Samson - 13

Shoshana obsloužila hosty i rodinu a sedla si k matce. Hleděla před sebe a vyhýbala se pohledu na kohokoliv. Otec s dědečkem se věnovali starému Samsonovi a neskrývali své nadšení a vděčnost. Ale ona se děsila dne, kdy se budou muset odstěhovat na vzdálenou plantáž. Je tam správce, ale otec si myslí, že bude lepší žít tam a její bratři tak budou mít možnost se všemu naučit. Do poslední chvíle doufala, že Samson otci ty peníze nepůjčí. Ale on to udělal s takovou samozřejmostí, jako by šlo o pár rupií a ne o slušné jmění. Dědeček dokonce neskrýval své pochyby, že by tolik peněz Samson otci půjčil. Ale ten to kupodivu udělal. Teď zase otec a děd přemýšleli o tom, jakou bude chtít záruku. Nebylo pochyb o tom, že ji chtít bude, ale zatím o tom nemluvil.
Děd se rozhodl, že nebude to čekání protahovat, a tak když dojedli, sám se zeptal:
- Drahý příteli, jsme ti velmi zavázáni a vděčni, že jsi nám pomohl. Rádi bychom ti svou vděčnost vyjádřili i nějak jinak než jen jídlem a pitím, - začal poněkud se široka Avram.
- Vím, rád bys už věděl, jakou chci záruku. Jsem tvůj největší a vlastně i jediný věřitel. -
Avram sklopil hlavu. Věděl, co tím chce Samson říct. Pokud se mu "podaří" přivést plantáž do krachu, stane se jejím majitelem Samson, protože on mu nebude schopen splácet dluh.
- Ale chtěl bych tě ušetřit starostí. Tvůj otec je můj přítel a bratr ve víře. Pokud nebudeš moci ihned splácet, nebo budeš mít nenadálá vydání, posečkám. -
- Děkuju, jsi velmi laskavý. Ale za to už jistě něco chtít budeš. -
- To jistě. Dej mi Shoshanu. -
Všichni sebou překvapeně trhli. V Shoshanině pěkné tváři se zračilo neskrývané leknutí. Vystrašeně pohlédla na matku. Bože, má se snad stát ženou tohoto starého muže? Ne snad, že by to byl stařec, ale v jejích očích patřil spíš do generace jejího děda než otce. Pravda byla asi tak uprostřed.
- Ehm, jak to myslíš, Shoshanu? - zeptal se rozpačitě Avram.
I když se k tomu otec odmítl vyjádřit, občas mu ke sluchu zalétla nejedna narážka na důvěrný vztah mezi Samsonem a Josefem a na to, že ti dva k sobě mají blíž, než zdrávo. Otce se přímo ptát nechtěl, a když jen naznačil, Abrahám řekl:
- Opakovat máme jen to dobré. -
Ostatně nic mu po tom nebylo, ať si žijí, jak chtějí. Tedy až do dnešního dne.
- Dej mi Shoshanu pro mého Josefa. Vše, co mám, bude jednoho dne jeho. Tvá dcera nemůže udělat lepší partii, - promluvil vážně Samson.
- Ale Josef není Žid. Navíc o něm vůbec nic nevím, - namítl jaksi nejistě Avram.
- No a? Tvoje dcera taky ne. Od dětství žije Josef u mne. Nepije, nekarbaní, umí vydělat peníze. Zeptej se svého otce. Zná ho od dne, kdy jsem ho přivedl do svého domu, nebylo mu ani šestnáct. -
- Je to tedy pravda, že Josef je tvůj syn? -
- Máš pocit? - ušlebil se Samson a narážel tím na zjevnou nepodobu jich obou.
Josef byl překvapený stejně jako všichni ostatní. Tohle tedy opravdu nečekal. Když navrhoval ten sňatek Samsonovi, myslel to vážně a byl ochoten milovat Shoshanu jako vlastní sestru. Ale žít s ní jako její muž? Vycítil rozpaky, které se zmocnily většiny lidí v místnosti. Bezděky se podíval na Abraháma. On jistě nejen tušíl, ale zcela jistě moc dobře věděl, že mezi ním a Samsonem je pouto mnohem větší, než by mělo být mezi přáteli. Možná byl starý, ale určitě nebyl na hlavu padlý. Teď by stačilo jediné jeho slovo a z podivných námluv by nebylo nic. Ale Abrahám se na něj usmíval, a to bylo dobré. Teď vstal a jako nejstarší muž u stolu se ujal slova.
- Moje vnučka by nemohla dostat lepšího muže, než je Josef. Odešli jsme z domova vlastně proto, že bůh ví proč začalo vadit, že jsme Židé. Měli bychom být stejní? Pokud se ti dva chtějí vzít, budeme jim bránit jen proto, že nejsou jedné víry, jedné rasy? Pak bychom byli stejní jako ti, kdo nás vyhnali z domova do ciziny. Oni jsou nový život. Oni jsou budoucnost. V nich bude dál naše krev. Já souhlasím. Jejich děti ponesou společný odkaz. Josef je křesťan, ale vychoval ho Žid a on zná Bibli i Talmud. Shoshana je poloviční Židovka. Jsou dost moudří, aby si vybrali z obou jen to dobré. Je jiná, nová doba a my se musíme přizpůsobit. Znovu opakuji – já souhlasím. -
- Vždyť ani nevím, jestli mne Roš bude chtít? - namítl tiše Josef.
- Řekni sama, Shoshano. Tady se rozhoduje za nás dva, ale já bych chtěl znát tvůj názor. Samson i tvůj děd asi došli názoru, že když tu není šadchan (židovský dohazovač), tak ho zastoupí. Slibuju ti, že… -
- Nemohu a nesmím si tě vzít. -
- Proč ne? -
Shoshana jen sklopila hlavu a mlčela. Který muž by si vzal ženu, jež pozbyla své cti? Leda by měla hodně velké věno, ale ona moc dobře věděla, že otec všechny své peníze investoval do plantáže. Když mu to matka vyčítala, že vzal i její věno, odbyl ji prostým – a co? stejně se nevdá…
- Vím, co se stalo. A vím líp než kdokoliv jiný, že to nebyla tvoje vina. Byl bych rád, kdybys souhlasila. Budu dobrý muž, když o to budeš stát. Nebudu tě nikdy bít, ani na tebe křičet. Slibuju. -
Josef věděl, že ve zdejší kultuře je běžné, že rodina manžela se k nevěstě často chová jako ke služebné síle a často i hůř. Tušil, že pokud by se Roš vdala do zdejších poměrů, měla by krušný život. A pokud by se vdala do židovské rodiny, měřila by se její hodnota výší věna. A ona to věděla také. Když jí Josef s povzbudivým úsměvem podal ruku, vložila mu svou drobnou ruku do dlaně. Vše lepší než žít na té plantáži, pomyslela si. A vše lepší než žít do konce života v otcově područí. Přikývla…
- Ale já teď nemohu vyplatit Shoshaně její věno. Vše, co jsem měl, jsem investoval do té plantáže, - namítl Avram.
- Nepožaduji věno. Nech si ho, možná, že se jednou některý z tvých synů zamiluje do chudé dívky. A já slyšel, že tady je to problém. -
Avram už neřekl nic. Neměl ani jednu chuť Shoshanu provdat za Josefa, ale taky neměl po ruce žádný důvod, aby odmítl. A mimo to, pokud by si znepřátelil Samsona, stálo by ho to jeho sen. Mít svou vlastní plantáž, o tom snil, co sem přišel. Ale nikdy se mu nepodařilo tolik peněz sehnat. Spíš ho mrzelo, že už nebude moci svou dcerou vládnout tak jako doposud.
Ale i Shoshana byla zaražená. Otec se stýkal většinou s rodinami židovských obchodníků. A tím pádem i ona měla přítelkyně právě z těchto rodin. A tak se mezi chichotajícími dívkami šeptem i hlasitěji probíralo, že doma zaslechly to či ono. Nápadně hezký mladý muž neušel zajisté pozornosti děvčat a jejich matek. Ale brzy se mezi děvčaty začalo říkat, že je to asi "nepřítel žen". A pak si tiše šeptaly, co o něm utrousili bratři či otcové. Nevypadal sice jako nápadně nalíčení mladíci, postávající či procházející městem, které bývalo občas vidět. Ale Shoshana nepochybovala, že na těch řečech něco bude. Na druhé straně od svých vdaných přítelkyň věděla, jaké věci musí žena pro svého muže dělat. A rozhodně k tomu neměla ani jednu chuť. Zvláště ne po tom, co se jí stalo. Přesto nemohla nevidět, jak je Josef hezký, a bezděčně ucítila podivné zachvění, když jí držel za ruku.

