„Berte? Psal zpátky ten člověk, který by chtěl zrestaurovat ten biedermayerovskej sekretář. Souhlasí s cenou do pětatřiceti tisíc.“

„Šikovnej níťa. Tak se s ním dohodnem, kdy to budeme moct odvézt, a já brnknu Josefovi.“

Josef je chlápek z vesnice, kterej u nás příležitostně funguje jako závozník, když se stěhujou větší věci.

Jo, říkám u nás. Už bydlím ve Vysokým.

Odmaturoval jsem, nebudu říkat jak, ale je to v kabeli. Bert mi zacvaknul docela drahej certifikovanej účetní kurz a zaměstnal mě. Takže teď mu dělám účetního, starám se o papíry, vyrábím fotodokumentaci k restaurátorské zprávě a přicmrduju při práci a baví mě to. A hlavně, hlavně jsme spolu.

Nevypadám už tak hubeně, trochu jsem přibral. Na statku má Bert zařízenou malou posilovnu. Chodím tam s ním, a abych na něj jen nekoukal, tak jsem se odhodlal něco zkusit. Musím přiznat, že poprvé jsem myslel, že po pěti minutách na veslovacím trenažéru vypustím duši. Strašně se mi smál.

Teď už vydržím podstatně víc a asi je to i na mně znát, protože už i babička řekla, že už nevypadám jako reklama na zájezd do Dachau.

Zastavil jsem se u ní, jestli něco nepotřebuje.

„Danečku, říkala mi Sudová, že prý se chystáte na dovolenou za nějakými divy? Kam to vlastně pojedete?“

Chvíli jsem zůstal koukat a pak jsem se rozesmál: „Ale ne, pojedem na týden na Lipno. Ale potkal jsem Sudovou a víš, jaká je drbna. Vyzvídala na mně, kam pojedem na dovolču, tak jsem jí schválně řekl, že na Maledivy…“

„Aha, ták… Máš pravdu, ta bába je strašná drbna. Hrozně jí ležíte v hlavě, pořád se na vás vyptává. Tuhle se mě ptala, jestli v tom vašem vztahu jsi ty ženská. Tak jsem jí řekla, že nevím, ale že pochybuju, protože ty jsi nikdy neuměl vařit, a když jsi měl poprvé uvařit brambory, tak jsi je dal na plotnu v hrnci bez vody, což by asi žádná ženská neudělala. To uznala, ale leží jí to v tý její palici asi ještě víc.“

Zasmál jsem se: „Tak jo, necháme jí, ať si láme hlavu. Jestli nic nepotřebuješ, tak já mažu domů!“

V kanceláři jsem ještě zkouknul maily: „Berte? Tak tu látku na čalounění na ty židle už poslali, měla by přijít do konce týdne!“

Vjel mi rukou do vlasů: „No jo, šikovnej níťa…“

Zatlačil jsem hlavou proti jeho ruce a užíval si: „Jé, mazlení…“

Smál se mi: „Žádný mazlení, potřeboval jsem si utřít ruce!“

Pořád si ze mě dělá srandu, ale já si to užívám.

S vařením má babička pravdu. Brambory už tedy uvařit umím, těstoviny taky, ale jinak je to bída. Ale učím se! Když Robert vaří, tak mu přičinlivě překážím a snažím se pomáhat. Už třeba i umím naklepat a obalit řízky. Bert má se mnou strašnou trpělivost. Ani nenadával a jen se smál, když jsem se snažil dělat kuřecí řízky a rozhodl se je naklepat paličkou. Nakonec jsme tu rozmlácenou hmotu smíchali se strouhankou a vajíčkem a osmažili. Taky to šlo sníst.

Po večeři jsme chvíli koukali na televizi. Ležíme při tom v obýváku na zemi, pod hlavou polštář. Přitulím se, on mě obvykle začne drbat ve vlasech, já vydám zvuk, jako když přede kocour, a jsem spokojenej.

„Tak co, vysprchnem se a do pelíšku?“

„Jo…“

Miluju, když se sprchujeme společně. Miluju, když vidím, jak mu voda odplavuje pěnu ze sprcháče z chlupů na hrudníku, jak pěna stéká na břicho a níž… Stojí mi při tom tak, že byste mi na něj mohli pověsit tašku s nákupem a nespadla by.

