• kuscheltyp
Stylromantika
Datum publikace12. 5. 2018
Počet zobrazení1069×
Hodnocení4.27
Počet komentářů18

Zvlášť věnuji tento díl Ficklipovi: "Hey, alter Schwede, posílám ti ty trenky! – Viel Spaß, du geile Sau :-)"

---

Normálně nemusim vstávat na budík, prostě – blik! – a najednou jsem při vědomí. Většinou tak akorát, ale někdy mívám období, že jsem vzhůru taky o dost dřív: třeba v šest, v půl sedmý. Jestli je to ťuknutí Božího prstu na čelíčko, dotyk, kterym probouzí svý hovádka (ahoj Filipe, vítej do novýho dne!), nebo strach srdce, že se kousne, jestli zustanu ležet o minutu dýl, to nevim. Vždycky – jak přitom vyletím do sedu – mám spíš pocit, že to druhý. Ale kdybych si chtěl přispat, tak to vlastně ani nejde. Leda když jsem nemocnej, ale to je stejně všechno na pikaču, žádný sladký ještě chvíli.

Spíš mám problém neusnout na nějaký akci ke všobecnýmu pobavení třeba v devět v deset večer. Jednou jsem usnul i dopoledne, se třídou na nějakym edukačnim programu v kině. Tak co, bylo tam teplo, diskrétní filmový přítmí a k tomu takovej ten dokumentární laskavě-vzdělávací hlas… No, neřeknu vám, co přesně dávali, pamatuju si jenom, že jsem viděl úvodní titulky a… pak až ty závěrečný.

Matyáš po mně tenkrát ještě nejel. Aspoň ne otevřeně, i když kdoví, možná jsem se mu líbil dávno, ale to neni tak důležitý. Každopádně zrovna seděl v řadě za mnou, takže si nemoh nevšimnout, jak jsem zvrátil hlavu, a přišlo mu super potichu překecat další dva spolužáky, aby "Hrbymu narvali svetr do tý jeho obrovský chlebárny". Třeba to byl taky určitej projev zájmu, i když spíš na úrovni školky. :-) Prej to fakt udělali, jen si netroufli při promítání nic fotit, ale já o tom vážně nevim, já chrněl fest. Klára, která by asi normálně seděla vedle mě a určitě by to zarazila, zrovna chyběla nebo se tomu kinu kdovíproč vyhla, přestože kino přece rovná se vyhnout výuce, ne? Ale Klára holt někdy bejvá nevysvětlitelná. Prostě – měli ze mě kluci prču dva dny, než mi řekli, proč se tak geběj. :-D

No, a i když se stane, že díky programu nebo nějaký zvláštní mobilizaci sil vydržim přes půlnoc, třeba i do těch dvou jako včera – vlastně dneska, tak ale prostě vstávám zase celkem brzo. Poslední dobou je to každej den asi tak hodinka, než má smysl vůbec vyrážet do školy, nebo třeba jenom do večerky pro rohlíky k snídani. Někdy, když už je vzhůru i táta, když třeba nemůže spát a zároveň se zmobilizuje vstát, což je pro něj čim dál namáhavější (a myslim, že má dost strach z tý chvíle, kdy už třeba chůze nebude bez hole myslitelná), dáme si spolu ranní kafe na balkóně. Jen my dva. Něco mi vypráví, nebo třeba taky mlčíme, ale tak jako hezky, v míru, prostě nepotřebujem mluvit; pozorujem začínající cvrkot na náměstí a je to fajn. To jsou ale dost vzácný dny, většinou naši ještě oba spěj.

A já – já si čtu. Teda když nehrozí žádná písemka, to jsem vyklepanej a na beletrii se nedokážu soustředit stejně jako už nemá cenu dál civět do učebnic a výpisků. To tak nejvejš muzika do sluchátek, jestli nechci ten čas celej nervózně protřeštit. Plus nevyhnutelný dvě tři návštěvy záchoda, i když už tam neni prakticky s čim jít (o svaťáku ho asi budu okupovat v jednom kuse). Ale jinak jsem za ty čtyři roky gymplu díky svý předčasný stařecký nespavosti načet strašnejch věcí. Až budu mít všechny romány doma i z obecní knihovny přečtený, tak… asi budu muset začít psát opravdový knížky sám.

