• FentyXX
Stylromantika
Datum publikace24. 3. 2018
Počet zobrazení384×
Hodnocení4.32
Počet komentářů2

Garry dopadl na nohy přesně pod kopec ohnivého paláce. Rozeběhl se tam, kam ho vedl jeho instinkt. Ani nevěděl, kam přesně běží. Kdyby měl srdce, cítil by, jak ho to zrazení bolí. Ale on to cítil, i když mu srdce už druhý den nebilo.

Běžel tak rychle, že se každý strom, kolem kterého proběhl, rozšustil. Do tváře ho bil horký vzduch ohnivého kraje a před očima viděl jen černočernou tmu. Jeho nohy nepovolovaly a on stále běžel daleko od těch zrádců.

„Garry!“ ozval se Willův hlas v jeho zhrzené mysli.

Garry mu neodpověděl a ten vztek, který pocítil, když si vybavil Willovu tvář, ve které uviděl tolik odporu, ho popoháněl ještě víc. Najednou se teplý vzduch přeměnil v o něco chladnější a on poznal, že už není v ohnivém kraji. Navíc se mu zdálo, že na nebi vidí kroužit obrovské ptáky.

Pátý kraj! pomyslel si a najednou si uvědomil, jak pošetilý byl. Will přece mohl číst jeho myšlenky, a tak určitě uslyšel i tuhle.

A nemýlil se, zanedlouho totiž uslyšel Willův hlas ve své mysli:

„Zůstaň tam, přijdeme tam pro tebe!“

„Jen si zůstaň tam, kde jsi, nechci s vámi mít nic společnýho!“ odpověděl mu Garry plný rozhořčení.

„Ale on to tak nemyslel!“ ozval se znovu Willův hlas.

„Ne? A jak to tedy myslel? Kdybych s tebou nebyl propojenej, už dávno by mi urval hlavu! A už tě nechci slyšet, vypadni z mojí hlavy!“

Garry byl naprosto nahněvaný. Najednou se v okolí rozsvítily louče a on uviděl velkou tlupu osob v černých kápích. Jediný, kdo neměl kápi, byla rudovlasá kráska, která směřovala jeho směrem. Její úsměv od ucha k uchu byl znatelný i přes ten nedostatek světla.

Všichni se zastavili a Emma jediná pokračovala. Došla sebevědomým krokem až do těsné blízkosti Garryho a stále se usmívala. Pohladila Garryho po tváři a ten ucítil, jak se mu zachvělo celé tělo.

„Věděla jsem, že přijdeš,“ usmála se a chytila Garryho za ruku, „čekala jsem už jen na tebe.“

„Já – já,“ chtěl ze sebe vysoukat Garry, ale Emma mu položila ukazováček na rty a naznačila tak, že má držet pusu.

Vítězně se na Garryho podívala a stoupla si vedle něj. Stále ho držela za ruku a Garry si připadal každou minutou bezstarostněji. Byl to dotek jeho fuomindky, to ona jediná ho mohla naučit sebekontrole.

„Klíč k našemu vítězství je na naší straně!“ zařvala Emma vysokým hlasem a všichni začali pískat a tleskat.

Emma se otočila zpět k chlapci a chytila ho za tváře.

„A já mám svého fuominda,“ řekla tichým hlasem a políbila Garryho na rty.

Tomu se podlomila kolena a on na chvíli ztrácel sebevědomí. Cítil jen její rty na těch svých a věděl, že se mu to jen nezdá, neboť spát nemohl. Když odlepila své rty od těch jeho, cítil se uvnitř tak uklidněný. Zapomněl na veškerý vztek, který jím ještě před chvílí lomcoval. Zapomněl dokonce na touhu po něčí krvi.

„Pojď, ukážu ti místo, kde se zdržujeme,“ dořekla s úsměvem na tváři a luskla prsty.

Najednou se Garry objevil před obrovskou budovou. Nebyla sice tak velká jako ohnivý palác, ale přesto byla velká. Působila velmi tajemně a byla celá černá.

