MARTIN

„Tak pánové, klid, klid, nebo vás srovnám do latě!“ řval tělocvikář. Proč má přezdívku Laťka, to jste mohli zjistit během prvních pěti minut, protože měl potřebu nás srovnat do latě každou chvíli.

Nenávidím tělocvik. Nesnáším basket a volejbal – jsem malej, takže na tyhle sporty prostě nemám. Nemám vlastně snad na žádnej sport. Loni mi bylo osmnáct a já se těšil na ten pocit dospělosti…, kterej nepřišel. Pořád jsem malej a hubenej. Zrzavej a pihovatej.

„Tak pánové, dáme fotbálek!“

To mi ještě scházelo. Všichni kopnou balón přes půl hřiště, já kopnu a ukopnu si palec. Při fotbale se snažím aspoň běhat, aby to vypadalo, že jsem ve hře. Ale zkuste to uběhat, když při čtyřstovce máte pocit, že na konci vypustíte duši.

A Laťka dirigoval: „Kapitáni budou Petr a Tomáš! Tak si vybírejte do mužstva, Petr začíná!“

Takže další ponížení. Je jasný, že skončím mezi těma, který nikdo nechce a který Laťka bude muset někam přidělit. Že by si mě někdo z nich vybral, to je extrémně nepravděpodobný sci-fi.

Petr je namakanej blb, bezmozek, kterej nějak prolejzá, ani nevím jak. Tomáš je hezkej, sportovní, chytrej. A ví to. Holky před ním maj starost, aby udržely nohy u sebe. Když jsem ho poprvé ve třídě uviděl, čuměl jsem na něj jako jeptiška na svatej obrázek. Ale dost rychle mi došlo, že on si mě všimne jen v případě, že šlápne do psího hovna a bude hledat něco, o co by si to otřel.

Jinak je ve třídě ještě pár kluků, na kterejch může oko spočinout se zalíbením. A já si sakra dávám bacha, aby na mě nebylo poznat, že se mi líběj. Takhle jsem tu jako lůzr, co teprve, kdyby zjistili, že jsem teplej.

Student jsem průměrnej. Dobrej jsem v češtině – už jako malej jsem hodně čet, takže ten jazyk a pravopis do mě nějak vplul. A pak mám rád chemii. Po gymplu bych asi chtěl na potravinářskou chemii na VŠCHT.

Tak kluci si vybíraj mužstvo. Samozřejmě, že jsem zbyl na konec. Přidělili mě k Tomášovi.

Tak jo. Usilovně běhat s davem, aby to vypadalo, že jsem ve hře. Nevím, jak se vlastně stalo, že ke mně někdo vyslal přihrávku. Evidentně neměl možnost kopnout jinam. Čutnul jsem do balónu a vyrazil dopředu. Nevím, kdo mě vzal přes haksny, ale vyletěl jsem, udělal salto a padnul pěkně tvrdě na záda a vyrazil si dech. Zaslechl jsem Laťkovu píšťalku, jak písknul faul a hrnul se ke mně. Teda ten pocit, když se nemůžete nadechnout, ten je pěkně hnusnej.

Laťka mě chytil za ramena a zaklepal se mnou. Jako když mě nahodí, dvakrát jsem se zhluboka nadechl. Teda ta bolest v zádech byla hrozná.

„Takhle tvrdý zákroky tady nechci vidět! Tohle mohl Martin pěkně odnést!“ rozčiloval se Laťka.

„… by se toho stalo…,“ utrousil někdo z kluků.

„Kdo to řek? Abych si vás tu nesrovnal do latě! Martine, ty si běž sednout na lavičku.“

Odploužil jsem se na lavičku. Záda bolej. Večer nejspíš budou celý modrý. Máma to nebude smět vidět, jinak by zase udělala scénu.

Když jsem kdysi přišel na školu, tak jsem nějak neprojevil dostatek úcty k pár týpkům z vyššího ročníku a dostal jsem docela nakládačku. Když to matka zjistila, tak vyrazila do školy s takovým drajvem, že tam mysleli, že přišla školní inspekce. Po zjištění, že to není inspektorka, ale matka studenta, dostala v ředitelně kafe a ujištění, že celou záležitost budou řešit. Samozřejmě, že se neřešilo nic a já měl nálepku bonzácký svině.

Ať už je tý hodiny konec! Nenávidím tělák! Nenávidím ho!

VLADAN

„Uhni, pitomče!“ moh jsem si aspoň v šatně vylejt vztek na tom nejslabším. Martin. Prťavej kropenatej vlezdoprdelka, kterej si před hodinou položil kupičku svejch trapnejch hadrů vedle mě. Překážely mi. Tak jsem je smet na zem, ať si je zvedne, blbeček.

Nikomu nestojí za to, aby se ho zastával. Akorát Honza, nejlepší střelec právě skončenýho zápasu, stejně jako všech mečů předchozích a budoucích, na něj syknul: „Něco ti poradím. Snaž si to s Vladanem nerozházet.“

Burácivá kaskáda řehotu v chlapský šatně.