To Maty je zaručeně sova z nejkvalitnějšího vrhu, ten, kdyby moh, vstává ideálně na poledne. :-) No a když může, jako třeba na Novej rok, tak to taky udělá. No, snad jsem ho ani nerušil, když jsem něco po půl sedmý vyklouzl z postele. A kdyby jo, vždycky mu můžu předhodit, jak v noci kopal. Ne že by byl Matyáš fotbalista, spíš bajker když už, no, ale kdoví, co se mu zdálo. Třeba ve snu šlapal do kopce, nebo musel někde seběhnout po schodech… Trochu komicky jsem se tam potom svíjel, jak jsem při převlíkání pořádně nevěděl, kam se otočit, kdyby třeba otevřel oči, ale naštěstí jsem byl v tý trapný chvilce fakt sám. Nechtěl jsem zavírat zip, abych nedělal moc rámus, tak jsem včerejší prádlo nechal hozený přes batoh.

Vypravil jsem se po schůdkách dolů za ranní hygienou a chtěl jsem si udělat kafe. Taky jsem už večer očima prohráb příruční knihovničku prarodičů Hradeckejch a teď jsem to dokončil pohmatem – jo, je to asi neslušný, ale já to tak na návštěvách mám. Je mi jedno, kolik má kdo za vitrínkou porcelánu nebo jak vytuněnej má soundsystém. Prostě mi oči automaticky sjedou ke knížkám, pokud okolo mě nějaký jsou. Nemůžu jinak. Ale většinou se taky dovolim, a samozřejmě pokud něco vyndám, tak to vracim na místo, takže tim snad nezapřičiňuju ani rodinný rozbroje typu 'že něco leží jinde než má' nebo 'žes mi to uklidila tak, že to nenajdu', natož abych měnil historii jinym, horšim směrem (kdyby to mělo spustit třeba hádku s fyzickym pokračovánim). Nežijem přece ve sci-fi filmech. Jen… zajímá mě, s kym se bavim. No a když vim, co čte, tak vidim, jakej je…

A vypadá to, že Matyho děda čet možná rady pro zahrádkáře a vedle toho sbíral jízdní řády celýho Československa, jinak asi moc na knížkách neulpíval a radši žil (ostatně ani Matyáš neni kdovíjakej čtenář a jediný, čeho má plnej hadr, jsou knihovny porna), zato babička měla zjevně ráda překladovou poezii ze šedesátek. Eliotova Pustina ve Valjově přebásnění, Ferlinghetti, Ginsberg, Gregory Corso, Poláci Różewicz a Herbert… Teď to chápu, co Maty včera vyprávěl. Umim si jeho babičku zamlada představit jako jemnější holku, která touží po tom chodit v Praze do Semaforu, vidět živýho Ginsberga na studentskym majálesu… a místo toho sedí tady na vsi, protože miluje chlapa, kterej to miluje tady a prostě se odsud nehne.

Vybral jsem si Herberta, protože ho znám asi ze všech nejmíň. Ale než jsem si k němu udělal to kafe, zaškrábalo něco na okenice. Otevřel jsem okno a rozevřel je víc. Ne něco. Někdo. Zvenčí se na mě usmívala Sára. V ruce proutěnej košík přehozenej utěrkou.

"Pozveš mě dál, retrívre?"

"É - jasně."

Teda váhal jsem a nevěděl. Takhle dovoleně si tu sice hoduju na cizí knihovně, ale fakt netušim, jestli můžu volně vpouštět sousedy… Jako chápu, lidi, co tu žijou trvale, stejně většinou nezamykaj, nebo to tak aspoň svýho času bejvávalo. Ale je tohle ten případ? Ohledně 'návštěv den poté' jsem žádný instrukce nedostal. A sám si moc neumim představit, že si s druhejma lidma takhle moc vidim do talíře, že to máme po libosti průchozí. To fakt ne. Dobrý sousedy dělá i dobrej plot. Nebo patentní zámek v bytovym domě… V tomhle já už jsem vlastně ten kluk z města. I když… Jakejpak je náš městys město, že jo? Ale zas… Sáru jsem vidět chtěl.