„Černá je moje barva,“ vysvětlila Emma, když viděla Garryho obdivný pohled.

I on miloval černou barvu. To bylo snad jediné, co s Willem, kromě tváře, měl společné.

Vystoupali po několika honosných schodech k obrovským dveřím do budovy. Emma máchla rukou a dveře se otevřely. Před Garrym se rozprostřela dlouhá, po stranách úzká, předsíň, jejíž zdi byly uhlově černé. Koberec na zemi vypadal velmi zaprášeně, ale zachovaně. Emma stále držela Garryho za ruku a pomalu spolu procházeli tou dlouhou předsíní. Ani jeden tomu druhému neřekli slovo a potichu se plížili až ke konci předsíně. Tam Garry uviděl betonové schody, které vedly někam do horních pater.

Emma se po nich společně s Garrym vydala. Když je vyšli, ocitli se ve stejné předsíni jako před chvílí. Rozdíl byl v tom, že na stěnách byly umístěny dvoje dveře z každé strany, které nejspíš vedly do pokojů. Emma ale dál tajemně a tiše vedla Garryho přes celou chodbu až na konec, kde byly další schody. Když vyšli i ty, ocitli se ve velké zrcadlové síni. Všude bylo ticho a zdálo se, jako by v domě nikdo nebyl.

„Nemusíš mít strach,“ namítla rusovláska, když uviděla Garryho vyděšený obličej.

Ten se totiž koukal do zrcadla, ale jako by před tím zrcadlem nestál. Neviděl v něm absolutně nikoho, jen protější zrcadlo. Emma luskla prsty a on se zničehonic v zrcadle spatřil. Chvíli se nemohl pohnout a jen na sebe civěl. Poté se k zrcadlu přiblížil a měl pocit, jako by viděl úplně někoho jiného.

Chlapec v zrcadle totiž neměl tmavé blond vlasy, nýbrž hnědé. Byl oblečený celý v černém a nosil rukavice, které Garry k smrti nenáviděl. Působil tajemně a nespoutaně. Přesto se mu v očích lesklo něco jako štěstí.

„Co je to?“ zeptal se Garry udiveně.

Ačkoliv viděl sebe, chlapec v zrcadle nepohnul rty.

„Je to zrcadlo, které ukazuje budoucnost,“ odpověděla Emma a stoupla si vedle Garryho. Byla úplně stejná, jako by se v budoucnu neměla vůbec změnit.

„Takže takhle nevypadám?“ zeptal se Garry velmi zmateně.

„Zatím ne,“ odpověděla a namotala si pramen svých červených vlasů na prst, „ale budeš. Pomůžu ti.“

Garry se na ni podíval. Byla tak milá a přesto tajemná. Srdce jako by mu nabízela na dlani, a přitom si ho nemohl vzít. Nechápal to, ale ten pocit se mu líbil.

Vzala ho za ruku a dovedla doprostřed té místnosti. Opět byla tajemná a neřekla ani slovo. Když došli doprostřed, všiml si Garry, že podlahu tvoří tmavě hnědé parkety, které se zdály být velmi křehké.

Pustila jeho ruku, luskla prsty a na stupínku u zdi se objevilo velké černé křeslo. Mělo na sobě znaky všech čtyř živlů. Emma na něj usedla a překřížila si nohy. Podívala se na nechápajícího Garryho a usmála se. Znovu luskla prsty a před Garrym se objevila dívka, velmi pohublá a ve tváři zničená, měla dlouhé černé vlasy a na sobě jen bílou noční košili.

„Čeká tě první zkouška. Elegantnost. I když jsme upíři a sajeme krev, máme na výběr, jak to udělat. Buď tou špatnou cestou…,“ zasekla se, když sebou dívka nepatrně škubla. Měla ve tváři strach a její černé vlasy po ramena jí vjely do obličeje.