Osušíme se a šup do pelíšku. Pyžamo nenosíme ani jeden. Taky na co – na tu chvíli, než člověk přejde z koupelny do postele? To svlíkání stejně jen zdržuje…

Ráno se oblékáme až po snídani. Já si dělám rozpustný kafe (jestli si pamatujete, tak presovač je v kanclu a já kvůli kafi nebudu přebíhat dvůr, zvlášť v zimě). Bert pije čaj s mlíkem. Chvilku mi trvalo, než jsem si na to zvykl, nepříjemně se mi vracely vzpomínky na školku, kde do nás lili ten hnusnej čaj s mlíkem a hlídali, abychom ho vypili. Teď už s tím ale nemám problém. Tedy myslím vidět čaj s mlíkem. Napít se jsem raději nezkoušel.

„Skočíme si večer na chvíli na ryby?“

„Dobře, tak jo.“

Já na chytání ryb nic nevidím, ale Bert tvrdí, že při tom relaxuje a baví ho to. Nahodí, posadí se. Já si sednu rozkročmo za něj, chytím ho oběma rukama okolo pasu, přimáčknu se a položím hlavu na jeho záda. Takhle relaxuju já. Z jeho napětí už poznám, kdy ho mám pustit, protože se natáhne pro prut.

Večer jsme tedy šli k řece. V ohybu je řeka široká, s pomalým proudem. Ostatně, tam jsme se seznámili. Je to Bertovo oblíbené místo. Posadili jsme se, namáčknul jsem se mu na záda, položil si na ně tvář a díval se na řeku. Kachna s mláďaty přeplouvala řeku k protějšímu břehu do rákosí. Díval jsem se, jak brázdí řeku, a něco mi přišlo divné: „Hele, neměla těch mláďat pět? Plave se čtyřma, kam se jedno zatoulalo?“

Už byly skoro u rákosí, když najednou šplouchnutí a jedno z mláďat zmizelo.

„Viděl jsi to?! Co to bylo?!“

„Viděl. Máme tu sumce. A asi i slušně velkýho.“

V tom hlase bylo napětí.

„Aha. Takže teď budeš u řeky pořád. A nepřestaneš, dokud sumce nedostaneš.“

Vysvětlil, že u vody nebude pořád. Sumec je prý noční lovec, takže se chytá večer nebo brzy ráno. Aha, takže buď bude vstávat v nějakou nekřesťanskou dobu, nebo trávíme večery u vody… Ale asi to nebude tak horký. Sumec prý nezabere, když je jasná noc, nejlépe prý bere za deště. Jo, tak to vypadá, že se tyhle dny nebude muset o sumce vůbec snažit.

Připravoval jsem k tisku restaurátorskou zprávu pro nějakou komodu. Každý kus nejdříve nafotíme, jak vypadal, když se k nám dostal, případně detaily poškození, pak v průběhu práce a nakonec výsledek. V písemné části se uvádí, jaký materiál se použil, co je jako povrchová úprava, někdy i doporučení, jak dále udržovat. Zákazníci to docela oceňují.

Zákaznice, ty jsou kapitola sama pro sebe. Když přijde manželská dvojice, tak je to v klidu. Když ale přijde samotná ženská, třeba vybírat podle vzorku látku na čalounění, tak skoro vždycky, když je při tom Bert, tak dostane takovej říjnej výraz, vyprsí se a je z ní lovkyně, která se snaží ulovit a stáhnout oběť do svejch stehnat. A zkoušej to znova a znova. O jedné jsem si už i myslel, že shání starej nábytek, jen aby sem mohla jezdit a koukat na Berta. Mám z toho docela zábavu, jak ho zkoušej lovit.

„Přišel mail od nějakýho chlápka, že by potřeboval zrestaurovat šest židlí, poslal fotku jedný… Koukneš na to?“

„Jo, pěkná empírová židle. Čalounění sedáku je teda na cáry. Tak mu pošleme odhadní cenu za opravu s tím, že se konečná cena bude lišit podle látky na čalounění, kterou si vybere…“

Nějakej Verner. Petr Verner. Napsal, že si ty židle k nám přiveze sám. A že je pracovně hodně vytíženej, že může jen večer. No tak jo, počkáme.

