Vesnický závod: Pod motorkou

Semčice a jejich menší odrozenec Žerčice. Dvě vesnice a jedna parta. Alespoň tak to bývalo celé roky, co se Ježkovi povedlo obě znepřátelené skupiny kluků spojit pod jménem bratrství, spolupráce a dalšími chytrostmi. Vždy tu byli odpadlíci jako třeba Kuba, ale s nimi se počítalo. Jenže tohle léto mělo být jiné. Věci se dávaly do pohybu pomalu, nečitelně, ale stačilo pár dní, pár nešťastných kroků mladých nadržených kluků a vše se strhlo jako lavina. A ta dobrá věc na lavinách bývá, že vám v každém okamžiku přijde, že už nemůže být větší a rychlejší.

Ačkoli se vše odehrávalo v jeden moment, Kuba s Vaškem byli na hony vzdálení jak stodole tak i všemu, co se v ní právě odehrávalo, a o Honzových trablech neměli ani potuchy. Vrtali se znovu v nějakých převodových soustrojích v garáži v Semčicích a zdálo se, že jejich největší potíž teď představuje rozlitý převodový olej po podlaze. Ale to se skutečně jenom zdálo.

"Ještě jeden, je na ponku," křikl Kuba, když se dvěma starými hadry snažil vysát všechnu mastnou kapalinu z podlahy dříve, než se vsákne mezi dlažbu a už bude hyzdit jeho "trůnní sál" navždy.

"Chytej," uslyšel a vyžádaný hadr mu přistál přímo na obličeji. Bylo zjevné, že ho předtím nepoužívali na moc čistější věci.

"Co kravíš?"

"Tak aby ses konečně pořádně utřel, ne?" napadlo Vaška a uchechtl se. Kuba se ale nezačal smát – nevěděl přesně, na co ten mátoha narážel, ale na mysl mu přišlo to, na co se vlastně snažil rychle zapomenout. Komu by taky bylo příjemné pomyšlení, že mu ani ne před dvěma hodinami po tváři stékala Ježkova mrdka. Tu štiplavou pronikavou vůni cítil ještě teď a připomínala mu, že se stal členem party, které šéfuje Ježek. Kluk, kterého vlastně nesnáší.

"Tak taky chytej," hlesl Kuba nečekaně a zpod motorky vylétly záměrně špatně zamířené hadry nasáklé špinavým olejem. Rozplácly se přesně tam, kde čekal – na Vaškových montérkách.

"Hej, co děláš?" ohradil se Vašek, jako by zapomněl, že si před chvílí začal. "Měl bys být rád, že jsem tě na ten šroťák dostal a že to nedopadlo tak strašně. Navíc sis ještě užil, ne?" připomenul mu svoji zásluhu, na kterou byl patřičně hrdý.

"Jo, " odseknul mu a radši se snažil rychle vyšůrovat podlahu suchým kusem látky. "Jako myslíš si, že každej, kdo se udělá, si to užil, jo?" neodpustil si vysvětlující komentář. Podle toho, jak se Vašek tvářil, to zjevně vůbec nechápal. Kuba se vždycky Ježkově partě a hlavně jemu samotnému vzpíral; teď nejen že je oficiálně jeho parťák, ale navíc si ani nedovedl představit výsměšnější přijetí. Jenomže tentokrát to Ježek přehnal – Kuba to spíš jen tušil, než věděl.

"Tohle ještě nikomu neudělal, ne?" zeptal se Kuba a radši se díval někam jinam… třeba, jo, na tu hřídel… jak jen to tu je zaháknutý, sakra?

"No," zamyslel se Venca, "vždycky si honil každý sám a pak mohl někdo za odměnu vyhonit Ježkovi, to byla vždycky velká pocta!" Při té představě se doširoka usmál, když si uvědomil, že tentokrát poctil Ježek jeho. "Ale jinak nic, tohle ne," lehce zmateně dodal.

"Kluci z toho byli dnes dost vyhecování, třeba Dana jsem takhle ještě neviděl…," probírá dál situaci Venca. Dan na něj fakt dost vyjel, ale když to vedlo k cíli…, odvíjelo se mu už jen v hlavě. Znovu si celou tu situaci představil a najednou ucítil, jak se mu z toho začíná stavět péro. Uvědomil si, že by to Kuba mohl zaregistrovat, a tak se rychle otočil k ponku a nervózně začal hledat správný klíč na utažení matky.