"Řekla jsem si, že se kouknu, jestli už jste vstávali."

"No, já jo. Ale tiše, Matyáš ještě spí."

"Dyť je skoro osum. To je teda sedmispáč," smála se Sára a pátravě si mě prohlížela, "hrom tě kotě, retrívre, ty seš takovej zmuchlanej po včerejšku. –– No nic. Nesu vám ke snídani koláč."

Otočil jsem se k plotně, že konečně postavim do kastrolku tu vodu na kafe. Akorát že jsem tam spíš předváděl nějaký rozpačitý tanečky. Fajn: třísky, noviny, škrtnout, rozfoukat to v těch kamnech, klidně tam udělat trošku průvan dvířkama, ať to chytne, teprv potom třeba půl lopatky uhlí navrch. Já to jako malej kluk u svejch prarodičů taky zkoušel. Pod dohledem samozřejmě. Ale Sáře bylo hnedka jasný, že v tom velkou praxi nemám. A pak se mi ještě rozsypaly uhlíky všude kolem…

"Ukaž, já to udělám. Seš v tý kuchyni taky platnej jak vládní vojsko v Itálii."

"Vládní vojsko v Itálii?"

Ten příměr mě zaujal, nikdy jsem ho neslyšel. Ani ten obrat hrom tě kotě. Skoro jsem si chtěl jít obojí zapsat; prostě hrozila propuknout moje sběratelsko-jazyková chvilka. (Matyáš dokonce tvrdí, že jsem musel bejt v minulym životě Božka Němcová: nejrač' bych lítal po kraji a sbíral lidový nářečí.)

"Chápu, že chceš říct, že jsem truhel, kterýmu to padá z rukou, ale proč platnej jak vládní vojsko v Itálii? To máš od babičky?"

"Asi jo. Od koho jinýho. Ale nevim, proč se to tak řiká nebo z čeho to vzniklo," na to Sára, "promiň…"

"Se neomlouvej. Mně přijde, že to k tobě ladí."

Přiznám se vám bez mučení – až mě dojímala ta starosvětská něha, která ze Sáry vyzařovala… dokonce i v momentu, kdy mi dala jasně najevo, že to roztopí rychlejc. V kterym bodě života se asi tak ženský stane, že to přestane bejt roztomilej projev péče a je to výraz hokynářský nátury znervovaný paňmámy? (Když zjistí, že chlap, kterýho si vzala, nejenže neroztopí kamna, ale nezažehne v ní už vůbec nic? Že jen tak postává vedle, zatimco všecko odedře ona?)

Já teda v tu chvíli fakt postával vedle a představoval si Sáru jak ve filmovym týdeníku: jako slečnu na nedělnim korzu za první republiky nebo ještě dřív, ve světlejch vycházkovejch šatech a s takovym tim paraplíčkem… Proti slunci samozřejmě, nic lascivního. Však jí taky v tom obraze, co mi vytanul před očima, provází náležitě pyšný pan otec s mohutnym knírem (i když nevim, jak vypadá Sářin táta).

Netušim ani, jestli mi viděla do hlavy, když sama od sebe navázala:

"To já jsem od narození taková jak z jinýho století. Babička ze mě mívá srandu. Ona sice o sobě ráda tvrdí, že je stará tak, že chodila s Bismarckem do měšťanky, ale jinak je děsně moderní. Třeba předloni, to mi k narozkám koupila laptop a tak mi ho dávala jako 'hele, co pro tebe mám' a 'to si buď, děvče, jistá, že v tý krabici neni jenom další noční košilka' a… já samozřejmě měla radost a tak… ale stejně nejradši píšu plnicím perem na papír a posílám dopisy poštou. Zato babička mi posílá esemesky plný smajlíků. Některý ani nevim, co znamenaj. Taky si zřídila datovku, i když teda nevim na co. Někdy to u nás vypadá tak, že babička si na počítači sází mrkev ve farmvilu a já se hrabu na půdě v gramofonovejch deskách z jejího mládí. Taky se chci naučit fotit, jednou… Ale to se pak do toho pustim se všim všudy, s temnou komorou, vývojkou a tak…"

A já zíral a nepřestával. S každou její větou mi hluboko v hrudním koši narůstalo nevysvětlitelný nadšení, i když jsem se zatim choval jako Fin (myslim ten z toho vousatýho vtipu o seveřanovi, co tak strašně moc miloval svou ženu, že jí to jednou málem řek). Jako jestli jsem si včera myslel, že Sára musí bejt strašně zajímavá osobnost, tak tady jsem viděl, že se nepletu.