„Špatná cesta znamená vrhnout se na ni a vysát z ní všechnu krev najednou,“ pokračovala Emma opět s úsměvem na tváři.

Garrymu dívky bylo líto. Pročpak je tak pohublá? zeptal se sám sebe a opět se zalekl, když si uvědomil, že to Will slyšel určitě taky.

„A nebo elegantním způsobem, což znamená, že k ní přistoupíš, jako bys ji chtěl něžně políbit na krku, ale přitom se zakousneš a ochutnáš pouze doušek, který ti bude stačit,“ dokončila Emma a namotávala si pramen červených vlasů na prst.

V místnosti zavládlo ticho a Garry uslyšel tlukot dívčina srdce. Její žíly tepaly zrychleně a její dech se také zrychloval každou minutou. Garryho v tu chvíli ovládl chtíč té dívce urvat hlavu a vypít všechnu její krev. Jeho oči začaly černat a na tvářích měl ty dobře známé upíří žilky. Otočil se na zrcadlo, které stálo nedaleko něj a uviděl velmi elegantního mládence, kterým byl on, jak pomalu kráčí k té dívce a shrnuje jí vlasy na jednu stranu. Najednou ji obešel a pohladil odkrytý krk. Dívka vypadala uvolněněji, než jakou ji viděl. Elegantně ji políbil na krk a poté Garry uviděl dva velké špičáky, jak se jí zahryzávají do krku. Dívka vypadala velmi klidně a zároveň, jako by si to užívala.

Obraz ze zrcadla zmizel a Garry se otočil zpět na černovlásku před sebou. Byla vyděšená na smrt. A pak si Garry něco uvědomil.

„Proč se na ní vrhnout a zabít ji? Vždyť se napiješ i tím elegantním způsobem,“ řekl si pro sebe a bylo mu absolutně jedno, jestli to Will slyšel nebo ne.

Garry udělal několik kroků až k dívce. Byla celá roztřesená a bylo vidět, že jí je zima. Emma stále pozorovala a s napětím čekala, jak si Garry povede.

Rozhrnul jí černé vlasy z obličeje a usmál se na ni. Ona se však dál klepala. Obešel ji a zezadu jí shrnul černé vlasy na jednu stranu, aby odkryl její krk. Garry cítil krev už jen, když stál u ní. Ústa přesunul k jejímu krku a obdařil jej letmým polibkem. V tu chvíli ucítil, jak se dívka uvolnila. Bral to tedy jako znamení, že se může zakousnout. Otevřel ústa a pomalu se jeho špičáky zahryzávaly do jejího krku. Dívka hekla, nebylo to však bolestí, nýbrž slastí. Garry nechápal a ani nechtěl pochopit, co se s ní děje.

Do jeho úst začala proudit její krev. Tak sladká a čistá. Nikdy by si nepomyslel, že čerstvá krev, nebalená v pytlíku, chutná tak skvěle. Cítil, že nemá dost, a stále sál. Pak si ale uvědomil, že se chtěl jen napít a ne ji zabít. Proto své špičáky z jejího krku opatrně vytáhl a otřel si ústa.

Dívka se k němu otočila a ve tváři měla něco, co se podobalo blaženosti a pohodě. Uslyšel lusknutí prstů a dívka zmizela. Garry se otočil a uviděl Emmu, která se postavila a začala tleskat.

„Bravo!“ zaznělo místností. Emma se zdála být doopravdy šťastná.

„Jsi první, kdo to dokázal na poprvé.“

„Nerozumím tomu,“ ozval se Garry, který cítil brnění svých zubů. Jeho podoba se začala vracet do normálu. Až na jeho vlasy. Ofina totiž zhnědla.

„Tomu, proč vypadala, jako by se jí to líbilo?“ zeptala se Emma a vykročila směrem ke Garrymu.

„Ano,“ odpověděl nedočkavě Garry, načež Emma přešla ladným krokem k němu.

