• zmetek
Stylromantika
Datum publikace20. 2. 2018
Počet zobrazení1628×
Hodnocení4.36
Počet komentářů11

To nebyla přátelská pusa při setkání kamarádů. Tohle byla pěkně dravá záležitost. Než jsem si vůbec uvědomil jeho rty na svých, dral se mi do úst jazyk a můj zcela reflexivně vyrazil proti do souboje a vyrazil ze mne překvapené vyheknutí. V hlavě vymeteno, jen jsem věděl, že tohle vzdát nesmím a nechci. Jedna ruka mi automaticky vyjela a objala Martyho okolo hrudníku, druhá šla proti okolo pasu, přitiskl jsem ho k sobě a překulil se na něj. Přece jen jsem byl ten silnější. Teprve teď jsem oddálil svá ústa, abych se vůbec nadechl. Vydal tiché zaskučení, které jsem okamžitě přerušil dalším polibkem. Vůbec jsem nemyslel na to, co dělám, jen se mi ten souboj líbil, vzrušoval mne, chtěl jsem víc. To tiché zakňourání, které se ozvalo, bylo ode mne? Asi ano, protože Martyho ruka se dostala pod moje triko, jezdila po mně, pálila, spalovala… Posadil jsem se, serval ze sebe triko, odhodil ho a zase se k Martymu přisál. V hlavě mi pulsovalo a nejenom v hlavě. Tepláky na spaní strašně překážely, jednou rukou jsem je stáhl co nejníže a kopáním nohou se jich zbavil a celý jsem se přitiskl k Martinovi. Snad až teď jsem otevřel oči. Možná předtím jsem je měl otevřené, ale neviděly, nevnímaly. Teď viděly dvě modrá zářící světla. Martin se na mne díval překvapeně, užasle a nadšeně, svítil a zářil a já se vydal pro další polibek. Fakt, že jsem byl nahý vedle oblečeného Martina, mne strašně vzrušoval.

Ruka mi zajela za gumu jeho tepláků a stiskl jsem mu zadek, druhou rukou jsem šmátral pod jeho trikem. Obou kusů oblečení se zbavil velmi rychle. Chytil mne jednou rukou za kolík a začal mě honit a já udělal totéž jemu. Byl jsem tak strašně vzrušenej, že to netrvalo ani dlouho. Ty jiskry, co mi bouchly před očima, byly lepší než novoroční ohňostroj. Martin se udělal vzápětí po mně. Leželi jsme a oddechovali. Pak jsem se natáhl pro triko, které jsem předtím odhodil a tím jsem nás oba utřel a zahodil ho na podlahu. Přitiskl jsem se k němu, propletl své nohy s jeho a přetáhl přes nás peřinu do malé útulné jeskyňky. Teprve teď mi došlo, že od toho polibku ani jeden z nás neřekl jediné slovo…

Začal Martin: „Bál jsem se. Strašně jsem se bál, že když ti to dám najevo, tak mě odsud vyhodíš a já pošlapu v noci na autobus, sám… Když ti to řeknu ve škole, že ode mě utečeš co nejdál… Strašně jsem se bál.“

Podíval jsem se na něj. Slízl jsem slzu, co se objevila pod jeho okem. Vůbec mi nepřišla slaná.

„Neboj, neuteču. Budu se tě držet. Jen mám takový dojem, že ti asi brzo budu chtít vzít nohy na ramena.“ Chvilku se na mne díval, než mu došel celý smysl věty.

„Beru!“ řekl.

Vzbudil jsem se první. Chvilku jsem si hrál s myšlenkou, že tiše připravím snídani a pak Martyho vzbudím, ale uvědomil jsem si, že přikládání do kamen a moje šramocení by ho stejně vzbudilo dřív, tak jsem se jen natáhl a dal mu jemnou pusu. Modré oči zprvu nechápavě zamžouraly, než mne zaostřily.

