Té říjnové noci byl vzduch chladný, až se kouřilo od pusy. Ta těžká odpolední oblaka se zachytila o příhraniční hory, a zakrývala tak město tmavou poklicí, že sis musel na mnohých místech svítit mobilem, aby sis nepřelámal nohy. Přesně toho teď využívala pětice postav, mířící tmou ke zrezlému drátěnému plotu, vyplňujícím mezeru po shozeném patrovém domu směrem do vnitrobloku.

„Sakra, zhasni to!“

„Tu nezhebnu… – Volé!“

„Mu to vrátim až na baráku.“

„Držte už hubu! Padejte!“ První přikrčený stín vyháknul kus pletiva od sloupku a vyroloval ho nahoru. Protáhnul se a další ho následovaly.

Přes dvůr proběhly tiše, a nebýt páru debilních plastových židliček, i bez jediného hlesnutí („Do prdele!“ – „Hubu!“ a žďuchanec pěstí do ramene). Zastavily se až pod okny nízkého činžáku. Všude, i na protějším domě, bylo takhle ke čtvrté hodině zhasnuto, pouliční osvětlení z druhé strany od náměstí sem nepronikalo, hrobové ticho. I když.

Tiché pleskání. Jako by se někdo prodíral…

„Co?“

Jeden z displejů ožil a posvítil tlumeným světlem domovské obrazovky na obličeje ostatních. Mladíkům zmizel běžný drsný výraz a nahradily ho pohledy s obavou zkoumající temný dvůr.

„Voni tu chrápou, kámo.“

„Ty seš namrdanej.“

„Kreténi,“ ohlásil jeden z nich a zíral nahoru. Nad jejich hlavami se ve větru třepotalo oblečení na okenních věšácích.

„Krýpy!“

„Socky, to to nikdy nesundaj?“

„Kérka, tak jedem, ne?“

Jeden z nich se sklonil k okénku u jejich nohou, zatímco ostatní ostražitě čuměli do tmy kolem sebe. Tlumený zvuk mu za pár chvil vysloužil uznalý žďuchanec do ramene.

„Razíme,“ prohlásil a zmizel v otevřeném průzoru.

Sklep byl plný sajrajtu a nepotřebných krámů jako obvykle. Krabice všeho druhu, palety, kartonové metrážní obaly i přepravky. Všichni věděli, kudy a jak.

„Jako respekt,“ zahuhlal někdo tomu s kérkou do ucha.

„Vole, bylo bezpečnostní.“

„Právě proto. Vážně respekt.“

„Problém, soudruzi…,“ zahlásil někdo vpředu. Týpci se natlačili k zamčeným dveřím vedoucím ze sklepů nahoru na schodiště. Tohle bývalo otevřené.

„Tohle už je lepší FABka,“ zvednul pohled ten s kérkou a vytáhnul z kapsy sadu nástrojů v koženém pouzdře. „Dejte si voraz zatim.“

„Ale makej.“

Bylo s podivem, jak dobře se tiché kovové škubání paklíčů rozléhalo přes celé sklepní prostory. Rytmické a zkušené cvakání, občas doprovázené zašeptanými nadávkami. Komorní koncert pro žestě. U stěny bliknul zapalovač.

„Jako že si vyjebanej?“ Cigareta spadla na zem a noha ji zašlápla.

„Voraz, ne? Tak vodpádluj!“

„Cos to…?!“

Dál už následovala rána do obličeje, která by, jak se kluci znali, vyústila v nepěknou řež, kdyby se ode dveří neozvalo jednoduché: „Tak to máte, lůzři.“

„Razíme!“

Vystoupaná hladinka adrenalinu zmizela tak rychle, jak se objevila. Vlastně nezmizela, přelila se do akce, která je čekala. Nikdo by to do nich neřekl, do takových grázlů, že dokážou fungovat s precizností švýcarských příměstských vlaků. Potichu vyběhli po schodech do přízemí, kde se u vstupních dveří domu oddělil jeden z nich a zůstal na stráži (tzv. čeku). Ostatní se tiše proplížili kolem přízemních bytů a srotili se na konci chodby u vstupu pro zásobování. Jeden opět zakleknul a pustil se do práce.

Těžký visací zámek povolil za pár sekund. Nadzvedli kovovou závoru a za otevírajícími se dveřmi na ně vydechnul ten známý, úžasný svět.

Svět potemnělých regálů s Polomáčenými, Poděbradkou, jasmínovou rýží, zubními pastami a levným chlastem. Večerka v noci – stejně dobrý námět pro operu jako pro gangsterku sotva zletilých borečků.