"Spíš nesví byli. Přišlo mi, že si někteří mysleli, že Ježkovi hráblo. Jasně, magoři jako Dan a další, ty půjdou za Ježkem, kam bude chtít. Hlavně ty vypatlaný Žerčičáci. Ale kluci od nás nebyli tak nadšený!" Vlastně mu přišlo, že ta úžasně sjednocená parta obou vesnic začíná Ježkovi trochu povolovat ve švech. Těžko říct, kdy to začalo, ale dnešek tomu nepřidal. A tohle Kubovi zvedalo náladu. Teda ji to po tom šroťáku dělalo aspoň trochu snesitelnou.

"Hele, co máš proti Žerčičákům? Od tý doby, co nás Ježek spojil, je tady klid," hájil dnešní situaci, klid a hlavně ty akce na šroťáku, proběhl mu v mysli hlavní důvod, proč se mu tenhle stav líbil, "tak bych do toho neryl."

Kuba už se nadechoval k odpovědi, když se před garáží ozval zvuk motorky. Už podle něj oba poznali, kdo za nimi v těchto pozdních hodinách zavítal. Podívali se na sebe a z obou vyšlo jen tiché: "Ježek."

Pár sekund na to nenásledovala rozlítnutá vrata a Ježek suverénně mezi nimi, ale místo toho decentní zaklepání. Slušňácký klepot na orezlý plech působil dvojnásob nepatřičně, když si Kuba představil toho borečka na druhé straně. Chvíli i zapochyboval, jestli to není někdo jiný.

"Dále…, teda nezamykals, ne?" reagoval Kuba a zvedal se z podlahy.

"Čau kluci," ozvalo se a do garáže vešel Ježek ve stejné kožené bundě, v jaké byl na šroťáku. Kubovi zacukalo v obličeji.

"Čus Ježku, hele zrovna děláme na…"

"Co chceš?" přerušil Vencu Kuba a opřel se se založenýma rukama o nestabilní motorku. Ta nejistě zavrávorala a Kuba taky.

"Ty vole, dyť ti to slítne!" vykřikl Ježek a rychle chytnul stroj za řidítka.

"Díky, fakt milý."

"Dyť ti to málem…"

"Řikám: co chceš?"

"Hele, jen jedu kolem, tak sem se zastavil."

"Fajn. Rád sem tě viděl."

"Máš jako ňákej problém?"

"Kluci, nebudete se hádat, ne? Když jsme v jedný partě," zachraňoval situaci Venca.

"Hele já jen přijel probrat to…"

"Ten šroťák jo? No, stalo se, no."

"Takže seš OK. Dobrý, to sem chtěl slyšet."

"A to si měl takovej strach o to, jak se cejtim? Hezký," rýpl si Kuba, když viděl, že Ježek se uvolnil a spíš než o něj se už zajímal o jeho motorku, na kterou uznale hleděl. No, uznale – spíš se chtěl zavděčit, ale i to Kuba chápal jako znamení oslabení. "A není to spíš tak, že ti za to některý kluci dali přes rypák?"

"Si nějakej drzej, chlapče. Do mýho šéfování partě ti nic neni. Chtěl sem vědět, že si v pohodě, protože už do party patříš. Ale do šéfování se neser, jo?"

"Aha, takže…,"chystal se Kuba rychle odpovědět, ale Venca ho prozřetelně zarazil: "Hele, Ježek ti řek, ať to neřešíš." Udělal dobře, protože poslední poznámka Ježka zase znovu namíchla. Pro Kubu to byl důkaz, že přijel kvůli upevnění své pozice, ne kvůli němu samotnému.

"Ty si můj člověk," prohlásil Ježek s úsměvem směrem k Vencovi a uznale pokýval hlavou. "Příště na šroťáku budeš možná zase vybranej. I když Vráťa se taky snaží, už začal organizovat pořadníky na využívání trénovací dráhy. Čas rozdělíme mezi obě vesnice podle počtu kluků, který se budou účastnit závodu. Aby to bylo fér."

Venca se při představě možnosti, že bude vybrán, hrdě zatvářil a jeho péro na to patřičně zareagovalo. Před Ježkem to ale rozhodně nemusel nijak skrývat, a ten tak určitě musel zaregistrovat bouli na jeho monterkách. "Tak vidíš, Kubo," zaradoval se, "tys říkal, že jim Ježek nadržuje, a přitom budou mít k dráze větší přístup Semčičáci, protože je nás víc." Obrátil se na něj, ale v jeho tváři nevyčetl takové nadšení, jaké by čekal, spíš naopak.