Takhle jsme tam spolu nad snídaní povídali a plkali a Sára mi svěřila i jednu takovou podstatnou soukromou věc, která mi přes všechnu nečekanost a překvapivost docela rozvázala ruce, a všechny ty mý obvyklý zábrany v komunikaci s lidma, který neznám, v jejim případě nějak padly.

U ní prej to bylo to samý, takže jsme v jednu chvíli seděli vedle sebe a bokem se dotýkali a trošku jeden druhýho zahřejvali; možná jsme byli jako rodnej bratr a sestra. Nebo jak dvě mláďata, co spolu vyrůstaj na stejnym dvorku, takže se k sobě tulej, i když jsou každej jinýho druhu. Ona mi říkala retrívre a já jí to vlastně vrátil, když jsem pro ni vymyslel oslovení kotě, ale žádný hej kotě! v takovym tom trapnym stylu á la bejby, koukej na mý fáro. Sára byla opravdu pro radost a k pohlazení jak… jak tříměsíční kotě, dokonce na sebe práskla, že když se třeba jako malá mazlila s babičkou, tak jí dávala spokojenost najevo vrněnim. :-) No, takže prostě kotě, to už jí asi zustane. Minimálně ode mě.

Přesně tak nás tam skoro v jedenáct našel Matyáš. Vejral na to jak puštík, jen počkat, až padne tma, a zahoukat. Já nevim, jestli si umíte představit vrabčí hnízdo z polodlouhejch kudrn… nemáme u nás vzrostlý bavlníkový plantáže, ani tornáda, který by jima občas proletěly, abysme to měli k čemu přirovnávat.

A taky málem nastala mela.

Maty nebyl ze Sáry právě nadšenej. Moc nemluvil, ale co řek, bylo dost uštěpačný. Nedá se sice říct, že by jí rovnou vyhnal, ale… no, vlastně jo. V jednu chvíli se zvedla a odešla. Prostě se necejtila vítaná. Asi bych udělal to samý. Myslim to samý co ona, ne co Matyáš. A to prej se znaj od dětství – léto většinou všichni maloši ze sousedství problbli spolu.

"Takovejs nebejval," koukla Sára vyčítavě na Matyho, sebrala košík a byla pryč.

Teprve pak jsem vůbec nějak zareagoval já:

"Ty seš ale vůl, Matyáši, že jo?! Musels na ni bejt takhle hnusnej?"

"Přece nejde, abyste tady… takhle…! A… ty…," ztrácel Maty jistotu, "dyk's sem málem nechtěl ani. Že se bojíš cizejch lidí."

"Počkej, ne bojim, jen… heh. Sáms říkal, že koho neznám, s tim se seznámim…"

"T…to jsem netušil, jak daleko to zajde…"

"Jak jako daleko, simtě? Blázníš…? Jedno dobrounoc a jedno kafe ráno. Co je na tom? To máš jako strach, že se s ní zejtra zasnoubim? S toudle přiboudlou logikou bysme my dva museli bejt po včerejší noci manželé."

"Právě."

"Jaký právě?"

"Mně to tak přišlo, Filipe," zkrátil Maty vzdálenost mezi náma na půl kroku, takže zas jednou solidně okupoval moji osobní zónu, "teď jsme přece spolu spojený."

Heh… spojený. No… jako jo, ale ne takhle, ne v tomhle smyslu. Já respektuju, že míru nadrženosti stejně jako sexuální orientaci si asi člověk nevybírá z rozmaru. Většinou. To je prostě biologie. Zato já si moh vybrat, co udělám, moh jsem se třeba ještě vrátit nocí pěšky k našim, ale… místo toho jsem si zase jednou pěkně naběh.

