• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace13. 2. 2018
Počet zobrazení821×
Hodnocení4.21
Počet komentářů4

Šedivý mraky nás vytrvale skrápěj droboučkejma kapkama. Pohodový počasí posledních dní je v trapu, teď čelíme face-to-face ledovýmu fičáku, kterej nám bezohledně vošlehává ksichty.

„Nevím, kam chceme tímhle způsobem dojít,“ přeřvávám vichr směrem ke Kevinovi, kterej se zrovna netváří, že by nějak moc spěchal. Jestli se ale má počasí zhoršovat, měl bych tuhle zpropadenou část cesty sakra rád za sebou dřív, než bude hůř. A naděje večera konečně strávenýho pod střechou v horský chatě, kam bychom se teoreticky měli dneska dohrabat, mě popohání tím spíš. Kevin se ale jenom nevzrušeně nepřítomně usmívá, což mě vytáčí tím víc.

Popravdě to dneska mezi náma houstne kvůli kravinám vod samýho probuzení, co přišlo tak rychle do našeho narychlo složenýho stanu, do kterýho k ránu začalo při dešti pěkně zatejkat. Po krátký noci, zpestřený arogantním správcem parku a půlnočním stěhováním, nic moc budíček.

Jo, možná to byl dobrej nápad, vypadnout votamtaď ráno co nejdřív, ale brzký vstávání a odchod bez snídaně, kterou Kevin zapakoval na dno svýho kletru dřív, než jsem se stačil pořádně probrat, na náladě moc nepřidal. A jeho ochota zas jí pro mě vytahovat byla přesně nulová. S deštíkem mezi nás připlavala pořádná ponorka.

Dalších pár ledovejch kapek za krk a pohled na Kevinovo ležérní zabírání do jeho zablácenejch kol mě náhlým impulzem nutí, abych přiskočil k jeho vozejku, popadnul ho zezadu za držadla, opřel se do něj a dodal mu tempo podle mejch představ.

Nečekaným protizáběrem dostávám nemilosrdnou herdu opěradlem Kevinovy káry do břicha. Na zmoklejch kamenech zastavujem v krátkým smyku.

„Tady to zvládám sám, oukej?!“ Kevin na mě popuzeně vystrkuje svoji zarostlou bradu.

„To vidím jak to ‚zvládáš‘, takhle to tu můžem zase ‚zvládat‘ do tmy,“ utrhuju se.

„Jo, sorry, zapomněl jsem, že se nemůžeš dočkat tý svý vyhřátý postýlky na tý chatě. Tak dělej, běž, nevím, co tě tu zdržuje, možná tam i sám trefíš,“ dočkávám se podrážděně stíravý reakce.

Zlost a nasranost, kterou se v sobě dneska neúspěšně snažím dusit, se nezadržitelně řítí ven:

„Jo, to možná jo; já zas zapomněl, že jsem tu vlastně závislej já na tobě, a už teda vůbec netuším, co nás zdržuje, že ujdem pět kiláků denně, komu v jednom kuse utírám hovna, a tak, že jo!“

„Jestli hledáš někoho, kdo bude chtít bejt závislej na někom jako ty, tak si hledej někde jinde. A jestli si myslíš, že mi tu musíš dělat vošetřovatelku, tak uděláš nejlíp, když půjdeš do prdele. Já si tu svoji prdel utřu sám. Nevím, proč bychom si měli navzájem dál překážet,“ předklání se Kevin ze svýho vozejku a shazuje si dlouhý dredy z ramen. Jeho mladej, vostře řezanej vobličej s pár pihama na tvářích má hodně přesvědčenej výraz.

„Jo – a stan si klidně vem, postel s nebesama, na rozdíl vod někoho, každej den nepotřebuju.“
„Meleš sračky. Stejně tě za chvíli budu zas někde poponášet, abychom ušli aspoň těch pět metrů denně. Fakt miliónovej trek!“
„Tak máš na to, aby sis šel po svejch, nebo seš schopnej tu jenom fňukat? Mám pocit, že se tu nedokážeš vobejít spíš ty beze mě.“
„Moh‘ bys přestat mlít ty svoje kraviny?!“
„Budeš tu smrdět ještě dlouho, nebo teda konečně potáhneš, ubožáku?“
„Tak víš co, jak chceš. Užij si to, když musí bejt po tvým, ty zabedněnej kriple,“ ujíždí mi v návalu vzteku.

Nahazuju bágl na rameno a dlouhejma krokama se vzdaluju. Jenom na jeden mžik se ohlížím. Kevin si svlíká triko a odhaluje svý krásný pevný prsa, zaklání svojí dredatou hlavu a jakoby nic civí do slunce, které konečně začíná probíjet šedivou oponu mraků. Pevně stiskávám rty a horečně rázuju dál, spánky mi tepou rozčilením jak bubny rozjetý kapely, ale chladivej vítr je postupně přivádí do klidu. Začíná z nich crčet studenej pot. Myšlenky se pletou a cosi se začíná s hrozivou silou zabodávat do srdce. Do očí oslněnejch slunečníma paprskama lítaj krůpěje ledovýho deště. Hřbetem ruky si stírám obličej – to není jenom déšť, to jsou i velký hořký slzy, který se mi po něm valej nezadržitelným proudem. Prudký ohlídnutí dozadu – jenom záhyb kamenitý cesty a nikde ani človíčka.

S hrůzou se mi začíná vybavovat, co všechno jsem před pár minutama pustil z pusy. Jedna věta za druhou mi teď znova řve do uší. Nevím, co mám dělat, ale vím, co chci dělat: rozběhnout se zpátky a běžet a běžet a skočit mýmu Kevinovi kolem ramen, popadnout ho za jeho pevný potetovaný bicáky, brečet mu na rameni, hladit ho a líbat. Zároveň s čím dál strašlivější jistotou vím, že to nejde. Nohy mě ženou pořád rychlejc dál dopředu, zato hlava zůstává někde daleko za mnou, a v ní ten nezapomenutelnej obraz mladistvýho, rozesmátýho, polonahýho dredaře, trochu absurdně upoutanýho k vozejčku. Vím, že Kevin nekecal, že se s tím sám opravdu nějak popere a postará se o sebe – to ve mně vzbuzuje hrdost na něj a závist a vztek zároveň. Mám pocit, jako bych si právě kolem krku utáh‘ laso.

Co jsem to udělal?

Co jsem to, sakra, udělal?!

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #4 Odp.: Dredař na treku 4Kev1000 2018-02-20 22:27
Cituji pavla:
Cituji kuscheltyp:
Teď mě to začíná pořádně zajímat. Smířej se a přenesou se přes to? :-)

To doufám byla by škoda takhle skončit.
Tak konči život.

No, život snad ne... Ale jeden vztah? Uvidíme :)
Citovat
+1 #3 Odp.: Dredař na treku 4pavla 2018-02-16 20:14
Cituji kuscheltyp:
Teď mě to začíná pořádně zajímat. Smířej se a přenesou se přes to? :-)

To doufám byla by škoda takhle skončit.
Tak konči život.
Citovat
+1 #2 Odp.: Dredař na treku 4kuscheltyp 2018-02-16 13:53
Teď mě to začíná pořádně zajímat. Smířej se a přenesou se přes to? :-)
Citovat
+1 #1 zmetekzmetek 2018-02-14 20:53
Jo, mám ho fakt rád
Citovat