„Takže čórka!“ zavelel ten, co velel nejčastěji, a kluci se dali do práce. Hledali láhve s největší hodnotou, případně jejich oblíbené značky, další šel po Lindtkách, další makal na cigaretách.

„Hej, Kérko, čekuj tu chodbu za mě,“ objevil se u dveří ten pátý, „kámo, já slíbil Olině ten sprcháč. Víš, jak na něm strašně vymrdává…“

„To nevim. Si taky kus vola,“ píchnul ho loktem do břicha, pečlivě zastrčil paklíče do pouzdra a neochotně odběhnul ke vstupní chodbě na ček.

V domě bylo jako v hrobě. Borci si tu večerku dávali tak potichu, že tady na schodech slyšel jen vlastní dech. Sebral od jednoho bytu rohožku na boty, dal si ji pod zadek na první schod a s tlučícím srdcem se opřel o zábradlí a čuměl do tmy.

Minuty letěly. Kérka se chtěl se podívat na mobil, protože mu přišlo, že tam snad brakujou úplně všechno, ale baterka byla zase v háji. Zaklel. Ale to zakletí nepatřilo jeho Samsungu.

***

„Ty pojebe, co tu…,“ na víc ale nenacházel slov. Byl to ten píčus z dvojky. Bylo milion dobrých důvodů, proč tohohle hezounka nikdy nikam nebrat, ale už jen ten způsob, jak sem ze sklepa nakráčel jako… jako na procházku po kolonádě, byl na jednu přesdržku.

„Takže ty tu takhle kempíš, jo?“

Místo odpovědi mu nepříliš ohleduplně přistála dlaň na puse a pevně ji zacpala. Jeho slova dvakrát, ne, třikrát zarezonovala přes celé schodiště až nahoru a zpátky dolů. Držel kluka za hlavu na schodech a rozhlížel se a naslouchal. Nic. Ticho. Naštěstí.

„Tohle neni žádný CSko. Vypadni, než tě tu uvidí Igor, jinak z tebe ráno vymlátí duši.“

„Chtěl sem jen nějaký šprcky,“ odpověděl, jako by ho neslyšel, a už se zvedal směrem k večerce.

„Posral ses?“ strhnul ho zpátky na schody. Tenhle vypatlanec je jak z jiné planety. Pak se zarazil a podíval se na něj. „Ty někoho mrdáš?“

Mladík, ač zase rozvalený na schodech, se zatvářil znuděně, hodil hlavou bokem a pokrčil rameny. On si snad ty vlasy nageloval i na noční akci! Ručně nahulený melír na straně, zbytek trochu splihle trčel druhým směrem. Hladká tvář a vymazlený výraz podnikatelského spratka, který to ale myslel se všemi moc dobře. Píčus, co měl i v téhle džungli čas anebo snad vůli si obstarat ňáký ty dyzajny a pak se zase nechat zavřít na dvojku a namrdávat ten náš zpackaný život jakoby z nadhledu. Lasička v oboře divokých prasat, co po sobě jdou navzájem, malá hbitá kuna, která je volná jak těm divočákům, tak i myslivcům s ostrými. Kolouch, jo, takový vyjebaný otravný a roztomilý kolouch, který tě spíš sere, než nutně nadrbává – to byl popis, který se borečkovi s kérkou teď úplně přesně rodil v hlavě, jako by psal scénu nějaké povídky. Cítil, jak mu v rozkroku začalo tuhnout. Sakra. Teď? Tady?

„Mrdám jako každej, ne? Zrovna ty máš co řikat.“

„Vole,“ chytnul ho znova za ruku, „co tim jako myslíš?“

Vážně, co tímhle jako myslel? Jako že on jebe málo, nebo moc? Oboje byla blbá odpověď, takže si zasloužil pocuchat…

„Dolu!“ zatlačil kolouchovu hlavu pod úroveň zorného pole z prvního patra (a relativně dost blízko svému poklopci). Zrovna tam se totiž otevřely dveře a chodbu zaplavilo světlo z bytu. Ostré a nepříjemné světlo nějakého těžkého fachmana, co po odpolední šichtě nemůže spát. Boreček věděl, že tímhle okamžikem jsou více méně – jak to říct slušně –

„Sme v píče,“ odtušil a posuňkem naznačil kolouchovi, aby borce ve večerce varoval (hlavou mu mžikla myšlenka, že tímhle ho odsuzuje k zítřejšímu Igorově hněvu, ale jemu to, co se dá v téhle desetině vteřiny soudit, dělalo vlastně dobře – může si za to sám!). Samotnému mu trvalo další vteřinu, aby se odhodlal k šílenosti.