"Fakt jo? Dráha u Ctiměřic byla vždycky výsada Semčičáků, a pokud někdo z Žerčic chtěl trénovat, musel si dojít poprosit o dovolení. Takhle to bylo ještě před pár lety a najednou se budeme dělit podle počtu? My a Ctiměřičáci se o dráhu celej rok staráme, a pak tohle? Jestli tohle je fér, tak teda potěš!" pustil se do Ježka znovu Kuba a tváře mu z rozčilení začaly červenat.

"Hele, o co ti jde? Máte přístup k dílům ze šroťáku, na dráze budete mít víc času a ty budeš mít takovýhle kecy!" chtěl na něj vyjet, ale naštěstí pro Kubu je dělila jeho motorka, která se jen znovu zakymácela. "Sakra to ji nemůžeš nějak líp podložit?"

"Jo, tohle je ti přesně podobný. Kluky si oblbnul těmahle kecama o rovnosti! O šroťák jsme se dělili vždycky, dobře to víš, protože někdo musel vždycky zdržet starýho Vomáčku v naší hospodě, než to tam kluci prošmejdili. Byla to spolupráce, chápeš? Ale o tu dráhu se Žerčičáci nestarali nikdy. Kdo ji vybudoval? Kdo ji udržoval celý ty roky? Jdi s tímhle do hajzlu, Ježku!"

"Hele, kluci, nechte toho, kvůli tomu se přece nemusíte hádat," snažil se vstoupit do rozhovoru Venca.

"Nepleť se do toho, Venco," obořil se na něj Ježek, "tohle si musíme vyříkat jen mezi sebou." Venca se zatvářil ublíženě, ale nic neřekl. Myslel jsem, že mě začíná brát, ale jsem mu asi úplně jedno, naskočilo mu v hlavě.

Ježek si ho už nevšímal a znovu se obrátil na Kubu. Musel si to s ním vyřídit, jinak by jeho vůdcovství mohl brzy někdo zpochybnit. Já se tady snažím jednat férově a tenhle zmetek mě takhle podráží, rozčiloval se víc a víc. Když nepomůže vyjednávání, musí využít toho, že je starší a silnější.

Udělal krok směrem ke Kubovi a máchl po něm rukou, aby ho chytil. Nepočítal ale, že Kuba rychle uskočí a už vůbec ne, že narazí tělem do motorky, která se znovu výrazně nahnula. Ježek se lekl a vrátil se o krok zpět, aby se motorka nepřevrhla. Jenže se mu podařilo šlápnout přímo do olejové skvrny, po které uklouzl, spadl na zem a nohou podrazil již tak rozkymácenou motorku, která se na něj celou svou vahou převalila a uvěznila ho tak pod sebou.

Nejdřív se samo sebou oba kluci vylekali, že je Ježek zraněný. Venca k němu přiběhl a začal zjišťovat, co mu je, a Kuba se snažil co nejrychleji přijít na to, kde je pod strojem Ježek zaháknutý. Když ale Venca zahlásil, že je to v klidu, že ho to nikde moc nezmáčklo a že mají čas na nadzvednutí motorky, Kuba se zarazil.

"Co je?"

"Nic, řikals, že to neni kritický."

"No, neni ale…"

"Co melete, sundejte to ze mě!" zasýpal Ježek a trochu sebou zaškubal. Obě ruce měl skřípnuté někde pod strojem, ze kterého na jedné straně čouhaly nohy, na druhé hrudník a jeho zčervenalá hlava.

"Fakt? To zní jako vyjednávání…," utrousil Kuba, obešel pomalu motorku a naznačil Vencovi, ať uhne. "Nevim, jestli to sme schopný zvednout sami Ježku. Asi budeme muset zavolat kluky ze Semčic, aby pomohli svýmu nemohoucímu zavalenýmu šéfíkovi…"

"Co to sakra…," zarazil se Ježek. Hned si uvědomil, že teď není v pozici, kdy může někomu rozkazovat. A kdyby ho tak viděli ještě další kluci, byl by se před všemi úplně znemožnil. "No, myslím, že ste kluci dost silní na to, abyste to ze mě zvedli. Nemám pravdu, Vašku?" snažil se najít spojence.

Normálně by mu Vašek hned přitakal, ale byl na něj ještě naštvaný, že ho před tím tak okřikl. "No, tak já to sám nezvednu, to by musel chtít Kuba," vykroutil se z toho.