"Jo, pomoh jsem ti, protože jsem se nehodlal koukat, jak se s tim trápíš. Chápu, že pro tebe je stříkat jako dejchat."

Moh jsem myslim celkem počítat s tim, že se o tom Matyáš nebude nikde šířit. Komu by o tom asi tak vyprávěl – maximálně mně. Kdo jinej by to taky celý poslouchal. Určitě jsem teď taky nechtěl řešit a potenciálně dál podněcovat Matyho fantazii v tý věci, nakolik patříme k sobě jako dvojice. Ale fakt jsem nechápal, jak snadno moh dostat pocit, že tahle jednorázová výpomoc, po který usnul jako špalek, je love forever.

"Víš, lidi, který máme rádi, se někdy bavěj s dalšíma lidma. A to je v pořádku. Vůbec to neznamená, že už jsme je omrzeli. –– No, ale teď bychom tu mohli poklidit a pomalu myslet na navrátila, hm?"

Hned bych si zase jednu vrazil. Ne proto, že jsem k Matyášovi mluvil jak k malýmu děcku, to je asi někdy na místě. Ale ta poslední věta, to jsem ani neřek já. Teda byl jsem to já, ale promluvila ze mě moje máma… heh.

"Fílo?" Matyáš už se zase tvářil potutelně. Teď mohlo fakt přijít cokoli.

"No?"

"Já nemám to… čistý spodky."

No jo, ty jeho včera skončily naškrobený na podlaze.

"Tak s tim ti asi nepomůžu. Pudeš holt zpátky naostro," smál jsem se mu.

"Já myslel… já bych si vzal ty tvoje."

"Heh? –– To jako nemáš čistý trenky, tak si chceš vzít moje špinavý?"

Maty mlčel.

"Matyáši? Já myslel, že seš teplej. Ne že seš takový prase."

"J… já už je mám na sobě."

Kdyby tahle povídka byla komiks, asi mi z očí vyskočej bubliny a v nich budou hodně tučně vysázený písmena WTF?! Poprvý za naše podivný přátelství s Matyášem ne on mně, ale já jemu koukal do rozkroku kalhot, jako bych snad byl bystrozrakej a moh vidět, jestli si ze mě dělá srandu, nebo to, co řiká, myslí vážně.

"Fílo," nalepil se zase na mě. Levačkou mě pohladil po břiše, "Fílo, nezlob se."

Začal něco mumlat o tom, jak prostě spojil příjemný s užitečnym, když nahoře v ložnici viděl moje spodky přehozený přes batoh. Že si jednak uvědomil, čim si včera utřel semeno, ale hlavně ho ty moje trenky přitahovaly stejně neskutečně jako já. A že… že je měl na sobě dřív, než mu došlo, co dělá. A že v tom momentě cejtil neskutečný blaho srovnatelný se včerejšim orgasmem. Teď prej to mám u něj. Udělá pro mě, co si řeknu.

Byly to dobrý trenky. Z příjemnýho materiálu. S volností v rozkroku, dalo se tam poklidit všechno, co je třeba, nikde nic nelezlo a nikde to při pohybu nedřelo. To tak nebejvá vždycky. Aspoň u mě. Taky jsem je nekoupil za pajcku ze zadního regálu ve večerce. Teď jsem je moh odepsat do ztrát.

"Uhm… zrovna mě nic nenapadá. Ale neboj, tohle si vyberu."

(Pokračování příště.)

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)

Komentáře  

+1 #18 Odp.: Můj problém – X. Sárazmetek 2018-05-24 22:33
Doufám, že Ti to pokračování nebude trvat tak dlouho. Pokud teď byla desítka a u tebe je třicet.....Ale já fakt všechny tvé postavy mám rád, takže se znova strašně těším..
Citovat
+2 #17 Odp.: Můj problém – X. Sárakuscheltyp 2018-05-18 12:48
Cituji Medvídek:
Kuscheltype, sice píšu až teď, ale četl jsem už v den vydání. A díky za opravdu krásný dárek k narozeninám :-)