Johan ležel vedle Huberta a ten ho hladil po nahých zádech. Bylo to příjemné a Johan se překulil na břicho, aby si to líp užil. Hubert z něj stáhl lehkou přikrývku a začal ho masírovat po celém těle.
- Hmmm… to je příjemné… dneska už nic nebudu dělat a ty mne budeš masírovat… -
- No to víš, že ano. Stárnu, chřadnu a bolí mne ruka. -
- Nestárneš, věř mi. -
- Ba ne, můj milý. Občas mne píchne v zádech, už neunesu tolik jako dřív. Ale možná je to tím, že ses trošku vykrmil a jsi těžší než dřív? -
- Bylo to krásné, když jsi mne nosil v náručí na postel. Zapomínáš ale, že mi bylo sedmnáct let. -
- Nezapomínám. Bylo to krásné. Dívat se na tebe, učit tě. Mít tě jenom pro sebe. -
Johan se rychle obrátil na bok. Překvapeně se na Huberta podíval. Co tím chce říct? Ale Hubertovy oči se smály a Johan si uvědomil, že to bylo sice trochu míněno doopravdy, ale hlavně jako nadsázka.
- No, ale trochu vynahradit osamělé noci, to bys mi mohl, co? -
Silné paže ho pevně objaly a on ochotně vyšel milenci vstříc. Nechtěl, aby měl Hubert pocit, že snad upřednostňuje Jakuba. Měl je oba rád stejně. Jen k Jakubovi cítil jakousi ochranitelskou potřebu. Hubert nic takového nepotřeboval. V milování s oběma bylo cosi, co sice nedokázal pojmenovat, ale co ho k oběma dokonale poutalo. Jakubova něha a Hubertova nezpochybnitelná mužnost. Každý byl jiný, ale miloval je oba dva. Ale nedokázal říct, kterého víc či míň.
Jakub zatím s Meghanou hospodařili v kuchyni. Meghana viděla v Jakubovi skoro bratra. Něžně se o něj po nemoci starala a dělala mu pomyšlení. Vařila čaje z bylin, které přinášel bratr Dominik, dělala jablečné placičky, které se naučila v anglické rodině, kde od dětství žila. A od rána do večera brebentila a na něco se ptala, díky čemuž se Jakub značně zlepšil v angličtině, aniž by věděl kdy a jak. 

