• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace16. 12. 2017
Počet zobrazení663×
Hodnocení4.84
Počet komentářů7

Pomalu procitám ze slastnýho snění. Opatrně se vysmekávám z objetí svalnatý ruky mýho spoluspáče a hmouřim očima do slunečního svitu, kterej rozptýleně proniká přes celtu. Dopřávám mu probuzení lehkym polibkem na jeho pootevřenou pusu, která dodává nenucenej výraz jeho mladistvý, strništěm zarostlý tváři, obklopený světlejma pramínkama dredů sbíhajících se na temeni do decentního drdolu a z něj dál na záda.

Ráno je to ve stanu, ve kterym spali dva kluci po celodennim sportovnim výkonu, cejtit jak ve vopičárně. Ven do chladnýho horských vzduchu se nám ale hned po probuzení nechce. Rozespale snídáme v polosedu vedle sebe, voba tvrdý z naší nahoty.

„S tim asi budem muset vydržet do večera,“ uculuje se Kevin.

„Nevim, jestli to zvládnu.“

Vysoukávám se z našeho nočního útulku, ranní slunce venku udeří do očí s ještě větší prudkostí. Kevin má trochu problém vyhoupnout se z nerovný země do svýho vozejku, kterej přes noc zůstal před stanem. Už už se několikrát zadkem dostává na okraj sedátka, ale vozejk, vratkej na hrbolatym svažujícim se terénu, pokaždý podklouzne a on žuchne do trávy.

„Budeš mít za chvilku uplně morkou prdel,“ kroutim hlavou, když si všímám Kevinovejch sveřepejch pokusů.

„Klídek, tu mám stejně už od včera,“ mrká na mě.

Pomáhám mu dostat se „do sedla“. Jeho bezvládný nohy mu ještě přezkou přivazuju ke stupátku, aby mu z něj cestou neplandaly a neškobrtaly o zem. Ještě rychle všechno spakovat a můžem vyrážet na další úsek.

Konečně voda! Na vydatnej pramen ústící do blankytný tůňky narážíme asi po hodině cesty na odbočce kousek od hlavní stezky. Tohle místo jsme přesně hledali. V horskym tichu, občas protnutym ptačím zpěvem, se zas svlíkáme do naha, z furt ještě studenýho vzduchu naskakuje husí kůže, ale kontrast ostrejch slunečních paprsků a ledový vody, kterou se vzájemně omejváme, má přesně opačnej efekt a rozpumovává krev v našich žilách. Stojim čelem ke Kevinovi naklánějícímu se ze svýho vozejku a přejíždim mu žínkou, smočenou v mrazivý vodě, po zádech. Od jeho zátylku, schovanýho pod drdolem jeho dredů občas protknutejch cvočkem nebo korálkem, přecházim přes podpaždí k jeho vypracovanejm prsoum se světlounce růžovejma bradavkama, v jedný z níž se ve slunečních paprscích třpytí drobnej piercing. On zase svou žinkou otírá můj trup, míří k pupíku a potom citlivě, provázkama vody crčíma z hadříku, čistí moje přirození.

Náhle se rozeznívající hlasy a povykování nás donutí otočit se. Pár metrů vedle nás se z lesa vynořuje početná rodinka s dětmi, neomylně mířící k drahocennýmu zdroji vody. V očích se jim při pohledu na nás zračí údiv a hlavně zvědavost, v pohledech dospělejch ale kromě toho převládá stín pohoršení z cizí nahoty, na kterou jejich ratolesti bez okolků civí, rychle je proto směřujou k prýštícímu pramínku, aby jejich pozornost upoutali jinym směrem. Ještě štěstí, že tak ledová voda efektivně brání jakejmkoli nápadnejm známkám erekce, pomyslíme si asi oba zároveň. Pobaveně na sebe s Kevinem pomrkáváme – kdyby tak věděli, co ze sebe ze včerejška smejváme! To by byl teprve důvod k pohoršení. Za svoji přirozenou nahotu se ale nestydíme a nevidíme na ní nic špatnýho, a tak pokračujem ve společnym mytí dál, jasně, že trochu diskrétnějš, než když jsme tu byli o samotě. Konečně paraplegik by se v týhle louži sám asi moc vyčvachtat nezvládnul, takže se mi naše vzájemná výpomoc ani nezdá moc podezřelá. Chytám Kevina jednou rukou kolem hrudi, trochu ho nadzvedávám z jeho vozejku a druhou rukou mu čistim jeho zadeček od včerejších zaschlejch zbytků semene. Prstama se dostávám až k dirce a Kevin slastně přežvejkne pusou.

