Vesnický závod: Poslední bitva

Jsme v prdeli. Oběma naskočila ta představa ve stejný okamžik, ale zatímco u Ovčáka ji během sekundy nahradila otravná myšlenka na ještě otravnější ranní chlad, Rosťovi drkotání zubů nepomohlo. Otočil se, aby znovu zahlédnul Ježkovo velící stanoviště u Kladěrubského lesa. Ano, tohle je skutečnost. A on se sem stejně jako tenhle šílený zástup kluků nechal nahnat (a co hůř: kdyby to bylo dobrovolné, sám by se býval hlásil). Někteří lidé ale mají šestý smysl dobře rozvinutý a to on asi měl. Ten teď bláznivě bil na poplach a svým jsme v prdeli! přehlučel všechnu tu dlouho potlačovanou chuť jim konečně namlátit. Jsme…

„Tak kdy už to začne?“

Před Rosťou se mírně svažovalo pole, na jehož druhém konci se pod ranním oparem šikovala obdobná řada kluků – Semčičáků, Ctiměřičáků, ale taky Holovrzáků, Pěčičáků a dalších žoldáků, které Kuba dokázal sehnat. Nikdy se s ním nebavil, viděl ho možná dvakrát za celou dobu, co do Telibi jezdí na prázdniny. Prý byl mladší než Ježek a dvakrát tak chytrý – ale to se samozřejmě nesmělo říct nahlas. Teď tam někde sedí v jejich zázemí, v nějaké obdobě jejich štábu a chystá něco, co za pár minut všichni okusí.

„Doufám, že nikdy.“

„Nekrav, prosim tě. Jim konečně naflákáme na prdel!“ Jsme v prdeli.

„Kdyby aspoň nebyla taková chladírna, Ovčáku. Dyť je léto, ne?!“

„Držte huby, kluci! Soustřeďte se, za chvíli to vypukne. Máte všechno?“

„Se ti to mele, když dřepíš na motorce. Jak z tebe moh udělat velitele kohorty, to mi teda hlava nebere.“

„Hele…!“

„Neprovokuj ho, Rosťo.“

„Poslouchej svýho kámoše, radí ti dobře. Za půl hodiny budeš rád, že ti zachránim prdel.“ Jsme v prdeli!

„Kdyby aspoň nebyla taková…“

„Už jedééé. Jedéé.“

Za zády páté kohorty se z mlhy ozvala dobře známá vymazlená emzeta. Stroj během chvíle desítku kluků objel a zastavil před šestou kohortou kousek napravo od nich. Ježek zvedl helmou v ruce nad hlavu a rozjel se za vyšperkovaného zahrabání podél celé jeho seřazené armády. Několikrát před nimi prosvištěl a nakonec se zastavil někde uprostřed. Helmou postupně ukázal na každého z nich, a když promluvil, Rosťovi se sevřel žaludek. Nečekal, že bude slyšet až sem a tak jasně.

„Mí Žerčičáci, Ledečáci, Telibáci, Kobylničáci a Kladěrubáci,“ zvolával a při každém jménu se strhl nadšený povyk – včetně Rosťovy kohorty, „a ano i vy, Řehničáci, i vy jste dneska součástí dějin Holí a našich vesnic. Můžeme prohrát? Ptám se: můžeme prohrát? – Ne! Nemůžeme! Protože právo je na naší straně! Co nám sebrali? Co nám ukradli? Jo – dráhu! Kde máme trénovat? Co si vezmeme zpátky? Jo! Dráha je nás všech! Tak se mnou poďte a ukončete všechny ty kraviny posledních tejdnů! Poďte se mnou a poďte vyhrát! Dneska jim dáme co? Na prdel!“ Jsme…

Jeho motorka zahrabala – mrak prachu vystoupal nad pole jako signální dým. Jako takový malý jaderný hřib. Rosťa zamrkal – ale motorka jejich kápa se už taky rozjela a on se instinktivně spolu s ostatními dal do poklusu dolů.

„Jsme v prdeli,“ pomyslel si a nebyl si jistý, jestli to i náhodou nevyslovil. Nenapadlo ho, že je to jedno. Že ho to nemusí trápit. Dvacítka jejich motorek nadělala takového hluku, že by byla jeho slova sotva slyšet. Ale takový už prostě Rosťa byl – trápil se nejistou budoucností, když ta už byla dávno rozhodnuta.

***

Slunce se ještě nezačalo plnou silou opírat do oparu nad polem, když všech šest žerčických kohort sbíhalo za svými vedoucími motorkami. Něco v té mlze pod nimi tušit bylo, ale málokdo se tím zabýval. Kluci v běhu kašlali ze všudypřítomných spalin, ale to nevadilo. Naopak. Každá motorka, každý jejich stroj byl pro ně dalším důkazem jejich nepřemožitelnosti. Snad všechny kromě té Ježkovy měly na improvizovaných korbách náklad všemožné munice, kterou poslední týden hořečnatě celá frakce připravovala. Ano, bylo jednoznačné, že nemůže být síly, kterou by nepokořili. Je obtížné popsat hrdost na vlastní sílu, organizovanost, rafinovanost a ano – na svou skutečně naprostou nepřemožitelnost. Ježek a Dan a ještě někdo tvořili úvodní trojici, která rozrážela řídnoucí mlhu a vedla do předem vyhraného zápasu.

„Co to kravíš?“

„Hledám ty pásky!“

„Ser na pásky, vždyť nám utečou!“

„Ne, jak je chceš spoutávat, když…“

„Máš je, dával sis je do kapsy v mikině, ne v kalhotech, vole.“

„Bez pásek sem…“

„Moc to hrotíš, Rosťo, sakra dělej už!“

„Jo! Mám je! Super!“

Dvojice kluků se dala znovu do sprintu dolů za ostatními. Rosťa spokojeně držel třicítku elektrikářských samoutahovacích pásek na kabely a klopýtal přes pole za Ovčákem – a byl si najednou jistější. Svoji úlohu vazače ve svém týmu snad už nic neohrozí. Pokud samozřejmě někdo nezajme jeho… Ale to se nestane, uklidnil se znovu, protože jeho si budou chránit všichni z kohorty. Znovu si vybavil ty překvapené pohledy plné uznání, když jim předváděl, jak rychle a obratně znehybní zalehnutého kluka – nejdřív ruce za záda, sepnout, pak nohy a kolem kotníků taky pásky, potom třetí páskou ruce a nohy k sobě. A máte kluka vyřazeného z boje, pánové. A oni čuměli a ani nedutali. Rosťovi to vykouzlilo na jinak upjatém obličeji úsměv (který přesně za 4,3 sekundy zmizí). Takový už prostě Rosťa byl – pro uznání ostatních udělal cokoli.

Když doběhl k řadě kluků svého týmu, zarazilo ho, proč tak civí do té mlhy. Zrovna když měl ojedinělý pocit, že všechno musí dopadnout dobře, že musí vyhrát a že on v té bitce sehraje svoji roli, všiml si malé drobnosti. Opar během té chvíle už trochu vystoupal nad pole, málo – jenom tak dvacet třicet centimetrů. Odhalil ale tu nekonečnou řadu bot a nohou soupeřů na opačném konci bojiště. Bylo jich… nesmírně. Pochodovali spořádaně k nim. A tolik motorek. Snad víc než našich. Toto se odehrálo 4,3 sekundy po Rosťově úlevě.

A pak už přilétla první salva vajíček.

***

Situace začala být již v prvních minutách boje nepřehledná. Rosťa se úpěnlivě snažil zůstat s ostatními ve skupině, ale zároveň se snažil vyhýbat zásahům vajíčky, což nutně jejich pevnou formaci rozdělovalo. Všude navíc burácely motorky rozvážející munici a rozhánějící pěšáky.

„Dělej, honem,“ ozvalo se vedle.

„Co, co je?“

„Támhle, musíme ho…“

Rosťovy instinkty se vmžiku zaměřily na správné místo – jeden z nepřátelských pěšáků před chvíli dostal zásah rajčetem přímo do obličeje, a zatímco jeho skupina ustoupila tvrdé palbě, on zůstal otřesený na místě a snažil se zorientovat.

„Jdeme, Ovčáku,“ vycítil příležitost.

Oba se odtrhli od skupiny, které se postupně dařilo zatlačovat nepřátele dál, čímž jim znemožňovali jak svého druha zachránit, tak útočit na oba kluky vrhající se na nic netušící oběť.

„Na zem! … Ruce! … Teď nohy!“

Všechno proběhlo přesně tak, jak to cvičili. Neměl nejmenší šanci a nepomohlo ani, že nadával a kroutil se víc než kterýkoliv z jeho pokusných kolegů.

Rosťa se rozhlédl, zapískal a během pár chvil se vedle nich objevila jedna z jejich motorek.

„Dělejte, raz, dva…“

A na tři už ležel svázaný a zmatený kluk na vozíku za motorkou, v kterém ještě před chvílí stály bedýnky s rajčaty.

„Ten už si dneska neškrtne,“ ušklíbl se motorkář a vyrazil směrem k velitelskému stanovišti, kde se postupně začali shromažďovat zajatci.

Rosťa s Ovčákem se na sebe podívali a pohledem si poděkovali.

***

„Jo, jsou tam, přesně tam,“ hlásil uřícený Ovčák veliteli páté kohorty, který ležel s Rosťou a dvěma dalšími kluky za improvizovanou barikádou z rozlámaných beden používaných na zásobování. Nebylo to ale jen vyčerpané válení, bylo to taktické válení. Právě se totiž schylovalo k velkému tahu. Šlo o mikiny. O ty měkké mikiny, které si dnes na sebe navlékli všichni kluci, aby je chránily jako brnění proti kuličkovkám. Chytré, řekl by si někdo – ale jelikož to udělaly obě strany, úplně to vyřadilo jednu z nejúčinnějších zbraní nablízko.