Z venku bylo slyšet vůz a radostné zaržání koně, který cítil domovskou stáj. Hubert otevřel vrata a vítal své přátele:
- Tak co, bratře, jaký byl obchod? Nenechal ses ošidit? Nebo jsi naopak ty vypomohl svému váčku? -
Hubert dobře věděl, o jaký obchod šlo, protože Samson s ním o tom několikrát mluvil. Přece jen to byla značná částka a bylo třeba si to dobře rozmyslet.
- Stalo se něco? - zeptal se Hubert tiše Samsona, když viděl zaraženého Josefa. 
- Ne. Proč myslíš? -
Hubert už neříkal nic, ale bylo mu jasné, že něco se děje. Josef byl podivně zamlklý, víc než jindy. A zatímco jindy by šel pomoci Lucasovi do stáje, dnes šel rovnou do domu. Vydal se tedy ke stájím sám. Uviděl Lucase, jak objímá a laská koníka, se kterým přijeli. No, zdá se, že aspoň někdo měl dneska hezký den, pomyslel si.
- Tak co, synku, jak se ti líbil výlet? -
Lucas se překvapeně obrátil. Věděl, že Josef odešel do domu, a myslel si, že Hubert šel s nimi. Teď nevěděl, co má odpovědět. Zrudl a sklopil oči. Hubert ho k sobě přitáhl.
- Ale no tak, vždyť na tom nic není. Bylo to hezké? -
Lucas schoval tvář do mužovy košile. Styděl se. Ale nakonec aspoň přikývl. Hubert už neříkal nic, jen ho mlčky hladil. Vzpomínal na dny strávené s bratrem Dominikem. A byly to jen milé vzpomínky. Byl si jist, že bratr Dominik by si nezvolil za druha žádného darebáka. Ostatně jak Michaela poznal, zdál se mu jako rovný chlap.