"A to já zrovna teď nechci," zatvářil se Kuba nevinně, posadil se na zem vedle Ježkova těla a opřel se ležérně o motorku. "Ale mohli bysme si promluvit o těch pravidlech pro dráhu. Myslim, že během týdne Semčice a o vikendu Žerčice je úplně fér. Co myslíš, Vašku?" Kuba se postupně dostával do své nové role. Právě v tuhle chvíli si zřetelně uvědomoval, že to všechno dělá jen proto, aby nějak vynahradil před svým egem ten dnešní šroťák.

"No tak, určitě by se o tom mohlo uvažovat," nevylučoval to Vašek, který si postupně začal uvědomovat situaci. Sice k Ježkovi vzhlížel, ale Kuba je jeho nejlepší kamarád, a navíc má teď navrch, když je teď Ježek v úplně podřízené pozici. Asi jako dnes Kuba na šroťáku, pomyslel si a znovu ho vzrušila vzpomínka na nahého Kubu.

Ježek jen bezmocně šlehl pohledem po Vencovi. S tebou si to pak taky vyřídím, rozhodl se, ale teď raději mlčel a čekal, jak se situace vyvine.

"Dobře, takže co si o tom myslíš, Ježku?"

"Myslim si, ty vole, že až se odsud vyhrabu, tak ještě odprosíš!"

"Jo, to máš asi pravdu," zaváhal Kuba a uvědomil si, že současná převaha je jen otázkou půl hodiny nebo hodiny – nemůže tu ležet pořád. Už chtěl ze všeho opatrně vycouvat, když ho napadlo něco geniálního. Alespoň tak mu to v ten okamžik přišlo. Jak už to u geniálních nápadů bývá, byly geniální, jenom když se nehledělo na následky.

"Tak to si to musime nějak pojistit. Něco, o čem Ježek nebude chtít mluvit. Něco, co se nesmí kluci z party dozvědět. Třeba kdybysme mu vymáchali čumák v těch našich hadrech!" zasmál se Kuba.

"No, anebo kdybys mu udělal to, co on na šroťáku tobě!" vyletělo najednou z Vency. Oba kluci se na něj udiveně podívali, až se začervenal. Nápad byl už ale venku a kroužil v atmosféře garáže pozdního večera, kam teď už rozhodně nikdo nezavítá.

To nepřipadalo v úvahu, věděl dobře Kuba – nikdy se mu jednak nezamlouvalo oko za oko, zub za zub, ale také se snažil, aby z toho, co se stalo na šroťáku, udělali spíš nějaký úlet, který se už nesmí opakovat, spíše než způsob odplaty. Jasně, chtěl se mu nějak pomstít, ale rozhodně tímhle… Jenže Ježkovi prolétlo hlavou asi totéž. Jo, muselo, protože teď se na Kubu zpod motorky podíval a ušklíbl se. S jeho samozřejmou namyšleností si byl jistý, že tohle nikdy Kuba neudělá. Kdyby to ten zpropadený Venca vůbec neřekl…

Ježek si ještě stihl samolibě odfrknout a zachytit Kubův nervózní červenající se obličej, než mu zmizel ze zorného pole a vystřídal jej divný zvuk. Takový kovový, hned poté plesknutí. Než stačil přijít na to, že to byl pásek od kalhot, ozvalo se už něco dobře známého: rozepnutí zipu poklopce.

"Co to sakra…?" nedořekl Ježek otázku, protože všechno bylo naprosto jasné, zvlášť když se nad jeho hlavou objevil po dnešku již dobře známý Kubův pták. Zatím rozhodně nenabyl velkých rozměrů, ale to se mělo každou chvíli změnit, protože po něm Kuba začal pomalu jezdit. Nutno říct, že mu to teď šlo mnohem lépe než na šroťáku.

Venca sledoval tu bizarní scénu s velkým zaujetím. To, k čemu museli Kubu ještě před pár hodinami dotlačit kluci, teď dělá úplně dobrovolně sám. Pod trenkami cítil své tvrdé péro, které tomu nechtělo jen přihlížet. Neváhal, suverénně si stoupl naproti Kubovi a začal ho napodobovat.

Ježek jen zalapal po dechu a nebyl schopen nic říct. Nad jeho hlavou teď čněla péra dvou kluků, jejichž jedinou snahou bylo mu postříkat obličej svoji mrdkou. Někdo by byl v této situaci zoufalý, někdo naopak zuřivý, ale Ježek byl především zatraceně vzrušený. Jediné, čeho teď v duchu litoval, bylo, že má zalehlé ruce a nemůže si ho honit s nimi.