„Takže projdou mezi námi. Rosťo, dej signál čtvrté, ať se připraví na můj povel. Jo, tohle je poslední šance, dokud je aspoň trochu ještě mlha.“

„A kuličkovky připravit?“

„Jo, ale nejdřív, jak říkám: projektily! Každý jeden!“

Kluci ze zadních pozic je už podávali dopředu. Šlo o jeden z geniálních nápadů, které na štábu měli minulý týden. Všichni, včetně Rosti, se třásli nedočkavostí, až to spustí. Princip byl jednoduchý, ale o to víc šokující (kdyby Rosťa věděl, že tyto jeho příběhy budou číst stovky očí o dvacet let později, napínal by čtenáře ještě víc). Nehledě na to, v tuto chvíli už desítka kluků za barikádou svírala v ruce jeden balónek naplněný k prasknutí ledovou vodou s kostkami ledu. Projektil to byl tak studený, že byl problém ho jenom udržet. A to už ona nešťastná skupinka Semčičáků naivně probíhala uličkou mezi bednami…

„Pal!“

Z obou stran se vymrštily dvě desítky gumových bomb. Takovému kobercovému zásahu nešlo uniknout. Dobrá třetina z nich dopadla na totálně šokované kluky a rozprskla se o jejich hlavy a těla a zkropila je opravdu nepříjemně ledovou vodou. Zmáchaní kluci vřískali, nohy jim podkluzovaly v rozbahněných kalužích a oblečení bylo nejen nesnesitelně studené, ale taky strašně těžké. Ti zasažení se nemohli z uličky vyhrabat.

„Nabít!“

Jakmile to uslyšeli, těm, co ještě zásah nedostali, instinkty nařídily: uteč, sakra, uteč! A k překvapení všech tak opravdu téměř všichni udělali. Vzali nohy na ramena dřív, než se stačilo ozvat: „Pal!“, a tak druhá salva nekompromisně zmáchala ty mokré nebožáky ještě jednou.

„Ještě ne, ještě ne…,“ opakoval nervózním klukům z páté jejich velitel. „Jsme od nich dost daleko, neuvědomujou si to nebezpečí. Ještě ne, nebo to posereš, Rosťo!“

Semčičáci se skutečně od poměrně vzdálených barikád necítili pod přímým ohrožením, a tak udělali, co byste učinili všichni: rychle ze sebe strhávali nasáté flísové mikiny (a někteří s nimi stáhli i trička – však to znáte). A to byl moment, na který všichni čekali.

„Útóóók!“

Deset kluků a deset ostře nabitých kuličkovek z obou stran, uprostřed čtveřice polosvlečených nebožáků, jak tohle asi mohlo skončit. Stačilo pár sekund kropení a už první řvali, že se vzdávají. Velitel páté ještě chvíli sadisticky dělal, že neslyší, a palba skončila až o pár dalších sekund později. Zatímco někteří kluci hlídali, jestli se k téhle části pole neblíží nějaká nepřátelská posila, Rosťa a jeho kumpán z druhé kohorty brilantně spoutávali každého z poražených. Ruce, nohy, oboje sepnout a na dalšího. Ani si proto nevšiml, že jeden z těch, co se do půl těla válí v kozelci v blátě, je Honza. Starý známý Honza, který stál na počátku Vesnických válek. Honza, jehož zpráva Kubovi všechno odstartovala. Ano, kauzalita má ráda smyčky, pomyslel by si Rosťa, kdyby si ho býval všiml.

„Zavolejte odvoz! Sakra pohyb!“

***

„Dobrý, kluci, hoďte ho támhle…“

„Tam?“

„Jo, támhle na tu hromadu,“ ušklíbl se Dan směrem ke stále se zvětšující skupince zajatých Semčičáků a jejich přisluhovačů, která opravdu začínala připomínat hromadu, neboť už jich tam mohly být dobré dva tucty zvlášť díky poslední úspěšné akci. Navíc se tam po sobě doslova váleli, všichni svázané ruce a nohy (nebojte, převázali je do trochu pohodlnější polohy – některé konvence se stále ještě dodržovaly), ti z poslední várky navíc ještě svlečení jen do trenek a stále ještě se trochu drkotající zimou, i když slunce už přece jenom v této brzké dopolední hodině začalo pomalu hřát.

Nemohl si nevšimnout, koho právě Ovčák s Rosťou táhnou k ostatním, a pocítil jisté zadostiučinění, dost podobné tomu jako tenkrát na Holích, kde ho omatlával smůlou, i když teď to bylo ještě trochu jiné, smířlivější, ale o to více triumfální. Podle všeho se totiž zatím situace na bojišti vyvíjela velmi době. I přes drobné ztráty se zatím dařilo takticky využít všechny dopodrobna naplánované lsti a všichni jejich kluci pracovali víc jak na sto procent.

„Poďte se napít,“ řekl to tak srdečně, že to znělo jako pozvánka na příjemně strávené odpoledne u piva, než jen doplnění nezbytných tekutin před opětovným vysláním do válečné vřavy.

„Jo, díky, Dane…, teda generále… Jak si vedem?“ vyzvídal Rosťa a nemohl se ubránit úsměvu, který se mu znovu vtíral do výrazu. Nemohl si taky nevšimnout Ježka, jejich vrchního kápa, který teď s Tondou, jo byl to Tonda, a jedním velitelem kohorty něco zuřivě zakresloval do mapy. Určitě připravují další úspěšnou akci, proběhlo mu hlavou a měl z toho ještě větší radost. Ve své velitele měl naprostou důvěru.

„Dobrý, chlapi, všechno klape jak hodinky, ještě dopoledne se vzdaj a můžem jít domů na voběd,“ s jistotou odpovídal Dan a hned si představoval, jak povede s Ježkem vyjednávání o kapitulaci a jak hned odpoledne konečně protáhne motorku po dráze.

Rosťova důvěra ve vítězství již nemohla být větší, když tu náhle zaslechl směrem od bojiště dosud neznámý zvuk. Zaznamenal rychlou změnu Danova zasněného výrazu i to jak rychle popadl dalekohled, kterým přejížděl z jedné strany bojiště na druhou. Snažil se také něco vysledovat, ale neviděl nic než zvedající se dým. Dým?

„Petardy! Házej po nás petardy,“ zakřičel Dan, až se i Ježek s Tondou zvedli od mapy a znepokojeně zaměřili dalekohledy k bojišti. Od hromady zajatců se začal ozývat bojový pokřik. Vyhráno tedy rozhodně nebylo.

Ovčák bez přemýšlení rovnou vystřelil na bojiště pomoct svým kamarádům, kteří jsou teď jistě v nouzi, a Rosťa by vyběhl hned za ním, kdyby ho Dan nezachytil za rukáv mikiny a nesnažil se mu v rychlosti vysvětlit, jakou obrannou taktiku by měli na takovýto útok zvolit. To vše měl Rosťa samozřejmě urychleně předat všem z jeho jednotky a především veliteli kohorty, pokud bude k nalezení.

Rosťova původní skepse tak díky svěřenému veledůležitému úkolu nestačila zaplavit celý mozek, neboť jeho myšlenky se teď dělily mezi co nejrychlejší splnění zadání a nalezení Ovčáka, který se mu mezitím ztratil v bitvě. A nutno dodat, že zatímco ten první úkol se podařil celkem záhy, ten druhý se pořádně zkomplikoval…

***

Rosťa se už dobrých dvacet minut nemohl odtrhnout od vtíravé představy, že je to celé indiánská bitka a že se všechno odehrává na divokém západě. Po oparu nad polem nebylo už ani památky, slunce se naopak opíralo do suché půdy se stále větší vervou, a hlína, ve které se ještě před chvílí plížil, mu připadala jako rozpálený písek arizonské červené pouště. A teď ta křoviska. Borůvčí, větvičky a jehličí, do kterých opíral lokty, teď ve své představě zaměňoval za seschlá torza na zem popadaných kaktusů. A chřestýši? No ti tu taky byli – Rosťa natolik miloval tyhle drsné příběhy o drsných kmenech a ohnivé vodě a tomahavcích a prostě o tom všem, že už slyšel i ty chřestýše plazit se v nízkém porostu na okraji středočeských Holí.

„… kdopak je dostane…?“

Rosťa se instinktivně přikrčil. Zajatce tušil za tím balvanem. Hlava bílého muže, zlotřilého semčického bandity, byla dobře vidět (to znamenalo, že zajatci budou přivázaní ke stromům a budou sedět). Byl to… cože? Byl to Karel? Ten semčický generál Karel? Co tady dělal? V přední linii? (Rosťa už dlouho Karla neviděl, proto nemohl tušit, jak moc si začal libovat v, řekněme, dozoru nad zajatými protivníky.)

„Kdopak je ještě nemá?“

Rosťa znovu opatrně natáhnul krk, aby zahlédl ze scény co nejvíc. Ale kromě Karla mluvícího k někomu za tím kamenem nebylo vidět nic. Podíval se nervózně zpátky k Holím, kde čekala jeho pátá kohorta – nyní přejmenovaná na Kohortu rychlého nasazení. Tahle mise mohla zvrátit zatím docela nepříznivý vývoj bitvy, který nastal poté, co se i Semčičáci pustili do realizace svých taktických nápadů. Povedlo se mu překecat Dana, který překecal Ježka, že jediné, co teď můžou rozumně udělat, je zasadit ránu nepříteli přímo v týlu: osvobodit nějaké zajatce přímo ze semčického zajateckého tábora a nejlépe k tomu přidat ještě nějakého Semčičáka, co tam stráží. Na rozdíl od nich semčická pakáž měla táborů víc (to už stačili zjistit) a žádný z nich nebyl přímo na jejich hlavním velitelství – na dráze. Tenhle se zdál být ze všech nejvhodnější. Byl to malý lesík mezi dráhou a jihozápadním okrajem Holí, které byly stále uhájené žerčické teritorium. Z obou stran ho odděloval širší pruh oraniště, takže se zdál být pro obranu docela strategický. Jasně, strategický pro odolávání velkých útoků, které by se hned prozradily. Nikdo ale nepočítal s novou taktikou: rychlý bleskový úder malé, elitně vyzbrojené skupinky, od které pozornost odvádí větší ofenzíva někde na severu pole. Ó ano, byl to další geniální nápad vedoucí k drtivému vítězství.

Asi vám ale už teď dochází, kde je nejslabší článek tohoto plánu. Zasadit ponižující úder soupeři, to byla jen podružná Rosťova motivace. Ve skutečnosti mu šlo přece o…

„Tyhle jsou teda super jetý!“

Rosťa pořád neviděl na zajatce – Karel tam trapčil s nějakými slipy, které asi dával zajatcům na obličej, ale… Sakra, uhni s těma slipama, ať na ně vidím! Je tam někde Ovčák? Sakra, tohle není on. A ti ostatní? Těžko říct, přes ty slipy na hlavách byli k nepoznání. A tak se rozhodl udělat ještě pár pohybů blíž. Větvičky praskaly, tráva se chvěla. Byl už jen pár metrů od Karlova zadku, ale pořád neviděl Ovčákovo tričko. Správně by měl okamžitě zpátky a předat informace o rozmístění, aby kohorta provedla bleskové obsazení. On si ale chtěl být jistý, že Ovčák skončil zrovna v tomhle záchytném…

„A kdo zbejvá? Jo, ty dostaneš taky slipy od souseda. Ale nejdřív ti je trochu… vylepšíme.“ Rosťovy oči přestaly pátrat po ztraceném Ovčákovi a nemohly se najednou od Karla odtrhnout. Tedy od jeho kalhot, kam s těmi slipy zajel. Hrabal si s nimi v rozkroku, bylo jasné, že si s nimi otírá přímo koule a ptáka.