Den ubíhá v rychlym trekovym rytmu, oběd kousáme sedíce na velkých oblých kamenech na jednom z vrcholků, na který nás cesta vynesla. Kevin se tak přes den aspoň na chvilku přemisťuje mimo svůj vozejk. Jak se za nedlouho ukazuje, ne naposled.

Cesta v jednom místě začíná připomínat nějaký schody zbudovaný obry v dávnověku. Každou chvíli je stezka přerušená obrovskejma šutrama nebo terasovitejma skalkama. Nezbejvá, než aby se Kevin v takovejch místech za pomoci rukou a někdy s mým postrčením zezadu po břiše vytáhnul o „schod“ vejš. Vozejk pak vynášim za nim.

Najednou se nám do cesty staví skalka vysoká dobrý tři metry. Pro běžnýho sportovce žádnej zvláštní problém ji přelíst, ale mě popadá vztek a beznaděj. O tomhle jsem z žádnejch popisů trasy neměl tušení. Jak se k tý stěně blížíme, začínám se smiřovat s tím, že tady náš výlet končí. O pokusech skalku obejít nemůže bejt ani řeč, když se po obou stranách otvírá rozeklanej sráz.

„Tohle musim dát,“ nenechává se zastavit Kevin a přes rozlámaný úlomky šutrů se odstrkuje na svým vozíčku k úpatí překážky. Znám Kevinovu odhodlanost, ale tentokrát mám hodně velký pochybnosti, zda se to může podařit. Sám Kevina přes skoro kolmou skálu o hodně vyšší než lidská postava ani náhodou schopnej vytáhnout nebudu.

Kevin pozorně a zkušeně ohmatává výstupky a štěrbiny na skále, na který ze svého vozejku dosáhne.

„Konečně si zase trochu zalezu,“ vyhrkává nadšeně. A je vidět, že dřív mu skalní lezení rozhodně nebejvalo cizí.

Rázně se vytahuje na rukou držících se za první chyty a vzápětí rychle přehmatává na vyšší. Jeho ruce vypracovaný denodennim pohybem na invalidnim vozejku jako kdyby byly z ocele. Rychle Kevina chytám za jeho nohy, abych mu odlehčil. Nemůžu necejtit stahy v Kevinově pánvi svědčící o tom, jak se automaticky snaží pracovat i se svejma nohama a hledat s nima stupy – nohy ale jen dále bezvládně visej. Jenom občas do nich vjede impuls vedoucí k nedokončenýmu pohybu, kterej by s nima Kevin chtěl udělat, ale pak zas ochabnou.

Kevin se přítahama vyšplhává skoro do poloviny vejšky stěny, takže ho teď zdola už jen těžko přidržuju. Dává mu to ale zabrat. Pokouší se párkrát vyšvihnout o jeden chyt vejš, ale nenachází žádný dobrý místo.

„Hej, jdu dolů!“ odfrkne najednou.

Zpevňuju se, abych ho kdyžtak chytil. Kevin se prověšuje na rukou, ty povolujou a on odpadá od stěny. Chytám ho do náruče a oba letíme po zádech k zemi. Není to uplně nekoordinovanej pád, ale stejně se mi zdá, že jsem mezi ostrejma šutrama čnícíma ze země a Kevinovym svalnatym tělem rozdrcenej na placku. Ztěžka se zvedám, v bedrech mě bolí, Kevin námahou odfukuje ležící na zemi a srovnává si zpátky do drdolu rozcuchaný dredy, který se mu z něho vysmekly.

Nemám nejmenší chuť na to, abych si já a hlavně Kevin přivodil nějaký další zranění. Kevin se ale nezdá, že by svoje pokusy mínil vzdát. Přesouvá se po zadku zpátky ke stěně, chvíli se koncentruje a pak začíná svůj výstup na novo. Nezbejvá mi, než ho zase chytit pod zadkem a pomáhat mu na cestě vzhůru. Na jeho rukou je vidět, že se už lehnouce chvějou, ale přesto z nich vyzařuje pevnost a sebevědomost jejich úchopu. A svaly pulzující v Kevinově prdeli jako by se zase snažily přimět k práci i jeho ochrnutý nohy.

