• Doublemo
Stylromantika
Datum publikace4. 11. 2017
Počet zobrazení1226×
Hodnocení4.94
Počet komentářů4

„Cos' mi chtěl vlastně ukázat?“ otáčím list, protože se konverzace začala ubírat moc rychle směrem, kde jsem neměl pevnou půdu pod nohama.

„Koukej,“ povídá, „víš, z čeho to je?“ a strčí mi pod nos to pero, kterým to všechno začalo.

„Z ptáka?“

„No, ty mě bavíš čím dál víc,“ opět se tak kouzelně a tajemně zasměje.

„Z velkého ptáka…,“ zkouším, i když si myslím, že už vím, co to bylo za „vrabce“.

„Přihořívá…“

Pero je dobrých čtyřicet centimetrů dlouhé, z toho samotný prapor má takových třicet. Deset centimetrů tvoří holý brk. V místech, kde holý brk přechází v osten s pravým a levým praporem, je okruží jemného, bílého chmýří. Pero je skoro souměrné, je tedy jasné, že není z křídla, ale je z ocasu. A co tady asi tak muže být za ptáka s tak velkými ocasními péry? A navíc šedé barvy, že? Robert, zdá se, je veselá kopa, tak ho ještě trochu poškádlím. Nasadím výraz uličníka přistiženého při týrání zvířat a nevinně se zeptám:

„Že by čáp?“

„Bílý, nebo černý?“ zní kontrolní otázka.

„Šedý,“ odpovím a musím se smát.

„Správná dedukce. Šedý čáp neexistuje,“ řeže se smíchy.

„Já vím, jsem tě chtěl pobavit. Jasně, že z volavky šedé, zvané popelavé.“

„Dobře ty… Dokonce odborný výraz,“ zvedá významně obočí.

Opět ta dokonalá vráska uprostřed čela…

„Pak známe ještě volavku bílou…“

„Stačí, stačí. Vidím, že jsi znalý. Pak tě určitě nepřekvapí otázka, jestli víš, z které části těla je to pero?“

Při těchto slovech na mě oním perem zamíří, lehce ho ke mně přibližuje a sotva znatelně se dotýká mého pravého ramene. Mezi prsty protáčí brk sem a tam. Husina je opět tady. Přestože, jak jsem psal, jsem velice spoře ochlupený, všechno na mně stojí. I kdybych neměl chlupy žádné, prezidentská vyrážka posledního socialistického prezidenta se nedá přehlédnout. Robert si toho nemůže nevšimnout. Snažím se uvolnit a nemyslet na ten dotek, soustředím se na odpověď.

„Z ocasu, protože je tak pravidelné,“ odpovídám rádoby pevným hlasem.

„Šikovný,“ říká na to Robert a přejíždí mi špičkou pera od ramene po boku přes žebra až dolů k pánevní kosti. Husí kůže už není husí, ale krůtí. Zatínám zuby a přivírám oči. Snažím se nefunět. Robert brk protočí v prstech a na výstupku pánevní kosti to příjemně zašimrá. Teď špička pera míří zpátky přes žebra na rameno. To už jsem zafuněl. Mozek se mi přemisťuje někam mezi nohy.

„Líbí?“ šeptá Robert a jeho šepot je ještě podmanivější než jeho hlas.

„Ano, líbí,“ mňouknu.

Jestli jste někdy někdo viděli oškubaného pštrosa, tak stejně vypadá teď moje kůže. Jeden pupen vedle druhého. Mé tělo se dokonce začne chvět a já mám co dělat, aby mi nedrkotaly zuby. Opřu se o oba lokty, hlavu skloním k ručníku a pevně sevřu víčka, aby mi nevypadly oči z důlků. Stejně tak sevřu i hýždě a natlačím podbřišek ještě hlouběji do písku.

„Je ti zima?“ slyším za mými zády.

„Není, ale…,“ hledám slova, „…ale je to tak hrozně vzrušující, že nevím, jestli je to hrozné, nebo příjemné. Asi se z toho zblázním.“

„Tak se polož.“

Lehám si zpět s bradou opřenou o zkřížené ruce. Slyším, spíše cítím, že se Robert nadzvedává, sedá si blíže ke mně, přiloží to kouzelné pero mezi mé lopatky a začíná rozjíždět pekelnou hru, kterou jsem do dnešního dne nezažil. Hru, která bičuje mé vědomí do těch nejvyšších otáček, která rozpoutává bitvu mozkových receptorů a která dává pocítit mému tělu všechna nervová zakončení, která jsou tak důmyslně ukryta ve vrchních částech pokožky.