„Je to velká čest, chápeš? Vůně zpocených koulí. Máš to přímo od generála!“

Rosťa na tu scénu civěl ještě dobrých pár minut úplně bez hnutí. Sledoval, jak Karel kroutí s rozkrokem a přiráží do slipů, jako by je chtěl snad ojet. Vyndal je totálně zmačkané a po chvíli zápasení je měl ten kluk už dobře napasované na hlavě. Cítil, že se mu špatně leží – a důvod byl pochopitelně v jeho rozkroku. Péro mu stálo a jako by ho nutilo paralyzovaně ležet na nepřátelské půdě a pořád dál a dál sledovat, co se bude dít. Hlavou mu prolétla myšlenka, která zmizela dřív, než jí stačil porozumět – šeptala: možná to chceš, viď; možná se chceš nechat chytit; možná chceš počkat ještě ty dvě krátké vteřiny, které zbývají, než se Karel stihne otočit…

Byl to spíš nějaký reflex z divokého západu (sedí tam vzadu v hlavě, znáte to, a číhá, sleduje prašná oblaka nad pouští v Utahu nad rudým obzorem a snaží se intuicí rozluštit, jsou-li to koně v klusu, nebo jen večerní poryvy teplého vzduchu), spíš než vědomé rozhodnutí, co s ním trhlo v poslední chvíli směrem pod větev malého nízkého smrčku. I když to nebyla pohodlná pozice, svaly mu poslušně zatuhly a ani se nehnul, snad ani nedýchal. Kroky šustily a pochodovaly kolem smrčku. Musel být těsně u něj, hned za jeho zády.

„Hm…, neviděli jste tu někoho?“ ozvalo se seshora. Karel se nejspíš rozhlížel po poli, ale žádného špiona neviděl – ten totiž ležel přímo pod ním. Až teď si Rosťa uvědomil, ke komu generál mluvil. Z téhle nízké perspektivy si jasně všiml dvou, ne tří žerčických strážných sedících po obvodu lesíku, kterých si předtím ani nevšiml. Měl víc štěstí než rozumu. To ale všechno mění. Žádný překvapivý úder z jeho kohorty se konat nemohl, tohle místo bylo prostě mnohem lépe hlídané, než si doteď myslel.

„Tak, řekněte mi,“ zavolal znovu a s Rosťou to málem trhlo, jak se lekl, „kdo z vás by chtěl olízat generálský koule?“ Rosťovi se znovu napnul rozkrok, až se bál, že ho to zašustění prozradí. Nemohl si pomoct a opatrně, velice opatrně pootočil hlavou, aby na za ním stojící postavu viděl. Mžoural očima a viděl nohy a rozkrok kalhot. Karlovy ruce se svezly mezi nohy a prohrábly si stojící péro.

„To sem neřek přesně. Kdo teda chce olízat generálský koule jako první?“

Rosťovy oči se upínaly na tu bouli v rozkroku a nemohly se od ní odtrhnout. Konečně se nohy daly do pohybu a Karel odcházel ke svým zajatcům. Náš špion si už snad i stačil oddychnout, že nebyl prozrazen, když se kroky zastavily a začaly se vracet zpátky k jeho smrčku. Pohledem se upínal na ty kalhoty, které si znovu stouply před smrček. Teď odsune větev a jsem v pytli! Teď mě odhalí a skončil jsem na celý den!

Nic z toho se ale nestalo. Místo toho si ruce znovu prohrábly rozkrok. Rosťa ho znovu pohledem hypnotizoval – ty jo, kdyby si tak prohrábnul péro ven! Viděl bych, jaký Karel má… A nemohl tomu uvěřit, poklopec se opravdu rozepnul a venku se objevilo napůl tuhý péro. Rosťa byl vzrušený na maximum. Teď si začne honit a já snad udělám taky! A já snad i bez honění!

Jenže tohle přání se vyplnilo jenom tak napůl. Přibližně vteřinu nato si totiž Rosťa uvědomil, o co ve skutečnosti jde. Ale to už bylo pozdě. Nemohl se přece ani pohnout. Péro směřovalo skoro jeho směrem, přímo na něj viděl. Pak se ozvalo tiché hlesnutí úlevy a větve stromku začaly být skrápěné. Rosťa tohle dělal jako každý jiný už tisíckrát, ale nikdy si neuvědomil, jaké to je pozorovat tenhle úkon zespodu. Teď už to věděl. Karel prostě a jednoduše chcal. Větve většinu odrážely, ale samozřejmě ne vše. Nemohl se ovšem ani pohnout, a tak musel snášet tohle malé zalévání spolu se stromkem i on sám.

Když Karel dokropil, péro zmizelo opět za poklopcem kalhot a odpochodoval ke svým zajatcům, mokrý Rosťa věděl, že teď už je opravdu nejlepší čas tuhle misi odpískat. Ovčák nikde a zkoušet tohle místo přepadávat jen s jedinou kohortou, to bylo víc než bláhové. A tak se po tomhle ne zrovna příjemném prvním setkání s Karlovým ptákem pomalu začal plazit zpátky.

***

Občas se člověku stane, že ačkoli se vyskytuje ve středu všeho dění, vůbec netuší, co z něho udělalo hlavní persónu daného dramatu. Třeba že stojíte uprostřed pole poblíž malého remízku jenom v trenkách (rozumějte volných boxerkách, které měly v 90. letech určitá specifika) a snažíte se předstírat, že se vám přihodilo něco hrozného a že se snažíte pln zmatku dostat z bitevního pole pryč ke svým spolubojovníkům. Nikdo z vás, čtenářů, kdo v této situaci nebyl, kdo nestál téměř nahý před hrozivě se blížícím zástupem nepřátelské kohorty mladých vesnických borečků s kuličkovami namířenými přesně… no, na vás, nikdo z vás, kdo tam nestál a nevěděl, jakou část těla si zakrývat dřív, nikdo z vás nemůže pochopit, jak Rosťovi vlastně bylo. Člověk tak sedí v křesle a musí důvěřovat své představivosti, že se do něho dokáže z pohodlí domova alespoň trochu vcítit.

Vztek – až silnější nasrání. To teď Rosťa cítil ze všeho nejvíc. Jistě, srdce mu bušilo a ta praktičtější část jeho mozku vymýšlela, jak z téhle bryndy ven, ale emoce to všechno zakrývaly. Jak se mohl nechat přesvědčit k takové kravině? Od začátku jasné kravině! Místo toho, aby pátrali po zajatém Ovčákovi, což on pořád navrhoval, jejich velitel rozhodnul, že je bez šancí ho hledat, že je někde hluboko v nepřátelském území (a fiasko z prvního pokusu o jeho záchranu ho v tom jenom utvrzovalo) a že se musí řídit rozkazy ze štábu. Ježek tvrdil něco takového, jako že všechny vychytávky a ta esa, co měli od začátku v rukávu, jsou už buď použitá, nebo jednoduše prokouknutá a tudíž nefunkční. Vlastně měl pravdu, na bojišti se už ustupovalo od rafinovaných bojových technik a nejmíň hodinu už šlo hlavně o tzv. kontaktní boj – což byl jen mírnější název pro řež kuličkovami a nebo prostě férovky mezi kluky tělo na tělo. S kuličkovkami byl také problém. I když slunce už pálilo a poledne se blížilo, kluci na bojovém poli byli navlečení v tlustých mikinách a levných flísovkách z tržnice z Dobrovic, takže palba byla účinná až tak od dvou metrů. A tohle přesně stálo za tímhle šíleným plánek Ježka na dramatický zvrat v bitvě. A taky za tím, že on stojí skoro na Adama před partičkou semčických nadrženců, kteří se s kuličkovkami u oka krok po kroku přibližovali a neodpustili si…

„… hodnej, stůj, kde si, a nic se ti nestane!“

„Jo, pěkně v klidu, mladej! Hej, ani krok, vole!“

„Jo a ruce nad hlavu! Che!“

Rosťovi se rozbušilo srdce ještě víc. Ruce nad hlavu? Ale to…

„Jestli nedá ruce nahoru, než napočítám do tří, napalte do něj dvě salvy!“

Bez oblečení to z téhle blízkosti mohlo znamenat dost nepříjemný zážitek. Tyhle bílé tváře byly schopné všeho, tohle nebyli jen Semčičáci, ti měli aspoň nějakou úroveň; tohle byla ta pěčická pakáž. Jenže dát ruce nahoru před takovými…

„Jak můžu vědět, že mi…“

„Že ti nenapálíme pár zásahů do koulí? Nemůžeš! Jedna, dva, … Vidíš, že to de! Zůstaň na místě, vy připravte izolepu!“

Rosťa se snažil udržet alespoň trochu v klidu, šlo do finále. Držel ruce nad hlavou a už ani neřešil, že mu pod trenkami stojí péro (to ostatně určitě stálo všem proti němu – ještě před chvílí se navíc obával, že by to mohlo jeho věznitele inspirovat k nějakému upuštění páry), místo toho se v posledních sekundách rozhlédl, aby se ujistil, že…

„Hej, řikal sem ani krok! Necouvej, debile! Ty vole, napalte mu…“

Už to ale nestačil doříct. Poslední Rosťovy kroky bylo to, co scházelo do dokonalé pozice Semčičáků. Málokdo věnoval té větvi staré břízy z remízku pozornost – a právě z ní se teď vyklopily čtyři kýble teplého klihu. Čtyři desítky starého dobrého vesnického lepidla, které Ježek nechal navařit kdoví kde. Šok, který litr toho teplého lepkavého hnusu na hlavě a nasáklého v mikině s člověkem udělá, to se nedá popsat. Rosťa ani nemusel moc chvátat – nejdřív zalehnul, aby se vyhnul náhodným oslepeným výstřelům, trochu se poodplazil a vyrazil stranou, aby se nemotal jejich kohortě, která se už v remízku nemohla dočkat. Pěčičáci si ze sebe rvali všechno oblečení, protože jestli je něco horší, než ohřátý lepkavý sajrajt, tak je to tuhnoucí chladnoucí sajrajt. Byl to pohled k nezaplacení. Pěčičáci se dobrovolně, horlivě a bez rozmyslu svlíkali, jako by jim šlo o život. A vypadalo to, že Rosťa vyhrál sázku s jejich velitelem, protože dolů šly i slipy a trenky. Během chvilky tam měli desítku nahých nechráněných kluků, kteří si až teď začali uvědomovat, čeho se dopustili.