Jenže to kluci nevěděli. Stáli nad ním, honili si a měli pocit, že tomu arogantnímu týpkovi právě chystají trest, jaký si zaslouží. I když po pravdě řečeno, pro Vaška byla tahle situace taky spíš něčím dočista jiným – pohled mu běhal mezi Kubovým ptákem a jeho napjatým soustředěným výrazem v obličeji. A taky podle toho se výsledek začal dostavovat rychle…

"Hej, počkej," hlesl Kuba, když zahlédl Vencovo stále rychlejší tempo. "Tohle nám nikdo neuvěří, dojdu pro…," zarazil se. Zbytek zašeptal: "… pro foťák. Tak s tím kropením na mě počkej."

Venca na Kubu jen zamrkal a ušklíbl se. Co budu dělat, než Kuba přijde? Nejradši bych co nejrychleji vystříkal, vířilo mu v hlavě. Ještě se ohlédl za mizejícím Kubou a jeho pohled spadl na Ježkův obličej. A najednou mu to sepnulo:

"Vždyť se vůbec…"

"Co?"

Ježek se skutečně vůbec nebránil, došlo mu to až teď. To ale ve Vencově logice znamenalo jediné: "Takže si to užíváš!"

"Nebuď tak…," Ježek se znovu zakřenil, jak se mu ruka znovu skřípla mezi betonovou podlahu a kovové dno motorky, když se ji snažil přesunout do příjemnějších míst, "… pohoršenej. Nehraj si na mstitele, jak ten tvůj vyděšenej parťák."

"Nehraju!"

"Oba víme, že se ti to taky líbí. A nejen tohle," zkusil nastřelit Ježek a zatvářil se nevinně.

Vencovy tváře se znovu zbarvily doruda. Ježek trefil hřebíček přímo na hlavičku a pomalu začal cítit pevnou půdu pod nohama, tedy v jeho případě spíše pod zadkem. Musel ale jednat zatraceně rychle, než se Kuba vrátí. Jedině tak se může opět stát pánem situace a hlavně už se konečně musím udělat nebo se z toho zblázním, dralo se mu na mysl.

"To sis vždycky představoval jenom tohle?" pokračoval přímo k věci, když se Venca neměl k žádné odpovědi. "Nic víc? Víš, co myslim, ne?"

"Ne."

"Tak to seš buď totálně zabedněnej, nebo se toho bojíš."

"Tak to popiš," odpověděl opatrně Venca a pořád cítil ve tvářích tu horkost.

"Ne, ukážu ti to. Něco stokrát lepšího než tohle tvý šmrdlání."

Venca zíral na Ježka, své péro stále v ruce a už se ani nesnažil to skrýt – visel mu na rtech. Něco stokrát lepšího? To myslí asi… jo, určitě, opakoval pro sebe.

"Tak to zvedneš?"

"Co jako? Mám zvednuto," opáčil hrdě Venca.

"Myslim motorku, ty vole."

"Jo aha," uvědomil si zmateně – hned potom se ale nervózně zasmál, "si myslíš, že tě pustim a ty mi hned zdrhneš nebo mě ještě zmlátíš, to tak!" Upřeně se na Ježka díval a snažil se nějak vymyslet, co dělat.

"Sakra, Vašku, chci to taky, tak jako ty. Totálně si to užiješ, to mi věř."

Znělo to logicky. Alespoň v tuhle chvíli a alespoň Vaškovi, a to úplně stačilo, aby se prostě sehnul k motorce a za pomoci Ježka ji z něho sundal. Ježek se pomalu zvednul, přece jen měl z toho ležení pod tou tíhou docela zatuhlé svaly, stoupl si naproti Vencovi s jeho naběhnutým ptákem a kupou obav, zda neudělal totální blbost, a prohlásil:

"Budeš mi holt muset věřit. Jinak si to nikdy nevyzkoušíš. A to chceš ne? Teď!"

Venca s úlevou přikývl. Nemohl se dočkat toho, co se stane, ačkoliv naprosto netušil, co se bude dít. A Ježek to popravdě do poslední chvíle taky nevěděl. Přece jen kluk s klukem může dělat spoustu věcí – některé z nich jsou jenom příjemné a některé z nich mohou k dosažení slasti vyžadovat zvládnutí nezanedbatelné bolesti. A nebyl by to Ježek, který si navíc vzpomněl, co si ještě pod motorkou vůči Vencovi předsevzal, aby se nepřiklonil k té druhé možnosti.

"Ani si to neoblíkej," začal hned Ježek řídit situaci a rozhlédl se po místnosti.