„Jóóó, když se u nás chlapi pose – poperou, tááák jenom nošéééém…,“ a táhnul se povykuje po zábradlí po schodech nahoru. Chlap, který si na chodbě před bytem už stačil zapálit, na něj nejdřív podrážděně, pak ale víc a víc pobaveně čuměl a nic neříkal.

„… jóóó, nošéém anebo sekerou. Tam dlouhý… tam dlouhýý sou a tuhej mráz.“

Chvíli visel na zábradlí na půli schodů od chlapa, ale zrovna zaslechnul, jak se o patro níž kluci tiše přesouvají. Musel tedy přidat.

„Jak sou naše hlavy navááátý…, tak ve – vezmem vidle anebo lopaty… když něcóóó nejdé, silou nejdéé, tak to déé ještě vě – větší si – to… silou!“

Chlap se smál a potáhnul z cíga. O patro výš se otevřely další dveře a někdo začal hulákat.

„Běžte si paničko sama, jó, tady se jen nějakej mladej namet. Za kym deš? Nebo od který? Dole je zevnitř otevřeno, tak padej, než tě trochu porovnám.“

Jenže to už bylo jasné, že týpci jsou už na dvoře a že se musí zdekovat i on sám. Mávnul rukou a šinul si to zase po schodech dolů a vyběhnul hlavními dveřmi na ulici. Ta byla najednou zase tichá a špatně osvětlená. Pořádné lampy zase až za rohem na náměstí. Těžko říct proč, ale znova si vzpomněl na toho nagelovance. Bez něj by to dneska nedali. Ale Igorovi to bude fuk. Ten kolouch sem fakt nepatří. K němu sedí spíš tak Ústí nebo Liberec. Velká bohatá města. Tady… tady se svítí jenom na náměstí.

„Pojeb vyjebanej.“

A vydal se ulicí dolů, směrem do tmy.

***

„A že seš ňákej zadejchanej,“ uvítala ho hláška a nedbalá imitace rozdováděných vzdechů. Následoval mírný výtlem.

„Jako nejsi tak mimo, aby ti nedošlo, že sem vás tam podržel, že jo?“

„No hlavně že nás a ne jemu!“ Tahle odpověď ale nebyla ve výsměšném tónu. Naopak, ten typan to pronesl tím nepříjemně tvrdým způsobem, který si vždycky říká o konflikt. Proč sakra? O co mu jde?

„Neser se do mě!“ odtušil Kérka a následoval úder dlaní do hrudníku, až borec udělal krok zpátky.

„Jo?“ Ozvalo se cvaknutí. To všichni znali.

Vystřelovací nůž se zalesknul v dlani u stehna.

„Hele, dobrý, jo?“ vložil se do toho pohotově další. „Klídek, klídek. Hlavně klídek, oba.“

„Jakože třída. Vyjebanej nožík, co?“ hecoval ho boreček s paklíči.

Tentokrát se pohnula druhá ruka a Kérka se jí téměř vyhnul. Pěst ho jen lehce lízla klouby po tváři.

To už ale ruce obou duchapřítomně drželi přihlížející kluci. Adrenalin pomalu opadával.

„Dobrý, jo? Vem tohle a jdeme.“

Kérka ještě trochu funěl, ale sebral tašku z biobavlny napěchovanou vysokoprocentními čokoládami a druhou rukou si za chůze nepozorovaně zkoumal tvář. Žádná krev, dobrý. Byl by z toho zítra průser. Tím spíš, že s sebou měli toho vojeba z dvojky. Nedalo by se to vyřešit na jejich patře a nasral by se do toho hlavní vychovatel, a to by byla…

„Kde je?“

„Co?“

„Jako vy pandy pojebaný, kde je? Ten píčus!“ rozhodil Kérka rukama.

„S náma nešel.“

„Ten tvůj pudl se asi někde ztratil…“

„Fakt hovada!“ vykřiknul na celou ulici. Taška spadla na dlažbu a vysypaly se z ní tabulky s příchutí chilli. Boreček nasadil sprint zpátky k náměstí.

***

Potemnělý obchod se smíšeným zbožím provrtával slabý kužel světla ze svítilny zánovního mobilu. Nagelovaný mladík se pohybem lasičky přemisťoval od jednoho regálu k druhému a sháněl se po docela obyčejném, ale v jejich ústavu překvapivě nedostatkovém, zato o to více potřebném drogistickém zboží. V duchu si nadával, že si večerku neprošel už za světla, ale jak o chvíli později zjistil, nebylo by mu to nic platné, neboť krabičky s kondomy se na tomto konci světa vydávaly zásadně jako podpultové zboží.