„Tak ruce vzhůru, koloušci, ať to neskončí modřinama!“

Rosťova kohorta poklidně obkličovala tu nahou sebranku a drželi je na mušce. Ačkoli Žerčičáků bylo slabých osm (a to Rosťa stále seděl opodál bez oblečení), lépe vyzbrojení Pěčičáci, i když v převaze, neměli moc naději. Už by snad i složili zbraně v beznaději, kdyby Rosťa neudělal osudnou chybu:

„A připravte se na pořádnou kuřbu! Kohorta potřebuje trochu uvolnit – cheche!“

Nadrženost byla stále nesnesitelnější, všem lezla na mozek, ale tohle nebylo taktické. Každý už tak nějak tušil, že tohle bude chtě nechtě role zajatců – napnuté poklopce k prasknutí to jednoduše od rána naznačovaly – ale říct to nahlas? V Pěčičácích to vyvolalo vlnu hrdosti a místo složení zbraní s nimi bez jakékoli domluvy naráz vypálili proti svým protivníkům. Ty ta reakce překvapila, a než stihli palbu opětovat, pěčičácká pakáž už zaujmula postavení zády k sobě (stále to byla chabá obrana – já osobně bych si zrovna záda nechránil, byla mnohem zranitelnější místa, ale byl to ten vojenský dril).

A tak začala řež. Rosťa jen v zoufalství sledoval, jak celé jeho hrdinství, celá ta past a dokonalý plán, který měl skončit triviálním zajetím, přerostl do obyčejné bitky s kuličkovkama na pár metrů a nejenom tím. Rány, které Pěčičáci do holých zadků schytávali, opětovali s o to větší vervou. Boj se rozšířil zpod stromu do větší oblasti, a než se Rosťa nadál, střílelo se i kolem něj. Sám jich pár schytal, ale trenky ty nejnebezpečnější zásahy utlumily.

„Musíme se stáhnout! Slyšíš?“ zařval na velitele, když se probral ze svého zklamání.

„Svlíkli sme je…, tohle je šance, kterou musíme… vybojovat!“

„Vždyť nás uvidí a přijedou na pomoc!“

To už ale velitel neslyšel, zapadnul do řeže a ztratil se mu z dohledu. Debil, je to prostě debil. Místo hledání Ovčáka takové fiasko! Už druhé v řadě! Je to prostě debil, honilo se Rosťovi hlavou a plazil se do remízku pro svoji zbraň a oblečení. Kdybysme aspoň měli někoho na… nějakýho zajatce, zalitoval, když se soukal do kalhot a nemohl je přes trčící péro zapnout. Nasypal kuličky do své těžké pistole (každý mu ji záviděl – dala se jen špatně sehnat, měla ráži pomalu kuličkových pušek, ale přitom byla malá a skladná) a už se chystal skočit do bojové vřavy, když si toho ale všiml. Kousek na jihu se vytvořil hustý mrak prachu, ve kterém během chvilky rozlišil nejméně pět motorek, převážejících posily. Nejmíň patnáct kluků. A jedou určitě sem. Museli zahlédnout bitku a jedou na pomoc.

V tu chvíli se v Rosťovi sepnuly dva (posléze čtyři) nezávislé mozkové okruhy. Ten první, strategický, pohlédnul na vývoj bitvy pod remízkem: jejich velitel s dalšími dvěma kluky bojovali v odlehlé části, hodně na jihu, zatímco zbylí čtyři se drželi pospolu poblíž okraje remízku. Ten druhý okruh byl okruh lstivosti a sobeckosti a dával mu jasné instrukce. Třetím okruhem, který se stydlivě hlásil o slovo, bylo svědomí a loajalita. Ale následně se přidal další protimluv: tentokrát to nevycházelo z hlavy, ale cukalo mu mezi nohama.

Rosťa seskočil z valu přímo mezi čtveřici jeho spolubojovníků a překvapivými údery z těžké pistole probojoval únikovou cestu zpět k remízku. „Jde se, blázni!“ – „Ale, vždyť…“ – „Řek sem: jde se!“ – „Je tam veli…“ – „Hele, jestli tu budeš ještě minutu, přijedou posily a ty budeš do večera kouřit jedno semčický péro za druhym! Musíme zachránit aspoň část kohorty! Jde se! A tuhle bílou tvář berem s sebou.“ Tu, kterou salva z Rosťovy pistole přesvědčila odhodit zbraň a zvednout ruce nad hlavu.

Za čtyři minuty už utíkala nějaká pětice kluků jako o život směrem k západní části Holí. Jeden z nich, ten s velkou pistolí, se několikrát ohlédnul směrem k bojišti u remízku, kde bylo už dobojováno, a motorky rajtovaly v kruhu kolem trojice zajatců. Oprava: vlastně ta pětice nebyla pěticí – před nimi utíkal se svázanýma rukama ještě jeden kluk s holou zadnicí. V Pěčicích mu prý říkali Šmíra.

***

„Tak mluv,“ rozčiloval se Rosťa, zatímco kolem sebe Šmíra plival hustou bílou tekutinu, „mluv, nebo pude další.“

„Tak kdo ještě nebyl?“ rozhlídnul se po svých kumpánech, kterým očividně vyhovovalo nechat si kouřit svá naběhnutá péra od jejich zajatce ve skrytu lesa, než se trmácet někde po rozžhaveném poli s kuličkovkami a riskovat, že je někdo zajme. V tomhle ohledu byl Rosťa dobrý velitel.

„Nic…, fuj, ti…, chrecht, hajzle, neřeknu…,“ odpověděl konečně Šmíra, který už měl sice dost věčně plné pusy jejich ptáků a mrdky, ale za prvé se nechtěl vzdát a za druhé stejně netušil, kde je ten, koho hledají.

„Hele, já mám času dost a tihle kluci vydrží klidně druhé i třetí kolo,“ ušklíbl se Rosťa, i když to vůbec nebyla pravda. Ve skutečnosti spěchal, protože mu bylo jasné, že něco podobného se teď někde na tomhle poli může dít Ovčákovi, a on zatraceně rychle potřeboval vědět kde, aby ho mohl vysvobodit.

„Já, já už jdu,“ hlásil se jeden kluk z družiny a už ládoval svoje tuhé péro do Šmírovy pusy, jako by to bylo to nejpřirozenější, co by se takhle při odpoledni dalo v lese dělat.

Rosťa mezitím usilovně přemýšlel, jak tohle celé urychlit. Jasně, mohl ještě nechat využít i jiné zajatcovy části těla po Ježkově vzoru, ale čím dál víc nabýval dojmu, že by to vůbec nepomohlo. Sakra, teď by se mu hodilo, kdyby se mohl taky někdy zúčastnit nějakého výslechu, aby tušil, jak se to dělá, a aby měl podobně dobré nápady jako ten syčák Karel. Při vzpomínce na Karla se mu před očima vybavila představa, ve které má Ovčák na hlavě Karlem vytřené spodky a Karel na něj s tím svým nechutným smíchem chčije. Příští kolo ho pořádně vojedu já, rozhodl se při pohledu na tvrdé péro stále v rychlejším tempu narážející na Šmírovy mandle.

„Hele, co jsem našel,“ přerušil jeho myšlenky další kluk z jeho družiny, nesoucí v ruce batoh nejspíše zahozený některým zajatcem.

„Dej to sem, třeba tam bude aspoň nějaké jídlo.“

Chtíč byla jedna potřeba, která je trápila, ale k ní se po mnoha hodinách bitvy přidala i další – hlad. Rosťa se znovu ušklíbl při pomyšlení na Danovu sebejistou hlášku o skončení bitvy před obědem. Vždyť ani netušili, co se v poli děje! A co ti podělaní Semčičáci dělají zajatcům! Musel je z toho dostat sám, na vlastní pěst. Pak mu budou všichni vděční – hlavně Ovčák – měl toho kluka rád už odmala, vždycky drželi při sobě, nemohl ho v tom nechat.

Postupně vyndával obsah batohu – provazy, obvazy, šátky, náplasti, holítko, nůžky, izolepa – samé vybavení k ničemu a nic k jídlu. Už to chtěl celé zahodit, ale pak mu pohled zůstal na jednom předmětu, který by možná i on v IQ testu vyškrtl jako nehodící se do řady. Jeho fantazie formovaná indiánskými knížkami začala pracovat naplno. A právě když se bílá tvář stávala ještě bělejší díky cákancům horkého mlíčí, zrodil se mu v hlavě nápad.

„Tak co? Už máš dost?“

Šmíra ho nejdřív nevnímal, měl zavřené oči i pusu, aby mu do nich nenatekla mrdka stékající z jeho už tak klihem zalepených vlasů. Pak je ale otevřel, pokusil se napřímit (alespoň jak to šlo z pozice přivázaného ke stromu) a celkem jasně a vzdorovitě prohlásil:

„Co si přeješ?“

„Co chci?!“ Rosťu takhle arogance hodně rozčílila, a tak se vrhnul ke Šmírovi, jednou rukou mu zatřásl ramenem, aby mu věnoval plnou pozornost, a jeho hlava zůstala jen pár centimetrů od té jeho, aby mu dobře viděl do očí.

„Chci vědět, kde je Ovčák. Je vysokej, hubenej, hnědý krátký vlasy, měl oranžový triko a zelenou teplákovku,“ popisoval ho jak v relaci o hledaných zločincích, „tak sakra, viděls ho?“

Šmíra na chvilku zaváhal, snad si i na něco vzpomněl, ale sebejistě prohlásil: „Jó, počkej. Ty myslíš tohoto vysokýho, hubenýho a hnědovlasýho? Těch tam máme tak padesát a všichni svlečený, takže si tam můžeš dojít vybrat! Já nemůžu sloužit.“

Tenhle tón Rosťu natolik naštval, že z něho spadly i poslední pochyby, které snad ještě měl. Znělo to, jako by se ten běloch vysmíval indiánům, že jsou všichni stejní. Za to si nemohl zasloužit nic jiného než indiánský trest.

