Znám, jak se člověk cítí... a je to snad ten nejhorší pocit, co může lidská duše poznat. Děkuju za neustálou přízeň v komentářích. :)

Cituji maf:
Uff nevím, co jak napsat, protože je fakt silný příběh. Snad až se mi v hlavě “uleží” a já si ho přečtu podruhé, potřetí...

Děkuju. :) Někdy není třeba slov. Někdy je lepší nic neříkat, protože to přímo vystihne onu podstatu sdělení. Není to lehké čtení, budu rád, když se vrátíš a znovu přečteš, abych pochytil všechny detaily.

Cituji zmetek:
Jo, promiň, zapomněl jsem - díky moc

Nic se nestalo. :) Já děkuju. Čtvrtý díl už pomalu píši, dávám si záležet. A nebojte se, bude zase o kousek veselejší, abyste se mi neutopili v slzách. :)
Citovat
+4 #4 Díky.Saavik 2017-10-31 19:12
Tak jsem si trochu zabrečel. Mám za sebou podobnou ztrátu. Taky jsme si říkali, proč člověk, kterého - pokud jsme věděli - měli snad všichni rádi, opustil dobrovolně tenhle svět....
Ale někdy se možná člověk cítí tak mizerně, že mu připadá, že je to jediná možná cesta....
Citovat
+3 #3 Odp.: Soittaa suutaan: 3. Memoáryzmetek 2017-10-30 22:46
Jo, promiň, zapomněl jsem - díky moc
Citovat
+2 #2 Odp.: Soittaa suutaan: 3. Memoárymaf 2017-10-30 19:33
Uff nevím, co jak napsat, protože je fakt silný příběh. Snad až se mi v hlavě “uleží” a já si ho přečtu podruhé, potřetí...
Citovat
+4 #1 Odp.: Soittaa suutaan: 3. Memoáryzmetek 2017-10-30 18:06
Hezký. Smutný...
Citovat