Zatímco se prohraboval šuplíkem vedle kasy, zaslechl od otevřených dveří na chodbu šramot. Do této chvíle ho ani nenapadlo, že by se v tuhle nekřesťanskou hodinu mohl ještě někdo sem do přízemí vydat, a tak se stačil jen instinktivně schovat za pult. Zády se v přikrčení opíral o police, ale srdce mu nebušilo, ani necítil žádné návaly paniky nebo strachu. A v tomhle stavu příjemného klidu ho napadlo, že kdyby ho načapali přímo tady u pokladny, nemusel by z toho vyváznout tak lehce jako obvykle. Skoro instinktivně nahodil svůj nevinný, roztomilý výraz. Výraz k zulíbání, který ho vždycky vykoupil ze všeho, co si jen člověk dokáže představit.

„Si tu, ty vole?“ ozval se od vchodu známý hlas toho borečka, kvůli kterému právě nevědomky tisknul jednu z krabiček pevně v dlani, až ucítil pohmatem kroužek zabaleného kondomu. Vykoukl zpoza pultu a krátkou chvíli sledoval temnou siluetu postavy stojící ve dveřích. Asi by ani jen tak nikoho neupoutala: nebyl to žádný udělaný ranař, jako někteří z té jejich sebranky, ale ani vyzáblín, jako byl spíš on sám. A přesto ho obrys jeho těla znova přitahoval. Věděl dobře, že pod mikinou se mu přes rameno a biceps táhne super tetování. I když, tady nešlo přece o nějakou kérku…

„Jo, už sem je našel,“ odpověděl mu vesele. A dodal trochu laškovně: „Poď sem.“

„To si děláš prdel, ne? Musíme okamžitě vysmahnout.“

„Vysmahnout? Jo, tak…“

Odněkud zpoza dveří se ozval cinkot klíčů. Boreček se ohlédl, chvíli jako by váhal, pak našlápl dovnitř a co nejtišeji za sebou zavřel dveře. Jakmile zmizely i poslední paprsky světla, které ho osvětlovaly, ozvala se z druhé strany dveří rána. Odskočil od nich, až zády narazil do regálu a na zem popadaly nějaké sušenky.

„Co děláš?“

„Ticho, sakra,“ šeptem ho okřikl. Za dveřmi uslyšel kroky scházející po schodech – jedny schody, druhé schody, třetí schody, poslední schody. Chvíle ticha. Pak zacinkání klíčů. Nebylo před tím odemčeno? Kam sakra jde? Pak už ale následovalo jen bouchnutí venkovních dveří. Super. Nevšiml si ničeho. Opatrně se odlepil od regálu, aby neshodil další sušenky, a zadíval se k pokladně.

„Tak deš, vole, nebo ti mám pomoct?“

„Klídek, už valím,“ prohodil relaxovaně a vydal se uličkou mezi regály plných instantních polévek a sladkostí zpět k servisnímu vchodu. LEDka jeho mobilu cestou nahodile pátrala po něčem na zub, ale po chvíli se bezpečně zarazila u nohou čekajícího borečka. Už jen ten postoj – levá noha mírně pokrčená o krok vpředu před pravou – dával tušit jeho aktuálnímu naladění. Nebyl by to ale on, kdyby se nevšiml především těch jeho nemožně obnošených Reeboků, hodících se tak akorát do lesa, stejně jako jeho sytě zelených kapsáčů, ve kterých si schovával všelijaký vercajk. Světlo baterky pokračovalo o pár desítek centimetrů výš a na chvíli se zastavilo na jeho nekompromisně zkřížených rukou, které nevěstily nic dobrého a zároveň bohužel spolu s volnou černou mikinou dokonale skrývaly jeho vyrýsované prsní svaly. Než o chvíli později stačil patřičně vyhodnotit naštvaný výraz v jeho obličeji, jemuž dominoval úzký pás vousů od uší až po spodek brady, dostalo se mu patřičně napruzené hlášky:

„Svítíš mi do ksichtu, jestli ti to ještě nebere.“

Kolouch rychle vypnul mobil a určitě se zatvářil jako nevinnej píčus, ale to naštěstí po tom oslnění nebylo vůbec vidět. Nebo bůhví jak se přesně tvářil, radši nevědět. Bylo načase zdrhat. Týpek se opřel o kovovou výztuž dveří a…

A ty se ani nehnuly.

„Vole…,“ utrousil a opřel se do nich razantně. A jeho nadávky nabíraly na pregnantnosti, jak s nimi víc a víc bez zdaru lomcoval. Na závěr snažení do nich nevybíravě kopnul a zvuk se rozletěl po chodbě, až byly slyšet několikery ozvěny dozvuků.