„Ty si ještě rád vzpomeneš! Bratři! Připravte mi tu bledou tvář! Budeme skalpovat!“

Plastové holítko s jedním břitem se pomalu ale jistě blížilo k Šmírově tělu. Na jeho výrazu bylo znát, že už si vůbec není tak jistý, jako ještě před chvílí byl. Kouřit něčí péro a nechat si nastříkat mrdku do pusy, to mu už vzhledem k předchozímu dění přišlo spíš otravné, ale tohle bylo něco, co mohlo provést podstatné, byť dočasné změny. Jakmile se dotklo jeho obnažené kůže, tiše vyjekl a cuknul sebou.

„Být tebou bych sebou neházel, nebo to bude bolet,“ procedil posměšně Rosťa a s velkou pečlivostí popojel holítkem pár centimetrů. To se okamžitě zaneslo bujným porostem, takže se nedalo jet dál. Rosťa ho proto nadzvedl a dal ho Šmírovi do přímého výhledu.

„Seš teda pěkně zarostlej,“ zasmál se a druhou rukou se snažil vyrvat, co se dalo, aby bylo holítko zase trochu použitelné, „příště to bude asi víc tahat.“

Šmíra úpěnlivě sledoval, jak se Rosťa snaží očistit holítko pro další použití, a pokoušel se představit, jak teď asi vypadá. Přemýšlel, jestli by pomohlo, kdyby se teď něco pokusil říct, jestli by to přece jen nezachránil natolik, že to nebude poznat. Náhle ale ucítil pořádně zatahání, jak se Rosťa pokoušel o další tah.

„Nemá,“ promluvil náhle, „nemá třeba nějaký poznávací znamení, něco co by si každej zapamatoval?“

Rosťa se zamýšlel, zatímco znovu čistil holítko, a měl radost z počínající spolupráce. Snažil se znovu si Ovčáka znovu vybavit. Vysoký, hubený, hnědovlasý kluk, docela namakaný jako ale všichni tady. Podle oblečení ho poznat nemohl a Rosťa zrovna nebyl dobrý v popisování lidí. Ale pak si uvědomil, že jestli ho viděl byť jen do půl těla svlečeného, mohl si všimnout větší jizvy na břiše, kterou tam měl od nedávné operace slepého střeva.

Když byl uprostřed dalšího tahu, lakonicky prohodil: „No, má na břiše celkem velkou jizvu, ale toho sis určitě nevšiml.“

Šmíra se pohroužil do přemýšlení a už vůbec nevěnoval pozornost čištění holítka. Snažil se rozvzpomenout na přivážené zajatce, na to jak z nich svlékali oblečení, jak je přivazovali ke stromům. Když se holítko znovu zabořilo do jeho porostu, dostal pocit, že tu jizvu vidí. Ano, viděl ji teď celkem jasně. Bylo to…

„Bylo to tam na tý křižovatce.“

„Na jaký křižovatce, sakra?“

„Tý cesty z dolních Ctiměřic a vocaď z Holí.“

„Jóó, tak tam. Tak to si zasloužíš to mít pěkný,“ ušklíbl se Rosťa a ještě jednou přejel holítkem po Šmírově rozkroku, až na něm zbylo jen pár chloupků.

***

„Je to beznadějný,“ prohlásil a znělo to docela zlomeně. Po tolika pokusech už nebyl ani jiný závěr možný. Zajatecký tábor se rozkládal uprostřed roviny, ale v zoraném poli bylo skoro nemožné se rozumně přesouvat a všechny čtyři cesty byly velmi dobře chráněné. Ani z jejich nové strategické pozice neměl žádný úder šanci na úspěch.

„Bude to hodně důležitej tábor. Ovčák nebude jedinej, koho tam drží.“

„Jo, Rosťo, tohle musíme odpískat. Já už sem vyřízenej.“

„Já taky. Podivej ty modřiny. Vždyť to do nás pokaždý šijou jak z kulometu, tohle už znova nedám.“

„Proč neseženeš posily?“

„Hele, už sem vám to vysvětloval, ne?“ zvednul hlavu Rosťa – jejich novopečený velitel – a opřel se zády o strom a dal ruce za hlavu. „Nikdo nám s tim nepomůže. Všichni se zabejvaj tou nesmyslnou bitvou, která nikam nevede.“

„Spíš myslim, že nás berou jako zrádce…“

„Tohle vůbec nevyslovuj, ty vole, nejsme zrádci, jen jsme se zachránili před zajetím, že jo, Rosťo?“

„Jestli si… myslíte, že… sme… se… ech… ech…“

Kluci si všimli, že jejich velitel už bude, a začali víc sledovat zajatce, jehož hlava v Rosťově rozkroku přidala na tempu. Ten se začal propínat dozadu a ještě několikrát vydechnul, než s hlasitým vzdechem dal najevo, že už stříká. Kluk sedící vedle něj mu pomohl a přidržel Šmírovu hlavu naraženou na rozkrok, aby si to velitel vychutnal až do konce.

„Do… dobrý… jo, hodnej… supr,“ ocenil Rosťa zajatce a nasměroval ho vedle, „teď udělej dobře tady kámošovi, ať se může v bitvě soustředit.“

„S tou bitvou to stejně nevidim, Rosťo.“

„A co chceš jako dělat? To tu chceš sedět až do večera, nechat se ještě pětkrát vykouřit, a pak jít domu?“

„Hmm, jo, vlastně jo, klidně.“

„To tam jako Ovčáka necháte?“

„Hele, Rosťo, má pravdu. Co nám teď chybí? Ovčákovi stejně nepomůžeme. Rozhlídni se. Máš pocit, že ještě funguje nějaký velení? Jako Ježkovo velení? Všechny kohorty jednaj na vlastní pěst a nedivil bych se, kdyby si každá někde užívala jako my.“

„Jo a dost možná maj dva i víc zajatců a nemusej čekat ve frontě jako blbci.“

„Hele, nechci se vám do toho míchat, ale vy fakt myslíte, že večer stačí jít prostě domu a zejtra zase jako ok, jo?“

„Ty šmíro, ty holátko naše, ty kuř, do hajzlu, to je tvoje jediná práce!“ Několik kluků naráz přitlačilo Šmírovu hlavu zpátky tam, kde měla být – konec konců, všichni měli zájem, aby mu to šlo od ruky.

„Možná má pravdu,“ pokýval Rosťa hlavou po chvíli ticha (narušovaného jen těmi super zvuky svědomité kuřby), „nemáte pocit, že stříkat osmkrát za den není úplně v normě? Jak dlouho vydržíme bez výstřiku? Půl hodiny? Pětatřicet minut? Už pomalu ani nebojujem. Tohle večer přece nemůže jen tak skončit.“

„Já nevim, puberta…?“

„Ty vole, Einsteine…“

„A jak to chceš jako řešit?“

„To nevim. To fakt nevim.“

„Já tvrdim – poďme si najít ještě jednoho kluka, bude to jeden kuřák na dva, to je už slušný, ne?“

„Všechno se zbláznilo. Všechno. Nevim proč. Jediný, co ale dává smysl, je Ovčák. Záchrana Ovčáka.“

„Rosťo, to je prostě mimo. I kdyby se nám to podařilo, co tim vyřešíš? Nic.“

„Hele, já ho tam nenechám olizovat klády. Bez urážky, koloušku, pokračuj… A navíc – já prostě nechci myslet na to, co se děje. Jako uvědomili jste si, co by se v tuhle chvíli asi dělo, kdybysme neměli tady holátko?“

Kluci se po sobě nervózně rozhlédli a zatvářili se navzájem provinile.

„Mám plán. Mám jedinej plán, kterej z toho Ovčáka může vysekat, a potřebuju na to vaši pomoc.“

Dřív, než ale kluci stačili na Rosťu zareagovat, lesíkem na sever od křižovatky, lesíkem zvaným Srbice, se rozlehlo další přerušované hekání.

***

Mám plán, ale nebude to snadné. Tak měla raději znít ta věta. Rosťa si to uvědomoval každým máchnutím, ke kterému sebral sílu nebo kterému se skrčením vyhnul. Všem docházel po celodenní bitvě dech a to nebylo na těsný boj kluk na kluka to pravé ořechové. Ano, teď už do sebe šli kluci ostře, tělo na tělo: ať už čestně jako kopy, údery pěstmi a bodyčky, nebo neférově házením hlíny do očí, skoky na záda ze zálohy, ale klidně i rány pod pás. Teď už bylo všechno dovolené. Vlastně, v těch pár okamžicích, kdy měl Rosťa čas se rozhlédnout, mu docházelo, že teď tu ještě předvádí tu nejvíc normální činnost pod sluncem. Všude okolo se totiž už skoro nebojovalo. Šlo už jenom o to, kdo koho komu podrží, kdo nastaví, kdo si zašuká a kdo se na kom vystřídá. Ještě před dvěma měsíci byla tohle úplně klasická vesnická louka a teď – kdokoli, kdo si dal ty dva obrázky dohromady, hned pochopil, že něco se muselo výjimečně zvrtnout.

To ale už dostal ránu do boku, která ho povalila do vyprahlé půdy. Obličej v suché prohřáté hlíně mu přišel… ano, příjemný. Kopyta koní víří červený prach v Arizoně, na odlehlých náhorních plošinách rozeznáš siluety indiánských náčelníků, kteří se zřetelnými obavami pozorují průběh téhle předem prohrané bitky. Nemohl je zradit…

„Tak, jak se ti to líbí, bledá tváři,“ sýpal, když ležel na jednom Semčičákovi, kterého před sekundou překvapivým výskokem povalil k zemi.

„Radim ti, nehejbej se!“ Rosťova ruka totiž byla už na místě – v semčičákových kalhotách a pěkně mu svírala koule. „Jeden špatný pohyb a budeš je cejtit ještě zejtra!“ Místo toho, aby tuhle situaci převrátil v taktickou výhodu, začalo to na něj zase jít. Nemohl si pomoct. Prostě to nešlo.

„Teď mi řekni, co bys rád, bledá tváři?“ Když se nic neozvalo, trochu víc sevřel ruku.