Díky, Medvídku! S tvou reakcí už je seznam pravidelných komentátorů "Matyášovin" téměř komplet. Zmetek, Jaachim, Ficklip... zapomněl jsem na někoho? Jo, ještě jsem někde svými prodlevami ztratil třeba Pee Jaye, ale snad se taky zase ozve:)
Citovat
0 #16 Odp.: Můj problém – X. SáraMedvídek 2018-05-17 23:36
Kuscheltype, sice píšu až teď, ale četl jsem už v den vydání. A díky za opravdu krásný dárek k narozeninám :-)
Citovat
+5 #15 Odp.: Můj problém – X. Sárakuscheltyp 2018-05-13 22:47
Ficklip: Tak ten neznám. Pogoogluju... aha, rolety bude kupovat Roubíček. Fikané.

Zmetek: Připíšu. Ne přepíšu. Nic si nelámej. (Nepodezírám tě z falešný skromnosti. Ale bejt tvůj obvoďák, předepíšu ti tři čajový lžičky sebeúcty vždycky před jídlem. Nech si přece složit kompliment, kor když je na něm něco pravdy. Těš se z toho, chlape.)

P.S. Klára... taková identifikace s ní. To by mě nenapadlo. Vzhledem k tomu, že ji nechávám jako postavu vedlejší až okrajovou. Ale možná je u ní zajímavé to, co neřeknu, o čem nepíšu; to, co je mimo příběh nebo za ním a co si můžeš o své vůli a fantazii domýšlet. Vlastně by mohla mít svůj sequel, akorát by to nepatřilo sem.
Citovat
-2 #14 Odp.: Můj problém – X. SáraFicklip 2018-05-13 22:14
Cituji kuscheltyp:
A teda mrzí mě, že ani jeden jste zatim neměli chuť se zastat Sáry... jako by byla vzduch. Je to přece taky člověk.

Co je to Sára? já znám jen tu z vtipu o tom, že mají souseda z protějšího domu nechat kouknout, jaxe Sára převléká a on si ty rolety koupí sám. (-:
Citovat
+2 #13 Odp.: Můj problém – X. Sárazmetek 2018-05-13 16:48
Cituji kuscheltyp:
A teda mrzí mě, že ani jeden jste zatim neměli chuť se zastat Sáry... jako by byla vzduch. Je to přece taky člověk.

Nezastávám se žádné postavy. Líbí se mi celý příběh a všichni jsou v něm živí, nejsou papíroví a protože nikdo z nich vlastně není postava s negativními vlastnostmi, tak mi jsou i sympatičtí. A to i chudák Klára, která Filipa uháněla od prváku, protože s ní soucítím.
A vypadá to, že nejsem tahoun, jsem brzda. Pokud po každé mé povídce přepisuješ příběh, tak bych si měl přerazit ruce. :cry:
Citovat
0 #12 Odp.: Můj problém – X. Sárakuscheltyp 2018-05-13 15:45
A teda mrzí mě, že ani jeden jste zatim neměli chuť se zastat Sáry... jako by byla vzduch. Je to přece taky člověk.
Citovat
+1 #11 Odp.: Můj problém – X. Sárakuscheltyp 2018-05-13 15:33
Cituji Ficklip:
Je to tak krasný! Sice nevím proč, ale furt to žiju s Matym i Filipem.

Jen to má malej háček. Trenky má Matyáš, bez slíbení, a já je mám slíbené a nedostal jsem je! (-:

Jak bys mohl jen tušit, že to Maty udělá? Já bych Ti je, teda Filipovi, sebral taky a ještě se mu vysmál, že prase nejsem, že už jsem fleky na nich kontroloval a že jsou prostě čistší než moje. (-;


Všim jsem si, že nepíšeš, ale měl jsem za to, že jsi prostě trpělivější než zmetek. Vůbec mi nedošlo, že to je na protest. Promiň;) Ale jsem rád, že zachováváš oběma klukům přízeň.