„Zbláznil ses?“ chytnul ho za rukáv koloušek.

„Jo?“ heknul zlostně a plácnul ho do hrudi tak, až se svalil na blízký regál. „A kvůli komu sem se sem asi tak nasral?“

„Jeblo ti?“

Kolouch se sbíral a přitom shodil pár Mattonek, které se rozkutálely uličkou. Boreček ho chvíli sledoval, co jako hodlá takovej pojeb dělat. On sám už věděl, že jsou více či méně v píči.

„To tam ta závora asi zapadla, co?“

Musel se v duchu usmát. Tenhle sprateček v pečlivě nastajlovaných vohozech stál s rukama v bok a rozhlížel se po večerce zleva doprava a zase zpátky, jako by odpověď visela někde ze stropu na pojebaném vlasci. Ze všeho nejvíc na něm ale nezářil jeho prudký intelekt, ale spíš ty jeho bílé adidasové ponožky vytažené přes tepláky přesně tak, jak to tihle designoví hoši dělají. Divil by se, kdyby neměl poslední Niky a pod teplákama nějaké vytuněné kalvinky. Kde na to parchant z ústavu bral prachy?

„Tak asi pudem jinudy, ne, vole?“

Kérka se ušklíbnul už viditelně.

„Fakt jako? Tohle je večerka, ty vole, tady nejsi v nějaký pojebaný sámošce. Tohle je pevnost. Rozumíš, pevnost! Čum ty vokna,“ ukázal směrem k zamřížovaným výlohám, přes které ještě visela plechová roleta.

Koloušek se pořád rozhlížel a šrotovalo mu to.

„Jako chceš říct, že je to tu nedobytný? A proč jako? Aby tu někdo nevybral šprcky?“ a zahrabal rukou v kapse modrých tepláků se třemi bílými proužky.

„Ježiš, ty seš naivní. Naivní pojeb,“ shrnul borec a rozhodil rukama. Obešel jenom pro jistotu okna, aby se ujistil, že situace je opravdu tak nepříjemná, jak ji právě drsňácky vylíčil. Bohužel se zdálo, že byla. Tahle večerka nesloužila jen k prodeji chlastu, a proto to tu bylo dobře zabezpečené. Uvědomil si na krátký slastný okamžik, že je asi vážně machr, když se sem přes ten zámek tak v klídku dostal. No, ale z tohohle koukala benga, možná i hůř. Znovu se otočil k tomu spratkovi. Jak mohl dopustit, že s ním skončil zabetonovaný na takovémhle místě? Nedával si pozor a nemyslel. Do prdele, myslel pérem a takhle to skončilo.

„To tady asi zkejsnem, co?“ došlo konečně klučinovi, ale nevypadal, že by ho to nějak zvlášť trápilo.

„Ne asi.“

„Ale ráno nás tu najdou, ne?“

„Jo a moc vodvázaný z nás teda nebudou,“ procedil týpek a představil si tu scénu, jak je několik prodavačů za pomoci dalších obyvatel domu pacifikuje ještě před příjezdem policajtů.

„Ale to ukecáme, ne?“ nadhodil, jako by se snad ani nic nedělo.

„Jo, ty možná,“ procedil a podíval se na hodinky. Maximálně hodina do ranní navážky, možná míň. Bude to zlé, tohle to. „Tobě by na ten ksicht pučili i gripena.“

Místo, aby s tím přestal, zaculil se spratek ještě víc a bylo jasné, že tenhle je za vodou. A to s ním bude muset ještě hodinu čekat na svoje odsouzení, zavřenej v jedné tmavé místnosti, pojeb a on a za 50 minut ródeo na služebně.

„Ale možná, kdybys jako začal tvrdit, že…“

A poslouchat tohohle pojeba.

„… možná přeřeknul a ty bys to jako zaonačil, že…“

Už na to neměl sílu. Hmátl rukou kamsi do tmy a přitáhl toho ukecaného koloucha k sobě, aby mu zacpal pusu. Nestihl ale vůbec nic dalšího říct ani udělat, jen najednou ucítil silný stisk na svých koulích. Kurva. Ten kolouch moc dobře věděl, jak na tom je. Ale co – vždy, když měl pocit, že jdou věci do prdele, tak ať ta cesta je aspoň luxusní.

„Ok, tak mi aspoň vykuř.“ Řekl to laxně, pustil kolouchovu mikinu, ale, snad by tomu dodal váhu, trochu víc se rozkročil.