K mýmu úžasu Kevin pořád stoupá. Jeho svaly tepaj napětím, ve tváři má soustředěnej výraz, z čela mu odkapávaj krůpěje potu, jeho ušní boltce, každej ozdobenej peckovou náušnicí, rudnou námahou. Ale lezecký schopnosti rozvíjený v době před ochrtnutim se probudily a ženou ho stále vejš. Už si musim sám trochu popolézt, abych ho mohl aspoň trochu podpírat. Konečně se jeho jedna ruka přehoupává přes horní okraj skalky. Chvilka napětí – vypadá to, že se tam není čeho chytit. Konečně záběr, Kevin se oběma rukama drží za hranu skály a pomalu a kroutivě se vyzdvihává nahoru…

Kevin konečně sedí s nohama spuštěnejma přes horní okraj skály a celej zpocenej mává vítězně vztyčenejma rukama a hlavou, kolem který lítaj pramínky dlouhejch dredatejch vlasů a řve nadšenim. Vydrápávám se na skalku za nim, on se na mě vrhá a divoce mě líbá na studený zemi.

„Jo, jsem dobrej!“ směje se. A já se řehtám s nim. Tohodle člověka miluju.

K večeru zjišťujem, že se k tábořišti vyhlídnutýmu podle mapy dneska už nemáme šanci dopracovat. Improvizujem, nacházíme závětrný místo pod nízkejma skalnatejma výšvihama obklopenejma horskejma větrama ošlehanym keřovym porostem. Snažíme se nějak slušně ukotvit stan do kamenitýho podkladu, Kevin klohní jídlo na plynovym vařiči a já hrabu na vhodnym místě jamku, do který se pak Kevin za mý asistence a přidržování vykadí (a už mi přijde úplně samozřejmý, že jeho sraní je dílem naší kolektivní spolupráce).

Uléháme s výhledem na noční oblohu s pocitem, že jsme si dneska opravdu mákli. A ještě máknem. Večerní mrdačka je nám pořádnou chlapskou odměnou za naše dnešní výkony. A snad celý pohoří dneska musí slyšet ty netlumený výkřiky vzrušení z jednoho hnízda tam pod hřebenem.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #7 Odp.: Dredař na treku 2zmetek 2017-12-29 22:58
Cituji Saavik:
Moc dobré.
Chvilku mi trvalo, než jsem zažil tu echt českou češtinu, ale jinak v pohodě.
Já určitě taky nepíšu zrovna spisovně, možná to zase vyvolá úsměv na tvé tváři.
Ale povídka se mi líbí.

Mně se líbí taky a češtinu tohoto typu docela akceptuji, protože k příběhu sedí
Citovat
+3 #6 Odp.: Dredař na treku 2Saavik 2017-12-19 01:05
Moc dobré.
Chvilku mi trvalo, než jsem zažil tu echt českou češtinu, ale jinak v pohodě.
Já určitě taky nepíšu zrovna spisovně, možná to zase vyvolá úsměv na tvé tváři.
Ale povídka se mi líbí.
Citovat
+1 #5 Odp.: Dredař na treku 2S.Frei 2017-12-18 21:37
Možná poněkud osobnější otázka, ale nedá mi to: ty sám máš s tímto specifikem nějaké zkušenosti?
Jinak skvělý příběh, citlivě a přitom ne přehnaně pateticky zpracovaný motiv. Jen tak dál!
Citovat
0 #4 Odp.: Dredař na treku 2Kev1000 2017-12-18 20:21
Dík oběma. Další část výletu se asi trochu zkomplikuje.
Citovat
0 #3 Odp.: Dredař na treku 2zmetek 2017-12-17 20:07
Cituji pavla:
Mooooc dobry.
Doufám že budeš pokračovat už se těšim.


Velký souhlas.
Citovat
0 #2 Odp.: Dredař na treku 2pavla 2017-12-17 12:22
Mooooc dobry.
Doufám že budeš pokračovat už se těšim.
Citovat
+4 #1 Odp.: Dredař na treku 2pavla 2017-12-17 12:22
Mooooc dobry.
Doufám že budeš pokračovat už se těšim.
Citovat