„Upíří špičáky mají v sobě návykový jed,“ začala Emma a v Garrym se tu chvíli něco pohnulo. Jeho obličej se zasekl na zhnuseném pohledu a zároveň měl v očích strach, že dívka zemře.

„Ale nemusíš se bát. Nezemře, jen je do smrti závislá na našem jedu,“ řekla Emma, když vycítila v Garryho chování strach.

„A – a,“ nestačil Garry ani doříct to, co chtěl, a Emma pokračovala.

„Upíři si předávají přebytečný jed mezi sebou a skladují ho. Ta dívka se k němu nějakou náhodou dostala a myslela si, že je to mast. Namazala si to po obličeji a stala se závislou.“

„Takže to není tvoje práce?“ zeptal se Garry uklidněněji.

„Ale hlupáčku, copak já mám zapotřebí rozdávat upíří jed, když je tak vzácný?“ zeptala se s úsměvem Emma. Garry se jí podíval do očí a usmál se. Nevěděl proč, ale cítil, že má pravdu.

„Teď druhá fáze. Ovlivňování,“ řekla a opět ladným krokem odkráčela na svůj „trůn“.

Emma luskla prsty a objevil se před ním chlapec v Garryho věku. Vypadal velmi vyděšeně, ale zároveň uklidněně, když se podíval po místnosti.

„Musíš se mu zahledět pořádně do očí a odbourat touhu se z něj napít. Tím ho zhypnotizuješ a on udělá vše, co mu řekneš. Poznáš to tak, že se mu rozšíří zorničky,“ vysvětlila Emma.

Pro Garryho se ten úkol zdál mnohem těžší než elegance. Přistoupil k chlapci s hnědou kšticí a hnědýma očima. Hodně Garrymu připomínal Aidena a o to hůř se soustředil, jelikož měl na Aidena příšerný vztek.

Ať se snažil, jak chtěl, pokaždé selhal. Zdálo se mu to, jako kdyby to tam cvičil hodiny a on byl stále na stejném místě. Ani si s tou schopností nevěděl rady. Když to zkoušel po desáté, žádný výsledek se nedostavil. Připadal si ztraceněji nejvíc ve svém životě. Ani při maturitě si nepřipadal jako amatér tak, jako si připadal právě teď. Zatnul pěst a rozhodnul se to vyzkoušet po jedenácté. Pozorně se zahleděl chlapci do hnědých očí. Najednou se mu z uší vytratil veškerý zvuk. Slyšel jen jakýsi šum, který šel od zrcadel. V tu chvíli uviděl, jak se chlapci rozšířily zorničky přes hnědou barvu jeho očí, a blonďak poznal, že má chlapce v hrsti.

„Polib mi botu,“ vydralo se mu z úst nechtěně.

Myslel na nějaký příkaz, který by normální člověk se zdravým rozumem nikdy neudělal. Chlapec si opravdu klekl na kolena a políbil Garrymu pravou tenisku.

„Postav se,“ přikázal znovu a chlapec se opravdu postavil před Garryho.

Garry ucítil pyšnost, že to doopravdy dokázal. Emma luskla prstem a chlapce nechala zmizet.

„Docela jsem se bála,“ vstala Emma a začala tleskat.

„To já taky,“ odfoukl si Garry a oba se začali smát.

„Ještě bychom měli vyzkoušet sluch, ale podle mě to pro tebe bude hračka, jelikož jsi zvědavý kluk. Prostě když uvidíš někoho, že si povídá, a budeš chtít vědět o čem, tvůj sluch se automaticky přiblíží,“ usmála se a sešla ze stupínku.

„A teď bych ti měla něco ukázat!“

Emma se postavila vedle Garryho, chytila ho za ruku a svou druhou rukou luskla. V tu chvíli se před nimi objevilo zrcadlo.

Garry ztuhnul. Koukal se do zrcadla, ale jako by se nepoznával. Uviděl hnědovlasého chlapce s jeho tváří a v jeho věcech. Výraz měl úplně stejný jako sám Garry. Vypadal jako věrná kopie Willa.

