• Jaachim H. T.
Stylromantika
Datum publikace1. 6. 2018
Počet zobrazení708×
Hodnocení4.71
Počet komentářů6

Byl květnový večer. Slunce už pomalu zalézalo za vrcholky, smrkovými monokulturami posetých, kopců a v údolíčku se za zvuku nahlas hrající hudby schylovalo k oslavě úspěšné životní zkoušky. Oheň v ohništi plápolal, pivo se v ledničce chladilo a v okolí chaty se hemžilo na 30 mladých lidí.

A on tam stál a koukal se na něj. Vlastně se na něj nemohl vynadívat nikdy, už od začátku, od prvního dne, kdy se znovu potkali. Znali se už dřív, ale okolnosti je rozdělily. Během té doby se z něj stal klenot… a ten klenot měl teď zase odejít. Kéž bych tak měl nějakou šanci, pomyslel si.

„A kdo říká, že nemáš?“ ozvalo se za jeho zády.

Trhnul sebou a otočil hlavou. „Kdo jsi?“

„Můžeš hádat. Klidně třikrát,“ řekl ten, co se tak náhle objevil.

Otočil se na něj. Viděl za sebou muže s delšími vlasy a s naprosto stejným obličejem až na pár vrásek. Byl stejně vysoký, tón hlasu měl stejný, vkus pro oblečení taky, až si začal myslet, že…

„Ty jsi… já?“ zeptal se s nejistotou v hlase.
„Tak nějak,“ odpověděl mu a šklebil se.
„Počkej, to je nějaká blbost, ne? Neměl bych ti spíš vykat?“

Obrátil oči v sloup.

„Hlavně mi nevykej, připadal bych si moc staře… Uvidíš ty za 20 let, jak budeš rád, když ti budou devatenáctiletí tykat, protože si budou myslet, že jsi jejich věková kategorie.“

Zasmál se.

„Takže ty jsi vlastně já za 20 let,“ přemýšlel nahlas, „nebo já jsem ty před 20 lety?“

Dloubnul mladýho do zad.

„Můžeš mi říkat tati, jestli chceš…“
„Jasně, táto. Ale co tu vlastně děláš? Vždycky jsem si myslel, že tohle je možné jenom v pohádkách a fantasy filmech.“
„No, svým způsobem ano, ale to bych teďka nerozebíral… Přišel jsem ti pomoct.“
„A s čím jako?“

Kývnul hlavou na toho kluka, který mu byl tak osudový.

„S tímhle.“
„Chceš ho sbalit místo mě?“ zvedl obočí mladej. „Zkoušej, co chceš, ale ten má holku, tohle se ti jaktěživ nepovede. Zvlášť když je ti 40.“
„Skoro 40!“ zpražil ho pohledem. „Nejsem tu od toho, abych se mu vetřel do přízně. Od toho jsi tady ty,“ poklepal mu na rameno, „a mimochodem, nikdo z těch lidí tady mě vlastně nevidí. Jsem tu jenom s tebou.“

Začalo se mu to nějak motat v hlavě. Tolik toho ještě během večera nestihl vypít. Vždyť měl jenom 2 piva a 2 panáky. Obvykle blouzní po šesti minimálně. Posledně chtěl ukrást dopravní značku, protože na ní seděl leprikón. No… možná to bylo dané i tím, že byl den svatého Patrika. A oni byli pít. Zelené pivo. Nevadí…

Začal znovu přemýšlet o tom, co se to děje, z čehož ho vytrhl hlas:

„Nepřemýšlej nad tím, cos chlastal. Oba víme, že tohle nebylo dost na to, abys měl halušky. Prostě se s tím smiř, že jsem tady!“
„Ale co tu vlastně chceš?“
„Jsem tu, abych ti řekl, že nemáš váhat nad rozhodnutími, kterých bys poté litoval, že si je zamítnul.“
„Počkej, nějak tě nechápu,“ založil si ruce na prsa, „chceš mi říct, že jsi mi přišel dělat Sibylu?“
„Tak nějak,“ pokýval starší hlavou.