„Cokoli. Co chceš… řikám cokoli, sakra!“

„Ne, já to chci slyšet od tebe. Co bys rád?“

„Chtěl bych… jo, sakra, jo… chtěl bych ti ho vykouřit?“

„Co ten otazník na konci…?“

„Chtěl bych ti ho vykouřit.“

„Hm,“ Rosťa chvíli zaváhal, pak usoudil, že spokojený není. Zmáčkl tedy pořádně. Semčičák zařval a začal sebou šít. „Takže…?“

„Moc rád bych vzal tvoje péro do pusy a kouřil přesně tak, jak máš rád. Vystříkal by ses a já to spolykal.“

„Hodnej, tak to já ti nebudu bránit…“

Jenže Rosťovo připravené péro se z kalhot nestačilo dostat. Semčičákův výkřik přilákal pozornost (kdyby nebyl takhle mimo, muselo by ho to přece napadnout) a někdo na něj právě zezadu skočil. Teď už na něm seděli dva – ten první, který tak moc chtěl kouřit, a… Kryštof – šéf Ctiměřičáků? To nebude dobrý, tohle…

A mělo to být ještě horší.

„Než začnete – neudělejte stejnou chybu jako já.“

„Co jako myslíš?“

„Snažit se o hrdinský…“

„Ty tví kámoši se už posrali a vzali nohy na ramena.“

Rosťa se zmateně rozhlížel. Ze země bylo špatně vidět, ale pak je zahlédl. Trojice jeho kluků sprintovala zpátky do Srbického lesíka. Hajzlové.

„Takže to vypadá, že na sebe máme dost času. Co po tobě chtěl?“

„Chtěl vědět, čim bych ho rád uspokojil.“

„Aha, tak se tě taky zeptáme…“

„Počkej, takhle to nebude k ničemu, musíš mu stisknout koule.“

„Ty hajzle plagiátorskej…“

„Má pravdu. Tenhle patent mu necháme, my máme něco lepšího,“ ušklíbnul se Kryštof a zamával Rosťovi před očima provázkem. „Zatim na něj mluvte, ať sebou moc nemrská.“

„Jó, Kryštof se vyzná, co? Uvolni se, bude to hned.“

A taky bylo. Dřív než stačil ten Semčičák ze sebe vysoukat dalších pár rádoby vtipných hlášek, měl už Rosťa koule zručně podvázaný. Nemohlo to být moc utažený, protože vlastně necítil nic nepříjemného. Takže k čemu to vlastně…

„Stačí zatáhnout – takhle,“ a Rosťa vykřiknul překvapením, „a hned začne spolupracovat.“

„Di se… áááááá. Dobře, dobře.“

„Takže co bys rád, Žerčičáku?“

„Rád… rád bych ti ho kouřil… áááááá …. no řikám, rád bych ti ho kouřil… áááááá, až do konce, řikám…. áááááá ááááá…“

„Když to nepůsobí, stačí chvíli tahat nahoru a chvíli vydržet,“ dával rady svým méně zkušeným spolubojovníkům.

„Moc rád bych ho kouřil až do konce vám všem, postupně… ááááá ááááá áááá sakra co ááááá ááááááá.“

„Musíš na to úplně jinak, Semčičáku.“

„Pro… prosím vyndejte si teď péra… ech… jeden může pořád hlídat provázek, abych držel tempo, a ostatní… ech, ostatní se na mě můžou postupně vystřídat. Dobrý? Ok ok, počkejte: moc se na vaše klády těšim, bude jim v mý puse jako v bavlnce…“

„No vidiš. Ještě si měl říct: v bavlnce, kterou je hřích tvrdě nerozmrdat. Nějaký kouření halabala nás už moc nebere. Celej den se tu mlátíme, chce to pořádnou odměnu.“

„Ano, máte pravdu… ááááááá ááááááá, proč?“

„Hezky celou větou! A snaž se, nebo teď už ti napařim půl minutovej trest!“

„Já… já vám moc chci nabídnout nejdřív příjemný kouření, kde budete mít péra jako… v bavlnce a pak… no… pa-pak,“ zakoktal se Rosťa.

„No… pak?“

„Pak by byl hřích mi pusu pořádně… nerozmrdat.“

„No vidíš! Proč si kvůli pár slovům dělal takový scény. Moh si to říct hned. To my rádi, co kluci?“

Nevím, jestli vás to dál úplně zajímá. Nerad bych se opakoval – plynulosti textu to moc nepřidá, víte?

Ale dobrá, tak alespoň ve zkratce. Začal Kryštof, samozřejmě. Rukou dával povely tomu prvnímu Semčičákovi, kdy má škubnout za provázek, když se mu něco nezdálo. Rosťa si tak rychle uvědomil, jak to má Kryštof rád (hodně práce jazykem, ale zároveň žádný moc velký lízání, prostě pěkný zásuny, ale nezapomínat na jazyk – nedá se to popsat, to byste se museli za Kryštofem někdy stavit a nechat si podvázat koule, bohužel). Když už cítil, že to na něj leze, převzal iniciativu a začal přirážet sám. Pro Rosťu to nebyla procházka růžovým sadem (pozn. aut.: kdo z vás si myslel, že se tím myslí sad růžové barvy, tak to jste žili celý život v omylu: jedná se o odkaz na růže pravděpodobně z období rané antiky, hojně rozšířené v Attice za krále… ok, ok, stačí říct jednou, že vás to nezajímá). Tedy nebyla to procházka růžovým sadem, ale nic než držet a maximálně se pokoušet Kryštofovi se co nejdřív udělat nemělo smysl. Byl to ten paradox, který tolik lidí na tvrdším sexu tak obdivuje. Cesta z nepříjemného, je zpříjemnit situaci tomu, kdo je na koni.

Kryštofovo mrdání pusy bylo fajn, zajímavé na pohled: jak mu svaly na zadku pracovaly, když zasouval, jak mu péro mizelo v Rosťově puse, až se jeho nos dostával do Kryštofova ochlupení. Ale ty výstřiky byly celkem obyčejné, ty popisovat nebudu. Pak přišel ten Semčičák.

„Máš štěstí, že jsme tě zajali až takhle odpoledne. Do večera to máš pár hodin, to už tak dlouhou službu nemáš. Takže ukaž, co v tobě je. Celou tvoji kuřbovou intuici! Půjde ti o hodně. Takže kluci, když mávnu, tak mu dejte co proto. Pořádně zarvat! Ty si rozuměl?“

„Ano…“

„Jak se řiká?“

„Jo, sakra, řikám, že… áááááááá ááááááá.“

„Jak se řiká?“

„Ano, pane.“

„Tak, jako hodnej vojín. A jdem na to.“

A znova (já říkal, že je to pořád dokola – pořád to chcete slyšet? no tak ok, ok). Nejdřív bavlnka. Rosťa se o násilníkovo péro staral s péčí, kterou nedával ani svému ptákovi. Pochopil, že Semčičák má rád olizování – a to i koulí. Začal to tedy víc a víc zařazovat, čímž si vydobyl dobré renomé. Už dobrou chvíli jeho vlastní koule nezažily nic nepříjemného. Pochopil, že čím víc bude dělat jeho koulím dobře, tím líp se budou mít jeho vlastní.

Ale všechno má svou mez. Když už se koulím věnoval moc, Semčičák znervózněl. Péro už dlouho nedostalo péči a sliny na něm už dočista uschly. Několika povely klukům dozadu si zajistil, že se Rosťa začne zase věnovat péru, které jeho pusu potřebuje nejvíce. A pak přišel ten objev. Tak jako většina objevů, stal se náhodou. Zrovna dával pokyn klukům, protože mu přišlo, že Rosťa nějak zpohodlněl, a kluci podle domluvy tahali delší dobu – a jemu to došlo. Když ho tahali, snažil se urputně kouřit ze všech sil. Úžasný.

„Jo, jo, jóóó, ty vole, takhle to má bejt. Jó! Kluci…, ty vole, držte to. Ještě chvíli. Tohle je… boží!“

A tak kluci pochopili k Rosťově smůle, že ne strach z nepohodlí, ale nepohodlí samo je nejlepším receptem na super kuřbu. A když se Semčičák vystříkal, všichni ostatní už aplikovali jeho objevenou metodu. S přestávkami, samozřejmě, nebyli bez soucitu, ale tahání teď bylo spíš otázka minuty než sekund. Když se vystříkali všichni, Rosťa měl vážně dost. Myslel na Ovčáka, co všechno kvůli němu vytrpěl. Jeho plán ale vycházel. Je to s podivem, ale vycházel.

„Tak ho bereme.“

„Nesvlíkneme ho?“

„Dobrej nápad. Ale nechte mu trenky.“

„Proč? Je to zajatec.“

„Protože se mi líbí, jak z trenek čouhá ten provázek jako vodítko. Je to otázka estetiky, základního vkusu.“ Kryštof byl prostě třída. Chodil v přes rok v Boleslavi na uměleckou průmyslovku, takže o těchto věcech dost věděl a ostatní ho za to respektovali. Asi měl pravdu, v trenkách na vodítku vypadal Rosťa víc… dobře.

A tak ho vedli přes pole a jejich zajatec se nemohl pokusit o útěk ani náhodou. Jednoduché a praktické. Mělo ho to samotného napadnout. Tohle spolu s jednoduchým spoutáním rukou za zády dávalo kompletní jistotu při přepravě vězně.

Když kolona dorazila do tábora, nastal ale problém.

„Sundejte mu to, sakra!“

„Co, provaz na koulích?“

„Ty trenky. Tady nám žádnej oblečenej Žerčičák běhat nebude.“

Problém to byl. Celý Rosťův plán totiž spočíval na jednom drobném detailu. A tím detailem byly malé nůžky v trenkách – celý jeho plán záchrany Ovčáka.

„Tak poď, trenky dolů…,“ rozhodl Kryštof a zatáhnul za provázek, aby se kluk trochu našponoval nahoru a nekroutil se jim. Trenky pak šly dolů skoro samy. Nic kromě poctivé bavlny z jihozápadní Číny ale na zem nespadlo.

Jako v každém správném westernu, Rosťa zabodoval a překvapil diváka.

Malé nůžky svíral mezi půlkami své indiánské zadnice.

***

Všechno zatím běželo podle plánu. Tedy pokud se dá za plán označit to, že si strčíte nůžky mezi půlky a necháte se zajmout, podvázat si koule, vymrdat pusu od několika kluků, vysvléknout se, obvázat si zápěstí izolepou a přivázat se pomocí ní ke kmínku břízky. Rosťa se ale nenechal rozhodit a snažil se zjistit, co se v zajateckém táboře děje.

Z pohledu dvou stráží to byla učiněná nuda.

„Tak kuř, sakra, dělej!“

„Už zase?“

„Jo, sakra, nevidíš, že mi stojí?“

„Jak to mám…?“

„Nevodmlouvej, nebo si to vystřídáš támhle s tím,“ varoval svého osobního zajatce jeden ze stráží.

