• Saavik
Stylromantika
Datum publikace5. 11. 2012
Počet zobrazení3689×
Hodnocení4.78
Počet komentářů3

Germain se podíval na list. Zdánlivě strohé oznámení mu vehnalo červeň do tváře. Jak by také ne. Byl vybrán, aby se ještě se dvěma malíři portrétisty podílel na malování členů dóžecí rodiny. Nejen, že si zajímavě vylepší rozpočet, ale ta čest... A také není špatné prohodit ve společnosti, jen tak ležérně: když jsem byl naposled pozván k dóžeti...
Vzpomenul paní tetu. A její oblíbené: sám dóže Benátský...

Hluboce se uklonil před paní domu. Ta žena mu přišla krásná, ale podivným způsobem chladná. Po půl hodince navíc vstala s tím, že je unavená. Jestli není unavený on, to nikoho nezajímalo...
Do pokoje vhopsalo asi pětileté děvčátko.
-Dobrý den, mamá.-
-Dobrý den, slečno.-
-Smím se podívat na váš obraz?-
-Smíte. Ale ještě tam nic není.-
Holčička se postavila před plátno. Chvilku se dívala.
-Je to jen náčrt. Ale trochu to jako člověk vypadá.-
Germain se usmál.
-Budete si také přát portrét, milostivá slečno?-
-Ano. Ludvík mi slíbil, že si smím sednout k němu, až ho budete malovat.-
Malá se obrátila k němu. Do té doby jí do obličeje neviděl. Teď překvapením zamrkal. Podobala se jeho tajemnému návštěvníkovi tak, že nebylo pochyb... Musela to být jeho příbuzná. A nejspíš přímo sestra.
Často na mladíka myslel. Když maloval obraz Nanebevzetí Panny Marie, dal jeho tvář jednomu z andělů...
Teď se otevřely dveře a do pokoje vstoupil mladý muž. Germain se téměř bál pozvednout zrak. Tak se bál, že bude zklamán. A podoba dívenky je jen náhodná. Taky to mohou být třeba jen vzdálení bratranci.
-Pane bratře, pojďte se podívat. Vypadá to dobře.-
Mladík pozdravil matku. Byl to on... Ten měkký hlas... Poznal by ho i po víc než půl roce. Konečně zvedl oči. A vzápětí se hluboce uklonil.
-Je mi ctí, Milosti.-
Mladík se na něj podíval... a vzápětí překvapeně zamrkal. I on ho poznal. Stáli a dívali se na sebe. Tvář mladého muže znachověla. Germain byl rád, že má plnovous. Pod ním se dalo ledacos skrýt.
Žena pokynula chůvě, aby odvedla dítě. Když holčička protestovala, vysvětlil jí bratr, že zatím se jen bude domlouvat, jak má obraz vypadat. Dámy odšustily a oni zůstali sami. Muž garde nepotřeboval. Chvíli bylo ticho. Malíř stál s uctivě skloněnou hlavou. Konečně mladík promluvil.
-Byl bych vám, pane, velmi zavázán, kdybyste pomlčel před mým otcem o okolnostech našeho setkání.-
-To je samozřejmé, Milosti. Nikdy se to nestalo.-
Zdálo se, že chlapec chce v rozhovoru pokračovat, ale přišel jeho otec. Začal mluvit s malířem. Syn jako by tam ani nebyl. Jindy by odešel. Ale teď stál a poslouchal. Přál si, aby ho maloval ten muž. Když ho bude malovat, možná se ho zase bude muset dotknout. Přinejmenším proto, aby mu ukázal, jak má stát, jak si má dát ruku, jak hlavu, jak nohy. Nebyl to jeho první portrét. Ale určitě to bylo poprvé, kdy se na malování těšil...
Každý den pak sedával v křesle a malíř přenášel jeho rysy na plátno. Holčička poskakující okolo jednoho dne řekla:
-Copak to malujete? Tak hezký přece můj bratr není.-
-Ale naopak, slečno. Váš bratr je velmi hezký.-
Ludvík pochopil, že ta slova byla určena jemu... Těšil se na každé sezení. A nepochyboval, že malíř taky. Dokonce splnil slib malé sestře a vzal si ji do klína, aby byla na obraze i ona.
Ale vše má svůj konec. I obraz byl hotov. Jako poslední se nechal malovat dóže. Ode všech tří. S tím, že si potom vybere.
Když si malíř přišel pro odměnu, řekl mu dóže zadumaně:
-Je to zvláštní, jaký jste měl vliv na mého syna. Jindy je celé dny tichý a zamlklý. Teď byl docela jiný. Dokonce se na obraze i usmívá. Občas jsem měl dojem, že to ani neumí. Včera mi řekl, že by chtěl brát hodiny malování. Obávám se ovšem, že jeho talent je poněkud...-
-Bude to pro mne nevýslovná čest, Milosti. Opravdu. Ale není přece řečeno, že musí malovat lidi. Lze malovat i krajinu nebo zátiší. A co se melancholie týká... Možná by si jenom potřeboval odpočinout. Mám na venkově krásné letní sídlo. Žije tam má teta se strýcem. Mladý pán mi říkal, že ho často bolí hlava. Možná trochu pobytu na venkově. Možná pár týdnů... Mohl by se učit malovat, neměl by žádné starosti...-
-No, možná máte pravdu. Teď je to móda žít na venkově. Otevřeně přiznám, že to neshledávám nikterak přitažlivým. Ale budiž.-
A k penězům za malování přidal Germainovi váček. Byl těžký a muž se do něj ani nepodíval.
-Na výdaje,- řekl prostě a malíře propustil.