„Dobré jitro! Co si dáš k snídani? Můžu ze zbytku chleba udělat topinky a dát na ně nějakou paštiku z konzervy. Ono vlastně nic moc jiného k výběru už není.“

„To je jedno, cokoli…“

Při snídani jsme se pošťuchovali a chechtali jak puberťáci. Pak jsme vyrazili ještě na dvě hodinky na svah a začínali pomalu balit. Musel jsem ještě vypnout hlavní uzávěr vody a vypustit, co zbylo v trubkách, kdyby to zmrzlo, byl by malér. Ještě jsem vyhrabal popel z kamen a připravil do nich dřevo na zátop, aby příště stačilo jen škrtnout. A potom už jen pozamykat a kráčet na autobus.

„Ještě klepnu u Hýsků, že už jedem…“ Otevřela tentokrát paní Hýsková:

„Tak už jedete, kluci? Počkejte, dám vám na cestu do autobusu ještě pár buchet.“

„Moc děkujeme! Nashledanou!“

Stejně myslím, že stála za záclonou, když jsme šli po cestě dolů, a určitě viděla, že jsme se cestou vzali za ruce.

Kráčeli jsme domů od autobusu (nebydlíme daleko od sebe) a oběma nám šrotovalo v hlavách, jak to bude dál. Před Martinovým domem jsme se zastavili:

„Tak ahoj zítra ve škole…“ Rozpaky se po nás plazily jak Ďáblovo osidlo v prvním díle Harryho Pottera.

„Tak… ahoj.“ Naklonil jsem se a dal mu pusu.

„Zítra zkusíme vymyslet nějaké plány, jak si na sebe uděláme čas.“

Doma máma hned po puse na uvítání řekla, ať všechno z báglu hodím rovnou do koše na špinavé prádlo, že zítra přepere. Oni už večeřeli, ale mám schovaná játra s rýží. Navečeřel jsem se, připravil na pondělí věci do školy a šel spát. Hádejte, o kom se mi celou noc zdálo?

„Kdy se vracíš z fitka?“ zeptal se ve škole Martin.

„Mívám ho do šesti.“

„Fajn, já půjdu běhat a v šest na tebe počkám v parku za pomníkem!“ Nikdy se mi fitko tak netáhlo… I to krátké půlhodinové rande s líbačkou na mne působilo tak, že jsem musel mít při příchodu domů blaženě poloblbý výraz.

„Přihoď to z té tašky rovnou sem,“ zavelela matka, která u koše třídila špinavé prádlo, „jinak to zase necháš na předsíni a bude to tam smrdět.“ Poslechl jsem a pořád trochu mimo jsem sledoval matku, jak probírá prádlo. Zrovna se dostala k mým věcem, které jsem měl na chalupě. Vzala do ruky tričko, kterým jsem nás v noci utřel, roztřepala ho a podívala se na něj. A podívala se na mne. A znova na triko. A bylo mi jasné, že jí dochází, co jsou ty zaschlé skvrny… Hodila ho do pračky a trochu ostře řekla: „Nic. Dáme si večeři. Dodělám to potom.“

Po večeři zapnula pračku a já zalezl do svého pokoje. I přes zvuky pračky jsem zaslechl, že s někým mluví. S tátou mluvívá jiným tónem, tohle znělo, že s někým telefonuje…

„Tak děkuju. A nashledanou,“ zaslechl jsem ještě. S kým si to volala? Pak bylo slyšet, že mluví s tátou, to byl úplně jiný způsob řeči. Za chvíli klepání na dveře pokojíku a vešli oba. Máma se posadila na kraj postele.

„Hele, není něco, co bys nám měl říct? Něco docela důležitého? Aby se to k nám nedoneslo od jiných lidí?“ Sakra, někdo nás viděl a tamtamy zafungovaly hodně rychle. Vyschlo mi v krku, měl jsem pocit, že nejsem vůbec schopný mluvit. Když jsem několikrát polkl sliny, vypadlo ze mne:

„Myslíte to, že chodím s Martinem?“

Podíval jsem se na otce. On se díval na mne jako na divného, neznámého tvora. Kde se to tu vzalo? Co pes přinesl z ulice? Co se to kroutí pod tím kamenem, co jsme odvalili? Mám to vyhodit hned? Co tomu řeknou lidi? Kamarádi, známí?