U večeře byl Josef tak nápadně zamlklý, že to nešlo přehlédnout. A hned po jídle se zvedl a chtěl jít nahoru. Ale Samson ho gestem vybídl, aby zůstal. Posadil se tedy zpátky.
- Drazí přátelé, musím vám oznámit velkou novinu, - začal hezky zeširoka Samson.
- Jistě je vám všem známo, že jsem půjčil Avramovi značný obnos. A je zvykem žádat záruku místo úroku, neboť ten není vůči bratru ve víře dovolen. A já si svou záruku zajistil tím, že jsem prodal Josefa. -
V první chvíli nikdo nic neříkal, protože jim chvilku trvalo, než pochopili, co to vlastně Samson řekl.
- Ale to snad jen vtipkuješ, - ozval se konečně Hubert.
- Já? Koukni se na něj. Tváří se doopravdy, jako kdybych ho prodal. Celou cestu domů na mne ani nepohlédl, natož aby promluvil. -
- Aha. Takže neprodal. Ale uzavřel jsi dohodu, která je mu nemilá. A jak tak na něj koukám, dokonce velmi nemilá. -
- Ano, ale nevím proč. Já se jen postaral o jeho štěstí. -
- Nevypadá moc šťastně. Spíš, jako by ho bolely zuby. -
Hubert se podíval na ty dva. Samson se usmíval a Josef vypadal nejistě. Co asi Samson vymyslel? Jistě to není nic, co by Josefovi ublížilo, ale zcela určitě mu to není po chuti. Chce ho snad poslat jako dohled s Avramem na plantáž? To asi ne. Pochyboval, že by se Samson od milého odloučil, kdyby nemusel. Ale co tedy?
- Tak dobře, neprodal, jistě, že ne. Ale on to tak bere. Našel jsem mu nevěstu, krásnou jako růže. A on, místo vděku… -
- Cože? - zeptali se všichni jedním dechem.
- No, přiměl jsem Avrama, aby dal Josefovi Shoshanu za manželku. Moc se mu tedy nechtělo, ale udělá to. -
- Netváříš se hochu jako natěšený ženich. -
- To je pravda. Já totiž doufal, že dostanu krásnou macechu, a teď se s ní mám oženit? Nějak se z té radosti ani nemůžu vzpamatovat. -
- Pozoruju, - ušklíbl se Hubert.
Pak se konečně souvisle dozvěděli, co se stalo.
- Přece bys nemohl být tak zlý a nutit Shoshanu k sňatku se starcem, když může dostat mladého a krásného? - ukončil debatu Samson a obrátil se k Josefovi.
- A co když…, - namítl nejistě a tiše Josef.
- Žádné když nebude. Což jsi neměl skvělého učitele? - zeptal se ho stejně tiše Hubert.
- A co ty, Johane? Ty by ses oženit nechtěl? Zarazilo by to hloupé řeči, které se občas ozývají. -
- Já, pane? A kterou slečinku vyberete pro mne? -
- A ty sám sis žádnou nevybral? -
Johan se zasmál, aby skryl rozpaky. Kde by k nějaké přišel? Jediná dívka v jeho okolí byla Meghana. Rád ji škádlil, rád si s ní povídal, rád se na ni díval, ale to bylo asi tak všechno. A mimo to: 
- Já se ani oženit nemohu, pane. Já už ženatý jsem. Ještě doma mne otec oženil se svou kuběnou, aby mohla beze všeho žít s námi. Dokonce měla dvě děti a třetí děcko čekala, když jsem odcházel. -
- Ale ty děti nebyly tvoje. Což jsi nikdy netoužil po dětech? -
- Ožeň se s Meghanou. Ona by jistě nebyla proti. Řekla mi, že se jí líbíš, - pobízel ho Jakub.
- Co se to tu dneska děje? Nějaký trh na ženichy? Nechci a nemohu se ženit. A Josef taky nevypadá, že by se mu do té ženitby chtělo. -
- Vadí ti, že tys syn šlechtice a Meghana je jen služtička? -
- Ale kde. Mého otce byste si i s jeho titulem a panstvím mohl koupit s vaším jměním každou druhou neděli. A zde stejně žádné tituly neplatí. A ty Jakube nezlob, to není legrace. -
- Však já to taky myslel vážně. Copak jste všichni padlí na hlavu? To, co chce Samson, to je pro nás to nejlepší. Vy nikam moc nechodíte, ale já jezdím na trh. A Meghana mi občas řekne, co se okolo povídá. Když se vy dva oženíte, bude těm řečem konec. A upřímně řečeno, ty ses taky na Meghanu nedíval skrz prsty. Josef se překoná a ty si vzpomeneš na to, co bylo, než jsi poznal Huberta. -
- Ale ale, tady nám někdo mluví jako kniha, - dobíral si Johan Jakuba.
Ale Hubert se syna zastal:
- Jenomže on má pravdu. I Samson má pravdu. Já ty řeči slyšel taky. Čím míň na sebe budeme upozorňovat, tím líp. Já přistavím další místnosti pro nové domácnosti. Nebo alespoň to, co máme, trochu přestavím. A já se třeba přestěhuju k Samsonovi. A… -
- Tak a je to. Hubert už zase staví. Netěšíš se na to nakonec víc než my na ta podivná manželství? A mimochodem, zeptal se už někdo Meghany, jestli by Johana vůbec chtěla? Třeba by se jí Jakub líbil víc? -
A poprvé za ten večer se Josefova tvář zase prohřála úsměvem. 
- No co, no, když se před vámi ženušky zamknou, ještě se vždycky můžete potěšit navzájem, - nadhodil lehce Samson. Johan s Josefem to nechali bez odpovědi.