Mladší se chytil za hlavu:

„Takže si myslíš, že bych měl…?“ hodil hlavou na Něj a tázavě se na staršího podíval.
„Já nevím, to rozhodnutí je na tobě, každopádně…,“ přidal dramatickou pauzu, „každopádně jsem ti přišel říct, že vím víc, než by sis mohl myslet. Ani kousek z toho ti však říct nemůžu. Jediné, čemu jsem svolen, je, abych ti dal pár rad, kterými by ses měl řídit,“ usmál se.

Zadíval se do země. Bylo mu to jasné, ale pořád nechápal, jestli se mu to zdá, nebo ne. Vyvstala mu v hlavě hromada myšlenek. Musel se ptát:

„Jak můžu vědět, že nedostanu po tlamě? Je to risk, nechci si zničit vztahy ve třídě na posledním večeru, když už je pak možná nikdy neuvidím.“

Pokrčil rameny.

„To už je jenom na tobě, co jsi schopen obětovat, abys to zjistil,“ řekl a potutelně se usmál.
„Já ti nevím, tohle se mi nezdá jako dobrý nápad,“ poškrábal se na zátylku.

Povzdechl si.

„Když to neuděláš, nikdy nezjistíš, jestli to byl dobrý či špatný nápad. Navíc, dobré a špatné nápady neexistují. Je to relativní. Teď si můžeš myslet, že když to uděláš, bude to špatné, ale v budoucnu se ti to bude jevit jako dobré, například jenom proto, že jsi to udělal a nebál se.“
„A ty jsi to jako udělal, jo?“

Pousmál se a neodpověděl. Kdyby se ale podíval do jeho očí, uviděl by zalesknout se okamžiky, jež ho mrzely, v jedné velice malé, těžko zpozorovatelné kapce slané vody, která se slovy mladšího vydrala na povrch. Mrknutím oka byla pryč.

„Promiň, ale to ti říct bohužel nemůžu,“ položil mu ruku na rameno.

Podíval se na něj, ale mlčel. Nevěděl, jak se rozhodnout. Koukal na toho kluka, který mu celou dobu tak čaroval s myslí. Ten, kvůli komu nemohl spát a dlouho v noci se neustále převaloval na posteli, aby ho snad už konečně ze sebe setřepal. Jenže on se každé pondělí vracel… do školy.

Chtěl ho mít, ale souzen byl někomu jinému. Vlastně někomu, kdo si jej ani za zrnko máku nezasloužil. Teda alespoň podle něj ne. Nikdy nikomu nikoho nezáviděl, ale tady už to i na něj bylo moc. Štěstí ostatních lidí ho spíše dělalo šťastnějším, tohle byla však výjimka, která potvrzovala pravidlo.

Několikrát se zkoušel vetřít do přízně a zjistit, na jaké straně barikády je, jenže nikdy se nestačil bezbolestně a nepozorovaně dostat pod kůži. Vždycky byl až moc nápadný, nebo moc prudký. Neměl pro to cit. A dnes měl poslední možnost… poslední možnost zabojovat o jakoukoliv šanci.

„Tak já to udělám,“ otočil hlavu na staršího, ale ten už tam nebyl. Zmizel jako pára nad hrncem. Zbyl po něm jenom papírek na zemi. Papírek s jednoduchým vzkazem. Přečetl si ho. Jeho slova jej bodla u srdce, a tak ho raději zmuchlal a schoval ho do kapsy. Znovu nevěděl, co má dělat.

***

Večer pomalu ubíhal a konverzace se postupně přelévala stejně jako lidé mezi kroužky, které se všude tvořily.