"Ohni se a opři se o ponk," pokračoval.

"Cože?"

"Dělej, sakra, a roztáhni nohy," spěchal Ježek, aby se Kuba nestačil vrátit.

"Myslel jsem…, " oponoval slovy Venca, ale jeho chtíč ho donutil udělat přesně to, co Ježek chtěl. Opíral se o ruce a hlavu se snažil otočit tak, aby na něj viděl.

"Tak radši nemysli a drž," procedil ironicky Ježek. Konečně si rozepl poklopec i knoflík a vysvobodil své tuhé péro z nepohodlí kalhot. Párkrát si ho pohonil a užíval si Vencův hypnotický pohled a hlavně jeho zadek připravený na příjem neobvyklého obsahu. Připravený? zapochyboval v duchu Ježek a znovu zapátral pohledem po okolí, když si všiml lahve s převodovým olejem. Došel k ní, vzal ji do ruky a nalil si trochu oleje na prsty. Lepší než nic.

"Co s tím chceš…," nedokončil otázku Vašek.

"Sakra, neřeš to, říkal jsem, že si to užiješ, tak mlč," přerušil ho Ježek a Venca už raději nepokračoval. Stále ho sledoval, ale po chvíli se Ježek ocitl přímo za ním, kde na něj neviděl. Najednou ucítil něco vlhkého a lepkavého přímo na své díře. Lekl se, nadskočil a chtěl se narovnat, ale Ježek ho hned rukou přirazil zpět na ponk:

"Řek jsem: drž!"

Vencu zachvátila panika. Nejen že sem ho pustil, ale navíc před ním stojím s roztaženýma nohama… Nemůžu už ale nic dělat, vířilo mu hlavou, ale ta poslední myšlenka ho paradoxně znovu uklidnila. Cítil, jak mu Ježek roztírá olej po díře a jak jeho prst občas zajede i do ní. Nebylo to nepříjemné, spíš takové zvláštní.

Tak snad to trochu pomohlo, doufal Ježek a pro jistotu si ještě pořádně flusnul na druhou ruku a svými slinami si potřel ptáka. Věděl, že teď přijde nejhorší část a že musí Vencu trochu uklidnit, aby necukl a neublížil jemu nebo sobě.

"Venco, možná to teď bude bolet. Ale to dáš. Musíš. Pak si to užiješ jako já," chlácholil ho a jeho pták pomalu tlačil na Vaškovu trochu promazanou díru.

"Ježku, to bolí," sykl Vašek.

"Dyť řikám, vydrž to. Si dobrej. Aaaa…," do Ježkova těla se pomalu začala vlévat slast, jak se jeho péro nořilo čím dál hlouběji do Vaškova zadku.

"Prosím, pře…," nestačil doříct, protože v tu chvíli se Ježek dostal až nadoraz.

"Už je tam," pronesl úlevně Ježek a volnýma rukama začal hladit Vaška po zádech, aby se uklidnil a uvolnil. Teprve teď, když už byl prakticky jeho součástí, si naplno uvědomil, jak se mu Vašek líbí. Má lehce svalnatou postavu, světle hnědé trochu rozčepířené vlasy a tak příjemně hebkou kůži…

Vašek se snažil zvyknout si na ten neznámý tlak v jeho útrobách. Pomalu odeznívala bolest, kterou mu Ježkův vstup způsobil, a naopak začal pociťovat příjemné mravenčení pod pohyby jeho rukou. Krev se mu opět začala vlévat do jeho před chvíli trochu ochabujícího ptáka a jeho tělem mu prostupovala vlna uvolnění.

Ježek si vychutnával Vaškovo tělo a byl rád, že se mu to začíná líbit. Nikam už nespěchal, a tak jen pozvolna své mužství vysouval z jeho zadku a zase jej opatrně zasouval. Naslouchal Vaškovým tichým vzdechům a sám si vychutnával pulzy slasti rozlévající se do něho z jejich spojení. Ač by to pohledem vnějšího pozorovatele nemuselo vůbec tak vypadat, užívali si to oba dva tak, že úplně zapomněli na…

***

Kubu cesta k jejich chalupě a zpátky docela uklidnila. Při běhu až na hranici jeho sil si vždycky dokázal přeuspořádat myšlenky, které ho někdy napadaly až moc zbrkle. Při sprintu nahoru přes náměstí a zadní dvorky sousedů si uvědomil, co znamená přilévat olej do ohně, a když sbíhal přes kostelní plácek zpátky dolů, vzpomněl si, že oko za oko, zub za zub nikdy nikam nevedly a že to celé je jeho klukovská ješitnost, kvůli níž se všechno zase rozbouří. Foťák se mu sice už plácal v kapse tepláků, ale už ho nezajímal. Tohle Ježkovi jako pohlavek stačí, zopakoval si, když se zadýchaně opřel o stěnu garáže a snažil se popadnout dech. Takhle tam přece nemůže vejít – co by si pomyslel? Že nemá žádnou kondičku?