„Ty vole, ten má keců, co? To já už ho mám vycvičenýho, viď?“ vychloubal se ten druhý a hladil toho svého, pečlivě kouřícího jeho neustále tvrdé péro, po vlasech, za něž ho občas zatahal, když se mu nelíbilo zpomalující tempo.

„Neflákejte se tam, vy dva, sakra, jedem, jedem!“ křiknul ten první na dvojici zajatců, která zaujímala velmi zajímavou pozici. Oba klečeli na zemi, ruce natažené vpřed a oblepené izolepou kolem stejného kmínku, jeden níž, druhý výš. Oba klečeli za sebou, ten vpředu měl roztažené nohy, ten vzadu byl mezi nimi nacpaný a hrudníkem se dotýkal jeho zad. Oba sebou hýbali dopředu a dozadu v pravidelných intervalech, péro toho vzadu zajíždělo do zadku toho vpředu. Oba to pobízení dost štvalo, ale zároveň byli oba vděční za to, že mohou ulevit svým přeplněným koulím.

Další zajatci přivázaní k obdobným kmínkům je sledovali s ptáky nesnesitelně naběhnutými se směsí strachu a touhy, že budou příště vybráni oni. Na rozdíl od nich byl Rosťa ještě celkem při smyslech, přece jenom od jeho posledního stříkání neuplynulo tolik času a koule ho ještě pořádně bolely, a tak se po chvíli od téhle scény odtrhl a prozkoumával ostatní, zda mezi nimi není Ovčák.

„Ovčáku, ssss…, Ovčáku,“ snažil se najít optimální hlasitost, aby ho po chvíli nalezený kamarád uslyšel, ale aby zbytečně neupoutával pozornost dozorců. Po chvíli měl pocit, že ho zaregistroval, když mu lehce přikývnul. Byl od něj ne víc než tři metry, ale nevšiml si ho hned, protože mu ve výhledu bránilo roští. Najednou měl obrovskou radost, že ho našel, že všechno, co doposud udělal, mělo smysl, že to dobře dopadne.

„Co si tady šuškáte, co?“ vyloupl se nad ním jeden ze strážců, očividně právě uspokojený, jelikož z jeho klesajícího péra ještě odkapávaly kapičky semene.

„Já…,“ snažil se Rosťa něco říct, když tu se na jeho tělo spustila sprška moče smíchaná se zbytky mrdky.

„Jej, není nad to si pořádně ulevit,“ prohlásil bezděčně dozorce a v jeho výrazu byla opravdu znát úleva.

V první chvíli chtěl Rosťa ucuknout a vyhnout se proudu horkých chcanek, ale vzápětí si uvědomil, že nemá cenu provokovat a že dokud mu se trefuje jen na hrudník a břicho, je to vlastně celkem jedno.

„Jo a taky se nechat pořádně umejt! Pěkně se tu o ně staráme, co?“ přisvědčil ten druhý a znovu narazil zajatcovu hlavu na svůj ztopořený kůl.

„Jo, to jo, ale měli bysme umejt všechny, ne?“ rozvíjel dál myšlenku první, jehož proud pomalu zeslaboval, až dopadal spíš na Rosťovo stojící péro a nohy.

„No, na to ale nemáme dost vody,“ oponoval druhý a vytáhl péro z pusy zajatce, který se lekl, že po něm hned začne chcát.

„To není problém, umejou se navzájem, ne?“ domyslel první, jako kdyby šlo jen o technický problém, zatímco si oklepával péro, z něhož poslední čůrky dopadly i na Rosťův obličej.

„Komu se chce na malou? A nehlaste se všichni!“ hodil ten druhý do placu, aby hned vzápětí musel uklidňovat přeřvávající se zajatce, kteří hned pochopili, že když nebudou chcát oni, bude se chcát na ně.

Nastalého mumraje při novém aranžování zajatců, kterému se naštěstí věnovali oba dozorci na opačné straně zajateckého tábora, využil Rosťa pro realizaci svého vysoce promyšleného plánu. Vší silou nadzvedl zadek ze země a tlačil ho co nejblíž k místu, kde měl přilepené ruce. Přitom stále svíral obě půlky k sobě, aby mu nůžky náhodou nevypadly a celý jeho plán nebyl zhacen.

Ještě kousek, sakra, ještě kus, probíhalo mu v hlavě. Nikdy by ho nenapadlo, že bude muset někdy v životě koordinovat činnost svých půlek a svých prstů víc než při svých málem nepovedených pokusech s mrkví.

Konečně ucítil mezi prsty kovové držadlo nůžek. Pak už to bylo jedno jednoduché. Během chvíle upižlal část izolepy tak, že se dala utrhnout, a vzápětí osvobodil obě ruce. Zalehl na zem a snažil se odplazit z dohledu. Popadané větvičky a listí ho škrábaly nejenom po hrudníku, břichu a nohou, ale co bylo mnohem horší, i po neprakticky vytrčeném péru. Tu směsici bolesti a dalšího vzrušivého podnětu Rosťa jako správný indián ignoroval a rychle se proplazil kolem křoví, kterého ho dělilo od Ovčáka.

Octl se jen kousek od svého pololežícího kamaráda opřeného jen hlavou a šíjí o kmínek, ke kterému byly izolepou přilepené jeho ruce. Jeho dlouhé hubené tělo se propínalo s nohama roztaženýma, jak se snažil silou zapřít a přervat pásku, která ho nechávala v zajetí. Byl to urputný boj bratra odhodlaného dostat se zpět na svobodu, o kterou ho ty bledé tváře připravily. A teď konečně po celé věčnosti strávené v zajateckém táboře, kde si musel hrdinně vytrpět mnohá příkoří, svitla naděje, že bude osvobozen svým pokrevním bratrem, který ho nezradil, a nechal se kvůli němu dokonce zajmout. Šťastný to konec příběhu o věrném indiánském přátelství!

Jenže tak to teď Rosťa vůbec nevnímal. Možná to způsobovalo to do vzduchu kolmo trčící péro s obnaženým žaludem, možná to byly ty krůpěje potu stékající po jeho vypracovaných břišácích, nebo to možná byla čas od času postřehnutelná dírka, která jako by vybízela ke vstupu. Tak či onak, Rosťa teď nestál před záchranou svého pokrevního bratra, s nímž od dětství vyrůstal, pro kterého zradil svého velitele a nechal se zajmout, byla před ním jen další bledá tvář přivázaná k totemu, která v něm vyvolávala ty nejnižší divošské pudy. Všechny jeho indiánské instinkty se smrskly na jedinou žádost těla – okamžité úlevy od znovu se vtírajícího tlaku v jeho rozkroku.

Připlazil se k Ovčákovi, ale místo aby se jednoduše vyhnul a odstřihnul izolepu zpoza kmínku, nasunul se celým svým tělem na něj, jako by tohle byla ta nejpřirozenější poloha pro jeho záchranu. Celou dobu přitom v ruce svíral nůžky, které tomuto počinu dodávaly legitimitu. Jeho péro se konečně zvedlo z nepříjemné země a položilo se do měkké kůže hned vedle Ovčákova.

„Ehm, musíme opatrně, aby nás neviděli,“ prohodil nervózně Rosťa v posledních záchvěvech rozumu, který velel to celé nějak vysvětlit.

„Jasný, jen mě vodsuď…,“ nedořekl Ovčák, když ucítil teplo Rosťova těla na svém obnaženém klacku.

„Jo, jasně, jen se tam musim dostat…“

„Jo, ale bacha, že…,“

„Neboj, budu opatrnej, nesmíš se tak hejbat.

Konečně se Rosťa dostal tam, kam potřeboval. Přesně v tu chvíli, kdy rukama stříhl do kusu izolepy držící Ovčáka, zajel mu svým pérem přímo do díry.

„Hej, co to sakra děláš?“

„Co?! Co?! Zachraňuju tě!“

Rosťovo vzrušení a agresivita se stupňovaly ruku v ruce. Jeho péro se mezitím posouvalo dál a dál do Ovčákova těla, až se do něj dostalo nadoraz. V tu chvíli oba dva tiše zasténali – Ovčák spíše bolestí a Rosťa spíše slastí.

„Sakra, nedělej to, slez ze mě!“

„Nevodmlouvej, sakra, dyť tě vodvazuju!“

Rosťa se rozčiloval nad nevděčností svého kamaráda a jeho nůžky znovu trochu povolily Ovčákovy pouta. Ten sebou hned trhnul, jako by zkoušel, jestli se z toho nedostane sám. Nedostal. Místo toho jen pěkně vyšel vstříc Rosťově přírazu. Jeho tvář se zkřivila bolestí.

„Buď statečnej, to zvládneš!“

Rosťova slast teď pramenila nejen z péra projíždějícím teplou zadnicí, ale i z pocitu nadvlády, kterou teď nad Ovčákem měl. A přesně v tu chvíli Ovčák pochopil, že nemá smysl se bránit. Tedy ne že by na tom bylo něco složitého, možná to jen způsobilo to, že se bolest v jeho zadku přetvářela v slast a jeho pár hodin nehoněné péro to kvitovalo dokonalým ztvrdnutím.

„Jo…, to zvládnu…, zachraň mě…“

A tak se ho jal Rosťa teď už naplno zachraňovat. Vzepřel se na rukou a stále zrychlujícími přírazy bušil svým klackem silně do Ovčákovy díry jako při nějakém indiánském rituálním obřadu. Jeho břicho se při tom nevědomky otíralo o kamarádův tvrdý totem.

Je až s podivem, jak tihle dva indiáni splynuli s okolím a jak si jich nedaleké bledé tváře zaměstnané „umýváním se navzájem“ vůbec nevšímaly. Nezpozorovaly tak ani, jak oba dva pokrevní bratři pomalu dostávali ke svému vrcholu, který se tak symbolicky stával i vrcholem celého tohoto indiánského léta. Léta, v kterém už přestalo být jedno, kdo kope za kmen Semčičáků a kdo za kmen Žerčičáků nebo snad kdo je čí náčelník. Mnohem podstatnějším se teď spíš jevilo, kdo komu pokouří dýmku míru, čí totem se dostane do čí svatyně a kdo vymyslí nápaditější rituál.

Stříkance mrdky na i v Ovčákově těle ale našim oběma hrdinům alespoň na chvíli umožnily dostat se nad čím dál tím neprostupnější hladinu pudových potřeb, tak aby konečně došlo k opravdové záchraně a návratu zpět do velitelského štábu.