Kdyby se mě kdokoliv dotkl kovadlinou nebo kolejnicí, někde na páteři, ani bych si to pořádně neuvědomil a konstatoval bych, že se mě něco dotklo. Pokud se tam však dotýká tím jemným materiálem, k tomu tak rafinovaně, mám chuť zavýt blahem jak Bílý Tesák.

Nic není platné, že se snažím uvolnit a nehýbat sebou. Tělo si prostě dělá, co chce. Svíjí se a vychází těm dotekům vstříc. Nikdy nevím, kdy ten brk mé tělo opustí, aby se mě vzápětí dotkl na zcela jiném místě, ale opět tak důkladně jemně, že se epicentrum vzrušení okamžitě přesunuje do části těla pod ním. A je jedno, jestli to je krk, hýždě, ramenní nebo kolenní jamky, chodidla nebo paty.

Dávám paže podél těla a bradu zarývám do písku. Pak pokládám tvář na levou stranu. Pravou rukou nahmatám stehno a koleno Roberta a střídavě mu je hladím, tisknu a zarývám do nich prsty. Chci se ho dotýkat. Chci mu být na blízku, chci ho stejně tak trápit, chci mu tu příjemnost taky nějak oplatit.

Aniž by mě pero opustilo, cítím, jak se Robertovo tělo nadzvedává, přemisťuje nade mě, a klesá na má stehna. Zatláčí mě ještě více do písku a mé břicho masíruje mého uličníka. Cítím Robertovy hýždě na mých stehnech, jeho stehna se mě dotýkají na bocích, cítím i jeho mužství, které se mi spodní částí rozlévá těsně pod mým zadkem. Teď už můžu sahat i na jeho levou nohu. Nahmatávám kolena a snažím se dosáhnout co nejdál na jeho stehna, ale mé ruce jsou krátké. Tak alespoň přitahuju jeho kolena co nejblíže k mým bokům, abych se ho dotýkal co nejvíc. Jsem vlastně jeho tělem uvězněn a můžu maximálně kopat nohama a mlátit rukama do písku. Je to ale to nejpříjemnější omezení svobody, jaké jsem kdy zažil a jaké může kdy existovat.

Robert se natahuje k mé hlavě, přejíždí mi po tváři tou příjemnou věcí a pokládá ji těsně vedle mého obličeje. Mám ji těsně před očima a to jemné chmýří se vždy, když vydechnu, třepotavě zachvěje. Na zádech cítím znovu doteky. Je jich nyní více najednou. Nejsou tak šimravé, ale jsou důvěrnější a podmanivější. Rob zaměnil pero za svoje prsty. Těmi mi hladí a šimrá celé tělo a já zase vím, že se mě dotýká víc než předtím. Čas od času přitiskne celou dlaň na moji, již tak rozpálenou pokožku, a já vnímám, jak do mě proniká teplo. Zcela jiné teplo než to od slunce. Je takové elektrizující, tak tělesné, tak živočišné a sálající do hloubky mého nitra.

Jeho dlaně se mě již lehce nedotýkají, ale hladí mě všude kam dosáhnou. Zajíždějí mi přes krk až do vlasů, tam se sevřou a mezi prsty prohrábnou moji kštici, načež hladí moje chodidla a lýtka, posouvají se po vnitřní straně stehen, aby přeskočily Robovo tělo na mé hýždě. Stoupají podél páteře, kopírují žebra, po mých bocích se sunou směrem dolů a prsty se vsouvají pod můj hrudník, kde nacházejí bradavky. Nadzvedávám se, aby měly lepší přístup. Bříška jeho prstů mi lehce obkružují již dávno tvrdé bradavky, přejíždějí po nich nahoru a dolů a mé vzrušení ještě více stupňují. Pokládám se zpět a tisknu se k těm dlaním.

Jindy zajíždějí jeho dlaně pod mé břicho a nebezpečně se blíží k mému ohnisku vzrušení. Pouze dvojitá váha obou našich těl zabraňuje tomu, aby ono ohnisko vzrušení uchopil.