Už byla tma. Pozdní noční hodiny se zlomily do velmi brzkých ranních, nastal nový den. V kolečku okolo ohniště jich sedělo jenom pár, mezi nimi i on. Díval se, jak šlehající plameny postupně osvětlují jeho obličej s jeho rysy. Nebyly ani ostré, ani příliš nevýrazné. Nebyl ani model, ani šereda. Byl to jednoduše kluk tak akorát. Tak akorát pro něj.

Minuty ubíhaly a osazenstvo Ohňového společenstva se stále měnilo. Lidí postupně ubývalo do té doby, než se zvedl jeden ze dvou posledních. On.

„Marťas?“ zastavil ho v pohybu.

Podíval se na něj, co se děje.

„Ano?“
„Nechoď ještě, prosím,“ třásl se mu hlas a v břiše měl motýlí voliéru.

Posadil se zpět a zadíval se na něj skrz plápolající plameny.

„Co máš na srdci?“
„Víš, já bych ti strašně rád něco řekl…“

***

O dvacet let později…

„Dělej, prosím tě! Ty se taky fintíš jako ženská, vždyť je to jenom sraz!“ ozvalo se z kuchyně.
„Jo, sakra! Nemůžu tam jít v teplákách jako vagabund, když řídím takovou společnost. Ještě by mě někdo viděl!“ zahulákal zpátky.

Mezi dveřmi vykoukla hlava s úsměvem na tváři.

„To je mi nadělení! Generální ředitel by byl spatřen bez obleku za několik desítek tisíc na školním srazu po 20 letech! Ty jseš fakt magor,“ smál se mu.

Otočil se na něj.

„Stejně to byla ta nejlepší věc, kterou jsem kdy mohl udělat,“ usmál se, obtočil mu ruce kolem pasu a políbil ho.
„Jo, až na to, že nás ráno načapala moje holka, když pro mě přijela. Hodně špatně se jí vysvětlovalo, že jsme spolu jenom spali v jednom spacáku a já se nehorázně vožral,“ smál se a šklebil.
„Aspoň sis nemusel dělat hlavu s tím, co jí budeš říkat, až se budeš chtít rozejít.“
„No jo, to máš pravdu, ale stejně jsem měl strach, že mě někde vyhodí v lese, aby se mi pomstila,“ nepřestával, „tak se doobleč, ať můžeme jít, abysme to stihli.“
„ABYCHOM!“ smál se, vázaje si kravatu.

Otočil se zpátky a zakoulel očima. „No tak abychom!“

Jakmile odešel, vytáhl z nočního stolku zmuchlaný papírek se vzkazem, aby se na něj podíval. Přečetl si ho a usmál se. Následně ho znovu složil, aby ho mohl vrátit do skrýše.

Před 20 lety jsem to neudělal. Byl jsem srab. Po té době jsem ho znovu potkal na srazu, byl ženatý s tou holkou, se kterou byl předtím, ale když jsme se bavili, říkal, že jeho život není, jaký by si přál, aby byl.

Ještě než odešel, podíval se do zrcadla. Stál za ním, ale znovu o 20 let starší.

„Vidím, že sis vzal příklad,“ poplácal ho po zádech.
„Doufám, že ty taky, když jsem já skončil tak dobře,“ usmál se.

Pokýval hlavou.

„I já jsem s ním.“
„Mám ti už teď říkat dědo, když je ti 60?“
„Debile, skoro 60! Co budeš dělat v mém věku ty?“
„To stejný, co ty, dědo.“

Smáli se oba.

„Musím jít, Martin čeká u dveří.“
„Běž. A užij si to.“

Otočil se a uviděl ho sedět na posteli.

„Děkuju.“

Pokývl hlavou a zmizel.

Usmál se a vyšel z ložnice.