Otec trochu čekal, že se syn bude bránit. Překvapilo ho, že tak bezevšeho souhlasil. Ale pak si pomyslel, že mu pobyt na venkově skutečně prospěje. Kdyby tušil, co se honí synovou hlavou a jaké myšlenky plynou za jeho čelem...
V domě, kde nevládla mrazivá etiketa, se Ludvík opravdu cítil dobře. Stará teta ho zahrnula do svého laskavého srdce. A vedle Germaina měl snad poprvé v životě pocit opravdového přátelství. Už nikdy se ani jeden nevrátil k noci, kterou strávili pod jednu střechou. Ale ani jeden na ni nezapomněl.
Celé dny trávili v lese, ale ne lovem. Jen tak chodili. Germain Ludvíkovi vyprávěl o starých malířích a historii. A mladý muž snad poprvé v životě poslouchal opravdu pozorně. Jednoho dne, když seděli vedle sebe v trávě, přilétl bílý pták a začal zobat.
-Takového ptáka jsem nikdy neviděl. Vypadá jako kos, ale ta barva?-
-Je to kos, Milosti. Jenomže bílý. Občas se to stane. Vždycky není všechno, jak má být.-
-Já vím. Když do Benátek přijede panoptikum, lidé se chodí dívat na ty ubožáky, které tam vystavují. Přijde mi to kruté. Nikdy jsem tam nebyl. Ale moji bratři tam chodí rádi.-
Germain řekl:
-Můj dědeček vyprávěl, že když byl ještě mladý, přijel k nim takový malý cirkus. Jejich největší atrakce byla mořská panna. Za poplatek byla k vidění ve zvláštním stanu. Byly tam necky a v nich ve vodě dívka. Do pasu člověk, od půl pasu měla velký rybí ocas. Plný šupin. Aby se lidé nedostali moc blízko, byla okolo ohrádka. Takový malý plůtek. Dědečka napadlo, že mít šupinu z mořské panny by mohlo být zajímavé. Ale spíš si myslím, že si na ni chtěl prostě sáhnout... Každopádně, jak se natáhnul přes ten plůtek, ten povolil a spadl. Panna se lekla, škubla sebou, necky se překulily a ona vypadla. Rybí ocas se roztrhl a byly vidět lidské nohy... Ten ocas byl z povoskovaného plátna... Lidé se dílem smáli, dílem křičeli o vstupné. Holka brečela, že ji pantáta nabije... Naštěstí to dobře dopadlo. Pan dědeček byl uznalý. Pozval kumštýře do statku, dal jim nějaké odškodné a kus plátna na nový ocas.-
Ludvík se nahlas rozesmál. Kos uletěl. A Germain se sklonil a políbil mladíkovu ruku. Jejich oči se setkaly. Malíř ještě pořád držel Ludvíka za ruku. Neslušelo se to, ale on ji nepustil. Cítil, jak Ludvík pomalu zesiluje stisk. Pozvedl jeho ruku znovu k ústům a políbil ji. Dál si nedovolil ani pomyslet.
Mladík ho pozoroval. Vzpomněl si, jak se ho tenkrát dotýkal... Myslel na to často. Častěji než zdrávo. Napadlo ho, že by bylo příjemné si to zopakovat. Ale nenašel odvahu. Malíř zaznamenal jeho touhu, sám na tom nebyl líp. Položil ho opatrně do trávy a začal ho něžně líbat. Ludvík si chvějící se rukou otevřel kalhoty... Germainovy ruce i ústa poskytly zmučenému tělu slastnou úlevu.
A večer, tiše jako myška, se vkrádal mladík do jeho pokoje. Ale kvůli malování to nebylo...
Jednou, když se tak k sobě tiskli, ucítl Ludvík tlak mužova penisu.
-Co mi budeš dělat?- zeptal se rozechvěle.
Germain se ho v těch místech dotkl prstem.
-Bojím se. To ne.-
-To nevadí. Nemusí to být.-
Ale ruku už pryč nedal. Jemně zatlačil a pomalu ho zvykal na ten pocit. Nikam se nehnal. Věděl, že dřív nebo později se to stane a dojde k tomu. Teď si jenom opatrně připravoval cestu. Zatím se zdálo, že Ludvíkovi stačí jenom to, co má. Choulil se v silných pažích a cítil se šťastný...
Jednou se tiše zeptal:
-Tohle se přece člověk nenaučí sám?-
-Máte pravdu. I mě to někdo naučil.-
Chvilku bylo ticho. Malíř políbil mladíka na čelo. A on se zeptal chvějícím se hlasem.
-Vídáte se často?-
-Málo. Někdy se tomu nedá vyhnout.-
-Už nejste spolu?-
-Ne. Opustil mě kvůli jinému.-
-A tamto...-
-Ano. On mě to naučil.-
-Nebudeš se zlobit, když...?-
-Ne. Miluju vás kvůli vám. Jen kvůli vám.-
-Děkuju.-
-Za lásku se neděkuje.-
-Ale já přesto děkuju.-

Když se museli vrátit do Benátek, Ludvíkovy oči byly plné slz. Jak to bude dál?

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (12 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #3 Odp.: Malíř IIIAriados 2012-11-08 09:23
Úžasný příběh :-) čtu to a mám pocit, že jsem součástí té doby (a to se neodvažuju hádat, v jakém století se to odehrává) - každopádně podle mě skvěle vykreslené prvky, které příběhu dodávají punc dokonalosti ;-)
Citovat
0 #2 pro AmaterSaavik 2012-11-06 00:08
Copak to není jedno? Je to jen má fantasie, nikoliv učebnice dějepisu.
Netrap se a jen čti.
Měj se pěkně.
Citovat
+1 #1 TohleAmater 2012-11-05 20:55
je pro mně jedno velké trápení. Snad poprvé prostě neumím dohadnout dobu, kdy se to odehrává, chjoo-
Citovat