Jasně, tak jako každý v té situaci, i Kuba si nejdřív myslel, že mu tak hlasitě tluče srdce. Že už by neuběhnul ani půlkilák? Jenže pak si všiml, že v té tiché rytmické ozvěně slyší i nějaké hlasy – vzdechnutí. To, co se mu náhle vynořilo v hlavě, byl přesně ten typ dráždivého vzrušení, který se všichni snažíme potlačit už v zárodku, protože má schopnost přimět člověka k rozhodnutím vedoucím k neznámým následkům. Kuba se zvedl ze stěny a podíval se špinavým garážovým okénkem dovnitř. Rozhodnutí vedoucí k neznámým následkům bylo nadosah…

Nebylo vidět víc než Ježkův zadek v napůl stažených kalhotách, jak usilovně přiráží k Vencovi ohnutému přes ponk s roztaženýma nohama – a všechno bylo jasné. Přiblížil ucho ke skleněné výplni: dobře rozeznal Ježkovy namyšlené odporné slastné vzdechy a mezi nimi Vencovo zoufalé volání o pomoc. Volal jeho jméno: Kubo, chraň mě před tím magorem! Podívej, co mi dělá! Pomoz mi! Přepadnul mě, když jsi běžel pro foťák! Nebude to lití oleje do ohně! Musíš sem vtrhnout a využít momentu překvapení! Jo – musíš mě zachránit! Zub za zub, Kubo, prosím!

Kuba sebou trhnul a plácnul zpátky zády o stěnu. Srdce se mu rozbušilo. Musí mu pomoct. Jenže… Ježek je nejmíň o tři roky starší než on a rozhodně o patnáct centimetrů vyšší. Pokud tam vtrhne jen tak, Ježek ho zmlátí a udělá mu to samý co Vencovi. A možná ještě horší! To mě tu necháš a samotnej se bude schovávat? slyšel úplně jasně i přes stěnu.

Sekundy ubíhaly a Kubovi se pořád nedostávalo odvahy. Každou vteřinou byl větší a větší zrádce.

***

"Eh… dobrý? Eh, hele…, můžu ještě přidat?" hekal zadýchaně Ježek a natáhnul se a zacuchal Vencovi vlasy.

"Jo…, jo přidej, je to…," vysoukal ze sebe jeho komplic. Venca vlastně nevěděl, jaké to bylo. Nedalo se to popsat. Neuměl říct, jaké pocity převládaly – jediné, co věděl v tuhle chvíli jistě, bylo to, že se mu to líbilo. Teď poprvé (a zrovna v takhle podivné situaci) si uvědomil, že na tohle už mockrát myslel. Když tu spravoval s Kubou motorku, viděl se přesně na tomhle ponku, nebo opřenej o motorku, nebo tady o dřevěnou kozu… Jenže Kuba na to nebyl, alespoň to tak vždycky vypadalo. A Ježek byl úplně někde jinde, vůdce party s přirozeně svalnatým tělem, opálenej z vesnických prací, zkušenej… pokud na něj někdy pomyslel, udržel to jeho chtíč před ním samým v tajnosti.

"Dobrý, tak jedem…," ohlásil za ním Ježek a chytnul ho pevněji za boky. Zrychlil tempo svých přírazů a bušil svou kládou hluboko do Vency. Hekal stále hlasitěji a jeho vzrušení se stupňovalo. Takovou mrdačku si ještě s nikým takhle neužil. Jasně, bralo ho, když mu kluci z vesnice honili péro na šroťáku nebo když narazil na někoho s podobnými choutky v nedalekém městě, ale tohle se s tím vůbec nedalo srovnat. Hlavně aby se to líbilo i Vencovi, uvědomil si. Nahmatal jeho tvrdého ptáka a začal mu ho honit v rytmu jeho přírazů.