Do dvora přijel meďour jak pohřebák velkej. Chlápek tak okolo třicítky, dobře oblečenej, hodně navoněnej. Vytahal židle: „Je to rodinná památka, dost na nich lpíme, chtěl bych je opravit…“

Jak vypadal mohovitě, tak zřejmě byl ochoten smlouvat o ceně. Dalo práci mu vysvětlit, že čalounění sedáku u takové židle nemůže být na molitan, ale na mořskou trávu. Jako látku si vybral gobelín s velkým květinovým vzorem. Absolutně nevhodnou. K empírové židli jednobarevný potah nebo jemný proužek. Vybral jednobarevný, temně modrý. To nebylo špatný.

Rozčiloval mě. Úplně mě zasklil. Díval se přivřenýma očima na Berta a občas si jazykem přejel horní ret. Von mi ho tu svádí! Já mu snad půjdu propíchat gumy u auta! Nepůjdu, neodjel by…

Koukal po dílně, po hotových a rozdělaných zakázkách: „Máte tu hezké věci. Asi i dost cenné, co? Kolik dneska takový nábytek stojí?“

„To záleží na tom, co to je. Třeba takováhle barokní komoda se teď dražila a vyvolávací cena byla sto tisíc. Dát zrestaurovat starý nábytek se vyplatí.“

Ten chlap se zarazil. Koukal na komodu jak malej harant na lízátko.

Už mě štval, jak se nám tam producíroval, tak jsem se vložil: „Jestli dovolíte, tak já bych si teď ty židle nafotil k dokumentaci.“

Znervózněl: „Proč je chcete fotit?“

„K restaurátorské zprávě, kterou pak dostanete s hotovou zakázkou.“

Ošíval se: „Myslím, že něco takového ani nepotřebuju.“

„Děláme to u všech zakázek. Je to i pro nás dokumentace, v jakém stavu jsme zakázku převzali. A pokud budete chtít ty židle prodat, tak je to taky dost důležité k dokázání, jakým restaurátorským procesem prošly,“ usmál jsem se na něj trochu nuceně.

„Tak dobře…“

Konečně vypadl. Nastartoval svýho meďoura a vyjel.

Ten chlap byl sice navoněnej určitě pěkně drahým parfémem, ale mně smrděl.

Práce šla dobře, asi po měsíci už Věrka končila čalounění. Naaranžoval jsem si židle ke stěně a nafotil finální dílo. Stáhnu to do počítače, vytisknu zprávu, hodím ji do desek a je to. Tak ještě mail panu Vernerovi, že je dílo hotovo.

Odpověď přišla téměř obratem. Nemůže si pro židle přijet, jestli by mu je nemohl Robert přivézt.

Jo to normálně děláme, že dílo přivezeme. Tenhle si ho přivezl sám, tak proč by si ho taky neodvezl?

„Hele, dohodni se s ním kdy, já pojedu s tebou.“

Překvapeně se na mě podíval a začal se smát: „Ty žárlíš? Doopravdy?“

„Jo. Ty jsi posledně snad ani nezaregistroval, jak po tobě jel? Jak slepice po škvorovi. Pojedu s tebou.“

„Ty bys mi ani nepopřál trochu povyražení?“

Spadla mi čelist a zůstal jsem na něj zírat.

Rozesmál se: „Tedy, kdyby ses teď viděl! Tebe fakt napadlo, že bych to udělal?“

Zastyděl jsem se, šel jsem ho ducnout hlavou do prsou: „Promiň…“

Židle jsme odvezli společně. Měl jsem zlomyslnou radost, když jsem viděl, jak ho zaskočilo, že nepřijel Bert sám.

Supermoderní barák. Nemám je rád. Beton, kov a sklo. Studený. Bez duše. Interiér navržený architektem do detailu tak, že tam nemůžete nic změnit. Nic osobního. A sem jsme přivezli šest empírových židlí, rodinnou památku. Ale co, když říkal, že na nich lpí, tak si nějak poradí.

„Myslím, že bych pro vás do budoucna měl ještě nějakou práci…“

„Ještě nějaké rodinné památky?“ zeptal jsem se jedovatě.

Kdyby mohl, tak na mě šlápne.

Na zpáteční cestě Bert prohodil: „Je to zákazník, nepříjemnej jsi bejt nemusel…“

„Já vím, nemusel. Ale chtěl jsem. Ten chlap mi prostě nesedne. Je na něm něco strašně nepříjemnýho, je mi hrozně protivnej.“

Začínalo se horšit počasí a Bertovi to zvedalo náladu. Bylo to jasné – počasí na sumce. Takže je to jasný, už si nachytal cejny jako návnadu, vyrazí na sumce.