Za několik dní po téhle podivné večeři přišel Josef za Hubertem a zeptal se ho:
- Huberte, mohl bys pro mne něco udělat? -
- No to víš, že ano. A třeba i dvakrát po sobě. -
Jakub se zasmál do dlaní jak veverka a Johan zvedl oči k nebi.
- Chtěl bych udělat Samsonovi radost. -
- Radost? No, myslím synku, že to zvládneš v pohodě sám. -
Josef se naklonil k Hubertovi a něco mu šeptal do ucha. Ten se zatvářil nejdřív překvapeně a pak se hlasitě rozesmál.
- A jsi si jistý? Chci říct, nerozmyslíš si to v poslední chvíli? -
- Věřím, že ne. I když přiznávám, že to bude pro mne hodně těžké. -
- Jak vás tak poslouchám, tak začínám přemýšlet, jestli bych neměl před vámi Samsona spíš varovat. Chce ho Josef potěšit, nebo plánuje malinkou pomstu? - zeptal se Johan.
- I mlč, mlč. Slibuju, že jestli něco dostanu, tak se s tebou potom podělím, - dělal si legraci Hubert.
Večer toho dne seděl Samson nad svými účty a polohlasně počítal. Rozšířit dole bydlení, jistě, to bude potřeba. Tak teď musí spočítat, kolik peněz na to může uvolnit. Počítal jen se svými penězi. Sáhnout na Josefův majetek ho ani nenapadlo. Když se bez zaklepání otevřely dveře do pracovny, ani hlavu nezdvihl, protože si myslel, že je to Josef. Až podle chůze poznal, že jsou to dva lidé. Zvedl konečně hlavu od lejster pokrytých ciframi.
- Zase počítáš? Jsou i příjemnější věci na světě, věř mi, bratře. -
- Já vím. Já vím. Pročpak jsi mne poctil návštěvou? Potřebuješ něco? -
- Ne. Jenom jsme si mysleli, že když se tak o všechny staráš, tak by měl někdo plnit i tvé sny. -
- Mé sny? Já jsem spokojený. -
- Opravdu? - zeptal se Hubert a zasunul petlici na dveřích…

Meghana zaraženě hleděla na Huberta. Myslí to vážně? Opravdu řekl, že chce, aby se vdala za Johana? Možná jen chce, aby… a nezvolil nebo nezná ta správná slova? Ale Jakub ji ujistil, že věc se má opravdu tak.
- Ale já myslela… No, však víš. Že je vám líp spolu, - opsala fakt, že je jí vše jasné.
- Ale copak není lepší manžel, který k tobě bude vždy hodný a kterého znáš, než muž, který sice bude z tvého lidu, ale bude to zlý člověk? A navíc nám tím opravdu pomůžeš. A v noci můžeš třeba Johana učit anglicky, - vtipkoval Jakub a vzal Meghanu za ruku.
- Možná bys raději za manžela Jakuba? Nebo můžeš mít nás oba. Slyšel jsem, že se to tak někde dělá, že si bratři vezmou dohromady jednu ženu? -
- Ano. To je pravda. To se dělá v chudých oblastech, kde je málo půdy, - přikývla Meghana.
- Neposlouchej ho, sestřičko. Já bych nebyl dobrý muž, i když tě mám velmi rád. Ale budu tvým bratrem. - 
Jakubovy oči se na ni upřímně dívaly.
- Víš jistě, že si ji nechceš vzít ty? - zeptal se česky Johan.
- Vím jistě, že selhat občas, to se dá omluvit. Ale denně? Nakonec bych možná pod postelí našel nejen boty, ale i zahradníka. -
Johan s Josefem se rozesmáli a Meghana si pomyslela, že mohla dopadnout i hůř než se stát Johanovou ženou. Ostatně se jí dost líbil. I když pravda byla, že Jakuba měla opravdu ráda.