"Ach…, jo…," zmohl se na reakci mezi stále hlasitějšími vzdechy Vašek. Vlny slastných pocitů se teď šířily ze dvou míst jeho těla a zaplavovaly mu mozek. Tohle vůbec nečekal. Když slyšel a hlavně cítil Ježkovo zrychlující tempo, myslel si, že teď bude chtít uspokojit hlavně sebe, ale on i v téhle situaci myslel na to, aby si to co nejvíc užil. Splnil, co slíbil, usadilo se mu v hlavě mezi všemi těmi vzrušujícími signály. Ale to už se pomalu blížilo vyvrcholení celé akce.

"Už… můžu?" vyhrkl najednou Ježek. Venca jen něco souhlasně zadrmolil, ačkoliv si nebyl úplně jistý s čím, když najednou ucítil, jak v něm Ježkovo péro pulzuje, a hned poté se v něm za Ježkova řevu rozlila teplá mrdka. Ten hřejivý pocit a stále kmitající ruka na jeho péru způsobily, že i z něj začalo stříkat horké bílé mlíčí všude kolem. Také se neudržel a začal křičet. Takhle úžasně se ještě nikdy neudělal.

Ježek pozvolna zpomaloval tempo svých přírazů i honění Vaškovy klády, až k úplnému zastavení. Ještě na moment tak zůstal, aby si vryl do paměti tenhle slastný stav, a poté z Vency rychle vyklouzl. Ten jen trochu zasténal a z jeho otvoru se řinula Ježkova šťáva.

"Počkej chvíli," vzpamatoval se Ježek, nahmatal na ponku relativně čistý hadr a otřel jím jeho vlastní výtvor. Při tom si znovu prohlédl tělo toho osmnáctiletého klučiny, které mu teď umožnilo tolik si užít, a snažil se vymýšlet, jak to v brzké době znovu zrealizovat.

"No, tak asi… díky?" odpověděl Venca, napřímil se, bez ostychu se otočil na Ježka a usmál se. Ač z jeho těla viděl jen vypracované ruce a pomalu ochabujícího ptáka, uvědomil si, že ho Ježek vážně přitahuje.

V nastalém tichu byl najednou slyšet šramot ozývající se za stěnou garáže. Oba kluci na sebe vyděšeně pohlédli: Kuba! Rychle na sebe navlékli spodky a kalhoty, Ježek mrštil mrdkou zadělaným hadrem kamsi do rohu a oba se snažili vymyslet, co udělat.

Najednou se Ježek rozeběhl ke garážovým vratům, prudce je otevřel, div nesrazil Kubu, rychle nastartoval motorku a uháněl pryč. Snad mu Venca jen řekne, že jsem mu utekl…, prohnalo se mu hlavou.

"Cože? On už…?" vyhrnul se Kuba a pohledem kmital mezi odjíždějící motorkou a garáží. "Hele já sem se fakt snažil…," začal rychle vysvětlovat svojí zradu, pořád viděl, jak se zbaběle krčí za vraty a snaží se dodat si odvahu zasáhnout a do toho slyší to hekání.

"Utek mi!" vyrazil ze sebe rozpačitě Venca a zmateně sledoval, jestli v garáži nezbylo nic, co by ho usvědčovalo.

"Takže… on jako celou dobu ležel pod…?"

"No a pak se z toho dostal, sednul na motorku a zrovna si přišel… no tak."

"Jo tak, no tak…," začal Kuba pomalu chápat situaci, "… tak to sem přiběh' s tím foťákem pozdě, co?" pokračoval trochu klidněji. Došlo mu, že svoji zbabělost nemusí Vencovi nikdy přiznat. Budou jednoduše dělat, že se nic nestalo.

"Tak nějak."

"Je to taková divná situace teď," drmolil Kuba a sednul si opatrně na bednu u vrat.

"Jo, to je." Venca se začal červenat. Kuba vlastně také. Každý z jiného důvodu – Venca se styděl za to, do čeho se s jejich nepřítelem pustil, Kuba zase za to, že svému kámošovi nepomohl v těžké chvíli (alespoň jak si Kuba myslel). A tahle směsice, která se v garáži vznášela ve vzduchu, byla nebezpečná. Jeden hledal jakoukoli záminku, aby před svým svědomím odčinil svoji zradu, ten druhý zase chtěl zakrýt jakékoli podezření ze sympatií k Ježkovi.

A pak přišel Honza.

"Kluci…! Kubo, Vašku, já… Já už s nima nechci nic mít!"

"S kým?"

"Žerčičákama! Oni mi… Oni mě donutili jim…"

A tím začaly tohoto léta ony nevinné vesnické války. Skutečný a nesmlouvavý vesnický závod.