No ty trenky jsou takto metaforicky poslány tobě, už na ně v textu došlo. Že ti je v praxi vyfouk Maty, to si vyřiď s nim:-D

Čistší, čistší... meh... ale tak člověk je má den na sobě, zpotil se, šel párkrát na malou, šel na velkou, i když je čistotný, tak nějaké mikroskopické částečky zůstanou v textilu... proto spodní prádlo máme a proto ho pereme. Jako nejsem tak háklivej, abych nevzal 'do špetky' cizí trenky, když bych je třeba měl hodit do pračky, ale ne víc. Tobě fakt nepřijde ekl navlíknout si moje použitý?

Ten obraz s umocňovánim na kalkulačce z dětství je krásnej. Přesnej. S mocí vrátit tě x let v čase. Taky ho znám, ale nenapadlo by mi o něm psát. Ale váhám, že si ho ukradnu a někam zakomponuju.

Což neni krádež, ber to od wannabe-spisovatele jako poctu. Takhle nějak se Filda smířil s tim, že přišel o trenky, ačkoli... ne, nebudem se v tom dál patlat.

Cituji zmetek:
Pro kuscheltyp: Pokud jsem pro Tebe trochu jako tahoun, tak jsem poctěn, ale vzhledem k té době, co Ti to trvalo, je to pěkná dřina! :lol:

Ano. Ale... vidíš špičku ledovce. Skoro vždycky po dočtení tebe připíšu dalších pár odstavců až stránku do kapitol, na které teprve přijde řada. (Moje přeskakující myšlení takhle funguje.)

A to nevzpomínám, že věc měla původně končit dvanáctým dílem a teď má třicet složek, ani že vedle v adresáři jsou zárodky "next stories", na který bych nepomyslel, když jsem poprvé sedal za stůl s tím, že napíšu romanci kluka s klukem, abych ze sebe dostal nějaký ty maturantský zážitky, byť literárně upravený. To, čemu říkám "středoškolský román". Jednou a dost. Hahaha...

Prostě: nevykroutíš se z toho, máš na tom svůj podíl...
Citovat
0 #10 Odp.: Můj problém – X. Sárazmetek 2018-05-13 13:46
Pro kuscheltyp: Pokud jsem pro Tebe trochu jako tahoun, tak jsem poctěn, ale vzhledem k té době, co Ti to trvalo, je to pěkná dřina! :lol:
Pro Ficklip: mám radost, že ses ozval, už jsi mi tu chyběl. Už jsem měl starost, co s Tebou je. :-)
Citovat
+3 #9 Odp.: Můj problém – X. SáraFicklip 2018-05-13 07:00
Cituji zmetek:
Dík. Teď zkouším těma z Japonska, krátké. Já píšu dost živelně, jak mě napadne těma, tak mě nechce pustit a občas mám pocit, že bych ho měl ještě odložit, pár věcí zůstalo ležet a ty jsem pak zaslouženě smazal. Zahlcuju to tu dost, musím ubrat, už musím lézt na nervy. Budu se moc těšit na další díl "problému". :-)

Opravdu není přezmetkováno. Děkuju, že se o to, co máš v hlavě podělíš. (-;
Citovat
+3 #8 Prosím, nenech nás zase tak dlouho čekat!Ficklip 2018-05-13 05:41
Je to tak krasný!

Sice nevím proč, ale furt to žiju s Matym i Filipem.

Jen to má malej háček. Trenky má Matyáš, bez slíbení, a já je mám slíbené a nedostal jsem je! (-:

Jak bys mohl jen tušit, že to Maty udělá? Já bych Ti je, teda Filipovi, sebral taky a ještě se mu vysmál, že prase nejsem, že už jsem fleky na nich kontroloval a že jsou prostě čistší než moje. (-;

Skutečně s každým dílem se na ten další teším víc a mohl bych to leda přirovnat k dětským hrám s kalkulačkou s klávesou "na druhou". Jen teda snad ještě je taleko to "e", kterým to na dlouhých cestách vlakovou poštou končívalo.

Dajn Ficklip, der auf den Dajnen Trenken imr noch warlet! (-: Ódr besr auf den Inhalt. (-;
Citovat
+1 #7 Končí protestní nekomentovačkaFicklip 2018-05-13 05:11
... ani se mi tomu nechce věřit, skoro jsem už i odvykl cokoli psát.