Mezi Židy je zvykem, že nevěsta a ženich se nesmí či by se neměli asi deset dní před svatbou vidět. Rabín neříkal proti té podivné svatební dvojici nic. Ale kněz odmítl oddat křesťana s míšenkou a ještě poloviční Židovkou. Ale bratr Dominik měl povolení oddávat, a tak řekl, že kněze zastoupí.
- Jenomže to povolení zde neplatí. Jen v Evropě, - namítl kněz. 
- Všude zem Páně. Platí všude, není tu nic psáno o jakékoliv výjimce. To jen ty s tvou zatvrzelou hlavou se stavíš proti lásce a štěstí lidí, které ani neznáš! A přitom tvá domorodá služka už s tebou čeká třetí děcko, - ozval se zlostně Michael. Kněz se vytočil na patě a odešel.
Lucas se obdivně zahleděl na Michaela. Věděl, že není jen tak jednoduché postavit se knězi. Bratr Dominik si toho pohledu všiml a jen tak tak zakryl úsměv. Od té doby, co k nim Lucas zajížděl na stále častější návštěvy, měl možnost chlapce poznat líp. Začal ho mít rád a stále častěji ho napadalo, že by nebylo špatné, kdyby se k nim nastěhoval natrvalo. Bylo by to dobré i pro Michaela, protože by nebyl tak roztržitý jako poslední dobou. A navíc, on už byl opravdu starý a byl si vědom toho, že tělesná slast je něco, co si člověk dokáže odpírat jen po určitou dobu. A nerad by, aby snad Michael vyhledal některého z mladíků, kteří se nabízeli na ulicích. 
- Jakpak to, můj milý, bude teď u vás s bydlením? - zeptal se jako by nic.
- No, Hubert s naší pomocí přestavěl celou spodní část domu a ještě něco přistavěl, ale to přece víte. -
- A dole bude kdo? -
- Josef a Johan. A my ostatní budeme v patře. -
- Tak tak. Ale tam není tolik místa? -
- To nevadí, já se uskrovním a… -
- Měl bych pro tebe takový návrh. Nemusíš s ním souhlasit, ale byl bych rád, kdyby sis to alespoň promyslel. Co kdyby ses nastěhoval za námi? Aspoň na nějaký čas. Než se to u vás všechno zaběhne a usadí. -
- A vy byste to dovolil? -
- Můj milý… Což bych ti to nabízel, kdybych s tím nebyl srozuměn? -
- Ale já nejsem mnich. -
- To nevadí. Všiml jsem si, jak jsi hodný na děti a i ony tě mají rády. Všiml jsem si, jak bez odporu pomáháš mně i Michaelovi v naší práci. A na to nemá každý žaludek. Já už sotva chodím a Michaelovi by se jistě tvá pomoc sešla. -
- Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A když ho lapnou, zavřou ho do klece a nepustí. Dobře si to, Lucasi, rozmysli. Jak si na sebe nabereš část mé práce, možná už ji nebudu chtít zpět a budeš u nás muset zůstat, - promluvil Michael a vzal Lucase okolo ramen.
- A ty? Ty bys to chtěl? -
- Chtěl, to víš, že chtěl. Jen jsem o tom nikdy nemluvil, protože jsem nechtěl ranit Dominika. Mám ho velmi rád stejně jako dřív. S tím bys musel počítat. -
- Hej vy dva, nekazíte mi tady toho hocha? - vynořil se odněkud Hubert a objal bratra Dominika okolo ramen.
- Nikoliv, ty malověrný. Jenom jsme ho pozvali na takovou delší návštěvu. -
- Co ty víš o mé víře? Kdo to byl, kdo mne svedl na scestí? -
- A litoval jsi někdy, můj milý? -
- Ne. Opravdu ne. Nikdy nezapomenu na to, co jsi mi dal. -
- Tak vidíš. A Lucasovi bys to nepřál? -
- Přál, to víš, že ano. Jsou věci, které člověk musí prožít naplno, aby z nich něco měl. -

- Tak tě vítám doma, dceruško, - řekl dojatě Samson a políbil Shoshanu na čelo.
Ta teď seděla ve světnici, která měla jí a Josefovi sloužit jako ložnice. Když Josef vstoupil, Shoshana seděla na posteli, dosud oblečená a i přes svou bronzovou pleť byla celá pobledlá. Matka, babička i vdané přítelkyně ji ujišťovaly, že si zvykne a časem už nebude cítit žádnou bolest, spíš naopak. Ale jí se znovu a znovu vybavovaly vzpomínky na to, co prožila v zahradě.
Josef si sedl na druhou stranu jejich svatebního lože. Viděl, jak se Shoshana chvěje po celém těle.
- Je ti zima, Roš? Tak proč se nepřikryješ? -
Shosnana si přitáhla pokrývku až k bradě.
- Bojíš se mne? Nebo se bojíš toho, co má přijít? -
- Jsi můj manžel, - vyhnula se přímé odpovědi.
- Roš, já vím, jaké to je. Vím, že jsi poznala hodně bolesti a nebudu se ti nutit. -
Shoshana uhnula očima, jako by si myslela – co ty o tom víš?
- Roš, když mi bylo asi tolik jako tvým bratrům, pracoval jsem v hostinci. Přespávali a jedli tam lidé všelijakého ražení. A jeden z těch mužů… Prostě mne chytil a hodil na žlab. Křičel jsem, ale bylo mu to jedno. A udělal to kdykoliv znovu, když měl cestu okolo. Kdyby mne nezachránil a neodvezl Samson, byl bych už dávno mrtvý. -
Josef rozumně usoudil, že mírnější verze toho, co se s ním skutečně dělo, docela postačí.
- Ale proč jsi neutekl? -
- Utekl. Ale otec mne přivedl zpátky. Dlužil hostinskému za kořalku. A co bude se mnou, to mu bylo jedno. -
- A proto máš Samsona tak… rád? -
- Šalamoun řekl, že čemu chlapec přivykne, k tomu má sklony celý život. Možná. Ale já ho mám doopravdy rád. Nikdy mne neuhodil, už nikdy jsem neměl hlad, za jeden den mne pohladil častěji než oba rodiče za celý život. -
- Ty ho… -
- Pokud ses chtěla zeptat, jestli ho miluju, tak ano. Ale chci mít rád i tebe. Bylo mi tě tak líto, když jsem viděl, jak jsi nešťastná. Chtěl jsem, aby se s tebou oženil Samson, ale on si myslel, že bude lepší, když budeš mít mladého muže. I když ty bys asi raději neměla žádného. -
- Myslím, že i ty jsi mi zachránil život. Asi bych na té plantáži umřela. Budu ti dobrou ženou, slibuju. -
- Chceš, abych ti rozčesal vlasy? - 
Neměla důvod ho odmítat, a tak přikývla. Josef přešel na druhou stranu postele, rozepjal sponu a dlouhé černé vlasy se v bohatých pramenech svezly Roš na záda. Vzal hřeben a opatrně jí vlasy rozčesával. Doslova cítil její strach.
- Chceš, aby za tebou na noc přišla Meghana? -
Johan s Meghanou měli mít svatbu, až bude dokončena jejich část domu.
- Jestli to dovolíš… -
- Jistě. Hned ji zavolám. Dobrou noc. -
Josef vstal a odešel. Netrvalo dlouho a do ložnice vklouzla Meghana.