Martin. Tak moc chce patřit k nějaký partě ve třídě, až na něj už z principu musej kašlat i lidi, co by ho tak dvakrát do roka vedle sebe snesli. Já to tak nemám. Já víceméně mrdám na všechny a všichni si na to zvykli.

A přece mám s tím trotlem něco společnýho. Nemám rád kolektivní sporty, protože nesnáším pobyt v kolektivu vůbec. Já preferuju individuální disciplíny, kde můžu vyniknout… už proto, že mě tam nemá kdo zastínit. Muhehehe! Tak tragickej jako on ale na tom hřišti nejsem. A v takovým fotbalu nebo florbálku jsem nepřekonatelnej brankář. To mi jde: bránit si svoje. Svůj životní prostor.

Aby bylo jasno – ze všeho nejvíc nesnáším to, jak ztrácím nejlepší roky v tom idiotským systému zvaným škola.

Je to takovej marnej babysitting provozovanej bezradnou generací rodičů pro nás, co už jsme taky dospělý, aby nás prej ještě pár let „chránili od negativních pohybů na trhu práce“, ale já si myslím, že nás hlavně držej od lizu.

Takže kdo by nebyl nasranej, muset tvrdnout „v ústavu“? Bere mi to zbytečně moc času, kterej mi potom chybí, abych se moh naplno věnovat byznysu. Podniká i můj fotr, klasika stavebnictví. Mě zajímá internet. Do třiceti chci mít svuj první milion.

V dolarech, samozřejmě.

„Ale…,“ dovolil si pípnout Martin.

„No co je, ty zmetku, co ti nevoní?!“

Kluci vytušili průser a jeden jako druhej se bleskem vytratili. Polonahej Martin ztuhnul. Chytil jsem ho pod krkem a přirazil do rohu. Napřed chtěl kvičet kvůli svejm modrajícím zádům, ale pak, dřív než jsem mu stihnul dát jednu do břicha, aby to měl vyrovnaný, a možná dokonce i dřív, než si sám stih uvědomit, v jaký je zrovna situaci, stala se věc, kterou snad nečekal ani on, natož já.

Ve slipech, v těch trapně dětinskejch slipech, se mu probudil život.

„Ty prase! Tebe to snad vzrušuje! Úchyle!“

MARTIN

Jsem blbej, jsem úplně blbej! Vůbec mě nenapadlo, vedle koho si dávám věci! Vědět, že to je toho cholerickýho King Konga, tak jsem si to snad nechal na chodbě…

Chtěl jsem zachraňovat zbytky svý důstojnosti a něco namítnout, ale už jsem byl drženej pod krkem a připlácnutej ke zdi. Oči mi lítaly ze strany na stranu, jestli mi někdo nepomůže…, ale kdo by asi chtěl pomáhat mně, že jo… Všichni byli venku takovým fofrem, že se divím, že ve dveřích zůstaly futra. Nikdo nechce vidět, co se děje, a dělat pak někde svědka.

Držel mě pod krkem; cejtil jsem zblízka, jak je zpocenej. Ta vůně potu se míchala s nějakým deodorantem. Svaly na prackách se mu leskly. Krátce střiženej ježour, zaťatá čelist, ocelový oči, který si mě teď nenávistně měřily…

On je… on je vlastně krásnej…

Péro mě zradilo a začalo se stavět.

„Ty prase! Tebe to snad vzrušuje! Úchyle!“

Najednou získal dost zlomyslnej výraz. Rozhlídnul se, jestli jsme sami.

„Fakt tě to vzrušuje, co?“ Držel mě pořád jednou rukou pod krkem a tou druhou mi najednou zmáčknul koule: „Co řekneš na tohle?“

Zmáčknul mi je dost bolestivě, ale jeho ruka na mejch koulích… jo, mě to vzrušovalo.

Přimáčknul se na mě: „Taková malá buznička, zmrdík mrňavej! Takovou dobu to dokázalo utajit, že je to buzík. To budeš teď na škole populární, co? Když se to každej doví. A možná se to doví každej… a možná ne…“

Mačkal mi koule, držel mě pod krkem a současně se na mě tím tělem namáčknul, sklonil hlavu a krátce mě lízl na krku. Udělal jsem se do slipů.

Pustil mě: „Ještě uvidíme.“

Mrknul na mý slipy, na kterejch se už klubal mokrej flek. Ten úsměv nevěstil nic dobrýho. Vypadnul ze šatny.

Já jsem se papírovým kapesníkem snažil zbavit slipy nejhoršího. Snad bude nejjednodušší, když je hodím do tašky a půjdu naostro.

Na anglinu jsem dorazil těsně předtím, než zazvonilo. Rychle jsem z tašky vytáhl učebnici a sešit. Čuměl jsem na lavici. Nechtěl jsem nikoho vidět. Komu všemu už to vykecal? Trochu jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Nikdo si mě nevšímal. Teda, až na Vladana. Seděl rozvalenej v lavici, jednu ruku přehozenou přes opěradlo židle, hryzal konec tužky a díval se na mě.

Přemýšlivě.

(Pokračování příště)