Klučina zamrkal, nečekal, že se situace tak rychle otočí. V rukou stále přes látku kapsáčů držel borečkovy (nejspíš naplněné) koule, teď navíc s ještě mnohem lepším přístupem. A tak ještě dřív, než by si to snad ten týpek rozmyslel, rozepnul mu druhou rukou zip kapsáčů. Chtěl by mu teď možná vlepit pořádnou pusu, ale bylo mu jasné, že tady prostor na nějakou romantiku rozhodně nebude. A tak si jen kleknul, zajel mu rukou pod mikinu a tričko, aby pohladil jeho břišáky, a zabořil svoji hlavu do boule vyvalené zpod kalhot. Nasál tu omamnou vůni zpoceného rozkroku a přes látku trenek ho jemně kousl do napruženého péra.

Seshora se ozvalo tiché zamručení a boreček udělal dva kroky zpět, aby se opřel o nejbližší regál s toaleťákama. Přisunul se k němu a začal se dobývat do jeho trenek. Podělané knoflíčky, rozčiloval se v duchu klučina, nechápal, jak může nosit takhle předpotopní trenky, ale protentokrát mu to byl ochoten odpustit. Konečně se mu podařilo vyprostit jeho péro z kusu nepatřičné látky, a i když nebylo k velké škodě moc vidět, cítil teď v ruce stále ještě narůstající objem. Lehce mu jazykem olízl už obnažený žalud. Ta jemně slaná chuť mu přepálila všechny receptory v těle. Musel rychle sáhnout dolu a trochu uvolnit své přepínající se kalvinky, ale jeho ruka byla hned zpět, aby na vzduch dostala borcovu kompletní výbavu. Vercajk byl připraven k akci.

Ještě než se pustil dál, prohmatal mu, teď už napřímo, jeho taktéž ztvrdlé chlupaté koule. Nechápal moc, proč si je aspoň trochu neupravuje, vždyť tenhle trend už dorazil i sem do tohohle zapadákova, jak často pozoroval ve společných sprchách, ale bylo to na druhou stranu takové chlapácké, tedy tím dobrým způsobem, ne jako ty nemožné trenky.

Cítil všemi smysly to nadržené očekávání, které se z borečka linulo – to stojící péro, zatajený dech, rajcovní vůni, tvrdé koule, tu jemně slanou chuť – i jeho intuice mu říkala, co teď musí udělat. Otevřel pusu a pomalu, bez jediného dotyku vsouval toho macka hluboko dovnitř. Když už se nedalo jít dál, obepnul ho jemně svými rty, zespodu přisál jazyk a stejně pomalu jel zpět. Nenechal ho ale vyklouznout, zarazil se jazykem o žalud, kde s ním kroužil ze strany na stranu. A co na to boreček?

Ten mlčel. Od úvodního zamručení se toho tam nahoře moc nestalo. Spíš než cokoli jiného, týpek sledoval nastajlovaného klučinu z dvojky, jak se s větším a větším odhodláním stará o jeho rozkrok (a že opravdu o celý, protože občas sjel z péra dolů ke koulím, které jazykem taky trochu opatroval). Hlavou se mu honily pojebané myšlenky, které možná začaly jako filosofické a závažné, pak se ale působením přísunů, jazyka na koulích a nagelových vlasů přetavily do vtipné polohy. Například: Bude teď mít moje péro taky styl? A jak dlouho? Vykecaj mě koule z vazby? Nebo spíš – vykouří taky ty cajty, kteří nás pak nechají jít? Ale taky třeba: Začne už konečně trochu přirážet?

„Co je?“ Maník se na něj odspoda díval, jako by nechápal. Asi něco vytušil.

„Seš ňákej připosranej.“

„Ty vole,“ ozvalo se a nahoru vyletěly Emco – Mysli na zdraví, borůvkové a zasáhly ho málem do obličeje.

„Píčus má dost energie na bitvu, ale na kuřbu ne?“

„Píčus ti vzkazuje: vyjebej si sám!“ a následoval nevybíravý stisk koulí. Přibližně 30 milisekund po borečkovu heknutí se ale jeho obličej razantně připlácnul do rozkroku (a na péro). Nebyla to ale kolouškova snaha o revanš. Borečkovy dlaně v týlu naznačovaly, kdo že to přešel do útoku.

„Takhle se kouří,“ usmíval se a mírně přidržoval hlavu stále nabodnutou.

„Hmhhh mmh hm…“

„Cože? Že mám přitlačit?“

Tak přitlačil.

„Mmmh!“

Pak se ale znovu objevila ruka na koulích a chystala se k akci.