„Chci, aby ho uchopil, chci mu ho poskytnou,“ říká opět jedno z mých já.

„Ale opravdu? Nestačí to jen takto, prozatím nevinně? A je to ještě nevinné? Není toto naše konání již hodně osobní, ne-li intimní?“

„Vždyť si právě po tomhle tolik toužil,“ vtírá se Mr. Hyde, „tak si to užij se vším všudy a aspoň uvidíš, jestli tě to naplňuje víc než tvoje milovaná Jarmila.“

„To není a nebyla žádná moje milovaná Jarmila!“
„Nekecej, líbilo se ti to.“
„No, právě, že ani náhodou.“
„Tak sis mohl přilehnout ke Karlovi. Měl bys v hlavě jasno dřív.“
„To jsem sice mohl, ale Karel se mi nezdál v tomto směru vstřícný.“
„A Robert jo?“
„Vždyť se podívej, jak je jemný, krásný a nikam nespěchá.“
„Nějak moc se s tebou párá.“
„Vystřel mi z hlavy a nekaž mi to!!!“
„Dobrá tedy, ale kdyby něco, tam mně zavolej, já ti poradím, co dál…“

„Ty zrovna,“ pomyslím si, vytlačím toho zločince z hlavy a opět se soustředím na to, co se s mým tělem děje.

Robert přešel do dalšího levelu. Celé tělo mám v jednom ohni. Cítím, jak se Robertovo tělo na mě zlehka pokládá. Zlehka a nekonečně pomalu. Mezi půlkami cítím tuhou část Roberta, která mi zatím jen dává tušit, jak je jeho tělo vybaveno, když je připraveno na zteč. Zavrtím boky, aby se mi ten Robertův pašák pěkně podélně uhnízdil mezi půlkami a kvituji přitom pár pohybů pánví, kterými si tělo nade mnou hnízdí svoji pýchu. Po zádech mi začíná přejíždět něco dalšího, nepoznaného. Kromě doteků cítím i horký dech Robertových úst, jak si mě ochutnává. Jeho rty se při doteku s mou kůží pootvírají a opět zavírají, místy se mě dotkne špička jazyka. Jeho ústa se blíží k mému krku a já mám chuť kňourat jako malá podsvinčátka. Nedá se to vydržet a nějaké to kňourání ze mě vyjde.

Robertova ústa jsou už na hranici mých vlasů a blíží se k uchu. Slyším sotva slyšitelné vzdychání. Bere mi lalůček ucha mezi rty, tiskne mi ho a posléze i jemně okusuje.

„Ach, Roberte…“
„Je ti to nepříjemné?“
„Ne, to ne. Naopak. Nevím, co se se mnou děje. Takové pocity jsem nikdy nezažil.“
„Tak si je užívej, já ti je dopřeju. A možná ještě víc.“
„Já si nikdy nemyslel, že…“
„Že se budeš mazlit s mužem.“
„No… jo.“
„A líbí?“
„Líbí moc. Chci tě taky objímat a hladit. Chci cítit tvoje krásný tělo. Toužím po tobě.“

S těmi slovy naznačím tělem, že se chci obrátit.

„Robinku, ani netušíš, jak si sladký, jak si křehký a jak krásně chutnáš. Pojď, otoč se na záda.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk55
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #4 Odp.: Co jsem? Kdo jsem? 4zmetek 2017-11-06 22:25
Cituji Doublemo:
Cituji zmetek:
Sakra, dobrej......za komentář k prvnímu dílu omluva!

Děkuji. Zapomenuto :-)


Díky! A s omluvou...rozjíždíš se dobře
Citovat
0 #3 Odp.: Co jsem? Kdo jsem? 4Doublemo 2017-11-05 16:16
Cituji zmetek:
Sakra, dobrej......za komentář k prvnímu dílu omluva!

Děkuji. Zapomenuto :-)
Citovat
0 #2 Odp.: Co jsem? Kdo jsem? 4zmetek 2017-11-04 21:02
Sakra, dobrej......za komentář k prvnímu dílu omluva!
Citovat
0 #1 Odp.: Co jsem? Kdo jsem? 4Saavik 2017-11-04 15:35
Jako vždy dobrá úroveň.
Citovat