Samson ležel a hleděl do černé tmy. Poprvé po mnoha letech nehořela u jeho postele svíce. Nač taky? Nebylo na koho se dívat. Sám sebe přesvědčoval, že udělal to nejlepší, co mohl. Bezděky začal vzpomínat. Jak mu Josef dospíval před očima. Jak byl ohromený, když poprve viděl moře. Jak se z vděčnosti stávala láska. Jak se z tiché poddajnosti stávala žhavá touha. Už se jen nepoddával, miloval se se Samsonem stejně dychtivě jako on s ním. Dával se mu se stejnou láskou a oddaností, s jakou si ho Samson bral. Tak se zabral do vzpomínek, že se téměř lekl, když pod pokrývku vklouzl ten, komu patřila většina jeho myšlenek.
- Josefe! Co tady děláš? -
- Myslím, že Roš by strachy nespala až do rána. -
- Poslala tě pryč? -
- No to zrovna ne, ale ulevilo se jí. -
- Ale Jos… -
- Samsone, drahý Samsone… -
Samson ucítil, jak se k němu Josef tiskne, jak ho líbá. Víc mu nebylo třeba. Rozžal svíci a vyhrnul milenci noční košili. Laskal ho rukama i ústy.
- Můj pane, Samsone, můj Samsone… -
- Můj jediný, milovaný… -
Rozevřená stehna, zvoucí klín, touha ve vztažených pažích… Milovali se, spojeni nejen tělesně, ale i myšlenkou. Patří jen mně. Bude se ke mně vracet. Co mohu chtít víc? - Vždy tu pro mne bude. Jeho láska patří jenom mně.
Brzy ráno vyklouzl Josef z ložnice a sestupoval po schodech ke svému obydlí. Jen doufal, že se ženy nezamkly. Naštěstí bylo otevřeno. Posadil se do křesla a zavřel oči, aby dospal svou svatební noc.

- Jak ses vyspala, dceruško? - zeptal se ráno u snídaně vlídně Samson.
- Dobře. Děkuju. -
Shoshana se na Samsona usmála. Tušila, kde a s kým strávil její muž noc.
- A vy, otče? Jak vy jste se vyspal? -
- Taky dobře, dceruško. - 
Hubert se naklonil k ohništi a snad se nadechl kouře, protože začal kašlat a musel ven. Samson se mu totiž neopomněl pochlubit, jakouže měl noc…

Brzy se ukázalo, že Johanovi domluvený sňatek možná až tak proti mysli nebyl. Meghaně se pěkně zakulatilo břicho, a když vyšla na ulici, hrdě se všem ukazovala. Hle, ona, služka a děvče bez domova a kde je teď?
V kuchyni kraloval zase Jakub, ale za vydatné pomoci Roš. Ona byla zvyklá vařit košer, dědeček ji také ledasčemu přiučil, a tak si vzala na starost vaření jídla pro sebe a Samsona. Josef jedl vždy to, na co měl v tu chvíli větší chuť. Byl zvyklý jíst po většinu života košer, a taky proto, že mu přišlo slušné jíst to, co uvařila manželka. Ale když někdy Jakub vařil něco zvlášť dobrého, neodolal.
- Jestli budeš jíst u dvou stolů, budeš brzy taky mít břicho jako dva, - škádlila ho Shoshana a pohladila ho po tváři. Josef si uvědomil, že je to první polaskání, kterého se mu od ní dostalo.
Meghanin čas slehnutí se pomalu blížil a bratr Dominik denně přicházel, aby se podíval, jak se jí daří. Nakonec s ním přijela sestra Felicitas a zůstala. Ale žádné zvláštní péče nebylo třeba. Holčička se narodila během chvilky a hned začala křičet.
- Jaké jí dáme jméno? - ptal se Michael.
- Hlavně nevymýšlejte nic, co by zdejší neuměli vyslovit. To by pro malou nebylo dobré, - varovala je Shoshana.
- Moje matka se jmenuje Milena. A Jakubova se jmenovala Ludmila, - navrhl Johan.
- A co kdyby se jmenovala Mila? To by šlo? - zeptala se Roš.
A tak malá dostala jméno a bratr Dominik ji hned pokřtil.
Jakub se o mimino staral tak, že se mu Meghana smála, že už mu chybí jen kojit. Ale on nedbal. Zase tu bylo něco malého, bezbranného, co mohl opečovávat.