***

„To si děláte srandu?“

„Musíš počkat.“

„Rozhlídli ste se vůbec kolem sebe? Vykoukli ste z tohodle pojebanýho štábu? Musim s nim mluvit!“

„Rosťo, nemůže tě přijmout, plánuje. Budeš čekat jako každej jinej.“

Ještě chvíli se vzpurně díval Danovi do očí, pak ale ustoupil a kecnul sebou do trávy před Ježkovým stanem (byl to takový ten bílý zahradní stan s plnými stěnami, který se po revoluci začal tolik používat na vesnických svatbách – vypadalo to totiž tolik americky…). Chvíli sledoval pobíhající kluky kolem štábu jako v nějakém administrativním oddělení Pentagonu, žádný se ale neodvážil do stanu vkročit, když Ježek přemýšlel. Přemýšlel…, pche, co chtěl jako vymyslet? Zavřenej ve stanu – kdo může mít menší kontakt se světem, s reálným bojištěm, než někdo zavřenej po celodenních třicítkách v zaprděným stanu bez větrání? Že byli v prdeli, to věděl Rosťa už ráno, když tady nahoře na svahu stáli před prvním střetem armád; teď to měl ale jisté. Všechno se vymklo. Co chce vymýšlet?

Rosťovi to nedalo. To pobíhání rádoby důležitých kluků s rádoby důležitými úkoly, když tam dole… Prudce vstal a s rozběhem se vyhoupnul na nejbližší větev, aby viděl po polní stráni dolů. Znovu to uviděl. Nikdo už nebojoval. Nikdy neviděl tolik mrdajících skupinek (vlastně do tohohle léta neviděl žádné mrdající kluky), tolik zasunutých ptáků… Sevřel se mu žaludek. A taky poklopec. Znova mu stál. A to jen před deseti minutami, než se přiběhl se zprávou, přece Ovčák… ach. Tohle už není, do hajzlu, prdel!

Seskočil z větve a rozeběhnul se ke stanu.

„Rosťo, tys mi nerozuměl? Nemá…“

Mladý bojovník, ještě rozparáděný z nedávné akce, kašlal už na všechno. Bokem to nakrosil do Dana, až ho srazil k zemi, a než se k němu dosápali ostatní strážci, podlezl boční plátěnou stěnu stanu a ocitl se v generálské pracovně…

„Do prdele!“

Rosťa jako v deliriu mlátil rukama kolem sebe a hrabal se ze země.

„Nikdo tu neni! Do prdele! Nikdo tu neni! Nikdo nevelí! Nikdo tu nevelí!“

To už dovnitř vběhli tři kluci s Danem v závěsu a hned ho zavalili svými těli k zemi a zkroutili mu ruce za záda.

„Vy kreténi! Vidíte? On tu není! Nikdo…!“

Zadní stěna se v půlce otevřela a dovnitř nakouknul Tonda a hned za ním Ježek.

„Vy ste…“

„On asi nikdy nechcal,“ utrousil Tonda a důležitě si zapínal poklopec. Rosťa ale dobře viděl, jak si otírá ruku do kalhot a že Ježek vzadu ještě někoho měl. Přišel ale rychle.

„Co s tím vykukem máme udělat, šéfe? Řikal jsem mu, že sem nesmí.“

„Musim s tebou mluvit, Ježku!“

„Máme ho dát ke kůlu? Hodil by se…“

„Sakra, Ježku, je to důležitý. Strašně!“

„Ok. Kůl počká. Nechte mě tu s ním. Ostatní vypadněte!“

Rosťa se napřímil a s mírným zadostiučiněním sledoval, jak ostatní (včetně Tondy) neochotně mizí ze stanu.

„Takže? Máš dvě minuty, pak kůl.“

„Byl jsi venku?“

„Před chvílí, jestli sis nevšim.“

„Myslim na bojišti. Viděl jsi to?“

„Co jako? Nevedeme si špatně. Do setmění zbývají ještě dobrý tři hodiny, to ještě můžeme dát.“

„Tak tos čuměl blbě!“

„Co si to…?!“

„Oni mrdaj, Ježku! Všichni tam mrdaj! Já taky mrdal! Já… já… sem mrdal Ovčáka! Chápeš? Před deseti minutama! A mrdal bych zas! Chápeš?“

Ježek zůstal civět jako opařený a ani se nehnul.

„Oni mrdaj!“ zopakoval pro jistotu Rosťa, aby tomu dodal váhu. „Ty taky mrdáš. Tady za stanem. Já už… nedokážu myslet na nic jinýho. Je mi jedno, kdo vyhraje. Je mi jedno, kdo koho porazí. Jenom… chci zase strčit do někoho péro…“

Ježek dál nehnutě zíral na zjevně jediného kluka, který to řekl naplno. Na čele se mu začal objevovat pot.

„Vysvětli to! Nic nechápu! Takhle to bude pořád? A co chceš vyhrát? Co se tady dá vyhrát?!“

Ježek velmi pomalu odpověděl, čímž mu úplně vyrazil dech: „Co navrhuješ?“

„Ty…, ty to… nevíš???“

„Co navrhuješ, když tohle je špatně?“

„Já… nevím. Ale… tohle nikam nevede.“

„Ptám se naposledy: co navrhuješ – s čím jsi sem přišel?“

Rosťa zamrkal a udělal krok dozadu, protože Ježek se začal přibližovat.

„Ježku, já fakt nemám páru…“

„Tak ty nemáš páru, ale víš, že je to všechno blbě, že to vedu blbě, jo?“

„Ježku… já… eh!“

Tohle decentní eh! udělá snad každý, koho by Ježek nevybíravě chytil přes kalhoty za koule (zas ty koule!) a přiblížil obličej na pár centimetrů od jeho.

„Hovno. Víš hovno, a proto seš taky pěšák. Máš bejt tam dole a mlátit hlava nehlava a nechat se mlátit hlava nehlava a ano, teď se i nechat mrdat hlava nehlava, jenom abys mi získal čas a strategickou výhodu tohle všechno jednou pro vždy vyřešit.“

„Ale tohle…“

„Tohle má nějaký důvod. Všechno tohle má důvod. A jediná možnost, jak to vrátit zpátky, je pochytat Smečičáky, který u toho prve byli, zlomit jejich vedení a společně to zavřít.“

„Co zavřít?“

„To neni kurva tvoje starost, jasný? Tvoje starost teď bude, až poběžíš dolu po poli, abys narazil na skupinku Semčičáků s malejma pérama! To bude tvoje starost, jasný?“

„Ježku!“

„Stráž!“

Ve stanu se objevil Dan s jedním strážným a pohledem zavadili o sevřenou ruku v Rosťově rozkroku. Ježek se rychle uklidnil, pustil ho a vrátil se za plánovací stůl.

„Tohodle málem-zběha svlíknete do naha a poženete ho po stráni dolu. Pokud nepoběží pěkně vstříc bitevní vřavě, pokropte ho dávkama z kuličkovek. Ať každej od nás uvidí, co udělám s každym dezertérem, kterej se pokusí podkopat naše vítězství. Bude za nás bojovat prdelí!“

„Proti tomu se nedá bojovat, ty vole! Jako indiáni. Jsi sebevrah a nás bereš s sebou!“

„Promiň, šéfe, už mizíme.“

***

„Tou indulonou se namaž hned teď. Mluvim z vlastní zkušenosti,“ utrousil jeden Žerčičák, když Rosťu připravoval.

„Proč si tam volal všechny generály?“

„Starej se o indulonu, radim ti.“

„Je tam nějakej povyk, slyšíš to?“

„Hele, já se ti snažim…“

Ze stanu vylezl Ježek a všichni na štábu zmlkli. Pohledy na něm jen visely. Šoural se pomalu a díval se dolů ze svahu. Za ním ze stanu vylézali všichni důležití kluci a byli úplně bledí v obličeji, vypadali na omdlení.

„Zavolej mi skupinu čtyř nejlepších kluků, který tu teď máme. Ať přijdou hned!“

„Ježku, co se snažíš…“

„Všechny rozkazy rušim. V táboře velí Tonda. Zabezpečte štáb a připravte vězně k vydání, dejte je do kupy.“

„Ježku, prosim tě, dá se to řešit i jinak…“

„Ne, Tondo. Jak jsem říkal. Nedá se to vyhrát. Musíme se s nima domluvit.“

„Zajmou tě a nás si podmaněj!“

„Nebudu se opakovat. Kuba je rozumnej. Musím se dostat k němu.“

„Vošukaj tě!“

Ježek se trpce usmál a nahnul se k Tondovi a do ucha mu něco zašeptal. Rosťa jen viděl, jak Tonda zblednul a zaklopýtal zpět. Dál už Ježkovi nic nebránilo, čtveřice kluků už kolem něj stála a on se s nimi vydal na pochod dolů, ze stráně.

Rosťa spolu s ostatními ani nedutali, sledovali zmenšující se postavičky a doslova se třásli nervozitou a obavami. Prostřednictvím jejich velitele se právě vydávají všanc.

„Hele, vůbec si ho nevšímaj. Všichni na poli píchaj a ani o něm nevědi!“

„Jo, von to snad celý projde bez ztráty kytičky.“

„Mlčte, hovada!“

Ježek byl už ke konci bitevního pole, až dole, kousek od dráhy, než se kolem jeho skupinky objevil zásahový oddíl. S někým důležitým uprostřed. Možná to byl Kuba. Snad to byl rozumný Kuba!

„Hele, Tondo…,“

„Co je?“

„Co ti to ten Ježek šeptal?“

„Neser, Rosťo…“

„Jak jsi mu říkal, že ho vošukaj.“

Dole někdo dával ruce nad hlavu. Ach, byl to Ježek a jeho ochranka. A nějaký výkřiky, který vítr donesl až sem. Ale pořád tam stáli…

„Tak, Tondo…, co řikal. Musim to vědět! Sakra, to já sem byl asi tim, kdo ho přesvědčil konat!“

„Na kluka s promazanou prdelí si docela odvážnej.“

Ty bláho! No musel to být Kuba. Měl kšiltovku, ale tu teď sundal. A Ježek… Ježek se snad svlíkal. Jo, dobrovolně se svlíkal. Už měl holý zadek, který byl vidět až sem.

„Tondo…“

„Hele…, no řikal mi, že když se mu to prej jako nepovede, tak že mě za pár hodin vošukaj taky.“

„Jo?“

„Jo. Ale prej moji vlastní lidi.“

Ježek spolu s dalšími čtyřmi nahými kluky se dal do pochodu někam k dráze. K semčickému zajateckému táboru. Na vrcholu stráně zavládla nervozita, kterou už necháváme na vaší bujné fantazii.