Pak se otočil. Dveře za sebou zavřel velice, velice tiše.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #11 Odp.: Spolužák 3.zmetek 2018-02-24 14:05
Cituji Doublemo:
Zatím se spokojím jen s Hmmmmmm.
Ale jde do plusůůůů. ;-)

:-) díky...
Citovat
0 #10 HmmmmDoublemo 2018-02-24 13:59
Zatím se spokojím jen s Hmmmmmm.
Ale jde do plusůůůů. ;-)
Citovat
0 #9 Odp.: Spolužák 3.zmetek 2018-02-24 11:23
Cituji S.Frei:
Cituji zmetek:
Cituji S.Frei:
Tedy, myslím že je čas změnit přezdívku :)
Protože to, jak jsi mi ji kdysi obhájil už absolutně neplatí - žádný zmetek! Už jen můj nový oblíbený autor.

A co dělá Stopař? Dost by mne to zajímalo!


Stopař se bohužel ztratil v hlubinách vesmíru. Další kapitolu jsem měl napsanou snad už třikrát, ale nikdy jsem s ní nebyl spokojený. Je to rozvleklé a přeslazené, vše příliš okecávám.

Škoda... :sigh:
Citovat
0 #8 Odp.: Spolužák 3.S.Frei 2018-02-23 18:41
Cituji zmetek:
Cituji S.Frei:
Tedy, myslím že je čas změnit přezdívku :)
Protože to, jak jsi mi ji kdysi obhájil už absolutně neplatí - žádný zmetek! Už jen můj nový oblíbený autor.

A co dělá Stopař? Dost by mne to zajímalo!


Stopař se bohužel ztratil v hlubinách vesmíru. Další kapitolu jsem měl napsanou snad už třikrát, ale nikdy jsem s ní nebyl spokojený. Je to rozvleklé a přeslazené, vše příliš okecávám.
Citovat
0 #7 Odp.: Spolužák 3.zmetek 2018-02-22 19:10
Cituji S.Frei:
Tedy, myslím že je čas změnit přezdívku :)
Protože to, jak jsi mi ji kdysi obhájil už absolutně neplatí - žádný zmetek! Už jen můj nový oblíbený autor.

A co dělá Stopař? Dost by mne to zajímalo!
Citovat
0 #6 Odp.: Spolužák 3.zmetek 2018-02-22 18:50
Cituji S.Frei:
Tedy, myslím že je čas změnit přezdívku :)
Protože to, jak jsi mi ji kdysi obhájil už absolutně neplatí - žádný zmetek! Už jen můj nový oblíbený autor.


Děkuju. Já si pořád myslím, že nic moc, ale zatím se bavím. A jestli to někomu udělá radost...
Citovat
0 #5 Odp.: Spolužák 3.S.Frei 2018-02-22 18:44
Tedy, myslím že je čas změnit přezdívku :)
Protože to, jak jsi mi ji kdysi obhájil už absolutně neplatí - žádný zmetek! Už jen můj nový oblíbený autor.
Citovat
+1 #4 DíkPavlík 2018-02-21 18:16
Jen prostě dík za povídku.
Citovat
+1 #3 Odp.: Spolužák 3.zmetek 2018-02-21 17:41
Cituji Ficklip:
Už ať je schválenej další díl!

Ta pusa se jako otevřenej kanec dala přežít, ale todle ne!

Nechtěj redakci uštvat. Musí příspěvky přečíst, a to několikrát, opravit chyby ( v mém případě nejspíše spoustu překlepů a interpunkci), udělat nové rozřazení odstavců (já píšu, jako bych spořil místem, takže asi dávám zabrat) a to všechno dělají většinou v noci. Zaplať jim pánbůh.
Citovat
+1 #2 No brrrr!Ficklip 2018-02-21 01:09
Už ať je schválenej další díl!

Ta pusa se jako otevřenej kanec dala přežít, ale todle ne!
Citovat
+1 #1 Odp.: Spolužák 3.Saavik 2018-02-20 21:16
Jo jo, rodiče jsou taky jenom lidi a i oni se s "tou věcí" musí srovnat a i jim to může chvíli trvat. Známe.
Můj otec se nesrovnal do smrti. :-)
Teda, ne, že by mi to nějak vadilo, já byl rád, že se už nemusíme vídat.
Citovat