Lucas se přestěhoval do sirotčince. Při loučení ukápla i nejedna slza, ale všichni mu to přáli. Rychle se zapracoval a v záslužné, i když občas hodně těžké práci oběma mnichům pomáhal. Volná kutna dokonale skryla jeho tělo, ale děti to i tak v podstatě nevnímaly. A zdálo se, že Michaelovi se to dokonce líbí.

Shoshana se tiše dívala na spící děcko. Jak byla maličká. Jak něžná jí připadala. Jak byla krásná. Doslova ji to lákalo, sevřít dítě do náručí. Už téměř zapomněla, jak vypadali její bratři, když byli malí.
- Ještě pořád spíš v noci sama? - zeptala se jí jemně Meghana.
- Ano. Povídáme si, ale když vidí, že jsem unavená, odejde. -
- Bože, Roš, ale takhle nikdy… Víš, co chci říct. -
- Jistě. Ale já nemohu, nedokážu to. -
- A on? Ani se nepokusil? Což je Samson hezčí než ty? Copak tvá krása uvadá před…, - Meghana chtěla říct starcem, ale v poslední chvíli se zarazila. Věděla, že Shoshana má Samsona velmi ráda.
Mladá žena sklopila s úsměvem hlavu.
- On by možná i chtěl, ale když vidí, že nechci já, nenutí mne. -
- Možná ani neví, co a jak. -
- Nesluší se, aby žena… -
- Ale hlouposti. Milostivá paní taky občas koukla k sousedům a o milostivém pánovi ani nemluvím. A přece jí stačilo jen pokynout a už za ní běžel jak mopslík. Když budeš pořád jako leklá rybička, tak on se za chvilku přestane pokoušet. A ty umřeš jako stará panna… Ach, odpusť Roš, nechtěla jsem. Omlouvám se, je mi to líto… - Meghana vzala ruku Roš do své. Nechtěla jí připomínat to, s čím se jí svěřila. Sama věděla, o čem to je. Jenomže ona se s tím dokázala vyrovnat mnohem líp.
- To je v pořádku. Co jsem zde, už na to vlastně ani nemyslím. Všichni jsou tu ke mně tak hodní. Asi máš pravdu. -
Shoshanu napadlo, že takto s ní ještě nikdo nikdy nemluvil. Jako by se předpokládalo, že sama na všechno přijde. Z hlavy jí nešla Meghanina slova: on se přestane pokoušet. Při pohledu na miminko jí poprve v životě napadlo, že úděl ženy může být i krásný. A Josef se jí velmi líbil, všechny přítelkyně jí záviděly, že právě ona se stala jeho ženou. Navíc si uvědomovala, že se mezi ní a jejím mužem stalo jakýmsi nepsaným pravidlem, že večer odcházel. A stále častěji se stávalo, že ráno se nevracel k ní, ale chodil rovnou k snídani. Mohla by to ještě změnit? Má, nebo smí vůbec bojovat o svého muže? 
Pohlédla znovu do kolébky. Malá otevřela oči, a když uviděla známou tvář, usmála se. Bylo rozhodnuto.

- Bratře Dominiku, chtěl bych, abys naše dítě pokřtil, až se narodí. Ne proto, že bych si myslel, že moje víra je lepší než nějaká jiná. Ale proto, že to pro něj bude jednodušší, - obrátil se Josef k Dominikovi.
- Vím, vím. Ty sám jsi žil mezi dvěma světy a nic se ti nestalo. Ani já si nemyslím, že záleží na tom, v jakého boha kdo věří. Záleží jen na člověku, jaký bude. -
Muži seděli v kuchyni a čekali. Útlá Shoshana nerodila zdaleka tak lehce jako Meghana. Snažila se nekřičet, ale občasné výkřiky potlačit nedokázala. Josef sevřel pevně Samsonovu ruku. Hledal podporu u jediného člověka, kterého měl. Konečně se ozval dětský pláč a po chvíli vyšla sestra Felicitas a řekla:
- Tak je to všechno v pořádku. -
- Jak je Roš? - vyskočil Josef z lavice.
- Však pojďte, už můžete. -
Josef klekl k posteli.
- Jsi v pořádku? -
- Ano. Už je mi vlastně skoro dobře. Ani se nepodíváš na našeho syna? -
- To víš, že ano. Ale nejdřív jsem ti chtěl poděkovat. Za všechno. -
- Já vím. Nemáš zač. Tak se běž pochlubit. -
Josef vzal opatrně dítě a vyšel z ložnice.
- Je to chlapec. -
- A jak se bude jmenovat? - zeptal se Dominik.
- No přece Samson, jak jinak? -
Dojatý Samson vstal a zahleděl se na chlapce. Políbil ho na čelo a tiše řekl:
- Kéž tě v životě provází jen štěstí a láska, můj synu. -

KONEC