„Ok, ok, v pohodě,“ uchechtnul se boreček a povolil ruce. Kolouškovo sevření koulí taky zmírnilo, ale pro jistotu tam dlaň nechal.

„Tak jedem, ne?“

A koloušek se do toho konečně obul. Péro mu kmitalo pusou sem a tam v dobře udržované frekvenci a každým přírazem se zlepšovala jeho schopnost pojmout jej v celé velikosti. Občas mu ještě jednou rukou hrábl na koule, ale tou druhou už se snažil vyprostit svoje péro z kalvinek, protože tušil, že tohle dlouhého trvání mít nebude a pak by na to čas rozhodně nezbyl.

Přitom mu z kapsy vypadla jedna krabička kondomů, kvůli kterým tady zůstali společně zavření. Venku už se pomalu rozednívalo, a tak díky škvírám v plechové roletě byla už jasně vidět. Vzhlédl nahoru a všiml si, jak se na ni borečkův pohled zaostřil. Jeho kmitání se na chvíli zastavilo a s pérem stále v puse čekal, co bude dál. Boreček se rozhlédl, jako kdyby ho to přerušení vytrhlo z přemýšlení, ale možná jen prostě vyhodnocoval situaci. Pak se podíval dolů a jejich pohledy se malý moment střetly.

„Jebe nás čas, ty vole,“ prohlásil nakonec a dodal: „Zamakej, ne? Za chvíli tu sou.“

A on opravdu zamakal, jako by to nejhorší, co by je teď mohlo potkat, bylo, že je někdo vyruší a oni se nestihnou udělat. Nasadil zrychlené tempo nahoře i dole a jeho kamarád mu svými přírazy dokonale sekundoval, až mu svým žaludem narážel na natěšené mandle. Seshora se ozývalo čím dál hlasitější hekání a on sám by hekal taky, kdyby neměl dost práce s jeho výbavou. Ještě několikrát stiskl jeho koule, snad z nich chtěl vymáčknout čekající dávku, a už ucítil, jak se borečkovo péro začíná cukat. Chtěl si udělat prostor a povytáhnout péro trochu ven, ale rychlý hmat zezadu ho bezpečně přirazil zpět. O vteřinu později už jeho mandle zkrápěly provazce horké mrdky. Reflexivně ji začal polykat, což ho ale zaměstnalo natolik, že si ani nevšiml, že bílá tekutina v obdobných dávkách stříká také z jeho péra.

Po pár sekundách vydařeného orgasmu se mu v hlavě rozlil příjemný pocit dobře vykonané práce – získal šprcky, vykouřil borečka, … To už by stálo za pochvalu.

„Ty poštmistře, tys mi postříkal boty!“ vyjekl týpek, když z něj opadla ta opojná chvilka a vrátil se zpátky do reality. Jeho péro ještě stále trčelo zaražené do kolouchovy pusy, a tak ho skoro až majetnicky vytáhl, oklepal od zbytků mrdky, přičemž si ani náhodou nedával pozor, jestli tím neohodí koloucha, a s trochou obtíží (nebylo ještě tak úplně ochablé) ho zandal zpět do trenek.

„Tak to sem jim tak zdvojnásobil cenu,“ vrátil mu klučina, hned jak spolykal zbytek mlíčí a pohledem zhodnotil, co způsobil.

„Takže máme tak deset minut,“ pokračoval boreček se založenýma rukama stylem normálka, ne?, jako by mu před půl minutou právě nestříkalo péro a nekrmilo tady toho culícího se roztomilého spratečka. Holt teflonový Kérka. „Takže nápady, pojebe?“

„Jo,“ rozpřáhnul klučina a stále klečel na podlaze, „zůstanu tady na zemi a budu se tvářit strašně nešťastně. Rozpatlám si zbytky tý mrdky po obličeji a tak. Jako k uzoufání, chápeš? Začnu jim líčit, jak mi tu nějakej buran bez maturity a vkusnejch boxerek nelítostně vymrdal hubu, že mě tady vojebával hodiny a sebral taky spoustu chlastu a já se tu snažil bránit spravedlnost, svoji cudnost a nedotknutelnost práva na osobní vlastnictví a…“

„Prostě pojeb,“ nevydržel boreček a musel se taky začít smát. „Pojebanej pojeb.“

„A ty mezitim zdrhneš. Nebo máš lepší nápad?“

„Jo!“ vysoukal ze sebe v nekončícím návalu tlumeného smíchu boreček. „Víš, co je to fejsování?“

„Ne?“

„Tak teď v tom budeš weltmajstér.“

***

Ráno bylo jako ze žurnálu. Slunce se už skoro dalo tušit pod obzorem v místech, kde se na jihovýchodě rodily Lužické hory, a jeho první záblesky prolétaly nad planinou mezi Žitavou a hranicí republiky jako střízlivý poslíček dobrých zpráv. Dobře placený kurýr radosti ze života. Uhrovitý a mutující messenger lásky ke každodenním maličkostem téhle krásné práce.