„Tohle je tvoje nová podoba,“ usmála se Emma do zrcadla. I v něm vypadala nádherně. Garry si připadal jako ve snu. Připadal si opravdu šťastný. Přesně tak šťastný, jako v tu chvíli, kdy mu Claudie řekla, že ho má ráda.

„Vypadám jako Will. Proč se mi změnila barva vlasů?“ zeptal se Garry, načež Emma luskla a zrcadlo se proměnilo v gaučík, podobný tomu, který měl v pokoji v ohnivém paláci.

Emma usedla na gaučík a vybídla Garryho, aby si sednul k ní. Ten se opravdu posadil a čekal na odpověď.

„Víš, blond barvu mají pouze nevinní lidé a bytosti. My, jakožto upíři, když zvládneme své schopnosti, ztratíme svou nevinnost, protože se schopnostmi přijímáme i to, že jsme zabijáci. Proto se tvé vlasy změnily. A řekla bych, že je to tak lepší,“ usmála se a svou rukou prohrábla Garryho nové vlasy.

„Jaké jsi měla ty?“ zeptal se Garry s nadějí v hlase, že se o Emmě konečně něco dozví.

„To je docela odvážná otázka,“ usmála se Emma, „byly blonďaté, stejně jako tvoje. Po přeměně mi zčervenaly!“

„Neumím si tě představit s blond barvou. Mám u tebe zafixovanou červenou,“ mrknul Garry na Emmu a ani nevěděl, kde se v něm vzalo to sebevědomí to vypustit z úst.

„To já už taky ne!“ zasmála se Emma, načež sáhla Garrymu na ruku.

Ten jí silně chytnul a přisunul si ji k ústům, načež ji jemně políbil. Dlouhou chvíli tam seděli beze slov. Jen si hleděli do očí a obdivovali jeden druhého. Takhle bylo Garrymu nejlépe. S Emmou se necítil jako páté kolo u vozu, nýbrž jako cenný a potřebný.

„Jak ses stala upírkou?“ zeptal se Garry váhavě.

„Čekala jsem, kdy se zeptáš," usmála se a teď to byla ona, kdo tomu druhému stiskl silně ruku.

„Narodila jsem se v normálním světě Emily Stevenové. Tátu jsem neznala do svých sedmnácti, kdy mi zemřela máma a on se mě ujal. Byla jsem průměrné dítě, měla jsem ve škole průměrné známky, vzhledově taky nic moc. Když mi bylo dvanáct, máma zjistila, že má rakovinu. Bojovala statečně a já po dokončení základní školy zůstala doma a starala se o ní. V den mých sedmnáctých narozenin zemřela. Nikdy nezapomenu její poslední slova – ‚Zkazila jsem ti narozeniny, ale i tak ti přeju vše nejlepší!‘ Poté se její oči zavřely naposledy. Tři týdny po její smrti jsem poznala otce. Byl to takový podivín. Vyprávěl mi o zemi, kouzelné zemi, ve které žijí i lidé s kouzelnou mocí, a já jsem prý jedna z nich. Nevěřila jsem mu do té doby, než se mi na ruce objevila sněhová vločka. Stále držela svůj tvar a já nechápala, co se děje. Nakonec mě otec přivedl sem, do Zambie. Ukázal mi vše, co uměl, a já žasla. Jednou jsem se rozhodla, že si to v kraji vody omrknu, jelikož to měl být můj živel, i když to původně patřilo jen ochránci živlu vody. Z lesa na mě někdo skočil, nalil mi do pusy něco hořkého, přinutil mě, abych to spolkla, a potom mi zlomil vaz. Probudila jsem se na pohovce a nade mnou byl táta. Měla jsem chuť mu roztrhat hrdlo, jelikož jsem cítila krev v jeho těle. Táta to se mnou nevzdal a naučil mě všemu, co umím dodnes…“

Zdálo se, že Emma skončila, ale Garry chtěl vědět víc. Navíc to Emma říkala takovým stylem, jako by na to snad ráda vzpomínala.