Začalo lehce krápat. Vzal kabát s kapucí, pruty, návnadu a vyrazil k vodě. V tomhle počasí tam nemusím.

Zalezl jsem do pokoje a četl si. Bylo už dost pozdě, když jsem uslyšel nějaké zvuky ze dvora. Jo, Bert se už vrací. Vstal jsem, že ho půjdu přivítat. Rozsvítil jsem zádveří a otevřel dveře. Jen koutkem oka jsem zahlédl postavu, která utíkala ze dvora.

„Haló, co tu chcete?“ vyběhnul jsem, ale nikoho jsem už neviděl. Budeme muset zavírat vrata na dvůr, nechávali jsme je pořád otevřená… U vchodu do dílny jsem začichal – tohle znám… tohle je parfém toho Vernera… co by tu dělal…

Bert se vrátil s prázdnou. Vylíčil jsem mu návštěvu.

„Jsi si jistý, že to byl on?“

„On nevím, jeho parfém určitě. Dost by mě zajímalo, co by tu chtěl. Třeba si chtěl prohlídnout tu komodu, co nad ní skoro pustil slinu.“

Začali jsme zavírat na noc vrata.

Počasí čím dál hnusnější. Jediný, kdo z něj měl radost, byl Bert. Každý večer vyrážel na sumce. Já se trochu nudil, tak jsem čučel do počítače. Zkouknul jsem upozornění na nové aukční katalogy – Bert si stahuje některé katalogy aukčních síní, tedy jejich části – nábytek, aby byl v obraze s aktuální cenou. Stahuje si nejen české aukční síně, kouká i třeba na Sotheby´s, Dorotheum… Já si na tom rád prohlížím dražené obrazy.

Otevřel jsem si Vídeň – síň Kinsky. Moc dobrá síň na obrazy a drobnější umělecký průmysl, nábytek spíš ne. Projíždím dražené předměty a bác! Židle. Šest kusů. Empír. Po rekonstrukci. Hele, rodinná památka, na které pán lpí… Skoro jsem nadskakoval nedočkavostí, až to Bertovi ukážu.

Přišel celý zmáčený.

Naběhl jsem s osuškou: „Svlíkni se, ať nenastydneš, já ti hned udělám čaj. Mám pro tebe překvapení.“

Přišel do kuchyně s osuškou okolo pasu. Ruce mu po mně začaly jezdit: „Tak kde je to překvapení…“

Otočil jsem se k němu a pověsil se na něj: „No, je to v počítači, ale myslím, že to chvíli počká…“

Počkalo to.

„Tak co tomu říkáš? Jestli to chtěl prodat, proč okolo toho to žvanění o rodinné památce?“

„Nevím. Třeba mu bylo blbý přiznat, že to má na kšeft?“

Tak tohle mi nepřišlo jako vysvětlení.

Další den mě něco napadlo. Bert odešel na ryby, já sedl k počítači a brouzdal… Jo, jsem dobrej!

Vítězné halekání na zápraží. Sumec jak Bertova noha. Samozřejmě focení s úlovkem, podrobné měření, vážení, chválení lovce… kuchání, porcování ryby, chválení lovce, co odnesu k babičce, co komu ještě dáme, chválení lovce… táhlo se to přes půlnoc. Bertův velkej den, to se nedá ničím kazit.

Zalezli jsme do postele. „Uá, to jsem unavenej,“ protahoval se Bert. „Ale myslím, že ještě nějakou odměnu bych si zasloužil…“

Zasloužil si jí.

Já si svoje vybral ráno: „Hele, ale měli bychom vstávat…“

„Mně se v posteli líbí.“

„No, jo, ale až přijedou policajti, měli bychom být oblečený…“

„Cože?“

„No, víš, já jsem zabrousil na databázi ukradených památek. Tyhle židle byly ukradený z depozitáře zámku v Lašanech. Srovnal jsem fotku z depozitáře s těma našima, čalounění rozervaný na stejným místě. Oni maj sice jen černobílou, ale je to ono. Tak jsem poslal fotky z naší restaurátorský zprávy, odkaz na to, že jsou teď zřejmě ve Vídni. Takže předpokládám, že budou chtít vědět něco o tom, kdo si je u nás nechával zrestaurovat…“

Natáhl jsem se a dal mu pusu: „Měli jsme včera oba skvělý lov!“