„S kým sis to tam povídal? Tys zas telefonoval? Jsem ti říkal, že žádná práce dneska!“
„Promiň, zlato. Slibuju, že dneska už nic!“
„No, jen aby,“ dloubnul ho do zad, „jdeme…“
„Jdeme,“ chytil ho za ruku a zavřel za nimi dveře.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJaachim Hengessä Tuulenhenkäys
Věk18

Jsem mladej cucák, co si občas myslí, že sežral moudrost světa. Prostě se jen snažím o svůj subjektivní názor a své dílo. Nebojím se říct to, co právě cítím. Nepřináším jenom radost, nechci být klišé. A strašně rád se drbu v pravopisu.

kontakt, pro jakýkoliv případ: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.


Meillä kaikilla on päässämme ajatus siitä, miten asioiden tulisi olla ja siksi me kaikki päädymme lopulta pettymykseen. - Suomalainen sananlasku

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #6 Odp.: Alter egozmetek 2018-06-08 19:51
A zmetku, tobě taky moc děkuju jako nejvěrnějšímu komentátorovi, ale jestli na mě budeš ještě tlačit s tou Vůní svobody, tak ti budu v povídkách dělat hrubky! :D :D


Ach jo, tak asi začnu mít v povídkách hrubky... :cry:
Citovat
0 #5 Odp.: Alter egoJaachim H. T. 2018-06-04 14:37
Děkuju moc! :) Kikirisi, já mám snad opravdu alter ego, nebo ti až moc vidím do hlavy. :) Každopádně doufám, že jsem si u tebe spravil karmu.
Kuscheltype, děkuju. Hodnocení od tebe potěší. Musel jsem vyvrátit zmetkovo pojmenování “král deprese”. :D Tak doufám, že se mi to povedlo. :)
A zmetku, tobě taky moc děkuju jako nejvěrnějšímu komentátorovi, ale jestli na mě budeš ještě tlačit s tou Vůní svobody, tak ti budu v povídkách dělat hrubky! :D :D
Citovat
0 #4 Odp.: Alter egozmetek 2018-06-02 21:30
Cituji kuscheltyp:
Příjemný, v dobrém slova smyslu nekomplikovaný krátký příběh. Skoro letní atmosféra. Konečně žádný velký trauma. Story s lehkým a přitom civilnost nijak nenarušujícím nádechem nadpřirozena.

Navíc: neříkáme si to někdy všichni "moct se tak vrátit v čase a přesvědčit sebe mladšího, abychom udělali/nedělali tohle"? Třeba já dost často, aťsi v jiných ohledech. Tím je to čtenáři hned bližší.

Souhlasím s kuscheltypem, tohle mi udělalo radost a pohladilo mě to. Nechci zavrhovat ostatní tvoje díla, je pravda, že to bylo k přemýšlení, ale občas až tak, že to ve mně budilo deprese. Ale tys to asi potřeboval ze sebe dostat. "Za vůní svobody" - doufám v další díl. Vím, že možná nebude pro mě hladivý a uklidňující, ale chtěl bych znát ten příběh. Jo, děkuju. A ještě jednou děkuju za úpravu mého pravopisu. :D A to myslím vážně, díky.
Citovat
+7 #3 Odp.: Alter egokuscheltyp 2018-06-02 14:29
Příjemný, v dobrém slova smyslu nekomplikovaný krátký příběh. Skoro letní atmosféra. Konečně žádný velký trauma. Story s lehkým a přitom civilnost nijak nenarušujícím nádechem nadpřirozena.

Navíc: neříkáme si to někdy všichni "moct se tak vrátit v čase a přesvědčit sebe mladšího, abychom udělali/nedělali tohle"? Třeba já dost často, aťsi v jiných ohledech. Tím je to čtenáři hned bližší.
Citovat
0 #2 Alter egokikiris53 2018-06-01 22:54
Zajímavý pohled na svůj vlastní život. Díky. :roll:
Citovat
+4 #1 Odp.: Alter egozmetek 2018-06-01 22:44
Moc hezký. A tentokrát bez deprese. Děkuju.
Citovat