Phuong silou zavřel špatně doléhající dveře dodávky a začal vytahovat kovovou roletu přede dveřmi do ulice. Pěknou masivní roletu, která ho už uchránila od nejednoho nájezdu pošahaných gangů nezvladatelné mládeže, která se tu poslední dekádu tak namnožila. Ty nejhorší byly z místního ústavu, který jim tu byl čert dlužný. Ale ta roleta – ta byla jeho první bojový val, první linie odporu řádu a poctivosti jeho provozovny před neutěšeným stavem věcí v téhle prozřetelností zapomenuté části Čech. Skřípající kovová záclona chránící teplo domova před severským blizardem, decentní a vkusný protitankový zátaras schopný rozdrtit jakýkoli nájezd barbarů.

Jakmile vytáhl roletu, začal tahat krabice. Jeho krámek ho přivítal tichem a načinčaností, kterou tak miloval. Výrobky té nejvyšší kvality seřazené do úhledných zástupů jako na módní přehlídce. Nedbalá elegance v celofánových outfitech. V Kauflandu brigádníci zboží fejsovali, tady se tomu ale dávala úplně jiná péče. Navíc Kaufland páchnul, tady… hmm. Phuong ucítil novou, moc příjemnou vůni. Co to mohlo být? Připomínalo mu to ranní rosu na růžích. Ale mohlo to být i něco jiného. Rozhlédnul se po tichém obchůdku, čím to mohlo být? Nevadí, no.

Pak si toho všimnul!

Na konci druhé uličky u rohu s pečivem se na zemi válela Poděbradka malinová! Jak to? Rychle se tam šel podívat. Tohle tu při jeho odchodu nebylo!

Což byl přesně ten moment, na který oba týpci čekali. Až překvapivě tiše se borečkovy staré Reeboky opřely o masivní regál u vchodu a on neslyšně seskočil. Koloušek nade dveřmi ještě seděl, jak čekal na nejpřívětivější moment, kdy prodavač zase zalezl za roh, a mrštně seskočil taky. Nasadili sprint ulicí směrem dolů.

„Jako dobrý, ty píčo, to bylo o chlup!“

„Jo,“ zaculil se koloušek, „ještě ňákej tvůj mám možná v puse.“

„Hm,“ ušklíbnul se boreček a zase cítil, jak mu v rozkroku tuhne. Může si za to sám.

„Ale ty vole!“

„Co?“

„No, já… ty vole, já si tam zapomněl ty šprcky. Jak mi vypadly.“

„A co jako…?“

„Ty krávo, to byl celej ten smysl, ne?“ rozhazoval rukama sprateček a tvářil se, jako by se mu právě zhroutil svět.

„Snad se tam nechceš…, ty seš fakt pojeb.“ Boreček po něm chňapnul, ale pojeb se vysmekl a začal sprintovat zpátky. „Pojebe pojebanej!“ křičel za ním.

***

„Dobrý ráno, vespolek.“

„Cože?“ Phuong se na zákazníka díval od regálu s čerstvými rohlíky dost nedůvěřivě.

„Máte už otevřeno?“

„Ne. Co chceš?“ říkal pomalu a sledoval každý pohyb toho týpka. Tohle je přesně ten typ těch zlodějíčků. Jako že fajnový hadry, ale pod nimi kupa sraček a průserů z toho jejich ústavu. Tenhle jde po cígách.

„No, že bych dal nějaký cíga.“

„Neni ti osumnáct.“

„Ale… nedělejte píču, prosím. Devatenáct a asi před půlrokem.“

„Vypadni. Vypadni! Tohle je obchod pro slušný lidi!“ začal hysterčit prodavač.

„Ok, ok, už razim. Hlavně klid.“

Koloušek se zatvářil ublíženě a kopnul s nechutí nohou do země. A odporoučel se. Obě krabičky prezervativů, které se ještě před chvílí válely u paty regálu, přistály po tom přesném kopu u pneumatiky dodávky před obchodem.

A takhle se to dělá – a o tohle tu de, pojebové, prohlásil v duchu mladík otáčeje svůj pohled na čtenáře. Na culící se tvář dopadalo přes planinu mezi Lužickými horami a Žitavou příjemné, čerstvé ranní slunce.