„A co se stalo s tvým tátou?“ zeptal se Garry uchváceně.

„Před třemi měsíci zemřel,“ odpověděla Emma a usmála se.

Garry si najednou začal dávat dohromady všechno a začal mít tušení, kdo byl Emmin otec.

„Počkat,“ vystřelilo z Garryho, „jakou moc měl?“ zeptal se a vykulil oči.

„Všechny čtyři živly,“ odpověděla Emma a usmála se od ucha k uchu. Uchvacovalo ji to, jak byl Garry chytrý a bystrý.

„Počkat! Takže tvůj táta byl Felix?“ zeptal se Garry se zatajeným dechem.

„Ano,“ odpověděla hrdě Emma, „když viděl, že se vrátil další vládce ohně, Will, poslal mě do úkrytu s pár svými kumpány a celou smečkou upírů. Když jsem se dozvěděla, že je otec po smrti, vymyslela jsem plán. Chtěla jsem hrdinům ublížit. A nejvíc tomu Gavinovi! Zrádce jeden odporná! Naštěstí byl otec tak chytrý, že přede všemi tajil, že má dceru, a tak mě všichni měli pouze za jeho věrnou služebnici, která svou práci vždy plní skvěle,“ vysvětlovala a Garry, ačkoliv věděl, že byl Felix odporný vrah, cítil po tomhle příběhu k Emmě mnohem větší sympatie.

„Takže ty jsi Willova sestra!“ napadlo najednou Garryho, který si poslední skládačku domyslel trochu opožděně.

„Ano a byla jsem přímo nadšená, když jsem zjistila, že mám bratra. Bohužel jsem netušila, jaký je to slaboch. Dal přednost jim před svou rodinou,“ rozčilovala se.

„Ale – ale Selma a spol. jsou také Willova rodina,“ reagoval Garry pohotově.

„Ano, ale jen teta a bratranci. Felix byl jeho otec. Měl si vybrat jeho stranu!“ odpověděla rozhořčeně Emma.

Garry si stále myslel své a při tom si vzpomněl na Willův pohled. V tu chvíli si opět uvědomil, jaký odpor k nim všem chová. Odkopli by ho jako nemocného psa, kdyby jeho život nebyl propojen s Garryho životem. A nebylo by lepší říct s Garryho smrtí, když byl Garry mrtvý?

„A co se stalo s tvou mocí?“ zeptal se Garry po nějaké době.

„Opustila mě, protože jsem upír,“ podívala se Emma smutně do Garryho očí, „proto nechápu, jak to, že ty svou moc máš a jsi upírem.“

Garry chvíli přemýšlel, zda jí má říct to, že je Will naživu, a právě proto mu zůstala jeho moc. A že Will má také oheň. Byla to přece důležitá informace, tak proč jí to neříct, když jsou teď na stejné straně?

„Měla bys něco vědět,“ začal Garry a sklopil hlavu na spojené ruce. Emma naklonila hlavu a usmála se.

„Je to, protože je Will naživu a má oheň stejně jako já.“

Emma pustila Garryho ruku a vyskočila ze sedačky. Najednou z ní šel strach, neboť se její obličej zkřivil vztekem.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (9 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)

Komentáře  

+1 #2 Emmin príbehWilliam 2018-03-26 19:13
Musím opäť napísať, je to perfektné čítanie, každé slovo som hltal očami. To, že máš talent, o tom nepochybujem. Som zvedavý ako sa to bude vyvíjať ďalej.... :-)
Citovat
+3 #1 Odp.: Ohnivá Vášeň II. - Emmin příběhzmetek 2018-03-24 23:11
Musím to po té době znovu načíst celé. Zatím nevím, fantasy mám rád..
Citovat