Ale už v sobě nemusím nic dusit.

Že Té to ale trvalo! Děkuju a moc se teším na čtení.

Jestli hodláš zase udělat takovou prodlevu, tak to si mě už nepřej! (-;

Tvůj Filip
Citovat
+2 #6 Odp.: Můj problém – X. Sárakuscheltyp 2018-05-12 22:35
Cituji zmetek:
Dík. Teď zkouším těma z Japonska, krátké. Já píšu dost živelně, jak mě napadne těma, tak mě nechce pustit a občas mám pocit, že bych ho měl ještě odložit, pár věcí zůstalo ležet a ty jsem pak zaslouženě smazal. Zahlcuju to tu dost, musím ubrat, už musím lézt na nervy. Budu se moc těšit na další díl "problému". :-)


Neboj, není přezmetkováno. Ne všechno se podaří stejně dobře, ne každé téma taky sedne každému, ale o tom, co přežije a co ne, nakonec nejlíp rozhodne čas. Na mě tvá plodnost působí jako výzva. Tak trochu seš i můj tahoun:-)
Citovat
0 #5 Pro Kuscheltypzmetek 2018-05-12 21:33
Dík. Teď zkouším těma z Japonska, krátké. Já píšu dost živelně, jak mě napadne těma, tak mě nechce pustit a občas mám pocit, že bych ho měl ještě odložit, pár věcí zůstalo ležet a ty jsem pak zaslouženě smazal. Zahlcuju to tu dost, musím ubrat, už musím lézt na nervy. Budu se moc těšit na další díl "problému". :-)
Citovat
+5 #4 Odp.: Můj problém – X. Sárakuscheltyp 2018-05-12 20:25
Cituji Jaachim H. T.:
Kuscheltype, řekni mi jedinou věc. Jak to sakra děláš, že i po tak dlouhé době od posledního dílu se prostě neztrácím v příběhu narozdíl od ostatních povídek? :D :)

Opravdu klobouček, pane. :) Za mě 5*


Trochu to je tím, že nepíšu živelně, ale s rozvrhem. Vím, co chci říct a kam chci dojít. Vím, jak to skončí a znám i pár bodů po cestě.

Ačkoli na druhé straně je pravda, že i mě story překvapuje tím, že si místy dělá, co sama chce (heh... copak story, hlavně Matyáš). Pak je trochu problém vrátit řeku do koryta. Zatím se mi to ale vždycky ještě povedlo, i když to někdy trvá.

A stran neztrácení se: myslím, že to je něco, co může autor udělat jen z půlky. Psát jasně, třebaže ne stručně. Aby k tomu získal i tu druhou půl, to porozumění, to už je vlastně na čtenáři:-) Takže... nám dvěma se spolu zjevně daří. Díky!

Cituji zmetek:
Jo a vládní vojsko byli čeští vojáci v Protektorátu. Do Itálie je poslal K.H.Frank, aby se v případě povstání tady nepřipojili proti Němcům. :-)


Díky, trochu už jsem při psaní porešeršoval. Ale v textu se nedělám chytřejší, než když jsem to slyšel poprvé.

Jsem rád, že se ti pokračování líbí.

Co teď chystáš ty sám? Docela ses rozepsal. A jsi mnohem pilnější než já.
Citovat
+3 #3 Odp.: Můj problém – X. Sárazmetek 2018-05-12 18:17
Jo a vládní vojsko byli čeští vojáci v Protektorátu. Do Itálie je poslal K.H.Frank, aby se v případě povstání tady nepřipojili proti Němcům. :-)
Citovat
+7 #2 Odp.: Můj problém – X. SáraJaachim H. T. 2018-05-12 16:55
Kuscheltype, řekni mi jedinou věc. Jak to sakra děláš, že i po tak dlouhé době od posledního dílu se prostě neztrácím v příběhu narozdíl od ostatních povídek? :D :)

Opravdu klobouček, pane. :) Za mě 5*
Citovat
+3 #1 Odp.: Můj problém – X. Sárazmetek 2018-05-12 11:11
Plný počet, jako vždy! Dlouhé čekání, ale stojí to za to! :lol:
Citovat